SLEDOVÁNÍ A STAHOVÁNÍ NA TĚCHTO STRÁNKÁCH
JE UMOŽNĚNO POUZE PŘIHLÁŠENÝM UŽIVATELŮM!



V případě, že vám naše skrývací lišty s obsahy nefungují, zkontrolujte, zda-li jste přihlášeni.


Děkujeme za přečtení.




Odpad

Loutka nemá mít city, říkával jsem si, když jsem se nutil k tomu, abych překonal strach a změnil se. Změnil se na kus necitelného dřeva, které má jedinou slabinu. Považoval jsem se za umělce, přitom mi mohlo dojít, že jsem jen… loutka. To, co jsem opravdu necítil, byla láska. Jak bych mohl něco takového cítit, když jsem se vzdal svého srdce? Vzdal jsem se jediné věci, na kterou kdy bylo spolehnutí.

Dokonce i ten pitomec Deidara to o mně věděl, a snažil se mi ukázat, že život skrývá i něco jiného. Život mi ale do té doby přinášel samou bolest, a já se jednoho dne rozhodl to změnit. Bylo mi patnáct a já zažil tolik nehezkých zážitků… víc, než kolik jsem mohl unést. Tak jsem se zavřel do dílny a celé dny tam proseděl a propracoval. Nikomu to nepřišlo divné, já se takhle choval pořád.

A když jsem vyšel… už jsem nebyl člověk, byl jsem vlastně napůl mrtvý. Bál jsem se strachu. To ode mě bylo opravdu hloupé. Kdybych byl tehdy silnější a snášel to doteď, byl bych možná ve vesnici, měl bych své žáky, kteří by chápali mé umění, možná bych měl i rodinu. Býval jsem samotář, ale lásku jsem potřeboval jako vzduch. A teď nepotřebuju ani ten vzduch.

Automaticky dýchám, je to jen zvyk. Ale když se potřebuju opravdu nadechnout, lituju, že necítím své plíce. Je to, jako bych se dusil. Nikdy si na to asi nezvyknu. Dvacet let jsem kus dřeva a stejně si nedokážu zvyknout. Je divné, že necítím bolest nebo odpor, když se dívám do tváří mrtvých lidí, které jsem zabil. Necítím nic. Dřív jsem se považoval za lepšího, než jsem býval, ale teď vím, že jsem jen zoufalec a ubožák, co se moc bál na to, aby žil, a moc bál na to, aby zemřel.

Když jsem byl jako dítě nemocný, babička kolem mě chodila po špičkách, starala se o mě, jako bych byl z porcelánu, jako bych se mohl rozpadnout. A když jsem měl pět let, a měl jsem noční můry, babička Chiyo přišla, objala mě a já pocítil vlnu vděčnosti a lásky.

Když jsem se proměnil na loutku, babička nic nepoznala. A když jsem řekl, že
jdu jen na chvíli kousek za vesnici, objala mě, jako by tušila, že odcházím. Ale já nic neucítil. Nevěděl jsem, co v tu chvíli dělat, jestli jí objetí opětovat nebo prostě odejít. Tak jsem tam stál a nerozhodně čekal, co bude dál. Jindy by mě začaly štípat oči a prozradil by mě hlas, že něco chystám, ale tehdy… jsem přišel i o slzy. A pak mi samozřejmě došlo… že jsem přišel o všechno.

Ne nadarmo se říká, že nevíte, co máte, dokud o to nepřijdete. A já si to pocítil na vlastní kůži. Jo… to bych napřed nějakou musel mít.

Necítím vítr, který se do mě v poušti opírá. Necítím žár slunce, který jsem vždy tak miloval. Necítím kapky deště. Ve vodě jsem nebyl dvacet let. Protože vím, co by se stalo, kdybych se do ní nějak dostal. Voda byla můj živel, a teď je to můj úhlavní nepřítel, který by mě nemilosrdně stáhl na dno. Nejednou jsem přemýšlel, že bych to udělal. Dýchání je mi stejně nanic… dokázal bych tam být do doby než by dřevo shnilo. A přesně takový osud si já zasloužím.

Už si ani nevzpomínám, kdy naposledy jsem se něčemu zasmál od srdce.
Cítím žízeň, ale pití to nespraví. Cítím hlad, ale jídlo mě nezasytí. Protože nic takového já už nepoužívám. Mám jen jádro… a to není ani srdce ani žaludek. Není to nic. Je to jen kus toho hloupého, přecitlivělého Sasoriho. Doslova jsem ho krutě zavraždil a nechal za sebou. Neohlížel jsem se na jeho nářek, co to proboha dělám. Byl jsem zaslepený touhou být napůl loutka, napůl člověk. Byl to dokonalý plán, který nikdy nikoho předtím nenapadl. A mně nedošlo, že to určitě mělo nějaký důvod, že to nikdo nevyzkoušel.

Spoléhal jsem se na svůj mozek, který předčil všechny ostatní. Byl jsem znám svou inteligencí, která mě dokázala vždy zachránit z těch nejtěžších situací. Mnohokrát mi zachránila život a já mu toho tolik dlužil. Tak jsem mu bezmezně věřil, ale mozek a srdce si nikdy nerozuměli. A já věřil jen tomu jednomu, co mě nutil chodit přes mrtvoly ke svému cíli.

A když teď bojuju se svou babičkou, došlo mi, že jsem jí zabil vnuka. Ona milovala toho citlivého Sasoriho a ne to, co je ze mě teď. Zabije mě. Vím to, stačí se jí podívat do očí, ve kterých čtu tu zklamanost jako v knize.
Nesvěřil jsem se jí, když mi bylo nejhůře. Věřila mi.

Byl jsem posedlý svým uměním. Začal jsem svými rodiči. Pak ostatními ninji, se kterými jsem bojoval. Došlo to i na kazekageho a nakonec jsem si troufl na nejsilnějšího nepřítele. Na sebe. Jenže jsem podlehl nejsnadněji ze všech. Protože jsem jako jediný nevěděl, co to všechno obnáší.

Já, mistr loutek. Jak mohl někdo takový jako já skončit právě takhle?

Bojoval jsem s klukem, který by měl být právě teď mým žákem. Kankurou… zajímavý ninja. A já, kdybych před léty neudělal tu hloupost, která mi zničila život, jsem na něj dnes mohl být hrdý.

Jenže já tohle všechno zahodil. Jako odpad. A přitom jsem odpad já.

Dodatek autora:: 

Nejnovější jednorázovka. Smile

5
Průměr: 5 (2 hlasy)