SLEDOVÁNÍ A STAHOVÁNÍ NA TĚCHTO STRÁNKÁCH
JE UMOŽNĚNO POUZE PŘIHLÁŠENÝM UŽIVATELŮM!



V případě, že vám naše skrývací lišty s obsahy nefungují, zkontrolujte, zda-li jste přihlášeni.


Děkujeme za přečtení.




Ohňostroj

  • Soubor nelze vytvořit.
  • Soubor nelze vytvořit.

„Yamamoto…..Yamamoto!“ozval se zamnou velice známí hlas. Zastavil sem se a otočil
„Yui-chan ? co se děje?“ zeptal sem se o hlavu vyššího kluka než já. Zadíval sem se do modře zbarvených očí a čekal co se bude dít.
„Yamamoto, ahha sem rád že sem tě stihl.Půjdeš na hornickou pouť ? zeptal se mě celý zadýchaný a opřel se o kolena v předklonu.S jeho tmavě hnědými vlasy si pohrával vítr a cuchal mu je do nemožného účesu.
„Nevím, asi ne .“ Opravdu se mi moc nechtělo.Někdy sem šel s taťkou když sem byl menší, ale teť už mě to moc nebaví.
„Eh?vážně ?,a semnou bys nešel, aspoň na ohňostroj?“Udělal na mě psí očka a já se málem začervenal.
„Dobrá.“ Nevím proč, ale odmítnou by byla chyba.Tenhle kluk je prostě blázen.Nikdy sem se s ním nenudil, je sním opravdu prdel.A velká.
„Ok tak já tě vyzvednu v devět.Zatím se měj.“ Usmál se .
„Ok.“ Opětoval sem mu úsměv a pokračoval v cestě domů.Vítr už přestal foukat a pár pramínků světlých vlasů se mi svezlo do tváře.Měl sem delší vlasy.Asi pod lopatky, většinou sem si je svazoval gumičkou, ale dnes sem jaksi nestíhal ráno.Málem sem přišel pozdě do školy.
Domů sem přišel asi ve čtyři a docela sem se těšil až přijde Yui-chan..Na chvíli sem se zastavil před vchodovými dveřmi.‘Ták a jestli není doma táta mam po srandě.‘ No samozřejmě, že sem si nechal klíče od domu doma.Zapomínat byla moje oblíbená činnost. Naštěstí táta doma byl a já se mohl dostat domů.
„Promiň, zase sem si nechtěně zapomněl klíče doma.“Omluvil sem se tátovi, že mi zase musel jít otevřít.Vím že má hodně práce a já ho tímhle zdržuji.
„To nevadí, stejně už potřebuji pauzu.“ Podíval se na mě a rozcuchal mi vlasy.V puse nezapálenou cigaretu a jak šlo vidět už ji pěkně dlouho žužlal.Vzal sem mu ji a zlomil v prstech.
„Sem rád že není zapálená.“Prohodil sem mezi zouváním a štrádoval sem si to do pokoje.Taťka na mě jenom koukal jak mizím za rohem dlouhé chodby.Slíbil mi totiž, že přestane kouřit.Vím, že to pro někoho musí byt těžké,ale táta se snaží.A de mu to docela rychle, akorát si ji někdy jenom strčí mezi rty, jak dnes. Je mu třicet pět a má stále život před sebou, nemusí si ho ničit.Pracuje jako detektiv a s jeho parťákem jsou jedni s nejlepších vyšetřovatelů v celém městě.Já po něm zdědil bíle světlé vlasy, a povahu.No celkově, jako kdybych přešel přes kopírák.Akorát on má na krátko ostříhané vlasy.
Převlékl sem se a šel do kuchyně.
„V lednici máš jídlo tak si ho jen ohřej.“ Zavolal na mě přes chodbu z obýváku.Někdy vařil taťka, ale poslední dobou vaří někdo jiný.Otevřel sem tedy ledničku a koukl se.Ležela tam miska přikrytá alobalem.Vzal sem si ji a postavil na linku.Sundal sem obal a na tváři se mi vykouzlil úsměv.‘Na tohle sem se těšil celý den.‘No jo, rýže, kousky masa a omáčka.Vynikající.Miluji tohle jídlo.Vytáhl sem si příbor ze šuplíku a šel si sednou do obýváku.
„Ohřál sis to?“
„Ne.“Takhle mi to chutnalo víc.
„No to je jedno.Co ve škole ?“zeptal se mě a pohlédl na mě ustaraně.
„V pohodě, nemusíš se bát.Naštěstí je tam semnou Yui-chan.Ten mi pomáhá když něčemu nerozumím.Jo a půjdu s ním dnes na ohňostroj.“ Zakousl sem se do pořádné porce a vychutnával si ten okamžik skvělé chuti.
„A jiné kamarády sis tam už našel?“
„Dá se to tak říct.Je to ještě moc brzo.“ Byl to teprve jeden týden co sem nastoupil do prváku.
„Hmmm.“Jediné co mi bylo odpovědí.S Yuim se známe už od školky.Byli jsme ve stejné třídě po celých devět let a teď spolu kráčíme i střední.Oboum nám je šestnáct, ale Yuimu je o měsíc starší.
„Přijde dnes Hiro-san ?“Hiro-san je tátův parťák a přítel.Ano táta chodí s chlapem.Je to docela fajn chlap.Někdy se chová jako přerostlé děcko, ale svojí práci bere vážně.Je sním sranda.Je o jeden rok starší a má tátu opravdu rád.Nevadí mi, že táta chodí s Hiro-san.Mám ho docela rád.Táta je aspoň po mámině smrti šťastný.
„Jo, a možná, jak ho znám, mě vezme na ten ohňostroj taky.“ Zazubil se na mě a pak na televizi, která už delší dobu běžela.
„V kolik tam půjdeš?“
„Yui-chan pro mě přijde v devět.“
„Dobrá, do dvanácti si doma ok?“
„Ok.“
„Jo a hlavně si vezmi klíče.“Dodal pro jistotu.
„Vy už budete doma nebo ještě ne ?“
„Asi ne.Určitě bude ještě někam chtít jít.A kdyby se něco stalo volej.“Byl sem rád že má o mě starost.Uběhla asi hodina a najednou zazvonil zvonek.‘Hiro-san.‘ Pomyslel sem si.Táta se zvedl a šel otevřít.
„Pojď dál.“Vyzval Hira-san.Hned jak vešel vzal tátovo obličej do rukou a políbil ho.Pak si něco začali povídat na chodbě.
„Zdravím.“ Vyrušil jsem je a usmál se na ně.
„Ahoj Yamamoto.Půjdeš taky na hornickou?“ Zeptal se mě a já přikývl.
„Tak tady máš něco ode mě.“Vytáhl s peněženky pár peněz a podal mi je.
„Ale to já si přece-„
„To je maličkost.Určitě si budeš chtít něco koupit.“
„Děkuju.“

