Sniper - part 1

Srdce bije skoro neznatelně, je klidné a tiché. Víčko přitisknuté ke sklu puškohledu se už několik minut ani nepohnulo. Ruka sevře jen silněji špinavý hadr, omotaný kolem hlavně. Dostávám křeč do ukazováčku, ale nepohnu s ním ani o milimetr ze spouště, jejíž kov už dávno přebral moji teplotu. Nevidím skoro nic přes hustý déšť, zanechávající na velkých kusech směsi suti, kamenní, cihel a železných tyčí pokroucených do tvarů ohořelých stromů vytvářející iluzi kovového sadu, mokrý povlak s černými sazemi, které se ještě před chvíli vznášely ve vzduchu.

Proč se nehýbou?

Proč se jen tak vznáší ve vzduchu, mezi plameny, olizující trosky domu, který se nakonec hroutí na zem a nezanechává po sobě ani oblak prachu, protože déšť je tak těžký, že všechno pohřbí pod svým vodním pláštěm.

Jsou moc daleko. Moje šance trefit nenápadný otvor těsně pod detektorem pohybu je tak 96%. Nikdy neriskuji. Nikdy nenechávám nic náhodě natož několika procentům možnosti neuspět. To se raději vzdám své kořisti.

Moje ruka se zachvěje, když mi oslnivý záblesk projede skrz několik skel, ze kterých se skládá můj puškohled, přímo do zorničky. Stisknu na pouhou vteřinu víčka k sobě, abych se zbavil náhlé slepoty, a pohnu puškou.

Kde je? Další sniper? Někdo blíž cíle?

Další neslyšný výstřel posílá létající vznášedlo k zemi. Pátrám rychle přes dalekohled v sutinách naproti přes ulici. Z jednoho místa. Jak nerozvážné. Viditelné záblesky, špatné krytí, snadný cíl. Stočím zpět pušku na vraky nepřátelských vznášedel. Dostat dolů stroj umí každý, bleskne mi hlavou. Mých 96% úspěšnosti se stáhne na pouhých 57%. Tenhle úhel, kovový vrak přes polovinu skrytý za zeď červených cihel, mi vůbec nevyhovuje. Nemám čas se přemístit, změnit svou polohu, aniž bych na sebe neupozornil. Synchronizuji své tělo se zpětným nárazem a doprovázím pohledem skrz puškohled střelu, drtící před sebou v rychlé rotaci tvrzené sklo a rozmetající uvnitř vznášedla mozek pilota. Puška se jen neznatelně posune, ten pohyb je sotva postřehnutelný. Neslyšným pohybem zasunu do komory další náboj, který ihned opouští hlaveň a zbavuje život dalšího z nepřátel. Třetí vznášedlo už mapuje svým detektorem pohybu protilehlou stranu.

Zmiz! Zatraceně, jestli máš kousek mozku v hlavě, doufám, že už jsi dávno pryč.

Červený paprsek označující cíl svého útoku má o svém protivníkovy jasno. Zasunuji další náboj do komory. ku**a.
Létající smrtonosný stroj jen poklesne dolů, když ho zasáhne bezvýznamná střela. Špatný úhel. Žádná šance ho zasáhnout do smrtelného místa.

Proč mám najednou starost? Proč náboj opouští moji sniperku s cílem jen odpoutat pozornost? Od toho druhého?

Celá protilehlá budova se zřítí pod náporem střel a odpáleného granátu. Tentokrát ani hustý déšť nemá tu sílu zkrotit mračna prachu. Srdce už nebije tak tiše. Je splašené a krví se mi žene ohromná dávka adrenalinu.

Kde je? Nevidím ho.

Vteřinová trhlina v neprůhledné cloně plamenů a popílku stačí k tomu, abych zmáčkl spoušť a poslal svou kulku odlitou z materiálu, který se dá získat pouze z plavidel nepřátel.

