Pekelný anděl - 1 - Zatracení

Vzduch byl plný kouře, všude se rozlévala vůně čerstvé krve i ohořelého masa. Další bitva ve veliké válce byla v plném proudu. Střet světla a temnoty se odehrával na jediném možném místě, na hranici mezi nebem a peklem. Místo bylo tvořeno rozlehlou pouští, plné hor, skal, strmých stěn a soutěsek. Obě vojska už ztratila mnoho svých vojáků.
Nebe křižovaly blesky a dobarvovaly krutou atmosféru. V roji démonů se pohybovala jedna bíle oděná postava s majestátními křídly. Oháněla se dlouhým mečem a zabíjela každý temný stín, který se k ní přiblížil. Byl to muž a podle pohledné tváře, hlubokých černých očí a štíhlé postavy šlo odhadovat, že mu není víc než dvacet. Věk však u andělů patřil k relativním informacím. Jeho světle béžové vlasy vlály při každém pohybu jako hustá hříva.

*** Anděl

Rozhlédl jsem se okolo sebe, moji spolubojovníci byli ode mě příliš daleko. 'Sakra, nechal jsem se oddělit!' Mohl jsem být silným andělem, ale i já měl své hranice a boj mě již zmáhal. Cestu mi zatarasili démoni nižšího řádu, celkem hloupá stvoření, která měla jen jediný účel, a to poslouchat rozkazy. Jen jsem si opovrženě odfrkl a zabil je.
Pomalu jsem si čistil cestu a postupoval zpět, ale najednou mě do křídla zasáhl vyšší démon. Zasyčel jsem bolestí a snesl se na kamenitou rovinku. Démon se smál a okamžitě se po mně vrhl. Byl vyšší než já a měl mohutné tělo. Jeho veliký a masivní meč rozdával těžké rány a já jsem musel použít všechnu svoji sílu, abych udržel vlastní meč. Pomalu a jistě mě tlačil ke kamenné vyvýšenině.
Nakonec se démonovi povedlo vyrazit mi meč a já mohl jen zamračeně sledovat, jak mizí v hlubinách jedné z mnoha propastí Mezisvěta. „Poslední slova?“ zeptal se posměšně a zvedl meč k poslednímu úderu. S andělským úsměvem jsem řekl:
„Jsi hlupák.“ Démon ťal a rozrazil kámen, na kterém jsem předtím seděl.
„Příště neminu.“
Stál jsem za jeho zády a usmál jsem se.
„Žádné příště už nebude.“
Jakmile bylo vyřčeno poslední slovo, démon se rozpůlil v pase. Krev byla všude.
„Kdybys nebyl hlupákem, věděl bys, že péra z křídel andělů můžou být ostřejší než ocel.“
Zálibně jsem si prohlédl své pírko, které se pomalu rozpadlo. Křídla byla velmi citlivá, ztráta i nejmenšího pírka velmi bolela. Navíc tu byl vedlejší efekt. Vždycky ztuhla, nešlo s nimi pak létat a celkový pohyb se stal víc omezený.

Odfrkl jsem si a rychle jsem analyzoval svoji situaci. 'Nikdo v dohledu. Dobře.' Vyběhl jsem k přečnívající skále a ukryl se pod ní. 'Bude lepší na chvilku vyklidit pole, než se mi vzpamatují křídla.' Jemné zacukání přineslo jen bolest a signál, že s nimi nemohu ještě hýbat. Další nepříjemností bylo, že vedlejší efekt trval pokaždé různě dlouho, od pár vteřin až po hodiny. Obzvlášť v době boje to bylo nepříjemné. 'Zatím mám ale štěstí.'
Pozoroval jsem vřavu nad sebou a zahlédl jsem několik těl, jak padají mým směrem, naštěstí neměla tendence se už dál hýbat. Tímtéž směrem prolétl i bezkřídlý anděl, ale já jsem nad jeho bolestí zkrouceným obličejem ani nehnul brvou. Spíš jsem opovrženě odfrkl. Nikdy příliš nesoucítím s ostatními. Znovu jsem pohnul s křídly, ale lepší odezvy jsem se nedočkal. Podrážděně jsem zavrčel a radši jsem přeběhl do jiného úkrytu, protože příliš blízko se objevila dvojice démonů.
Hbitě jsem kličkoval mezi kamennými sloupy a přeskakoval příležitostné mrtvoly. U jedné z nich jsem si vypůjčil meč a řekl jsem:
„Díky,“ a zase běžel dál.
Náhle jsem za sebou zaslechl prskání energie. Instinktivně jsem se vrhl do strany a unikl tak zásahu. Modrá koule udělala díru jen do země a rozcupovala už tak rozsekanou mrtvolu. Pohrdavě jsem se ohlédl po útočnících. 'Pět démonů, jeden z nich je mág, zbytek nejspíš jen hrubá síla.' Zhodnotil jsem ošklivě se šklebící bytosti. Vznášeli se ve vzduchu a ti inteligentně chudší jedinci navíc slintali.
Jemně jsem zacukal křídly, ale vedlejší efekt pořád nezmizel. 'Ach jo.' Pohrál jsem si s mečem a zaujal bojový postoj. Hlupáci zaútočili první a také jako první zemřeli. Sice jsem nemohl pořádně manévrovat s plně roztaženými křídly, ale na takové tuctové obludy jsem nepotřeboval žádnou snahu. Mág se zašklebil a poručil zbývajícím dvěma, aby zaútočili. Ti si svůj postup už rozmysleli a každý zaútočil z jiné strany. 'Sekera a kopí... Hmmm... Zajímavé.' Potěšeně jsem se znovu lehce ušklíbl a jednoho rozplácl o kamenný sloup, zatímco druhý skončil po jednoduché výměně výpadů bez hlavy.
Sloup se kácel k zemi a smetl s sebou několik dalších. Mág zuřil a pozoroval oblak prachu. 'Radši bych měl vypadnout. Za chvilku tu bude narváno.' Elegantně jsem začal mizet mezi sloupy, mág se za mnou vrhl a házel po mně jednu kouli za druhou. Najednou jsem zakopl a upadl. Mé tělo se třáslo. Démon se zachechtal a snesl se přímo za mými zády. Popadl mě za dlouhé vlasy a vytáhl si mě před jeho škaredý obličej. Potěšeně se mi chichotal do ucha a když si moji tvář k sobě natočil, nabral jeho obličej podobu nejděsivější křeče. Já se na něj spokojeně šklebil a do démonova těla jsem pomalu, ale přesně vrazil svůj meč. Démon mě pustil a než si stačil ránu zakrýt rukou, jeho hlava už letěla vzduchem.
Uraženě jsem si odfrkl a urovnal si pocuchané vlasy. 'Abych se večer pořádně umyl.'

