Pecora (22.kap.) Trny pod nehty

Jestli něco uměl dokonale, byla to jeho schopnost zažehnout ve mně oheň. Kdykoliv a kdekoliv. Na barvě a tvaru nezáleželo. Vždycky to byl prostě oheň. Právě teď byl úplně temný, až tak moc že se zdál skoro černý. Žádný kouř ho nenarušoval a uhlíky žár barvil do zelené. Přeskakovaly jiskry a teplo okolního vzduchu se nedalo holou kůží snést. Perfektní plamen a taky ten nejnebezpečnější. Co hůř, teď už ho nedokážu uhasit. Pochybuju vůbec o tom, že je něco, co by zastavilo jeho řádění. Ve vyprahlé pustině nemá nic šanci na přežití. A ta vyprahlá pustina už tu ležela ladem strašně dlouhou dobu. Proč jen jsem se přiblížení tak moc bránil. Stačil přeci jen krok. Jeden malý krok, abych se vyhnul tomu spalujícímu žáru a ušetřil trochu vzduchu. Teď už je pozdě.
.

Už se nevydržím jen dívat.

Musím se ho dotknout…

.

Moje první pohyby vůbec nečekal a tak jsem mu lehce vyvlíknul jednu nohu z nohavice a zbytek stáhnul ke kolenům. Zapomněl si pod ně něco vzít, takže víc už jsem nepotřeboval, k pěknému výhledu. Okamžitě zrudnul, když mu došlo, že mu stojí. Nechci raději vědět, po kolikáté už dneska tohle předvedl. d***a jedna nadržená nemá dost.
.

Stále se snažil dostat z mého dosahu a párkrát se mu povedlo praštit mě lehce do břicha a hrudi. Já na to ale nereagoval a dál mu rval kus rozepnuté košile. Možná jsem mu dal jednu dvě facky, aby se už zklidnil. Neměla to na něj žádný vliv, přetahoval se semnou i potom, co jsem ho začal kousat do bradavek a zbytku odhalené hrudi. Jen jeden rozdíl v tom byl, začal přiškrceně vzdychat a vycházet mi naproti. Jeho tělo bylo stále v mírné křeči, ale nemohl jsem si nevšimnout, že se postupně uvolňuje a že svoje kolena vzdaluje jedno od druhého. Jeho kůže byla tak sladká, ať jsem se dotknul ústy nebo jazykem kdekoliv zachvěla se.

Líbal jsem ho tvrdě, ale přesto detailně na každém kousku krku. Sem tam jsem ho nezapomněl trochu kousnout, bylo jasný, že to chtěl. Všechna jeho vůně a sladkost byla moje a jeho obranné výpady, kterými se mě snažil zastavit, pomalu mizely. Od pasu dolů už se nebránil nejméně minutu, čehož jsem si všiml zřejmě jen já, jemu to vůbec nedocházelo. Svým způsobem mě to uspokojovalo, ty jeho nohy a to jak moc daleko teď od sebe jsou a ten jeho kamarád v pozoru bylo sladký. Moje pánev se o tu jeho nahou otírala čím dál tím častěji a já věděl, že cesta zpět už je dávno pasé. Jeho vlhkej narůžovělej otvor se mi tak nějak nabízel sám a dokonce jsem měl místy pocit, že proti mně oplzle startuje naschvál. Bože, strašně moc jsem chtěl už zasunout.
.

Co mi sakra bránilo? Ten blbec určitě ne, jeho mysl už to vzdala a jeho ruce už pomalu taky, i když se mě stále snažil odstrčit. Celkem zbytečný pohyb, který ho stejně neochrání. Takže mám plnou volnost, vezmu si, co dlouho chci prostě a to hned, tady a teď v téhle posteli.

Natlačil jsem se na jeho polonahé tělo co nejvíc, abych zamezil nějaké případné možnosti úniku a trochu si shrnul kalhoty ke kolenům. Vysvobodil jsem tak svého ztopořeného kamaráda, který už nutně potřeboval obalit něčím teplým a těsným. Ta představa mě donutila olíznout si rty, taky měla za následek fakt erotický myšlenky.
.

A taky… jsem se hned udělal…

.

Do pr**le zkurvený! Jsem z toho tam mimo, že jsem nevydržel!
.