Nečekám, než dopadne vznášedlo mezi bortící se trosky budovy. Moje ruce jsou hbité a rychlé, bez jediného zaváhání. Odejmu puškohled a zastrkuji si ho za opasek do koženého pouzdra. Zbavuji pušku špinavé látky, kterou mám zbraň celou omotanou. Na rychlý přesun je tohle krytí zbytečnou zátěží.

Schovám vlasy pod kapuci a opouštím rychle svou prozrazenou pozici. Beru pokroucenou konstrukci kovových schodů po třech. Je mi jedno, že se pod mými skoky chvějí a vyluzují hlasité skřípavé vzdechy protestu. Zastavím se u okna a pažbou rozbíjím zbytky skla držící v rámu. Můj pohled patří místu, kde na zemi leží tři vznášedla a za nimi v plamenech a dusivém dýmu hromada suti. Zaváhám. Neberu si nic, co není mou kořistí.

Kdo byl ten sniper, co málem všechno pokazil?

Možná jsem byl dostatečně rychlý, aby se nikdo o zlikvidování strojů z vedení nepřátel nedověděl. Nebo jsem možná váhal tak dlouho, že už je dávno pozdě.

Dopadnu lehce na zem, na jedno koleno, abych pád odlehčil. Stáhnu si brýle na oči, aby mi je štiplavý déšť nezasáhl, a přitáhnu si vysoký límec dlouhého kabátu až po nos. Dnes je déšť opravdu černý, smíchaný s popílkem a prachem. Nechci se tady zdržovat. Tady jsem skončil a selhal. Mé zásobě nábojů jsem věnoval jen jedinou myšlenku. Mám jich zatraceně málo, ale není to má kořist. Přeskočím překážku a zanechávám v kalužích vteřinové obtisky svých podrážek. Ve zpětném zrcátku převráceného tahače skrz ulici, který už dávno ztratil barvu a i černý povlak, který zůstal po olizování plamenů, zahlédnu trosky budovy, kterou poslal k zemi poslední z nepřátelských strojů.

Proč se moje tělo obrací?

Vkládám do komory další náboj. Prsty pevně obepínají pušku. Cítím i přes kožené rukavice, jak je déšť horký a snaží se mi dostat na pokožku. První plameny mi olíznou vysoké kožené boty a látka, kterou jsem si je omotal, začala ihned doutnat. Nevšímám si toho, a drtím pod podrážkou na prach zbytky křehkých cihel a snažím se rukou zaclonit si oči, abych lépe viděl.
Provazce vody jsou na mých ramenou těžké. Nevím, proč jsem se rozhodl vrátit.

Co hledám?

Jaký mám důvod najít někoho, kdo mi zbabral celou akci. Nejspíš někdo z druhé strany. Nepřítel. Napřed jsem si všimnul pušky. Sehnat zbraň v této době je skoro nemožné. Znám jen jediného zbrojíře, který dokázal z toho mála materiálu, co je k dispozici, sestavit pušku. A to můj otec. Sevřu svou sniperku ještě pevněji. Moje zbraň prodělala od té doby, co mi ji vtisknul do ruky, už tolik změn, že by ji ani on nepoznal. Ale jeho práci poznám. Zvednu si brýle na čelo, natáhnu se pro ni a zblízka si ji prohlédnu.

„Nesahej…,“ tichý šepot ztrácející se ve zvucích dopadajících dešťových kapek.

Nohou odhrnu nános rozbitých cihel. Takže ještě žije, ušklíbnu se. Přitlačím ústí hlavně jeho pušky na jeho hrudník, zašpiněný sazemi a krvavě červený od rozdrcených pálených cihel.

„Moje zbraň..,“ zašeptá a snaží se zvednout ruku, plnou krvavých škrábanců.

„Tou tě v klidu zabiju,“ doplním ho a rozhrnu mu hlavní zbytky košile. Jak jsem si myslel, tetování na prsou, pouhé dvě svislé čáry přeškrtnuté šikmým šípem. Nějaký žoldák pracující pro Alianci. Někdo, kdo se mě snaží zničit, protože jsem z druhé strany.