*** Démon

Nikdy jsem mrtvoly nepočítal, protože jsem měl jiný cíl. Hledal jsem ho, hledal jsem ho už mnoho bitev. Mohl jsem jen doufat, že ho někdo už nezabil. 'Ne, tomu nevěřím!' S přílišnou vervou jsem usekl andělovi ruku a pak i hlavu. Očima jsem pořád těkal sem a tam, sem a tam. Nejednou jsem se zasloužil o pád vlastního démona. Nevnímal jsem jejich křik, ani nadávky nebo překvapené otázky. Hledal jsem jen jeho, nikdo jiný mě nezajímal.
Otočil jsem se a odrazil útok dotěrného anděla. V témže okamžiku jsem ho zahlédl. Tolik mě to šokovalo, že jsem se otočil zpátky a dal andělu volné pole působnosti. 'On...' Zařval jsem bolestí. Ze zad mi tekla krev, kdyby mi vrazil meč do těla, mohl přežít. Takhle se jen přidal ke klubu mrtvol. Znovu jsem se zadíval směrem, kde jsem ho zahlédl. 'Je to on... opravdu je to on...' Zalila mě vlna štěstí a hned jsem k němu letěl. Běžel zrovna ke kamenným sloupům.
'Konečně jsem tě našel...' Cestu mi zablokovala skupinka andělů. „Neprojdeš!“ zakřičel jeden a já mu odpověděl válečným pokřikem. Andělé byli dobře zorganizovaní, a tak i já měl menší problém. Být králem démonů je občas fuška. Ulétl jsem nahoru a smetl jednoho kouzlem. Další zaútočil na moji pravou stranu a částečně uspěl. Škrábl mě do ramene. Rychle ode mě však odskočil, vytušil, že by další vteřinu nepřežil.

Obklíčili mě, čekali na svoji šanci. Lehce jsem se ve vzduchu vznášel. Pohlédl jsem na svůj škrábanec a v dalším okamžiku jsem zaslechl hluk padajícího kamení a hřmot. Vrhl jsem rychlý pohled ke kamenným sloupům a viděl jsem, jak se několik z nich hroutí. 'Snad ne …' Neměl jsem čas na přemýšlení, nejdřív jsem musel získat volné ruce. Bylo na čase jim ukázat, že nejsem králem démonů pro nic za nic. Rozježené havraní vlasy, dlouhé až do půli zad, se naježily ještě víc, okolo těla se mi zformovala čirá energie a vlnila se jako hnízdo hadů.
Hlavní anděl vycítil nebezpečí a rozkázal ústup, pro ně však už bylo pozdě. V jediném okamžiku jsem všem podřezal hrdla a nechal je za sebou. Má rychlost byla dech beroucí, doslova, ani já nemohl pořádně dýchat. Zpomalil jsem a letěl ke kamenným troskám. Osudu zřejmě došli hlupáci, protože se mi nikdo nepostavil do cesty. Rychle jsem obhlédl situaci, ale mimo démonických mrtvol jsem svého anděla nenašel. Ulevilo se mi, pořád žil, pokud nebyl pohřben pod tunami suti.
Vzlétl jsem ještě o něco výš a rozhlížel se po krajině. Nakonec jsem ho spatřil a v duchu jsem zajásal. Skrýval se u jednoho sloupu u protější strany kamenného údolí. Rozzářený úsměv ozdobil moji tvář. 'Konečně, konečně jsem tě našel...' Nabral jsem vítr a letěl přímo k němu.

*** Anděl

Potřeboval jsem si odpočinout, a tak jsem se skryl za vzdáleným sloupem. Moje křídla mě pořád nechtěla poslouchat. Vztekle jsem sykl. 'Zrovna tohle potřebuji.' Ještě vztekleji jsem udeřil do sloupu, až se na mě snesl prach. V takovýchto chvílích se uklidňuji noblesním a povýšeným pohozením vlasů. Dělám to také, když jsem něčím uražen nebo pobouřen. Teď jsem byl navýsost naštvaný, a to bylo slabé slovo. Nemohl jsem pořádně zabíjet démony. Nejde říct, že bych byl tyran nebo maniak do zabíjení, ale potěšit mě to dokázalo.
Mráz, co mi přejel po zádech, mě upozornil na blížící se nebezpečí. 'No bezva!' Přilepil jsem se ještě víc ke kameni a doufal jsem, že je to nízký démon, kdokoliv na vyšší úrovni by byl už problém. 'Kdo to zase je?' Stiskl jsem zuby a vyčkával. Nakonec jsem se odvážil vykouknout. Přál bych si vškak, abych ho nepoznal. Hned jsem totiž věděl, že jsem na tom hůř než v prkenné ohradě. Byl to samotný pán démonů, nejsilnější a nejnemilosrdnější démon, který se kdy narodil. Tedy do té doby, než ho někdo ještě horší svrhne.
Opatrně jsem se posunul dál, co nejtišeji to šlo. Když se mi však nad hlavou zřítil kamenný sloup, mohl jsem si být jistý, že jde po mně. Nenuceně jsem vystoupil zpoza sloupu a obdařil jsem ho tím nejpohrdavějším pohledem, kterého jsem byl schopen. On se na mě jen usmíval. Ještě víc se ušklíbl, musel poznat, že nemohu hýbat s křídly. 'Sakra!' Normálně nejsem ten, kdo útočí první, ale v životě prostě přicházejí okamžiky, kdy své zásady prostě musíte porušit.

