SLEDOVÁNÍ A STAHOVÁNÍ NA TĚCHTO STRÁNKÁCH
JE UMOŽNĚNO POUZE PŘIHLÁŠENÝM UŽIVATELŮM!



V případě, že vám naše skrývací lišty s obsahy nefungují, zkontrolujte, zda-li jste přihlášeni.


Děkujeme za přečtení.




Pecora (28.kap.) 28 minut poté

Rozeběhnout se za ním chtěl jen ten divný pumpový orgán v mé hrudi. Já jsem tak úplně nechtěl a zároveň mou hlavou projížděl rychlý sporťák, zřejmě jako symbolika mého momentálního rozpoložení, které jsem si připouštěl tak na šedesát sedm procent. Jsem to ale vůl a to obrovskej.

.
Proč jsem se za ním nerozeběhl hned?
.

Prostě hned.

Hned jak mě políbil.

Měl jsem ho chytnout za ruku a donutit ho zůstat navzdory všemu, co jsem mu provedl. Ať už to mělo důvod či ne, nebo to způsobila lidská podrážděnost a touha, chtěl jsem ho vedle sebe dál. Bylo to dvě stě procentně sobecké, ale já jiný nebyl a asi ani nebudu. Tohle ale Jeremy dávno věděl a i přesto… přesto bylo jasné, že mě miluje. Věděl jsem to už dlouho, možná déle než on sám. A taky jsem toho mohl využívat, ale nevyužíval. Proč?

Jak snadná byla odpověď. A přesto mi tak dlouho unikala. Jasně, na otázku proč, jsem jednoznačnou odpověď měl. Vždy tu byla. Jen jsem jí vidět nechtěl. Ale teď jí vidím. Po takové době. Je to až směšný, že mě to nutí se usmívat vlastní hlouposti.

.
Bože, co jsem komu udělal?
.

To je jen hypotetická otázka jasný. Udělal jsem toho až moc a něco jsem dokonce udělat zapomněl. Něco velmi důležitého, jak sám můj otec řekl. Já… zapomněl jsem mu říct, že ho miluju.

Jak snadné. Jak zatraceně těžké. To je děsný svět.

.

Tenhle myšlenkový kolaps člověka nutí dělat velké i malé blbosti. V mém případě maxi velké. Po dalším hlubokém nádechu a výdechu jsem asi po jedenácté pohlédl na novou adresu Jeremyho Lana a něco v sobě pevně zazdil. Můj pohled děsně zvážněl a přitom se do něj nalila trocha nadějného světla. Ach jo, neměl bych se tolik pozorovat v zrcadle, pak vím, jak zoufale vypadám před vstupem na bojiště. Netuším jak a proč ale představa, že si jdu pro společenskou sebevraždu, mi vykouzlila na tváři malý spokojený úsměv. Asi první po týdenním lihu a cest k záchodové míse.

Oblékl jsem si první věc na věšáku, což bylo nějaké rudé sako, a rychlými kroky se přesunul do garáže. Vybral jsem první auto, ke kterému jsem našel klíčky a nasedl do něj s jedinou myšlenkou. A to rychlost. Ani mi nedošlo, že jsem vybral to nejpomalejší a vyjel z garáže na třicítku. Na tachometru bylo jen pár dvoumístných čísel, ale mě to nezajímalo. Hlavně, že nádrž měl renault plnou, víc je na jeho výdrži a mé mentální výdrži. Spojka mi řvala každou chvíli, až jsem měl pocit, že sedím v opeře na Rusalce. Po dálnici jsem to vytáhnul jen na osmdesát pět, přičemž nevyvážený volant bez posilování tancoval v mých rukou Labutí jezero.

Čí je to sakra kraksna?!
.

Napadlo mě na sjezdu, kdy jsem málem sejmul ukazatel i se stromovým porostem. Tohle se raději nikdo nesmí dozvědět. Řidičský um byl v naší rodině něco jako genetický dar a tak by se mi vysmáli za to, co tu teď tak na kvalt předvádím.

