Pod maskou princezny 1

Uslyšela jsem tichý vzlikot vycházející směrem z koupelny. Pomalu jsem přistoupila ke dveřím a opatrně je pootevřela, ale jen tak, abych mohla letmo nakouknout dovnitř. Jenomže pouhé sběžné prohlédnutí malé místnosti nestačilo. Musela jsem se podívat pořádně, abych si všimla malého děvčátka
krčícího se v rohu mezi košem na prádlo a pračkou. Na první pohled to s ním nevypadalo tak zle, ale jakmile jsem vstoupila a ono překvapením zdvihlo svoji uslzenou tvář, i přes množství rozmazané řasenky byly vidět četné podlitiny v jeho tváři. Ale ne jen na obličeji mělo modřiny. Také na pažích, stehnech a jednu dlouhou na šíji.
Jeho šaty vypadaly jako po urputném boji: potrhané krajky, urvané knoflíčky a do toho všeho ještě rozcuchané vlasy, klobouček spadený někde na zemi a na nohou nasazená jen jedna bota. I když jsem se sama sebe musela ptát, kdo to je a co vůbec dělá u nás v koupelně, na hrudi mě tížil tísnivý pocit, že ho moc dobře znám. Ještě jednou jsem se na něho podívala. Ty smaragdově zelené oči, pobledlá kůže a na krku zlatý medailonek ve tvaru srdce s nápisem "Pro tebe", to všechno mi napovídalo v mém přesvědčení. Děvče se znovu rozplakalo. Ano, hned jak jsem si uvědomila, že tento charakteristycký pláč má jen jediná osoba na světě, všechno mi docvaklo. V ten moment jsem se nezmohla na víc, než jen: "L-Lucy..."

Jsou tomu už dva roky. Dva roky ode dne, kdy jsem našla zpustošenou Lucy ležet u nás v koupelně. Dva roky a ona se z toho ještě nedostala.
I když by s člověk na první pohled řekl, že je jistě zcela v pořádku a dokonale vyrovnaným člověkem, nikdo netuší, čím vším si musela projít. Tenkrát jí bylo jen čtrnáct let a já ji nedokázala dostatečně ochránit. Ať dělám, co dělám, její stav se neustále zhoršuje. Její nebo jeho? Už sama nevím...

"Ittadakimáásu!" Zaječela Lucy na celou restauraci a s chutí se pustila do jídla.
Byla středa. Každou středu jsem ji brala na oběd do nedalekého podniku. Dnes tomu nebylo jinak, jen s drobnou změnou. Připojila se k nám i má nejlepší kamarádka Aka a zanedlouho by se tu měl objevit i její starší brat, kterého už jsem dlouhou dobu neviděla.
"Takže on už se vrátil z Ameriky? A vaši ještě ne?"
"Ne-é, prý ho sem poslali, aby na mě dohlížel, či co..." Řekla uraženě Aka a vidličkou rýpla do kuřecího řízku, jako by to rýpnutí mělo patřit někomu jinému.
"Ale no ták, bude to v pohodě," usmála jsem se na ni.
"Ne nebude," odsekla nasupeně hnědovláska a protočila očima.
"Bude to samý ,Do desíti doma.´a, Až si napíšeš úkoly´nebo ,Nikam nejdeš. Musíš se učit.´"
"Takku má pravdu, bude to v pohodě, nejsem taková stíhačka."
Aka leknutím málem nadskočila. Jako tichý stín se za ní z nenadání zjevil Sora, její starší brácha, a usmíval se jakoby nic.
"Děsíš mě..!"
"Taky tě rád vidím."
"Nazdar," pozdravila jsem a škodolibě se pousmála na ještě rozčílenější Aku.
"Pozdrav." Strčila jsem do Lucy loktem.
"Co? Koho?" S plnou pusou zvedla hlavu od misky a zmateně se rozhlédla. Jakmile si všimla Sorovy přítomnosti, polka poslední sousto a rozkošně se usmála.
"Promiň, ahoj, já jsem Lucy, mladší...mladší sestra od Takku."
