Pohled z okna 06

Co mám dělat? Stojím tu s ní z ničeho nic uprostřed davu a začínají hrát waltz. "Myslel jsem, že mladá dáma raději bude sama." Vyšlo ze mě a nejradši bych se za ta slova zahrabal. Přitiskl jsem jí k sobě, začali jsme se houpat a pak tančit. Ona se na mě ani nepodívala. Kdo by se taky podíval na toho lůzra, co mele samý blbosti a dělá něco úplně jiného než říká? Nepodívala se na mě ani jednou a já už začínal propadat panice. Ke konci tance, když už parket patřil jen nám, ucítil jsem, jak se z nenadání rozhlédla po parketě a malinko mi tála v náručí. "Nebojte princezno... za chvilku vše skončí a vy se zase můžete vrátit do svých komnat." Můžu být víc trapnější? Asi ne. Jediné co mě zachránilo, tak byl konec skladby. Když se parket začal zaplňovat, odešel jsem od ní. Pro mé ubohé a trapné já to nešlo. Vytratil jsem se z parketu a ani se neohlédl.
"Nějak tě to tancování bavilo." Pronesl ke mě táta, ale odpovědět mi nešlo, nemohl jsem mluvit nebo spíš nechtěl, aby ze mě nevyšla zase nějaká blbost. Otočil jsem se do sálu, jestli jí někde nezahlédnu. Bavila se s rodiči a s nějakými mušketýry. Představovali se. Ten druhý jí políbil ruku. Proč tohle nenapadlo mě? Teď už to nezměním.

Než ke mě přišla máma s Kelly, zdrhl jsem. Nechtěl jsem se s nikým bavit. Zavřel jsem se do nějakého pokoje. Byl tu kulečník. Dlouho jsem ho nehrál, ale kde sehnat protihráče? Opřel jsem se o kulečník rukama a vzpomínal na ní. Na naše první setkání, kdy mě přivítala jen v tričku a rozespalá. Na to, jak jsem se na ní díval v kině, když se koukala na Juda Lawa. V ten moment jsem mu tak záviděl, protože se koukala jen na něj. Na to, jak sedává v okně s kočkou na klíně a kouká se do ulice. Na to, jak jsem jí měl ještě před chvilkou v náručí. Byla kouzelná a v zelených šatech jí to neskutečně slušelo. Chtěl jsem... já... chtěl jsem jí, ale... mám jí to říct? Co když mě odmítne? Poprvé mi došlo, jakej je strach z odmítnutí. Porozhlédl jsem se po místnosti. Bylo tam dlouhé okno s výhledem do osvětlené zahrady. Přistoupil jsem k němu, sedl si na široký parapet, opřel se o zády o stěnu a zakryl se závěsem. Byl to krásný výhled, na který bych se mohl koukat hodiny. Měli obrovskou zahradu s potůčkem, jezírkem, fontánou, studnou, spoustou okrasných stromů a to jak byla osvícená. Byl to opravdu neuvěřitelný pohled.

Najednou do místnosti někdo vešel. Neviděl jsem je, jelikož můj výhled do místnosti zakrýval tmavě zelený brokátový závěs. Chtěl jsem vylézt, nechtělo se mi odposlouchávat cizí rozhovor, ale když jsem uslyšel Lýdiin hlas, přitáhl jsem si opatrně nohy ještě blíž k tělu, ze strachu, že mě zahlédnou. Nevím s kým si povídala, ale hlas toho muže mi zněl povědomě. Pak mi to došlo. S tím zrádcem Gergellim. Poslouchal jsem je, když si dávali svoje otázky. Dozvěděl jsem se o ní něco dalšího, ale ona o mě bohužel taky, přesněji to že jsem se do ní zamiloval. Nejraději bych za tohle Gergelliho zabil! Ale na oplátku jsem se dozvěděl něco o ní. Chovala se ke mě odměřeně, myslel jsem, že mě nenávidí, ale ona ke mě necítí vůbec nic. Nenávist by byl aspoň nějaký cit. Bylo by to něco, ale takhle to není nic. Dostával jsem se do deprese a pohrával si s myšlenkou, jestli se mám dál snažit.

