Pod maskou princezny 2

"Jestli si nepohneš, chytím tě za vlasy a třeba tě tam i dotáhnu!"
"Héé?! Víš ty vůbec, jak dlouho trvá něco takovýho učesat?!"
"Nemusel by ses tak česat, kdybys nebyl cvok!"
"Nejsem cvok, jen mám jinou představu sám o sobě! Na tom není nic špatného!"
"Že ne?! Koukni se na sebe! Vypadáš jako malá lolitka!"
"To je účel!"
"Ahh," vydechl jsem a s tváří plnou obav se otočil od okna.
"Už jdou..."
"Ale no tak, bude to v pohodě." Tatsuhoshi mi věnoval konejšivý úsměv a přistoupil ke mě blíže.
"Tím bych si nebyl tak jistý..." Měl jsem pocit, že i když jsem Takku přislíbil svoji pomoc, nebudu schopný dané slovo naplnit.
Lucy je tvrdohlavá holka. Teda ne, Lucy je tvrdohlavej kluk...Co vypadá jako holka.
Takkuin křik byl slyšet přes celou ulici a její bráška se také nedal přeslechnout. Měl jsem strach, jestli mě Lucy vůbec
bude poslouchat.
Cítil jsem, jak mě Tatsu objal okolo pasu a svoji hlavu složil na mé pravé rameno.
"Musíš si věřit, Soro. Jedno malý děcko tě přece nemůže rozhodit."
"Malý děcko, co se oblíká jako holka, doopravdy je to kluk a za žádnou cenu se nehodlá vzdát svých krajkovaných šatiček..."
"Vidíš to moc černě," zašeptal mi do ucha a můj krk obdařil několika drobnými polibky.
Nadechoval jsem se, abych mu mohl odpovědět, ale dříve, než sem stačil vyslovit jedinou hlásku, přerušil mě hlasitý zvonek.
"To budou oni," usmál se energicky Tatsuhoshi a vykročil ke dveřím, aby jim otevřel.
"Jéé, ahoj, ty budeš Tatsu, že? Sora mi o tobě říkal. Já jsem Takku a tohle je Lucy."
"Jo, jo, ahoj, těší mě."
"Mě taky, ale kde je Sora?"
"Vedle."
Z chodby ke mě doléhal rozhovor těch dvou a než jsem se nadál, jako velká voda se mi do obýváku vehnala Takku, v závěsu za ní Lucy a nakonec Tatsuhoshi.
"Nazdar!" Pozdravila. Nabídl jsem jí, ať se na chvíli posadí, ale ona razantně odmítla s tím, že hned musí jít.
"Promiň, ale nemůžu se tady zdržovat. Jen jsem přivedla Lucy a zase odcházím. Takže...Zlomte vaz."
Říkala to, jako by vlastně chtěla sdělit "Bude to hrůza, máte se na co těšit."
Ani jsem jí nestačil opáčit a ona už vystřelila z bytu.
"Tak to bylo rychlý..." Poznamenal Tatsu a obrátil se na sedídí děvče/kluka.
"Tak ty jsi Lucy? Já jsem Tatsu."
Lucy po něm vrhla zlobný pohled, jako by ji kdovíjak obtěžovala už jen naše přítomnost a drze odsekla: "No a?"
"Em, Lucy, chápu, že tady asi nechceš být. Taky mi to není zrovna příjemný, ale slíbil jsem to tvé sestře."
"Takže ti na mě vůbec nezáleží?! Všechno děláš jen kvůli Takku?!"
"Ale ne, néé. Tak jsem to nemyslel." Bože, co jsem zase řekl? Okamžitě se rozčílila a mě bylo hned jasné, že to nebude procházka růžovým sadem. Bude mě chytat za každé slovo.
"Tss..." Ohrnula na námi nos a otočila se, aby se na nás už nemusela dívat.
"Paráda," šeptl jsem spíše jen tak pro sebe a těžce se posadil na pohovku.

O hodinu přemlouvání, vyhrožování i prošení později už jsme všichni tři, já, Lucy i Tatsu, procházeli dlouhými širokými chodbami nákupního střediska a rozhlíželi se kolem.
"Co tady vůbec chceme?" Vyhrkla z nenadání Lucy.
