Just another vampire story - 4. kapitola

 „Už sis našla nový kámoše?“ Zeptá se mě Marry, když spolu usedneme k večeři.
 „Nenašla, proč se ptáš?“ Povím trochu zaraženě. Nenapadlo mě dělat si nové přátele. Vlastně ani žádné nemám už tak dvě stě let.
 „Já jen, že domu chodíš celkem pozdě. Tak mě napadlo, že chodíš někam s kámošema.“ Překvapeně se na ní podívám a všimnu si, že má mírně nafouklé tváře, snad jakoby žárlila. „Né, že bych tě kontrolovala, nebo tak… jen mě to tak zajímalo.“ Její výraz mě donutí rozesmát se.
 „Omlouvám se,“ řeknu stále s úsměvem, když se na mě podívá vražedným pohledem. „Po vyučování jsem se stavila za ředitelem. Chtěla jsem se ho zeptat na pár věcí.“ Vzpomenu si na náš rozhovor a trochu posmutním.
 „No jo vlastně. Minule říkal, že se znáte, co? Odkud?“ Přemohla jí její zvědavost.
 „Už to bylo hodně dávno. Ani jsem si pořádně nepamatovala, jak vypadá a proto jsem také byla poněkud vyvedena z míry, když jsem ho tady uviděla. Setkali jsme se, když zemřel někdo mě blízký. Ředitel byl jeho nejlepším přítelem a já o tom neměla ani to nejmenší tušení.“ Tommas o svých přátelích nikdy nemluvil. Z nějakého důvodu jsem ani nepřemýšlela o tom, že by nějaké mohl mít. Poněkud sobecké a naivní, nemyslíte?
 „Tak to jste se potkali u docela hnusný příležitosti. A promiň, nechtěla jsem vyzvídat a připomínat ti ošklivý vzpomínky.“
 „V pořádku. Jak říkám, už to bylo před velmi dlouhou dobou. Chtěla jsem se zeptat, neviděla jsi Miu?“ Zeptám se po krátké odmlce, když si vzpomenu, že nebyla v pokoji a že jsem jí už dlouho neslyšela reptat.
 „Ona utekla?“ Zděsí se Marry. „Kdy? Kam? Jak?“ Začne vyvádět.
 „A sakra!“ Vyjíkne najednou, když nervózně pobíhá okolo stolu. „Moc se ti omlouvám, Elie!!“ Stiskne ruce k sobě a dívá se na mě s uslzenýma očima.
 „Za co se mi omlouváš?“ Zeptám se nechápavě.
 „Byla jsem pouklidit v tvym pokoji a protože tam byl odpornej vzduch, tak jsem otevřela okno… Fakt se ti omlouvám! V životě by mě nenapadlo, že by z něj mohla vyskočit! Hned jí půjdu najít a vyvěsím plakáty a…“ Položím jí jemně ruku na rameno, aby přestala vyšilovat.
 „To je v pořádku,“ povím jemně, téměř ta slova zašeptám. „Miu často chodí ven a vždycky se vrátí. I kdybys to okno neotevřela, našla by si jiný způsob jak se dostat ven, aby se mohla projít. Na tohle má opravdový talent.“ Pousměji se. V ten samý okamžik se ozve jemné zaškrábání na dveřích terasy.
 „Vidíš?“ Otevřu dveře a odchytnu kočku do náruče. Miu na mě velice nadšeně mňoukne. „Vyděsila jsi Marry. Navíc jsem ti říkala, že se nemáš potulovat po penzionu.“ Pokárám jí a ona znovu zamňouká. Tentokrát provinile.
 „Páni, vypadá, jako když ti rozumí.“ Žasne Marry a pohladí Miu po hřbetě. „Ta je tak měkoučká!“ Zaboří prsty do jejího kožíšku a Miu prskne.
