Pohled z okna 05

"Myslel jsem, že mladá dáma raději bude sama." Pronesl hypnotickým hlasem. Myslela jsem, že mě od sebe odežene, ale on mě k sobě přitiskl a chytil v taneční póze, jelikož začali hrát waltz. Nemohla jsem se mu kouknout do očí. Párkrát jsme se zhoupli, chytili rytmus a začali tančit. Já... chtěla jsem se mu omluvit a promluvit si s ním, zjistit o něm něco, ale nemohla jsem mluvit. Slova se mi zadrhla v krku a nechtěla ven. Přemýšlela jsem nad blbostmi a nevěnovala pozornost ani tanci a ani okolí. Když jsem se konečně vyhrabala ze svých myšlenek, tančili jsme už jako jediní na parketě. Vyděšeně jsem se rozhlédla kolem sebe a nebýt mého partnera, tak bych ztratila rytmus, ale on mě dokonale vedl.
"Nebojte princezno... za chvilku vše skončí a vy se zase můžete vrátit do svých komnat." Pohlédla jsem na něj a užuž jsem otevírala pusu, abych se ho na všechno zeptala, ale v ten moment orchestr utichl a rozezněl se potlesk. "Děkuji vám princezno, že jste mi věnovala svůj tanec." Uklonil se, začal se vzdalovat, lidé se opět začali bavit a postupně zaplňovat parket a já ho pak ztratila v davu. Stála jsem tam sama a nevěřícně koukala do blba.

Najednou ke mě přistoupila máti.
"Lýdie, dcerunko... nikdy dřív jsem tě tu neviděla tančit... jsi v pořádku?"
"Ovšem." A otočila jsem se na matku. Vedle matky stál Dan, převlečený za mušketýra. Z jeho výrazu bylo znát, jak je z toho kostýmu nadšený. "Ahoj Dane. Dlouho jsme se neviděli."
"Krásný večer slečno Lýdie." Pozdravil mě a uklonil se. "Rád bych vám někoho představil." A za ním se vynořil další mušketýr. "Slečno Lýdie, toto je náš nový kolega a váš další ochránce, pan Gergelli."
"Říkejte mi prosím Eriku." Vzal mi ruku a políbil ji. Nečekalo jsem to.
"Lýdie, těší mě pane Eriku." Udělala jsem pukrle. "Tak to je on Dane? Ten co mně měl sledovat?" A hodila jsem pohled na Dana.
"Ano slečno." Odpověděl mi Dan.
"Takže Eriku, nevadilo by vám, kdybychom si spolu na chvilku pohovořili?" Vyzvala jsem ho.
"Ale vůbec ne slečno." Nabídl mi rámě a my se odebrali do jednoho salónku.

