KS: Nesmím milovat tebe (3.část)

Dívka
Natsumi Maki
Satoshi se na malou chvíli otočil jiným směrem. Teď jsem měla šanci! Napřáhla jsem se k větší ráně a udeřila vším, co jsem v tu chvíli měla! Ten parch*nt to ale čekal a využil toho proti mně! Stočil se na stranu a chytl mou ruku, pak už jsem jen letěla na zem a s těžkým bác jsem dopadla na tvrdo! Tohle byla moje osudová chyba! Začátečnická! Zaklela jsem!
„Jedna jedna! Ten, kdo dá příští bod, bude vítěz.“ oznámil Shikamaru.
„Sakra!“ šeptnula jsem. Asi to bylo moc nahlas.
„Ale copak, už máš strach?!“ řekl mi Satoshi a pousmál se na mě.
„Z tebe? Trochu brzo na vtipy?!“ odpověděla jsem mu stejnou a propalovala ho očima.
„Ani ne. Za chvíli bude konec.“
„Souhlasím. V příštím tahu se válíš na žíněnce!“ řekla jsem a vstala. Docela dost ta jeho rána bolela, ale to nesmím vnímat! Teď to bude ostrý! Každý malý zaváhání a jsem v tahu! Soustřeď se!
„To si milá. U mě s tím nepočítej.“ řekl a já jsem asi vůbec nepochopila, co tím myslel.
„Uklidněte se a začněte!“ zavelel Shikamaru a mi se pohnuli do posledního, rozhodujícího kola!

Takhle zaujatá pro věc jsem ještě nebyla! Nehodlala jsem s ním prohrát, ale faktem zůstávalo, že jedna moje část strašně toužila po tom, aby mě políbil! A je to venku, co? Chci, aby mě líbal, ale nevzdám se mu jen tak snadno, to určitě! I když jsem chvílemi váhala…přešlo to. Jen ať si o mě zabojuje, když mě tak moc chce!
Jeho pohled se najednou změnil! Díval se na mě, jako když se vrah dívá na svou oběť! Trochu mě to vyděsilo, ale rozhodla jsem se, že to dám co nejméně najevo. Postavila jsem se do útočné pozice a boj mohl začít! Jeho i moje údery jely na sto procent! Ani jeden z nás neváhal a používal veškerou svou fyzickou sílu! Bylo to zvláštní, ale chvílemi jsem slyšela jeho myšlenky! Je to blbost ale ten pocit, který ve mně vyvolával, když se si s ním vyměňovala rány…byl neskutečný! Nemůžu prohrát!
Nevnímala jsem nic jiného, než jeho černé oči a jeho černé rány, které mi způsobovaly ohromnou bolest pokaždé, když dopadly na místo určení! Byl to dlouhý boj a na nás už byla vidět únava. Na chvíli jsme od sebe odskočili a ztěžka dýchali!
„Už máš dost?!“ řekla jsem a ušklíbla se. Satoshi mě napodobil.
„Mám velkou výdrž jen na dvě věci, Natsu-chan.“ odpověděl a já moc dobře věděla, co jsou ty dvě věci. Trochu jsem zrudla při pomyšlení na tu druhou…všiml si toho.
„Pokračujte, mám hlad!“ řekl Shikamaru a dloubal se dál v uchu. Zvedla jsem jedno obočí a kývla hlavou.
„Neboj, už je konec!“ řekla jsem a vyrazila na poslední úder, který měl být konečný a vítězný. Všechno bylo jak má! Měla jsem správný postoj i výpad! Nemohl už nic udělat! Jak jsem se mýlila!
„Máš pravdu, je konec.“ zašeptal Satoshi tím nejstrašidelnějším tónem, který jsem kdy slyšela! Měla jsem pocit, že ho znám…jen jsem si nemohla vzpomenout odkud. Mráz mi ale projel celým tělem a já v poslední chvíli trochu ztuhla! Velká chyba! Satoshiho výpad nohou mě udeřil do břicha a já odletěla za žíněnku a dopadla na tvrdou zem! Nejen, že mě bolel žaludek ale ještě k tomu to pravé rameno, které zbrzdilo můj pád! Zůstala jsem v křeči ležet na zemi a poslouchala to chvilkové ticho.
„Natsumi!“ zvolalo najednou pár dívčích hlasů vyděšeně. O chvíli později jsem cítila, jak se mě cosi jemně dotýká.
„Nic mi není.“ zašeptala jsem a za jejich pomoci se zvedla do sedu. Dívala jsem se do jejich vyděšených obličejů a pak na Shikamara. Ten jen vzdychl a já věděla, co to znamená.
„Dva, jedna. Satoshi je oficiální vítěz.“ řekl náš rozhodčí a odešel troch stranou. Sklopila jsem hlavu a pak se podívala na vítěze. Satoshi stál kousek od naší skupinky a koukal se mi do očí. Pořád v nich bylo cosi ledového, ale o chvilku později to zmizelo. Co si vůbec zač, Satoshi Umiyo?
„Něco mi dlužíš, Natsu-chan.“ řekl zase normálním hlasem.
„Sklapni, Satoshi!“ vyjela na něj Ino.
„Vážně si myslíš, že si po tomhle něco zasloužíš?!“ řekla Sakura stejně. Vážila jsem si toho, ale přesto on měl pravdu. Vsadili jsme se a já prohrála. Vzdychla jsem a s těžkostí a pomocí jsem se postavila.

