Pecora (19.kap.) Chyť mě

Vystoupil jsem na jasné přírodní světlo, což mě na malou chvilku připravilo o zrak. Zvláštní, dnes byla stanice metra obzvlášť temná. Možná proto jsem vnímal tolik ten rozdíl v osvětlení a teplotě. Nebo jsem si prostě a jednoduše nechtě přiznat, že mě Ren strašně naštval. Ten srab se na poslední chvíli stáhl zpět do svého světa zapírání a vysokého ega. Přejel jsem si ústa jemně svými prsty a nespokojeně vzdychl. Čekat na něj je strašný utrpění, to vám tedy povím, ale rozhodně jsem mu to v ničem nechtěl ulehčit. I když tohle všechno nejspíš ubližuje jen mě, co na to víc říct, jsem prostě velkej masochista.

Můj plán byl v celku jednoduchý a taky rychle vymyšlený. Napadlo mě to hned, jak si Renymu řekl o laskavost tomu transvestitovi. Tedy slečně Chichi, abych neurážel. Když jsem odcházel tak se ten blbec tvářil naštvaně a překvapeně zároveň, ale nic kromě nesouhlasných slov nepoužil… ničím jiným se mě k mému zklamání zastavit nepokusil. Proto mě naštvané kroky vedly z metra hned k nejbližší lékárně, kde jsem koupil za své přidělené kapesné Zopitin. Neptejte se mě, jak jsem se seznámil s jeho účinky na lidské tělo, to by bylo na dlouho a pohádka se šťastným koncem to taky není. Takže jsem ho prostě schoval do kapsy a vydal se co nejrychleji k hotelu Akai Tsubaki, kde podle staříka Yamagaty, čeká na své sexuální služby jistý vysoce postavený politik.

.
Věděl jsem tak nějak, proč Ren nechce, abych na to přistoupil, a dokonce jsem znal i pádné důvody jeho otce. Ale i on musel uznat, že já budu lepší a kvalitnější řešení, aby snáz získal stavební podíl, který nutně potřebuje pro firmu a její další pobočky. A pak kdo je tu snadno ovládnutelnej, že? Hraju si s těmi dvěma, jako se svými starými autíčky, které jsem do sebe celé dětství nutil bourat. Jako bych měl vrozenou předzvěst ve svém dětském podvědomí. Bože, to je blbost neskutečná! Jak jen můžu dojít k takové debilní teorii, už z toho všeho, co mě nutí zakusit, ztrácím zdravou hodnotu IQ. Raději se soustřeď, pitomče!

.

****

.

Na recepci Akai Tsubaki už o mně věděli a tak jsem jim nemusel ani nic vysvětlovat. V tomhle byl Yamagata nepřekonatelnej, to jsem mu musel nechat. Všechno do půl hodiny zařídil a já si tak mohl pískat a jen se připravit jen po psychické stránce. Netrvalo to ani deset minut a už mě docela pěkná zrzavá pokojská vedla po dlouhé fialové chodbě s bílým kobercem a okrasnými bonsajemi, které jí lemovaly. Její angličtina měla skotský přízvuk a její pihatý obličej byl roztomilý a v téhle zemi neobvyklý, což ani nezmiňuji její nádherné temné modro-zelené oči.

„This is your apartment, Sir.“

„Thank you very much.“

„Would you like something to drink?“

„Not yet,“ vzdychl jsem a jemně se na ni pousmál. Vážně jsem neměl žízeň a navíc si myslím, že tomu politickýmu šmejdovi už tam něco na stole stejně bude ležet. Vypadala celkem chápavě a tak dál nerýpala, jak to mají tyhle dámy obvykle ve zvyku.