Uběhli další dvě hodiny a Hiro-san s tátou už odešli.Ležel sem na své posteli a poslouchal písničky.Rozhlížel sem se po pokoji a nevěděl co s časem.Posadil sem se na posteli a koukl do rohu.Ležela tam kytara na kterou už se dva měsíce učím hrát.Když cvičím utíká mi rychle čas.Tak sem neváhal a začal cvičit.Jo, měl sem pravdu, uběhlo to jako voda.
Zazvonil zvonek.Já odložil kytaru na své místo a už oblečený sem si vzal mikinu a běžel otevřít.
„Jdeme?.“ Zeptal se mě Yui-chan jen co sem otevřel.
„Jo, jen co si vezmu boty.“
„Máš klíče?“
„Jo proč?“
„Ále, jen sem potkal tvého taťku.“
„Aha.“Tomu jsme se museli zasmát.
Po cestě jsme se loudali a cesta nám trvala asi půl hoďky.Bylo tu spoustu lidí.Hluk že ses sám neslyšel a spousta atrakcí, stánků s jídlem a pití, různých hraček atd. Zastavil sem se kousek před začínajícím houfem lidí.
„Děje se něco Yamamoto?“
„Ne nic.“ Popravdě se mi sem moc nechtělo.Ale už sem byl tady a s Yui-chan, no tu půlhodinu ještě vydržím.
„Jestli nechceš jít tam, můžeme tu počkat na ten ohňostroj.Nebo víš co počkej tu hned sem zpátky.“Nestačil sem ani zareagovat a už zmizel v davu lidí.
„Yui-chan?“ ‘Kam to šel?‘
Uběhlo pár minut a Yui-chan se konečně vrátil.
„Na tady, pro tebe.“ Podal mi plechovku limonády a sám si svojí otevřel.
„Děkuju.“ Zakoktal sem a otevřel si ji taky.
„Půjdeme si sednout na tamty lavičky?“
Jen sem přikývl a následoval ho.Když jsme tam tak seděli, přiběhl k nám pes.Velký pes.Přišel, očuchal,odešel.Po chvilce znova přišel a tentokrát si sedl vedle Yuiho na zem.
„Asi tě má rád.“
„Jo,a nebo mě chce sežrat.“Zašklebil se na psa a pozoroval ho.
„Skus to, třeba mu bude stačit jenom kousek.“
Pes se otřásl a zakňučel.´Jako kdyby mi rozuměl.´Zvedl sem se a šel k psovi blíž.
„Neboj, dam ti něco lepšího.“ Začal sem ho hladit.Pes si to vyloženě užíval.a lehl si na záda.
„Fenka ?“ Podotkl Yui-chan.
„A moment, co myslíš tím něco lepšího ?“ ´Docela trvalo než mu to došlo.´Rozesmál sem se.
„Ale, no ták Yamamoto.“ ´Protože ty patříš mě.´ Nepřestával sem se smát a dál si všímal psa.Nakonec se začal smát i Yui.