Kousnul jsem se naštvaně do rtu a pak i jeho do ramene, které bylo nejblíže. Stačilo se jen párkrát otřít o jeho mokrý vstup a už mi zase stál. Takže s mým nabuzením zase takový problém nebude. Hned, jak jsem pocítil známé pnutí, poznal jsem, že je čas. Volnou rukou jsem se nasměroval k vchodu a pak snížil vzdálenost na nula centimetrů. Zabodl jsem do něj svoje nadržené ostří tak nejprudčeji a nejostřeji jak jsem dokázal, a užíval si to pevné odmítavé sevření. Stejně jako jeho nepotlačovaný vzdech a nával vzrušení, který ho donutil uspokojeně zaklonit hlavu. Nedalo mi to a ušklíbl jsem se, přičemž jsem bez milosti pokračoval ve svém vlastním uspokojení.

.

Jeho vzdechy byly úplně jiný level vzrušení, než jaký jsem doposud zažil.
.

Svým stálým odmítavým postojem, teď spíš polehem, mě nutil přirážet čím dál tím tvrději a rychleji, i když jsem původně nechtěl. Jo, mohl si zato sám, říkal si o to. Klouzal jsem dovnitř a ven tak hladce až se mi motala hlava. Zaplňoval jsem přesně na milimetry jeho vnitřní vyhřátý prostor a s každým pohybem vpřed jsem se dostal hlouběji do něj. Hlouběji do ještě těsných míst. Cítil jsem na své špičce, že už brzy budu. A taky to, jak moc se blonďák chvěje, když se dotknu toho měkkého místečka až na konci. Nedivil jsem se, chvěju se sám jen z toho, že jsem uvnitř.

Mým jediným cílem bylo jednoduché vystříkání, bez předeher nebo jiných sladkých cukrovinek. Neměl jsem to vůbec rád a u něj mi to stejně tak nějak přišlo zbytečné. Oba jsme byli chlapi, tak proč se zdržovat něčím, co zřejmě ani nepotřebujeme. Mýlil jsem se ale právě v tom. Jak se později ukázalo, minimálně ten pode mnou alespoň základ předehry vyžadoval, což mi později jistě dá dost sežrat. Teď se ale zdál z naší polohy naprosto totožně spokojený jako já sám.
.

Pořád šílím z té jeho hebkosti.
.

Sakra, asi nevydržím dlouho ani druhý kolo. To mě s**e!

.

Když jsem se blížil vysněné cílové rovince a moje pnutí dosáhlo maximální výšky, uvolnil jsem ze sebe úplně všechno včetně dechu, hlasu a nemalé tekutiny. Ta ale jediná nebyla slyšet. Nepochyboval jsem ale o tom, že jí cítíme oba dva, jelikož se i z jeho nadrženého kamaráda stala menší okrasná fontána, která mi ušpinila oblíbené triko. Ještě párkrát jsem do něj spokojeně zajel, než jsem si uvědomil, že mi zase stojí. Takže není konec.

Asi moc nečekal, že začnu zase bezmilostně přirážet do ještě citlivého místa, takže se mě zase snažil zastavit. Všiml jsem si, že jeho spokojenost se postupně vytrácela a nahrazovala ho bolest. Rozhodl jsem se to ale přehlídnout s ohledem na fakt, že zažil mnohem horší znásilnění. Já byl vlastně beránek, který u většiny partnerů vyvolával pocit zlého vlka. Hloupý přirovnání ale mě se líbilo, obzvlášť když jsem se zase dostal k tomu vlhkému měkkému…

.

Náhle se prudce rozletěly dveře a osoba v nich mi vehnala strach do očí!

.

„To stačí, Ren-sama!“ Rozkázal mi s ledovým pohledem můj dlouholetý sluha a ochránce.

„Ty mi nemáš co přikazovat! Vystřel!“

„Ubližujete mu! Přestaňte!“ Vyhrkl ke mně a pár kroky se dostal k naší polonahé dvojici, která zrovna teď neměla tu správnou sexuální polohu na okukování. Naštval jsem se dvakrát tolik, když se mě snažil dostat z blonďáka vcelku hrubším pohybem svých svalnatých rukou.

„Řekl jsem ti, abys…!“

„Dost, Reny!“ Oponoval mi naštvaně a úplně mě odtáhnul pryč z Jeremyho blízkosti. Pak mě bez jakéhokoliv soucitu pustil na zem a vrátil se rychlými kroky zpět k ležící skoro nahé postavě. Takhle vzteklého jsem ho ještě neviděl. Nikdy takový nebyl, a to ani, když jsem mu v páté třídě hodil na hlavu smaženou rybu, která byla vynikající. Byl to ode mě naschvál, ale ani ten ho nevyvedl z míry. Tak jak to, že teď na mě div nehodil cihlu, jak to v něm vřelo. Sevřelo se mi hrdlo.