„Understand, please excuse me now.“

„Yeah, okay.“

.
Hned, jak odešla, jsem zaklepal na dveře, přeci jen už tam ten politik měl čekat a leštit si kamaráda na svoje poslední svobodné rodeo. Bože, to bude přetvářek na jeden den. V tomhle se teda moc nevyžívám, ale v tenhle moment se mi líbí, že jsem na koni a ne pod ním. Přicupital až za dvě minuty, zřejmě vyběhl ze sprchy, jelikož, když otevřel dveře, byl navlečený v bílém županu a z černých krátkých vlasů mu pořád odkapávala voda. Nejdřív měl naštvaný pohled, ale jak mě uviděl, mírně se usmál. Já ho napodobil a usmál se taky. Teď musíš hrát milého a přístupného, řekl jsem si v duchu a hned se za to nenáviděl. Takový lidi nesnáším. Fajn. Vcelku náš politik nebyl ošklivý, jen mu nedocházelo, že nejsem na chlapy a to v žádném ohledu. Když si tedy odmyslíte mé představy o jednom arogantním blbečkovi, které mám čím dál tím častěji.

.

Proč jen jsem si vybavil jeho dotek sakra!

.

„Dobrý den, Shinzó-san,“ pozdravil jsem uctivě a mírně se poklonil. On se jen dál mírně usmíval.

„Jen pojď dál, Jeremy-kun.“

.

Zatracenej Reny a jeho neodolatelná vůně!

Teď jí ze svojí hloupý hlavy nedostanu!

.

Na tuhle myšlenku bych se měl asi zaměřit, až se mě ten uchylák začne lehce dotýkat. Jako, že nic jiného mu nedovolím! Už jen z těch letmých sexuálních praktik se mi zvedá žaludek. Sakra, teď mi došlo, že vlastně není hezkej, jen má prostě vypracovanější tělo! Netušil jsem, že politici chodí do posilovny, přeci pod svoje drahá saka ty nedostatky schovají, tak proč se snaží. Milenkám je taky jedno, jak vypadají nazí, když je mastně zaplatí. Tak k čemu ta snaha? Možná jsem je jen špatně odhadl a oni to dělají pro svoje ego. Anebo jsem měl před očima jedinou výjimku.

Bloumal jsem očima znovu po nádherném pokoji zbarveném do temně fialové a snažil se najít alespoň jednu jedinou chybičku. Marně. Vše bylo dokonalé. Lampy, dečky, koberce, povlečení i zbytek dekorace byl nadstandardní a zlatě zdobený. A to vůbec nezmiňuju skříně a zbytek nábytku, který byl snad z těch nejvzácnějších druhů dřeva z druhé strany zeměkoule. Polknul jsem a znovu po dvou letech, kdy jsem mezi podobnými věcmi žil, pocítil strach z pouhého sednutí. Tohle ale asi někomu jako on bude připadat směšné. Politici vždycky vnímali svět jinak.

.

„Posadíš se, nebo si chceš ještě prohlížet tuhle místnost?“ promluvil na mě po pěti minutách, kdy jsem se nepřítomně rozhlížel a zkoumal, na co všechno si musím dát pozor. Přeci nechceme něco převrhnout, že ne. To by můj chlebodárce nebyl nadšený, nebo si to alespoň myslím.

„Pardon, pořád s tím mám problémy.“

„Něco málo jsem zaslechl,“ řekl jen a pousmál se. Vzal si zelený ruční a začal si sušit vlasy.

„Doufám, že jen to dobré,“ poznamenal jsem, bůh ví, co všechno si o mě zjišťoval. Trochu se ušklíbl.

„A co když se mi líbí tvoje špatné vlastnosti?“

„To budete asi jediný v téhle zemi, Shinzó-san.“

„Neřekl bych,“ oznámil mi a tak zvláštně si mě prohlédl. Nebyl v tom vtip ani nic ironického. Prostě ho štvalo něco, co jsem já neviděl. Skoro se mračil, když to prohlásil. To probírají ve sněmovně mojí maličkost a jak jí co nejefektivněji získat do postele? Už kvůli sobě doufám, že ne. Raději jsem se strategicky pousmál, čímž jsem chtěl dát najevo vyrovnanost. Jako že jsem moc nebyl.

