Od nenávisti je k lásce jen kousek - 6.díl

Antalias

I když jsem si říkal, že si musím držet odstup, nezvládl jsem to. Rozhor s ním mě tak pohltil, že mi v tu chvíli připadalo naprosto přirozené s ním mluvit. Napadli mě další a další věci, na které jsem se chtěl zeptat, a celkově to prostě byla zábava. O to víc mě to teď děsí a musím o tom přemýšlet. Zalehli jsme, Wali vedle mě spokojeně oddechuje, oheň ještě trochu plápolá a já ležím na zádech, ruce pod hlavou a koukám skrze koruny stromů na temnou oblohu na které září spousta hvězd. Měl bych spát, ale tok mých myšlenek v hlavě prostě nejde zastavit.

Kouknu vedle sebe na spícího elfa. Vypadá ještě roztomileji než obvykle a v tváří má krásně spokojený a uvolněný výraz. Že by to bylo tím, že se mu zdá něco pěkného a netrápí ho žádné starosti? Lehce schoulený do klubíčka, lehce pootevřené rty a několik pramenů spadající mu do obličeje. Opatrně, abych ho nevzbudil, mu je odhrnu z tváře a hned se mi naskytne lepší výhled.

Stáhnu ruku zpátky a opět se zakoukám na nebe. Tyhle myšlenky bych si měl zakázat, ale po kolikáté si to už říkám? A i přesto dělám stále tyhle blbosti. Asi měknu, že bych stárl? Uchechtnu se. To těžko! Já a starý? Nehrozí…

Nakonec nevím jak, ale podaří se mi usnout. Je to klidný a nijak nerušený spánek. Nevím, o čem se mi zdálo, ale mám tušení, že tam byl elf…

Walijan

Kupodivu dnes se vzbudím dřív než můj věznitel. Nevím, co dělat. Dál ležet, vzbudit ho nebo se pokusit o útěk? Naštěstí, nebo bohužel, nad tímhle nepřemejšlím dlouho, protože Antalias se začíná pomalu probouzet. Rychle zavřu oči a začnu dělat, spím. Ucítím na tváři lehký dotek, což mě překvapí, ale snažím se na sobě nedat nic zdát a dál spokojeně oddechuji. Uslyším šustění látky a poté kroky kolem mě. Dále ležím, ale všechny smysly mám ve střehu. Můžu jen hádat, že se snaží o opětovné rozdělání ohně, ale o tom mě za chvíli přesvědčí teplo, které cítím na zádech.

„Walijane, vstávej,“ slyším, jak se mě snaží vzbudit a jak následně lehce zatřese ramenem. Ještě počkám, až to udělá ještě jednou, a potom se začnu pomalu probouzet. Ukázkově se protáhnu a nezapomenu ani na hlasité zívnutí. Kouknu na Anta, ten se vrátil zpět na své místo a zas si hraje na pana nepřípustného. Nad ohněm začne vařit něco jako čaj, a když je hotovo, dá mi napít společně s menší snídaní. Podle porce soudím, že mu zásoby docházejí.

Antalias

Koukám na brašny a musím usoudit, že máme opravdu mále jídla. Pokud nás nic extra nezdrží, tak ve městě bychom mohli být zítra pozdě odpoledne a to počítám s tím, že nemusíme nasadit žádné ostré tempo a i přestávky si budem moc dovolit. Zvednu se ze země a začnu pomalu likvidovat stopy po našem táboření. Jsme u konce, když Walijan dojí a my můžeme vyrazit. Vytáhnu na nohy a opět si ho k sobě přivážu. Možná bych nemusel. Za tu dobu, co jsem jej chytil, se o nic nepokusil, ale jak říkám… Náhoda je svině a já si nemůžu dovolit udělat, nějakou fatální chybu.

Vyrazíme a slunko už máme celkem vysoko nad hlavou. Jsem rád, že nás před jeho žárem chrání stromy. Takhle je ta cesta mnohem pohodlnější. Tentokrát nemluvím, snažím se si ho nevšímat, ale nějak to nejde. Po chvilce s ním opět srovnám krok a zase si začneme povídat.

Walijan

Povídáme si stejně jako včera. Najednou narazíme na menší jezero. Vypadá krásně, až oči přecházejí. Průzračně modré a díky dopadajícím paprskům slunce se třpytí, jak nejvzácnější drahokamy tohoto světa. Mohl bych se na tu krásu koukat celý život a neomrzelo by mě. Tolik mě to uchvátilo. Proto jsem si ani nevšiml, že jsme přišli blíž k němu a já jsem opět přivazován k blízkému stromu. Když si to uvědomím, hodím po Anataliasovi nechápavý pohled. Nikdy mě na přestávky nepřivazoval.

