SLEDOVÁNÍ A STAHOVÁNÍ NA TĚCHTO STRÁNKÁCH
JE UMOŽNĚNO POUZE PŘIHLÁŠENÝM UŽIVATELŮM!



V případě, že vám naše skrývací lišty s obsahy nefungují, zkontrolujte, zda-li jste přihlášeni.


Děkujeme za přečtení.




Otázka citu

Voda byla teplá, možná až příliš horká pro muže, který si pod proudem vody smáčel své překrásně tvarované tělo a stříbřité vlasy. Pára ve sprše však nemohla skrýt množství jizev a šrámů z bojů, ačkoli už byly dávno zhojené. Kakashi vylezl ze sprchy a bez zbytečného osušování se v pase pouze zahalil ručníkem. Vlasy si nechal přirozeně usychat, přestože zatím mu z jejich konečků kapala voda. Cítil se příjemně a odpočatě, voňavý a vymydlený se posadil do malého křesílka a pozoroval večerní oblohu. Chtěl už jen ničím nerušený klid a ticho, konečně si oddechnout od zmatku a stresu dne. Přemýšlel, zda má už takhle brzo ulehnout do postele, nebo ještě sáhnout po své oblíbené knize, což by znamenalo neusnout vůbec. Ale dnes spánek potřeboval více než jindy.
Už už se natahoval na stolek po Icha Icha Paradise, když uslyšel zvonek. Málem se překlopil i s křesílkem a jít otevírat se mu vůbec nechtělo. Absolutně netušil, kdo by mohl tak pozdě večer něco potřebovat. Popadl čelenku listové a skryl Sharingan. S brbláním vstal, upravil si ručník okolo pasu a sunul se ke dveřím.
„Naruto? Co se Ti stalo?“ Optal se vyděšené Kakashi svého jedenáctiletého studenta, který celý uplakaný a zmatený stál, že se sotva udržel na nohou.
„Kakashi sensei, potřebuju….potřebuju…“ Natahoval blonďatý chlapec a neměl se k odpovědi, mistr však jen více pootevřel dveře a vpustil chlapce dál. Hatakeho by možná měla Narutova přítomnost překvapovat, ale už si zvyk na klučíkovi návštěvy. Uzumaki nikoho neměl, ani rodinu, ani přátele, tak mu sensei občas vynahrazoval obojí. Kdykoliv za ním mohl přijít a vždy věděl, že mu mistr poradí a pomůže. Byli si blízcí, Kakashi znal Narutův příběh a Naruto znal ten stříbrovláskův. Avšak nyní, když se z blonďáčkových očí řinuly slzy, byl Kakashi obezřetnější, než kdy jindy. Každopádně byl připraven chlapcův splín co nejdříve zahnat.
Naruto se zbrkle posadil na druhé křesílko, přesně naproti tomu, kde sedával jeho učitel. Takhle spolu sedávali již mnohokrát, když se Naruto cítil osamělý a potřeboval povzbudit anebo jen cítit něčí přítomnost. Bylo mu jedenáct a měl toho za sebou tolik, co jiní lidé za celý život. Hatake si to uvědomoval, proto se snažil být chlapci ve všem oporou.
„Tak copak se děje?“ Optal se ho chlácholivě a ještě než si sedl naproti, setřel chlapci s tváře slzy. Naruto se na něj podíval a jakoby až teď zjistil, že jeho sensei je do půl těla nahý zakryl si rukou oči, znejistěl, stočil se do klubíčka a vykřikl.
„Ne, Kakashi sensei, stane se to zase, stane se to zase. Oblečte se. Já už nechci!“ Kňoural blonďák tak nahlas, že to Kakashiho vyděsilo. Vůbec tomu nerozuměl, nechápal, co se mu chlapec snaží povědět, ale byl z jeho chování vyveden z míry. Takhle vyplašeného Naruta ještě neviděl. Rychle k němu přiskočil a konejšivě ho pohladil po vlasech.
„Ššš, Naruto, podívej se na mě. Co se stane zase?“ Mluvil klidně a pomalu.
„Stane se to zase. Smějí se mi, ale já nevím, co mám dělat. Nemůžu tomu zabránit.“ Narutovi se při každém slově lámal hlas a stále schovával tvář v dlaních. Zalykal se slzami.
„Tiše, neplač. Ššš, to bude dobré, věř mi. Uklidni se a podívej se na mě.“ Ujišťoval ho vlídně sensei, dokud se blonďák nerozhodl upřít na něj zrak. Jeho zarudlé oči se vše možně snažily udržet pohled na mistrově tváři, ale nedokázal to. Zorničky mu klesly níž přes Kakashiho elegantní krk na svalnatý hrudník k bříšku a poté níž na tenkou látku ručníku. A bylo to tu zase. Opět to cítil, ten tlak, pro který byl všemi odsuzovaný.
„Prosím, Kakashi sensei, nevím, co mám dělat, pomozte mi.“ Zakňučel Naruto opět pohledem v Hatakeho černém oku.
„Pomůžu Ti, ale s čím?“
„S tímhle.“ Pohnul se chlapec a ukázal na svůj vyboulený rozkrok, který ho vzrušením skoro bolel. Kakashi vytřeštil oči, ale snažil se, aby na něm nebylo nic znát. Sakra, vždyť Uzumakimu bylo pouhých jedenáct let, je možné, aby v tak mladém věku… Možné to očividně bylo, ale Kakashi se necítil jako ta správná osoba na vysvětlování. Nicméně, Naruto od něj očekával pomoc, nemůže odmítnout. Kakashi se na svého studenta usmál a setřel mu z víčka poslední slzičku.
„To nic není, Naruto, vážně ne. Nic, kvůli čemu bys musel plakat.“
„Ale já… cítím se tak, já nevím.“ Uklidnil se konečně Uzumaki a přestal vzlykat. Hledal odpovědi u svého mistra, hledal u něj pomoc. Přál si, aby všechno bylo jako dřív, aby už neměl ty zvláštní pocity, aby necítil stud, aby si na něj už neukazovali.
„Já Ti rozumím, Naruto. Je dobře, že jsi přišel, společně to vyřešíme, neboj se.“ Usmál se na chlapce vřele Kakashi a i blonďákovi dovedl vykouzlit slabý úsměv. Tohle chtěl Naruto slyšet, na tohle čekal, tady bylo řešení. V tomhle domě u tohohle člověka, který vždycky znal odpovědi a který mu vždy pomohl. Byl neskutečně rád, že má někoho, jako je Kakashi.
„Počkej tu, převléknu se a přijdu. Dáš si něco k pití?“
„Čaj, děkuji, sensei.“ Uzumaki se pohodlně uvelebil v křesílku a všechen strach z něj rázem zmizel a dokonce i začal pociťovat opadající tíseň v kalhotách. Rozhlížel se okolo, i když to v mistrově domě dobře znal. Někdy tu i spal, když se opravdu cítil zle, byl nemocný nebo se v noci bál. Hatake tu byl pro něj, jako jediný.
Za chviličku už ucítil z kuchyně vůni ovocného čaje a uviděl stříbrovlasého, jak již ve volném triku a teplácích přicházel s tácem, konévkou a dvěma maličkými šálky. Naruta samotný ten pohled hřál na duši, připadal si doma, jako s rodinou, jako s přáteli, s někým, kdo se o něj zajímal, kdo ho poslouchal, kdo se s ním smál. Jestli budu někdy někoho doopravdy milovat, tak to bude on, pomyslel si Naruto při pohledu na svého mistra, jak pokládá tác na stolek a sedá si naproti.
„Třešňový máš nejraději, viď.“ Mistr už svého studenta dobře znal. Nechtěl z něj páčit nějaké složitosti, už tak byla tahle situace pro oba zúčastněné dosti trapná. Avšak o co stál Kakashi ještě méně bylo, aby odtud vycházel Naruto zmatenější, než přišel.
„Mám, děkuji Vám.“ Naruto byl ke svému senseiovi vždy zdvořilý a prokazoval mu úctu. Stále ještě roztřesenými prsty si nalil do šálku čaj, usadil se a foukal, neb nápoj byl stále horký.
„Pověz mi Naruto, stalo se Ti „tamto“, už někdy dřív?“ Začal stříbrovlasý nesměle a též si nalil.
„Asi před dvěma týdny poprvé, když jsem se ráno vzbudil. Ale než jsem se vysprchoval, už to přešlo. Je to zvláštní pocit. To místo je najednou tak citlivé, skoro mě až brní. A někdy se mi to stane během dne, prostě jen tak, když na něco myslím. Je to poznat.“ Sklonil chlapec oči a srknul si čaje.
„A na co myslíš?“ Kakashi mluvil vyrovnaně a s klidem. S Narutem jako se sobě rovným.
„Většinou na nic podstatného, jen co budu dělat po škole, na trénink. Na ty lidi okolo mě, jak mě pozorují.“
„A nelíbí se Ti nějaká dívka? Nebo chlapec?“
„Ne, všichni jsou na mě ošklivý, posmívají se mi kvůli „tomu“. Sasuke se mi posmívá.“ Odpověděl Naruto ufňukaně a sevřel šálek pevněji, skoro ho pálila dlaň.
„A co Ti Sasuke říká?“ Mistr věděl, že tady bude chlapec váhat s odpovědí, nikdo se nerad nesvěřuje s tím, čím je mu ubližováno.
„On… no on… já, nechci Vám to říct!“ Zasekl se chlapec a sensei se už nesnažil z něj něco vynucovat. Zeptal se tedy na něco jiného.
„Naruto, co cítíš, když se Ti „to“ stane?“ Blonďák chvilku otálel s odezvou, netušil, jak najít ta správná slova, tak doufal, že mu starší pomůže.
„Cítíš horkost?“
„Ano, horkost. A taky tlak na tom místě. Vždycky se začnu chvět, lechtá to v podbřišku, ale tak nějak příjemně. Sensei, je to špatně?“ Upřel své modré oči na učitele.
„Ne, kdepak, není, Naruto. Cítíš to všechno úplně správně.“ Ujistil ho Kakashi.
„Ale jak to víte? Už se Vám to taky stalo?“ Koukal klučík zvědavě.
„Už mockrát. A věř mi, že to není nic špatného. To už prostě jen začínáš být dospělejší, než Tvoji spolužáci. Dřív nebo později se tohle bude dít všem chlapcům z Tvé třídy.“ Kakashi byl sám se sebe hrdý, že to dokázal tak pěkně říct, i když ve vší podstatě nevysvětlil vůbec nic.
„Kakashi sensei, ale proč se mi to děje? A co můžu udělat, aby to zmizelo? Vždycky se snažím myslet na něco otravného, třeba na učení a přejde to, ale až za dobu. A někdy to trvá dlouho, tak dlouho, že to až bolí. Chtěl bych se toho místa dotknout, protože vím, že je úplně horké, ale mám strach.“ Začal Naruto rychleji dýchat, netušil, zda mu mistr rozumí. Hatake byl naprosto odrovnaný, poslouchat pocity chlapce při první erekci mu vehnala třesavku do žil. Přál si to mít co nejrychleji za sebou, ale když Naruto říkal, že ho to až bolí, tahle nešlo vyřešit jen tím, že na „to“ nebude myslet.
„Poslouchej, tomu co se Ti děje se říká „vzrušení“, je to příjemný pocit, kdy myslíš na to, co se Ti líbí a co máš rád. Tvoje tělo reaguje jinak, než předtím. Když se Ti třeba líbí nějaká dívka a myslíš na ni, třeba si představuješ, že se jí dotýkáš, potom se Ti to může stát. Ale není společensky přijatelné, abys tak chodil mezi lidmi, potom je jasné, že se Ti budou smát.“