K mé smůle se asi za osm minut od někud,… z jiného paralelního vesmíru…, vyřítilo policejní vozidlo a houkalo zběsile mým směrem! Nechápal jsem, co jako chtěj. Vždyť nejedu ani sedmdesát, už ne. Renault před smrtícím sjezdem z dálnice nějak zaškytal a snížil svůj výkon. Což jsem nevěřil, že je ještě fyzikálně možné. Za chvilku budu mít rychlost kola z devatenáctého století.

Policii jsem zastavil, i když jsem se přemlouval tak patnáct sekund. U krajnice jsem nervózně ťukal nohou o podlahu a čekal, až ten snaživý d***l dorazí k mému okýnku. Dorazila snaživá k***a. Nahnula se ke mně a nejdřív si mě oskenovala svým hnědým drobnohledem. Neměl jsem náladu přetvařovat se, když nešlo o sex a tak jsem po ní hodil svůj normální nespokojený pohled. Očividně jí to nažhavilo ještě víc, což jsem fakt nechápal a začal tohohle stavu mít dost. Spěchal jsem a rozhodnut pro cokoliv mě tahle blbka nezastaví. Vzdychl jsem rozezleně.

.
„Stalo se něco, strážnice?“

„Vy si nejste vědom, pane řidiči.“

„Přejděte k věci, prosím. Spěchám.“

„Všimla jsem si. Málem jste zahučel do křoví.“

„Nejsem jen zvyklý na toto vozidlo.“

„Nepatří vám?“

„Je mé rodiny. Tady máte doklad,“ poznamenal jsem a podal jí doklady, které jsem našel pod sedadlem spolujezdce. Vzala si je nezúčastněně a pohlédla do nich. Pak jí zajiskřilo v hnědých očích, až jsem měl strach, aby mě nepopálila nějaká zbloudilá oční prskavka.

.

„Jistě, děkuji. Požil jste alkohol, pane… Himuro?“

„Něco jsem měl ráno, ale to už asi vyprchalo.“

„Vystupte si, prosím. Provedeme raději dechovou zkoušku.“

„Teď jsem vám řekl, že nemám čas na…“

„Trvám na tom, pane Himuro!“ Přerušila mě najednou rázně, což jsem trochu nečekal vzhledem k tomu, že před sekundou na mě koukala jak na tříhlavou slepici.

„Fajn!“ Udělal jsem nespokojeně, co chtěla a dostal hned pokutu za několik tisíc za pár promile v krvi, které byli stejně jen zbytkového rázu. Dal jsem jí prachy na ruku a nasedl nasraně zpět do té vypůjčené pojízdné popelnice. Tak ať už mi dá povel k odjezdu sakra!

„Ještě bych vás ráda upozornila na to, že zde vaše rychlost nesmí přesáhnout sedmdesát kilometrů v hodině.“

„O to se bát nemusíte. Tahle rachotina se na víc stejně nezmůže.“

„A ještě,“ řekla a trochu se nervózně zarazila. Pak jí fakt dost zrudly tváře a já věděl, co teď přijde.

„Ano,… madam.“

„Nešel byste někdy…?“

„Nešel. Nashledanou,“ řekl jsem stroze a šlápl na pedál. Už teď jsem měl nervy na pochodu a ještě moment a řekl bych jí něco na hraně zákona. O což jsem nestál a tak jsem odfrčel padesátkou do míst, kde žil ten jediný člověk, na kterém mi záleželo.

K čertu se vším i s nějakou morální zásadou jako chovat se slušně. Nechtě mě být! Já teď jedu za ním.

...

Před obytným domem na Asahi Ward jsem prudce zabrzdil a rozhlédl se po sídlišti. Šlo docela o útulnou čtvrť, kde žila středně vyšší společenská třída. Lepší mu můj otec sehnat nemohl, i když vše bylo zřejmě lepší než to, kde bydlel přede mnou. Přejel mi mráz po zádech, když jsem si letmo vzpomněl na to skoro feťácké doupě a hlavně na tu uličku, kde ležel polomrtví. Ale zpět k mému hrdinskému úkolu.