Kluk
Satoshi Umiya
„Má pravdu, holky.“ řekla Natsumi a podívala se na mě těma vzpurnýma modrýma očima.
„Ale Natsumi?!“ naléhala stále Ino a tahala jí za rukáv. Natsumi se však vysmekla a usmála se na ní.
„To zvládnu, díky.“ řekla mile a otočila se zpět na mě. Udělala pár kroků mým směrem a přitom se chytila na pravou ruku. Musel jí bolet každej sval v těle…obdivoval jsem jak ignoruje svou vlastní bolest. Pak se zastavila a trochu sklopila hlavu.
„Takže?“ otázal jsem se.
„Takže co?! Na co čekáš sakra?! Vem si, co chceš!“ řekla a skřípala přitom zuby. Celá škola na nás koukala, ale mě to bylo fuk. Konečně si můžu vzít, po čem toužím už měsíc.
„Fajn.“ řekl jsem jen a přistoupil k ní co nejblíže. Když jsem se k ní naklonil, trochu zrudla a zavřela oči. Pousmál jsem se a chvíli tam jen tak stál, užívajíc si její blízkost. Pak jsem si klekl a vyhrnul jí kousek nahoru sukni. Lekla se a trochu sebou škubla! Cítil jsem na sobě její překvapivý výraz. Usmál jsem se.
„Co to…?“ začala, ale já jí nedal šanci. Teď byla jen moje!
„Nikdy jsem neřekl, že tě políbím na ústa.“ řekl jsem jen a Natsumi zmlklo. Nic už nedodala a poslušně stála na místě. Když jsem se dotknul zakázaného místa, cítil jsem její pozitivní reakci. Líbilo se jí to. Pak jsem se sklonil a dotknul se poprvé její odhalené kůže rty. Její stehno bylo tak nádherně jemné a přímo vybízelo k doteku cizí osoby. Užívals jsem si to a líbal pořádně ten kousek, který mi byl na malou chvíli přidělen! Nakonec jsem ho trochu víc skousl, abych tam nechal malou památku. Flíček alias cucflek! Zaslechnul jsem i tlumený vzdych, ze strany toho andílka. Ušklíbl jsem se, o to mi šlo…jak krásně umíš vzdychat, Natsumi…Postavil jsem se a díval se do toho rudnoucího a zmláceného obličeje, který byl jen kousek od mého! Ponížil jsem ji…to bylo jasné…a dokonce všemi způsoby najednou!
V jednu chvíli byla úplně mimo a v té druhé…vyšvihla tak rychle ruku, že jsem si jí ani nevšiml…ani jsem nechtěl. Tohle jsem si trochu zasloužil…Dala mi facku! Jen facku…A pak se chytila za tu bolavou ruku a odešla pryč. Nikdo nic neřekl a nikdo nic neudělal. Všichni byli v šoku z toho, co jsem udělal a co tu vše dnes proběhlo.

Ten den už semnou Natsumi ani nikdo jiný nepromluvil. Divil jsem se. Čekal jsem, že mi budou nadávat, ale nic nikdo neudělal. Asi to byla jejich pomsta, ignorovali mě a to všichni…kromě učitelů. Ti samozřejmě nevěděli, co způsobilo tu hustou atmosféru ve třídě, a proto jen krotili hlavou.
Když jsem po poslední hodině šel domu, šel jsem poprvé sám. Kluci šli jinudy a jen mě smířeně pozdravili nerozloučenou. Tahle situace se mi nelíbila.
„Ahoj, jsem doma.“ řekl jsem ve dveřích našeho baráku. Mamka vykoukla a příjemně se usmála.
„Ahoj. Tak jak ses měl?“
„Dobře. Jen menší šarvátka.“ řekl jsem narovinu, stejnak by jí to došlo, vypadal jsem strašně.
„To vidím. S kým si se pral, že tě tak zřídil.“ řekla trochu naštvaně a otírala mi bradu nějakým hadříkem. Copak je mi deset?!
„To nic, mami. Jen rozdílné názory.“ řekl jsem s klidem, ale moc klidně jsem se netvářil. Mamka to poznala. Před tou nic neschovám.
„A kdo vyhrál, hmm?“
„Samozřejmě, že já.“
„Sasuke-chan.“ řekla mi a smutně povzdechla. To jsem neměl rád. Tenhle vzdych.
„Takhle mi neříkej.“ řekl jsem něco jiného. To zase popudilo jí.
„Jsem tvoje matka, mám právo říkat ti jménem, které jsem ti dala, když ses narodil!“ řekla a vrátila se do kuchyně, kde mi připravovala jídlo. Přišel jsem k ní a objal jí.
„Promiň.“
„Měl bys mi víc věřit, Sasuke-chan.“ řekla, otočila se a políbila mě na čelo. Pak si mě prohlédla od hlavy až k patě a pousmála se. To jsem nepochopil.
„Mami?“
„Kdo to je, Sasuke-chan?“ zatvářil jsem se nechápavě, i když jsem věděl. „Ten, kdo ti ukradl srdce?“