Mezi anděly jsem jeden z nejlepších šermířů, ale v magii jsem na tom hůř. Používat kouzla se mi nikdy moc nechtělo, pokaždé mě z toho brněla ruka. Pozoroval jsem jeho hluboké fialové oči, musel jsem přiznat, že je to úchvatná barva. Nikdy jsem na démonech nepozoroval oblečení, buď žádné neměli, nebo mě nijak nezaujalo. Ne že by král démonů měl extravagantní styl, ale vyzařovala z něj důstojnost a moc. Na rozdíl od ostatních démonů nenosil žádné chrániče a měl odhalenou hruď tmavší pokožky. Fialově laděná látka a světle hnědý plášť s tmavě modrým spodkem dobře ladily.
Vždy, když jsem zahlédl spodek pláště, měl jsem pocit, že jsem se ocitl v moři. Naše meče se střetly a zatímco já se ho snažil urputně zatlačit, on se ani nesnažil mě odrazit. Bylo to, jako by si se mnou jenom hrál. 'Bastarde!' Meč vystřídala moje magie a dostal ode mě plný zásah do hrudi. Udělal krok dozadu a to bylo všechno, jen jsem mu ještě popálil oblečení. Zatnul jsem zuby a znovu se po něm vrhl s mečem. Ruka mě pěkně brněla.

*** Démon

Přistál jsem před sloupem, za kterým se skrýval. Nevědět, že tam je, určitě bych ho přehlédl, protože velmi dobře skrýval svoji vnitřní energii. Tuhle příležitost si rozhodně nenechám ujít, musím ho dostat. Musím. Přesekl jsem sloup a donutil ho tak vyjít. Díval se na mě s nejvyšším opovržením, já mu to oplatil vřelým úsměvem. Chvilku jsem ho jen tak pozoroval. Měl na sobě bílé oblečení, horní část vypadala jako pončo, ale se širokými rukávy s dlouhým cípem. Dlouhá volná sukně s cípem od poloviny stehen, která však už byla ušpiněná od kde čeho, byla u pasu připevněna látkovým páskem.
Vítr si zrovna pohrával s jeho dlouhými béžovými vlasy, ve svitu slunce se třpytily jako zlato. Nejuhrančivějšími však byly jeho černé oči, a to byla na anděla velmi neobvyklá barva. Obzvlášť v kombinaci se světlými vlasy. Dokonce jsem kvůli nim přehlédl i majestátní křídla. Náhle vyrazil do útoku a já jeho úder tak tak odrazil, nepřestal jsem se však usmívat. 'Krásný, překrásný...' Neustále jsem si opakoval. Každý jeho pohyb byl čistý a přesný. Boj s mečem zvládal velmi dobře.
Dokázal bych se na něj dívat hodiny a hodiny, dny i měsíce a nikdy by mě nepřestal uchvacovat. Najednou odskočil a zasáhl mě magií do odhalené hrudi. Jeden z důvodů, proč jsem byl králem démonů, byl fakt, že mé tělo dokázalo absorbovat magii. Škoda, že ta vlastnost neplatila i pro mé oblečení, nemusel bych pak tak často obnovovat šatník. Zaslechl jsem, jak zaskřípal zuby a znovu se po mě vrhl. 'Úžasné... Stačil jediný útok, aby poznal, že magie je proti mně neúčinná. Většinou to těm zabedněncům trvá, než na to přijdou.' Vykryl jsem jeho útok seshora. Dostal jsem tak šanci zkoumat jeho tvář z blízka. 'Překrásná...'
Prudčeji jsem ho odrazil a převzal iniciativu. Razantně jsem zrychlil a on, i přes vzrůstající paniku, dokázal moje údery odrážet.

*** Anděl

Zuřil jsem, ten bastard odrážel mé útoky, jako by nic neznamenaly. Štval mě, fakt mě štval. Zaútočil jsem ze seshora, ale i tenhle útok vykryl. Ještě víc jsem ho probodával pohledem, ale on se tomu jen usmíval. Odskočil jsem a přešel na plán B. Nad hlavou jsem vytvořil energetickou kouli a hodil jsem ji před něj. Zvednutý prach mi posloužil jako maskování. Utíkal jsem a proklínal ho. Hrubě jsem zacukal křídly a vysloužil jsem si skoro pád na zem, pořád byla ztuhlá. 'Sakra, sakra! Sakra!' Nadával jsem a utíkal dál.
Než jsem začal šplhat po kamenné stěně, rychle jsem se ohlédl, jestli ho nemám za zády. Nikde nebyl, ale já měl tušení, že si se mnou hraje, a tak mě nechá jít, prozatím. 'Ještě se uvidí, kdo s koho.' Rychle jsem překonal přírodní překážku a běžel dál. Doběhl jsem až ke kraji, a jak jsem předpokládal, stál za mnou. Pomalu kráčel a usmíval se. Ušklíbl jsem se a skočil jsem dolů. Nemohl jsem létat, ale pořád šlo plachtit, i když to bolelo.
Zaryl jsem prsty do dlaní, abych nevykřikl. Takovou radost jsem mu udělat nechtěl. Nepotřeboval jsem se ani ohlédnout, abych poznal, že za mnou letí. Letěli jsme dlouhou průrvou, kterou protékala divoká řeka, jedna ze vzácných řek Mezisvěta. Pomalu jsem se snesl níž a hledal způsob, jak se ho zbavit. Doufal jsem, že tu budou nějaké sloupy, o které by se zpomalil, v ideálním případě rozplácl. 'Jsem to ale idiot!' Něco takového je nemožné. Vykřikl jsem, protože jsem ztratil oporu větru a zřítil jsem se do peřejí. Proud mě hned strhl a mlátil se mnou o hrbolaté dno. Brzy jsem ztratil vědomí.

