Pomsta XII.

Hinata si vzala hrnek s horkým čajem a popošla k velkému oknu v obývacím pokoji. Nepřítomně se zadívala ven. Uvnitř cítila nezvyklou nehybnost… a prázdnotu. Jako by se v ní něco změnilo. Bála se, že už nikdy nebude stajná jako dřív. Zavrtěla hlavou. Nesmí na to myslet… alespoň prozatím. Celé tělo jí bolelo, svaly protestovaly při každém rychlejším pohybu, na světlé kůži jí naskákaly modřiny a při vzpomínce na včerejší vášnivé milování se Sasukem, krvavě zrudla. Usrkla čaje a cítila, jak jí horká tekutina klouže do žaludku a pomalu tak rozehřívá ztuhlé tělo.
Do ticha zadrnčel telefon. Prudce sebou trhla. Hlavou jí opět proběhly obrazy minulé noci a v podbřišku jí zašimralo slastné mravenčení. Díkybohu, že jí nemohl vidět.
"Haló?"
"Poslal jsem k tobě kurýra pro…"
"Jasně, já vím."
"Uvidíme se večer."
"Fajn." Ukončila telefonát a vrátila plastové sluchátko zpátky na místo. Nemohla ho nechat domluvit. Nechtěla to od něj slyšet. Moc dobře věděla, co by řekl. Jejich rozhovor nemohl být prázdnější. Mluvili o smlouvě. Ukolébaná opojnými city na ni včera zapomněla, jen aby se ráno probudila a našla ji vedle sebe na polštáři. Při pohledu na ni se jen smutně usmála. Jistě, o nic víc tu přeci nejde. Sasuke jí už podepsal a připojil stručnou poznámku:

Podepiš se a já pro ni pošlu kurýra. Považuji to za vyřízené.

"Vyřízené". Matka má dům zpátky… a za sedm týdnů budu volná i já. Pomyslela si. Očekávané nadšení se ale nedostavilo. Rozladěně ucukla od telefonu a šla umýt hrnek. Pak našla pero, podepsala smlouvu a vložila jí do připravené obálky. Sešla dolů a počkala na kurýra. Skoro jí po něm hodila a vrátila se do bytu. Rozrušená víc, než by kdy čekala.
***
V příštích dnech pak začaly přicházet balíčky. Sametové krabičky skrývající nádherné šperky. Většinou s lístečkem, na kterém stálo něco neosobního. Hinata se s postupem času přestala tvářit ohromeně a přestala děkovat, když viděla, jak to Sasukeho otravuje.
Prý očekává, že je bude nosit. Aby ho reprezentovala. Ale s každým novým náhrdelníkem, novými náušnicemi si připadala ubožejší, čím dál poníženější. Pokaždé se musela přemáhat, aby si některé navlékla. Tohle prostě nebyla ona! Kdyby jí je dával pro radost, z lásky, bylo by to něco jiného… Své naivní fantazii se musela zasmát.
Teď, když s ním začala spát, uvědomila si, že tohle je jeho obvyklý postup. Ničím se nelišila od jiných žen, které se vystřídaly v jeho posteli, a bylo přinejmenším bláhové namlouvat si něco jiného.
Ale pátého dne po čtyřech nocích s ním, když jí doručily další "dárek" jí vzrůstající neklid nakonec vyhnal z bytu. Celé hodiny bezcílně bloumala městem, až nakonec skončila v jednom starém zapadlém kině, kde alespoň na chvíli unikla myšlenkám, které ji pronásledovaly.
"Kdes sakra byla?!" Hinata cítila, jak jí pomalu ochromuje dobře známý pocit panického strachu. Sasuke ale není Hiashi… Spěšně za sebou zavřela vchodové dveře.
"Šla jsem do kina. Nemůžeš mě tu držet…"
"Myslíš?" ucedil a zamířil k ní. Ale zarazil se, když viděl, jak zbledla, a přinutil se ke klidu.
Je zpátky. Je tady. Copak si myslel, že uteče, když už je podepsaná smlouva? Ano… chvíli ano.