 „To byl kompliment,“ opravím její mínění o tom, že Marry zrovna řekla, že je tlustá. Marry se pouze zasmála, ale už se neodvážila jí znovu pohladit. Po chvilce odešla uklidit nádobí po večeři. Já s Miu jsme odešly do našeho pokoje. Začala jsem jí vyprávět, o čem jsem dnes mluvila s ředitele. Ona jen tiše naslouchala a sem tam si odfrkla.
 „Proč jsi šla ven?“ Zeptám se, když vše dopovím. Miu si sedla a důležitě se narovnala. Zadívala se mi do očí a teprve pak vydala zvuk, který dělají hladová koťata.
 „Cože?“ Zeptám se šokovaná a rozčílená. Nějakou dobu trvalo, než se mi povedlo alespoň z části uklidnit. Nakonec, po troše přemýšlení, jsem znaveně odpověděla: „Hádám, že zítra budu muset znovu navštívit ředitelovu kancelář.“
 Miu vydá chrčivý, hrdelní zvuk, který znamená souhlas, otočí se ke mně zády a lehni si do klubíčka uprostřed postele. Zdá se, že veškerá debata je ukončena.
 „Myslím, že ředitel má co vysvětlovat,“ povím potichu, když už ležím v posteli a pomalu usínám v rozhořčení. Jen kvůli jedné informaci, kterou mi Miu řekla.

 „Řediteli!“ Vlítnu do jeho kanceláře celá rozčílená, přestože jsem se celé ráno snažila uklidnit, abych přesně tohle neudělala. On si v klidu dopřává svou snídani v podobě krve.
 „Copak, Elizabeth?“ Zeptá se naprosto nevzrušeně. „Nemáš být v hodině?“ Pokračuje v klidu, jako by byl jen pouhý lidský ředitel, který nemá o ničem jiném žádné tušení.
 „Nehrajte si se mnou!“ Bouchnu pěstí do stolu, že těch pár věcí, co na něm má nadskočilo a něco dokonce melodicky zacinkalo. „Co se s tímhle městem stalo?!“ Pokračuji stále stejně pobouřeným tónem.
 „Nemám ponětí, o čem mluvíš, Elizabeth.“ Usměje se, jako by byl nejnevinnější člověk na světě.
 „O tom, že celé tohle město se hemží upíry!“ Vykřiknu a je jen štěstí, že hodina už dávno začala a tak jsou všichni studenti ve svých třídách. A doufejme, že nikdo z nich se nerozhodl toulat po chodbě. Protože by mě rozhodně slyšeli.
 „A kde ses tuhle informaci dozvěděla?“ Podívá se na mě, jako kdybych si jen vymýšlela nějakou pohádku.
 „Řediteli,“ procedím skrz zuby výhružně. On jen zaujatě pozvedne obočí a pokračuje ve své snídani. Já polovičně kapituluji. „Jako ředitel byste měl jistě znát pravidla slušného chování. Pokud je tomu tak, mělo by vám být jasné, že máte odpovědět na moji otázku. Ne položit svojí a dožadovat se odpovědi.“
 „Dobře, dobře,“ povzdychne si a vyhodí prázdný sáček do koše. „Důvod je naprosto jednoduchý. Tohle město je mezi námi oblíbené. Byli jsme tu dřív, než ses ty vůbec narodila. A starosta je také jedním z nás.“ Pokrčí rameny, jakoby nic.
 „Cože? Ale co lidé?“ Snažím se to pochopit a zároveň se uklidnit.
 „Neboj,“ usměje se. „Máme v tom systém, asi posledních sto let. Nikdo nesmí kousnout člověka. Každý den dostáváme tři krevní sáčky. Ovšem jen pokud pracujeme. A také se samozřejmě nikdo nesmí dozvědět, že tu žijí upíři. Takže to prosím, příště tak neřvi, ano? A teď zpátky k mé otázce, kde ses to dozvěděla?“
 „Mám své zdroje,“ vyhnu se přímé odpovědi a doufám, že se v tom nebude více pitvat.
