Pohled z okna 07

Dívka v zeleném: Ahoj fantome, podíval jsi se už dneska z okna?
Fantom opery: Ano, je tam nádherně! A to na dnešek hlásili přeháňky. Asi půjdu ven.
Dívka v zeleném: Počkej! Co takhle se sejít? Když je takhle krásně, proč to nevyužít?

Už je to půl roku, co jsme si začali poprvé psát. Přišel na moje fórum a začali jsme se pomalu seznamovat. Povídali jsme si spolu o všem. Vím že má sestru, že mu letos na podzim bude třicet, že má rád zvířata, ale nejvíc kočky, že je bohatý a hlavně, že je to ten můj fantom, kterého jsem potkala na plese. Navíc bydlí ve stejném městě jako já. To je neuvěřitelná náhoda. Jediné co mi ale neřekl, bylo jeho jméno. Prý je to fantom opery. Zeptala jsem se na to jen jednou a neodpověděl mi, tak jsem se ho na to už víckrát neptala.

Dnes je polovina léta a je opravdu nádherně. Slunce krásně svítí, ale nepálí. Vane mírný větřík a pohrává si s větvemi stromů. A taky, je to přesně půl roku od našeho prvního setkání a dnes je to také poprvé, co se uvidíme, bez přetvářky .Tedy pokud bude chtít.

Fantom opery: Omlouvám se, ale asi to nebude nejlepší nápad sejít se.
Dívka v zeleném: Proč ne?? Jen se podívej ven... den jako stvořený pro naše setkání.

Chci ho vidět. Chci....
... vidět jeho úsměv, když si vybaví vtipnou vzpomínku z dětství...
... držet ho za ruku, když se nebude cítit nejlíp, aby věděl, že tu jsem pro něj...
... slyšet jeho hlas, když mi vypráví zážitky z vojny...
... smát se s ním u filmu, který oba dva známe...

Fantom opery: Bojím se, že budeš zklamaná.
Dívka v zeleném: A čím?
Fantom opery: Mnou...
Dívka v zeleném: Tak to bych nikdy nebyla. Chci tě poznat!
Fantom opery: Dobře, ale mám jednu podmínku.
Dívka v zeleném: Přistoupím na všechno.
Fantom opery: Nechci se scházet za bílého dne, kde je moc lidí. Co se sejít večer?
Dívka v zeleném: Kdyby si to nenavrhl ty, navrhla bych to já.

... on mi rozumí jako nikdo jiný.

Fantom opery: Řekni si místo, já určím čas.
Dívka v zeleném: Uprostřed města je park a ve středu je fontána. Okolo je pár bílých laviček, tak co třeba tam?
Fantom opery: Dobře, tak tam... třeba kolem půlnoci?
Dívka v zeleném: Dobře. Počítám s tebou. Ne že se opozdíš.
Fantom opery: Nechat čekat Princeznu jako ty? Nikdy!
Dívka v zeleném: A jak se poznáme? Nebudu mít na sobě ty šaty jako tenkrát.
Fantom opery: Tebe poznám vždycky. Navíc... nemyslím si, že tam bude tolik lidí... Promiň, ale musím jít.
Dívka v zeleném: Dobře, uvidíme se...

Konečně je to tady! Den kdy se setkáme tváří v tvář. Nemůžu se dočkat, až ho potkám. Ale nejdří bych se měla najíst.

Čas se tak neskutečně vlekl. Nemohla jsem se dočkat večera. Snažila jsem se nějak zabavit, ale nic mi neurychlilo tu dobu. Jako kdybych čekala na smrt. Když konečně padla jedenáctá, vydala jsem se na místo, kde jsme se měli sejít. Snažila jsem se cestou loudat, ale i tak jsem tam byla o necelou půl hodinu dřív. Sedla jsem si na lavičku a nechala se unášet zurčením fontány se zavřenýma očima. Připomnělo mi to naše první setkání u nás na plese. Když jsem ho viděla s Frenkem u jeho nohou. Nebo když jsme spolu tančili, to jak se mě dotýkal. Kdybych věděla jak je úžasný, nikdy bych ho nepustila.

Seděla jsem tam sama, unešená melodií vody a utopená ve vzpomínkách. Najednou mě napadlo, jestli to co k němu cítím, není náhodou láska. Chtěla bych, aby se mě dotýkal, aby mě líbal, aby mě objímal. Bylo by mi jedno jak vypadá, jen aby byl se mnou, aby zaplnil to prázdné místo v mém srdci, které jsem si vytvořila. Nechci být sama, když vím, že existuje někdo jako on. Někdo, komu je jedno jak vypadám nebo jaká je moje rodina.