"Hinato… podívej. Jasně, že tě tu nemůžu držet. Ale vrátil jsem se a ty si tu nebyla… Já nevím, asi jsem si myslel…" Zavrtěl hlavou. "…na tom nesejde. Příště mi prostě zavolej…" Hinata nemohla uvěřit svým uším. Zdálo se, že Sasuke je… otřesený. Poku to ovšem vůbec bylo možné. Copak si myslel, že by utekla? To sotva! Kdyby něco takového jenom zkusila, určitě by dohodu zrušil, smlouva nesmlouva.
"Nemám na tebe číslo." namítla jedovatě.
"To se dá snadno napravit." řekl, sebral jí mobil a bez okolků do něj naklapal svoje číslo.
"A moje nechceš?"
Rozpačitě si odkašlal: "Jasně, že chci." podal jí svůj teelfona
a ona do něj uložila zase to své. V koutcích jí zacukalo. Najednou cítila, jak se na povrch dere smích. Nedokázala to ovládnout. Sasuke jí zaraženě pozoroval a cítil, jak se smích z celé té absurdní situace přenáší i na něj. Bezděčně natáhl ruku a pohladil jí po tváři.
"Takhle jsi ještě krásnější." vydechl užasle. "Měla by ses smát častěji." Hinata škytla a bez přemýšlení odpověděla: "V poslední době mi do smíchu moc nebylo…" Vlastně nikdy…
Uchihova tvář potemněla a znovu se uzavřela. Stáhl se a Hinatě připadalo, jako by jí o něco oloupil.
"Dal jsem péct kuře… co ty na to?"
"Ty umíš vařit?" vylétlo z ní.
"Ano, docela dobře…" ušklíbl se. Hinata pokrčila rameny, ale vlastně byla vděčná, že nejdou do nějaké luxusní restourace, jak měl Sasuke poslední dobou ve zvyku.
"Vážně? A kde ses to naučil?" zajímalo jí.
Sasuke se dal do přípravy salátu. "Když táta zkrachoval a matka ho opustila, musel jsem vařit pro nás pro všechny. Jinak bychom umřely hlady."
"Ale vždyť jsi byl ještě dítě?!" vydechla udiveně. Muž před ní nehnul ani brvou.
"když se pak matka znovu vdala, měli jsme hospodyni, lae pro tátu jsem vařil rád…"
Hinata ho udiveně pozorovala. Dumala nad tím, co si asi musel prožít, a najednou si vzpomněla, co jí řekl doktor Hatake v den Hiashiho pohřbu.
"Řekl jsi, že otec zkrachoval… proto… proto jsi tak shovívavý ke svým nepřátelům?" Sasuke na ní vrhl upřený pohled. Hinata zčervenala. Tak pěkně si povídaly a ona to…
"…chci říct… doktor Hatake se zmínil, že většinou nejsi tak… tak nemilosrdný." Dokončila nejistě. Sasuke přetal míchat zeleninu a oběma rukama se opřel o linku.
"Zajímá tě, proč jsem se tak zachoval jenom k vám?" přimhouřil oči. Chabě přikývla. Tak ráda by vzala svá slova zpět.
"Bráním se, když mě někdo provokuje… a to jste se svým otcem udělali, Hinato. Nesnaž se to popírat." Pronesl ledovým hlasem a ona viděla, jak se opět uzavírá do sebe.
"Jdu se osprchovat." Zamumlala jenom a rychla se otočila ke dveřím. Sasuke se za ní ještě dlouhou dobu díval. Tou jedinou poznámkou, Hinata dokázala vystihnout celý jeho život. To jak obchodoval i to, jak jednal.
***
"Můžu s něčím pomoct?" ozvala se Hinata ode dveří téměř vzdorovitě. Byla odhodlaná nedat na sobě znát, jak moc jí svou odměřeností ranil. Pořád se tvářil zachmuřeně. Sotva se jejím směrem podíval, přesto si všiml zlostných - nebo snad ukřivděných? - plamínků v jejích levandulových očích. Natolik ho to zmátlo a popudilo, že jen nepřítomně odpověděl:
"Prostři stůl, dones příbory a vidličky…"
"Ano, pane." Zamumlala tlumeně a dala se do prostírání. Ale když se otročila ke skříňce a natáhla se pro talíře, zničehonic ucítila, jak jí sevřel v pase. V příštím okamžiku už byla otočena čelem k němu, uvězněna mezi linkou a jeho pevným tělem. Bezmocně k němu vzhlédla.