Otevřel mi dveře od jednoho pokoje, na které jsem mu ukázala. Vstoupili jsme do místnosti s kulečníkem. Hodil na mě tázavý pohled.
"Copak? Nehrajete kulečník? Mohu vybrat něco jiného." V ten moment už jsem se opírala o kulečník a on zavíral dveře.
"Ale ne, ba naopak, ale jen mě to překvapuje. Vy si se mnou chcete zahrát?" Popošel ke mě, naklonil se nade mě. Byl tak strašně blízko. Cítila jsem, jak se mi velmi lehce otřel o rameno a jeho dech mě hladil po tváři. Nakonec ale jen sáhnul na za mne, zval si tágo, které leželo za mnou na stole a když se ode mne vzdaloval, viděla jsem na jeho tváří úšklebek. Tak je to jasný. Budeme si hrát. Otočila jsem se, vzala si druhé tágo a stoupla si na druhou stranu stolu než stál on.
"Takže, Eriku, dlouho jsem si nezahrála, nebude vám vadit, když budete pro tentokrát můj soupeř?"
"Bude mi potěšením."
"Jen pro začátek... za každou kouli, kterou dostanu do jamky, mi odpovíte na otázku."
"To už je to nejmenší, ale jen... víte že se mě můžete zeptat i bez této hry."
"Ano vím, ale nemám ráda, když dostávám věci nebo odpovědi bez toho, abych se snažila."
"Ano chápu. A co to ještě trochu upravit?"
"Upravit? Co přesně máte na mysli?"
"Když budete mít bod, budu odpovídat já a když budu mít bod já, tak budete odpovídat vy."
"Dobře a bude nějaké omezení v otázkách?"
"Ne, budeme se moct ptát na všechno, ale každý bude mít tu možnost, jednou neodpovědět."
"Dobře... a kdo začne?"
"Jelikož jste dáma, prosím začněte."
"Tak fajn." Jelikož byly koule už připravené, stoupla jsem si do čela, předklonila se, zamířila a udělala rozstřel. Padla mi jedna půlka a jedna celá.
"Tak slečno Lýdie, jaká je vaše otázka?" Zeptal se Erik.
"Co všechno jste o mě zjistil, když jste dělal pro Sullivana?"
"Moc toho nebylo. Jen z jaké jste rodiny, že žijete sama a že nemáte přátele, jakou máte školu, ocenění a to, že máte kočku."
"Takže jste zjistil všechno." Vypadlo ze mě bez přemýšlení. Erik se nad tím pozastavil, ale neřekl na mou poznámku nic. Hrála jsem dál. Vybrala jsem si celý koule a další padla do jamky.
"Co všechno jste řekl jemu?"
"Nic. Nepodávám informace v průběhu pátrání."
Další tah byl opět můj a opět jsem skórovala.
"Jak jste se k informacím o mě dostal?"
"Veto."
"OK." Hrála jsem dál, ale tentokrát mi to nevyšlo. "Vypadá to, že jste na řade pane Eriku." Nepromluvil, jen přistoupil ke stolu a hrál. K mé smůle dobře. Jeho půlená koule padla do rohu, u kterého jsem stála. Napřímil se a jen se na mě s úsměvem podíval. Obešel stůl, že bude hrát dál. "Počkejte, co otázka?"
"Nevím, jestli mohu."
"Ale ovšem. Taková pravidla jsme si stanovili už na začátku."
"Dobře. Pak tedy... litovala jste někdy toho, že jste se rozhodla žít život bez přátel a rodiny?"
"Nikdy. Lidi jsou falešní. Raději budu žít sama."
"Ale všichni takoví nejsou."
"Až mi ukážete alespoň jednoho takového člověka, ráda se s ním budu přátelit."
Na mou poznámku opět neřekl ani slovo a hrál dál. Další bod.
"Co si myslíte o svém sousedovi?"
"Neznám ho, takže si o něm nic nemyslím." Proč se mě ptá zrovna na tohle?
Hrál dál a zase bod.
"Proč si lidi nepřipouštíte k tělu?"
"Mám strach. Lidi mi v životě už ublížili dost." Jeho otázky... ne že by mě překvapovali, ale... mohl by se ptát i na něco jiného ne?
Další šťouch a zase boduje.
"Chtěla byste mít přítele a nebýt už sama?"
"Nevím..." sklopila jsem hlavu. Chtěla bych, strašně moc bych chtěla, aby mě někdo miloval, abych byla pro někoho vším, ale co když to bude zase jen o bolesti a zradě?
Hrál dál, ale teď už se netrefil. Docela se mi ulevilo. Pokračovala jsem a skórovala. Měla jsem docela radost.
"Proč se mě vyptáváte na pana O'Sullivana?"
"Protože... on se do vás zamiloval, aniž by věděl kdo jste. Dokonce i napříč tomu, že jste si ho k sobě nepustila. Asi začínám chápat, co na vás viděl."
"Cože?"
"Copak to nevíte? On se k vám snažil dostat, aby zjistil, jaká doopravdy jste, jestli ta krása, co je z venku, je i uvnitř vás."
"Ale prosím vás." Takovýdle řeči slyšel v pohádkách ne?
"Nevěříte mi? Tak se ho na to zeptejte."
"Jak bych asi tak mohla? Odehnala jsem ho od sebe. Ten už o mě dávno ztratil zájem."
"Dokud se lidí nezeptáte, tak to nemůžete vědět."
"Ale lidi lžou!" Nepřiznají svoje city.
"Všichni takoví nejsou!"
Hodila jsem tágo na stůl a chtěla odejít. O tomhle se s ním bavit nehodlám. On mě ale před dveřmi chytil za ruku.
"Počkejte Lýdie! Chcete se přátelit s lidmi? Bojíte se, že vám ublíží? V dnešní době si přeci s lidmi můžete povídat i bez toho, že by jste se s nima potkala. Proč nechodíte na chaty nebo fóra? Proč se s lidmi neseznamujete jinak?"
"I tak se bojím! Co když přijdou na to kdo jsem? Co když i tak mi budou lhát? Co když..." Prostě se bojím.
"Slečno Lýdie... prosím... nejen mě bolí vídávat vás v okně, věčně s nepřítomným pohledem."
"Cože?"
"Pojďte, pomůžu vám založit vlastní fórum a bude pro ty, kteří se cítí jako vy."
"Díky Eriku, ale myslím, že to zvládnu i bez vaší pomoci."
"Vidíte! Už je to tu zas! Vy prostě chcete dělat všechno sama!" Proč na mě řve?
"Ale tak to není! Já... jen... mám pocit, že všechny obtěžuju, když se mnou tráví čas!" Nechci být nikomu na obtíž.
"Občas si aspoň trochu věřte! Není možný, že člověk, který vypadá tak jako vy, si vůbec nevěří."
"Jak to myslíš jako já?"
"I kdybyste měla na sobě pytel, tak budete hvězdou tohoto večera."
"Jo jasně."
"A je to tu zas! Nevěříte mi že!" Zase na mě řve!
"Bohužel ne, nevěřím, ale to je teď vedlejší. Měli bychom se vrátit zpět, jinak si moje matka bude myslet Bůh ví co." Tahle debata už mě fakt nebaví!
"Dobře, ale počítejte s tím, že se zastavím u vás doma a podíváme se na to fórum." Mrknul na mě a otevřel mi dveře.

