SLEDOVÁNÍ A STAHOVÁNÍ NA TĚCHTO STRÁNKÁCH
JE UMOŽNĚNO POUZE PŘIHLÁŠENÝM UŽIVATELŮM!



V případě, že vám naše skrývací lišty s obsahy nefungují, zkontrolujte, zda-li jste přihlášeni.


Děkujeme za přečtení.




Pomsta V.

Následujícího dne seděla Hinata v autě před budovou Sasukeho firmy. Střídavě jí polévaly vlny horka a nesnesitelné zimy a v myšlenkách se potácela od jedné slepé uličky ke druhé. Včera při cestě domů dokonce na chvíli uvěřila, že by dokázala maminku přesvědčit, aby se domu vzdala. Všechno se ale změnilo, když se ve dveřích srazila s doktorem. Zpanikařila a na nějakého Uchihu si v té chvíli ani nevzpomněla. Lékař se tvářil vážně. Obával se o ženino zdraví… obzvlášť po duševní stránce. Dlouho se prý nesetkal s tak vážným případem deprese. Ona však až moc dobře věděla, co za ní může.
Ztráta domu byla pro její matku poslední kapkou a pro Hinatu důvod, kvůli kterému už nemohla couvnout. Ne s vědomím, že za ní je částečně zodpovědná, byť nedobrovolně.
Jakákoli naděje na zmaření Sasukeho ohavného plánu jí ale opustila teprve ráno, když matce sama prozradila, že světe div se, Uchiha je natolik šlechetný, že jim dům vrátí. Nicméně, pod podmínkou, že pro něj Hinata ihned začne pracovat, aby mu ztrátu nahradila. Ta zpráva jí natolik šokovala a zároveň rozradostnila, že se ani neptala na podrobnosti. Během několika minut, jako by z ní byl úplně jiný člověk a dívce v tu chvíli bylo jasné, že svému osudu už neunikne.
A tak tu teď seděla v autě, přichystaná vydat se na tu nejdelší a nezrádnější cestu, jakou kdy podstoupila. Ale pokud tak mohla zajistit svobodu své mamince a sobě, věděla, že to nějak zvládne. Jakkoli. A možná už tušila, jak. Sasuke jí považoval za záludnou, prodejnou ženskou, která se neštítí ničeho… proč by mu tedy tu představu měla brát? Nikdy mu přeci nemusí ukázat, jak moc jí přitahuje, jak je před ním bezbranná. Podívala se na hodinky. Dvě… Zhluboka se nadechla a vystoupila.
Než stačila zaklepat na dveře jeho kanceláře, samy se před ní otevřely. Stál v nich Sasuke, s rozepnutou košilí, odhalující jeho svalnatou hruď a jemně opálený krk. Rukávy měl vyhrnuté, takže bylo vidět vypracované předloktí, a havraní vlasy rozcuchané, jako by si je zrovna netrpělivě prohrábl rukou.
"Jdeš pozdě." Ucedil. Hinata se snažila zůstat klidná a s hranou lhostejností zkontrolovala ciferník hodinek.
"O dvě minuty, pane Uchiho." Prohodila.
"Beru to tak, že mou nabídku přijímáš." Oznámil jí.
"Pokud dodržíte svou část dohody…" Přikývla mechanicky.
"Jistě" Zavrčel a zlostně jí přejížděl pohledem až k hlubokému výstřihu fialového svetříku, který měla na sobě.
"Příště tu buď v čas."Zaťal bezděky zuby.
"Vynasnažím se." Pípla vzdorovitě. Vyměnily si krátké hněvivé pohledy a pak se muž zamračil. Chytil jí za ruku a vtáhl dovnitř. Jakmile se Hinata ocitla v místnosti, vytrhla se mu a postavila se do rohu. Sasuke došel ke stolu a ledabyle se o něj opřel.
"Pokud vím, včera večer jsme si tykali. Toho pana Uchihu můžeš vynechat… v ložnici si na formality nepotrpím." Ušklíbl se.
"Ještě tam nejsme." Odsekla mu. V tu chvíli se Sasuke zvedl, což samo o sobě vypadalo dost hrozivě, a vykročil k ní. Hinata potlačila touhu utéct. Jak ho může přesvědčit, že je protřelá potvora, když nadskočí při každém jeho pohybu? Pomalu se k ní přiblížil a zastavil se sotva pár centimetrů od ní.
"To se ale brzy změní, neměj strach. Tak, a teď řekni mé jméno. Chci ho slyšet…"
Cože? Bezradně k němu vzhlédla, nadechla se a… zase vydechla. Nedokázala to. Z nějakého důvodu to nešlo, přestože včera večer ho tak už oslovila. Připadalo jí, jako by pro ni jeho jméno získalo nový význam… jako by se stalo jakýmsi projevem něžnosti.
Dokázala jen zavrtět hlavou. Zmateně těkala očima a cítila, jak se jí do tváří hrne barva.
