Pohled z okna 04

"Cože? To mi jako chcete říct, že končíte?! ... A můžete mi říct důvod?! ... Nemůžete?! ... Ale já vám zaplatil předem polovinu! ... Že jste mi to poslal z pátky na účet?! ... Jasně, sbohem!" Tak to mě teda dostalo.
"Co se stalo Alexi?" Ptala se mě sestra, po tom, co jsem dokončil telefonát s detektivem.
"Ale, ten blbej detektiv od toho případu utekl!" Řval jsem po parku, ve kterém jsme se procházeli s Kelly a venčili její dlouhosrstou čivavu, trhače Chipa.
"Jakej detektiv?"
"Jak jsem si ho najal na Michalu. Ale to vlastně ani není její pravý jméno."
"Tos mi neřekl, že sis najal detektiva."
"Fakt? Najal jsem si ho hned po létě. Myslel jsem, že jsem ti o tom říkal."
"Takovouhle věc bych si pamatovala."
"No teď už stejně žádnýho nemám." Jak já byl vytočenej. Dostal jsem na něj doporučení a nebyl zrovna jeden z nejlevnějších, ale to mi bylo jedno. Jen nechápu, proč o ní pořád nic nevím. Jak mě to štve. Byl jsem před vybouchnutím.
"Alexi, no tak. To bude v pohodě."
"Kéž by to tak bylo." Snažil jsem se zhluboka dýchat.
"Mám pro tebe ještě jednu ne zrovna příjemnou zprávu."
"To víš, hrň to do mě!"
"Musíme vymyslet jiný masky na ten večírek."
"Kelly, ale no tak. Vidíš že na tohle nemám ani chuť a ani čas."
"Aspoň se odreaguješ."
"Ale proč musíme zase něco vymýšlet? To se mámě nelíbilo jít za kouzelnou stařenku?"
"To ne, nápad se jí líbil, ale když volala, za co půjdeme, tak jí to zamítli. Prý už jde za to někdo jiný."
"Aha... a přemýšlela jsi nad tím, za co bychom mohli jít?"
"Napadlo mě, že by jsme mohli jít třeba za vězně." Řekla to tak nadšeně.
"No vidíš, jaký máš skvělí nápady." Vězně??? To si ze mě dělá prdel! Ale aspoň nemusím nic vymýšlet.
"To ale taky nepůjde. Za to už taky někdo jde." Dodala sklesle.
"Fakt?" To mě docela překvapilo, že takovej blbej převlek už někdo má. "Tak to nech na mě, já už něco vymyslím a zítra ti dám vědět."
"Díky Alexi, jsi fakt skvělej." A políbila mě na tvář.
"Jo, já vím." A hodil jsem na ní veselý úsměv, vzal jí kolem ramen a užívali si jemně zasněžený park. Na rozčilování bude čas doma.

Když jsme se vrátili k baráku, nasedla do auta i s Chipem a odjela. Já se chystal do tepla, ale ještě jsem se podíval nahoru, do jejího okna. Seděla tam, pohled zapíchnutý do mě. Chtěl jsem se na ní usmát, ale vzpomněl jsem si na to, jak zneškodnila mého detektiva a jen sklopil hlavu. Ale já se nevzdám!

Večer jsem seděl u počítače a hledal za co jít na to blbý maškarní, ale nic dobrýno a ani dost blbýho mě nenapadalo. Zaklapnul jsem počítač a šel se odreagovat nějakým filmem. Stoupl jsem si před stěnu s filmy a probíral jeden po druhým, neměl jsem na nic konkrétního chuť a pak mě to napadlo! Fantom opery. Pustil jsem si ho a pak hned zavolal Kelly. Byla tím nápadem docela překvapená, ale líbilo se jí to. No aspoň o jednu starost míň. Přemýšlel jsem ještě, jestli si mám teď na zimu zase někoho najmout na Michalu, ale asi to nechám až po Novém roce. Aspoň na ní nebudu každou minutu myslet a čekat na zazvonění telefonu, abych se o ní něco dozvěděl.