"Jo, čau," oplatil jí úsměv a konečně se vsoukal na poslední volnou židli hned vedle ní.
"Takže ty jsi mladší sestra? Já myslel, že měla bráchu..."
"Ne...neměla." Znervózněla Lucy a pohledem se zavrtala do zbytku čínských nudlí, které si objednala.
"Jé, tak to promiň. Asi jsem si tě spletl. Dlouho jsem byl pryč."
"Jo, jo, to je...dobrý..." Stále svůj pohled upírala do misky s jídlem a netvářila se, že by se plánovala zapojit do nastávající debaty.
Celou dobu, co jsme byli na společném obědě, Lucy zatvrzele mlčela a semtam hodila očkem po nekterém z okolosedících.
"Hm, to už je jedna hodina? Asi bychom měli jít, Lucy." U pozornila jsem ji a pomalu se zvedala ze židle.
"Tak fajn, večer se ještě stavíš?" Obrátila se na mě Aka s výrazně lepší náladou.
"Asi jo, ale kdyby byla nějaká změna plánu, ozvu se ti."
Naposledy jsem zamávala a pak společně s mladším sourozencem vyšla z restaurace.
"Milej kluk, ten Sora, že?"
"Hm..."
"Ty si ho pamatuješ ještě z dřívějška?"
"Hm..."
"Ale on si tě pamatoval. To jsem nečekala, viděli jste se tak jednou, maximálně dvakrát."
"Hm..."
"Hele, on to neví. Nesmíš si to tak brát..." Pokusila jsem se ji obejmout okolo ramen, ale ona se mi s dalším "Hm..." prudce vytrhla a pokračovala si vlastní cestou
k domovu.
"Chjoo..." Povzdechla jsem si a následovala její krok.
Když jsme dorazily domů, Lucy se zavřela ve svém pokoji a až do večera nevycházela ven.
Měla jsem o ni starost. Pokaždé, když někdo během debaty nevědomky zavadil o mého malého brášku, zmizela u sebe a nevycházela celé hodiny.
Byl čas vyrazit k Ace. Chtěla jsem jí alespoň dát vědět, že odcházím, tak jsem zlehka zaťukala na její dveře a čekala, jestli se náhodou neozve. Nic.
"Lucy, jsi v pohodě?"
Žádná odpověď.
"Prosím tě, tak mi dej aspoň vědět, že žiješ."
Dlouhá odmlka a najednou se ozvala prudká rána, jako by něčím praštila o skříň.
"Fajn, fajn, já myslela, že by si mohla třeba promluvit nebo tak, ale jak myslíš. Hele, já jdu za Akou. Do devíti budu zpátky. Jestli budeš chtít, na stole v kuchyni máš
peníze a můžeš si nechat něco dovýst k večeři, jo?"
Zase ticho.
"Ok, tak já padám, neproveď něco." Vážně jsem se o ni bála. Nikdo nikdy neví, čeho je schopná. Tehdy, před dvěmi lety se na dlouhou dobu uzavřela. S nikým nemluvila a v některých chvílích jsem se ji strachovala nechat doma samotnou, aby si něco neprovedla.
"...No, a tak ani nevím, jestli jsem sem měla chodit..." Vysvětlila jsem Ace hned po příchodu a hodila po ní utrápený pohled.
"Nebooj, zas tak blbá není, ne?"
"Je...Když udělala, to co udělala, aby z ní bylo to, co je, proč by nemohlo přijít něco horšího?"
"Hm...Ale to je něco trochu jinýho..."
"Ani ne...Je to stejný, jako by se zabila..."
"Zabila své staré já a probudila nové."
"Ale tohle není ona! Je to jen náhraška, maska, pod kterou se schovává. A navíc mi pořád nechce říct, co jí ten kluk tenkrát udělal. Třeba bych jí mohla pomoct...
Ale myslím, že jsem to potom jen zhoršila..."
"Proč..?"
"No, pamatuješ si, jak se tehdy hrozně zamilovala do toho...toho Marukiho?"
"Jo...A?"