 „Dobře,“ opře se v křesle a nespouští ze mě zrak. „Nemusíš mít strach. Nikdo tě tu nekousne.“ Poví nakonec, když nervózně přešlapuji před stolem.
 „To mi starosti rozhodně nedělá.“ Mávnu rukou. Andrew se na mě nechápavě podívá. „Kolik vás tu je?“ Zeptám se dřív, než se stihne zeptat on mě. Moje malé tajemství mu říkat nebudu.
 „Nemám ponětí, ale jednou měsíčně se scházíme v Richvillském lese. Příště nás spočítám, jestli chceš.“
 „Cože? U mého domu?“ Rozčílím se znovu.
 „Je to ideální místo, lidé tam nechodí, protože se ho bojí. Navíc to ty jsi ten dům opustila, tak si nestěžuj.“
 „Tuhle informaci jsi mi mohl sdělit, když jsem ti řekla, že chci svůj dům zrekonstruovat!“ Svalím se znaveně do křesla a promnu si čelo.
 „Ale, ale… takže my už si tykáme?“ Ušklíbne se a já se na něj podívám nevraživým pohledem. „Můžeme ti s tím pomoct. Lidé na tom domě pracovat nebudou, na to vsadím jed.“ Pokrčí znovu rameny.
 „Tohle rozhodnutí na tobě nezávisí.“ Vstanu z křesla a dojdu ke dveřím. Dřív než je otevřu, prohlásím: „A pane řediteli, neříkal jste, že se o vašem tajemství nesmí žádný člověk dozvědět? Jaká smůla, že to vím já.“ Prohlásím úmyslně co nejzdvořileji, jak jen dokážu a vydám se do třídy.

 Nevzrušeně jsem otevřela dveře třídy a profesor dějepisu si nevšiml, že jsem vstoupila dovnitř, natož že jsem kolem něho prošla. Zamířila jsem na volné místo vedle Davida. „Bude bouřka, přijdeš?“ Zeptám se, aniž bych se obtěžovala ho pozdravit. Ano, provokovala jsem ředitele s tím, že ani já nesmím vědět jeho tajemství. Bylo to moje vítězství. Páka, kterou na něj mohu použít. Jenže k tomu bych potřebovala vědět ještě jednu věc. Jak to použít, aby mu to nějak ublížilo? A co se vlastně stane, když se ostatní upíři ve městě dozvědí, že jejich tajemství znám? Nebo co když budu já tou, které se něco stane?
 Potřebuji vymyslet plán, nějaký dobrý plán. Ale nejdřív musím zjistit, kdo další patří mezi ně. A k tomu se budu muset nenápadně vytratit z domu a ne se zabývat se strachem z bouřek, který Marry má. Zároveň potřebuji samozřejmě odlákat její pozornost ode mě.
 „Přijdeš?“ Zeptám se ho znovu, když na mě v šoku hledí a jinak absolutně nereaguje.
 „Promiň, jo, cože?“ Vyhrkne najednou a téměř se zakoktá. „Jak víš, že bude bouřka? Nikdo nic nehlásil a je hezky…“ Zamračí se, když mu konečně dojde, o čem to vlastně mluvím.
 „V rozpoznávání počasí jsem opravdu dobrá, mohla bych dělat rosničku a jako jediná bych měla pravdu, věř mi.“ Pousměji se. Je pravda, že nelžu, když jste procestovali svět a žijete už tak dlouho jako já a víte toho tolik jako já, předpověď počasí bude jedna z mála věcí, co se naučíte.
 „Přijdu,“ řekne nakonec, i když mi úplně nedůvěřuje. Možná spíš vůbec. Není se čemu divit, že souhlasil, má přece rád Marry. Možná ji i miluje. Miluje. Milovat. Být milován. Proč se cítím tak smutně a prázdně jen při pomyšlení na to slovo? „Elizabeth? Co se děje?“ Zeptá se najednou David a v očích má překvapený a zároveň trochu vyděšený výraz.
 „Cože?“ Zeptám se velice inteligentně a náhle si všimnu, že na mě kouká více lidí se stejným překvapením.