Déšť dopadá na jeho odhalenou kůži a tvoří na ni puchýře. Dívá se na mě svýma tmavýma očima, ve kterých není ani špetka strachu. I když je jeho tvář pokrytá sazemi a prachem, je mladá, chlapecká, je to ještě dítě. A vlastní otcovu pušku. Taky ji mohl získat jako kořist, bleskne mi hlavou. Jeho prsty obepínají hlaveň pevně a nechce ji pustit. Žádný střelec se nezbaví své zbraně. Udělá vše proto, aby se jeho puška nedostala do cizích rukou. Každá zbraň má svou tajnou pojistku, která jediným pohybem udělá zbraň bezcennou.
Sáhnu za sebe a odvážu smotanou celtu, která mi visí smotaná u pasu. Rozprostřu ji nad něj. Přetáhnu si jeho sniperku přes rameno a pak ho zabaleného v celtě zvednu ze země. Skoro nic neváží a trpí viditelnou podvýživou. Nemá sílu se ani bránit, jen mi bezvládně visí v náruči. Stáhnu mu celtu přes obličej, abych ho uchránil před kyselým deštěm, a vydám se směrem k nejbližší budově, která by nám mohla poskytla přístřeší a útočiště.

Je to tak dávno, kdy tu byl naposledy člověk, že už si ani ta budova nepamatuje, k čemu sloužila. Válka zničila všechny vzpomínky. Nohou jsem odkopnul všechno z palandy, která vypadala suchá a dokonce na ni nebyla ani plíseň. Postel jen slabě zasténá, když na ni položím chlapce. Jakoby čekala jen na ten okamžik, kdy se do její matrace opět otiskne lidské tělo. Stále je při vědomí, jen těžce oddychuje a nepřátelsky mě sleduje očima. Rozhlédnu se, co by se mi mohlo hodit. Všechny použitelné věci už ale dávno někdo ukradl a nezůstalo tu vůbec nic.

„Máš jméno?“ zeptám se ho a začnu mu rozepínat košili.

Chytne mě za zápěstí. I když je hodně potlučený a netuším, jestli má nějaká další zranění, jeho stisk je pevný. Přimhouřím oči a přitisknu mu ruku zpět na matraci vedle těla.

„Chci se podívat, zda jsi zraněný,“ řeknu a sundám si rukavice. Promnu si je o sebe, abych je neměl tak studené, a prohmatám mu břicho.

Cítím pod konečky prstů jeho chvějící se kůži, silně bušící srdce. Podívám se mu do tváře. Pořád je plná nenávisti. Proč to vůbec dělám? Můžu se zvednout a odejít. S válečnou kořistí. S jeho zbraní. Už si ani nepamatuji, jaká je lidská kůže na omak. On ji má bez jediné jizvy, tak jemnou a horkou. Moje ruce opatrně sjíždí přes jeho břicho ke koženému opasku s tepanou sponou.

„Nesahej…,“ řekne tiše výhružným tónem v hlase, ale nevěnuji mu pozornost, stahuji jeho plátěné kalhoty dolů, které jsou celé od krve.

Na stehně je viditelná otevřená rána, silně krvácející a rozšklebená.

„Jen to ošetřím,“ položím mu dlaň doprostřed hrudníku a snažím se ho uklidnit. „Hodně to krvácí.“

„Vůbec mě neznáš. Já tebe taky ne, co když jsi můj nepřítel?“ hlesne a několikrát polkne.

Podívám se na jeho vyprahlé rty a vše se ve mně sevře. Mám pořád tak divný pocit. Nepamatuji se, kdy mě naposledy pohltil ten pocit slabého mravenčení po celém těle.

„Nepřítel? Proč stojí lidská rasa proti sobě, místo toho, aby se spojila proti vetřelcům, co ničí naši zem? Místo toho bojují na dvou frontách a zabíjejí se kvůli něčemu, co už si ani nepamatují,“ skloním hlavu k jeho ráně a sundám malou brašnu ze svého opasku.