„Rozumím tomu, co říkáte. Takže když, když mám někoho rád, nebo se mi líbí, stane se mi to?“
„Ano, přesně tak. Jen, musíš rozlišovat mezi tím „mít rád“ a „mít rád“. Někoho máš rád jako přítele, jako kamaráda, ale jsou lidé, které můžeš mít rád i jinak, víc. Tomu se říká – láska. Takhle často se Ti to stává jen na začátku, později, až budeš starší, už to bude čím dál míň. Ale taky se Ti to může přihodit v noci, kdy spíš a nemůžeš to ovlivnit.“ Kakashi se pomalu začal ztrácet v tom, co říká, byl neskutečně unavený, avšak nemohl si dovolit chlapce vyprovodit beztoho, aby znal odpovědi.
„A můžu s tím něco dělat? Nějak to potlačit? Co děláte Vy, když se Vám to stane? Někdy to trvá dlouho.“ Naruto už si naléval pátý šálek a naprosto před svým učitelem odhodil ostych. Kakashi toho tolik věděl, rozuměl mu. Vždyť jemu se to taky stávalo. Hatake se právě téhle otázky bál, co by měl chlapci říct? Vysvětlovat mu, jak se onanuje? Ne, na to se vážně necítil. Pochyboval, že by dokonce našel ta správná slova, proto se rozhodl přikročit k věci radikálně.
„Svlékni se, Naruto.“
„Co?“ Blonďák se bál, že se přeslechl.
„Neboj se, nic Ti neprovedu. Jen Ti ukážu, jak se to dá řešit. Nemusíš se stydět. Děje se mi to zrovna tak, jako Tobě.“
„Ale já…“ Chlapec byl v rozpacích.
„Naruto, nejsi jiný než já. Jen mi věř, ano?“ Usmál se na něj Kakashi a pozoroval, jak si klučík rozepíná oranžovou kombinézu. Sám z toho neměl kdovíjakou radost, takhle si večer rozhodně nepředstavoval. Ale už dlouho věděl, že tenhle den jednou přijde, že se Naruto bude ptát, že bude přecitlivělý a zmatený. V skrytu duše byl rád, že přišel za ním, vnímal ho jako osobu, které se může svěřit, což mistra těšilo.
Když se oranžové oblečení povalovalo vedle blonďáka a on zůstal jen v zelených trenýrkách, začaly mu rudnout tváře. Byl nesvůj a nervózní, avšak Kakashi by mu nic zlého jistě neprovedl.
„Pojď ke mně, Naruto.“ Vyzval ho stříbrovlasý, a jakmile k němu Uzumaki přicupital, vysadil si ho na klín. Vnímal, že se chlapec třese.
„Bojíš se?“
„Nebojím.“ Vyhrkl Naruto trochu moc zbrkle. Už tenkrát na sobě nechtěl dát znát strach, i když vůbec netušil, co se bude dít. Sensei ho poplácal po hlavě.
„Dobře, nemáš se čeho bát. A teď, zavři oči a zkus myslet na někoho, koho máš moc rád, představ si, že ho hladíš, že se ho dotýkáš.“ Hatakeho tón hlasu byl klidný a příjemný, naprosto uvolněný, doufal, že právě nepůsobí chlapci trauma. Naruto až příliš křečovitě sevřel víčka a snažil se tápat v mysli. Nebylo moc lidí, na které by mohl myslet, ačkoli se snažil ze všech sil, nepociťoval nic zvláštního. Ještě chvíli vydržel, ale nakonec řekl.
„Nejde to, sensei. Nemůžu.“
„Zkus to znovu, ano? A nemusíš se tak moc soustředit, pomůžu Ti.“ Blonďáček se tedy uvolnil, znovu zavřel oči a ponořil se do své fantazie. V tom začal vnímat, že mistr opatrně vzal jeho ruku a vklouzl si jí pod triko. Naruto zalapal po dechu a všechno svalstvo na těle se mu stáhlo. Bříšky prstíků nahmatával mistrovu jemnou kůži, kterou občas rozdírala hrubost jizvičky. Kakashi jeho doteky vedl po hrudi, pomalu přes obě bradavky a díval se, jak se chlapcovi trenýrky začínají v rozkroku napínat. Poté opatrně jeho malou ručku stáhl.
„Otevři oči.“ Naruto vydechl a podíval se na stříbrovlasého. Měl nechápavý pohled, nebyl schopen uvěřit, že se ho ještě před maličkou chvílí dotýkal. Poté si všiml, že se cítí nějak jinak. Okamžitě si oběma rukama zakryl ono nabuzené místečko mezi nohama, jakoby se příšerně styděl a on se hanbil opravdu hodně.
„Ne, ne, ne. To je v pořádku. Přesně to jsem měl v úmyslu.“ Kakashi se v duchu pousmál, nad Narutovou stydlivou povahou a jemně mu ruce z rozkroku sundal. I přes látku trenýrek mistr poznal, že blonďák je ve svém věku dobře vyvinutý. Chlapec dál nehnutě seděl v klíně svého učitele a nedutal. Měl zrychlený dech a hlava mu nestíhala pobírat všechny emoce. Bylo to správné nebo špatné? Má se smát, nebo má plakat?
„Teď Ti svléknu spodní prádlo. Já vím, že Ti to asi není moc příjemné, ale chci Ti pomoct a poradit. Ukázat Ti, co znám, protože chtě nechtě jsme si hodně blízcí viď?“ Hatake objal chlapce v pase a usmál se na něj.
„Jsme, mistře. Mám Vás moc rád, věřím Vám, neublížíte mi.“ Narutův pohled se projasnil, už neměl strach, alespoň na tenhle kratičký okamžik. Kakashiho to neskutečně zahřálo u srdce. Zlehka sjel rukama k lemu jeho trenek a začal mu je stahovat přes zadeček. Chlapec ho paží objal okolo krku, aby se zapřel a mohl se nadzvednout. Strohý kus oblečení sklouzl na zem. Naruto už byl úplně nahý, tváře ruměné a pohled upřený na učitele, který studoval jeho klín. Vzrušený blonďák byl již porostlý světlými chloupky a směrem k pupíku se mu tyčilo ztopořené mužství. Kůžička byla na špičce napnutá, jakoby čekala na dotek. Naruto také sklopil oči a díval s na sebe, zahanbeně.
„V pořádku?“ Zeptal se Kakashi, když už opět vnímal chlapcovu přítomnost.
„Chtěl bych… chtěl…“ Naruto kroužil prsty kolem svého naběhlého penisu, ale neodvažoval se ho nahmatat.
„Udělej to, nic na tom není. Ale s citem, jemně.“ Poradil mu mistr, kterému chlapec stále seděl na stehnech. Nevědomky se k sobě tiskli. Naruto váhavě přejel ukazováčkem od špičky po kořen své chlouby a poté ji prsty pomalu obtočil a stiskl. Hned na to bolestivě sykl.
„Ne. Nesmíš spěchat, jen si dej čas. Užij si to, buď opatrný.“ Hatake si blonďáka na sobě pohodlněji usadil, aby klučík seděl částečně zády k němu a opíral se o něj. Poslouchal jeho vyplašený dech a usoudil, že Naruto se k ničemu mít nebude, proto se díla ujal sám. Avšak postupoval velice pomalu, dal chlapci možnost ho zastavit, kdyby mu to bylo nepříjemné. Naruto však mlčel.
Kakashi rozvážně natáhl ruku a prsty něžně pohladil Narutovo mužství po celé délce. Cítil, jak každá prokrvená žilka pulsuje. Byl horký a pod jeho doteky tvrdnul. Blonďák hlasitěji vydechl a zavřel blankytná očka. Sensei nepřestával, tentokrát přejížděl po citlivé spodní straně a žalud jemně dráždil palcem. Naruto mu zrýval nehty do zad.
„Kakashi…“ Zakňučel klučík.
„Cítíš to?“ Šeptal stříbrovlasý chlapci do ouška.
„Ano, všechno.“ Polkl.
„Zkus to sám, ale buď trpělivý.“
Narutovi štíhlé prstíky se jaly laskat přirození se stejnou péčí, s jakou jej obstarávala dlaň staršího, hladil svůj vzrušený úd, třel ho, mazlil se s ním. Zprvu byl skoupý na dotek, ale brzy se z jeho úst vydral na povrch první zřetelný sten. Nedočkavý blonďáček hltal ty slastné pocity, nemohl se jich nabažit, ještě nikdy nic tak příjemného necítil. Pevně v dlani sevřel své přirození a instinktivně rukou pohyboval. Dech byl náhle rychlejší a trhanější.
„Správně, Naruto. Děláš to moc dobře. Nezapomeň, s citem.“ Kakashi si při pozorování chlapcovi činnosti neuvědomoval, co to s ním dělá. Najednou trpěl úplně stejným problémem jako Naruto, ale nemohl si dovolit, dát to na sobě znát. Ne, od toho tu nebyl. Uzumakiho vzdechy začaly naplňovat místnost, když se pohyby jeho paže uspěchaně zkracovaly, ale najednou jakoby dostal strach, přestal.
„Ještě nepřestávej, musíš to dokončit.“ Pobídl ho sensei, ale Naruto netušil, co tím mistr myslí, proto se stříbrovlasý zkušeně ujal jeho stále neutěšeného rozkroku. Pokračoval v započaté práci a nemohl si nevšimnout, jak se na něm chlapec kroutí. Byl to pro něj přeci jen neznámý, nový a vzrušující zážitek, když se ho dotýkal někdo cizí. Aniž by to světlovlasý vnímal, začal se vypínat proti Kakashiho pohybům. Mistr vše náhle uspíšil a to už se Naruto s výkřikem vznášel v oblacích. Byl v jiném světě, tak krásném, všemožném. Kakashi mu ukázal bránu do jiné dimenze života. Až po chvíli se pevně zaťaté nehty v sensieových zádech uvolnily a blonďák pohlédl dolů. Vytřeštil oči. Měl potřísněné bříško světle bílou tekutinou.
„Co…co to je?“ Ptal se nechápavě a ještě popadal dech. Hatake se usmál, omočil první článek prstu v bělmu a šmrncnul jím chlapce po nosíku.
„Tohle je šťávička lásky, Naruto.“ Byl pobaven chlapcovým výrazem. Sebral ze stolku ubrousek a otřel všechny lepkavé kapičky. „Jaké to bylo?“
„Neuvěřitelné. Bylo to jako…“ Hledal klučík slova. „Jako výbuch. Chtěl jsem se smát a chtěl jsem křičet, nevím proč. Pořád se to krčilo uvnitř mě a najednou…já…neumím to popsat. Jak, se tomu říká?“
„Orgasmus, jsi tak moc vzrušený, že už to v sobě nedokážeš udržet a ten pocit. Ten se nedá ničím nahradit. Tohle je řešení, které jsi hledal.“ Ujistil blonďáka mistr a Naruto postřehl, že jeho chlouba již začíná ochabovat. Mladšímu bylo jedno, zda se to hodí nebo ne, začal se smát a objal učitele kolem krku. Byl mu tolik vděčný, sensei byl tím nejlepším člověkem na světě.
„Děkuji, Kakashi sensei.“ Zakňoural na mistra, který chlapce hladil po nahých zádech.
„To je dobré, jsem rád, že jsem Ti mohl pomoct.“ Sevřel chlapce v náručí a poté ho ze sebe sesadil. Oddychl si, ale najednou se necítil tak unavený, jako před Narutovou návštěvou. Chlapec se pomalu oblékal a pohlédl na něj.
„Kakashi sensei, Vy…líbím se Vám?“ Zeptal se Naruto po chvíli přemýšlení a jeho hlas byl překvapený. Hatake byl zaskočen, došel mu dech a netušil, jak odpovědět. Tahle otázka nebyla vůbec vhodná.