Svědek
Naruto Uzumaki
Hned jak jsem se dostal domů, svléknul jsem se z té šaškárny a šel pod sprchu! Snažil jsem se ze sebe smít tu bolest, tu potupu…ten jeho dech beroucí dotek…Jak jsem si na něj vzpomněl, nahrnula se mi červeň do obličeje a já spokojeně vzdychl! Ne! Tohle se mi nemůže dít! Vzdychám tady nad klukem, kterého nesnáším! Tu jeho aroganci, ten jeho postoj,…tu jeho krásnou vůni. Sakra! Proč ho nemůžu dostat z hlavy?!
„Natsumi? Jsi to ty?“ ozval se tátův hlas z chodby a já jsem věděl, že se musím uklidnit.
„Jo, jsem.“
„Přiletěla si jak tajfun. Děje se něco?“ řekl opatrovnicky.
„Ne…nic.“ řekl jsem nejistě. To je špatný.
„Naruto?“ zeptal se mě vážněji. Ale nic neudělal, zůstal za dveřmi.
„Fakt nic, tati.“ sebral jsem v sobě poslední sílu na normální tón.
„Dobrá. Na stole máš večeři.“ řekl mi, ale nezdál se být spokojený s mou odpovědí. Hold je to znalec lidského chování. On pozná, když se něco děje.
„Dobře, díky.“
Stál jsem pod tou sprchou ještě chvíli, než jsem usoudil, že to nemá cenu. Při oblíkání jsem musel uznat, že jsem si ten jeho polibek užíval. Stejně jako on. Sakra, už to tak vypadá, že se to nezmění…moje srdce si teda umí vybrat. Čekal jsem, že mě políbí na ústa ale tím, že si vzal něco, co jsem ostatním tak moc zakazoval, mě dostal na lopatky. Za to ho nesnáším,…tak proč tak moc chci, aby to udělal znovu? Líbí se mi, to je jasné…ale proč sakra zrovna on, proč kluk, proč Satoshi Umiya? Já mám teda pech nadruhou!
Nesmím milovat tebe!
Zaznělo mi v hlavě. Je to pochopitelné. Za A-jsi kluk. Za B-jsi d***ař první kategorie! Jediné, o co ti jde, je dostat mě do postele! To by byl pro tebe šok, kdybys zjistil, že máš chuť spát s klukem, co?! Ten obličej jednou stejnak asi uvidím a těším se na něj…sklapne ti. Nebo taky ne. Proč nechci jednou svou částí, abys to věděl…? Ach jo! To jsou blbý myšlenky!