„Ponky!“ ozvalo se nedaleko od nás.Pes zvedl hlavu a posadil se.
„Ponkýý!“ To už se pes zvedl a otočil se k nám zady.Mával ocáskem a štěkl.
„A tady si, bála sem se o tebe.“ Menší dívenka objala psa a postavila se.
„Omlouvám se.Ponky mi ráda utíká.“ Řekla roztomilým hlasem a přicvakla k obojku vodítko.
„To je v pořádku,nic nám neudělala.“ Usmál sem se na ni a naposledy sem pohladil Ponky.Dívenka odešla a já si sedl zas na lavičku.

***
Hiro mě stále držel za ruku.Našli jsme si dobré místo na pozorování.Stáli jsme u jednoho stromu a okolo skoro žádní lidé.Byli jsme dá se říct na kraji toho, sem tam stojícího člověka.Do začátku ohňostroje zbývala asi minuta já s né moc velkým zájmem se dívat na oblohu sem se díval spíše na Hira.Na jeho rudé vlasy.Do lahvově zelených očí.A s chutí na jeho rty.Měl o něco kratší vlasy než Yamamoto.Nosil je stažené gumičkou a měl čelenku.Takovou tenkou a černou.Opřel sem se o strom a pustil se Hirovi ruky.Ten se o mě opřel o strom u mé hlavy, přiblížil se o kousek blíž a zastavil se.Naše tváře bili od sebe pár centimetrů.Pravou rukou sem mu z venku přiložil na jeho levou ruku a druhou obtočil kolem krku.
„Miluju tě.“ Něžně mě políbil.V tom okamžiku se ozvala první rána.Pro nás zrovínka teť existoval jen ten druhý.
„Já tebe taky.“ Pronesl sem mezi polibkama.“Nechtěně“ sem mu stáhl gumičku a pár pramínku se mu svezlo do obličeje.Překvapeně se odtáhl.
„Misaky ?“
„Takhle ti to sluší víc.“ Usmál sem se a přitáhl si ho zpátky.Byl v rozpacích a já toho využil.Odtáhl sem se od stromu a přitiskl k němu Hira.Líbal sem ho zuřivě a s vášní, až mi srdce nestíhalo.

O půl hodiny později mi přišla správa.