*** Démon

Viděl jsem, jak skočil dolů. Vyděsil mě, měl jsem pocit, že ho ztrácím. Když jsem však doběhl k okraji útesu a spatřil, jak plachtí, nedokázal jsem popsat pocit úlevy. 'Jsi úžasný.' Zazubil jsem se a sevřel pěsti. 'Chci tě!' Rozepjal jsem své dva páry křídel a vydal se za ním. Na dvou párech křídel není nic zvláštního, kdyby nerostly v neobvyklém pořadí. První křídla, co rostou, jsou ta nosná. Další páry jsou spíš už jen na ozdobu nebo mají podpůrnou funkci. U mě je to jinak, první mi vyrostla podpůrná křídla a až pak ta nosná. Oba páry byly stejně veliké, což zase být nemá, nosná jsou veliká, podpůrná mnohem menší.
Pozoroval jsem ho, jak plachtí napříč kaňonem. Z hlubin ke mně doléhaly zvuky dravé řeky. Pokud si dobře vzpomínám, tady někde jsem zabil jednoho fakt dobrého archanděla. Ten mi dal opravdu zabrat, celkem šikovný kluk. Myslím, že mi tehdy zabil mého hlavního poručíka. 'Počkat...' vytrhl jsem se ze vzpomínek. 'Já toho anděla nezabil, jen jsme mu urval křídla... jo, to bude ono. Zajímalo by mě jestli přežil....' Minulost je lepší nechat minulostí, protože vám pak jinak uteče přítomnost a mně utekl jeho vyděšený výkřik.
Jen jsem uviděl, jak ho sebrala řeka. „Neeee!!!“ zakřičel jsem a vrhl se do vody. Proud mě popoháněl dopředu a brzo jsem dohnal jeho bezvládné tělo. Krvácel z hlavy a měl polámaná křídla. Máchl jsem křídly, na okamžik přerušil proud a dostal nás nad řeku. Během chvilky se znovu zavřela. Rychle jsem oddechoval a hleděl na jeho tvář. Ještě žil. Snesl jsem se na okraj kaňonu a olízl jeho tvář. „Konečně jsi můj.“

***

„Můj lorde!“ pozdravil mě můj první generál. Byl to mohutný démon se čtyřmi rohy, celočernýma očima a v těžké zbroji. Spokojeně si přehodil zakrvácený palcát přes rameno.
„Jaký byl boj?“ zeptal jsem se ho.
„Výborný, můj lorde! Vidím, že si nesete suvenýr.“ Zašklebil se na anděla, kterého jsem nesl zabaleného ve svém plášti.
„Tak nějak. Tak nějak,“ odpověděl jsem mu a radostí jsem přimhouřil oči. Když jsem znovu pohlédl na generála, všiml jsem si jeho lačného pohledu. Přeměřil jsem si ho přísným pohledem, ale nic jsem neřekl. Dal jsem povel k návratu.

***

Můj hrad je uprostřed pekla. Tyčí se na špičaté a strmé skále. Ta skrývá mnoho chodeb, jeskyň a otvorů, kde žijí nižší démoni. Úplně dole u úpatí jsou démonická zvířata. Ze země vycházejí výpary síry a mazmy, což je jedovatý plyn, a to i pro démona. Rozhlédl jsem se kolem, démoni mě vítali, pokřikovali, vydávali skřeky a jinak dávali najevo svoji radost nad mým návratem. Anděl se v mé náručí ještě ani nepohnul. 'Už brzo budeme doma.' Jemně jsem ho políbil na čelo.

***

Zanesl jsem ho do jeho komnat, které byly v jižním křídle. Vybral jsem pokoj v nejvyšším patře. Dominovala mu veliká postel u stěny s průhlednými nebesy, pak tu byla menší knihovna, skříň a stůl se dvěma židlemi. Položil jsem ho do měkkých peřin a kriticky jsem prohlédl pokoj, zda je všechno tak, jak má být. Žádnou vážnou chybu jsem nenašel. Zpod polštáře jsem vytáhl kovový obojek, se kterým jsem zapečetil jeho andělské síly a křídla. Vybalil jsem ho ze svého pláště. Mokré oblečení jsem už dávno zahodil.
Ležel tam jako bílá spící labuť. Pohladil jsem ho po tváři. Nemohl jsem se dočkat, až se probudí. „Teď musím odejít, ale brzo se vrátím, můj anděli.“ Políbil jsem ho na čelo a odešel jsem plnit královské povinnosti.

*** Anděl

Bolestně jsem zamžoural a zavrčel. Hlava se mi točila a já nejdřív nevěděl, která bije. Zvedl jsem se na lokty a rozhlédl se okolo. Veliká postel mi nic nepřipomínala. Posadil jsem se, promnul si ramena a s hrůzou jsem zjistil, že mám obojek. Vyryté znaky jsem si nemohl splést. Polil mě studený pot a hned jsem si rozpomněl na nedávné události. 'Kde je?' V pokoji nebyl. Rozběhl jsem se k malému okénku, ale v polovině cesty jsem byl stržen zpátky.
K obojku byl přikován magický řetěz, který neměl délku ani tvar a zbavit mě ho mohl jen ten, kdo mi dal obojek. Proklínal jsem ho a sesílal na jeho hlavu ty nejsprostší nadávky, jakých jsem byl schopen.

*** Démon

-He-Hepčík- Kýchl jsem. Naštěstí byla oslava mého návratu v plném proudu a nikdo si toho nevšiml. 'Kdo mě to zase pomlouvá.' Pokrčil jsem rameny a nalil jsem do sebe další pohár vína.

*** Anděl

Tahal jsem za řetěz a snažil se osvobodit. Jenže jakmile se řetěz jednou aktivoval, musela oběť čekat na svého pána, aby ho zrušil a umožnil jí tak znovu volný pohyb. Já na něj ale nehodlal čekat, ani v nejmenším. Musel jsem však uznat, že to nemá cenu. Bez svých magických sil a křídel jsem byl jen silnějším smrtelníkem. Můj citlivý sluch zaslechl kroky. Zpozorněl jsem a vyčkával, dveře se otevřely a on vstoupil. Vrčel jsem na něj jako divoké zvíře a zabíjel ho pohledem. On se na mě ale jen usmíval. Nebýt řetězu, už bych se po něm vrhl.

*** Démon

'Uf... konečně se můžu vypařit.' Stoupal jsem po schodech k jeho pokoji a úlevně jsem si protáhl záda. Šel jsem pomalu a než jsem vstoupil, procvičil jsem si ještě ztuhlé rameno. Ani jsem pořádně neotevřel dveře a už jsem věděl, že se probudil, hlasitě vrčel. Mile jsem se na něj usmíval.
„Vyspal ses dobře?“ zeptal jsem se, ale on mi odpověděl jen zavrčením.
„Beru to jako ne.“ Vlasy nejblíže hlavy se mu naježily.
Máchl jsem rukou a konec řetězu byl v mé ruce. Nečekal a vyrazil po mně. Svojí fyzickou silou mě překvapil, ale musel se hodně přemáhat, rány, které utržil, se ještě nemohly zahojit. Zkrátil jsem řetěz a hodil ho do postele. Bolestně sykl. Ani jeden z nás nečekal, já skočil nad něj a on mi vyrval pramen vlasů.
„Auuuu....!!!“
Shodil mě ze sebe a utíkal, obojek ho ale brzo zastavil. Na rukou jsem mu spěšně udělal další okovy a spoutal ho. Znovu jsem ho položil do postele. Řádně mě nabral kolenem, ale nakonec jsem ho přemohl.

