Pecora (13.kap.) Rozhovor s Olympem

Začalo to celkem něžně. Nejdřív mě postavili na nohy. Následně na to mě umyli, ošetřili všechny horší rány, které se ještě neměli čas úplně zacelit. Nakonec na mě nasadili to nejdražší kvádro, co měli v šatníku. Rozhodl jsem se to nevnímat, tu tíhu peněz na mých ramenou. Vzdychl jsem a bolest si stále uvědomoval v každém pohybu nebo kroku. Taky je to teprve něco přes měsíc a půl, co mě zachránil někdo, komu jsem nikdy být dlužný nechtěl. Obzvlášť ne za život. Za zpackaný život, za což taky mohl on. Ten někdo stál asi tři metry ode mě a nechal se s kamenným obličejem, stejně jako já, obléct a upravit od služebnictva. Jemu ale nic nebylo, blbečkovi. Bože, to je rozmazlenec.
Upřímně jsem ale neměl zrovna teď náladu na hádku s tím jediným člověkem, kterého tak nějak, alespoň z jedné jeho ledové části, mám na své straně. Tedy asi jen do doby, kdy mě pokládá za zraněného a nevyléčeného. Očividně se mu líbí představa, že ho potřebuju. To se ale samo sebou nelíbí mě. Už je to dlouho, co jsem byl na někom závislí. Nesnáším ten pocit... připomíná mi totiž dávnou minulost, která už se nikdy nevrátí. Tohle teď v hlavě mít nesmím. Soustřeď se.
.

Kroky mi ztěžkly, dech byl stále řidší a řidší. Ztuhlé ještě stále bolavé tělo křičelo při každém použití svalů a kloubů. Kvůli dietě, kterou mi přikázal doktor, mi kručelo v břiše skoro neustále. Přesto mě přesvědčil, obrázky vyhublých zvracejících lidí, aby ho poslechl a nejedl nic víc, než je v seznamu. Prý to chce čas, než budu moc zase jíst normálně. To mi na náladě taky moc nepřidalo. Do toho stále neustával ten palčivý oheň, jak v hrdle, tak mezi mými pořád dost zraněnými stehny. Jak dlouho ještě budu žít v tomhle pekle? A to začíná být dvojité.
.

Stáli jsme oba v temných oblecích za miliony v takzvaném předpokoji do rodinné místnosti určené na porady. Masahiro-san stál dva kroky od nás a z nějakého důvodu si dával pozor na to, aby hleděl vždy na naše záda. Štvalo mě to, ale po několika rozhovorech jsem vzdal svoje argumenty na lidskou rovnoprávnost. Za celou tu dobu se mě Reny na nic nezeptal, dobrá ani já na něj od rána nepromluvil, ale víte jak to myslím. Čekal jsem nějakou tu provokativní poznámku, ale jako by byl z naší návštěvy víc nervózní než já. Moje obranné reflexy tak byly v plné pohotovosti. Ať už to bude slovní válka nebo pěsti, já vyhraju. Musím.

.

****

.

„Přistup blíže,“ přikázal mi muž sedící uprostřed půlkruhu vystavěného z nádherných rudých sedaček, a to hned, jak se za námi zavřely ty velké dvoukřídlé dveře z pravého dubu. Jen z toho hluku, co udělaly při dovření, na mě dolehl pocit stísnění a paniky. Přesto jsem si ale hodlal zachovat tvář a tak jsem plácnul první blbost, co mě napadla.
„Vy máte něco s očima?“
„Stoupni si doprostřed,“ řekl dál a bez sebemenšího zájmu dál koukal do svých papírů. To už jsem si opravdu nemohl odpustit. Snad pochopí, že nejsem jen jednodenní d***a.
„Možná by pomohlo zvednutí hlavy.“