***
Nádhera.Opravdu pěkný večer.Letos se jim to opravdu povedlo.Stálo to za to, těch deset minut.
„Tak jo, co teď ?“ Zeptal sem se Yui-chan a zvedl se z lavičky.
„Hmm, mohli bychom se projít po městě, třeba.“ Neznělo to jako špatný nápad, ale byl.Jenže do budoucnosti vidět neumím.
„Nebo zajdem do parku.“Navrhl sem.
„Nebo.“ Souhlasil a tak jsme šli.Park od sud nebyl daleko, takže jsme tam byli za chvíli.Procházeli jsme cestou mezi stromy, nad námi lampy které osvětlovali dlouhou cestu. Míjeli jsme takhle pár laviček, až sem se rozhodl si sednout.Dostal sem hroznou žízeň.
„Počkej tu Yui-chan.Dojdu koupit nějaké pití.“
„Dobře.“
O kousek dál stál automat na pití.Stál kousek za zatáčkou, takže sem už Yuiho neviděl.Navíc už byla tma stáli tam stromy.Chvíli sem se díval jaké si koupím a pak sem vhodil pár drobných.Zmáčkl čudlík a „bum“.Celé sem to zopakoval.Vzal sem obě plechovky a jednu si strčil do kapsy od mikiny.Už sem byl skoro u lavičky, jenže sem se zastavil a zůstal stát jak přikovaný k zemi.O kolo Yui-chan stálo asi pět kluků.A nevypadali přátelsky.Moje vnitřní já mě donutilo šáhnout po telefonu.Ne že bych byl posranej až za ušima, ale přeci jenom sem se neuměl moc dobře prát a navíc Yui ,který se na rozdíl ode mě prát uměl a docela dobře, dostal ze zadu do hlavy velkým klackem.Skácel se na kolena a pak k zemi kde si do něj začali kopat jak do fotbalového míče.Co jiného sem měl dělat než požádat o pomoc člověka který jak sem doufal byl nejblíže.Jen co sem dopsal šel sem Yuimu na pomoc.Sice sem nevěděl co mám dělat , ale už tam stáli jenom čtyři.Jednomu Yui stihl ubalit.

***
Stále jsme stáli na tom samém místě a povídali si.Náš rozhovor přerušil můj zvonící mobil.Vytáhl sem si ho s kapsy a podíval se.Správa.Stálo v ní: TATI PRID HNED DO PARKU POTREBUJEM POMOCT RYCHLE!!!.Zhrozil sem se.
„Misaky, co se děje ?“
Ukázal sem mu mobil.
„Aha.Pojď k parku to jen kousek.“Chytil mě za ruku.
„A neboj se bude v pořádku.“Jenom slova mi nestačili.Potřeboval sem důkaz.Vzpomněl sem si na mé dětství.Přihodila se mi taková velice nepříjemná věc a zrovna v parku.V tom samém kde je Yamamoto.Jenže já skončil v nemocnici na JIPce.A Hiro se zlomeným nosem když mě tenkrát chránil.Začal sem myslet na nejhorší.V tom mě Hirova ruka stiskla víc.´A neboj se bude v pořádku.´Snažil sem se mu věřit.

