SLEDOVÁNÍ A STAHOVÁNÍ NA TĚCHTO STRÁNKÁCH
JE UMOŽNĚNO POUZE PŘIHLÁŠENÝM UŽIVATELŮM!



V případě, že vám naše skrývací lišty s obsahy nefungují, zkontrolujte, zda-li jste přihlášeni.


Děkujeme za přečtení.




Pohled z okna 03

A bylo to tu. Začal padat sníh už na začátku prosince. Seděla jsem zase na svém místě v okně s Mackem na klíně a dívala se do šedivé oblohy, ze které se snášel ledově bílý sníh. Padaly krásné velké vločky, snášejíc se pomalu k zemi. Před vchodem do domu stojí lampa, která ozářila každou vločku. Na to, jak padá sníh bych se mohla dívat hodiny. Z mého zasnění mě vytrhlo přijíždějící auto. Zase přijela ta krásná blondýna za mým sousedem. Docela by mě zajímalo, kdo to je. Nedalo mi to, a šla jsem na internet, podívat se, jestli tam něco nenajdu o mém sousedovi nebo té, co ho navštěvuje. Hledíc na počítač mi došlo, že je to po hodně dlouhé době, co o někom chci něco najít. Nakonec jsem se jen koukla na filmové novinky. Při hledání mi zazvonil telefon. Byl to Dan, rodinný přítel, který se staral o naše soukromí. Máma nechtěla, aby se určité věci a zvěsti o naší rodině dostali na veřejnost a také, aby si o naší rodině, hlavně o mě, někdo něco nedozvěděl. Ať už to bylo jakýmkoli způsobem.

"Ahoj Dane, copak se stalo, že mi voláš?"
"To jsem se chtěl zeptat já tebe, co se děje."
"Pravda, možná jsem čekala, že se mi možná dřív nebo později ozveš."
"Takže nejspíš víš o co se jedná?"
"No... ne tak docela."
"Tak mi k tomu něco pověz."
"Nastěhoval se ke mě nový soused a ten si možná chtěl něco o mě zjistit. Když se nic nedozvěděl přímo ode mě, ptal se jinde. V poslední době mě ale už nijak neobtěžuje a jen se míjíme. Nic víc o tom nevím."
"A jak je to dlouho?"
"Přistěhoval se v červnu nebo v červenci."
"A proč si mi to hned neřekla?"
"Protože po chvilce s tím přestal."
"Tak to tě teda vyvedu z omylu holčičko. Ani na chvilku s tím nepřestal. Od svých mužů jsem se dozvěděl, že si ten tvůj soused najal soukromého detektiva, aby si o tobě něco zjistil. A ten chlapík je fakt profík."
"Cože??? Doufám že nic o mě nezjistil."
"Samozřejmě že ne. Od toho máš nás a navíc, tvá matka by nás pak nechala zabít."
"Díky Dane, fakt se mi ulevilo. A jak to s ním vypadá teď?"
"S kým, se sousedem nebo s detektivem?"
"Vlastně s obouma."
"Soused je asi pěkně naštvanej, protože toho jeho detektiva jsme mu přetáhli k nám, aby pro nás dělal."
"Fakt? Tak to je supr. To musí být asi opravdu dobrej, když jsi ho chtěl pod sebe."
"Věř mi, je fakt dobrej. Pár týdnů jsme ho nemohli vůbec najít a i pak se před náma schovával. Ale je to férovej chlap. Myslím že by se ti líbil."
"No tak mi ho pak někdy představ."
"Dobře, co třeba na tom vašem večírku?"
"No vidíš, to je skvělej nápad."
"Už se na ten večírek těšíš viď."
"Asi tak, jako každej rok Dane."
"Jasně, tak se uvidíme na večírku. Měj se a do té doby se opatruj."
"Ještě jednou díky a uživej si svátky."