Mámě se nápad líbil a chtěla jít za Christinu což se dalo čekat, ale za Christinu chtěla jít i Kelly. Fantom jsem byl jasně já, jako autor toho nápadu, ale táta za něj chtěl jít taky, takže se u nás strhla hádka o to, kdo za koho půjde. Když jsem pak vyrukoval s tím, že vymyslíme něco jiného, tak mě máma uzemnila tím, že je pozdě a že už to oznámila. Ach jo. Po hodinovém dohadování a přetahování bylo rozhodnuto. Máma s tátou půjdou za fantoma s Christinou a já s Kelly taky. Výhoda je, že fantom nikdy nebyl mladý, tak jako Christina, naši šli jen za starší verzi a jak je vidět, každému to vyhovovalo.

Dvacátého třetího, den před Štědrým dnem, mě sestra vyzvedla už v sedm ráno. Takové nekřesťanské vstávání mi byl čert dlužen, ale přežil jsem to a jeli jsme k našim, kde byly kostýmy a vše ostatní. Kelly měla ušité úplně ty samé šaty, co měla Christina ve filmu při svém debutu, nechala se dokonce i obarvit a měla i ty ozdoby ve vlasech. Byla nádherná a její manžel na ní mohl oči nechat. Její manžel Joe, byl velmi klidný a vyrovnaný člověk, takže se spokojil s postavou Raula.

V pět odpoledne jsme vyjeli vstříc maškarádě, na kterou se naši a hlavně Kelly strašně těšili. Kolem půl osmé jsme dorazili na místo konání a ta budova mi vyrazila dech. Stavba mi připomínala zámek a to se vším všudy. Schody do sídla byly osvětleny, tak jako zbytek zámku, vevnitř vánoční výzdoba, ale ne přehnaná. Komorník nás zavedl do sálu, kde se už všichni začínali srocovat a pomalu oslavovat. Byla to přehlídka opravdu zajímavých kostýmů. Když pominu vězně, tak tu byly kouzelníci, ježibaby, draci, bájná stvoření, bo***é, různá fauna a flora, ale zahlídl jsem někde jednu rodinu, která se převlékla za ovoce. Tak tohle byl fakt úlet. Ta ovocná rodinka si sebou dotáhla i velkou misku, do které dávali tři vnoučata převlečené za mandarinky. Ještě že byli přes půl sálu od nás, protože ty děti dělali hroznej kravál. Když jsem se rozhlédl po sále a viděl tu směsici bláznů, dostával jsem záchvaty smíchu. Musel jsem se jít někam uklidnit.

