Vyhnanec - 15

Krásný bílý vlk se ode mne rychle vzdaloval s každým jeho krokem.
Hleděl jsem na něj neschopen dalšího slova. Srdce mi bilo až v krku a skoro jsem se nemohl nadechnout.
„Isao!“ vykřikl jsem znovu.

To mi přece nemůže udělat! Jak mě našel? Proč vlastně přišel? Snad proto, aby zas beze slova odešel? Aby zmizel, aniž by mi cokoliv řekl?

V tu chvíli mě napadla ta nejčernější myšlenka. Ani noční zatažené nebe snad nemohlo být temnější, než to, co právě teď svíralo mé srdce.

Isao mě už nechce. Myslí si…

„Co se děje? Kdo to byl!“ ozval se těsně za mnou Kenjiho hlas, který hned po mně vyběhl ven. Z vlasů mu ještě kapala voda, a kalhoty měl oblečené naruby, jak spěchal.
Pohlédl jsem na něj. To stačilo na to, abych se vzpamatoval.
„Zavři se a dej na sebe pozor! Hned jsem tu. To… to není nepřítel,“ rychle jsem si svlékl halenu. „Vrátím se, neboj se!“
Má černá srst se mihla kolem stěny domku, jak rychle jsem se rozběhl za ním, a ztratila se ve tmě mezi stromy.

Nemůžu ho nechat odejít bez jediného slova…
Potřebuji ho slyšet. Potřebuji mu to vysvětlit. Potřebuji…
… jeho…

Vběhl jsem do lesa, tam, kde se mi Isao ztratil z dohledu. Na moment jsem se zastavil a zavětřil jsem. Jeho pach bych poznal hned, i kdyby byl velice slabý. Zachytil jsem ho…
Neomylně jsem se rozběhl za ním. Na poslední chvíli jsem se vyhýbal stromům, a jen běžel tam, kde mě táhlo mé srdce.
Znovu jsem se zastavil, když jeho pach začal slábnout.
Větřil jsem, ale nebyl jsem si jistý, kterým směrem běžet. Rozfoukal se silný vítr a já v ten moment byl ztracen.

Kde jsi? Isao, kde jsi?

Popoběhl jsem pár kroků a znovu se zastavil.
Jeho pach mizel každým okamžikem víc a víc…
Vrátil jsem se na místo, kde jsem ho naposledy cítil nejsilněji, ale i tam se pomalu ztrácel, když ho vítr roznesl do všech stran. Začenichal jsem u země a znovu se vydal po stopě. Ale opět jsem se dostal do slepého bodu, kde se mi ztratil. Začal jsem propadat zoufalství.
Tak blízko… Měl jsem ho na dosah a on… utekl.
Tak strašně mě to bolelo. Tak moc jsem s ním chtěl být aspoň na chvilku. Obejmout ho. Omluvit se mu za to, že jsem zmizel. Říct mu, jak se mi po něm stýská, jak moc ho miluji. Tak tísnivý pocit na hrudi jsem měl, že se to už nedalo vydržet.
Temným lesem se ozvalo mé táhlé teskné vytí…
Vypovídalo o všem, co jsem právě cítil…
Seděl jsem uprostřed pěšinky vyšlapané zvěří, vedoucí k nedalekému potůčku… Mé vytí pohltil les a nedostalo se mi žádné odezvy. Jen šumění vody a větví, jak se jimi vítr proháněl a já byl ještě zoufalejší, než kdy předtím.
Nevím, jak dlouho jsem tam seděl. Ještě jednou jsem zavyl s nadějí, že dostanu odpověď, ale nic. S pohledem upřeným do tmy, jsem vyhlížel tu bílou srst, která by projasnila temno v mém srdci.
Avšak viděl jsem jen pouhé stíny vzrostlých stromů a přilehlých křovisek, které tvořil měsíc, jasně zářící na nočním nebi.
S teskným kňučením jsem ještě chvíli setrvával na místě, ale pak s vědomím, že jsem zanechal Kenjiho samotného, jsem se postavil a pomalou chůzí se vracel zpátky.