*** Anděl

Na bezmocného vězně jsem ho učinil o pramen vlasů chudšího a o jednu modřinu v břiše bohatšího, ale vzdorovat jsem mu nemohl. Svým tělem mě přimáčkl k posteli a pořád se na mě usmíval. Vrčel jsem. Chtěl mě políbit, ale já od něj odklonil hlavu. Zase se jen usmál. Olízl mě po tváři. 'Odporný!' Z levé ruky si sundal rukavici a začal mě hladit po břiše. Zatnul jsem zuby. 'Možná si mohl získat moje tělo, ale nic jiného nedostaneš!!' Snažil jsem se mu to různým cukáním a škubáním co nejvíce znepříjemnit, ale on si to spíš ještě víc užíval. 'Parchant! Bastard!' Olizoval mi bradavku, ještě víc jsem zaklonil hlavu a pevně jsem zavřel oči. Vší silou jsem se soustředil na jediné, abych mu neposkytl žádnou radost.
Hladil mě, olizoval, přejížděl jemně prsty po mé pokožce a jinak si s mým tělem hrál. Zajížděl mi i do vlasů a olizoval mé pevně stisknuté rty. Dovnitř se rozhodně nevnutil. Myslím, že mi něco šeptal, ale já to ignoroval.

*** Démon

'Tak jemný.' Nemohl jsem uvěřit, že kůže může být tak jemná, ještě jemnější než nejkvalitnější hedvábí. Sundal jsem si rukavici a přejel jsem po jeho boku. Nereagoval, jen víc zaklonil hlavu. Věděl jsem, proč to dělá, vzdoroval mi. 'Tím se učiníš jen víc roztomilejším.' Olízl jsem mu ucho, jen podrážděně zavrčel, já toho samozřejmě nedbal a dál jsem zkoumal jeho tělo. 'Tak heboučké, jako peří.' Přivoněl jsem k jeho vlasům a ucítil jsem … nevím co, ale vonělo to tak krásně. 'Možná mi to připomíná něco z lidského světa.'
Začal jsem mu líbat hruď, ani nevzdechl. Trošku mě to zklamalo, doufal jsem, že si to taky užije. 'Neměl bych trošku přitvrdit?' Chvilku jsem si s tou myšlenkou hrál. 'Ne, ještě ne. Máme spoustu času.' Ale přeci jen jsem se rozhodl ho trošku víc poškádlit. Zajel jsem víc k podbřišku a jemně jsem ho tam hladil. Jen vrčel. 'Copak řekneš na tohle?' Zajel jsem ještě hlouběji. Neřekl nic, jen hlasitě a vztekle vykřikl.
Překvapeně jsem zvedl hlavu, a to byla chyba. Zatemnilo se mi před očima, jakou jsem dostal hlavičku. To by bylo ještě dobré, kdybych v následující chvíli nedostal do zubů kolenem a pak si neudělal výlet ke dveřím. I když jsem viděl rozmazaně, nemohl jsem si nevšimnout jeho rychlého dechu. Pomalu jsem se zvedl a zapotácel jsem se. Z čela mi tekla krev a jemu taky, takže jsem si nebyl jistý, čí krev je čí, protože mě bolela hlava.

Potácivě jsem k němu přišel a naklonil se nad něj. Jeho černé oči se do mě zabodávaly jako dýky. Musel mě proklínat. Políbil jsem ho na čelo a slízl krev. Byla sladká. „Nechám ti sem přinést nějaké oblečení. Snad si vybereš. A nepřidáš se ke mně u večeře?“ Otočil jsem se a odešel z pokoje. Než jsem zavřel dveře, lusk jsem prsty a osvobodil ho z okovů.

*** Anděl

Zíral jsem na jeho záda. Okovy tiše cvakly a moje ruce se sesunuly. Nejdřív jsem jen vrčel, zatínal zuby, a pak jsem vztekle řval a kopal do všeho okolo. „Ten bastard! Parchant! Úchyl! Idiot! Bastard!“ Mlátil jsem do sloupků postele, stěny i podlahy. Snad ještě větší frustraci mi způsoboval fakt, že jsem vůbec nic nezničil, než to, že mě ponížil. „Přísahám... Přísahám, že i kdyby to měla být ta poslední věc, co udělám, zabiju tě! Zabiju! I kdybych měl zatratit vlastní duši! I kdybych měl ztratit svá křídla! Zabiju tě!“ škrábal jsem stěnu. Prudce jsem od ní odskočil a svalil jsem se na postel. Bolely mě všechny svaly a cítil jsem se neuvěřitelně unavený.
Po chvíli jsem se donutil si sednout a přikrýt se aspoň částečně dekou. Zamyšleně jsem si zastrčil vlasy za ucho. Najednou se ozvalo zaklepání na dveře. Zamračil jsem se a upřel jsem na ně pohled. Nic se nedělo. 'Hmmm...'
„Vstupte!“ rozkázal jsem. Dveře se otevřely a vešel šotek, jeden z nižších démonů. Křivě se na mě díval a já mu to oplatil opovrhujícím pohledem.
„Vaše oblečení...“ s kyselostí v hlase dodal: „Pane.“ Pořád se na mě nasupeně díval a já ladně pohodil vlasy. Nezapomněl jsem vydat pohrdavé frknutí.