„Naruto, na takové věci se mě neptej. To se mezi muži nesluší.“ Řekl krátce a už se díval na blonďáka, který si na něj ukazoval prstem. Respektive mířil někam k jeho slabinám. Sensei ztuhl, už věděl, proč se chlapec zmiňoval. Pociťoval tu náhlou těsnost spodního prádla i látky kdysi volných tepláků. Byl vzrušený, až to začínalo bolet. Celý zrudl a bylo mu neskutečně trapně.
„Naruto, já…já…se moc omlouvám, promiň. Nechtěl jsem…no…rozumíš?“ Snažil se stříbrovlasý vymáčknout a rukou si zakrýval probuzené místo. Jak se mu to mohlo stát? Vždyť blonďák byl ještě dítě, jenom malý kluk. Tohle bylo nepřípustné, nejraději by si teď ublížil za to, jak je slabý. Odešel z místnosti, posadil se na barovou stoličku v kuchyni a prohrábl si své, ještě vlhké vlasy, přemýšlel o sobě a o tom, co se právě stalo. Schoval tvář do dlaní a jeho dech byl stále mělčí a ukvapenější. Uslyšel tiché kroky.
„Kakashi sensei?“
„Běž domů, Naruto, prosím.“ Pravil mistr, aniž by na klučíka pohlédl.
„Proč… proč jste se mi omlouval? Říkal jste, že to není nic špatného.“ Blonďákovy oči byly smutné a nechápavé, nerozuměl proč je mistr najednou tak jiný, proč se nesměje. Nechtěl, aby se trápil a už vůbec ne, kvůli němu. Měl ho tak moc rád. Přistoupil k staršímu a zlehka ho pohladil po rameni. Kakashi sebou škubl.
„Ne! Naruto, nedotýkej se mě. Běž domů!“ Křikl, avšak vzápětí skoro šeptal. „Prosím Tě, běž domů, prosím. Nech mě a běž.“ Chlapec poodstoupil dva kroky vzad, byl vyděšený více, než když sem přišel. Po tváři mu přeběhla slza, jeho učitel na něj křičel, ale jaký měl důvod? Udělal snad něco špatně? Vždyť před chvílí ještě seděl na jeho klíně a objímal ho a nyní je odstrkován jako otravné štěně. Díval se na svého senseie, který mu byl nejdražší a bojoval s myšlenkou zůstat, avšak nakonec poslušně poslechl a sklíčeně se vytratil z domu.
Hatake seděl ještě dlouhé hodiny na stejném místě, neschopen pohybu, ani rozumného uvažování. Doufal, že Naruto jej po tom svém neuváženém výstupu nezavrhne, choval se jako hlupák. Měl jednat klidně a všechno blonďáčkovi vysvětlit, ale on ne. Místo toho na něj křičel a poslal ho domů, i když se blížilo k půl noci. Co když se mu něco stalo? Nikdy by si to neodpustil. Myslel jen na sebe, naprosto sobecky. Proklínal se. Nakonec se na pokraji zhroucení dostal do postele a podařilo se mu na dvě ubohé hodiny usnout.
Každý den se Kakashi vracel domů z misí a každý den doufal, že se Naruto objeví u jeho dveří s úsměvem, ovšem marně. Sedával dlouho do noci v maličkém křesílku, aby mohl ihned, jak se rozezvoní zvonek otevřít, avšak domem vládlo nekonečné ticho. Během dne chlapce nepotkával, neb studoval na akademii a on byl vždy v terénu a plnil zadané úkoly. Potřeboval blonďáka vidět, omluvit se mu, vysvětlit mu situaci i své jednání, ale neodvažoval se přijít za ním. Na to by si netroufl. Raději dál nadějně vyčkával na další den, kdy se Naruto možná objeví. Uplynuly dva týdny, avšak během této doby se u Hatakeho domu nikdo nezastavil. Ani jediný člověk, který by ho chtěl byť jen pozdravit. Osamělost, toto slovo se začalo stávat nedílnou součástí Kakashiho života. Dříve si to neuvědomoval, měl rád své soukromí a všichni to věděli, ačkoli Narutovi občasné návštěvy byly vítány. Ale najednou nic. Netušil, co se děje. Nedostal zprávu o tom, že by se chlapci něco přihodilo, proto z hlouby duše doufal, že je v bezpečí.
Po třech týdnech od jejich posledního setkání se najednou do mistrových uší vkradl zvuk zvonku ode dveří. Na místě zkameněl a v hlavě měl prázdno. Tak dlouho na tuto chvíli čekal a najednou se neuměl přinutit k pohybu. Cinknutí se ozvalo znovu společně s hlasem.
„Kakashi sensei!“ Byl to Naruto. „Kakashi sensei, jste v pořádku?“ Jeho hlas byl starostlivý, většinou se stříbrovlasý doplazil ke dveřím už po prvním zazvonění, pokud tedy nespal v patře. „Kakashi sensei, otevřete mi!“ Zavolal.
Ruka staršího vzala za kliku. Stáli proti sobě, obě srdce bila jako splašená a upřené pohledy do očí vystřídaly radostné úsměvy.
„Co tam tak stojíš? Pojď dál, čekám Tě.“ Vybídl Naruta potěšený mistr a gestem ruky mu dal najevo, ať vstoupí. Naruto neváhal.
„Čekáte mě? Jak víte, že jsem chtěl dnes přijít?“ Zeptal se, protože sám nejlépe věděl, že se nikomu o dnešním denním programu nezmiňoval. Posadil se na své obvyklé místo a přál si, aby se sensei uvelebil naproti, jako vždy.
„No víš, čekám Tě každý den. Bál jsem se, že se Ti něco stalo. Dlouho jsi tu nebyl.“ Nebyla to výtka, spíše upozornění, že mu chlapec není lhostejný. Naruto se usmál, když se Kakashi usadil proti němu. Všiml si, že jeho tvář je ustaraná a stále ne taková, jako před posledním rozloučením.
„Dlouho, máte pravdu. Já myslel, že mě už nikdy nechcete vidět, že jsem něco provedl. Měl jsem strach sem přijít, křičel jste na mě, ale stýskalo se mi. Nerad bývám sám.“ Usmál se chlapec laskavě, doufaje že jej sensei pochopí. Toho ta slova zasáhla, znovu si v mysli vybavil výjev jejich setkání. Znovu to viděl. „Ne! Naruto nedotýkej se mě. Běž domů! Prosím Tě, nech mě a běž.“ Chudáček Naruto z toho musel být hodně nešťastný a polekaný. Nikdy dřív na něj hlas nezvýšil, dokonce ho ani nikdy nevyzval k odchodu. Měl výčitky ze svého chování.
„Jsem strašně rád, že jsi přišel, vážně. A chtěl bych se Ti…“
„Nestojím o omluvu!“ Naruto jakoby se proměnil a mluvil hluboce a vážně. Popletený Kakashi na něj jenom upíral zrak. „Nechci, abyste se mi omlouval, Kakashi sensei, k ničemu mi to nebude, když nevím, proč jste se zlobil. Přeju si vědět, co bylo špatně, vysvětlete mi to. Nerozumím tomu. Moc jste mi pomohl, už vím, jak se mám zachovat, až se mi zase stane „ta“ věc, ale proč jste potom najednou tak obrátil? Jestli jsem něco provedl, chci to vědět, prosím.“ Pod náporem blonďákových slov musel Kakashi sklonit hlavu, dopadala na něj jako lavina, ačkoli věděl, že si Naruto zaslouží vysvětlení. Dlouhou chvíli přemýšlel, pak se ozval.
„Můžu Ti něco nabídnout?“
„Ááá, Kakashi sensei, já chci, abyste mluvil!“ Pobouřený klučík praštil pěstí do stolku.
„Dobře, dobře, nerozčiluj se. Objasním Ti to.“ Řekl nakonec stříbrovlasý, i když se mu do nějakého sáhodlouhého řečnění moc nechtělo. Pohledem zabloudil k chlapci, který už napjatě poslouchal.
„Naruto, nic z toho, co se stalo, nebyla Tvoje chyba, rozumíš? To já, zlobil jsem se na sebe a svou slabost. Vzrušil jsem se, když si byl nahý na mém klíně. Něco takového se mi nesmí stát, nevím, zda to chápeš nebo ne. Ale jsi ještě dítě, mně je šestadvacet. Chci, abys rozuměl, že tohle je z mé strany špatné.“ Ukončil svou řeč Kakashi a očekával chlapcovu reakci. Naruto si ho prohlížel se zájmem, jakoby studoval něco nového a nepoznaného.
„Takže, to že mě máte rád je špatné?“ Očividně mu to stále nebylo jasné. Ale Kakashi nevěděl, jak by to lépe vysvětlil. Pokusil se tedy znovu.
„Mám Tě rád a ty máš rád mě. Máme k sobě blízko a vůbec to není špatně, naopak. Jsem šťastný, když Tě tu mám. Ale jsme přátelé, Naruto a mezi přáteli se něco podobného dít nesmí. Musíš cítit lásku a touhu, aby bylo v pořádku cítit vzrušení. To mezi přáteli nebývá. Zkrátka to ode mne nebylo správné. Tak to prostě je.“ A konec, mistr sám z toho nebyl moc moudrý, ale je dobře, že to blonďáčkovi vyložil. Avšak Naruto měl další oponující komentář.
„A proč se to nesmí stát. Sám jste mi vedl ruku po svém těle, chtěl jste, abych se Vás dotýkal, chtěl jste, abych měl zase ten pocit. Copak to nebylo špatné? A nakonec jste mě dovedl až k úplnému konci, neříkal jste, že je to „šťávička lásky?“ Co když k Vám cítím lásku a Vy ke mně. Ne, tohle přeci nemůže být nic zlého. Řekněte sensei, že to není hřích, když Vás mám rád.“ Kakashimu se div nerozskočila hlava. Ne, ne, ne, tohle Naruto nemohl říkat, tohle nemohl cítit, to bylo nemožné. Mistr netušil, jak to má vysvětlit, v něčem měl chlapec pravdu, ale to, že chtěl, aby se ho klučík dotýkal, byl jen nástroj k tomu, aby následně vyřešili jeho problém. Tohle bude dlouhý večer, pomyslel si.
O půl druhé v noci konečně ukončili debatu. Respektive, Kakashi ji utnul, protože byla naprosto marná.
„Tobě to prostě nelze vysvětlit, odmítáš to chápat. Jsem už unavený, brzo vstávám, běž nahoru, ustelu si tady.“ Rozkázal rozmrzele a začal hledat deky.
„Já se opravdu snažím tomu porozumět, Kakashi sensei, ale nejspíše je to na mě ještě moc složité. Myslíte, že to někdy pochopím?“ Optal se Uzumaki sklíčeně, jakoby si nevěřil. Stříbrovlasý se k němu obrátil s přikrývkami v podpaží a pohladil ho po vlasech.
„To víš, že ano. Časem, až budeš starší. A teď už utíkej, nahoře je rozestláno, musíš se vyspat.“ Pobídl chlapce s úsměvem a pomalu kladl deky na podlahu.
„Nechci, abyste spal na zemi, sensei. Půjdu domů.“
„Na to zapomeň, o tomhle se s Tebou hádat nebudu. Je už hodně pozdě, jdi.“ Naruto jen kývl a šel do kuchyně, kde si do šálku nalil trochu vody. Vždy to tak bylo. Pokaždé, když tam spal, si sebou vzal vodu na pití.
„Dobrou noc, sensei.“ Popřál staršímu a stoupal po schodech.
„Dobrou, hezké sny.“ Oplatil mu Kakashi, oddech si, že už je vše snad vyřešené, očekával, že už se k tomu nebudou vracet. Ještě se zastavil v koupelně, aby si opláchl obličej a převlékl se jen do trenýrek na spaní, poté se vrátil a ulehl na přechodné lůžko. Netrvalo dlouho a mistr usnul.