„Vynikající!“ vykřikl jsem nadšeně a nedal na sobě nic znát z dnešních událostí. Mamka se usmála.
„Díky. Jsem ráda, že ti chutná.“ řekla mi a dala mi další porci.
„Co bylo ve škole, Natsumi?“ optal se táta s podivným tónem.
„Nemůžeme toho nechat alespoň doma?“ řekl jsem znechuceně. Mamka mi dala pohlavek.
„Ne, dokud se budeš oblíkat takhle.“ řekl mi táta s úsměvem a ukázal na mojí domácí modrou sukni. Trochu jsem nafoukl tváře a zrudl. Pak jsem se naštvaně pustil do jídla!
„Tak co teda? Zažila si něco pěkného?“ zeptala se mě mamka. Očividně se jí líbilo mít dceru sic jen na chvilku. To mě děsilo nejvíc. Při slově škola jsem si vzpomněl na Satoshiho a na ten jeho polibek v tělocvičně, při kterým mi udělal cucfleka na levém stehnu! Trochu jsem zrudl a nacpal si něco do pusy.
„Niec moct.“ řekl se šišlavě a polkl. Mamka si mě prohlédla a pak jako by jí cosi došlo, vykřikla nadšením a objala mě.
„To je sladký!“
„Kushino, dusíš naše jediné dítě.“ řekl táta a mamka mě pustila. Takhle jsem ještě kyslík nepotřeboval. A navíc mě dost zabolela ta podlitina, kterou mám od toho blbečka na břiše. I rameno se ozvalo, snažil jsem se to ale maskovat.
„Promiň, promiň. Ale teď mi řekni, kdo to je?“
„Kdo je kdo?“ řekl jsem a dělal nechápavého. Mamka se ke mně ale naklonila a spiklenecky mrkla.
„Ten do koho si se zamiloval přece!“ řekla a já nedokázal nezrudnout. Táta se zasmál.
„Je asi hodně hezká, co Naruto?“ řekl mi táta a schválně mluvil v mužském rodě. Naštvali mě a zároveň rozhodili! Co jim mám jako říct! Že je to kluk a né holka! Trefilo by je!
„Nevím, o čem mluvíte! Takže si jdu lehnout! Dobrou!“ oznámil jsem na konec a odpochodoval v tom příšerně těsném oranžovém tričku a krátký sukni do svého pokoje, kde jsem se rozhodl ke spánku!

Vrah
Sasuke Uchiha
Mamka na to šla fakt rychle. Co jí mám říct? Že je to kluk převlíkajíc se za holku? Asi těžko. Ale co jiného? Možná bych měl říct poloviční pravdu, koneckonců je to moje máma a ta nikomu nic neřekne…a navíc si všichni myslí, že je Naruto holka. Co můžu ztratit? Už tak jsem v tom až po uši!
„Jmenuje se Natsumi Maki a nastoupila k nám až letos.“ řekl jsem a viděl ty jiskry v máminých očích. Byla šťastná, protože na mě poznala nefalšovaný zájem o to děvče, co ani neznala.
„A jak vypadá. Je hezká?“
„Až moc, mami.“ Řekl jsem popravdě. Je až nebezpečně hezkej.
„No tak. Popiš mi jí.“ naléhala a já vzdychl.
„Blond dlouhé vlasy, modré velké oči, štíhlá postava. No a ten zbytek bych radši se svojí maminkou neprobíral.“ řekl jsem a mrkl na ní. Ona se pousmála a kývla na souhlas.
„Proč jí nikam nepozveš? Nebo jí to neřekneš? Nejsi přece ten typ, co se bojí.“ řekla mi mamka a tvářila se nezaujatě. Věděla, že s ženskýma to umím. Proto jí nešlo do hlavy to, co tu předvádím.
„Je to složitý. Ona je jiná.“
„Tvrdohlavá, co?“
„Jo. A mnohem víc. Ona je jako můj opak, mami.“ řekl jsem a sám sebe přistihl, jak nad tím fakt uvažuju. Takhle přemýšlet nesmím ani bych tak neměl mluvit! Poznal jsem v tom hlase obdiv, lásku a touhu k tomu stvoření, které jsem měl zabít. To je špatný. A nejen pro mě ale i pro mou profesi! Ani jsem si nevšiml toho, že si mě mamka prohlíží a pochopeně se usmívá. To byl jasnej znak toho, že jsem zamilovanej!
Nesmím milovat tebe!
Znělo mi v hlavě už dlouho. Ignoroval jsem to už dlouho. Nemohl jsem si prostě pomoci! Naruto byl moje oběť a já byl vrah a určité pravidlo vrahů říká, že se nikdy nesmí sblížit jen přiblížit! Hold jsem udělal začátečnickou chybu a za to pořádně zaplatím!

Potom, co sem snědl tu báječnou večeři, mi zazvonil telefon. Zpráva!
„Itachi ti píše. Nezapomeň ho pozdravovat.“ řekla mi mamka a hodila mi ho do rukou.
„Jasně mami.“ pak když myla nádobí, jsem se zahleděl na display!
brácha
Nový rozkaz.
bráška
Jaký?
brácha
Chytni se první příležitosti a zabij K. S.
bráška
Co ta náhlá změna?
brácha
Boss tu není a nehodlám už dál čekat! Navíc mi svěřil vedení.
bráška
Zabije nás za to! Musel mít důvod, proč nechával Naruta naživu až do teď, ne?
brácha
Možná. Ale on je důvod, proč odjel. Nechápeš?! Naruto nás zničí, jestli bude žít!
bráška
Fajn. Kdyby se něco změnilo, dej vědět. PS: Jo, a mamka tě pozdravuje.
brácha
Nechceš mi něco říct, bratříčku?
bráška
Co bych ti měl jako říkat?
brácha
Ale nic. Měj se. PS: Pozdravuj jí taky.