„Jsi drzejší, než říká tvoje složka,“ oznámil a svojí hlavu konečně zvedl. Jeho tmavé oči mě docela dlouho měřily a já si zatím měřil jeho. Typickej japonskej boss. Delší černé vlasy sčesané dozadu a perfektně upravený od zdola až nahoru. A ten jeho černej pohled se nápadně podobal tomu Renyho, že by obávaný tatík. Přesto bylo jasný, že můj upír zachránce je spíš po své matce, která seděla hned vedle toho bossíka a která byla jen ženskou verzí Renyho. Zbytek byl asi jen nepřímé větve mocného stromu klanu. Vtipné bylo, že kdyby se to bralo podle barvy vlasů, nebyl bych černou ovcí já. Stádo černých ovcí, nebo bílá ovce mezi vlky. Nevím, jak tuhle situaci správně nazvat.
„Něco takového nejde moc popsat slovy.“
„Ne nezbytně.“
„Zkoumáte problém do hloubky?“
„Tak moc si věřit nemusíš.“
„Z toho vyplívá, že to bude krátký rozhovor.“
„Dnes určitě.“
„Nic vám nedlužím. Až to ztvrdí doktor, odejdu,“ přešel jsem rovnou k věci a tím i tak nějak do útoku v předních liniích téhle války. Můj zamračený obličej jim snad alespoň trochu prozradil, že se nehodlám jen tak vzdát své právoplatné svobody... a názorů na život jedince už vůbec ne.
Z nějakého bájného důvodu nastal na celém Olympu blahodárný klid, při kterém na mě polovina bohů hleděla s opovržení a ta druhá s něčím, co se podobá respektu. Tak trochu jsem je chápal, ale tenhle fakt museli pochopit hlavně oni. Tohle není můj svět a ani jedním kouskem svého zraněného těla do něj patřit nechci a nebudu. To ať mě raději vrátí do té uličky. To budou mít noviny radost.
„A dál?“
„Dál? Žádný strach, poradím si.“
„Toužíš opět umírat ve špinavé uličce?“
„Budu se snažit o ten nejpoutavější titulek,“ přiznal jsem a ušklíbl jsem se. Na tohle mě teda nedostaneš, ty jedna stará vykopávko. Nejsem tvůj syn, aby mě zajímaly tak povrchní důvody, kvůli kterým jste ochotni zahodit i pár miliard. Z takových lidí je mi na nic.
„Žádný plán nemáš.“
„Proč… vám na tom tak záleží?“ Docela mě to i zajímalo, proč ho tak zajímá můj osud. Na to měl ale svou neochvějnou boží pravdu, kterou mi na rovinu prozradil a ani jsem ho nemusel prosit. Tohle ale běžný člověk je tak neuslyší, jako že to ani netouží slyšet. Možná to bylo jen ve špatnou situaci a na špatném místě. Určitě. Tohle už nebylo vtipný.
„Protože všechno, co teď uděláš nebo neuděláš, bude spjaté s naší rodinou.“
„Snad si nemyslíte, že budu skákat, jak vy pískáte,“ bránil jsem se a udělal výhružný krok k jeho božské svátosti, přičemž se za jeho zády ihned pohnul velký stín, který mě varoval před dalším přiblížení pohledem zabijáka. Nelekl jsem se, ale raději zůstal na místě. Přece jen jsem sotva stál a ručnímu konfliktu jsem se chtěl vyhnout. Alespoň teď. Die s černým pohledem opět promluvil.
„Moc na výběr v tuhle chvíli nemáš.“
.
.
Jen tak stát a koukat někomu do očí je celkem únavný. A to i přesto, že máte pořád plný zásobník. Jen jsem úplně netušil, po kom mám vystřelit první kulku. Slova se mi zadrhla v krku a žár mě donutil k častějšímu nádechu. Snaha na sobě nedat nic znát mě ale nepřešla. Nehodlal jsem se ještě vzdát.
„A co když prostě řeknu ne?“
„Tvoje vražda se nechystá, jestli si na to myslel,“ odpověděl mi nakrátko střižený chlap jménem Daisuke.
„Ani podobný typ náhlého zmizení?“
