Pohled z okna 08

S hrůzou jsem čekal na tento den. Venku bylo nádherně a nebylo se čemu divit, že se na to zeptala. Snažil jsem se jí od toho odradil, ale nedala se. Co bude, až zjistí kdo vlastně jsem? Nemá mě ráda, v poslední době mě ani nezdraví. Ale je fakt, že se usmívá a už nesedává v okně se smutným výrazem. Nechci, aby zjistila kdo jsem. Bude mě nenávidět za to, že jsem jí neřekl kdo jsem.

Bylo krásné dopoledne, tak jsem šel ven. Projít se na čerstvém vzduchu, pročistit si hlavu a promyslet si večer. Proč musí vědět, kdo jsem. Mě by náš vztah, který jsme tak dlouho budovali klidně stačil. Proč to musí kazit svou zvědavostí?

Čím víc jsem přemýšlel, tím víc jsem na ní byl naštvaný a taky nervózní. Je fakt, že já navrhl sejít se večer a teď jsem toho litoval. Měl jsem totiž do té doby hodně času na přemýšlení a vymýšlení mraku scénářů, jak to bude a jak se zachová. Možná bude lepší, když nepřijdu. Ona se nedozví kdo jsem a po nějaké době se zase budeme normálně bavit.

Za půl roku,co jsme se spolu bavili, jsme se dokázali opravdu dost sblížit. Byl jsem opravdu šťastný, protože jsem jí poznal víc jak kohokoli jiného. Trávili spolu hodiny a hodiny vyprávěním si o zážitcích a vzpomínkách, o filmech a hudbě nebo módě. Až na pár výjimek jsme byli stejní a rozuměli jsme si. Proč to ničit něčím jako jsou tváře? do teď to bylo v pořádku a neznala mě. pak mě ale něco napadlo. V našem domluvení nic o tom, že budu bez masky nepadlo. Takže je to jasné. Budu mít masku a nesundám jí.

Jelikož přemítání mi zabralo nečekaně mnoho času, vrátil jsem se docela pozdě do bytu. Vykoupal jsem se, oholil, i když nebylo skoro co a půl hodinku strávil v šatníku, protože jsem nemohl vybrat, co si na sebe obléct. Byl už skoro čas vyrazit, jelikož jsem chtěl jít pěšky, ale co když jí potkám? Odešla už nebo teprve půjde? Co když mě nechá čekat? Nebo na to zapomněla a usla? Snad to na ní není moc pozdě. Cítil jsem, jak se začínám potit a krev se mi hromadí v hlavě. Co kdybych ještě někomu zavolal, aby tam šel místo mě? Na to už je moc pozdě asi si to budu muset odtrpět sám. A nebo tam raději nepůjdu.

Bylo tři čtvrtě na dvanáct a já už měl být pomalu na cestě, ale strach z toho, že jí potkám, byl tak velký, že taxík byla jistota. Masku jsem si nasadil, až když jsem byl kousek od fontány. Kdybych náhodou někoho potkal, tak aby se mě nelekl.

Ona seděla na lavičce u fontány, mírně zakloněnou hlavu a zavřené oči. Jak na ní dopadalo měsíční světlo, zdála se bledší než kdy jindy, ale byla krásná. Klekl jsem si před ní a koukal se na její tvář. Na někoho jako ona nemám, tak proč se snažím? Nemá mě ráda, tak co tu dělám? Ale nemohl jsem si pomoct a nedívat se na ní. Jemně jsem jí pohladit po tváři a ona se pousmála. Ví že už tu jsem? Neotvírá oči a já už to nevydržím. Políbil jsem jí. Je tak křehká, jako mýdlová bublinka, ale neotvírá oči a ani se tomu nebrání. Můžu nebo mám přestat? Zvedne ke mě ruce a přitáhne si mě k sobě blíž. Chci jí, teď a tady. Když se do polibku víc opřu, lekne se a já taky. Ta nádherná chvilka skončila jako sfouknutí svíčky. Klečel jsem před ní, rukou si zakrýval ústa, abych si ještě na chvilku zapamatoval to teplo jejích úst. Nedokázal jsem se na ní podívat. Bylo mi to strašně trapné.

"Proč máš na sobě tu masku?" Ona si mě opravdu všimla až teď. "A proč se na mě ani nepodíváš?" Nedokázal jsem to. Chtěl jsem utéct a povedlo by se mi to, kdyby mě její hlas nezastavil. "Počkej, kam jdeš! Co se děje?" Byl tak krásný.
"Promiň, ale já už to dýl nevydržím." Nohy mě neposlouchali a nešlo se pohnout.
"Co se stalo? Provedla jsem něco? Počkej, nechceš mi říct, že ten polibek... ale ne." Co? Ona si myslí, že se jí to zdálo?
"Ale ano. Právě teď jsme se políbili, já myslel, že se ti to líbilo, ale..."
"Líbilo! Bylo to nádherné."
"Já myslel, že se ti to nelíbilo." Chtěl jsem vidět její tvář a nohy se mi konečně podvolili. "Nechceš pokračovat?" To bylo první, co mě napadlo.
"Chci, ale ráda bych tě viděla." Nemůžu dovolit, aby mi tu masku sundala.
"To není nejlepší nápad, věř mi." Zastavil jsem její ruku, která se mi snažila sundat masku.
"Proč ne? Jen chci vědět kdo jsi. Jak vypadáš, jen na chviličku."
"Nemůžeš bez toho být? Musíš to nutně znát?" Do teď jsme bez toho fungovali, proč nemůžeme dál?
"Ano."
"V tom případě sbohem. Až ti přestane záležet na tom, jak vypadám, tak se znova setkáme." A chystal jsem se k odchodu. Myslel jsem, že jí na vzhledu nezáleží.
"Počkej! To přece nemůžeš."
"Víš Lýdie... když zjistíš kdo jsem... nebude se ti to líbit."
"Jak to můžeš vědět?"
"Znám tě a... nemáš mě ráda."
"Co? My se známe? Jak to myslíš?"
"To jsem asi neměl říkat." Musím víc přemýšlet, než začnu mluvit, za tohle bych si dal fakt facku. Ona mě ale obešla, aby se mi dívala do obličeje.
"No to si asi neměl. Je ti jasný, že teď tě nenechám odejít, dokud nezjistím kdo jsi." To už mi bohužel došlo.
"To mi došlo ve chvíli, kdy mi to vyletělo z pusy."
"Sundáš si jí sám nebo ti s tím mám pomoct?" Stála přede mnou a já měl sklopenou hlavu. Nedokázal jsem se jí podívat do očí.
"Raději to udělám sám. Ale ještě před tím, nechtěla by sis raději sednout?"

Sedli jsme si vedle sebe a já pohled zapíchnutý ve svých vycházkových botách. Masku jsem si sundaval tak pomaleji, jak to jen šlo a čekal, na její reakci.

"Nechceš mi říct, že jsi..."
"Proto jsem ti říkal, že to nechceš vědět." co teď? Mám odejít? Nebo odejde ona? Bude na mě řvát nebo bude spíš mlčet? Pokud bych si mohla vybrat, ať raději na mě řve.

Pohodlně se posadila, koukala na fontánu a chytla mě za ruku. Trochu nevěřícně jsem na ní koukal a čekal co bude.
"Alexi..." ale pak bylo ticho.
"Ano?"
"Já... asi tě mám ráda." Nedokázal jsem se neusmívat.
"Jsem rád, že v tom nejsem sám." Přitáhl jsem si jí k sobě a pokračoval v tom, v čem jsme na začátku přestali.

Její byt byl nádherný, ale její kocour mě asi nemá rád.