Když odešli, ještě nějakou chvilku jsem tam seděl a přemýšlel. Možná bych to přemýšlením nenazval, spíš mi hlavou probíhali myšlenky, nápady, vzpomínky, výjevy. Nevnímal jsem čas, jen vím, že v sálu už po mém návratu vládla opilecká a melancholická nálada. Posbíral jsem sestru se švagrem, kteří už měli opravdu dost a jeli jsme domů. Máma řekla, že tam chtějí zůstat do konce, tak jsme odjeli dřív bez nich. Řidič nejdřív vysadil doma mě a pak odvezl ty dvě spitky. Byl jsem rád, že jsem doma dřív než Lýdie, kdyby mě viděla v obleku, nevím jestli by mě poznala, ale určitě by se divila. Jen jsem ze sebe shodil hadry a lehl si do postele. Maska mi ležela na nočním stolku a připomínala mi večer, kdy mi aspoň na jeden tanec patřila.

Vánoce skončili a jako kouzelným proutkem pominul shon. Po ulici už nechodilo tolik lidí, jen sem tam pobíhali děti házící po sobě sníh nebo zamilované páry, držící se za ruce a líbající se. Z nich se mi dělalo špatně. To jak se smějí, drží se za ruce, líbají se, vzájemně se zahřívají a pošťuchují se, najednou jsem to nenáviděl. Koukal jsem se z okna jen chvilku. Nechápu, jak se na to Lýdie může na to pořád dívat. Nechutnalo mi jíst ani pít, nic mě nebavilo, všechno mě otravovalo, dokonce i válení v posteli mi dělalo problém. Zazdil jsem se ve svém bytě a nevytáhl paty.

Po novém roce mě navštívila Kelly. Nadávala mi do lenochů a povalečů, řvala na mě, ať si uklidím a trochu se proberu z té svojí deprese. Nechtělo se mi do ničeho, tak úklid udělala za mě. Došla mi i nakoupit, jelikož jsem snědl i poslední lahev kyselých okurek a v tom stavu, jak jsem vypadal, tak mě nechtěla pustit ani s košem. Po několika hodinovém šůrování jak bytu tak mě, se u mě dalo konečně dýchat a já vypadal zase jako člověk.
"Varuju tě! Jestli tohle uděláš ještě jednou, vracíš se k našim! Je ti to jasný!"
"Jo jasně." Volal jsem na ní z ložnice, opět zachumlaný do peřin. Ani jsem jí nešel vyprovodil. Co kdyby zase seděla v okně?