"Přemýšlel jsem, že bychom mohli začít s tím, že ti vysvětlíme, že za to, že jsi gay, se nemusíš na veřejnosti stydět."
"Já se nestydím za to, že jsem na kluky," odsekla a ohlédla se za jedním celkem pěkným prodavačem, který zrovna procházel kolem.
"Ale u tebe je to něco jiného. Vypadáš jako holka."
"A ty jako bu*erant. No a?" Bu*erant? Vypadám jako bu*erant? To trochu přepískl, ne?
"Máš snad něco proti gayům?!" Vyjel na ni Tatsu. Překvapilo mě to. Celou dobu vypadal vyrovnaně, ale asi už ho přestalo bavit hrát si na hodnýho kluka. Ani se mu nedivím. Lucy do něj celkem dost rýpal.
"Ano, je to...nenormální..."
"Héé?! A ty si jako co?"
"Já? Roztomilá školačka..."
Roztomilá školačka? Tak to mě dostalo. To, že si to vůbec myslí i to, jak se usmíval, když to říkal.
"Hm, jasně, takže bychom asi měli nejdřív ujasnit, kdo vlastně jsi." Tatsu stále působil, že se za chvíli neovládne a způsobí takovou scénu, na jakou v tomhle obchoďáku do smrti nezapomenou.
"Já v tom jasno mám. Jsem Tatsura Lucy, žákyně prvního ročníku na střední škole."
"Ehm, něco ti povím," trochu jsem se děsil Tatsuova náhlého klidu, s jakým to řekl. Děsil jsem se oprávněně, protože...
"Nejsi žákyně! Jsi žák! Jsi kluk! Tak už si to sakra uvědom!"
"A ty si uvědom, že tě teď pozorují snad všichni lidé kolem nás. Jsi za naprostého i-di-o-ta, hihi."
"Grrrrrrrrrrrrrrrrrrrr!!"
"Tatsu, klid! Lucy, už drž hudu!...Hele, zkusíme si rozumě promluvit, jo? Sedneme si třeba támhle do té kavárny,"
ukázal jsem na nedalekou zahrádku, "a všechno v klidu probereme, jo?!"
"V klidu? S ním? Jsi si jistý?"
"Ano, jsem! Jdeme!"
Z posledních sil jsem je oba dva dotáhl a následně i posadil do malé kavárny.
"Tak mluv," vyzvala mě netrpělivě Lucy, jakoby měla na práci něco lepšího.
"Fajn, Tatsu, prosím, ať řekně cokoli, znovu se nerozčiluj, jo?"
"Jo," přitakal, i když nerad, protože měl sto chutí té křehotince sedící naproti němu něco pěkného povědět.
"Lucy," začal jsem, "já chápu, že ti to asi nepřipadá normální, že je kluk na kluky a proto asi vypadáš tak, jak vypadáš. Předpokládám,že jsi ještě s nikým neto...netento...že?"
"He? To je snad moje věc!"
"Ok, takže ne...No, ale nemyslíš, že by to byl od tebe docela podraz? Kdyby sis našel kluka a on si myslel, že jsi holka, jenže nakonec, když byste došli do fáze vašeho vztahu, kdy by mělo dojít na věc, on by zjistil, že jsi vlastně taky kluk. Nebojíš se, že by se s tebou pak rozešel?"
"..." Vypadala, jako by ji to zaskočilo. Chvíli jen tak seděla a já si všimnul, že má oči jako dvě malá sklíčka.
"Lucy, v pohodě?"
"Jo..." Zamrkala, aby zahnala přicházelící slzy a znovu se na mě upřeně zadívala.
"Takže, co mi na to řekneš?" Pobídl jsem ji.
"Jen jedno: jako kluk bych si kluka ani nenašel."
"Jakto? Vždyť...podívej se na mě a Tatsuhoshiho. Oba dva jsme gayové a jsme spolu."
"To jste vy, já jsem jiný případ. A navíc, vztah dvou mužů mi připadá nechutný a nevhodný. Měli byste se za sebe stydět. Jen tak se držet za ruce před ostatními lidmi. Neměli jste je nutit, aby se na to koukali."
"Nikdo tu nikoho nenutí!"
"Tatsu!"
"Promiň Soro..." Tatsu se znovu uklidnil a snažil se ignorovat všechno, co malá blondýnka vypustila ze rtů.
