SLEDOVÁNÍ A STAHOVÁNÍ NA TĚCHTO STRÁNKÁCH
JE UMOŽNĚNO POUZE PŘIHLÁŠENÝM UŽIVATELŮM!



V případě, že vám naše skrývací lišty s obsahy nefungují, zkontrolujte, zda-li jste přihlášeni.


Děkujeme za přečtení.




Normální život (nebo ne?) 01

  • Soubor nelze vytvořit.
  • Soubor nelze vytvořit.

„Mladý pane,“ z přemýšlení mne vytrhl náš sluha. Ano je to tak, jak říkám. Sluha jménem Waki.
„Ano Waki,“ ohlédnu se na něj.
„Vaše paní matka by s Vámi ráda projednala jistou záležitost.“
Hlavou mi proletí několik událostí, které se odehrály za posledních pár dní. Nejsem žádnej andílek, ale to ona dobře ví. Trochu až moc znuděně se zeptám.
„Nevíš o co kráčí?“ Jeho, jako vždy kamenná tvář, nic nenaznačí a odpověď
„Bohužel ne mladý pane.“ taky ne.
Sklopím oči zpět na arch čistě bílého papíru, zhluboka se nadechnu a pomalu se vydávám za mou matkou. Waki mne dovedl k jejím soukromým pokojům. Vůbec nechápu proč mne přivedl zrovna sem, i když mě teď o to více zajímá, co chce. Sluha zlehka zaklepal, a když se ozvalo tiché pozvání dále, otevřel dveře a já vešel. Ona stála u okna a pozorovala zapadající slunce. Vlastně jediným důvodem proč má tento pokoj, je ten výhled. Při této myšlence se mi zlehka zvedly koutky úst.
„Drahá matko přišel jsem, jak jste si přála.“ formálně jako vždy. V tomto duchu se vedla každá konverzace ve vilce a jinak tomu nebylo ani teď.
„Drahý chlapče, rozhodla jsem se podpořit tvého otce.“ Mírným pokývnutím hlavy jí naznačím, aby pokračovala.
„Budu ho doprovázet na jeho cestách,“ až teď si všímám změny v jejím pokoji. Rychle kolem proletím očima, ale nikde nevidím její osobní věci, jen několik sbalených kufrů, stojících opodál.
„Vše je již dohodnuto s tvým otcem, odjíždím dnes v noci.“
První myšlenky, které mi vyvstaly v mysli byly: svoboda, život bez dozoru, no to je super!!!!! ... ... ... Tento sen se mi rozplynul o několik vteřin později.
„Samozřejmě tě tu nenecháme samotného. Můžeš se rozhodnout, jestli pojedeš se mnou neb....“
„To snad ne!!!!!!!“ Rychle ji přeruším, aby na to dále ani nemyslela.
Lehký úsměv na její tváři mi naznačil, že s touto reakcí počítali a já se sám sobě divil, jak jsem předvídatelný.
„Nebo druhou možností je, zůstat v Japonsku.“ Mé hlasité odechnutí, způsobilo rozšíření úsměvu na její tváři, poté pokračovala.
„A proto jsme kontaktovali a požádali otcova přítele a kolegu, aby se o tebe postaral.“
Zase ponořený do svých myšlenek s hezkými představami o tom co bude, jsem stále stál v pokoji mé matky. Budu si žít ve vilce a sem tam se na mě někdo přijde podívat. Se skrývanou radostí snadno řeknu:
„Jo, tak to beru.“ Nebudu matce ukazovat, že bych nejradši skákal radostí a řval, jak na lesy.
Ale po odpovědi, která se mi dostavila, hluboce lituji mého předchozího souhlasu.
„Tak vše je dohodnuto.“ Odpověděla a poté dodala:
„Služebnictvo ti sbalí tvé věci a zítra je odvezou do bytu, který už je zařízený a připravený k zabydlení.“ Než mi její slova došla, pokynula hlavou na Wakiho, který pokorně odvětil:
„Ano má paní.“ A už mizel za dveřmi místnosti.
„Cože????“ Vykřiknu z plna plic.
Matka se podívala na můj nevěřící obličej a se škodolibým úsměvem pobaveně řekla:
„Copak jsi si myslel, že tě necháme řádit ve vilce a sem tam tě někdo navštíví a zkontroluje.“
Teď mi došlo, jaká to byla hloupost, si něco takového představovat. Celkem dlouhou dobu přemýšlím nad mou odpovědí. Matka přesně vystihla mé myšlenky a to mě trochu rozhodilo. Rychle se snažím uklidnit, ale ona na to nebere ohledy, aniž by čekala na mé otázky, začne vše vysvětlovat. Teď si je dobře vědoma toho, že může říci cokoliv, protože své rozhodnutí nikdy nezměním. Vždy držím své slovo a teď toho patřičně využila.