„Jste dobře informovaný.“

„Musím být. V mém postavení to ani jinak nejde.“

„Jistě.“

„Takže, kde začneme?“ Zeptal se mě narovinu. Tak proč ne že. Už jsme oba velcí kluci, tak proč chodit okolo horký kaše. Od něj by se měl Ren něco přiučit, hlavně to překročit tu mez chtíče a ega. Já měl ale pro něj připravenou obrannou větu. Tu ale čekal, což jsem taky čekal.

„Třebas u prvního drinku.“

„To zní dobře. Piješ Jin?“

„Zvládnu ho,“ přiznal jsem. Sem tam musíte říct pravdu, pak působíte věrohodněji a navíc si zpevníte půdu pod nohama. Pořád lhát se nikdy nevyplatí. Pololež je mnohem spolehlivější. Shinzó tedy popošel k prosklené skříni s pitím a nalil dvě sklenky. Jednu z nich mi pomalu podal, přičemž se mě nezapomněl jemně dotknout prsty. Se mnou to snad ani nehnulo. U Renyho mi to běžně rozproudí pumpu, už to byl pro mě jasný signál toho, že mi zřejmě nebude lhostejný, tak jak jsem si myslel.

„Tady.“

„Děkuji,“ vzal jsem sklenku a pořádně se z ní napil, aby věřil, že mu věřím. Stejnak bylo jasné, že v ní nic není. On jí do sebe kopnul celou a chvilku pozoroval moje stehna. Žádné sexy kalhoty jsem ale neměl, takže mi to bylo vcelku divné. Možná má úchylku na nohy nebo tak něco.

To by mi ještě scházelo, jelikož mých nohou se mohl dotknout jediný člověk.

.
.

Vše šlo hladce. Já se vysvléknul do trenek on ze sebe shodil župan. Já ho nechal, ať si trochu zašmátrá po mých nohou, ale nic velkýho jsem nedovolil. On se pak rozhodl, že mi začne zkoumat krk a ramena ústy, z toho už jsem nebyl nadšený, ale rozhodl jsem se vydržet to. I ten Zopitin se mi povedlo do něj nenápadně dostat přes pití, což jsem si raději několikrát ověřil a zapakoval, takže bude chrápat jako slon. Bylo to snadný, až jsem začal po deseti minutách pochybovat o celém plánu. Skoro se zdálo, že on má v hrsti mě, což jsem si pochopitelně nechtěl přiznat. Tak dobře no! Nebylo jistý, že ten chlápek politickej na mě nic nechystá, ale přeci jen jsem nebyl připravenej na vše.

Shinzó-san naproti tomu vypadal, že je stále ready na rychlostní sprint. To nebylo moc super, jelikož mě snadno a kdykoliv mohl překvapit svým náhlým sexuálním výpadem. A to jsem dneska, na téměř konci dne, nepotřeboval zažít. Zvlášť potom, co mě ten debi*l arogantní dnes odpoledne odmítnul políbit a ukrást mi tak trochu toho horkého kyslíku, co se mi pořád hromadil v hlavě. Myslím ten kyslík, co už na jisto pár neděl chtěl tak moc k němu.

Ne! Nemysli na to, blbe!

.

****
.

„Mají pravdu, když říkají, že jsi roztomilej,“ přerušil delší ticho Shinzó-san, kdy nám oběma doléval další v pořadí asi šestou sklenku Jinu. Takže mě hodlá jen tradičně opít. No, to koneckonců je jistější a o mnoho méně nákladné. Já měl ale docela školu a alkohol už mě nedostával tak jako dřív.

„Zajímalo by mě, proč si to všichni myslí.“

„Asi proto, že si,“ poznamenal a snažil se, aby byl co nejvíce svůdným, což mu i vyšlo. Ťuknuli jsme si a vypili na ráz obsah. Ach, škoda, že na mě to nefungovalo. Mě do kolen dostával jen jeden.

