Pod maskou princezny 3

Maruki mě chytil za ruku a se slovy "Pojď, bude to zábava" mě vlekl kamsi do zadních prostor starého skladiště.
Byla jsem šťastná. Už dlouho jsem toužila po tom, aby si mě všiml a tentokrát se mi to doopravdy podařilo.
I když z dřívějška mi od něj na rameni zůstala jizva, nezlobila jsem se na něj a slepě ho nyní následovala.
Prošli jsme několika prázdnými halami, kde se s ozvěnou odrážel každý náš krok, a mířily do malé místnosti, jež dříve sloužila nejspíš jako kancelář.
V tom všem spěchu jsem neměla čas položit si otázky, jako co se teď bude dít? Proč mě vede zrovna tam a co zamýšlí?
Nezajímalo mě to. Pro mě bylo hlavní, že jsme konečně spolu.
I když by se ze začátku mohlo zdát, že u něj nemám nejmenší šanci, jako kouzlem jsem se dokázala proměnit a on mě konečně přijal. Možná je nespravedlivé, že vlastně neví, kdo jsem, ale k lásce netřeba znát jmen.
Ano, řekla jsem mu, že jsem Lucy, ale zatím netušil, že jsme se už dříve setkali.
Konečně jsme se zastavili před oprýskanými dveřmi a Maruki chvíli lomcoval se zámkem, než jsme se mohli dostat dovnitř.
"Proč jsme právě tady?" Zeptala jsem se, jakmile jsem se posadila na měkkou pohovku po levé straně zašlé místnosti.
"Protože nás tu nebude nikdo rušit." Pronesl a spiklenecky se na mě pousmál.
Možná mě tam někde v koutku mysli napadlo, jaké má se mnou úmysly, ale takovou myšlenku jsem okamžitě zahnala.
Přece jen mi bylo teprve čtrnáct let a on to moc dobře věděl.
Maruki se vedle mě posadil a pravačku jako nenápadně obtočil kolem mých ramen.
Cítila jsem, jak celá rudnu. Ještě nikdy mi nebyl tak blízko. Dlouze se mi zahleděl do očí a přitom nenápadně prsty brouzdal po mém koleni.
Z nenadání však prudce zamířil do vyšších poloh a já leknutím vylekla.
"Bože," vydechl s jakýmsi opovržením v hlase.
"Co?" Plna obav, jestli jsem ho něčím nerozzlobila jsem k němu vzhlédla s téměř prosebným výrazem ve tváři.
"Ječíš jako ten b******t," zasmál se.
"Jako...Jako kdo?" Nechápala jsem.
"Asi přede dvěma měsíci za mnou přišel takovej vyklepanej buzík a že prý mě miluje, ha ha ha ha!" Rozesmál se jak nejvíce toho byl schopen, ale mě do smíchu vůbec nebylo.
Věděla jsem moc dobře o kom mluví.
"Řekl jsem mu, že já nejsem jako on a ještě jsem mu uštědřil pár ran, aby si pamatoval, že takovou opovážlivost už si nikdy nesmí dovolit. Celkem solidně se rozbulel a zdrhl."
"Ale...Ale co když mu na tobě doopravdy záleželo?"
"A co je mi po tom? Nebudu se zahazovat s někým pod mojí úroveň. A navíc, nejsem buzna, je to nechutný."
"Ano...je..." Pípla jsem tiše a na hrudi mě zatížil obrovský pocit úzkosti.
Uvědomila jsem si, že jsem zřejmě udělala s tou svojí proměnou správně.
"Už se o tom nebudeme bavit," až překvapivě přívětivě se na mě pousmál.
"Jsme tu teď jen mi dva, nikdo nás nebude rušit a nikam nespěcháš pokud vím?"
"N-ne."
Po jeho slovech už jsem si nebyla tak zcela jistá, jestli si je vědom mého nízkého věku a už vůbec ne tím, jestli to hodlá respektovat.
Chtěla jsem si poposednout kousek dál od něj, ale on mě pohotově chytil za pas a přitáhl k sobě ještě blíž, než jsem mu byla předtím.
"Kampak kampak, pricezničko? Přece mi teď nechceš utéct?"
"Já ne-neutíkám, jen...jen..."