No tak to super. On si na mě najal detektiva. Když jsem mluvila s Danem, napadlo mě, že bych si o panu O'Sullivanovi taky mohla něco zjistit, ale pak jsem to vzdala. Ale bylo mi jasný, že Dan si ho určitě proklepl. Kdyby byl nějak nebezpečný, už by mi to řekl dávno. Hlavní je, že už je vše v pořádku a já jsem zase, aspoň na nějakou chvilku v bezpečí. Po telefonátu od Dana, mi pak volala máti.
"Ano?"
"Ahoj drahoušku." Jak já tohle oslovení nesnáším a ještě s tím jejím vřeštivým hlasem. "Víš, že je zanedlouho ten večírek?"
"Ovšem, volala jsi mi to už před několika týdny." Řečeno velmi suše.
"Volám ti jen, abys na to nezapomněla." Z jejího hlasu bylo slyšet obrovské nadšení.
"Na to se bohužel nedá zapomenout." Stále suše, bez emocí.
"Děláš, jako by to pro tebe bylo nějaké utrpení." Už bez nadšení.
"Samozřejmě že není, strašně se na to těším." Plný kýbl ironie.
"To nemůžeš být aspoň trochu nadšená?" Už velmi rozlobená, vidím jí úplně živě, jak brunátní.
"Ale já jsem, opravdu." Dva kýbly ironie.
"Jak myslíš, volám ti jen, abych ti řekla, že už mám pro tebe vybrané šaty."
"Ó děkuji ti velice. To je pro mě opravdu velice důležitá informace, bez které jsem nedokázala žít."
"S tebou se nedá normálně bavit. Proto nemáš kamarády. Podívej se na svého bratra, jak je oblíbený."
"Máš pro mě ještě něco, co potřebuji nezbytně vědět?"
"Auto pro tebe přijede okolo druhé odpoledne."
"Dobře, ještě něco?"
"Ne, všechno."
"Fajn, takže se uvidíme až tam. Pozdravuj tátu a Davida. Čau."
Ani jsem nečekala na to, až mi odpoví. Není možný, jak to letí. Ani jsem se nestihla otočit a nejhorší večer v celém roce je tu znovu. Mám jediný štěstí, že máti má skvělej vkus na oblečení. Jediný na co se těším jsou šaty. Ty jsou každý rok dokonalý.

Sedla jsem si zase do okna a pozorovala sníh. Po ulici šla jedna holka. Zachumlaná v dlouhém kabátě a na vysokých podpatkách. Z druhé strany jí šel naproti kluk, asi tak v jejím věku a z dálky na ní mával. Sešli se na chodníku přes ulici. Vášnivě se políbili, on jí vzal za ruku a odešli. Při pohledu na ně, se mi chtělo brečet. Ale sama jsem si vybrala osamělý život. Pro mě je lepší být sama, než být obklopena falešnými kamarády a lidmi. Bratr to má zase naopak. Ten raději falešné přátele než samotu. Když má člověk peníze, lepí se na něj jen lidé, kteří ho chtějí nějakým způsobem využít a najít si opravdové přátele jde jen velmi těžko. Opřela jsem se čelem o sklo a koukala do noční oblohy. Po chvilce zase klaply dveře od auta. Soused s návštěvou stáli na chodníku a loučili se. Ona odjela a on jako vždy za ní horlivě mával, jako malý kluk. Pak se otočil, že půjde zpátky do tepla bytu, ale před tím se ještě podíval na mě. Dělal to pokaždé, když někoho doprovázel nebo se od někud vracel. Vždy se podíval do mého okna, jestli tu nesedím. Ze začátku se na mě smál a mával, pak už se jenom usmíval, když jsem ho na konci léta hrubě od sebe odehnala a nyní? Má spíše utrápený výraz a díky Danovi vím proč. Nic o mě neví a ani nic nezjistí. Začínalo mi ho být líto, ale ono ho to za chvilku přejde. Tak jako každého. Kdyby přestal, udělal by líp. Doufám, že si uvědomí, že se o mě nic nedoví.

Vánoce se blížili a lidi šíleli po dárcích. Nechápala jsem to, protože jsem to nikdy nezažila. Nikdy nebylo nic co jsem chtěla, měla jsem vždycky všechno, teda když beru materiální věci. Věci co jsem potřebovala pro studium nebo pro kroužky, tak to mi naši hned kupovali. Ne, že by se u nás Vánoce neslavili, ale bylo to spíš o tom, že jsme se všichni sešli. Dárky dostával hlavně bratr a služebnictvo. Ti si Vánoce užívali, i když museli makat. Dostali každý, to co si přáli, pokud to samozřejmě nebyli přehnané věci. Rodiče si služebnictvo pečlivě vybírali. Nesměli nikde nic vykládat o tom, co se u nás děje a za to jim královsky platili. Nikdy si u nás služebnictvo nestěžovalo a některé z nich jsem si i oblíbila.