Udělal jsem snad jen pár kroků, když jsem náhle zaslechl šustot větví.
Natočil jsem hlavu po zvuku...
Stihl jsem jen zahlédnout, jak se něco mihlo a vzápětí jsem ležel na zemi a na krku jsem ucítil stisk vlčích zubů.
Ozývalo se tiché vrčení…
Nebránil jsem se.
Ležel jsem a jen jsem mírně pootočil hlavu, abych se podíval na toho, kdo na mně zaútočil. Uši jsem přitiskl až k hlavě a jen slabě jsem zakňučel.
„Miluji tě, Isao,“ začal jsem se měnit do lidské podoby. „Strašně moc mi chybíš,“ řekl jsem roztřeseným hlasem.
V očích mě zaštípaly slzy a já jsem i přesto, že mi stále svíral krk, zvedl ruku a pohladil tu jemnou bílou srst.
Pohlédl jsem mu do očí. Byly černější než okolní tma a já jasně viděl, jak se mu lesknou.

Tyhle oči jsem vždy miloval. Tohoto vlka miluji víc, než cokoli jiného.

Slzy štěstí i bolesti z náhlého setkání, mi stékaly po tváři a já ho nedokázal přestat hladit. Zvedl jsem i druhou ruku a pevně jeho kožich sevřel.
„Miluji tě, Isao,“ znovu jsem tiše chraplavým hlasem promluvil. „Ale jestli jsi mě přišel zabít, udělej to hned.“
Moje ruce modře zazářily, když jsem ho ještě jednou pohladil a dal jsem do toho vše, co jsem cítil. Pak jsem ho pustil. Ruce mi klesly na zem vedle těla a já zavřel oči, očekávajíc to konečné smrtelné sevření mého hrdla.
Na moment stisk zubů zesílil. Jen na kratičký okamžik a pak povolil. Jeho vrčení bylo tišší a tišší, až nakonec ustalo.
Cítil jsem jeho proměnu, ale měl jsem strach se podívat, či se ho dotknout. Bál jsem se, že tohle je jen sen a když otevřu oči, on tu nebude.
Náhle jsem ucítil jeho ruku v mých vlasech. Protáhl je mezi prsty a pak mi ji položil na tvář. Opatrně, konečky prstů se mně dotýkal, jako by zkoumal, zda jsem to opravdu já. Setřel mi slzy…
„Zmizel jsi,“ zašeptal, když sklonil hlavu až k mému obličeji a jeho teplý dech se otřel o mé rty. „Nevěděl jsem o tobě nic. Jen to, co mi řekli ostatní. Říkali, že to ty jsi mě chtěl zabít,“ jeho ruka náhle sevřela mé vlasy tak pevně, že jsem jen syknul bolestí.
Srdce se mi po těch slovech rozbušilo tak rychle a silně, jako by se chtělo probít skrz mé tělo a utéct pryč. Pryč do té nehorázné lži.
„Nikdy bych ti neublížil,“ odpověděl jsem také šeptem a dál zůstával v nehybnosti.
Zem byla studená, ale já vnímal jen teplo, které mi předával svým tělem, přitisknutým k mému.
„Mám rozkaz tě okamžitě zabít, pokud tě najdu, Tame. Prý jsi připravoval i útok na krále… Tvá obvinění jsou-“
„Nic jsem neudělal! Všechno je to lež!“ vykřikl jsem náhle, až sebou Isao trhnul.
„Tak proč? Proč se to všechno stalo? Proč všechna ta obvinění? Proč…“ hlas se mu zadrhl a na okamžik se odmlčel. „Tak proč jsi mi zmizel? Proč se na mě nepodíváš?“ dodal už o poznání tišeji s roztřeseným hlasem. „Mám tě zabít, Tame, ale já… Nemůžu to udělat, i kdyby to obvinění, že jsi mě otrávil ty, bylo pravdivé.“
Jeho poslední slova skoro nebyla slyšet. Tak se zdráhal tomu uvěřit.
„Nebylo dne, kdybych si neříkal proč. Stále jsem na tebe myslel. Stále jsem si dával všechny věci do souvislosti, ale jsem ze všeho zmatený. Tak řekni něco! Podívej se na mě!“ zvýšil Isao znovu hlas a zesílil sevření mých vlasů.
Chytl jsem ho za tu ruku a konečně otevřel oči. Díval jsem se na něj a viděl, jak je ze všeho opravdu zmatený.

Potřebuje odpovědi. Ale komu bude věřit?