„Na to řeknu jen, děkuji moc.“

„Čekal jsem ego, ale zase ne tak vysoký.“

„Mezi arogantními vlky to ani jinak nejde.“

„To bohužel musím souhlasit.“

„Zdá se, že Yamagatu a jeho rodinu znáte dobře,“ řekl jsem a uvědomil si, že mám dobrou šanci, něco se dozvědět. Něco možná cenného a zajímavě použitelného do příští schůze upírů. Bylo mu jasné, o co žádám a tak mluvil jako každej politik, mlžil. Tedy alespoň chvilku.

„Dalo by se to tak říct. Hlavně znám jeho firemní a politické zájmy.“

„A prozradil byste mi nějaké jejich velké tajemství?“

„Něco za něco, Jeremy-kun,“ řekl a mírně se ke mně naklonil. To už se mi dost nelíbilo a opilej jsem taky nebyl. Možná proto jsem sebou automaticky škubnul lehce dozadu. Tak nějak to čekal a jen se pobaveně usmál. Já ale nehodlal vzdát tuhle šanci a taky jsem už začal pozorovat účinky Zopitinu.

„Hm, to zní férově,“ řekl jsem a hodně ho tím překvapil. Promnul si oči a postavil prázdnou skleničku na stůl. Pak se na mě podezřívavě podíval a zkoumal.

„Copak máš za lubem, Jeremy?“

„Chci vás opít slovy,“ napadlo mě chytře, tak nějak to vypadalo jako slušnej dvojsmysl. Shinzó-san se ale jen vyrovnaně pousmál, zase byl o krok před mnou, to jediné bylo jasný, ale s čím jako? Blbe, asi ti to jen tak neřekne, spíš bude mlžit nebo hůř řekne si o něco.

„To se ti celkem vede, i když vím to, co jiní ne.“

„Baví vás být stále na koni, co? Ale já nevím, na co narážíte, takže k čemu to je?“

„Mluvím o tom, že moc dobře vím, že nejsi děv*ka Himury Rena,“ prohlásil jistě a sledoval moje reakce, které vzhledem k vyřčení byly celkem klidné a připravené vzdorovat. Přesto mě ale trochu hlodalo u srdce, kde to jen zjistil? Součást plánu, nebo jen hádal a trefil se? Copak jsem průhledný a neuvědomuju si to? Ne, to určitě ne! Hlavně ne, když nejsem vedle něj.

„A čí tedy?“

„Ničí. Je to jen hra Yamagaty. Vy dva spolu nespíte,“ poznamenal. „Tedy, i když byste chtěli.“

„My spolu ale spíme. Váš informátor je špatný.“

„A jaký to je, Jeremy? Spát vedle někoho, kdo se tě nedotýká, i když chceš,“ to už jsem byl na hraně své velké vytrénované trpělivosti. Celkem mě štvalo, že říká pravdu. Pravdu, o které se mnou skoro nikdo nemluví. Nikdo z toho velkého baráku, ani Ren ne. Tohle bych neměl vůbec zmiňovat nahlas, ale nemůžu si pomoct. Strašně mě to s**e! Všechno tohle okolo toho arogantního blba mě hrozně vytáčí! A ta jeho odmítavost taky, obzvlášť když vím, že se jen brání a snaží se zachránit zbytky svého ega. Jako by na tom někomu záleželo. Vzdychl jsem nahlas a kašlal na to.

„Těžký.“

„Nečekal jsem, že se přiznáš. Asi tě ještě tolik nezkazili,“ řekl a byl opravdu překvapený.

„Nezkazili mě vůbec.“

„Zníš jako by tě to štvalo,“ pousmál se a napil se další rundy. Já nafouknul nevědomky tváře. To jsem taky neměl dělat, ach jo co to jen vypouštím za bludy na světlo světa.

„Možná jo. Přeci jen bych se pak necítil jako černá ovce.“

„Jsi všechno, jen ne černá ovce. Toho sis nevšiml?“

„Čeho jako?“ Teď jsem byl překvapený zase já. Shinzó-san se jen usmál a mluvil dál.