Uchiha se k ní přitiskl, zvedl ruku a prsty jí lehounce přejel zezadu po krku.
"Hinato…" Zašeptal.
"Já… nemůžu." Ztuhla dívka.
"Hinato. No tak, řekni to…" Zachraptěl. Připadla si jako omámená. Nohy jí ztěžkly, krev, jako by se jí zpomalila v žilách.
Viděla, jak se k ní sklání, jak se přibližuje… chce jí políbit.
Malátně zvedla ruce, aby ho zastavila.
"Sasuke…" Šeptla zastřeným hlasem. A jakmile jeho jméno vyslovila, poznala, proč to bylo tak těžké. To jediné slovo dokázalo zbořit celou její obranu. Černovlasý muž se zarazil a pomalu se narovnal.
"Tak vidíš… nakonec to nebylo tak těžké, viď?" Ušklíbl se. Bože, stačilo několik minut v jeho přítomnosti a byla z ní mumlající troska. Musí se vzpamatovat! Musí se držet svého plánu. Jedině tak se může bránit. Nadával si v duchu, přičemž se od něj rychle odtáhla a snažila se vymyslet něco, co by odvedlo jeho pozornost.
"Šaty!" Chytla se první věci, která jí napadla a s nuceným úsměvem na něj pohlédla.
"Co je s nimi?" zamručel Uchiha podezíravě a založil si ruce na prsou.
Nechápal to. V jednom okamžiku celá zrudne, když má říct jeho jméno, a v příštím už mluví o šatech? Jednou věcí si byl, ale jistý-nesmí jí věřit. Tušil, že má něco za lubem. A podle toho, co věděl o ženách, to určitě mělo něco společného s penězi.
Hinata na něj s velkým sebezapřením vyzývavě mrkla.
"No, nejspíš budeš chtít, abych vypadal co nejlíp… a své nejlepší šaty jsem nechala doma… takže, pokud se ti nelíbí tohle…" Rozhodila pohrdavě rukama nad svým oblečením. Tohle se jí hnusilo. Neměla v povaze takhle nepokrytě si o něco říkat, ale chtěla, aby si o ní myslel jen to nejhorší. Sasuke jí propaloval ledovým pohledem. Náhlá změna v jejím chování jím zprvu otřásla, ale pak ho přemohlo odevzdané znechucení. Byla stejná jako všechny ostatní. Naprosto stejná. Ale on přeci ani nic jiného nečekal. Ovšem tentokrát nehodlal dopustit, aby se před ním ukazovala v šatech od nějakého cizího chlapa. Teď je jeho a bude se oblékat jenom pro něj-pro nikoho jiného.
"Jen mi řekni, kde chceš nakupovat a já ti tam otevřu účet. Můžeš tam zajít dnes odpoledne. Zítra musím na dva dny odletět do Suny-zrovna jsem se to dozvěděl-takže můžeš jet se mnou. Předpokládám, že pas máš v pořádku." Informoval jí stroze a došel k telefonu, odkud se na ní s netrpělivým výrazem ve tváři otočil. Hinata zoufale zapátrala v paměti a nakonec ze sebe vysoukala název exkluzivního obchodu, do kterého by jinak nikdy nevkročila. Po stručném telefonátu bylo vše zařízeno. Uchiha položil sluchátko a vrátil se k dlouhovlasé dívce. Rukou jí zvedl hlavu a zpříma se jí zadíval do levandulových očí.
"Snaž se vybrat něco alespoň trochu vhodného. Nerad bych byl svědkem něčeho podobného jako tehdy večer." Dodal příkře a ona věděla, že mluví o šatech, jež jí tenkrát vybral otec. Tváře se jí zabarvily zahanbeným rumělcem , ale rychle se vzpamatovala a vrhla na něj hrdý pohled.
"Pokusím se… ale ty šaty ještě pořád mám, takže tě třeba ještě překvapím…" Řekla.
"Zkus to, a já je z tebe vlastnoručně servu! Nehraj si se mnou. Nemůžeš vyhrát." Zavrčel nebezpečně, až se jí hrdlo sevřelo strachem.
Neměla tušení, proč ho takhle popichuje. Jistěže ty šaty už neměla. Ještě ten večer je vynesla spolu s odpadky, a kdyby mohla, nejraději by je rovnou i spálila.
Sasuke jí konečně pustil. Okamžitě se otočila a na vratkých nohou zamířila ke dveřím.
Když už brala za kliku, uslyšela svoje jméno. Neochotně se na něj ohlédla.
"Svoje auto teď nepotřebuju, takže až budeš mít nakoupeno, můj řidič tě může zavést do bytu. Kde máš kufry?" Zeptal se.
"Jsou v mém autě. Stejně si je musím vzít, takže můžu dojet sama." Ujistila ho. Muž tady jen lhostejně pokrčil rameny, podal jí lístek s adresou svého bytu a ona mohla konečně jít.