Po asi patnácti minutovém monologu mé matky, se vracím do pokoje. Posadím se zpět za stůl, abych si mohl v klidu probrat vše, co vím o mé budoucnosti. Zrak mi sklouzne dolů, kde je bílí papír a hned si vzpomenu na úkol, který mám udělat. Charakteristika mého kamaráda nebo kamarádky.
Slohové práce mi většinou nedělají žádný problém, ale tato je jiná. Sice na vyšší střední školu chodím již druhým rokem, ale stále nemohu říci, že bych měl přátele. Rozdělení žáků ve třídě se změnilo, ale jinak je to stejné, jako v prvním roce. Všechny vždy zaujme pouze mé jméno a jmění rodiny. Nesnáším to. Nenávidím lidi, kteří se takto chovají. Pousměji se nad tímto problémem a vracím papír do přihrádky s myšlenkou na nové možnosti využití tohoto předmětu. V to doufám.
Stejně se musím pozastavit nad tím, že se má situace s přáteli nezmění ani v jiném městě. I když je Tokio od Kjóta celkem daleko, jméno mé rodiny je známo po celém Japonsku, nehledě na to, že v současnosti vyniká i v zahraničí. Vysoká úroveň a kvality hotelových služeb a restaurací umožňují další růst naší rodinné firmy.

Tokio. Hlavní město Japonska. Mnohokrát navštívené místo a teď tam budu žít. Trochu se mi tomu nechce věřit, ale už se na to těším. Byt se nachází v centru města a nedaleko mojí nové školy. Pěšky se tam dostanu do půlhodinky a přes park tam budu za necelých dvacet minut. Samozřejmě autem je to mnohem rychlejší a to bude i můj způsob přepravy. No, když nad tím teď přemýšlím, kdo mě tam bude vozit. Je hloupé si myslet, že to bude řidič, který pracuje zde, když ani Waki tam se mnou nebude.
Pravděpodobně je to už zařízené, tak si s tím nebudu lámat hlavu. Podobně na tom bude i přestup na tamější školu a ostatní nutné záležitosti, tak nač se o to dále zajímat.

Je jen jediná otázka, která mi vrtá hlavou, a když jsem se na ni před odchodem zeptal, matka mi řekla, že se vše potřebné dozvím na místě a pak mě taktně vyprovodila ze svého pokoje. Stále nevím, kdo je ten můj dozor, ale stejně je mi to jedno. Vím jediné. Už teď ho nemám rád. Bude to nějaký vlezdoprdelka, který se chce jen zavděčit tatíkovi. A to mě nejvíce s**e. Můžu se jen modlit, aby to nebyl starý dědek, který bude páchnout, jako krematorium. Výhodou je možnost velmi dobře ho krotit, protože můj vliv na otce není nijak malý a tento pán by určitě nechtěl o práci přijít.
Alespoň mám na něj nějaké páky, tak si nenechám poroučet od páprdy. Jistě nejsem taková svině, abych to nějak využíval, ale jako sebeobrana je to dobrý.
Pro teď už toho nechám. Uvidíme co z toho vzejde. Mířím do koupelny dát si sprchu a další potřeby. Když vejdu zase do pokoje, nemůžu si nevšimnout náhlé prázdnoty. Všechny mé osobní věci jsou pryč. Waki to musel mít hodně dobře zorganizované, vždyť jsem byl v té koupelně jen něco málo přes půl hodiny. Jen nad tím zakroutím hlavou a kráčím k posteli. Sotva si lehnu, hned usnu.