„Řeknu ti všechno. Ale jedno ti musím říct hned teď. Nikdy bych na tebe nezaútočil. Nikdy, Isao,“ do mých očí se znovu tlačily slzy, protože tohle obvinění mě bolelo ze všech nejvíc.
Ještě chvilku jsme se dívali navzájem do očí. Jako bychom četli jeden v druhém.
A pak…
Jeho rty se přitiskly na mé a já jen tiše vydechnul. Zvedl jsem ruce a přitáhl se k němu. Pevně jsem ho objal a opětoval jeho polibek. Třásl jsem se, když mě podebral rukama a objal mě. Zvedl mě do sedu a držel v objetí.
Líbal jsem se s ním a celý svět se semnou točil.

Tak dlouho… Tak dlouho jsem na tohle čekal. Tak dlouho po něm mé srdce toužilo.

„Strašně moc jsi mi chyběl, Tame. Ani nevíš jak moc,“ šeptal, zatím co své polibky přenesl na můj krk.

Vím to. Vím, protože i můj stesk po něm byl tak velký, až to bolelo. Ale teď… teď jsem tu já, a je tu on…

Náhle Isao mé ruce od sebe odtáhnul, ale vzápětí mě pevně chytil a se mnou v náruči se postavil. Poodešel z pěšinky mezi stromy, kde mě pomalu ukládal na měkký mech. Po celou dobu mně jeho ústa neopustila, a já si bral jeho polibek jako hladové zvíře, které konečně ulovilo svou kořist.
Jeho ruce se rozběhly po mém těle a ani já nezůstal pozadu.
Každého svalu, každého kousku jeho kůže jsem se musel dotknout.
Potřeboval jsem to…
Jako bych se ujišťoval, že je opravdu v pořádku. Mé prsty skončily na jeho krku.
Tohle místo mi připomnělo, jak jsem se o něj bál. Roztáhl jsem prsty a zajel s nimi do jeho jemných vlasů. Protahoval jsem jednotlivé prameny a jen se nechal unášet touhle chvílí.

Na moment zapomenout na to, co bylo a na to, co nás ještě čeká.

Jeho jemné ruce hladily mé tělo a jeho ústa zanechávala vlhké otisky na mé kůži.
Tak silně jsem to vnímal. Víc než kdy jindy…
Mravenčení přebíhalo mým tělem jak šílené a uvnitř mě se vše stáhlo tím příjemným pocitem, když se dotkl mého penisu, protože ten už byl v plné síle a jen čekal na jeho dotek.
Roztáhl jsem nohy a vybídl ho s tichým zasténáním jeho jména, aby pokračoval.
Byl nedočkavý stejně jako já.
Jen nepatrným vsunutím prstů zkusil, zda jsem schopný ho přijmout a vzápětí se do mne natlačil svou horkou a pevnou erekcí.
„Promiň,“ zastavil se, když jsem tiše syknul a roztřásl jsem se. „Já… nechci ti ublížit. Strašně moc po tobě toužím,“ mezi každým slovem mi věnoval polibek na krk a poslední na rty.
„Neublížíš. Chci tě… Strašně moc,“ odpověděl jsem vzrušeným hlasem.
Vetřel jsem se jazykem do jeho úst, a zatím co jsme se líbali, zvedl jsem nohy, omotal je kolem jeho těla a s rychlým nasunutím jsem ho přijal celého.
Dvojí zasténání se rozneslo do nočního ticha. Dvojí tiché vzdechy, postupně přidávající na hlasitosti, dvojí občasné zasténání. Jen spadané listí pod námi jemně šustilo…
Ztuhlost těla v momentě mého vyvrcholení doprovázely mé hlasité vzdechy a dopady bílých kapek na mé břicho. Isao se ještě několikrát prudčeji přirazil, až i on došel ke svému konci a věnoval mému tělu to, na co jsem tak dlouho čekal.
Přijímal jsem jeho lásku v podobě tepla, které se roznášelo mým tělem.

Noc značně postoupila a já si uvědomoval čím dál víc, že se budeme muset rozloučit.
Mech, na který mě Isao uložil, nám poskytoval svou měkkou náruč a i v tom chladnu příjemně hřál. Tiskli jsme se k sobě a jen šeptem si sdělovali, co nového na jedné či druhé straně je.
Pokaždé, když jsem ujišťoval Isaa že jsem ho nechtěl zabít, umlčel mě polibkem.

Ale když mě to tak trápilo. Ta neskutečná lež, která mohla zničit naše pouto.

„Musíš mě zabít,“ řekl jsem náhle po chvilce ticha a mé objetí povolilo.