"Lucy, jenže pokud by ses nepřeorientoval na holky, tak by si musel chodit asi s nějakým mnichem, protože jestli ti dva kluci připadají nechutní, co byste pak byli vy dva, kdybyste se rozhodli se spolu vyspat?"
"Tak budu chodit třeba s mnichem!"
Nasupeně se zvedla od stolečku, se slzami v očích ještě jednou přejela pohledem mezi mnou a Tatsuhoshim a
rychlým krokem se vydala do spletitého bludiště obrovských chodeb obchodního domu.
"Super," vydechl jsem.
"Jak ji teď najdem?" Koukl jsem po Tatsuovi, který byl očividně rád, že se jí zbavil.
"A musíme ji hledat?" Odsekl.
"Je jí, nebo vlastně jemu, šestnáct...Neztratí se."
"Ale mám na ni dávat pozor."
"No a? Teď máme aspoň chvilku klid a čas jen sami na sebe." Pousmál se a naklonil se ke mě, aby mě políbil, ale já jsem mu uhnul a vrhl po něm vyčítavý pohled. Přece jen jsem měl o Lucyho strach.
"Zkusím jí zavolat..." Vydechl jsem a snažil se najít mobil v tašce přeplněné nepotřebnými věcmi.
Přiložil jsem ho k uchu a po chvíli zvonění se slovy "Nebere to." zase schoval.
"Jenom trucuje..."
"Co když ne?"
"Určitě jo."
"Jak to víš?"
"Nevím."
"Tak vidíš..."
"Takže ji půjdeme hledat?" Řekl otráveně Tatsu.
"Jo."
Vstali jsme, zaplatili a vydali se napříč obchoďákem. Prošli jsme ho křížem krážem, ale Lucy nikde. Nakonec jsme se šli zeptat ostrahy a ta nám sdělali, že nějaká ubrečená lolitka běžela ven ze střediska a zmizela za rohem.
"Užasný, takže běhá někde sama venku."
"Děláš, jako by se o sebe nedokázala postarat..."
"Hm, jenže podle toho, co mi Takku nedávno říkala, je schopná snad všeho."
"Tak ji stejně nebo dřív najdeme, ne?"
"Blbečku, to není sranda..."
"Fajn, fajn..."
V pochmurné náladě jsme společně procházeli spletitými ulicemi města a sem tam vykřili Lucyino jméno, kdyby se náhodou rozhodla ozvat.
"Třeba už je doma," pomyslel si Tatsuhoshi.
"Je to možné...Zavolám Takku, jestli tam už není." S nadějí, že by Lucy mohla být v pořádku jsem opět zalovil v tašce.
"Ahoj Takku, tady Sora...Jo, jo, šlo to...parádně...Hele není už Lucy doma?...Ne?...Hm, né, ale mám o ni strach...Protože jsem něco řekl, ona se urazila a utekla nám. Nevíš, kde by mohla být?...Kde? V parku?...Hm, jo díky, čau..."
"Tak jak?"
"Sakra," zaklel jsem.
"Co?"
"Takku byla pěkně rozrušená a taky naštvaná. Říkala, že by Lucy mohla být v parku a že za námi dojde co nejdřív. Takže se tam půjdeme podívat a ona nás pak někde najde..."
Tatsu pokývl na znamení souhlasu a společně jsme vyšli směrem k malému parčíku na okraji centra města.
Jakmile jsme dorazili na místo, dohodli jsme se, že se rozdělíme a kdyby ji snad jeden z nás našel, ozve se tomu druhému. Já šel po pravé cestičce mezi hustým porostem stromů a keřů. Neustále jsem se rozhlížel a vykřikoval Lucyino jméno, nikdy se mi však nedostalo odpovědi. O chvíli později už mi volala Takku. Také konečně dorazila do parku a hledala svého mladšího brášku.
Teď jsme na to byli tři. V hlavě mi stále běžely otázky, jako: kde je? Je v pořádku? Nestalo se jí nic? Co když ji nenajdeme? Bude to jen a jen moje vina. Takku mě varovala, že si mám dávat pozor na její náladovost. Ale já ji i přes to dráždil. Jestli se do večera neobjeví, zavolám na policii. Nedokázal bych žít s tím, že jen kvůli mé nepozornosti se jí něco stalo. Z mého hlubokého myšlení mě vytrhl čísi křik. I když byl naprosto zoufalý, byl bych ohromě rád, kdyby patřil právě Lucy. Znamenalo by to, že je někde poblíž. Rozběhl jsem se za zdrojem toho nehorázného jekotu. Chvíli jsem bloudil mezi stromy, než jsem spatřil na jedné ze starších laviček postaršího, nejspíše opilého, muže, jak se sápe na malé děvče.