Ráno se probouzím, již za svitu slunce a jelikož matka v noci letěla za otcem, je ve vilce nezvyklé ticho. Jistě tu zůstalo jen několik nutného služebnictva a já. Vůbec se mi nechce, ale nakonec se odhodlám vstát z vyhřáté postele a jdu směr koupelna. Vykonám potřebnou ranní hygienu a pak si to kráčím na snídani. Není nic neobvyklého, jak toho málo sním, ale tentokrát se překonávám. Snědeno mám vše, co bylo na talíři. Cesta je dlouhá a tak dobré jídlo od Fumiko, naší kuchařky, asi dlouhou dobu nebudu mít.
Chci ji udělat radost a to se také podařilo. I když je už dáma v letech, její úsměv je překrásný. Velice dobře se navzájem známe, proto se s ní chci řádně rozloučit. Naše loučení se protáhlo na dobrou hodinu. Přerušil nás až Waki, který mi sdělil informace o odletu mého letadla. Samozřejmě soukromého.
Před domem se loučím se zbylým personálem a Waki mne doprovází na letiště. V letadle si sedám do pohodlného křesla. Pár minut po vzletu si užívám výhled ven, ale brzy mě to omrzí a usínám klidným spánkem.

Natáhnu ruce před sebe a pohladím jej po krásné tváří. On se na mne dívá uhrančivým pohledem, plným chtíče a touhy. Pokládá své paže na mé ramena a já se k němu dále přibližuji. Naše těla se k sobě tisknou a oba cítíme to vzrušení mezi námi. Mé rty se pomalu přibližují k těm jeho. Když se spojí, ten jemný polibek nám dodává pocit vzájemné náklonnosti a lásky. V dalších chvílích se naše polibky stali čím dál vášnivější a napětí kolem nás úplně opadá. Mé ruce bloudí po jeho krásném tělíčku a cítím, jak po mém dotyku touží. Pomalu jej pokládám na postel a mé prsty se procházejí po jeho, již odhalené hrudi. Polibky zasypávám každičký kousek krásné sametové pokožky pode mnou. Chlapcův rychle se pohybující hrudník, doprovázejí slastné vzdechy, vycházející s nádherných plných rtů. To mě nutí, abych ho více laskal, a proto uchopím jeho, již ztvrdlou bradavku do úst a jemně jazykem kolem ní kroužím. Lehce ji skousnu a ve vzduchu se vznáší další, teď hlasité vzdechy. Pnutí, které cítím v určitých partiích je k nevydržení, proto … … …

S vykulenýma očima zírám na letušku nade mnou. Ještě s rozbušeným srdcem se snažím uklidnit. Proboha, co to bylo? Nemůžu uvěřit tomu, co se mi zdálo. Prokristapána, vždyť já nejsem gay!!!!!

Dodatek autora:: 

Ahojky,
tak tady Vám dávám moji úplně první povídku. Vím, že to asi není nic moc, ale budu ráda, když si to někdo přečte.
Prosím o nějaké komentíky. Nebojte se a napište prosím pravdu, i kdyby to nemělo být kladné. Pokud napíšete to, co se Vám nelíbí, budu se tomu snažit v dalších kapitolách vyvarovat. Tedy, pokud někdo bude mít zájem, to dále číst.
Vlastně se musím přiznat, že nevím co bych tady měla napsat, tak si toho moc nevšímejte.
Přeji Vám krásný den Liliana. Laughing out loud

4.90476
Průměr: 4.9 (21 hlas)