Přišla rozhodující chvíle. Musím se vrátit a Isao taky. Ať to dopadne jakkoliv, bude to bolestivé…

„Nebo nechat odejít,“ dodal jsem, když i on mě pustil a posadil se.
Podíval se na mně a já v jeho očích snad poprvé uviděl zlobu.
„Nikdy bych to neudělal, to jsem ti už řekl. Nikdo mě k tomu nemůže přinutit, ani ty sám. Věřím, že jsi mi řekl všechno a věřím, že jsi mi nelhal, Tame. Jen mi to doplnilo chybějící místa a utvrdilo, že mé domněnky nebyly mylné,“ prohrábl si nervózně vlasy.
Jeho ruce se třásly, i když se snažil mluvit pevným hlasem.
Zvedl jsem se také do sedu a za ty ruce ho chytil. Jejich třas přecházel do mě…
Jeho dech byl o poznání rychlejší, a když jsem opřel hlavu o jeho hruď, slyšel jsem, jak rychle mu bije srdce. Stejně jako mně. Ale ne vzrušením či touhou po milování. Bilo rychle, protože vědělo, že se musíme rozejít. Ani jeden z nás se k tomu nechtěl odhodlat. Ani jeden z nás nechtěl jako první vstát a říct: „Sbohem.“
Jsme zatím spolu a už teď se vnitřně svíjím bolestí nad ztrátou, která má přijít každým okamžikem.
Pustil jsem jeho ruce a prudce ho objal.
„Nechci odejít,“ zašeptal jsem a jen z posledních sil se držel, abych se nerozbrečel.
„Já taky ne,“ pohladil mě po vlasech. „Jsem tak rád, že jsem tě našel.“
Zvedl jsem hlavu a zadíval se na něj.
„Jak jsi mě vlastně našel?“ vyslovil jsem nahlas otázku, která se mi honila hlavou už delší dobu.
Jeho ruka v mých vlasech se zastavila. Zřejmě nepočítal s tím, že se ho na tohle zeptám. Zřejmě to mělo zůstat tajemstvím.
„Byla to náhoda,“ rozhodl se nakonec promluvit. „Je to věc, která je určená jen pro vybrané uši, Tame, a já věřím, že tak i zůstane. Chtěl bych, abys Mareovi při příštím setkání vzkázal jednu věc. Aby si dal pozor. Musí pomalu a nenápadně změnit vše zaběhnuté, co se vašich schůzek týká. Ta pravidelnost byla už nápadná a já dostal příkaz ho sledovat. Dobře víš, jak je v zámku situace teď napjatá, zvlášť po tvém útěku.“
Zatrnulo ve mně.

Co kdyby ten příkaz dostal někdo jiný než Isao? Nejspíš by to skončilo špatně a moje hlava i Mareova by teď ležela na katově špalku.

„To tebe jsem tam viděl,“ vzpomněl jsem si na mihnutí bílé kožešiny a až teprve teď mi došlo, že to bylo v jiném místě, než měl být Yakei.

Tolik chyb co poslední dobou dělám. Už tolikrát mě to mohlo stát život.