„Chci se okoupat, když už jsme tady. Tak nechci, abys mi utekl. Jakmile budu hotov, budeš moct jít do vody ty, pokud budeš mít zájem…“ vysvětlí mi a na to se začne svlékat, jakoby mu vůbec nevadila moje přítomnost. Stydlivě sklopím oči, na tohle se koukat nemusím, ale přece jen se po očku koukám. Svleče se jen do spodních kalhot a poté vleze do vody. Podle jeho otřepání soudím, že musí být hodně studená. Ale jedno se nezapře…je to přitažlivý muž. Nejen v obličeji, ale má i dokonalou postavu, na které můžu vidět spoustu jizev, a přesto stejně jako ta jizva na tváři, jej vůbec nehyzdí ba naopak, dodávají mu ještě víc mužnosti.

Na co sakra myslím? Kdybych neměl svázané ruce, už bych se profackoval. Copak jsem nějaká holka, která právě našla svého prince a začala nad ním vzdychat? Vždyť tenhle tě chce prodat, Walijane! Odvrátím stydlivě oči jiným směrem a čekám, dokud nevyleze z vody.

„Chceš se taky opláchnout?“ zeptá se mě. Já si ani nevšiml, že už vylezl. Právě si nahazuje svoje mokré vlasy dozadu, aby mu nezavazely v obličeji, a všude na těle se mu třpytí drobné kapičky vody.
„Uhm,“ to je jediné na co se se souhlasným přikývnutím zmůžu.

Antalias se ke mně skloní a ony prameny mu opět spadnou do tváře. Odváže mě od stromu a poté uvolní i provaz na mých rukách. Když jsem volný, začnu se pomalu svlékat pod bedlivým dohledem Antaliase. Taky zůstanu jen ve spodních kalhotách a pomalu se rozejdu k vodě, když jsem chycen za paži a zastaven.

„Nehodlám riskovat,“ a začne mi zavazovat lano kolem kotníku. Co se dá dělat, přece jen jsem pořád vězeň a jeho trofej, je logické, že mi nevěří a při tom mě vlastně ani nenapadlo utéct. A to je to, co mě trápí. Proč nechci utéct? Proč se o to aspoň nesnažím? Proč se mu nesnažím znepříjemnit cestu? Proč jsem se tak snadno podvolil?

Přejdu k břehu a Antalias se mnou, nechá mi dost dlouhé lano, abych se mohl pohybovat, ale dost krátké na tom, aby mi znemožnil útěk. Stoupnu si do vody a musím usoudit, že je opravdu hodně ledová. Antalias si sedne na břeh a opře se jeden větší kámen, co tam je. Cítím na sobě jeho pohled. Zachvěju se. Nevím, jestli pod tím pohledem anebo je to tou vodou, která mi teď sahá do půli stehen. Dál nechci a vlastně ani díky lanu nemůžu. Zastavím se teda na místě a začnu se oplachovat. Je to příjemné, sice bych bral raději krásně teplou vodu, ale tohle je momentálně krásně osvěžující.

Opět na sobě cítím jeho pohled, ohlédnu se a vidím, jak se na mě dívá. Odvrátím pohled, ale i tak mi z toho běhá mráz po zádech. Vím, že se na mě stále dívá. A rozhodně to není pohled, kterým by mě jen hlídal, jestli se nesnažím o útěk. Tohle je takový zvláštní pohled.

Antalias

Sleduju toho mladíka a musím si přiznat, že je na, co koukat. Štíhlé, ale pevné tělo. Svaly a šlachy na něm jen hrají. Na pohled jemná pokožka je krásně světlé barvy. Celý ten pohled je hříšně nevinný. Jaké jeho tělo asi je? Jak chutná? Jedna otázka za druhou se mi honila hlavou. Momentálně jsem byl ve stavu, kdy jsem si říkal, že bych se měl vrátit zpět do té ledové vody.

Bez myšlenkovitě jsem vstal a zamířil přímo k tomu elfovi. Vůbec si mě nevšiml. Už stojím těsně za ním a chytím ho za paži a otočím ho k sobě. On polekaně vyjekne a já si ho přitáhnu do náruče. Aniž bych cokoliv řekl, či naznačil, jsem se rovnou přisál na jeho rty. Na ty hebké, jemně červené a pro mě teď opojné rty. Cítím, jak se zapřel rukama o moje ramena ve snaze mě od sebe odstrčit, ale je mu to málo platné. Dokonce začne sebou trochu házet, ale jen ho chytím o něco víc a ještě víc se začnu probíjet do jeho úst. Po chvilce stisk na mých ramenou povolí a já se dokonce dostanu dovnitř, kde mi vyjde naproti jeho hebký jazýček…