„Sensei!!!!!!!!!“ Byl to zoufalý dětský křik, který se nesl domem jako přízrak zla. Hatake se probral a ihned byl na nohou. Naruto spal v jeho ložnici, něco se muselo stát. Možná to byl útok na něj a nepřítel netušil, že v pokoji je dítě. Vystavil tak blonďáka velkému nebezpečí. Neotálel, vyběhl do patra s hvězdicí v ruce, připraven napadnout kohokoli, kdo by chtěl chlapci ublížit. Rychle otevřel posuvné dveře. Nikde nikdo, jen Narutův tichý pláč pod peřinou. Stříbrovlasý si ho nevšímal, mohla to být jen iluze a útočník byl stále v místnosti. Prohledával skříně a díval se pod postel, ale nic. Nakonec usoudil, že je dům bezpečný. Obrátil se k uplakané osůbce zachumlané v přikrývkách. Chlapec byl celý přikrytý a dýchal přerušovaně. Kakashiho postel byla obrovská, proto se posadil z té strany, kde chlapec spal.
„Naruto, copak se stalo?“ Šeptal a odkrýval mu peřinu z hlavy. Uviděl, jak se z modrých očí pomalu řinou slzy. Naruto se k němu přitiskl.
„Zdálo se mi…zdálo se mi…“ Nemohl přes svůj uspěchaný dech mluvit, ale svíral mistra v pase, jakoby to bylo naposled.
„Ššš, je to dobré, byl to jen zlý sen, neboj se. Už jsem u Tebe.“ Utěšoval ho Kakashi, jehož srdce se už uklidňovalo. Laskal chlapce ve vlasech, ujišťoval ho o své přítomnosti. Měl konejšivý hlas, ochránil by Naruta i za cenu svého života.
„Zdálo se mi, že Vás zabili, Kakashi sensei. Stál jsem tam a nemohl nic dělat. Bylo tam tolik krve, smál jsem se, pořád jsem se smál a Vy jste umíral. Zůstal jsem sám.“ Světlovlasý skoro kňučel, jak mu bylo líto snu, jak ho mrzelo, že nedokázal mistrovi pomoct. Dal se znovu do pláče.
„Neplač, ššš, nikdy nezůstaneš sám, to Ti slibuji, Naruto. Vždycky tu pro Tebe budu, nic se mi nestane.“ Ujišťoval ho stříbrovlasý, ačkoli to byla jen chabá slova útěchy. Nikdy si nemohl být jistý tím, že se z mise vrátí. I když byl vynikajícím ninjou, na světě existovalo množství lepších, kteří měli tu moc zastavit tlukot jeho srdce.
„Děkuji, sensei. I já tu budu pro Vás.“ Naruto se po chvíli zahrabal zpět do peřin a jeho sevření mistrova těla povolilo.
„To já děkuji Tobě, Naruto.“ Zašeptal Kakashi i když pochyboval, že ho chlapec ještě slyší. Usmál se, když viděl, jak klučík podřimuje, už bylo zase dobře. Pohladil ho po tváři. Zvedl se a odcházel z ložnice. V tom Naruto znovu promluvil.
„Zůstaňte prosím, mám strach. Buďte tu se mnou.“ Zaprosil. Mistr se zastavil a uvažoval. Má zůstat? Není to příhodné, avšak byl příliš unavený, než aby se o tom s blonďáčkem přel. Obešel postel a zalezl pod studenou přikrývku. Zachumlal se až po krk a otočil se k chlapci zády. Čím dál od něj byl, tím lépe.
Už téměř usínal, když ho pod peřinou objala štíhlá paže a natisklo se na něj teplé křehké tělíčko Naruta. Že by tohle byl pravý důvod Narutova vylákání mistra z postele? Kakashi tomu nechtěl věřit, Naruto se choval vždy čestně. Ten byl také do půl těla nahý a plně vnímal každý sval, šlachu, hlubokou i mělkou jizvu podél mistrovi páteře. S rukou přehozenou přes jeho tělo měl možnost prsty studovat jeho hruď. Rozvážně prostředníčkem obkroužil jeho pupík a mířil vzhůru přes pevně tvarované svalstvo na bříšku. Všiml si, že se Kakashiho hrudník vzdouval rychleji, musel být vzhůru, musel ho cítit.
„Cítíte to?“ Zašeptal mistrovi do ouška stejnou otázku, jakou ho sensei počastoval, když se dotýkal jeho mužství.
„Prosím, přestaň, Naruto.“ Špitl nepřesvědčivě Kakashi a vydechl, oči měl zavřené a přitáhl si přikrývku blíže k tělu, skrčil nohy v kolenou, aby skryl počínající vzrušení. Přál si jediné, aby se Naruto otočil a spal. Třásl se po celém těle, měl by se zvednout a odejít, měl by blonďáka zastavit.
„Chci se Vás dotýkat, sensei. Dovolte mi to. Je to správné, vím, že ano.“ Chlapcova slova byla tichá, ale jistá si svou pravdivostí. Nepochyboval o tom, že pokud jsou jeho city čisté a upřímné, nemůže být jeho chování špatné. Všechny svaly na Kakashiho těle byly napjaté a poprvé ucítil na svém rameni lehké otření vlhkých rtů. Poté další a další, váhavost přecházela v procítěné polibky po jeho horké kůži. Netušil, kde se to v chlapci bere. Útlá ručka hladila jeho tělo a zlehka nabírala směr dolů. Stříbrovlasý zatnul zuby, hned na to se k němu Naruto přimknul pevněji. Mistr zprudka otevřel oči, neb na svých bedrech výrazně cítil chlapcův ztopořený penis, který se o něj třel přes látku jeho trenek. Zalapal po dechu.
„Naruto…“ Nebyl schopen slova, když se blonďáček prstíky probojoval pod lem jeho spodního prádla. Úplně zkameněl.
„Kakashi sensei, nechci Vám ublížit, věřte mi.“ Ta slova, tolik podobná těm mistrovým. Chlapec si byl sám sebou jistý, odkrýval se, aby mohl lépe dosáhnout níž pod Kakashiho pas. Ten jenom ležel, blonďáka nepobízel ani nezastavoval, nedělal vůbec nic, i když právě proto se zatracoval. Jeho ruce stiskly přikrývku pevněji a z úst se vydral chtivý sten, když chlapec pod peřinou začal svými čilými prstíky laskat jeho vzrušenou chloubu. Dělal to opatrně, slíbil přeci, že mu neublíží. Hatake se pomalu obracel na záda a zapřel se nohama o matraci, aby mohl nazdvihnout zadeček a umožnit tak chlapci stáhnout mu trenýrky. Naruto se usmál, to byl první mistrův němý souhlas s tím, co dělá. Pozvolna mu svlékal prádlo, přes stehna, ke kolenům, níž přes kotníky, až byl sensei zcela nahý. Uzumaki se dál skrýval pod temnou přikrývkou, vklínil se mezi nohy stříbrovlasého a začal z něj stahovat peřinu. Chtěl ho vidět, celého obnaženého a neskrývaného světu. Sám Naruto byl dosti vzrušený, měl by se co nejrychleji dostat ze svazujícího kusu oblečení, ale nechtěl. Dnes měl v úmyslu potěšit mistra, ne sebe. Nikdy nebyl sobecký.
„Jste krásný, sensei.“ Prohlásil Naruto, když se Kakashiho odhalené tělo ukázalo v šeru místnosti. Ten byl za přítmí vděčný, nerad stydlivě krčil nosík nebo ukazoval své přednosti. Zaryl nehty do prostěradla, jakmile ho Naruto sevřel v obou maličkých ručkách po celé délce. Poté jej opět pustil, aby ho mohl hmatem prozkoumat. Měl tak jemné ruce, opatrné a nesmělé, které ho hladily a hrály si s ním. V mistrovi dokázal každý další dotek vyvolat blažené pocity stupňující se v euforii. Ale držel se, neskutečně se přemáhal, aby chlapce nepopohnal k další činnosti. Naučil být se trpělivý a něhu chlapci oplácel sténáním jeho jména. Dýchal rychle a mělce, následně ucítil, jak se mu na kořen penisu přisály chlapcovy plné rty.
„Naruto…Naruto…“ Kakashi byl v jiném světě, poté co se blonďákův jazýček posouval výš, až na samou špičku. Mistr byl v té chvíli tvrdý a cítil neskutečný žár. Jeho srdce bylo splašené a chlapec nepřestával. Vzal ho do úst a jemně jej sál. Hatake se nutil k tomu, nehýbat se, jinak by už jeho drobné pusince vyšel vstříc. Ne, to nemohl. Nechtěl víc, než mohl dostat. Chvěl se po celém těle a zarýval nehty do mokrého prostěradla. Naruto byl naprosto uchvácen jeho velikostí, doufal, že v dospělosti bude podobně rostlý. Nechyběla mu představivost a touha. Nikdy netušil, co to slovo znamená, ale nyní ho právě ta popoháněla dál. Naléhala na něj, ať nepřestává, ať slíbává každičký centimetr rozpálené kůže, která prahnula právě po tom doteku. Chlapec cítil, jak sebou mistr začal škubat a skoro až kňučel rozkoší. Vyložil si to jako pobídku k tomu, aby se mu více věnoval. Opět si zavedl jeho naběhlý penis do pusinky a na jazyku vnímal nepatrné cukání. V tom Kakashi vyvrcholil. Zaťal ruce v pěst a prohnul se v zádech, čímž vypnul svou obnaženou hruď. Skoro nedýchal. Všiml si, že se Naruto začal dávit, probralo ho to.
„Naruto, ne! Je to…
„Hořké!“ Doplnil rudý chlapec, sotva popadal dech a z úst mu stékala slina. Snažil se rozmrkat slzy, jež se mu vydraly z očí a zahnat hořkost podrážděného hrdla. Hatake se vyšvihl do sedu, popadl chlapce a usadil si ho na klín. Pevně jej objal. Byl neskutečně vyděšený, jak to jen mohl dovolit. Dovolil. Přiznal si, že ještě chlapce mohl zastavit, mohl zastavit sebe, ale nechtěl. Měl Naruta alespoň upozornit, že se blíží k vrcholu. Chlapec to nemohl poznat a teď…. Nebyla to jen síla okamžiku, byla to chtivost, zvědavost a sobecká sebeláska, co mu umožňovalo blonďáčka takto využít. Měl sto chutí prohnat si nůž srdcem, za to, co provedl.
„Už je to dobré.“ Ujistil staršího Naruto a přitisknul se mu pevněji na prsa, rukou spočívajíc na místě, na kterém cítil každičký úder Kakashiho srdce. Hatake si opřel jeho hlavu o rameno a kolébal jo jako malé dítě.
„Odpust mi, prosím Tě.“ Zašeptal a vtiskl chlapci polibek do světlé hřívy.
„To nic, sensei. To nic.“ Nechával se klučík dál rytmicky pohupovat v mistrově náručí, v tom nejbezpečnějším, co kdy poznal, byl šťastný. Stříbrovlasý se i s chlapcem položil zpět na postel a uvelebil ho vedle sebe. Jednou paží jej objal a obětoval mu další nevinné políbení do vlasů.
„Zlobíte se na mě, Kakashi sensei?“ Zeptal se po chvíli Naruto, když zjistil, že mistr nic neříká. Otočil se k němu čelem, aby směl pohlédnout do jeho očí.
„Nezlobím. Nikdy se na Tebe nebudu zlobit, Naruto. Mám Tě moc rád.“ Usmál se starší a nechal se chlapcem políbit na nos. Usmívali se na sebe, než se blonďáček stočil do klubíčka a za vnímání mistrova těla před sebou spokojeně usnul.