Příkladně zatnul zuby a sevřel víc pěsti, nezapomněl ani hlasitěji zavřít dveře. Znovu jsem si urovnal vlasy. „Myslím, že se mi tu nechce chodit nahatý.“ Zkoumavě jsem se zadíval na vozík, ve kterém šotek přivezl oblečení. Opatrně jsem zvedl první kus. Byla to zelená košile. Aniž bych ji blíže zkoumal, odhodil jsem ji na zem. Další kus taky, už jen ta barva mě odradila. Takhle na zemi skončila pěkná řádka kousků. Konečně jsem našel nějaké spodní prádlo. Jelikož se sestávalo z více než tří nití mezi půlkami, neskončilo na zemi, ale na mně.
V rohu místnosti jsem našel zrcadlo, pomalu jsem k němu došel. 'Tohle ujde.' Konstatoval jsem. Dotkl jsem se svého obojku. 'Řetěz se nejspíš aktivuje, jen když se rychle pohybuji nebo utíkám.' Tohle byl důležitý poznatek. Značně stěžoval můj útěk. Nemělo cenu se tím teď zabývat, nejdřív jsem se musel obléknout, abych nevypadal jako nudista. Nic proti nim, ale promenádovat se před nimi se mi vážně nechtělo.
Růžová košile letěla už jen z principu. Naštěstí jsem našel jinou, ta měla nařasený límec a úzké rukávy. Hodil jsem ji na sebe a zalovil hlouběji ve vozíku. Skoro jsem si připadal jako při hledání pokladu. Na dně se už jen ležely sytě zelené kalhoty a já byl pořád polonahý. Položil jsem si ukazovák na rty a zamyšleně jsem se rozhlédl. Nic vhodnějšího jsem však nenašel, a tak jsem je vytáhl.

Můj prvotní odpor celkem rychle klesl na přijatelnou úroveň. Byly to bokovky se zvonovými nohavicemi. Levá část byla ještě bohatě zdobena tmavě modrou popínavou rostlinou s velikými květy. Linie květiny byly naznačeny stříbrnou. Pořádně jsem si je ještě prohlédl a odhalil jsem podélné díry na druhé nohavici. Hodil jsem je na sebe a zjistil, že mi krásně padnou. „Tohle vážně není špatné.“ Chvilku jsem se před zrcadlem naparoval. 'Ještě tomu něco chybí, ještě něco …'
Znovu jsem přehazoval oblečení z místa na místo. Když jsem si všiml, že jsem omylem něco hodil zpátky do košíku, hned jsem s tím mrskl do nejvzdálenějšího kouta. 'Přece jim tu nebudu uklízet.' Pomyslel jsem si s úšklebkem. 'Eh?' Zrovna jsem vzal do ruky kus oblečení, který vypadal ještě složeně, a to mě překvapilo. Spustil jsem si ho před sebe a poznal jsem, že je to to, co mi chybělo. Hned jsem se s tím postavil před zrcadlo. „Perfektní!“
Byl to kabát bez rukávů s dvojitým vysokým límcem, který se navíc táhl až do poloviny hrudi. Měl širší a ohnuté rukávy s manžetami. Od pasu se táhl rozparek. Stejně jako kalhoty byl zelený a na šosech měl modré květiny. Na okrajích látky měl dvě bílé linky. Znovu jsem se nakrucoval.

Opět mě vyrušilo klepání. Zamračil jsem se. Rozhlédl jsem se po pokoji a abych dosáhl uspokojivého pocitu, odkopl jsem červenou vestu kamsi do rohu. „Vstupte!“ Znovu se objevil šotek, ale těžko říct, jestli to byl ten samý. Všichni byli stejně malí se špičatýma ušima, velikýma žlutýma očima a malými, ale ostrými zuby. Odfrkl jsem si nad jeho prostým a potrhaným oblečením. „Lord se ptá, zda ho potěšíte svojí přítomností u večeře.“ Poklonil se mi jako správný sluha.
Chvilku jsem o tom přemýšlel. 'Pokud o něm chci něco zjistit, budu to muset skousnout.' Přešel jsem ke dveřím. „Tudy, prosím.“ Slušný tón v tom jistě nebyl. Ušklíbl jsem se a řekl jsem: „Uklidit!“
Až moc zřetelně jsem zaslechl jeho tlumené nadávky a syčení.

*** Démon

Dohlížel jsem na přípravu naší soukromé večeře. Vše muselo být perfektní. O pohledy ostatních jsem se nestaral. Většina to stejně brala jako kratochvíli. Pro mě to však znamenalo něco jiného, něco úplně jiného. Šotci pobíhali okolo a připravovali stůl, ubrus, leštili sklenice a další jídelní potřeby. Jeden šotek se přerazil o židli, kterou nesl. Normálně bych po něm minimálně šlehl pohledem, ale dneska jsem měl velmi dobrou náladu, tak jsem ho nechal být. Přivoněl jsem k rudé růži, které jsem tu nechal vysadit a zkultivovat tak, aby v otráveném prostředí démonického světa nezvadly. Měla tmavě rudou barvu a byly na ní rozpité žluté linky, takže to vypadalo, jako by hořela.
Ještě jsem si s ní pohrál a pak jsem ji vrátil do vázy k ostatním. Přejížděl jsem očima po místnosti. 'Perfektní.' Někdo zabušil na dveře a zpoza nich se ozval chraptivý hlas: „Můj lorde, váš host je zde.“
„Vstupte!“ dveře se otevřely a on vstoupil.
Znovu jsem byl jeho krásou uchvácen. Nejraději bych se na něj vrhl, serval z něj to otravné oblečení a na místě se s ním pomiloval.
'Kontroluj se, kontroluj … tohle je večeře, jen večeře.' Krásně jsem se na něj usmál.

*** Anděl

Tak nějak nevím proč, ale očekával jsem stůl, u jehož délky je dalekohled nutností. Ten malý kulatý stůl pro dvě osoby mě zklamal. Místnost byla decentně a vkusně ozdobena. U vysokých oken stály zapálené svícny s mnoha rameny. Těžké závěsy byly nařaseny a ze stropu visely další lustry plné hořících svíček. Světlo dopadalo až na stůl pod nimi. Lehce mi pokynul rukou, abych se posadil. Slušněji oblečený šotek mi pomohl se usadit a další mi odnesl pověsit kabát.
Démon měl na sobě černý komplet s podobně nařasenou košilí jako já. V klopě kabátu měl dokonce bílou lilii. Dále mě překvapil stříbrným prostíráním. 'Tak na stříbro asi slabost nemá.' Udělal jsem si mentální poznámku. Pohledem jsem zaregistroval příchod číšníka, který nám do vysokých sklenic nalil červené víno. Démon vzal svoji a vybídl mě k přípitku. Nasadil jsem neutrální výraz a jeho nabídku přijal. 'Zatím to s ním budu hrát.'
'Hmmm....velmi dobré.' Zhodnotil jsem víno. 'Muselo zrát pěkně dlouho.'
„Jsem rád, že vám mé víno chutná. Je to mé oblíbené.“ Zareagoval na můj lehký úsměv. Ještě trošku jsem se napil.
Rozhodl jsem se s ním zapříst nezávaznou konverzaci: „Je jemné, má lehce nasládlou chuť a příjemně voní. Napodobujete lidi?“
„Ano, lidé jsou docela šikovní tvorové. Jejich kuchyně je plná inspirace a neuvěřitelných kombinací.“
Ještě dodal: „Není třeba být tak formální.“