V podvečer Hinata zaparkovala před vysokým bytovým domem. Kufr jejího malinkatého auta byl naplněný taškami, a přestože koketovala s myšlenkou, nekoupit si nic jiného, než spoustu laciných kýčovitých hadříků, nedokázala se k tomu přinutit a nakonec z obchodu odešla přesně s tím, co považovala za vhodné pro nejrůznější společenské události.
správce domu byl o jejím příchodu již informován, takže jí předal klíče a pomohl jí s taškami. Hinata unaveně nastoupila do výtahu. Poprvé za celý den nebyla schopná odehnat nepříjemné vzpomínky, vyvolané nečekaným návratem Sasukeho, do jejího života.
Nemohla být naivnější. Nakonec se ukázalo, že je úplně stejný jako Hiashi, ať už se na začátku tvářil jakkoli. Své city k němu už ale udusit nedokázala.
Otevírající se dveře výtahu vyrušily Hinatu z myšlenek. Zatřásla hlavou ve snaze odpoutat se od minulosti. Teď musela myslet hlavně na budoucnost, na to, jak přežít následujících osm týdnů.
Váhavě vstoupila do bytu. Prohlížela si místnosti a zase z nich utíkala, jako by se bála v některé z nich zůstat. Když došla ke dveřím posledního pokoje, zhluboka se nadechla a pak je pomalu otevřela. Potichu vešla dovnitř a zkoumavě se rozhlížela po střízlivě zařízené ložnici. Nikde neviděla žádné osobní věci, snad až na několik svršků úhledně zavěšených v prostorné šatně, či toaletní potřeby v koupelně.
Pohledu an nejdůležitější vybavení ložnice se však pokoušela vyhnout. Ale nešlo to. Ohromná široká postel dominující celé místnosti se nedala přehlédnout. Potažená tmavým saténovým povlečením vypadala svěže a lákavě, a přesto tak děsivě.
Najednou už ale nebyla prázdná.
Hinata na ní teď viděla sebe a Sasukeho, dvě propletená těla. Jaké by to asi bylo? Cítit jeho kůži na své… Nechat ho, aby se k ní přitiskl svým vzrušeným tělem…
V tom se za ní ozval šramot, až sebou zděšeně škubla. Za ní stál správce s posledními zavazadly. Hinata si úlevně oddychla a pak postaršího muže vyprovodila, načež se opět odhodlaně vydala na důkladnější průzkum apartmá.
Kolem desáté hodiny už měla Hinata nervy napjaté k prasknutí. Ticho v domě bylo nesnesitelné a každý sebemenší hluk jí drásal uši. O něco později zazvonil telefon a vytrhl jí tak z letargie. Váhavě ho zvedla.
"Hinato…?" Stačilo slyšet jeho hlas a ztrácela půdu pod nohama. Proč musí po telefonu znít tak něžně? Zhluboka se nadechla.
"Sasuke. Právě jsem si říkala, jestli neležíš někde v nemocnici…" Přísahal by, že v tu chvíli zaslechla na druhém konci aparátu přidušený smích.
"To je od tebe moc milé. Chtěl jsem ti zavolat dřív, ale čekal jsem na jeden hovor. Ještě tu musím něco dodělat, takže se odsud nedostanu dřív, než po půlnoci. Měla by sis jít lehnout. Předpokládám, že ses už zabydlela…" Ujistil se.
"Ano" Odvětila klidně.
"Dobře. Pokusím se tě nevzbudit, až přijdu… nebo bys na mě pokaždé mohla čekat…?" Nadhodil s téměř nepostřehnutelným očekáváním.
"Promiň, ale jsem děsně utahaná… to víš, všechno to vzrušení a tak. Dobrou noc…" Zívla hlasitě, přestože měla co dělat, aby nepropadla panice a už chtěla telefon položit, když se ze sluchátka ozvalo její jméno. Znovu ho zvedla k uchu.
"Jestli nebudeš v mé posteli, až se vrátím, Hinato… sám si tě tam odnesu…" Dodal ještě tichým svůdným hlasem a pak zavěsil.
Hinata si vybavila nejvzdálenější pokoj pro hosty, který si vybrala v bláhové snaze uniknout před tím, co se od ní čekalo. Bylo jí jasné, že to myslel vážně. S tímto vědomím tedy sebrala svou pohodlnou košili, rozloučila se s malým útulným pokojem a lehla si do velké manželské postele. Chvíli ještě bezmyšlenkovitě bloumala zrakem po stěnách, ale nakonec jí spánek přece jenom přemohl.

______________________________________________________________

https://discord.com/invite/wCP6Uhc9x4

0