Rozložím její obsah a stisknu pevně rty. Mám toho tak málo. Pro nejvyšší nouzi. Pro sebe. Ne pro někoho z Aliance. Až zjistí, kdo jsem, bude mě nenávidět a chtít zabít, i přes to, že mu teď zachraňuji život. Nastřelím mu do stehna protizánětlivou látku zároveň s umrtvujícími anestetiky. Jen sykne a natáhne proti mně ruku, která mu však bez toho, aniž by se mě dotkl, spadne zpět podél těla.
Podám mu čutoru s vodou. Nadzvednu ho, aby se mohl napít. Moje poslední voda. Pár kapek. Nejspíš jsem se zbláznil. Pije hltavě a do dna. Oči se mu zalesknou úlevou, ale i začínající horečkou.

„Seženu ještě trochu vody, abych ti mohl vyčistit ránu a zašít,“ řeknu a položím ho zpátky na matraci.

Cítím jeho pohled v zádech, když se rozhlížím po sutinách. V pokrouceném plechu je dostatek vody na to, abych ji použil na vyčištění. Kalná a špinavá, mírně zapáchající dlouhým stáním s oranžovým kalem od rzi. Hodil jsem do ní jednu tabletu, která ihned začala šumět a likvidovat nežádoucí látky a bakterie. Převracím předposlední tabletu v ruce a vím, že jedna stačit nebude. Sleduje mou ruku, jak přihazuji i druhou tabletu, aby byla voda čistá a dezinfikovaná.

„Proč to děláš?“ zeptá se náhle do ticha. „Co za to budeš chtít? Mou pušku? Sám dobře víš, že ti ji dobrovolně nedám.“

Otočím ohřívací patronu na devadesát stupňů a hodím ji do vody. Nepodívám se na něj. Pozoruji, jak se ve vodě tvoří drobné perličky, vystupující na hladinu až do překotného bublání varu.

„Jestli chceš pušku, tak mě raději zabij,“ jeho slova už jsou jen šeptem.

„Tvoje puška…,“ namočím kousek plátna do vody a otírám mu ránu. „Kde jsi k ní přišel. Jsi mladý na to, abys měl takovou zbraň.. v dnešní době…“

„Mám ji od svého otce,“ drtí svou odpověď mezi zuby, jak se snaží skrýt bolest.

Moje ruka se zastaví. Od otce. Bojím se na něj znovu podívat a lépe si ho prohlédnout. Má tmavé oči. Tmavé vlasy. Nemá nic společného … s mým otcem… se mnou.

„Tvůj otec je Konishi Hioruki?“ ujistím se opatrně a znovu vypláchnu ránu. Snažím se, aby moje otázka nevypadala moc překvapeně. Srdce mi buší napětím, čekám na jeho odpověď a modlím se, aby zněla záporně.

„Znáš mého otce?“

Ruka se zachvěje a znovu se zastaví. Namočím plátno a naposledy ránu otřu. Krvácení neustává. Mírně stisknu její okraje k sobě, abych se ujistil, že anestetika už působí. Ani nehlesne. Cítím jeho pohled. Čeká na moji odpověď.

„Kdo by neznal nejlepšího puškaře,“ řeknu bezbarvým hlasem.

Odešel, když mi bylo deset. Je to už skoro dvacet let. Nechal mě tu samotného, s puškou a řekl, že se za pár dní vrátí. Pak se svět ocitl v troskách, pod drtivým útokem vetřelců z vesmíru. Podivnými bezpáteřními stvořeními, lidmi nazývaných Bordevelgové. Touha ovládnout novou technologii uvedla zemi do záhuby, rozdělila ji na dva tábory a začala válka. Všichni proti všem. Už jsem svého otce nikdy neviděl. Stal jsem se nájemným žoldákem s jediným cílem - přežít.

Opálil jsem jehlu nad plamenem zapalovače. Hojící kapsli s nanosondami mám jen jednu. Pro nejhorší případy. Ne pro takovou ránu, která by se bezproblémově zahojila. Ale za jiných podmínek. Vylomil jsem ji z ochranného pouzdra a vložil ji do rány. Dokáže se během několika minut vstřebat do tkáně a ihned ji začít hojit. Lehce se zachvěje, když propíchnu poprvé jehlou kůži a přitáhnu okraje rozšklebené rány. Jeho krev mi protéká mezi prsty a ztěžuje mi šití. Přivírá oči a jeho dech se zklidňuje.