„Vím, že tam s vámi byl ještě jeden vlk. Byl celou dobu schovaný. A když jsem pak viděl, jak odcházíte… Musel jsem…“ Isao polkl na prázdno.
Pochopil jsem. Nemusel nic dodávat. Vím, jak bych se cítil já na jeho místě.
„Co uděláš, až se vrátíš na zámek?“
Isao ani chvíli nepřemýšlel nad odpovědí.
„Řeknu, že o nic nejde, že Mareo chodí tajně za vlčicí ze sousední vesnice. Ale jemu nemůžu říct nic, ani náznakem. Okamžitě bych dal najevo, že není něco v pořádku a šli by nejen po něm, ale i po mně. Proto chci, abyste to zařídili vy.“
Přikývl jsem, že rozumím a i přes smutek, který mě svíral z nadcházejícího rozloučení, jsem se pousmál.
„Za vlčicí… To sedí. Kenji je do něj zamilovaný až po uši.“
„Ten mladý vlk, co ho objímal a co s tebou… žije? Kdo to vlastně je?“ zeptal se Isao a já v jeho hlase ucítil náznak nedůvěry.
„Ano ten. Je Saburův bratr, narodil se ve vyhnanství a ten domek, ten… Patřil Saburovi a teď je můj. Zemřel, když mě chránil před útokem jednoho ze strážců.“
„Jen jednoho? Dva strážci se už nevrátili. Jednoho jsme našli, ale druhého ne,“ zamyšleně pokýval hlavou.
„Jednoho jsem zabil já. Musel jsem. Ten druhý, co zemřel Saburovou rukou, je pohřbený pod prudkým srázem.“
„Nejspíš jejich zmizení zůstane nadále záhadou,“ pustil mě Isao z objetí a vstal.
Díval jsem se na jeho nádherné tělo, které se nade mnou tyčilo, a nedokázal jsem z něj spustit oči. Jako by za tu dobu, co jsme se neviděli, zesílil a byl ještě krásnější.
Také on mě z vrchu pozoroval.
„Pohubnul jsi, Tame. Měl bys o sebe víc pečovat,“ řekl náhle, jako by myslel na stejnou věc jako já.
Podal mi ruku a pomohl mi vstát.
Měl jsem pocit, jako by mé tělo bylo náhle z kamene. Nedokázal jsem pohnout ani prstem. Jen jsem stál a díval se na něj.
Tohle znamenalo ten okamžik, na který jsem nechtěl myslet, ale on se připomněl silným úderem do mého srdce. Všechno se ve mně svíralo a já nebyl schopen říct jediné slovo, protože se hned ztratilo v hrdle a z úst mi vyšlo jen tiché vydechnutí.
Isao chvíli nerozhodně postával stejně jako já.
Ani jeden z nás nechtěl udělat ten první krok. Jen jsme se dívali do očí a mlčeli.
Náhlé objetí mi málem vyrazilo dech. Jen to objetí mě drželo na nohou, abych se nesesunul k zemi, jak bolestivý pocit mě zasáhnul.
Neřekli jsme nic. Jen jsme se naposledy políbili a já měl náhle prázdnou náruč.

Není tu…
Jsem opět sám…

Neotočil jsem se, když odcházel. Neměl jsem na to sílu. Jen jsem nehnutě stál na roztřesených nohou a snažil se dýchat. Ale i ten každý nádech tak bolel…
Tváře mi vlhly od mých slz, které se nezadržitelně draly ven. Třásl jsem se a jediné, co jsem dokázal, tak sevřít ruce v pěst. Zatl jsem nehty do dlaně tak silně, až mi protrhly kůži a teplá krev skapávala na zem, kde se tiše vpíjela jako důkaz, že jsem tady byl.

Kdy ho zase uvidím?

Nevím, jak dlouho jsem tam nehnutě stál. Až teprve, když se znovu rozfoukal vítr a osušil mé slzy, jsem se pohnul.
První kroky byly těžké a pomalé.
Jako bych se nechtěl vzdálit z toho místa. Jako by má mysl říkala: „Zůstaň tady, vrátí se.“
Ale já věděl, že to tak nebude. Že se nemůžeme vidět tak, jak bychom si přáli. Bylo by to příliš velké riziko nejen pro mne ale i pro něj. I když jsem v koutku duše doufal, že opět přijde za mnou tam, kde na mně čeká Kenji, věděl jsem, že se tak nestane.
Oba dva jsme si byli vědomi těch rizik, která jsme si i přesto nechtěli připustit.
S každým dalším krokem jsem se pomalu měnil do vlčí podoby. Nakonec jsem se rychle rozběhl zpátky za Kenjim, abych byl z tama co nejdříve pryč.
Utéct od té bolesti se mi však nepodařilo. Provázela mě celou cestu.

První paprsky zahřívaly střechu našeho domku, když jsem se vynořil na hranici lesa a paloučku a zůstal stát.
Díval jsem se na Saburův domek.
Kenji seděl na zápraží, opřený o dveře s rukama překříženýma na prsou a mečem položeným na klíně. Bedlivě sledoval okolí, a jakmile mě spatřil, vyskočil na nohy, a s ustaraným pohledem a pomalými kroky šel ke mně.
Vykročil jsem mu naproti.

Tady… Tady je teď můj domov.
Tady, kde den co den budu myslet na toho, pro koho mé srdce bije.
Stále cítím jeho teplou náruč. Stále cítím jeho horké polibky a slyším jeho hluboký hlas, který tak hladil mé uši, když mi říkal, že mě miluje.
Tady teď budu žít a každý den doufat, že se sem jednou vrátí.
Za mnou…