„Dobré ráno, Naruto.“ Probudila Uzumakiho vlídná slova stříbrovlasého muže, který se nad ním nakláněl s úsměvem na rtech. Naruto se ještě než otevřel oči, usmál. Bylo mu krásně, jakoby se probudil a jeho realitou byl sen. Neskutečně úchvatná skutečnost v Kakashiho životě, v Kakashiho domě, v Kakashiho posteli. Protáhl se.
„Jaké to bylo?“ Byla první věc, která ho napadla, i když ne zrovna ta nejvhodnější. Hatake moc dobře věděl nač naráží a netušil, jak reagovat. Pokud odpoví kladně, není vyloučeno, že to Naruto nebude chtít opakovat. Pokud se projeví nelibě, blonďáčka to hluboce raní. Nechtěl ani jedno, ani druhé. Ale zranit Naruta, jeho nevinnou dětskou duši, která tolik prahne po lásce, po citech a pochopení? To si nemohl dovolit – musel!
„Bylo to…poprvé a naposled.“ Řekl sensei a odvrátil od chlapce pohled. „Nechal jsem to dojít příliš daleko, Naruto. Mezi námi není žádná láska, nemůžeme se milovat i pokud bychom chtěli.“ Zatínal Kakashi ruce v pěst, samotného ho ta slova mučila. Usměvavý sensei zmizel. „Tak už to konečně pochop, nikdy nebudu Tvůj!!!“ Zvýšil mistr hlas a ozvěna se rozlehla po místnosti. Oboum mužům v tu chvíli zvlhly oči, ale chlapcova tvář okusila tíhu slzy jako první. Sen se proměnil v krutý žert někoho, kdo nemá city. Blonďáček v peřinách byl rozpačitý, tolik toho měl na srdci, tolik slov a najednou nemohl říct nic. Bylo ticho. Kakashi se na Uzumakiho nedokázal dívat, ani jediný pohled do očí, neb ty jeho ronily slzy, jakoby právě proto byly stvořeny. Naruto promluvil.
„Nikdy jsem nechtěl, abyste byl můj. To já chtěl patřit Vám, sensei. Přál jsem si, abyste byl šťastný, abychom už nikdy nemuseli být sami. Já usínám sám u sebe doma. Je tam jenom ticho, každý den jenom ticho. A víte co? Představuji si, jak dýcháte vedle mě. Jenom Váš dech, nic víc.“ Chlapec se odmlčel, aby se mohl nadechnout, u srdce ho neskutečně bolelo. „Ale včera to nebyla představa, sensei. Cítil jste mne a já cítil Vás. Slyšel jsem, jak dýcháte a nebylo to jenom jako. Nebylo to v mojí mysli!“ Roztřesený Naruto polykal vlastní slzy. „Mám jenom Vás, nikoho jiného. Odejdu, když si to přejete, ale chci něco vědět. Musíte mi odpovědět, mám na to právo!“ Snažil se klučík přimět své plíce k činnosti, zatímco si nevědomky škubal vlasy. Byl schoulený na posteli jako štěně, opuštěné a zrazené, odvrhnuté vlastním pánem pro rozmary jeho myšlenek. „Milujete mne, Kakashi sensei?“
Hatakemu došel dech, měl v úmyslu Narutovi ihned oponovat, ale zaskočen otázkou němě hleděl na polonahého chlapce ve své posteli. Jak mohl odpovědět? Snažil se nepřemýšlet nahlas, snažil se vůbec nemyslet, ale nešlo to. Byl si naprosto jistý tím, co by měl říct, ale nejistota ho sžírala faktem, že váhal v tom, co by říct chtěl. Měl dojem, že tohle všechno je jenom příznak jeho počínajícího šílenství. Zhluboka se nadechl.
„Teď Ti nemůžu objektivně odpovědět, Naruto.“ Mluvil skoro jako stroj, jako z učebnice. „Už musím jít, mám dnes neodkladnou misi. Ty běž do školy, přijdeš pozdě.“ Stříbrovlasému šla slova na jazyk automaticky, bez rozmyslu, zcela běžně, jakoby se vyhýbal odezvě. Sám netušil, co je správné a co ne. Nikdy si nepřipadal zmatenější.
„Zasloužím…si to…vědět!“ Měl už chlapec rudé oči od pláče. Ruce se mu chvěli a naprosto jistě věděl, že jakmile teď Kakashi odejde, Naruto se dobrovolně do tohoto domu už nikdy nevrátí. To byla jeho krutá jistota. Starší muž přešel k oknu, aby se nemusel na klučíka dívat. Naruto měl opravdu právo dozvědět se, jaké city k němu sensei chová. Ale on sám netušil, jaké to jsou.
„Už neplač, Tvoje slzy jsou pro mne příliš dobré. Musím…Musím se nad odpovědí zamyslet, Naruto. Dej mi čas, přijď večer, prosím. Promluvíme si.“ Poslední slova už téměř zanikala v tichu. Kakashi dal tímto vyhýbavým vysvětlením chlapci najevo, že naděje na jeho lásku jsou možné. Avšak možná se takto vyjádřil proto, že nechtěl Uzumakimu ublížit – teď, když ho čekal naléhavý úkol a nezbývalo by mu než Naruta opustit i s jeho žalem. Kdo ví, co by ho napadlo. Blonďáček si setřel slzy z tváře a vystřídal je úsměv. Jakoby jej opět naplnil úsvit a očekávání lepších zítřků. Vyhrabal se z postele, došel k senseiovi a objal jej okolo pasu, přitisknut na jeho záda.
„Přijdu, sensei.“
„Jedno Ti, ale chci povědět už teď, Naruto.“ Obrátil je k němu mistr a ukazováčkem mu zvedl bradu, aby se mu jeho modré oči dívaly do tváře. „Ať bude má odpověď jakákoliv, vždycky Tě budu mít rád, pokaždé tu budeš vítaný a už navždy zůstaneš tady.“ Dlaň si položil na hruď v místě, pod kterým zvolna odpočívalo Kakashiho srdce. Chlapec nikdy nikoho tolik neobdivoval, k nikomu tolik nevzhlížel. Hatake Kakashi byl jeho životní vzor, jeho přítel, rodič, bratr a momentálně i největší láska. Dokud dýchal Kakashi, bude mít sílu k dechu i Naruto, až zemře, vůle blonďáka k životu ustane společně s posledním úderem mistrova srdce.
Poté, co se vzájemně objali na rozloučenou, si chlapec pochutnal na připravené snídani dole v kuchyni a svém oblíbeném třešňovém čaji. Vydal se do školy, pln nadějí i obav z nadcházejícího večera.