"Klika," šeptl jsem sám sobě a co nejrychleji jsem se vydal Lucy na pomoc.
Opilec se jí snažil dostat pod sukni, ona se ale urputně bránila a rozhodně se nehodlala vzdát.
Otočil jsem se, abych se mohl rozhlédnou, jestli pronikavý křik nezaznamenali i Takku nebo Tatsuhoshi, ale zdálo se, že nebyli dostatečně blízko.
"Hej! Co si myslíš, že děláš, ty úchyláku?!"
Muž se lekl. Chvíli na mě vyděšeně hleděl, ale pak jako by nic pokarčoval v obtěžování.
"Nech tu holku být!"
Ignoroval mě. Nezajímalo ho, jestli se na něj koukám nebo ne.
"Něco jsem řekl, ty ******!"
Roběhl jsem se za ním. Pln vzteku a rozhořčení jsem ho shodil z lavičky na zem a klekl si nad něd něj. Jeho tváře dostávaly střídavé údery, až mu ze rtů tekla krev. Snažil se bránit, ale já byl oproti němu ve výhodné pozici, on nemohl skoro nic. Vůbec jsem nepřemýšlel, jestli už nemá dost, jestli už bych neměl přestat, jediné co mě zajímalo bylo to, že se svýma špinavýma prackama opovážil dotknout Lucy, navíc když byla sama a bezbranná. Taková zbabělost!
"Soro! Soro, přestaň!" Ječivý hlásek mi v uších zněl jako vzdálená ozvěna. Byla to Lucy a zřejmě viděla, že ten bezdomovec už víc nesnese.
Najednou mě někdo chytil za paži a táhl mě daleko od ležícího. Byl to Tatsu, který už společně s Takku stačil přiběhnout na pomoc.
"Soro, uklidni se!" Stále jsem měl před očima temno, jenž se ovšem postupně ztrácelo a já zase dokázal vnímat jako normální člověk.
"Tys mu teda dal." Pronesl s úsměvem hnědovlásek a pomohl mi vstát ze zaprášené země.
Rozhlédl jsem se okolo sebe. Muž, který ještě před chvílí ležel pode mnou se teď s nejrychlejším tempem, jaké
mohl nasadit snažil odbelhat daleko od nás. Takku stála kousek za Tatsuhoshim a ustaraně hleděla někam za mě.
Ohlédl jsem se. Na oprýskané lavičce seděla Lucy a celá se třásla. Šaty měla potrhané, ale naštěstí jí ten chlap nestihl udělat
nic jiného.
Posadil jsem se vedle ní a sledoval, jak jí po tvářích sjíždí jedna hořká slza za druhou.
"Lucy, dobrý..?" Zptal jsem se opatrně.
"..."
"Pojď, půjdeš s Takku domů."
"..."
"No tak, přece tady nechceš zůstat..?"
Dlouze popotáhla a obličej s dalším silným rozvzlykáním složila ddo dlaní.
"Ten muž..." Kníkla.
"On...mě chtěl..."
"Já vím, co chtěl, už na to nemysli." Objal jsem ji okolo ramen, ale ona se mi vysmekla a prudce se postavila.
"Ne, nevíš! Vůbec nic nevíš!" Nevím, proč se najednou tak rozčílila, ale přišlo mi, že něco není v pořádku.

Na druhý den ráno, těsně po tom, co jsme s Tatsuhoshim vstali, se knám už přez dveře dobývala Takku.
"Co ty tu tak brzo?" Pronesl jsem ještě rozespalým hlasem a promnul si oči.
"Lucy mi včera něco řekl." Vyrazila ze sebe a když rychlým tempem zaplouvala dál do našeho bytu, málem mě
povalila na zem.
"A co?" Následoval jsem ji.
"Už vím, co se mu stalo ten večer, kdy jsem ho našla ležet v koupelně..."