Dnes je dvacátéhotřetího prosince dvě hodiny odpoledne. Den před Štedrým dnem a před vchodem stojí černá limuzína. Naštěstí soused odjel hned ráno někam pryč, takže tuhle káru nezahlídl. Co by si asi pomyslel, kdyby věděl, že mám limuzínu a šoféra, který mě vozí. Pozdravila jsem Michaela, nasedla dozadu a jeli jsme vstříc bujarému večeru. Michael se mě při dvouhodinové cestě vyptával, co se za rok stalo nového a já se vyptávala zase jeho, co se u nás změnilo.
"Nic moc slečno Lýdie, jen dnes večer poznáte pár nových lidí."
"Jak to myslíš Michaeli."
"Vy to vlastně ještě nevíte. Vaši rodiče uzavřeli pár nových obchodních smluv a otevřeli dvě nové pobočky a jednu zrovna ve městě kde bydlíte."
"To je sranda že jo." Vyletěla jsem ze sedadla.
"Ne, proč myslíte?"
"Tak moje máma mi volá kvůli tomu, že mi vybrala šaty, ale aby řekla, že otevřeli nový zlatnictví mě za prdelí, tak to mi neřekne." Při těch slovech jsem se zase zabořila do sedaček.
"Třeba si myslela, že si toho všimnete."
"Michaeli, jako by jsi mě neznal. Víš jak to mám s chozením po městě a prolézáním obchodů."
"Omlouvám se slečno. Neuvědomil jsem si to."
"V pohodě Michaeli. A co bratr, už se chystá další svatba?"
"Tak tohle se vám doneslo?"
"Ne jen tipuju. Neříkej mi, že se bude znova ženit?"
"Ano, ale tentokrát to vypadá vážně."
"Ale u něj to vypadá vždycky vážně."
A tak jsme se bavili celou cestu. Davida jsem nikdy nechápala. Byl o rok starší než já a už byl třikrát rozvedenej. Vždy to vypadalo na lásku, co hory přenáší, ale vždy to pak skončilo fiaskem. Jeho nejdelší manželství trvalo osmnáct měsíců a bylo to to první. Nejkratší pouhé tři měsíce. Nechápu, že ho to pořád baví, pořád se ženit, rozvádět, bulet a balit pak další oběť. Každý to hold máme jinak.

"Díky Michaeli, uvidíme se ještě večer." Rozloučila jsem se s ním před domem, kde mě vyložil.
"Nashledanou slečno Lýdie."
Michael odjel do garáže a já stála sama před schody do našeho domu. Ať se hlavě nic nestane a já se co nejdřív dostanu domů.
"Ahoj drahoušku!" Uslyším nad sebou, když vyjdu první tři schody z dvaceti, které vedou do sídla. Zvednu hlavu a chce se mi utíkat pryč. Moje matka má sice smysl pro oblečení, ale na make-up už ne. Stála nahoře nade mnou zmalovaná jak klaun a já se v první moment lekla. Díky Bohu, že budeme mít na večer vizážisty.
"Ahoj mami. Koukám, že přípravy jsou v plném proudu." Mluvila jsem na ní, když jsem vycházela ty mizerný schody.
"To víš zlatíčko, dnes je velký večer a musí být všechno dokonalé včetně tebe, takže se běž připravit." A popohnala se poplácáním po p****i. Je tohle krucinál normální?

Cestou do mého pokoje, jsem pozdravila služebnictvo a všichni mě s nadšením přivítali. V mém pokoji už byly nachystané šaty. Byly oblečené na figuríně a smály se na mě už když jsem vkročila do pokoje. Měly velkou nadýchanou sukni, asymetrický výstřih střižený k pravé straně a byly ušité ze třech odstínů zelené. Na toaletním stolku vedle nich pak byly šperky. Nojo, to je tak jediný, co se mi na matce líbilo. Vlezla jsem si do své koupelny a naložila se do vany. Pak přišly lidé, kteří ze mně měli udělat jiného člověka. Vlasy mi trochu zkrátili a natočili, ruce ošetřili a udělali umělé nehty, na můj vkus až moc dlouhé, pedikúru a namalovali mi obličej. No, když jsem se pak po třech hodinách na sebe koukla do zrcadla, tak jsem se nepoznala. Už jen zbylo na sebe nandat škrabošku, v odstínech zelené, jaké byly na šatech. Tak to by jsme měli. Přišel za mnou David, aby mě vyzvedl.