Do místnosti vstoupil šotek s jídelním vozíkem, jako by chtěl podpořit démonova slova. Naservíroval nám rybu s úhledně nakrájenými bramborami a bohatou zeleninovou oblohou. Na stůl ještě podal dresing, ubrousky a další nezbytné maličkosti. 'Hmmm... vypadá to výborně.' Pohlédl jsem na něj a on se zase mile usmál. Jemně mi cuklo v koutku úst. Pomalu jsem se pustil do jídla. Říct, že démoni nemohou být kuchaři, by byl skutečný hřích.
Ať už večeři připravoval jakýkoliv druh démona, byl to jistě génius. Ryba měla jemnou chuť a byla okořeněná výrazným kořením, které podtrhlo její chuť. Brambory byly perfektně uvařené, žádná nebyla rozměklá ani tvrdá. Zelenina byla čerstvá a křehká. Po očku jsem ho sledoval. Zrovna nenápadně uklízel rajče pod list zelného salátu. „Lord démonů by neměl jídlo přebírat jako malé dítě,“ řekl jsem klidně a zpoza ofiny jsem pozoroval jeho dětinsky uražený obličej. Jako bych ho načapal při něčem, u čehož si byl jistý, že se to stát nemůže. Tohle malé vítězství mě zahřálo u srdce a spokojeně jsem si nabral další sousto.
Večeře skončila poklidně. Démon mě zavedl do jiné místnosti, kde v čele stál krb, před ním byla kožešina, dvě křesla a konferenční stoleček s připraveným vínem. Usadil jsem se a přijal další sklenku. Nejdřív jsem víno očichal a pak lehce ochutnal. „Zdá se, že vaše sbírka vín je znamenitá.“
„Tohle je má vlastní odrůda. Bylo problémem zkultivovat tu pozemské víno, ale všechna práce se vyplatila.“ Pohlédl na plameny skrz víno.
„Podobně jako ty růže, že?“ konstatoval jsem.
„Ano, přesně tak. Na ty jsem obzvlášť pyšný. Na růžích jsem začínal.“
„Vy?“ zeptal jsem se nedůvěřivě.

„Ano, jsem docela vášnivý zahradník,“ řekl to s nepředstíraným nadšením. „Chceš se podívat?“ Souhlasně jsem přikývl. Začínal mě docela zajímat. Démon, co se věnuje zahradničení a navíc je to lord. Nikdy jsem o někom takovém neslyšel. Kráčeli jsme po schodech dolů. „Nejraději bych je pěstoval venku, ale mazma by je hned zahubila,“ řekl, když otevřel dveře. Naskytl se mi vskutku neobvyklý pohled. Mučírna byla předělána na podzemní skleník.
Poznal jsem to podle nezaměnitelného pachu krve, pozůstatků mučících nástrojů a tísnivé atmosféry. „Ani tohle prostředí není ideální, ale je jediné, kde se mým květinám jakžtakž daří,“ řekl to skoro omluvným tónem. Místnost teď zaplňovala spousta květináčů, některé byly prázdné, v jiných rostly květiny a v dalších zrovna něco rašilo. Přišel jsem blíž ke stromku ohnivých růží a zkoumal jeho strukturu.
Odhrnul jsem listí a pozoroval, jak z hlavního kmene vyrůstají květy na tenkých větvích. Brzy jsem zjistil, že i tento druh má trny a jsou navíc aspoň dvojnásobně dlouhé.
„Ukaž!“ řekl a spěšně ke mně udělal krok. Než jsem stačil něco udělat, už mi olizoval zraněný prst. Znovu se ve mně zvedla vlna odporu, ale vydržel jsem to.
„Tak, už je to lepší.“ Jak já nenávidím ten jeho milý úsměv.
Nenuceně jsem odtáhl ruku.

Radši jsem se znovu zaměřil na květiny. Našel jsem tu i zeleninu, která se velmi podobala té z lidského světa. Nenápadně jsem si očistil prst o oblečení a znovu jsem na něj pohlédl. Zrovna se nakláněl nad prázdný květináč a smutně kroutil hlavou. Studoval papíry a povzdechl si.
„Některým květinám se tu asi dařit nikdy nebude,“ řekl sklesle a otočil se na mě, jako by vycítil můj pohled. Místností se rozlehl zvuk tříštící se keramiky.
Během okamžiku jeho tvář potemněla, až mě to trochu vyděsilo. Byl to veliký rozdíl. Šel jsem za ním. Nad rozbitým květináčem klečel šotek a rychle uklízel střepy.
„Ty!“ řekl přísně. Šotek se hned zvedl na nohy a nesrozumitelně se omlouval a žádal o odpuštění.
„Ty už nic takového nikdy neuděláš!“ krutost v jeho hlase bylo těžké popsat slovy. Mávl rukou a ze země se vynořily řetězy a spoutaly zmítajícího se a prosícího šotka.
„Zmiz!“ šotka pohltily plameny a pomalu ho zabíjely. Pištivý řev a prosby naplnily místnost. Nezůstal po něm ani popel.
„Otravné stvoření!“ sehnul se k hlíně, nabral ji a přesadil do jiného květináče. Byl najednou jako někdo úplně jiný.
'Blázen... je to blázen... maniak!' Začínal jsem chápat, proč je nejnebezpečnějším démonem. Jeho chování bylo naprosto nevyzpytatelné. Nejdříve se usmíval a pak nemilosrdně zabíjel.
'Je ke mně milý jen proto, že ho bavím. Až ho začnu nudit...' Nechtěl jsem na to ani myslet.
Úkosem jsem se podíval dozadu, tam kam nedosáhlo umělé světlo. Tma se tam krčila a výhružně se vlnila. Najednou jsem se viděl, jak jsem natažený na skřipci, on mě bičuje, olizuje moji krev a okolo jsou ohnivé růže, jejichž trny mi drásá kůži. Na sucho jsem polkl.
„Určitě musíš být unavený.“ Příliš rychle a vyděšeně jsem se otočil. Naštěstí však ke mně byl pořád zády.
„Odvedu tě zpátky do pokoje.“