„Jsme byznysmeni ne mafiáni.“
„Moc velký rozdíl v tom není.“
„Možná pro tvou společenskou třídu,“ rejpnul si ten Daisuke znovu a ušklíbl se.
„Ta se teď, nezávisle ne mě, zvýšila.“
„Pravda. Ale nezávisle to nebylo,“ ozval se opět vůdce upírů a vůbec ho nerozhazovaly moje poznámky, ani řeči jeho vlastního druha. Tenhle chlap bude oříšek, je úplně jiný než Reny. Mnohem méně se mi zamlouvá a jeho umístění v rodinném žebříčku velkého kruhu bohů, mě dost znervózňovalo. Očividně tu měl nejvyšší moc a taky zřejmě dost jiné priority, než jeho mladší syn. Upřímně, to Renyho dělalo výjimečným a taky asi zároveň černou ovcí rodiny.
„Opilost se nepočítá?“
„Pořád to byla tvoje opilost.“
„Super postřeh.“
„A teď k podmínkám, které budeš od teď dodržovat,“ pokračoval velký Die, jakoby ho vůbec nezajímal názor jeho druhů a tím pádem můj byl zcela nepodstatný a irelevantní. Já jen rychleji zamrkal a natočil hlavu na stranu, jak to dělají psy, když se snaží porozumět rozkazu člověka. Bohužel, u mě to vypadalo, jako kdybych spolknul něco strašně kyselého.
„Prosím?“
„Obědvat budeš s námi a účastnit se těchto schůzí budeš stejně pravidelně, jako se nadechuješ.“
„Odmítám, slyšíte! Tohle je…!“ Odporoval jsem, ale nebylo mi to nic platné.
„Dále budeš setrvávat v roli, kterou ti zvolila veřejnost,“ pokračoval dál velitel rodu upírů a přitom si něco odškrtával v těch svých lejstrech. On si snad udělal obsahový podbody.
„C-co-že…?“ Zakoktal jsem, aniž bych to měl úmyslu. To nebylo moc dobré znamení. A znamení pro vítězství, tak na to jsem mohl hodně rychle zapomenout. A bůh pokračoval v kázaní.
„To znamená, že budeš až do odvolání bydlet v Renově pokoji.“
„Cože?“ Ozvalo se skoro se stejným zabarvením hlasu za mými zády. To nepřekvapilo jen mě. Podíval jsem se po svém trýzniteli a celkem zaujatě sledoval jeho nespokojené grimasy. Die ale nešetřil svými slovy nikoho. A to ani svého vlastního božského syna, který se to vlastně pohnojil sám.
Olymp se otřásal v základech a to ani nekřičel.
„Uši máte oba v pořádku a protesty tolerovat nehodlám. Situace mluví proti vám.“
„Svýmu klanu upírů si přikazujte, co chcete, ale mě z toho laskavě vynechte! Navíc, nemám žádný důvod, abych posle…!“ Začal jsem dost ostře a nehodlal ve svým hlasu ukázat strach.
„Musel poslouchat, chtěl si říct?“
„Nemusím a nebudu skákat, jak pískáte, jasný!“
„Musíš a budeš, Blonďatá děvko!“ Křikl naštvaně Daisuke a určený sluha za jeho zády se naježil do útočné pozice. V téhle rodině je asi sluha obranář něco jako zubní kartáček. O tohle se tedy ve dvojici dělit nehodlám, i když možná bych to i skousnul. Masahiro je Masahiro. Moje bojovnost se ale i tak ne a ne vytratit, a to jsem si to v jednu chvíli i trochu přál.
„Nemáte nic. Svoje příbuzné možná držíte v šachu všemožnou špínou, ale na mě nic nemáte. Nic, co by hnulo s mou pevnou vůlí.“
.
.
„Takže se nevzdáš po dobrém. Takové typy lidí znám a nesnáším je, pravda je to s nimi těžké, ale Jeremy… každý se dá zlomit,“ promluvil klidně vládce Olympu, ale v jeho hlasu byl znát led.
„Můžete to zkusit, ale pochybuju. Ani tady vaše princátko neuspělo,“ bránil jsem se chrabě dál, než jeho ústa vyřkla jedno dlouho zapomenutelné ale přitom tak známe slovo.