O půl sedmé se Kakashi celý utahaný vracel ke svému domu. Byl u Hokage – sama, aby podal zprávu. Ta ho poslala do nemocnice na ošetření zraněného kotníku o který se nerad bolestivě opíral, i když s ní mluvil. Do nemocnice nešel, musel se nachystat na rozhovor, jež ho čekal. Jakmile se blížil k domovu, z dálky viděl sluncovlasého chlapce v oranžovomodré kombinéze, sedícího u jeho dveří. Naruto mu nedal vůbec žádný čas, nejspíš bude muset improvizovat a být upřímný. Tak nerad mluvil o citech nepřipravený.
„Ahoj, Naruto. Tak jsi přišel.“ Povzdechl si mistr napůl sklíčeně, napůl šťastně. Rád chlapce viděl, slovo samota se vzdalovalo. Uzumaki vstal a ihned si všiml, že jeho milovaný sensei kulhá. Běžel, aby jej mohl podepřít.
„Co se Vám stalo, Kakashi sensei, byl jste na ošetření?“ Zajímal se blonďáček a přehodil si Hatakeho paži přes ramena. Společně došli ke dveřím, mistr odemkl.
„To nic není, jen kotník. Zřejmě jsem špatně došlápl. Hokage sama mi dala pár dní volno, zahojí se to.“ Usmál se odhodlaně stříbrovlasý a nechal se Narutem usadit do křesílka. Svlékl si svou zelenou vestu a požádal kloučka o čaj. Naruto se jen usmál a odběhl připravovat nápoj. Kakashi měl alespoň pár minut na přemýšlení, za celý den si nenašel ani chvíli na Narutovu otázku. Musel se soustředit na úkol, byl velitel, nesměl polevit v ostražitosti. Poraněná noha ho bolela více, než si chtěl přiznat, ale doufal, že ji brzy již bude moci normálně používat. Ne, není to špatné došlápnutí, cítil, když kost v kotníku praskla jakmile nesnesla tíhu větve na ní spadené. Hatake se jí nedokázal v čas vyhnout, měl co dělat, aby vydával rozkazy, zneškodňoval nepřátele a chránil vlastní tým. Dost práce na jednoho člověka. On si však nemohl dovolit chybovat, když už se zamotával v osobním životě, nesměl mít chyby v pracovním. Tak to bylo.
„Nesu malinový, ten máte rád Vy, že?“ Chlapec veselý jako vždy postavil tác s čajem na stolek, nalil nejprve mistrovi, poté sobě a usadil se, kde jinde než naproti němu.
„Děkuji, Naruto. Jsi hodný. Promiň, dneska jsem hodně unavený a půjdu brzy spát, ale slíbil jsem Ti, že si promluvíme.“ Nahnul se stříbrovlasý pro šálek a neopatrně se zapřel o nemocnou končetinu. Bolestivě sykl. Naruto vytřeštil oči a už klečel na zemi vedle Hatakeho.
„Musíte být opatrnější, sensei. Dovolte, podívám se na to.“ Požádal chlapec a už jemně zvedal Kakashimu nohu a položil si ji na koleno. Mistr trpěl při každém Uzumakiho doteku, ale už kvůli němu byl statečný. Pozoroval, jak blonďáček s největší obezřetností rozepíná jeho modrý sandál a velice váhavě odmotává cáry dlouhého obvazu na jeho kotníku a holeni. V místě kloubu byla končetina nateklá a zarudlá, nebylo pochyb o zlomenině, avšak mladičký Naruto, nemaje tušení o medicínských znalostech prohodil jen. „Až otok ustoupí, bude to zase dobré.“ A odeběhl namočit ručník, který později přiložil Kakashimu na zranění. Starší se jen pousmál na chlapcovou naivitou, která mu připadala více než roztomilá. Věděl, že klouček by byl ochoten se o něj starat ve dne v noci, jen kdyby mu to dovolil. Nepřestával doufat, že noha se za pár dní dá dohromady sama.
„Vždyť jsem říkal, že to nic není, Naruto. Nemusíš si dělat starosti, posaď se. Máme přeci o čem mluvit.“ Vyzval ho mistr a Uzumaki poslušně poslechl. Chvíli bylo ticho, jakoby si Kakashi utvrzoval své názory v hlavě a stále o nich neměl jasno. Promluvil.
„Ptal ses, zda Tě miluji.“ Hatake zavřel oči, nemohl lhát ani sobě ani Narutovi, nedokázal to. „Má odpověď je ano. Miluji Tě, Naruto.“ Chlapec neměl slov, srdce mu nestíhalo. Kakashi se znovu nadechl. „Ale to nic nemění na faktu, že ty jsi dítě a já sensei. Naše láska není profesionální. Vůbec není na místě, není vhodná ani žádoucí.“ Všechny tyhle naučené fráze blonďáčka zraňovali, nechtěl je slyšet, jakoby ho každičké slovo ponižovalo, protože on byl ten, který kvůli svému věku neměl na city nárok. Avšak stříbrovlasý neskončil. „Nemůžeme spolu bydlet, líbat se, dotýkat se, spát spolu, nemůžeme nic. Pokud se na mě budeš zlobit, pochopím to, ale věř, že i mě to bolí. Moc mě to bolí. Tolik bych si přál, aby ses sem mohl vracet, jako domů. Abys věděl, že Tě tu čeká člověk, který Tě vnímá jako někoho víc, než jen kamaráda. Když se směješ, chtěl bych Tě líbat, když jsi smutný, přál bych si, aby to byl můj dotek, který Tě utěší. Jsou to pro mne stejná muka jako pro Tebe, být blízko a nemoct nic.“ Po mistrovi tváři zvolna stékala osamocená slza, která se jako důkaz upřímnosti nakonec vpila do oblečení. „Je tohle odpověď, kterou jsi chtěl? Jsi spokojený? Ubližuje mi to.“ Slzy kanuly jedna po druhé, zprvu pomalu, poté rychleji až už si nešlo nevšimnout bolesti v očích stříbrovlasého. „Nikdy ses na nic podobného neměl ptát, nikdy jsi neměl vědět, kolik pro mne znamenáš. Nikdy jsi neměl vědět…nikdy jsi neměl vědět… nikdy jsi…“ Ten chladný muž bez citů a srdcem z ledu se rozsypal. Pravidlo, které ninjovi zakazuje pláč bylo porušeno. Kakashi schoval tvář do dlaní, tahle slabost mu byla cizí, přesto ji dal najevo před chlapcem. Narutovi vyschlo v krku, poprvé v životě viděl mistra plakat, poprvé mu někdo řekl tolik krásných a zároveň zraňujících slov. Jeho tělo se třáslo a snad jakoby prozřel. Najednou to pochopil. Z čista jasna věděl, že to není správné. Oba byli odsouzeni k tomu, trápit se pro toho druhého. Vzhlédl ke Kakashimu, zkroucenému v křesílku. Vstal a přešel k němu.
Narutovo srdce křičelo. „Kakashi! Kakashi! Kakashi!“ Měl by ho obejmout, setřít slzy z tváře, ale ne. Zbytečně by ho ještě více zasáhl. Mlčel a s bolestí na hrudi mu položil ruku na rameno. Ne na dlouho, jen na nezbytně nutnou dobu, kdy mu nemně říkal „Chápu, nebudu Vám to stěžovat.“ Nic však nevyslovil. Paži váhavě stáhl, povzdechl si a těžkým krokem odešel z domu. Metr po metru se vzdaloval a s ním se vzdaloval i jeho sen, s ním sláblo i jeho srdce. Neplakal, nebylo proč, všechno bylo přeci už tenkrát zjevné, byl prostoduchý. Namlouval si něco, co nikdy nebylo možné. Kdyby jen senseie tak moc nemiloval, kdyby se ho nedotýkal, kdyby nikdy neochutnal jeho kůži. Člověk chce vždy to něco, co nemá a mít nemůže a přesto po tom tak prahne, že by položil život, aby toho dosáhl. Chlapec se pomalu kolébal po cestě, za ním se vířil prach a vzpomínky. Nikdy se nevrátí, rozhodl se zůstat sám. I když věděl, že to bude neskutečně těžké, měl ohnivou vůli, překoná tuhle bolest, smíří se s ní, vpustí ji do svého nitra, aby ho pohltila nikdy už mu nedala tuhle možnost někoho tak moc milovat. Láska byla zapovězená, byla něčím, co lidi jenom zraňuje, co je rozděluje. Nenáviděl lásku, měl na ní vztek, vzala mu Kakashiho, vzala mu jeho náruč, jeho vlídná slova, jeho polibky. Láska byla zlo, zkažená a sobecká, už nikdy nechtěl k někomu něco cítit. V ten den si to zakázal. Zbyl po něm jenom stín.