Rychle jsem nasadil svůj obvyklý netečný výraz a následoval jsem ho. Hlavou se mi honily myšlenky. 'Musím se odtud co nejrychleji dostat. Nemám v zájmu skončit jako jeho hračka.' Snažil jsem se do jeho zad příliš nevpíjet zrak, a tak jsem se rozhlížel kolem. Vedle šeptajících si démonů jsem viděl sloupy, těžké závěsy, schody a magická světla. Pokoušel jsem si zapamatovat cestu, ale vedl mě mnoha chodbami a vsadil bych se, že jsme některou šli i dvakrát.
Konečně mě vedl po schodech nahoru. Z úzkých oken jsem zahlédl nádvoří, hradby a kameny. 'Podle stínů jsme nejspíš v jižní části.' Víc jsem toho však nevykoukal. Vstoupil jsem do pokoje, který mohl být můj, pokud byl již uklizen, nebo taky ne. Pomalu jsem šel k posteli, když se najednou dotkl mých zad. Zkoprněl jsem. Jednou rukou mě objímal, zatímco druhou vjel do vlasů. 'Jak moc mu mohu vzdorovat?'
„Květina.“
'Eh?'
„Voníš jako květina.“ Ještě víc se přitiskl k mému tělu. Zatnul jsem zuby. Jeho ruka mě víc sevřela okolo pasu.
'Co mu můžu dovolit?' Ucítil jsem jeho dech u ucha a pak i jeho jazyk.
'Jestli ho začnu nudit... nikdy se odtud nedostanu!'
Jemně mi ho začal žvýkat. Z čela mi sjela kapka potu. Skousl ho. Cukl jsem sebou a procvičil si prsty.
„Vezmi si tenhle zvoneček.“ vrhl jsem rychlý pohled na zvonek v jeho volné ruce, druhou mě pořád objímal.

Nedůvěřivě jsem ho vzal. Byl malý a celý ze skla.
„Máš svého osobního šotka, stačí zazvonit a on splní jakékoliv tvoje přání,“ zašeptal.
'Pochybuji, že by tě zabil.' Pomyslel jsem si hořce.
„Dobrou noc, můj andílku.“ Olízl mi ucho a pak odešel. Jen co se za ním zavřely dveře, vrhl jsem po něm nenávistný pohled.
'Bastarde!'
Vztekle jsem si lehl na postel a zadíval se na zvoneček. Hned jsem ho vyzkoušel. Během chvilky tu stál šotek, asi ten stejný jako ráno.
„Přines mi dobré víno!“ Donesl ho během pěti minut.
„Jdi!“ Okamžitě jsem ho propustil.
'Když už jsem tady, tak aspoň jeho sbírce vína pustím žilou.'

*** Démon

Seděl jsem u krbu a usrkával víno z jeho sklenice.
'Překrásný, překrásný...' Zasněně jsem se díval na druhé křeslo a viděl ho před sebou. Má představa se na mě otočila, usmála se, odložila sklenici a udělala krok ke mně. Zatajil jsem dech. Jemně vzala moji tvář a přiblížila se. Zavřel jsem oči očekáváním.
„Můj lorde!“ Statný démon rozrazil dveře. Zavrčel jsem a hleděl na víno, které mi protékalo skrz prsty, protože jsem sklenici leknutím rozdrtil.
„Nějak brzo jste nám utekl z párty!“ Bez okolků si sedl do druhého křesla a natáhl nohy.
Utíral jsem si rukavici a poslouchal blábolení mého prvního generála.
„Tak co? Jaký byl?“ Chtivě se na mě ušklíbl a já v jeho očích viděl jiskru. Tiše jsem na něj nejdřív pohlédl, jako by mě to ani nezajímalo a pak jsem řekl:
„Je jako víno, musí zrát.“ S tím jsem se zvedl, popadl láhev vína (jeho překvapené „Uh?“ mě velmi potěšilo) a nechal jsem ho tam.

***

Pil jsem víno přímo z lahve. Ležel jsem polonahý na posteli a uškliboval se nad jeho vysněným já. Zrovna laškoval se svými vlasy a toužebně se po mně díval, pak si rozepnul košili a … To jsem to už nevydržel a radši jsem se otočil na druhý bok. Ucítil jsem dotek na rameni. Otočil jsem se a uviděl, jak se nade mnou naklání. Tohle nebyla moje představivost, ten dotek byl skutečný. Přitáhl jsem si jeho hlavu a políbil ho. I jeho dech byl skutečný.
Když jsem otevřel oči, zíral jsem do dvou velikých žlutých očí, které jen nechápavě mrkaly. Přejel mi mráz po zádech.
„Eh...“ Začal šotek, ale to jsem ho už smažil v plamenech. Hluboce jsem dýchal. Koukl jsem se na víno, položil ho na noční stolek a rychle jsem strčil hlavu pod polštář. Tohle mi vydrželo asi deset vteřin, pak jsem popadl láhev a pořádně si propláchl hrdlo, až pak jsem mohl klidně usnout.

*** Anděl

Znechuceně jsem se podíval na prázdnou sklenici. Sáhl jsem po láhvi a naštvaně jsem ji hodil na zem, protože byla úplně prázdná. Zahleděl jsem se na sklenici a dopil poslední kapku. Cítil jsem se opilý. Stačila láhev vína a už to bylo. Navíc tohle bylo velmi dobré. Naštěstí se moje opilost neprojevuje stupidním chichotáním ani škytáním, natož vyprávěním oplzlých vtipů. Ani netuším, kde bych jako anděl k takovým vtipům přišel. Mám ve zvyku se jen lehce klátit a připadám si ospalý a tak trochu i bez zábran. Kdyby za mnou teď přišel, nejspíš bych se mu vůbec nebránil. Z toho pomyšlení by se mi normálně obracel žaludek, ale teď … jsem si s tou myšlenkou pohrával jako kočka s myší.
Převalil jsem se na bok a zjistil, že celou tu dobu, jsem na posteli měl bílou noční košili s volánky. Pomalu jsem ze sebe sundal oblečení a nenamáhal jsem se s jeho skládáním. Sesunul jsem se do postele a nechal se unášet představami provoněnými vínem a růžemi.