Jak je možné, že jsou lidi, co na vás v jednu chvilkou ječí a vzápětí se k vám chovají tak lidsky? Jak je možné, že když v jednu chvilku tančíte a člověkem, tak ho v další chvíli nemůžete nikde najít? Proč mě letošní ples bavil i napříč tomu, že jsem s matkou prohodila víc slov než za posledních pět let?

Zbytek večera jsem se nikam neutekla. Zůstala jsem v sále a užívala si zábavu s ostatními. Ve společnosti Dana a Erika mi bylo fajn, ale co mě mrzelo bylo, že už jsem nezahlédla fantoma. Když byl večer u konce a všichni se chystali domů, čekala jsem, že aspoň v tuto chvilku ho uvidím, ale nikde nebyl. Musel odejít mnohem dřív. Škoda, chtěla jsem ho poznat a vědět kdo to je. No nic, možná bude příležitost jindy, třeba za rok.

Po převlečení se do normálního oblečení, jsem nasedla k Michaelovi do limuzíny a ještě v noci jsme jeli k domovu. Těšila jsem se do postele a na Macka. Byla jsem od něj jen pár hodin a už se mi po něm stýskalo. Modlila jsem se, aby mě nezahlédl Alex, ale jelikož bylo kolem čtvrté ráno, tak by mě překvapilo, kdyby byl vzhůru. Proto jsem taky přijela raději teď, než později přes den.

Ještě před Silvestrem se u mě zastavil Erik. Založili jsme společně blog a fórum s názvem: "Samota je lepší než falešní přátelé!" Erik u mě byl do noci, ukázal mi taky, jak přesně se o stránky starat, co dělat když se něco pokazí a podobný kraviny. Taky mi řekl, že to jejich IT specialisti budou sledovat a dají mi vědět, kdyby přišli na něco podezřelého. Popravdě jsem na to docela zvědavá. Sice umím surfovat po netu, ale blog jsem nikdy nevedla, tak snad mi to půjde. Moje přezdívka byla "Dívka v zeleném". Byla jsem stále dobře naladěna z plesu a Erikovi se to líbilo. On byl taky se mnou na chatu a jeho přezdívka byla Erik, jak originální.

Po pár dnech po novém roce, se mi na fóru zaregistrovalo pár lidí. Psala jsem si s nimi a začalo mě to docela bavit. Ale pak, pátého se zaregistroval i jeden muž s přezdívkou Fantom opery. Přála bych si, aby to byl on, ten z večírku, ale co by tu dělal. Určitě je oblíbený a obletovaný holkami nebo ženatý.