Odtrhl jsem se od našich, kteří se seznamovali a mě si moc nevšímali a šel se porozhlédnout po tomto velikém objektu. V jedné chodbě byla obrovská vytrýna, táhnoucí se skoro celou chodbou, ve které byla ocenění z různých soutěží, škol, kroužků, spousta diplomů a fotek. S ne moc velkým zájmem, spíše z nudy jsem je pozoroval a nevěnoval jim pozornost. Pak ale...
"Co ta tady dělá?!" Zařval jsem překvapením, když jsem na jedné fotce, zahlédl Michalu. Koukala na mě zkovaná v pozadí jedné fotky. Podíval jsem se na ostatní a i když byla někde nalíčená nebo jinak učesaná, byla to ona. Mé zařvání do ticha, ale nezůstalo bez povšimnutí. Přiběhl ke mě komorník, který nás uváděl do sálu.
"Mladý pane, je vše v pořádku?" Docela mě překvapil.
"Omlouvám se, jen ... můžete mi prosím prozradit, kdo je ona?" A ukázal jsem na jednu fotografii, na které stála sama, ve světle zelených šatech, s diplomem v ruce.
"To je naše slečna Lýdie." A při pohledu na tu fotku se usmál a nejspíš i zavzpomínal. Byl to starší muž, který už lecos pamatuje.
"Mohl by jste mi o ní něco povědět?"
"Ale ovšem, ale není toho mnoho, co o ní mohu říct."
"Pročpak?"
"Ona je jiná než se může zdát. Je chytrá a hodná, jenže už jí tolik lidí ublížilo, že se uzavřela před okolním světem. Už tu s námi nežije. Jezdí sem jen jednou za rok a je to právě v tento den. Jen, její rodiče... "
"Co se stalo?" Proč se lidé vždy zarazí v tom nejdůležitějším?
"Neměl bych vám to říkat. Nikdo to neví." Posmutněl a sklopil hlavu.
"Prosím, prozraďte mi to." Naléhal jsem.
"Ale opravdu to nesmíte nikomu říct."
"Nebojte, u mě je to jako v hrobě." Rozhlédl jsem se na obě strany, jestli nás nikdo nepozoruje nebo poslouchá.
"Když byla paní těhotná, byli všichni šťastní. Narodil se syn, David. Všichni z něj měli radost a rodiče dokonce takovou, že se neudrželi a paní do tří měsíců po porodu znovu otěhotněla. Bohužel díky hormonum po porodu to poznali až příliš pozdě a paní na potrat už jít nemohla. Díky své bláhovosti a nedočkavosti, jí nemají rádi. Od malička jí říkali, že se neměla narodit. Že je omyl jejich mládí. David je navíc kluk a prvorozený, je dědic. Rozmazlovali ho od dětství a taky díky tomu z něho vyrostlo to, co vyrostlo. Lýdii vždy shazovali a v ničem nepodporovali. Myslím si, že se jí ulevilo, když od rodičů odešla." Měl slzy v očích, když mi to vyprávěl a mě se chtělo brečet s ním. "Promiňte mladý pane, ale prosím vás, nikomu to neříkejte."
"Nebojte, nikomu to neprozradím, i kdyby mě mučili. A jsem vám velmi vděčný za to, že jste mi to řekl."
"Mladý pane, měl by jste se vrátit do sálu a bavit se s ostatními. Navíc, za chvilku se tu slečna Lýdie objeví, takže jí můžete i pozdravit."
"Děkuji vám, jen... prohlédnu si ještě úspěchy této rodiny a hned tam budu."
"Přeji vám příjemnou zábavu." Uklonil se a odešel zpět dlouhou chodbou do sálu.

Prošel jsem kolem vytrýn na konec chodby. Díval jsem se na její úspěchy a proměny. Skoro na každé fotce kde byla a bylo jich opravdu málo, měla jiný účes, ale ten její výraz byl stejný. Sice se usmívala, ale něco tomu úsměvu chybělo. Spíš to byl takový ten smutný úsměv, ve kterém chybí jiskra, nadšení, opravdová radost. Na konci chodby byly velké dřevěné dveře. Opatrně jsem je otevřel a tam jsem uviděl něco nádherného. Byla to zimní zahrada, ale překrásná. I když to bylo v budově, měli tu i malou fontánku a u ní bílou lavičku. Sedl jsem si, poslouchal slabé zurčení vody, kochal se tou krásou a rozhlížel se po zahradě. Byl do ní ještě jeden vchod a to velkým průchodem, kterým zrovna prošel chlupatý vlčák s vrtícím ocasem a za ním se linula potichá hudba z tanečního sálu, který nemohl být daleko. Přišel ke mě se sklopenýma ušima, já ho opatrně pohladil na hlavě a on se pak se mě začal tulit a olizovat mi ruce. Sedl si mi vedle nohou a já ho lehce hladil mezi ušima. Užíval jsem si tu chvilku a pak zaslechl, sice tlumeně potlesk ze sálu. Tak už to začalo. Asi bych se tam měl objevit jinak mamka začne jančit, ale ještě na chvilku bych si toto místo rád užil.