Kdo jsi? Proč mě nutíš tě zachránit?

Vystavujeme se tu oba nebezpečí. Vetřelci nejspíš už dávno zjistily, že se jim nevrátily tři stroje.

Poslední steh. Pohlédnu mu do tváře. Nemá semnou nic společného. Jsme tak rozdílní. Nemůže to být syn Konishi Hioruki. On, on by se nikdy, nikdy by se nestal členem Aliance. Přistihnu se, jak zatínám pěsti. Dotknu se jeho tváře a přejedu mi po linii nosu, zastavím se na jeho špičce a pozoruji ho. Nejspíš usnul, dýchá pravidelně, jen jeho víčka se mírně pohybují pod náporem špatného snu. Prsty mi sjedou na jeho rty. Popraskané a přitom tak nádherné. Znovu ten pocit tisíce drobounkých nožiček pobíhající mi po kůži.

Co za to budeš chtít?

Jeho otázka mi zní pořád dokola v hlavě. Možná proto jsem tě zachránil. Pro jedinou odměnu. Nechávám bít jeho krční tepnu do polštářků svých prstů a vychutnávám si tu jemnost jeho kůže. Vyhýbám se značce vytetované těsně pod klíční kostí, která jasně říká, kterou stranu si vybral a přitisknu mu dlaň na prsa. Jeho tlukot srdce je jak vábnička. Moje mu splašeně odpovídá, v mnohem rychlejším tempu. Posunu svou ruku až k jeho bradavce, rozevřu prsty a nechám ji jen tak vyniknout mezi nimi, aniž bych se jí dotknul. Druhá ruka ho pohladí po stehně. Sunu ji výš, přes boky a pak s ní podjedu pod jeho hýždě. Skloním se dolů a ten drobný růžový hrbolek uvězněný mezi prsty jemně políbím.

„Co to děláš!“ vykřikne a chytne mě za ruku, hladící jeho boky.

„Chci, abys mi teď zaplatil. Za to, že jsem ti zachránil život,“ řeknu pevně a podívám se mu do vyplašených očí.

„Ale…,“ snaží se mě odtlačit druhou rukou od sebe. „Zmíním se o tobě v Alianci, u vedení, odmění se ti, zaplatí ti, kolik si řekneš,“ chrlí ze sebe překotně. „Mám jako odstřelovač dobrou pozici… dají ti…“

„Jsem nepřítel Aliance. Tvůj nepřítel,“ řeknu tvrdě a vniknu rukou pod jeho spodní prádlo. Takový příjemný materiál jsem měl na sobě jako dítě, dávno. Pomalu jej stahuji dolů, tím jak jedu rukou zpět pod jeho hýždě a mírně je promnu.

„Nemůžeš! Nejsi nepřítel! Proč bys mi jinak pomáhal!“ vykřikne a snaží se ucuknout tělem do strany.

Zakleknu si mu na nohy a zahalím nás mým pláštěm. Pevně ho stisknu stehny, aby se nemohl hýbat. Znovu se skloním a ochutnám jeho tepnu ústy. Tak horká. Živá. Lidská. Zavřu oči a nechám si ji několik vteřin tepat do rtů. Jeho ruce, které se do mě snaží bušit, uvězním chycením za zápěstí a přitisknu je na matraci nad jeho hlavou.

„Protože jsem ti chtěl pomoct. Kvůli tomu, co se chystám udělat. Kvůli odměně. Kvůli tvému tělu,“ volnou rukou mu přejedu po hrudníku, přes pravou bradavku až pod záda a trhnutím si ho k sobě prohnu. „Netahej do svých dluhů Alianci.“

„Kdo jsi! Proč to děláš!“ kroutí sebou a snaží se vytrhnout z mého sevření.