Rukama jsem stále pevně svíral volant, i když motor už neběžel. Seděl jsem v tom tíživém tichu a snažil se nabrat ještě pár odvážných myšlenek, než jsem s tím správným nasazením vystoupil a vydal se ke dveřím.

Byly zavřené.

Pochopitelně mě nenapadlo, že budu potřebovat klíč. V domě, kde jsem žil celý život, jsem ho nikdy nepotřeboval. Sakra! Nechci zvonit nebo klepat na okno, i když k tomu v pátém patře bych se těžko dostával. Co teď budu dělat? Zavolat hasiče nebo zámečníka? Bože ne! Přemýšlej!

Dobře, co kdybych zazvonil na někoho a… Jasně! To je nápad!

Hned jak mě to trklo, jsem zazvonil na nějakou paní s novým nápisem psaným hrozně propiskou. Očividně byla asi nově nastěhovaná a nestihla ho ještě vyměnit za vytištěný. Trochu to vevnitř zašumělo a pak se ozval příjemný hlas.

.

„Ano, prosím?“

„Dobrý den, můžu vás poprosit o otevření dveří. Spěchal jsem a zabouchnul si klíče,“ řekl jsem tak nejjemněji, jak jsem dokázal. To byl úspěch, vzhledem k tomu, že jsem připomínal vulkán.

„Jistě…“

„Mockrát vám děku…“

„Jistě, tyhle fígle já znám. Jsem z centra, víte. Takže to zkuste jinde, nashle,“ řekla rázně a bylo znát, že byla potěšená tím, že mě dostala. Já se ale nemínil jen tak vzdát. Dnes ne!

„Moment! Počkejte! Nechci tu krást nebo podobný kraviny!“

„Jasně, to tak!“

„Aspoň mě vyslechněte!“

„A to proč?“

„Sakra, jestli vás tím přesvědčím, tak klidně můžete jít se mnou a dívat se, jak dávám hlavu na špalek!“ Křikl jsem už naštvaně a čekal na další rachotivou odpověď ze stoletého reproduktoru. Chvíli se nic kromě šumění neozývalo. Třeba jsem jí donutil k zamyšlení. Nebo se rozhodla zavolat policii. Co si sakra mám vymyslet, až jsem dostal strach, že…

„Hmm… Zajímavý… Co tu skutečně chcete?“ Ozvalo se nakonec klidně.

„Získat někoho zpátky, ale asi by mi neotevřel, takže…“

„Máte nervy, to se musí uznat. Ale jak mi dokážete, že jste ho třeba nebil nebo mu jinak neublížil?“

„Ublížil jsem mu, to je snad jasný. Jinak by ode mě neodešel. Zvoral jsem to.“

„Jak přesně?“ Bože, co je to za zvědavku?! Kdybych chtěl ke zpovědi, šel bych do kostela.

„Hele, tak otevřete nebo ne? Nemám celej den. Buďto chcete, anebo si poradím jinak.“

„Zavoláte zámečníka, či co? To bude trvat tak dvě hodiny, než se sem dostane. Rychlejší bude odpovědět, mladíku.“

To donutilo k zamyšlení mě. Nechtěl jsem tu stát dva dny, ale ani jsem nechtěl říct pravdu nějaké staré ženské. Co teď? Rozhlídl jsem se po ostatních vchodech a parku pro děti. Prolejzačky všeho druhu mě tak nějak uklidňovaly a pohled na ně mě přesvědčil k jednání. Ani nevím proč.

„My… žili jsme spolu dlouho. Teď by to bylo čtyři roky. Ale já mu nikdy neřekl, co pro mě znamená. Nalhával jsem si, že to prostě nemůže být pravda. Ale byla.“

„Rozhoupal jste se až potom co odešel, co?“

„Tak nějak. Nečekal jsem, že mě to tak vezme.“

„Co byla poslední kapka?“

„Jako, co ho donutilo ode mě odejít?“

„Ano.“

„Opil jsem se a trochu nadrženě si ho vzal,“ přiznal jsem bez průtahů a už mi nepřipadalo divné zpovídat se zdi s reprákem a senzorem na snímání hlasu. Zase to trochu víc zašumělo.