***
No bylo to lehčí než sem si myslel.Měl sem velké štěstí, že byli tak trochu opilí.Pár sem jich taky schytal.Yui mě naučil takovému základu obrany.Jenže na kluka bohužel neopilého to nestačilo.Skončil sem na zemi a chytl sem se za břicho.Jo ta sedla.Zaslechl sem cvaknutí.Pohlédl sem na kluka před de mnou a pak na kapesní nůž co držel v ruce.
´Sakra, tati kde vězíš.´Už sem neměl sílu se mu postavit.Už, už se natahoval aby mohl bodnou, v tom ho, ale přerušil taťka.Vykopl mu nůž z ruky a podal si ho.Ne, dělám si srandu, jen ho asi jeho vlastní matka nepozná.Těm klukům mohlo být tak kolem osmnácti, devatenácti.Byl sem rád.Právě v čas.Po čtyřech sem se došoural k Yuimu a snažil se ho probudit.Na štěstí otevřel oči a pomalu si sedl.Držel se za hlavu.
„Au, au,au to bolelo,asi si budu muset vzít příště helmu.“ Neodpustil si a to neměl dělat.“Plesk“ Přistála mu ještě jedna, tentokrát odemě.
„Přestaň vtipkovat.Takhle mě v tom nechat Yui –chan.“ Po tváři mi začali stékat slzy.
„Promiň.“
„Měl sem o tebe strach.“
„Omlouvám se Yamamoto, nic mi není.“ Chtěl mě obejmout, ale já mu to nedovolil.Políbil sem ho.Bez jakéhokoli zaváhání sem ho políbil.Odtáhl sem se od něj a Yui mi utřel slzy s tváře.Myslel sem si že zareaguje trochu jinak ale byl sem šťastný že je v pořádku, tedy skoro.
„Yamamoto, Yui jste v pořádku ?“ Zeptal se nás známí hlas.
„Hiro-san , jo ale Yui-chan dostal do hlavy.“
„Sem rád, že se vám nic vážnějšího nestalo.Misaky volá sanitku a policii.Postarají se o ně a o vás taky.Ani jeden nevypadáte zrovna nejlépe.“
„Děkujeme Hiro-san.“
„Mě neděkujte, to vy jste se s nimi vypořádaly.“
„Jo,ale kdyby jste nepřišli tak-„
„Tak nic.Přišli jsme a konec.“Řekl táta s rozzlobeným hlasem.Po dlouhé době sem ho vyděl rozčíleného.Nedivil sem se mu.Musel mít opravdu strach.Pak si už všímal sanitky která přijela.Sklopil sem hlavu.Hiro-san na mě položil ruku.
„To bude v pohodě, zítra ho to přejde.Měl o tebe jenom strach.Sám si tímhle prošel.Proto je tak naštvaný.Popravdě je velice šťastný.“
„Já vím i tak je mi líto co se stalo.Nechtěl sem mu přidělávat starosti.“Věděl sem,že se mu něco podobného stalo.
„Nemůžeš za to Yamamoto.“ Věděl sem to , ale nedokázal sem si to přiznat.
„Tak jo, jdu ho trochu zklidnit.“ Hiro-san odešel k tátovi. Tentokrát mě Yui-chan objal a já se nějak nebránil.Začal mě líbat znova on.

***
„Nic mu není.“ Hiro mě chytil za rameno pohlédl mi do očí.
„Měl pravdu.Co kdybych nepřišel v čas nebo neslyšel mobil co pak ?“
„Ale přišel si a to je důležité.Vážně je celý po tobě.“Zamračil se.
„Pojď blíž.“ Natáhl ke mně ruku a objal mě.
„Koukni asi se nám zamiloval.“
„Co ?“ nechápal sem.Otočil sem se na kluky a …no…však víte.

***
Celý ten chaos přestal asi v půl druhé ráno.Yui skončil s obvázanou hlavou.
„Yui jsou doma rodiče?“ Zeptal se táta.
„Ne oba jsou v zahraničí.“
„Tak půjdeš k nám, dobrá ?“
„Dobře.“

K nám šel i Hiro-san.Než jsme odešli do pokoje taťka mě zastavil.
„Zítra si popovídáme.“
Jen sem přikývl a pokračoval.Sedl sem si na postel a vedle mě Yui-chan.Chytil mě za ruku.
„Promiň, že ti to říkám až těť, ale miluju tě.Sem do tebe blázen už od sedmí třídy.Bál sem se ti to říct, ale byl si rychlejší.A děkuju že si mě zachránil.“Nestihl sem ani zareagovat a povalil mě na postel.Vzápětí mě políbil.
„Miluju tě.Yamamoto.“Zopakoval a rukou mi přejel po hrudi.Jak to pokračovalo si umíte představit sami, že?. No a ráno sem si vyslechl svoje.Ale potom se zas všechno vrátilo do normálu teda skoro.Já měl víc než kamaráda a Hiro- san se k nám nastěhoval.Byli jsme taková podivná ale přesto šťastná rodina.

KONEC

______________________________________________________________

Život si určujeme sami.Wink

Dodatek autora:: 

Tak jo,skusila sem napsat jednorázovku.A zjistila sem že na sériovku zatim nemam.Tak to dopadlo už s jednou.Moc se omlouvám,možná ji někdy dopíšu, ale jak vydíte myšlenky lítají někde jinde.No není to nic moc, ale pokus byl.Snad se vám bude líbit a neměli by tam být chyby.Za to ale ruku do ohně nedam.Za jakejkoliv komentík budu ráda. Smile

A jen pro informaci:Přímá řeč začíná na začátku řádky a myšlenkový pochody jsou v ´těhle´ čárkách.

4.421055
Průměr: 4.4 (19 hlasů)