Chvíli ho pevně držím a prohlížím si ho v jeho marném boji se osvobodit. Aniž bych mu pustil zápěstí, stáhnu si kapuci z hlavy a z vlasů šátek, držící vlasy do copu. Prohrábnu si ty dlouhé vlasy od hlavy až po konečky, rozprostírající si je na ramena. Skloním se nad ním a otřu se mu prameny o obličej.

„Ty vlasy…,“ zašeptá a vyděšeně na ně zírá.

„Jsou rudé,“ nenechám ho na pochybách.

Pustím jeho ruce a stáhnu si kabát z ramen. Škrtnu zipem dolů mikiny a svléknu si ji. Před hrudník se mi táhne ještě stále rozšklebená jizva po střetu s jedním z Bordevelgů, na kterou jsem nebyl ochoten nic z mých lékařských zásob obětovat. Jeho oči mě skenují, kontrolují tu krvavou ránu a pak se zastaví na tetování v podobě maltézského kříže na mém levém rameni.

„Kříž Manfréda von Richthofena,“ vydechne a jeho srdce nabírá mnohem rychlejší tempo. „Jsi…jsi …Rudý baron?“

Rozepnu si dvojitý řemen a povolím kalhoty. Sleduje moji ruku, poznamenanou desítkami jizev či tetování v krátkých čárách. Každá z těch čar znamená jeden zmařený život. Mou sniperovkou. Jako zářezy na pažbě zbraně. Jako kříže na trupu rudého trojplošníku., znamenající sestřelená letadla. Dávný příběh. Hodně starý. Nadzvednu se a převrátím ho surově na břicho.

„Tak, už jsme se seznámili a teď k tvé platbě,“ zalehnu ho svým tělem a přitisknu se mu svým osvobozeným penisem na jeho bílou kůži na hýždích.

Zakousnu se mu do krku a pohybuji pánví, abych se tím třením pořádně nabudil. Není ani potřeba. Mám hrozné nutkání si ho vzít hned. Moje erekce narostla závratnou rychlostí, hned co jsem se dotknul jeho hladké kůže. Jeho ruce, které se mě v záchvatu boje snaží zachytit, pevně chytnu a přitlačím zezadu na krk. Pomalu se zvedám do kleku, uvězňuji jeho nohy mezi svými a přitáhnu si jeho boky výš k sobě. Věnuji své erekci jen pár kapek svých slin a odtáhnu jednou rukou jeho půlky od sebe. Můj dech se zrychlí při pohledu na jeho anál a neodolám, abych do něj nezajel palcem.

Vykřikne a trhne sebou na protest. Zatlačím mu ruce ještě víc do zad, až se zaboří obličejem do matrace. Otřu se penisem o tu vyzývavou dírku a pak se do něj tlačím, s jeho silným odporem, pustit mě dovnitř. Moje ruka na jeho břichu mu nedovolí uhnout, ještě víc si ho k sobě tisknu a nevnímám jeho křik, jak mě pohlcuje opojné vzrušení z té těsnosti a počáteční bolesti.

„Zaplatím ti,“ škemrá. „Nedělej to…prosím.“

„Přišel jsem o svou kořist tvou dětinskou střelbou,“ zavrčím a kousek se z něj vysunu, abych to hned vzápětí zkusil znovu, o trochu hlouběji. Musím zkousnout svoje rty, abych nekřičel s ním.

„Zaplatím…,“ naříká tiše a celý se chvěje.

„Už se stalo,“ řeknu jen a začnu se pohybovat, v dlouhých nájezdech, masírující jeho zadek, aby povolil. „Platební transakce právě probíhá.“

Cítím, jak to bolestivé sevření ustupuje. Zajedu rukou pod něj a promnu jeho penis. Ihned na můj dotek zareaguje a přivine se do dlaně.

„Prosím..,“ vyjekne se slzami v očích.

„Bude se ti to líbit,“ políbím ho mezi lopatky, chvíli jsem v něm nadoraz a jen se do něj krátkými pohyby tlačím a přitom protahuji jeho narůstající úd, po celé délce, palcem mu dráždím odhalený žalud.