Do sálu jsme měli vejít jako první a za námi pak naši. Sestupovat z dlouhých schodů, vedoucí do hlavního sálu. Sál byl plný lidí v maskách a já nahoře na ochozu, po kterém jsme šli, dostávala záchvat smíchu. Ten pohled byl opravdu k nezaplacení. Nechápu, že je to všechny bavilo, ale očividně se jim to líbilo a užívali si to.

Když jsme se ukázali s bratrem nahoře uprostřed schodů, všichni se na nás podívali, živá kapela začala hrát pomalejší hudbu a my jsme začali sestupovat do naplněného sálu. Pohledy všech se na nás upírali a já začala rudnout. Děkuji Bohu za make-up, díky němu to totiž nebylo vidět. Když jsme došli dolů, nahoře na schodech, kde jsem ještě před chvilkou stála s bratrem, tam teď stála máma s tátou. Máma měla rudé šaty se zlatými detaily a otec hermelínový plášť ve stém odstínu, jako máminy šaty. Když došli až k nám dolů, všichni začali tleskat, hudba se opět změnila, hosté se začali zase bavit a někteří přišli k nám, aby nás pozdravili. Naštěstí to zatím byli lidé co k nám chodí každý rok. Musela jsem se odtud co nejdříve dostat, než mě máma začne představovat někomu novému.

"Jdu si jen pro něco k pití."
"Dobře, ale hned se vrať."
"Neboj, budu hned zpátky mami." Tak to se koukej. Chci se co nejdřív vypařit.
Došla jsem k nápojovému stolu, vzala si sklenku višňového džusu a chystala se odejít do zimní zahrady. Jaké ale bylo moje překvapení, když na mé lavičce hladil mého Frenka někdo jiný.
"Promiňte," přistoupila jsem k němu. "neměl by jste být teď v sále a bavit se?"
"To samé bych mohl říct i já, nemyslíte?" Byl to mladý muž, měl černé vlasy, černý oblek a masku jak z Fantoma opery. "Pokud by vám to nevadilo, rád bych tu ještě chvilku pobyl s tímto fešákem." A pohladil Frenka mezi ušima.
"Byla bych tu raději sama, pokud dovolíte. Frenku, k noze." A Frenk jen velmi nerad se zvedl od toho muže a popošel ty dva kroky ke mě.
"Vy znáte i jeho jméno?"
"Ovšem, je to nás pes." Pronesla jsem s hrdostí v hlase. Po těchto slovech si mě pozorněji prohlédl.
"Omlouvám se, nepoznal jsem vás." Rychle si stoupl a vyšvihl předpisovou poklonu. "Bylo mi sice řečeno, že dcera půjde za princeznu, ale vy...."
"Co já. Chcete říct, že nevypadám jako princezna?" Trošku mě nakrkl.
"Ne to ne, já jen čekal, že bude mít nechutně růžové šaty, ze kterých bude na míle cítit cukrová vata a bude vám špatně z toho jak jsou sladké." Tak tohle mě trochu pobavilo. Kdo to je?
"Princezny ne vždy musejí mít růžové šaty."
"Koukám na to. Navíc, vám tyto zelené opravdu velmi sluší."
"Děkuji. A mohu se zeptat, kdo jste?"
"Přeci Fantom opery." A usmál se. Ten jeho úsměv mi přišel nějaký povědomí.
"Já ale myslela..."
"Promiňte slečno, ale budu muset jít. Rodiče už na mne čekají." Další dokonalá poklona a pak už jsem viděla jeho záda, která se stáčejí za roh do chodby vedoucí do sálu. Třeba bude ještě dnes příležitost poznat ho.

Frenk byl sice nepřekonatelný společník, ale ten muž mi nedal pokoj. Musela jsem na něj myslet. Nedalo mi to, dosrkala jsem poslední kapku džusu a vrátila jsem se do sálu. Hned jak mě zahlédla máma v průchodu do sálu, řítila se ke mě. Lepší výraz by byl spíš plula, jelikož v její róbě nešlo utíkat. Nechtěla jsem s ní teď mluvit, takže sem sáhla po prvním chlapovi, který stál po mojí pravé ruce a tahala ho doprostřed tanečního paketu.
"Promiňte, ale musíte mě zachránit." Konečně jsem se na toho muže podívala a překvapeně strnula. Byl to ten fantom opery.

5
Průměr: 5 (8 hlasů)