"Tak to jsem rád. Víš, byla by to obrovská škoda pro nás pro oba. Taková pěkná holka, jako ty, se jen tak nevidí."
Najednou jsem měla pocit, že mi přijde odpornější, než kdy dřív. Plazil se po mě svými šupinatými prackami jako jedovatý had a co chvíli zasyčel.
Pomalu otíral své rty o moji přepudrovanou tvář a já se v jeho sevření nervózně kroutila jako žížala na dešti.
"Copak? Něco se ti nelíbí?"
"N-ne, jen, víš, známe se teprve chvíli a já myslím, že-"
"Ššš, nekaz takouvouhle chvílí malichernými domněnkami."
"Ale stejně, já..."
"Řekl jsem ššš...Už nemluv..!"
"Pr-promiň..."
V ten moment jsem se cítila naprosto zoufalá. Nikde nebyl nikdo na blízku, aby mi v případě nutosti pomohl a kdybych křičela, neuslyší mě.
Snažila jsem se mu vysmeknout, ale on mě chytil za zápěstí a prudce ho přirazil ke stěně. Druhou rukou mne pak začal osahával po celém těle. Nejprve přes hrudník k bokům a pak na stehnech a stále hlouběji pod sukní.
Chtěla jsem ječet, ale ústa mi zacpal svým jazykem a někdo by mohl říct, že se mě snažil políbit.
Neustále jsem se ošívala, ale jemu to zřejmě nevadilo.
Čím více se přibližoval k mému rozkroku, tím více mi na mysli vyvstávala myšlenka, že to neskončí dobře.
Co udělá, až se dozví, že..?
"Maruki, n-nech toho..!"
"Ale pročpak, květinko? Není ti to snad příjemné? Tak víš co? Udělám něco, co se ti bude hodně líbit..."
"Maruki, dost..!"
Do očí se mi vehnaly slzy, když jsem ucítila, jak mi rukou zajiíždí pod kalhotky.
Jakmile jsem ucítila jeho dotek, hrůzou jsem stuhla.
A nejen já, ale i on.
Mám pocit, že tohle vážně nečekal. Využila jsem jeho dočasné strnulosti a pokusila se utéct, ale až příliš rychle se probral a stačil mě chytit za lem šatů. Zakopla jsem a upadla na kachlovanou podlahu. Postavil se nade mě a v jeho tváři bylo celkem snadno rozeznatelné rozhořčení, vztek, ale i zároveň strach.
"Tyy...!!!" S jeho výkřikem jsem zároveň ucítila prudkou ránu do zad a pak další a další.
"Bavilo tě, dělat si ze mě šašky?! Jsem ti pro smích?!"
Na chvíli přestal s bitím a já možná čekala, že se ukidní, ale šeredně jsem se mýlila. Pevně sevřel jedno mé předloktí a vší silou trhl. Měla jsem pocit, jako by mi chtěl utrhnou celou ruku.
Tímto pohybem mě dostal znovu na nohy a tyčil se nade mnou jako obr nad bezbranným skřítkem.
Měla jsem strach. Co teď udělá?
Pozorně jsem sledovala každý jeho pohyb, abych se mohla případně vyhnout, ale on byl rychlejší.
Než jsem se nadála, dlaní mi vjel do vlasů a pevně ji zatnul. Nejspíše se divil, jaktože jsem nevyjekla bolestí.
Ano, vyjekla bych, ale tehdy jsem ještě neměla dostatečně dlouhé vlasy, protože během tří měsíců mi nestačily dorůst do potřebné délky na složité účesy, tak jsem nosila paruku.
Maruki sebou trhl, čímž mi ji schodil z hlavy a odhodil ji někam za sebe.
Byl ještě rozčilenější než předtím.
"T-to jsi ty..!!" Vykoktal s překvapením.
Jo, byla jsem to já. Ten kluk, který mu před třemi měsíci vyznal lásku.
Tehdy jsem se nedokázala smířit s myšlenkou, že by mě snad nemiloval a byla jsem odhodlaná udělat cokoli, aby mi jednou byl schopen opětovat moje city. A takhle jsem dopadla.
"Ty zm*de! Jak se opovažuješ?!"