Jeho tělo se třese a pláč se mění v tiché sténání. Dýchám mu na krk a povolím stisk na jeho zápěstí a položím jeho ruku na matraci vedle jeho hlavy. Je náhle tak uvolněný, odevzdaný mým útokům a jeho tváře zčervenaly. Pohlcuje mě ještě větší touha, vzrušení, tlačí mi do slabin a do podbříšku. Zrychluji své tempo, v rytmických krátkých přírazech, jen s polovičním výsunem. Dráždím ve stejných intervalech jeho penis, který se začne v mé dlani škubat, stejně jako jeho tělo. Vidím, jak zarývá své prsty do matrace a sliny mu nekontrolovatelně tečou z úst, jak rychle dýchá a sténá. Silně ho stisknu a dopřeji mu poslední drtivá promnutí, drsně stahující předkožku a pak sbírám mezi prsty jeho husté semeno. Každou várku mu otírám do kůže na bocích, dokud mi nevydá vše. Svírá mě uvnitř sebe a já toho využívám ke svému uspokojení, chytím ho oběma rukama za boky a ničím neomezován si ho narážím proti sobě, tvrdě, nevnímajíc jeho výkřiky, protože mi svět mizí před očima, propadám se do opojného světa bezvládí a daruji jeho těsnému konečníku vše, co se ve mně za ty roky nashromáždilo. Nejsem schopen ovlivnit své prudké nájezdy ovládané jen mým orgasmem a svými nehty vrývám do jeho kůže krvavé značky. Zapřu se jednou rukou do jeho zad, abych se na něj nesložil, a pár dlouhými tahy se snažím uklidnit a rozehnat tu bolest na hrudníku.

Vysouvám se z něj náhle, otřu se o jeho pokožku, nechávám mu na kůži viditelné značky v podobě bílých rosolovitých kapiček a povolím stisk, aby mohl vysílením dopadnout na břicho. Zvednu se a natáhnu si kožené kalhoty. Dívám se svrchu na jeho rozechvělé tělo. Z análu mu vytéká moje sperma, plazí se pomalu po stehnech a vpíjí se pod ním do matrace.

Obleču si mikinu a přes jeho tělo, choulící se do klubíčka, přehodím svůj kabát. Mlčí, v ústech drtí svou ruku sevřenou v pěst a obličej má zabořený do matrace.

„Doufám, že si pro příště zapamatuješ, abys svou další akci tak neposral,“ řeknu a vytáhnu z brašny kus sušeného masa. „Máš hlad? Měl bys něco jíst.“

„Měl jsi mě tam raději nechat umřít,“ zašeptá, že mu skoro nerozumím.

„Nevím, co jsi o mně slyšel, ale nejsem vrah, a už vůbec ne takových, jako jsi ty. Svou válku vedu jen proti těm přistěhovalcům z vesmíru, proti Bordevelgům,“ zamračím se.

Stáhnu si vlasy do copu a schovám je na zádech pod mikinu. Dřepnu si vedle palandy a chytnu ho za bradu, abych si ho otočil k sobě a viděl mu do tváře.

„Svou střelbou jsi ohrozil nejenom sebe, ale i mě. Musíš mířit do toho otvoru těsně pod detektorem pohybu. Je tam slabé místo a kulka pronikne skrz, do vznášedla, přímo do mozku Bordevelgů. Jestliže o svém nepříteli nic nevíš, nebojuj proti němu. Prohraješ. Půjdu najít nějakou vodu.“

Zvednu se a seberu ze země jeho oblečení, které mu hodím na postel. Odhalím jeho tělo, když mu seberu kabát. Je tak nádherné, že se při pohledu na něj musím oklepat. Chci ho znovu. Jeho neposkvrněná pokožka. Horká kůže. Tlukot srdce. Tak úzký uvnitř. Zapínám si kabát až ke krku a věnuji mu ještě jeden pohled. Natahuji si rukavice, abych odolal znovu se ho dotknout. Rychle odvrátím oči a vezmu do ruky svou pušku. Přehodím si ji přes rameno.