„Co si to… sakra…“

„Buď zticha!“ Rozkázal mi a hodil po mě další nenávistný pohled, kterým mě uzemnil. A to na dost dlouhou dobu. Ignoroval mě dál a skláněl se nad blonďákem, který se skoro nehýbal. Taková byla zřejmě jeho podoba kapitulace. Masahiro zkoumal jeho stav, než se rozhodl s ním více hýbat. Nebyl zraněný, tím jsem si jistý. Teoreticky jsem mu dělal dobře, jako sobě. Co k tomu jako dodat, nemlátil jsem ho, i když si to vzhledem k okolnostem zasloužil, a co se týče sexu, taky se moc nebránil, což se v mé hlavě rovnalo souhlasu. Nebylo tedy nutné dělat tu takový cirkus kvůli…

.

„Jeremy…?“ Slyšel jsem zašeptání lehkého a příjemného hlasu. Masahiro byl k němu tak měkký a jemný až mě to vytáčelo. Jeremy zvedl hlavu k němu a konečně postřehl, kdo k němu mluví.

„Masahiro… san?“

„Můžu se vás dotknout?“ Zeptal se ho tím nejjemnějším tónem.

„Jo,“ kývnul na něj lehce blonďák a nechal se poslušně zvednout na nohy. Můj dlouholetý osobní sluha ho ale nepustil a dál ho podpíral, aby neupadl. Vůbec mu v tu chvíli nepřišlo divný, že vypadá jako d***a po nočním zátahu. Byl jsem stále trochu v šoku kvůli Masahirově tónu, ale ne na tolik, abych nedokázal nesouhlasit s tím, co se přede mnou dělo.

„Následujte mne, prosím,“ řekl mu ještě jemněji a u dveří ho pomalu zabalil do mého černého županu, který jsem v tu chvíli byl odhodlaný vyhodit. Po ulepené děvce si oblečení neberu.

„Za tohle bys měl dostat pár…!“ Začal jsem lehce protestovat, když vyšli oba na chodbu a mně se konečně vrátil můj ledový hlas. To tedy brzo. Masahiro mě jen sjel pohrdavým pohledem a zdálo se, že nad něčím uvažuje. Asi mu došlo, že tohle přehnal a chce se omluvit, ale to má smůlu! Nic takového se konat nebude, jen ať si uvědomí kdo…!

„Nikdo se tě na nic neptal, Reny.“

„Tohle… nemůžeš… je ti to,“ zašeptal jsem zoufalým hlasem a pomalu ze sebe vypouštěl zbytek slastného vzrušení. Tohle jsem od něj teda nečekal a už vůbec mi nepřišlo na mysl, že mě to tolik vezme, tahle jeho malá zrada. Uviděl to na mě a smutně se pousmál.

„Můžu a udělám to. Přeji dobrou noc.“

.

Čekal jsem, že se třeba do minuty ozve svědomí nebo nějaký jiný druh pochybnosti. Ale nic takového se nestalo. Spíš jsem se poprvé cítil uspokojeně a s mnohem menším napětím. A to jak v těle, tak v hlavě, ten divnej nepříjemnej tlak byl pryč. Jako by vás celou dobu boleli záda a s práškem, který jste odmítali z morálního principu, bolet do pěti minut přestali. Bylo mi tak dobře jako už dlouhou dobu ne. Moje podrážděnost zmizela a můj vztek a touha s ní. Tenhle lék tedy působil na sto deset procent. Působilo to a to na vše najednou! Úžasné a perfektní výbuchy radosti probíhaly v celém mém bytí a já tak nedokázal vnímat mínusy své právě provedené sexy akce. Mozek byl jakoby odpojen a zbytek racionality pomalu mizel i z mého nervového oběhu.

Neměl jsem zájem o nic. Morální poučky všech druhů jsem vypouštěl jedním uchem ven a lidské svědomité já tím druhým. Ovanula mě ryzí spokojenost, a tu jsem si za žádnou cenu nehodlal teď nechat ukrást nějakým rodinným příslušníkem.

.

Jak opojný pocit byla tahle sobeckost.

.

Skoro jsem na to zapomněl. Starat se sám o sebe a své potřeby je koneckonců ta jediná a správná životní investice. Chválil jsem se a to hodně dlouhou dobu, co jiného taky dělat, když jste sami polonazí a sexuálně uspokojení. Tak to mělo být už od začátku.