Hatake Kakashi konečně přicházel k sobě, po tolika letech bez citů, bez jejich náznaku nebo vůbec připomínky toho, že je někdy měl. Tenhle ubohý pláč byl zpovědí mrtvého muže, jež zapomněl jaké to je, milovat. Měl pocit, že je v poutech, v neviditelných okovech, která ho svazují, drží ho při zemi, bez šance zvednout se a narovnat záda. Ta pouta ho citově mrzačila, deformovala jeho vrozenou láskyplnou a laskavou povahu. Ty kovové náramky se nazývaly „Odpovědnost.“ Najednou, bez jakéhokoli rozmyslu začal křičet. Byl to řev šelmy, plačící nad vlastním hrobem, který si vědomě vyhrabala v písku. Nezbývalo než do něj ulehnout a nechat ty drobná zrnka, aby ji pohltila a být stejně bezcitným, jako samotný písek. Mistrovi docházel dech, mezi polykáním vlastních slz, zatínáním rukou v pěsti do zbělení kloubů a tichým chraptěním vysílených hlasivek, šeptal.
„Odpust mi to, Naruto, odpust mi to. Já nechtěl. Nechtěl jsem Ti ublížit, prosím Tě, věř mi to. Miluju Tě. Promiň mi, že Tě miluju, kéž bys to mohl pochopit. Nikdy pro Tebe nebudu dost dobrý, nikdy Ti nemůžu dát to, co si zasloužíš. Nezapomeň na mě, nezapomeň, že jsem Tě měl rád.“ Šelma se znovu rozeřvala, ale tentokrát, když se pokoušela vstát a poraněný kotník nevydržet tíhu vlastního těla. Stříbrovlasý Kakashi padl k zemi.