„Neberu zajatce. Nikdy jim neubližuji. Jsem člověk a to, že je mezi lidmi válka, mě nezajímá. Nedělám mezi nimi rozdíly. Ať jsou z Aliance nebo svobodní. Nechám ti tu pušku, abys věděl, že ti věřím. I když jsem ti zachránil život, ty jsi mi za něj zaplatil a jsme vyrovnáni. Nic si navzájem nedlužíme a ani si nejsme navzájem zavázáni. Jestli i nadále ve mně budeš vidět svého nepřítele, nebudu ti to mít za zlé.“

Přetáhnu si na hlavu kapuci a vyjdu do deště. Vím, že dělám chybu. Že jsem si nejspíš právě teď na sebe vypsal ortel smrti.
Nenávidí mě. Znásilnil jsem ho. Vzal jsem si to čisté tělo bez jeho svolení.

Zastavím se uprostřed suti a sklopím hlavu. Neovládl jsem se. Až teď si uvědomuji, co jsem vlastně udělal. Choval jsem se jako zvíře. Jako Bordevelgové. Bez výčitek svědomí si vzal něco, co mi vůbec nepatří.

Vracím se zpět s čutorou vody, není tak kalná a jedna tableta by mohla stačit. Než se vrátím do svého úkrytu, kde vyvěrá voda ze země a není potřeba na ni žádná chemie. Stojí tam, se svou puškou. Jeho obličej vyzařuje smutek. Uhýbá očima a já vím, že mě zradil. Věří těm povídačkám, co o mě kolují v Alianci. Bezcitný žoldák a zabiják, přezdívaný Rudý baron nebo Manfréd von Richthofen. Překroucený příběh o pilotovi, který se odehrál před dvě stě lety.

„Takže sis vybral,“ řeknu tiše a ani nesáhnu po své pušce. Je to zbytečné. Nejspíš jsou všude. Cítím jejich přítomnost. „Mohl jsi odejít. Mohl jsi nechat mě odejít. Ale ty jsi udělal tohle,“ stáhnu si kapuci a odhalím tak své rudé vlasy. „Jen chci, aby ses, až tohle všechno skončí, zamyslel nad tím, kolik je na světě takových pušek. Kolik je lidí, kteří je umí sestrojit. Přemýšlel nad tím, kde jsem ji vzal já. Před 17-ti lety.“

Sundám si ji z ramene, abych mu ji podal. Tvrdý úder do zad mě donutí dopadnout na kolena. Dívám se na něj a stále držím zbraň. Něco studeného mi tlačí do krku. Neotáčím se. Přeji si, aby můj poslední pohled patřil jemu.

„Chci, abys ji měl ty. Víš, co máš dělat,“ visím na něm prosebným pohledem.

Stiskne rty. Oči má doširoka otevřené a usilovně přemýšlí. Vidím na ně, jak si nechce přiznat ty myšlenky, které ho v tuto chvíli napadají. Vrtí odmítavě hlavou. Namáhavě se zvednu a popojdu o krok k němu. Postavy vynořující se ze stínů. Po mém těle poskakují červené tečky laserových zaměřovačů.

„Vem si ji!“ zařvu na něj a prudce natáhnu ruku, aby viděl tu naléhavost.

Elektrický výboj mi znehybní ruku a projede mnou bolestivý impuls, jak mi pálí kůži. Můj další krok je vratký, ale stále držím svou zbraň a čekám, až si ji vezme. Zasáhnou mě další dva náboje a umrtví mi nohy, že klesnu na bok na mokrou podlahu. Těkám po něm pohledem a přitahuji si ho k sobě. Vezmi si ji, pohybují se němě moje rty.

Klekne si ke mně a bere mi, z křečovitého sevření mé ruky, pušku. Letmo se dotkne prsty mého odhaleného zápěstí. Zase to mravenčení. Není to tím elektrickým výbojem, který mi stále koluje v krvi a otupuje moje smysly.

„Jmenuji se Shuuhei. Konioshi Shuuhei…,“ zašeptám jen pro jeho uši, než mě rána do krku pošle do totálního nevědomí.