To jsem od něj nečekal, že by byl ochotný mi tak dlouho a hodně toho prozradit.

„Že v té rodině si spíš jako velké slunce. Osvětluješ každý temný kout.“

„Takhle mě nejspíš nevnímají.“

„Jen to nepřiznají,“ řekl Shinzó-san zklamaně a já to jen potvrdil přikývnutím. Skoro to vypadalo, že by byl raději, kdyby byla Renova rodina sdílnější v některých věcech. „Ale Yamagata tě tak často popisuje. A má pravdu.“

„Yamagata? Mě?“ překvapeně jsem zamrkal a možná i vyjeknul. Můj společník se zasmál.

„Vážně jsi roztomilej.“

„Použil bych spíš slovo natvrdlej.“

„Hm. Na jednu stranu se to asi dá tak brát.“

„Tak to děkuju.“

.
.

Po dalších deseti minutách Shinzó-san položil sklenku na stůl a poposedl si blíže ke mně. Tak trochu jsem to čekal, už musel být pěkně nadrženej a já ho docela dost zdržoval. Potřeboval jsem to, ale divné bylo, že účinky Zopitinu nefungovaly úplně přesně. Skoro se zdálo, že se vytrácejí. To mě moc neuklidňovalo, to vám tedy povím, do čeho jsem to zase vlezl.

„Tak je čas začít s naší malou dohodou.“

„Moment! Kam to jako šaháte?!“ vykřikl jsem dost poplašeně, když mi bez zaváhání dal ruku do rozkroku a začal si dost nebezpečně pohrávat s mou trpělivostí. Nešklebil se, to bylo celkem strašidelné, člověk by řekl, že to tak vážně brát nebude.

„Ale, ale. Nesouhlasil si s tím náhodou?“

„Ani ne!“ přiznal jsem a snažil se ho od sebe dostat, on však držel pevně, i když se nesnažil o nic nemravného nebo proti mojí vůli. Prostě čekal ve stejné pozici a lehce se otíral na těch správných místech, o kterých asi pár věcí věděl. Víc než já pochopitelně.

„Proč si to, po čem tak dlouho toužíš, neužiješ,“ řekl a lehce mi vsunul ruku do trenek, kde ihned začal s dost vážnou a intimní prací. Bránil jsem se, ale zastavit se mi ho nepodařilo. Přitom jsem si byl moc dobře vědom toho, že mi nedělal nic, co jsem nechtěl.

.

Bože, hladil ho tak zkušeně až jsem zapomínal, kde jsem!

Tohle se neděje… nemůžu tu přece… když moje srdce bije…

Ach, zapomínám na hlavu a rozum se pomalu vytrácí.

Tohle špatně skončí…

.
.

Byl silnější než já a přesto jsem cítil, že na mě vůbec netlačí, i když by mohl. Naopak byl neuvěřitelně jemný a moc dobře věděl, jak mě uvolnit. Na sedmdesát procent mě zbavil strachu a bolestných myšlenek na tu hrůznou noc v mém bytě. Netušil jsem jak to udělal, ale připadalo mi to jako kouzlo z fantazi filmu. Touha vzrůstala… Co víc horšího se mi mohlo stát?

Snad jen to, že jsem začal na jeho zkušené doteky reagovat. Začal jsem vzdychat a zapomínat se. Dokonce mě donutil lehnout a lehce prohnout moje tolik zanedbávané tělo. Tak rychle jsem si ho v hlavě toužebně zaměnil na vysněného Renyho, od kterého jsem vždy chtěl, aby se mě takhle dotýkal. Bylo snadné propadnout tomu chtíči, který se ve mně za tu dlouhou dobu nahromadil. Ale přitom jsem stále někde v koutku mysli věděl, že je něco špatně a že bych se neměl tomu snu poddat.

.
Což jsem si asi uvědomil pozdě.

.