„Kakashi sensei? Sensei, otevřete oči, prosím Vás.“ Blonďatý chlapec seděl u postele, držíc za ruka staršího muže. Vnímal pronikavý zápach dezinfekce, octa a čistících prostředků. Nesnášel nemocnice, avšak byl prvním a jediným návštěvníkem dnešního rána. Dnes za brzkého rozbřesku mu byla doručena zpráva, že je mistr v nemocnici. Netušil, jak je možné, aby byl prvním, koho poslové vyhledali, když se jednalo o Hatakeho. Avšak věděl, že stejně jako on sám, ani mistr nemá rodinu nebo velmi blízké přátele. Když se ptal, jak Kakashiho našli, doktor mu řekl, že nejspíše přišel sám. Nejspíše? Našli ho v bezvědomí před nemocničními dveřmi a ze stavu v jakém se nacházelo jeho zraněná noha usoudili, že i přes příšerné bolesti se tam dostal zcela sám. Byl zázrak, že o končetinu nepřijde, zlomenina byla bohužel tříštivá, žádná snadná operace na pár hodin. Nakonec se ale povedlo a stříbrovlasý byl na nejlepší cestě k uzdravení. Fyzického možná, po duševní stránce už to tak zjevné nebylo. Ale vzhledem k tomu, že se ještě neprobral nemohl nikdo dělat předčasné závěry.
„Kakashi sensei, jaké to asi bylo být na to úplně sám? Jak jste se musel cítit, když jste vyčerpaný padl k zemi před dveřmi téhle budovy. Měl jsem něco udělat, nechal jsem Vás tam samotného, to byste ani Vy neudělal. Sakra!“ Stiskl pevněji mužovu dlaň a pozoroval jeho spící unavenou tvář. Smutně pohlédl na hadičky, sáčky s tekutinami, blikající světélka i zeleně svítící přeskakující čáru na monitoru. Tahle tenká linie byla něco, co oba muže drželo při životě. Naruto si to uvědomoval. Tak nerad byl v situaci podobné téhle, tak nerad na něco čekal. Nerad byl bezmocný, opatrně si stoupl na špičky a naklonil se nad mistra. Chviličku váhal, byl by to ukradený polibek. Ale přesto, možná jediný na rty, který je ochoten si od svého senseie přivlastnit. Políbil ho. Hatakeho rty byly studené a bledé, přesto si je chlapec vychutnal se zavřenýma očima a představou své postele v níž oba klidně oddechovali.
„Co…co to děláš, Naruto.“ Kakashiho tep na monitoru stoupal a pípání zesílilo. Otevřel oči společně s Narutem, kterému se jeho představa rozplynula. Znovu se posadil, odvrátil pohled a s rudými tvářemi mistrovi odpověděl.
„Promiňte, neměl jsem.“ Špitl blonďáček a upustil ruku staršího, která ač stisk cítila, neopětovala jej. Pro Uzumakiho to byl signál, že na místě není chtěný. S pohledem upřeným k zemi poslouchal namáhavý dech stříbrovlasého a ten, jakoby se k tomu již nechtěl vracet.
„Moje noha, je to…je to…“
„Budete v pořádku, sensei. Uzdravíte se.“ Mluvil chlapec spíše k podlaze než k mistrovi, který se mu díval do tváře. Naruto se zeptal. „Věděl jste, že ten kotník je zlomený že?“
„Ano, věděl jsem to.“ Přiznal Kakashi a kývnul hlavou.
„A přesto…“ Chlapec vydechl. „Proč jste tolik riskoval, mohl jste o tu nohu přijít.“
„Čekal jsi na mě, nechtěl jsem Tě zklamat.“ Odpověděl klidně sensei a Naruto se na něj konečně podíval. V té tváři, jindy zahalené maskou viděl bolest a únavu, viděl skleslé oči bez víry v dobro a neděje na lásku. Jejich oči byly stejné, na chlup totožné – prázdné.
„To zranění je vážné, pochopil bych to.“
„Pochopil bys, kdybych včera nepřišel domů? Pochopil bys, kdybych Ti slíbil, že Ti odpovím na něco, co Tě trápí a nechal Tě sedět přede dveřmi? Já bych to nepochopil, Naruto.“ Pravil mistr a odkryl peřinu. Začal si z těla opatrně snímat malé bílé přísavky, jejichž účelem bylo zaznamenávat životní funkce. Blonďáček viděl, jak se zelená přerušovaná čára začíná rovnat, až postupně nabrala směr přímky. To pískání se chlapci vkrádalo do hlavy, nutilo ho nemyslet, příšerný zvuk. Kakashi přístroj vypnul a pohlédl na Naruta, který měl až násilně zavřené oči, jakoby se nutil je nikdy neotevřít.
„Naruto?“ Oslovil jej. Uzumakiho modré oči konečně procitly.
„Ano?“ Našpulil chlapec mírně rty vždy, když se divil.
„Nikdy bych si neodpustil, kdybych nepřišel. Musel jsem Ti říct, že Tě miluji.“ Usmál se na mladšího mistr a pohladil ho po vlasech. Naruta ten dotek neskutečně potěšil i když netušil, jak si jej má vyložit.
„To, že to vím, nic nemění na tom, že jsem dítě a Vy jste sensei. Tak jste to řekl, že?“ Blonďáček věděl, že se pohybuje na příliš tenkém ledě, stačilo špatné slovo a mohl být Kakashim vyhozen s pokoje, mohl odejít sám. Ale ne, poslouchal to chvilkové ticho, kdy se mistr zamýšlel. Fakt, že se milují a nemohou být spolu byl příšerně zraňující. Dvě srdce odsouzená k nicotě, k tichu, k chladu, k osamocení.
„To, že to víš, mění až moc.“ Řekl Kakashi. „Lidé si neuvědomují, kolik toho mohou změnit, bohužel nikdy nepřijdou na to, že to lze. Přimějí se přijmout pravdu a zatnou zuby. Ale ty to nedělej, Naruto. Prosím Tě, nedělej to. Nezatínej zuby, potřebuji Tě.“ Blonďáček byl vylekaný, snažil se přijít na to, co tahle slova znamenají, snažil se si dát věci dohromady. Mozek mu pracoval dlouho, než se konečně dobral závěru, který se mu nezdál pravděpodobný. Hatake o něj stál, chtěl, aby bojoval, aby se nesmířil s tím, že něco „nejde“. Byl to přece on, kdo ho učil pravidlu „nikdy se nevzdávej“ a Naruto na něj zapomněl. Srdce se mu rozbušilo. Vždycky je naděje i když se to nezdá, pokaždé má člověk na výběr.
„Sensei.“ Vyskočil chlapec na nohy a padl mistrovi kolem krku. Oči měl skleněné a svíral ho pevně. Ucítil ruce stříbrovlasého na lopatkách, tiskl ho k sobě. Hatakemu se v mysli vynořovaly vzpomínky z dnešní noci, kdy se v neutichajích bolestech belhal k nemocnici. Polámaná končetina odmítala spolupracovat a s každým dalším došlápnutím se kosti hýbaly, třely o sebe, překrývaly. I on zatínal zuby, přesto to zvládl a došel až sem. Když ležel vyčerpaně venku na chodníku a jeho nehybné tělo ozařoval měsíc, myslel na jediné. Na Naruta. Najednou mu bylo jedno, kolik bolesti ještě vydrží, nezáleželo mu zda o nohu přijde nebo ne. Přál si, aby byl Naruto Uzumaki s ním, aby ho držel za ruku, aby mu šeptal do ucha, jak moc jej miluje, aby ho neopouštěl. Duševní bolest předčila fyzickou a Kakashi přísahal sobě i těm, kteří při něm stáli, že udělá Naruta šťastným. I kdyby to znamenalo pohrdání v očích jiných lidí, i kdyby to znamenalo vzdát se možnosti být ninjou, Naruto ho miluje a ten cit on nesmí nikdy zatratit. Přísahal si.
„Už Ti nikdy neublížím, Naruto. Slibuji.“ Tiskl si chlapce na hruď a líbal jej do vlasů.
„Miluji Vás, sensei.“ Procedil blonďáček skrz pevně sevřené rty a ochutnával slanost vlastních slz. Kakashi si uvědomil, že je to poprvé, kdy mu to Uzumaki řekl přímo, pousmál se. Cítil to, chtěl tu lásku. Už se nebál přetrhnout ty pouta, odhodit masku člověka bez emocí a žít. Tělíčko, které houpal v náručí bylo tak křehké, tak zranitelné, vždy ho ochrání. Vždy tu bude pro něj a až Naruto dospěje a najde zalíbení v někom svého věku, nebude mu bránit. Nechá ho odejít, protože tak jedině, to bude správné. Ale zatím ho bude mít rád, chránit, objímat ho. Dá mu vše, oč žádá. Tohle byla „Otázka citu“ a oba jistě věděli, že milují.

______________________________________________________________

I když tančíš s ďáblem, ďábla nezměníš... Ďábel změní Tebe...

Dodatek autora:: 

Hooodně dlouhá povídka na classic pairing. Pozor. Předem upozorňuji že Narutík je pod zákonem, takže kdo na to nemá, nečíst!!!!!! Jinak si ale myslím, že je dcl povedená a mám rozpracované i pokráčo....

Pairing: KAKA / NARU

Příjemné čtení a prosím o komentáře Smile Děkuji
Dasty Ituriel Harst

5
Průměr: 5 (18 hlasů)