Cítila jsem jemný vánek na tváři a pomyslela jsem si, že asi takhle by mě hladil. Příjemný a jemný polibek. Tak by mě asi líbal. Asi jsem se zbláznila, protože jsem to opravdu cítila, ale nechtěla jsem otevřít oči. Chtěla jsem ještě aspoň chvilku snít. Polibek něžný a teplý. Naše rty se spojili a já cítila jeho touhu. Pomalu se do něj opřel, když cítil, že neodporuji. Zajedu mu levou rukou do vlasů, pravou za krk a lehce si ho k sobě přitáhnu. Nechci ho pustit, aspoň na ten moment v mém snu. Když jsem ucítila jeho jazyk, malinko mě to překvapilo a ucukla jsem. Lekl se a přestal mě líbat. Škoda, můj sen skončil a já otevřela oči. Jaké překvapení mě ale čekalo. Klečel přímo přede mnou a pusu si zakrýval rukou. Nekoukal se mi do očí, ale někam stranou. Přišlo mi, že je nervózní a že se červená. Ale co mě udivilo nejvíc.... měl na sobě zase tu masku. Proč jí na sobě má?

"Proč máš na sobě tu masku? A proč se na mě ani nepodíváš?" Ale neodpověděl mi, jen se postavil do své výšky a chystal se odejít. "Počkej, kam jdeš! Co se děje?"
"Promiň, ale já už to dýl nevydržím." Stál ke mě pořád zády.
"Co se stalo? Provedla jsem něco?" Já to nechápu. Vždyť se přece nic.... "Počkej, nechceš mi říct, že ten polibek... ale ne."
"Ale ano. Právě teď jsme se políbili, já myslel, že se ti to líbilo, ale..."
"Líbilo! Bylo to nádherné."
"Já myslel, že se ti to nelíbilo." Konečně se ke mě otočil, usmál se a natáhl ke mě ruku. "Nechceš pokračovat?"
"Chci, ale ráda bych tě viděla." Chytla jsem ho za ruku a druhou mu položila na masku.
"To není nejlepší nápad, věř mi." Chytil mě za levou ruku, kterou jsem měla na jeho masce a dal mi jí pomalu dolů.
"Proč ne? Jen chci vědět kdo jsi. Jak vypadáš, jen na chviličku."
"Nemůžeš bez toho být? Musíš to nutně znát?"
"Ano." Potřebuji to vědět. Chci znát jeho tvář. Navíc ta maska... je bledá, jak se v ní odráží měsíční svit... navíc, co může skrývat? Líbat se s maskou se mi nechce. Potřebuju vědět, že je živý.
"V tom případě sbohem. Až ti přestane záležet na tom, jak vypadám, tak se znova setkáme." A zase ke mě stál zády.
"Počkej! To přece nemůžeš." To ne, teď když ho mám na dosah ruky, ho nemůžu nechat odejít.
"Víš Lýdie... když zjistíš kdo jsem... nebude se ti to líbit."
"Jak to můžeš vědět?" Nechápu ho... Co se to děje? Jak se to mohlo takhle zamotat? Já si představovala jako pohádku... Sejdeme se, padneme si do náruče a budeme spolu. Teď, když tají svou identitu ještě víc, tím spíš chci vědět, kdo to je.
"Znám tě a... nemáš mě ráda."
"Co? My se známe? Jak to myslíš?"
"To jsem asi neměl říkat." Pořád stál ke mě zády a mě už nebavilo si povídat s jeho zadkem, tak jsem ho obešla.
"No to si asi neměl. Je ti jasný, že teď tě nenechám odejít, dokud nezjistím kdo jsi."
"To mi došlo ve chvíli, kdy mi to vyletělo z pusy."
"Sundáš si jí sám nebo ti s tím mám pomoct?" Stala jsem před ním a koukala na jeho sklopenou hlavu.
"Raději to udělám sám. Ale ještě před tím, nechtěla by sis raději sednout?"

Sedli jsme si na lavičku a já z něj nemohla spustit zrak. Seděl vedle mě, hlavu stále dole a levou ruku na masce. Pomalu si jí sundaval a já zůstávala v němém údivu.

"Nechceš mi říct, že jsi..." Nemohla jsem to ani doříct. Jeho jméno se mi zapíchlo v krku jako rybí kost.
"Proto jsem ti říkal, že to nechceš vědět."

Byla jsem strašně naštvaná, ale na druhou stranu jsem byla i docela šťastná. On se mi líbil už od první chvíle, co jsem ho viděla. V momentě, když jsem si uvědomila, že se mi vlastně i ulevilo, jsem se musela pousmát. On ale pořád seděl vedle mě, pohled zapíchnutý do bot a můj úšklebek neviděl. Chtěla jsem si do něj rýpnout, ale když tu seděl vedle mě jak hromádka neštěstí, nešlo to. Ruce měl puštěné v klíně a v nich tu hroznou masku. Pomalu a jemně jsem mu stiskla ruku. Zvedl svůj pohled na mě a já se neubránila úsměvu. Pohodlně jsem si sedla čelem k fontáně a opřela se. Cítila jsem stále na sobě jeho pohled. Oči mi uvízly na noční obloze a ruka v jeho dlani.

"Alexi..." ani nevím co jsem chtěla říct. Asi jen, že je vše v pořádku. V noční obloze jsem hledala ta správná slova, ale nebyla tam.
"Ano?" V jeho hlase byla cítit nedočkavost.
"Já... asi tě mám ráda." Sjela jsem na něj pohledem a viděla jeho úsměv.
"Jsem rád, že v tom nejsem sám." Přitáhl si mě k sobě a začal mě líbat.

Vrátili jsme se domů kolem třetí ráno a pak.. u mě doma... Macek začal žárlit.