"To kvůli němu se tak změnila. A jak jsem si pak našla zbitou u nás doma...Zrovna ten den říkala, že jde za ním...Vrátila se...Vlastně ani nevrátila, vrátil se někdo jiný..."
"A co si na tom ty zhoršila?"
"Ten večer jsem jí řekla, že pokud to nevyšlo poprvé, vyjde to jindy. A ona si to přerala po svém. Asi měla pocit, že taková, jaká byla pro Marukiho, se
pak bude líbit víc...Předtím si nepřipadala...normální..."
"Sora je taky takovej...A nemyslí si, že by to bylo něco špatného..."
"Ale Sora je jiný případ...On se s tím vyrovnal..."
"Třeba by s tím pomohl i Lucy..?"
"Hm..?"
"Myslím jako, že by jí třeba poradil co a jak, motivoval a takový věci."
"No...Ale...To nezní jako špatnej nápad..."
"Jen jestli se mu bude chtít. Musela by si mu ale všechno ohledně Lucy vysvětlit..."
"Jo, to asi musela...Ale on tu teď není, že?"
"No, pokud vím, měl by se vrátit tak za půl hodinky..."
"Myslela jsem, že tě má hlídat," pousmála jsem se. "A místo toho sám někde běhá s kamarády?"
"S kamarády ne. Hned první den, co dojel si tu vyhlídl jednoho celkem pěknýho klučinu."
"Áha, tak to je jiná."
Rozhodli jsme se počkat na Soru než se vrátí.
"Říkala si za půl hodiny?"
"Hm, on říkal, že dojde v osm..."
"Ale je půl deváté."
"Jo,já vím, hodiny ještě umím..."
Najednou se z chodby ozvalo tiché šramocení a následné otevírání dveří.
"To bude on..." Aka se energicky zvedla ze židle a vyrazila mu naproti, aby mu mohla vynadat za pozdní příchod. Chvíli se dohadovali a pak oba dva otráveně vešli do kuchyně.
"Áhoj," pozdravila jsem.
"Ahoj, ahoj," pronesl unaveně Sora a tašku přes rameno odhodil někam do kouta
"Em, Soro...Mohla bych tě o něco poprosit..?"
"He? Nejdřív po mě ječíš a teď by si něco chtěla?"
"No, ne tak já, jako spíš Takku..."
"Hm..?"
"Noo, máme jeden celkem hodně dost velkej problém," pustila jsem se do vysvětlování.
"Teda, né my, ale Lucy..."
"Lucy? Ta tvá sestra?"
"Jo."
"A jak bych jí já mohl pomoct? Ani ji neznám..."
"No, ale pamatoval sis ji."
"Cože?" Udiveně na mě koukl.
"Jak jsi dneska při obědě zmínil mýho bráchu."
"To jsem se ale spletl, ne?"
"Právě že ne..."
"Em, no, začínám se v tom ztrácet..."
To bylo vcelku pochopitelné. Abych ještě více osvětlila situaci, vytáhla jsem z kabelky peněženku a z ní malou fotku černovlasého, asi dvanáctiletého chlapečka.
"Tohle je můj bráška." Podala jsem mu ji. Chvíli si ji nechápavě prohlížel a pak mi ji vráti se slovy: "Takže vy jste tři?"
"Ne, jen dva..." Odpověděla Aka dříve, než jsem to stihla já.
"Takže on jako...to? Proto Lucy celej oběd mlčela? Že jsem o něm mluvil?"
"Né, né, on neumřel, ani nic podobnýho."
"Tak teď vážně nevím..."
"Vysvětlím ti to. Jednoduše a stručně."
"Tak fajn..."
"Když bylo Lucy...Teda, spíše Lucymu...Když mu bylo čtrnáct, bláznivě se zamiloval. Zamiloval se, ale špatně. Zamiloval se do kluka jménem Maruki. Ale nepřipadalo mu to správné. Jako aby kluk měl rád kluka...No, i přesto se k němu snažil nějak dostat. Jednou, když byli spolu sami, vyklopil, co k němu cítí. Jenže Maruki se mu vysmál do obličeje s tím, že rozhodně není buzna a jen to, že s ním mluví ho nějakým způsobem "pošpiňuje". Taky mu řekl, že lidmi jako on pohrdá.