"Promiňte, neměl byste být teď v sále a bavit se?" Zazněl nade mnou z nenadání hlas a já se za ním otočil. Stála tam dívka s tmavými vlasy, zelenými šaty, maskou a krásnými šperky. Nijak zvlášť jsem jí pozornost nevěnoval a hladil psa. Jak dlouho jsem tu asi seděl?
"To samé bych mohl říct i já, nemyslíte? Pokud by vám to nevadilo, rád bych tu ještě chvilku pobyl s tím to fešákem." A věnoval pohlazení mému společníkovi.
"Byla bych tu raději sama, pokud dovolíte. Frenku, k noze." A pes se ode mě pomalu zvedl a popošel ten kousek k jejím nohám.
"Vy znáte i jeho jméno?" Trochu mě tato skutečnost překvapila.
"Ovšem, je to náš pes." Po těch slovech jsem si jí pořádně prohlédl a začal se mlátit v duchu do hlavy, proč nejsem pozornější. Byla to ona a byla dokonalá. Už jen ten její pohled, tvrdý a nepřátelský, zkovaný za škraboškou jí prozradil.
"Omlouvám se, nepoznal jsem vás." Vystřelil jsem z lavičky, jako když do mě píchnou a složil poklonu. "Bylo mi sice řečeno, že dcera půjde za princeznu, ale vy..." pusa mi mluvila rychleji než mozek stačil myslet.
"Co já. Chcete říct, že nevypadám jako princezna?" V jejím hlase byl znát vztek.
"Ne to ne, já jen čekal, že budete mít nechutně růžové šaty, ze kterých bude na míle cítit cukrová vata a bude vám špatně z toho, jak jsou sladké." Co to pro Boha plácám! Nejraději bych se propadl do země. Proč jsem tak strašně nervózní?! Ale její pohled trochu změkl a na obličeji byl znát nepatrný úsměv. Koukala na mě a já děkoval tátovi, že mi nechal tu větší masku, která mi zakrývala i tváře, jelikož jsem cítil, jak červenám.
"Princezny ne vždy musejí mít růžové šaty." Odpověděla na to, ale už ne tak tvrdě, jak do teď mluvila.
"Koukám na to. Navíc, vám tyto zelené opravdu sluší." Musím zmizet, jelikož už trapnější být nemůžu.
"Děkuji. A mohu se zeptat, kdo jste?" Ne, to ne. Myslím, že kdyby to zjistila asi by se pak ke mě nepřiblížila.
"Přeci Fantom opery." A rozpačitý úsměv zaplnil mou tvář. Takové klišé, ach Bože, musím pryč a to hned!!!
"Já ale myslela..."
"Promiňte slečno, ale budu muset jít. Rodiče už na mě čekají." Poklonil jsem se a odešel tím průchodem, ze kterého se linula hudba.

Tak tohle bylo příšerný. Na to že mi za pár dní bude třicet se chovám jako puberťák. Co se to se mnou pro Boha děje. Takhle jsem nedrmolil ani na proslovu při maturitě a to jsem jí tahal z paty. V sále už na mě čekala sestra s mámou, táta už se stačil trochu líznout, takže mě už neřešil a bavil se s Joem, který si dnešní večer představoval v alkoholovém opojení.
"Kdes sakra byl? Nebýt tu na zahájení, taková ostuda." Snažila se šeptat máma, ale moc jí to nevyšlo. Ještě že jsme nedaleko orchestru, který přetlumí mámino vyvádění. Moment, on tu je orchestr?
"Ale mami, stejně mě tu nikdo nezná a ani nikdo neví jak vypadám, tak to neřeš prosím."
"Alexi, ještě jednou si takhle zmizíš a už s tebou nikdy nepromluvím."
"Neslibuj mami, co nedodržíš." A napil se ze sklenky sektu s ledovým výrazem ve tváři, ale v duchu se smál tomu, jak jí pomalu dochází to, co jsem řekl.
"Alexi!!" Zašeptala po chvilce, kdy jí to došlo.
"Ale mami, to víš, že jsem to tak nemyslel." A políbil jí na čelo. To jí trochu uklidnilo a začalo z ní padat to napětí. Odložil jsem skleničku na stůl, že se konečně něčeho aspoň trochu najím. Procházel kolem mě číšník s kanapkami a já začínal slintat. V tom mě někdo chytil za ruku a tahal doprostřed parketu. Hleděl jsem hladově na toho chlapíka s tím jídlem a mámě zamával na rozloučenou, než mě pohltil dav. Plápolající a hladovějící jsem po očku koukl na to, kdo mě tahá od jídla a byla to k mému překvapení Lýdie.
"Promiňte, ale musíte mě zachránit." Pronesla hledící stále kupředu. Pak se otočila a její udivený výraz vypadal asi tak, jako ten můj.