 „Proč brečíš, stalo se něco?“ Zeptá se starostlivě. Brečím? Já? Proč? Sáhnu si na tváře a vskutku jsou vlhké od cestiček slz, které mi pomalu sklouzávají z očí.
 „Asi ti závidím,“ povím nakonec po chvíli uvažování. Znovu se na mě udiveně podívá a já setřu poslední zbytky slz, které už naštěstí přestaly téct. „Taky chci být milována.“ Zašeptám potichu, i když myslím, že mě stejně slyšel. Opatrně mi položil ruku na hlavu a poplácal mě po ní, abych se uklidnila. Nebo snad aby mě utěšil.
 „Dřív nebo později se najde někdo, kdo tě bude milovat víc, než cokoliv jinýho. Musíš v to jen věřit. No a…“ začne zdráhavě s rudou tváří od rozpaků, „dneska to asi řeknu Marry. Když to dopadne špatně, budu na tebe naštvanej…“ Zamračí se na oko, což mě donutí se rozesmát.
 Někdo mě bude milovat? Ano, klidně může, ale jak dlouho mu to vydrží? Stejně jako Tommasovi? Pokud mě vůbec miloval. Nevím, jestli mu ale mohu něco vyčítat. Ani já sama si nejsem jistá svými pocity k němu. Tím se budu zabývat někdy jindy, teď se musím soustředit na ředitele!
 „Miu,“ hlesnu neslyšně i pro upíří uši. „Jaký je trest? Co se stane, když někdo bude znát jejich tajemství?“

 Přestože se mnou ředitel chtěl naléhavě mluvit hned poté, co skončila škola, zvládla jsem se vytratit domů dříve, než si toho stihl všimnout. Štěstí stálo při mně. Alespoň pro jednou.
 „Marry?“ Zavolám do prázdné haly, jakmile za sebou zavřu dveře. Ona okamžitě přiběhne dolů ze schodů vystrašená tím, že se něco špatného stalo. „Přijde David, bude bouřka.“ Povím jí s radostným úsměvem.
 „Eh, cože?“ Vykoktá ze sebe, strnulá šokem. „David sem dneska přijde? Neumyla jsem si vlasy!“ Začne vyšilovat.
 „Větší zděšení jsem čekala na slovo ‚bouřka‘.“ Zalžu s úsměvem. Marry se na mě podívá celá ruda studem. „Třeba se ti dneska poštěstí a pokročíte ve vašem vztahu.“
 „To se nestane,“ posmutní najednou. „On mě nemá rád v tomhle způsobu, bere mě jen jako ségru, nebo tak něco.“
 Neodolám nad její rozkošnou upřímností a pohladím jí po vlasech. „Nebuď negativní, nikdy nevíš, co se může stát. Mimochodem, viděla jsi dneska Miu?“ Zeptám se dodatečně, když se Marry trochu uklidnila.
 „Tlapkala na terasový dveře, tak jsem jí otevřela. Doufam, že to nevadí, ale stejně jsi říkala, že by utekla i tak. Ale nechala jsem je otevřený, tak možná že už je zpátky.“ Smála se rozpačitě, protože si nebyla jistá, zda udělala dobře, či naopak.
 „Super, děkuju ti za to. Já naopak doufám, že nevadí, když tu pobíhá, jak se jí zachce.“
 „Nikdo jinej tu není ubytovanej, takže to je v pohodě a mně to absolutně nevadí.“ Usměje se. „Sakra, ještě jsem neuvařila oběd, promiň!“
 „To nevadí, bohužel mě trochu bolí břicho a nemám hlad, natož chuť k jídlu. Promiň.“ Zalžu z poloviny. Břicho se mi svírá nervozitou, bojím se toho, co se Miu mohla dozvědět a na jídlo opravdu nemám pomyšlení. „Půjdu si do pokoje odpočinout, promiň, že tě nechám jíst samotnou.“ Povím upřímně.