Rozmáchl se a věnoval mi další z bolestivých ran. Tentokrát do obličeje.
"Za*ranej bu*erante!" Další.
"Špinavá kryso!" Další.
"Přihřátá slečinko!" S touto i každou následující nadávkou mě obražil silnou ránou do hlavy, takže jsem po chvíli skoro nevnímala, co se děje. Pomalu jsem se už neudržela na vlastních nohách a nakonec jsem se svalila na zem.
Maruki vyměnil svoji pravačku za nohu a já teď schytávala jednu ránu za druhou přímo do břicha.
"Prober se!" Rána.
"Slyšíš ty malá dě*ko?!" Rána.
"Prober se!" Křičel na mě s určitým zoufalstvím v hlase.
"Proč jsi to ku*va udělal?! Nestačilo ti to snad posledně?! Ty si prostě nedáš pokoj, co?!"
Ne, nedám, chtěl jsem mu říct. Ale nemohl jsem. Bránilo mi v tom množství nahromaděné krve u puse.
Najednou, jako kdyby mu ještě to nestačilo, mě popadl za tentokrát pravé vlasy a já byla pod náporem
bolesti nucena opět vstát. Postavil mi za záda a to, co dělal by se dalo porovnat se snahou o šepot.
"Tak poslouchej, vy bu*eranti to máte rádi do pr*ele, že?"
Chvílemi mi připadal jako ďáblem posedlý psychopat, co se naprosto vyžívá v utrpení jiných. Tuto jeho stránku jsem dosud neměla tu čest poznat. Tehdy, když mě poprvé zbil, nechoval se přímo takhle, jen naoko před svými kamarády se mi dá se říct vysmíval. Ale co se s ním stalo teď? Je možné, že bych mohla pod jeho rukou...umřít?
"Fajn, tak já ti prokážu službu."
Trhl se mnou a neohrabaně jsme couvali ke starému stolu uprostřed místnosti.
Pak pouze po hmatu jakoby něco hledal a jakmile to našel, opět jsme se posunuli kousek dopředu.
Neviděla jsem, co z desky sebral, ale neměla jsme z toho dobrý pocit. Později se ukázalo, že oprávněně.
Aby při mém držení měl více pohodlí, pustil mi vlasy a bleskurychle mě chytil pod krkem. Skoro jsem nemohla dýchat.
Jednou nohou mě kopl do zadní strany stehen, aby mi naznačil, že si mám kleknout na kolena a pak udělal totéž.
Přes veškeré slzy v očích jsem skoro nic neviděla. Jediné, díky čemu jsem mohla alespoň tušit, co Maruki
právě dělá, byl hmat. Cítila jsem, jak mi rukou znovu zajíždí pod potrhanou sukni a pomalu mi stahuje dívčí kalhotky.
Bylo ticho a jediné, co ho přerušovalo bylo mé občasné vzlyknutí.
Najednou mi před očima zamával tou věcí, kterou už předtím vzal z kancelářského stolu a párkrát jí zacvakal.
Okamžitě mi došlo, oč se jedná. Byla to stará propiska a já za pár vteřin měla poznat, co s ní hodlá udělat.

Probudila jsem se až pozdě večer. Ležela jsem na vykachlíkované podlaze bývalé kanceláře starého skladiště, kam jsem byla zavlečena Ucukushi Marukim, o dva roky starším chlapcem, který hodlal sprostě využít mé bezbrannosti vůči němu. Byla jsem naprosto zničená. Nemohla jsem se hýbat, celé tělo mě bolelo. zřejmě jsem na koci toho všeho upadla do bezvědomí a on mezitím stačil utéct. Přesně jsem věděla, co se stalo, ale nejraději bych měla amnesii.
V ústech jsem cítila chuť směsice prachu, krve a slz. Nezvedala jsem se. Nepřítomnýma očima jsem hleděla do stěny a nevnímala okolí.
Ani se nepamatuju, jak jsem se dostala domů. Snad mě tam odnesl noční hlídač areálu a nebo někdo jiný.
Jediná tvář, kterou jsem byla schopná rozeznat, byla tvář mé starší sestry Takku, která mě našla v koupelně, přičemž vlastně ani netušila, kdo jsem.