Tohle nemůže vědět.

„Noragami. Hřbitov asi 30 km daleko od hlavního centra.“
„Co je s ním?“ Hrál jsem, že nevím, o čem mluví. Přitom mi hlavou proběhla vzpomínka na dva žulové pomníky, který jsem navštívil jen jednou. A už tehdá byly skoro celé zarostlé mechem.
„Ren měl pravdu. Neumíš vůbec lhát.“
„Nevím, o čem to mluvíte.“
„Ten hřbitov patří mojí společnosti, abych byl přesný, ty pozemky, na kterých stojí. Rozhoduji tak o všem.“
„A co jako sakra?“
„Za každé tvoje neuposlechnutí nebo tvůj vzdor mým rozkazům, nechám zničit kousek hrobu tvých rodičů.“
.
.
Až to té poslední věty, kterou velký Die vyřkl, jsem vůbec nevěděl, o co přesně mu jako jde. Odpor, znechucení, strach a užaslé neuvěření. To vše mnou projelo ve vlnách rychlých kulových blesků! Až jsem na malou sekundu zavrávoral na místě, už dlouho se mi nestalo, aby mně takhle zradily kolena. Naposledy, když se to stalo, jsem alespoň nemusel stát před rodinou upírů. Rychle jsem zamrkal a rychle zavřel pootevřená ústa. Dost ztěžka jsem polknul a cítil veliké jablko, které mi na pár minut sebralo veškerá slova z pusy. Alespoň částečně jsem konečně pochopil chudinku Sněhurku. Dusit se vlastní nevyrovnaností a žalem fakt není nic příjemného.
Pohled všech těch temných očí, které si byly jisté vítězstvím, mě ještě přitom nijak neuklidňoval. Proč jenom jsem si v hlavě pořád tvrdil, že hůř už dopadnout nemůžu? Že jáma, do které jsem spadl, už nemůže být hlubší? Byli to jen keci někoho, kdo všechno vzdal? Nebo jsem se jen snažil rozhoupat k jednomu mohutnému skoku ven z téhle pozlacené klece? Nechci. To vím jistě. Nechci se do ní nechat zavřít a zpívat podle jejich předepsaných not. Nechci a nebudu.
.

Přesto… já…
Nemůžu je to nechat udělat…
Nemůžu dovolit… to všechno, už tak to bolí…
Bolí to sakra! Proč jen… na to znovu myslím…?
Ty ubohý doby…
Doby jednoho malého ufňukaného kluka. Kluka, co zíral na něco, co už není.
Dva kameny…
Někdy jsem je chtěl zničit sám! Rozkopat je! Tvářit se prostě…! Zkrátka, že neexistují…, že nikdy neexistovali.
Jen pohled na ty dva idiotský studený kameny mě donutil… sakra…
Nemůžu… tohle si nemůžu myslet!
Nemůžu, brečet.
Už ne. A před nimi, těmihle kamennými obličeji,… už tuplem ne!

.
.
„K-když…, když udělám… všechno,… co chcete?“ Vysoukal jsem ze sebe namáhavě. Die se pousmál, musel vědět, že vyhraje, pokud vytáhne tohohle svého žolíka. Kousnul jsem se do rtu, štvalo mě to.
„Zůstane vše při starém. Včetně plevele, kterým si je nechal zarůst.“
„Fajn…“ šeptl jsem a myslel si svoje. Bohužel za mnou to ještě nebylo. Velký Die pokračoval.
„Špatně jsem ti rozuměl.“
„Jak si Vaše výsost přeje.“
„Pořád jsem nic nezaslechl. Možná bych měl napsat tamnímu správci a…“
„Rozumím, stačí!“ řekl jsem hlasitě a už nedokázal tak dobře skrývat své náhlé zoufalství.
„Ne.“
„Rozumím,… Yamagata-sama.“
„Lepší, ale pro své vlastní dobro zapracuj na tónu,“ prohlásil vůdce rodu Himura a pokynul mi rukou k pohovce za mými zády, kdy seděl jen Reny. „A teď si sedni. Pokračujeme dalším tématem.“
.
.