 „To nevadí. Nechceš udělat čaj? Mohl by ti na to břicho pomoct.“ Podívá se na mě soucitně, jako kdyby věděla přesně, jak mi je. S díky jsem jí odmítla a vyšla do svého pokoje, kde jsem za sebou zavřela dveře a pomalu se svalila na postel. „Jaký je trest?“ Zeptám se znovu, najednou poněkud znavená. Dřív než jsem si to uvědomila, vypravila jsem se do bezesného spánku.

 „Miu?“ Hlesnu ospale, když mě vzbudí jakési šramotivé zvuky.
 „Bohužel,“ uslyším pobavený hlas a chvíli mi trvá, než mi dojde, komu patří.
 „Andrew? Co tu sakra děláš?!“ Vyjedu na něj rozčíleně. Pořád jsem dívkou, která byla vychována v osmnáctém století a v té době nikdo, vůbec nikdo, obzvláště muž, nesměl vstoupit do dívčího pokoje, aniž by s tím ona souhlasila. No, mladíci tam nemohli ani tak.
 „Pššt,“ překryje mi ústa svou rukou a ukáže na dveře. Jeho obličej je velmi blízko tomu mému. Žádný muž se ke mně nepřiblížil na tak krátkou vzdálenost, kromě Tommase, za celý můj život. Nevědomky jsem upadla do rozpaků a jen díky tomu jsem opravdu zůstala mlčet.
 Takhle z blízka byl vidět dokonale jeho obličej. Trochu vystouplejší lícní kosti, které zvýrazňují jeho vážný výraz v jeho průzračně modrých očích. Nezdůrazňují ale jen jeho vážnost, nedělaly ho přísnějším, možná právě naopak. Vždy když se usmál, jeho obličej změkl. Rozjasnil se, skoro jako kdyby byl dítětem. Nebo byl stár opravdu jen pouhých dvacet let, na kterých vypadá. Úzké, ale plné rty, jejichž koutky mírně stoupaly nahoru, i když se neusmíval. Jemně zašpičatělá brada s drobným důlkem pod rty. A nakonec, tmavě hnědé vlasy, které lemují celou jeho tvář.
 Vypadá doslova nádherně. Zároveň i tajemně. Je okouzlující. A jeho pohled působí poněkud eroticky.
 I když je možné, že jen díky té tmě, která ho zkresluje, vypadá mnohem lépe jakýkoli normální muž, kterého jsem potkala. Nebo to je proto, že je upír? Že by přeměna v něj měla opravdu nějaký vliv na vzhled osoby? Žiji tak dlouho a stejně pořád nevím, zda jsou všechny báchorky o upírech lživé, nebo jestli je na nich alespoň špetka pravdy. Kdo vlastně tyto povídačky začal rozšiřovat? Člověk nebo upír?
 Z této vzdálenosti, kdy jsou naše obličeje jen pár centimetrů od sebe, se jeho vlasy letmo dotýkají mé tváře. Každý jejich pramen je snad jinak dlouhý, i přes to na něm vypadá elegantně. Jsou tak jemné, jako by to měly být vlasy nějaké dívky. Neodolám nutkání se jich dotknout.
 Ředitel se ode mě odkloní, očividně vyveden z míry a spustí svou ruku z mých rtů. Já stále s rukou nataženou v místě, kde jsem se dotkla jeho vlasů. Opravdu jsou hebké, skoro jako satén a jemné na tolik, že jsem se bála, že se rozdrolí kvůli mému dotyku. Že se jednoduše rozplynou.
 Pomalu stáhnu ruku k tělu. Ani já nechápu své jednání, co bylo zač to nutkání, které mě donutilo se ho dotknout? „Proč tu jsi?“ Zeptám se polohlasně, když konečně naberu zpátky svou sílu a zapečetím veškeré ostatní myšlenky. Kromě jediné. Proč mi vadilo, když se odklonil?

Povídka ke stažení: 

JAVS 4.