Lucy to těžce nesl, ale míra jeho lásky zapříčinila, že se rozhodl udělat něco naprosto nesmyslného. Se slovy "Když ne jako kluk, aspoň jako holka." naprosto změnil svůj dosavadní život. Začal se oblíkat a chovat jako holka. Nc ho nedokázalo přesvědči, aby toho nechal. Pravda, k Marukimu se pak dostal snadněji a v jednu chvíli to i vypadalo, že mu to vyjde, ale něco se zvrtlo. Jednou večer, když jsem se vrátila ze školy, našla jsem ho ležet v roztrhaných šatech, zmlácenýho a úplně roztřepanýho v rohu koupelny. Nechtěl mi říct, co se stalo, ale bylo mi jasné, že v tom má prsty ten jeho kluk. Už o něm nikdy nemluvil, změnil školu a přestal se stýkat s lidmi.
Čelala jsem, že jestli mu Maruki něco provedl, nechá toho převlíkání se za holku. Teď už vlastně nic, neř čůrání ve stoje neříká, že by byl kluk.
Už jsem to říkala Ace: ten večer jsem mu pověděla, že jestli to nevyšlo teď, vyjde to příště.
Asi tomu pořád věří, ale jednou mi řekl, že nechce poslouchat řeči, jako že je buzna, teplouš, a takovýhle kecy a že jako holka to bude mít jednodušší..."
Dlooooouhá pauza. Sora na mě hleděl s vytřeštěnýma očima, jako by nemohl věřit tomu, co právě slyšel.
"A...A po mě potřebuješ co?" Vykoktal.
"No, Aka říkala, že ty taky to...že si taky to...to..."
"Gay?" Řekl na rovinu.
"Em, jo...Nemohl by jsi ho nějak přesvědčit, že být na kluky není nic špatného, že se není za co stydět a nemusí se převlíkat za holky?"

"Lucy?! Jsi doma?!" Rozrazila jsem dveře od našeho bytu a vletěla dovnitř jako splašená slepice hnaná selkou chtějící z ní uděla vývar.
"Jdeš pozdě," s kamenným výrazem se zjevila na konci chodby.
"Promiň, ale trochu jsem se zakecala se Sorou..."
"Se Sorou?"
"Jo...Hele, Lucy...S Akou jsme dostaly takovej nápad..."
"Mluv."
"Myslíme si, že by ti Sora mohl pomoct."
"Pomoct? Ale já jsem v pořádku..."
"Ne, nejsi...Sama to moc dobře víš."
"Nezačínej zase. Na tohle téma jsme měli už stovky rozhovorů. Nemá cenu vést další."
"Ale má! Lucy, poslouchej mě, on je stejný jako ty."
"Není." Otočila se ke mě zády a rozhodla se ignorovat všechno, co řeknu.
"Co kdyby jsi s ním jen jednou zašla ven? S ním a s jeho přítelem?"
"..."
"Ukážou ti, že být gayem není nic, co by si musela schovávat."
"..."
"Lucy, rozmysli si to pořádně," žadonila jsem.
"Za půl roku Sora zase odjíždí."
"No a? Já jeho pomoc nechci!"
"Lucy!" Chtěla jsem ještě něco říct, ale než jsem stačila otevřít pusu, práskla mi dveřmi přímo před nosem, že jsem leknutím málem spadla na zem.
Třeba se nad tím ještě zamyslí. Rozhodně bych za to byla moc ráda. Vlastně, i kdyby nechtěla, byla jsem skálopevně přesvědčená, že ji za Sorou a jeho klukem dotáhnu třeba i za vlasy. Ale snad sama dostane rozum. Teda né! Snad sám dostane rozum. Já končím, budu se k ní znovu chovat, jako k mladšímu bráchovy!
Žádné úlevy! Nebudu ji v tom podporovat!
Ať si trucuje, já chci Lucyho zpátky za každou cenu!