Plus pro mě to vám tedy řeknu, bylo hlavně to božský zasunutí a andělský vyvrcholení hluboko do jeho střev, které jsem si užil na maximum. Sakra to bylo nádherně nádherný. Prostě nemám slov už. Negativama se budu zabývat až zítra, když už snad budu ve své normální napružené kůži. Teď ale ne, prostě nechci. Tenhle klid se mi dost a hodně líbil.

Ani nevím, odkud jsem vytáhl papír a tužku, ale najednou jsem pohodlně seděl a kreslil náčrtek něčeho, co vypadalo jako lidské torzo. Ty jeho růžové bradavky nedostanu z hlavy dlouho.

.
.

****

.

Druhý den se trochu vyjasnilo. A počasí s tímto výrokem nemá nic společného.

Od rána se děl v podstatě ten samí úkaz.

Celý dům se na mě díval jako na sériového vraha malých dětí. A to jsem v minulosti udělal i horší věci, než byl ten pro mě úžasný včerejšek. Možná jen pro tento fakt mě to tak moc vyvedlo z běžného ledového klidu. Navíc jsem se nemohl přimět k tomu se někoho zeptat, co se jako plánuje tak fatálního, že se mnou nikdo nemluví. Dokonce i to blbí služebnictvo mě ignorovalo pokud to šlo a pokud jsem po nich nic nepožadoval.

Tohle tedy nebylo zrovna příjemné probuzení a to jsem měl pořád všechno. Jako snídající boháč, který má nastoupit za dva týdny do otcovy firmy, což mi oznámil jako hotovou věc krátkým emailem před třemi dny. Všechno a nic dostávalo nový rozměr, v mém životě určitě.

.

Co je to za hloupé horko v mé hlavě?!

.

K tomu všemu jsem nedokázal zapomenout na obrázek, který jsem včera, pln naplněných emocí nakreslil do skicáře. Byl vážně detailní a povedený ve všech směrech. Měl jsem talent, to bezesporu ale proč jen tohle jediné dobré nikdo neviděl. Jasně, nikomu jsem to nechtěl nikdy ukazovat ani se s tím chlubit, ale i tak na to nikdo nepřišel. Nikdo se nesnažil. Nikdo.

Krom něj tedy.

Zadíval jsem se na obrázek. Tah ořezané tužky začínal lehce v rohu nažloutlého papíru. Pokračoval stále dál a dál až ke středu, kde vytvářel tmavší a světlejší odstíny břišního svalstva. Pak se vracel zpět do krajů, kde vyznačil začátky ramen, pasu a podbřišku. Asi nejdetailněji si grafit obalený dřevem vyhrál na dvou nejtmavších místech torza a to na dokonale vykreslených bradavkách. Ty byly až neuvěřitelně skutečné a na pohled autentické vzhledem k originálu. Nebylo pochyb, že zakončení, které tužka vytvořila u klíčních kostí, dodalo obrazu na požadované vážnosti. Zhotovitel a majitel oné tužky vytvořil určitě zajímavou a neodolatelnou práci. A to v každém ohledu.

Kdyby to tak viděl i zbytek světa, který jsem obýval.

Připomněl jsem si realitu a snažil se alespoň částečně vymazat obraz z přeplněné hlavy. Což se mi nevedlo a tak jsem toho nechal v domnění, že mě jiná činnost dne přiměje myslet na něco jiného.

.

Začal jsem snídat čerstvé pečivo různých tvarů a zapíjel každé druhé sousto černým čajem, který byl akorát mezi teplotou studenou a au, spálil jsem si hubu. Všechno se zdálo být v pořádku, i ranní tisk nenesl žádný odstrašující nadpis a to jsem ho prolistoval celý. Nikde nic podezřelého nebo do nebe volajícího. Přesto jsem cítil pot na krku a tlak na spodní straně hlavy. Bylo mi těžko a na mém dechu to bylo znát. Nechtěl jsem se pohnout, jako by hned za mnou bylo ostří meče, které mě mělo každou chvilku probodnout. Jídlo, které vypadalo jako pro královnu Anglie, mi najednou přišlo hrozně odporné a čaj tak zvláštně zhořknul pokaždé, co jsem jím trochu smáčel hrdlo. Rozhlédl jsem se pomalu kolem sebe, ale nic nenasvědčovalo tomu, že by se v mé blízkosti něco změnilo. Prostor kolem mě byl stejný a noblesně přepychový jako před několika minutami.
.

Tak proč mám najednou ten velký knedlík v krku?!

.

A pak, za dalších šest sedm minut, mi to došlo. Ozvalo se svědomí.

.