Jen co Kelly odešla, zazvonil zvonek.
"Proč zvoníš! Máš klíče!" Křičel jsem na ní z ložnice. Myslel jsem si, že to je sestra. Ale zvonek zazvonil zase a po chvilce zas. Nechtělo se mi tam, ať jdou všichni pryč! Po posledním zazvonění zvonku, mi pak zazvonil mobil. Byl to pan Gergelli.
"Co chcete!" Nechtěl jsem nikoho ani slyšet, navíc jeho!
"Zdravím vás pane Sullivane, mohl byste mi prosím otevřít dveře? Vím že jste doma."
"Proč?"
"Myslel jsem že chcete vědět něco o slečně Malinové."
"Cože? Hned jsem tam!" To není možné. Vyletěl jsem z postele jako namydlenej blesk a v tu ránu byl u dveří. "Pojďte prosím dovnitř." A uvedl ho do bytu. Ještě že mi ho sestra uklidila. "Dáte si něco k pití? Kafe nebo džus?"
"Vodu díky." Postavil jsem mu jí na konferenční stolek u pohovky na které seděl a sedl si netrpělivě naproti němu do křesla. Ucucl vody a pohodlně si sedl do mého gauče. Koukal na mě a nic neřekl. Čekal jsem že mi něco řekne, ale on nic. Jen se na mě koukal a pohupoval si s nohou, kterou si přehoupl přes druhou.
"Tak co? Říkal jste, že pro mě máte něco o Michale!" A nic. Jen se na mě pořád koukal.
"Nemyslel jsem si, že budete až takhle vyvádět jen kvůli ní."
"Co?"
"To neřešte. Přišel jsem jen kvůli jedné věci. Pokud chcete slečnu poznat, jděte sem." A podal mi přeložený papírek. "Tady bude teď snad pořád. Pokud jen ceknete odkud to máte nebo jí nějak ublížíte, zabiju vás. A to myslím vážně!" Držel jsem papírek v ruce a neměl odvahu ho otevřít. "Vy se na to ani nepodíváte?" Ptal se mě, když viděl, že na to jen koukám a neotvírám to.
"Proč mi ještě pořád pomáháte, když jste ode mně utekl?" S hlavou stále sklopenou.
"Byla mi udělána nabídka, kterou nešlo odmítnout, proto jsem odešel."
"Ale proč mi pomáháte?!" O co mu sakra jde?
"Nechcete snad, abych to dělal?"
"Ne o to nejde, ale jen to nechápu."
"Vy jste se zajímal o ní, o to jaká je, milujete jí. Proklepl jsem si vás a nevypadáte jako špatný člověk. Myslím, že vy byste jí mohl pomoct. Milovat ji proto, jaká je. Ona je dokonalá, ale hodně toho prožila. Proto si pamatujte, že jestli jí nějak ublížíte, schytáte to."
"A proč si s ní nezačnete sám?" Zvedl jsem hlavu a pohlédl na něj. Nechápal jsem ho. Když o ní říká, že je dokonalá, proč si jí nezíská pro sebe? Já na jeho místě, někoho jako ona nespustím z očí, natož abych jí dohazoval někomu jinému.
"Proč? To je velmi jednoduché, jsem gay." A mrkl na mě jedním okem. Udělalo se mi v ten moment trochu špatně.
"Aha..." Co mu na to mám říct? "Já... omlouvám se... nevěděl jsem." Začal jsem koktat.
"To je v pohodě." Zvedl se, že už půjde.
"Počkejte..." Vyletěl jsem za ním. "Chci vám poděkovat."
"Nemáte za co, ale pamatujte si. Tohle..." ukázal na papírek, co jsem držel v ruce. "je pro vás možnost, jak se k ní dostat. Rozmyslete se pořádně, protože jestli se po téhle cestě vydáte, nebude to hned." Odešel a já ho ani nešel doprovodit ke dveřím. Koukal jsem se na složený papírek v mé ruce. Co tam je asi napsáno? Nevím jak dlouho jsem tam stál a koukal se na něj, ale pak jsem se odhodlal a rozevřel ho.

"Samota je lepší, než falešní přátelé!"

Nic víc tam nebylo. Až po chvilce mi došlo, že to bude název toho jejího fóra nebo co to mělo být. Ale kdybych neslyšel ten jejich rozhovor, tak by mi to jen tak nedošlo. Jak mohl vědět, že vím co to znamená? Nebo věděl, že je poslouchám? Možná si myslel, že jsem tam chytrej a dojde mi to. No, zabývat se tím nebudu. Hlavní je, že tuším co to je. Sedl jsem si k pc a zadal to do vyhledávače. Pár odkazů mi to našlo, ale to asi nebylo ono. Nakonec jsem to našel, ale nezaregistroval. Na to má odvaha nestačila.

dva dny jsem tam chodil a přemýšlel, jestli mám nebo nemám. Nakonec jsem se odhodlal a přihlásil se. Moje přezdívka byla Fantom opery. Sice to nebylo originální, ale nic lepšího mě nenapadlo, když na mě z nočního stolku pořád civěla maska.