„Čím hodláš vydírat mě? Odmítám předstírat, že…“ ozval se nečekaně Reny, když jsem se bez dalšího slova či odvážného pohledu posadil tiše vedle něj. Nebylo mi moc dobře, takže jsem vnímal jen napůl. Přesto nešel přehlédnout nesouhlas mladého boha. Jeho otec, zdá se, ale neměl slitování.
„Na to jsem se tě neptal, pokud vím.“
„Nebudu žít v jednom pokoji s někým jako…!“ bránil se Ren dál a postavil se. Hluk další osoby, která vyskočila na nohy, se ozval odnaproti.
„Byla to tvoje volba! Jen tvoje, takže tady teď ne…!“ Křikl Yahiko a snažil se bratra zjevně poučit.
„To stačí, Yahiko. Jen málo tvůj mladší bratr projevuje svůj nespokojený názor. Tak proč si tuto významnou událost nevyslechnout,“ přerušil ho jejich otec a jen co něco zapsal, pohlédl na Renyho.
„Ano, otče,“ přitakal Yahiko a opravdu se posadil, i když rozpálený vztekem.
„Nesouhlasím se vším! Nehodlám se podílet na nějakém tvém promyšleném plánu, který souvisí jistě jen se dvěma pro tebe podstatnýma věcma.“
„A to jsou?“ zeptal se otec syna. Já začínal dostávat křeč do břicha. Ještě holt nejsem zdraví, i když moje fyzická bolest neměla nic společného s mou momentální psychickou. Co je to sakra za lidi?
„Peníze a reputace rodiny.“
„Tu si poškodil ty. Uvědomuješ si vůbec, jak moc nás tenhle tvůj románek bude ohrožovat?“
„Nebyl to románek a nikdy nebu…!“
„Vybral sis ho, Rene!“ Ozvala se rána pěstí, která bouchnutím do stolu upoutala překvapenou pozornost všech! Dospělý Himura poprvé za celou dobu ztratil svůj ledový klid a vyletěl vztekle na nohy. Při té příležitosti převrhl stůl před sebou! „Dobrovolně a bez nátlaku sis zvolil jeho!“ pokračoval a ukázal přitom na mě, jako bych byl zvíře. Teď už zvíře ve zlaté kleci. Z té hloupé představy se mi chtělo zvracet. „Takže teď poneseš následky. Rozuměl jsi mi?!“
„To…“
„Rozuměl si, ty malej rozmazlenej parchante!“ Ukončil nesmlouvavě a házel blesky na svého druhorozeného syna, který neměl odvahu ani kuráž odporovat. Teď už ne, bůh ví, čeho se jen bál. Jeho obličej ale brzy začal mít stejnou zelenou barvu, jako ten můj.
„A-ano, pane…“ zakoktal jen Reny a pomalu se posadil zpět vedle mě. Vnímal jsem to ale už z dálky.
„Fajn! A teď všichni vypadněte! Schůze končí,“ zavelel Yamagata a naštvaně vypochodoval prvními dveřmi v doprovodu svého sluhy a manželky. Ostatní se na příkaz zaraženi odporoučeli.
.
.

****
.

.
V jeho pokoji, teď vlastně už v našem, bylo ticho dlouho do noci. Neměli jsme co říct a i kdybychom měli, nechtěli bychom, tím jsem si byl jistý. Budeme teď mít peklo. Oba dva. A co je horší, můžeme si za to sami. Nebude to dlouho trvat a tahle ohromná drahá místnost nám začne připadat malá a laciná. Bude se časem postupně zmenšovat, až už nebudeme moc dýchat stejný vzduch a blízkost toho druhého nás bude vytáčet. A to všechno jen proto, že jsme se jeden hloupej večer chtěli tolik přiblížit jeden k druhému. Vysoká cena za to, že na pár hodin smažete hranice únosnosti a soudnosti. Ještě pořád nevěřím tomu, že si moje srdce z jedné části myslí, že to všechno, ta bolest a tak, za to stálo. Za to, sedět s prázdným výrazem jen takový malý kousek od toho sebestředného arogantního vola z bohaté rodiny, který teď vymýšlí, jak se mě co nejrychleji zbavit.