„Nechtěl to?“

„Chtěl, ale zřejmě ne takhle. Ten jeho zklamanej obličej nedokážu dostat z hlavy.“

„Upřímně, já bych vás na milost nevzala, ale… Jestli vás miluje a sám nic do té noci neudělal, je to i jeho vina. Nikdy za to nemůže jen jedna strana.“

„Tím si nejsem dvakrát jistý, madam,“ pousmál jsem se smutně na mluvící zeď a sklopil hlavu.

„Dobrá,“ poznamenala jen a já nechápal.

„Dobrá co?“

„Chci vědět, jak to skončí, protože jsem zvědavá. A taky ocením, že jste řekl pravdu.“

„Takže…?“ zeptal jsem se v očekávání. Že by to zabralo? Od kdy zabírá pravda? Do jaké dimenze jsem se to dostal? To snad ani není možný, jak moc se liší čtvrtě pár kilometrů od sebe.

„Pojďte dovnitř.“

„Děkuji vám,“ řekl jsem a na znamení zvonku jsem mohl otevřít dveře a vejít dovnitř.

„A ještě něco, mladíku. Stav se pak u mě a popovídáme si o tom. Byl by to skvělý námět na příběh.“

„No já upřímně nevím, jak to…,“ váhal jsem opatrně, ale ta ženská vůbec neváhala a usadila mě opět na místo, na které chtěla. Páni, kdyby byla o pár let mladší, bral bych jí. Ten blbec je stejnej.

„Dlužíš mi to, mladíku!“

„Dobrá. Přijdu, ať to dopadne jakkoliv.“

„Skvělé. Mám byt ve třetím, druhé dveře od výtahu.“

„Rozumím. Zatím nashledanou.“

„Nashle,“ ozvalo se spokojené rozloučení a já vešel dovnitř. Konečně ho uvidím. Není cesty zpět.

.

****

Pravé peklo mi nastalo před dveřmi 100b. Jeho dveřmi. Zastavily se mi snad všechny nervy v těle a svaly mě vůbec neposlouchaly. Hni se! Hni! Křičel jsem podvědomě na svou ruku a snažil se ze všech sil zvednout ji a zaklepat. Jak těžké to nakonec bude, jsem vůbec nečekal. Musel jsem se několikrát nadechnout, abych nahromadil dost kyslíku a rozběhl tak krev až do konečků prstů, které se konečně po dvou minutách hnuly a zazvonily na osudové dveře k mému osudovému poslání.

.

Dlouho se nic nedělo, ale pak byly znát rychlejší kroky uvnitř a následně někdo rychle až rázně zabral za kliku! Trochu jsem se lekl přívalu světla a přivřel instinktivně oči.

.
Pak jsem spatřil to, co jsem spatřit toužil ze všeho nejvíc.

Stál tam za prahem, překvapený víc než já sám a koukal na mě bez mrkání těma svýma azurovýma očima. V tu ránu se mi rozbušilo srdce, aniž bych to nějak ovlivnil.

Pohlédl jsem mu rozhodně do očí a přesně, jak jsem si to nacvičoval ve výtahu před zrcadlem, jsem řekl první větu vhodnou k této momentální situaci. Pečlivě vybranou mým necitlivým mozkem.

„Musíme si promluvit.“

.

V ten moment, kdy jsem to dořekl, se mu v hlavě asi hnulo nějaké kolečko, jelikož se zatvářil jako Ramesse II., který se právě dozvěděl, že ho jdu vykrást do jeho vlastní hrobky. Sakra!

Rozhodně to nebudu mít ani trochu lehký. To jsem ale čekal. To, další co jsem uviděl, už méně.
.

______________________________________________________________

Optimismus je způsobený nedostatkem informací Laughing out loud

Dodatek autora:: 

Co má v hlavě Himura Ren Laughing out loud Rozhodne se pro zásadní obrat nebo bude dál zapírat Laughing out loud

0