"Hinato… prostě se mě nesnaž pochopit. K ničemu to nebude. Potřebuju jen tebe…" bříškem prstu jí přejel po rtech. "… a tohle." Sklonil se k jejím rtům a hladově se jich zmocnil. Líbal je, sál a lehounce kousal. Hádala, že to má být jakási omluva. Ale taky jí řekl, že nic víc od ní nechce. Žádné myšlenky, názory… nebo snad dokonce lásku. Dokud jí líbal, dokázala na to zapomenout, ale jaknile se jí přestal dotýkat, bolest se okamžitě ozvala znovu. A tak mu polibky zoufale oplácela a doufala, přála si, aby nikdy nepřestal. Po chvíle se od ní odtáhl a ona k němu vzhlédla s očima omámenýma touhou.
"Nepřestávej…" zaprosila zoufale. Vytáhla se na špičky, ale byla o tolik menší, že k němu nedosáhla, a tak se její rty zastavily jen kousek od těch jeho.
A když pak znovu zašeptala: "Prosím… nepřestávej…" nedokázal jí už ododlat. Zvedl jí a posadil na linku, uvelebil se mezi jejíma nohama a vyslyšel její prosbu se stejnou naléhavostí, s jakou jí vyslovila.
***
"Ještě trochu vína?"
Hinata zavrtěla hlavou a zakryla sklenici rukou. Ještě se mu nedokázala podívat do očí. Jídlo bylo hotové už před hodinou, ale jedli až teď. A to jenom kvůli ní…
Přála si být neviditelná. To ona ho prosila, aby jí líbal. Skoro z něj strhala oblečení! Vyprovokovala ho k milování a on si jí vzal tvrdě a rychle, ještě se jí točila hlava. A přitom věděla, že to udělala jenom proto, aby nemusela čelit jeho lhostejnosti vůči citům, které si sama ještě nechtěla připustit.
"Hinato?" ozval se Sasuke starostlivě. Váhavě mu pohlédla do očí.
"Nechceš mi říct, proč se tváříš tak ztrápeně? Nebo si mám myslet, že za to může moje večeře?" pousmál se. Uhnula pohledem a pak se na něj podívala znovu.
Jistě. Říkala si. Nejspíš je zvyklý na zkušené milenky, které si dokážou říct, o to, co chtějí, které dokážou uspokojit muže, jako je on. Pro něj tahle "mezihra" patrně nebyla nějak výjimečná…
Hinata nasadila nucený úsměv a klidně odvětila: "To nic… a to kuře… bylo vynikající…"
A bylo by ještě lepší, kdyby ho snědli už před hodinou… Povzdychla si.
Sasuke posměšně povytáhl obočí: "Ta lichotka měla být nějaká kamufláž?"
Copak to bylo tak čitelné?! Zanaříkala v duchu, zčervenalá rozpaky.
"Vždycky tě prozradí, když se takhle začervenáš…" usmál se. Bodlo jí u srdce. Bylo jí jasné, že je přesvědčený, že její ruměnec znamená pravý opak toho, co ve skutečnosti cítí. Zvedla se, aby sklidila ze stolu, a když se vrátila, Sasuke jí chytl za zápěstí a stáhl k sobě na klín.
"Sasuke!" vydechla bezmocně. Proč se mu její tělo, tak sanadno vzdává? Zrádce!
"Mám pro tebe překvapení… Chtěl jsem ti ho ukázat dřív, ale přišla jsi pozdě… a pak jsme měli příjemnější zábavu." najednou ucítil, jak mu v náručí ztuhla. Vůbec se v ní nevyznal. Nejdřív se s ním pomiluje s vášnivostí, jakou dosud nepoznal, a hned na to se mu skoro bojí podívat do očí. Většina žen se ho po milování křečovitě držela u sebe, ale Hinata… byla pravý opak, divže ho od sebe neodstrkovala. A on se poprvé v životě cítil… dotčený!
Jen aby se tím nemusel zabývat, rychle se zvedl a postavil jí na zem.
"Pojďme dolů, ukážu ti to." Vzal jí za ruku a zavedl ven na poloprázdnou ulici.
"Tak co?" zeptal se netrpělivě po chvíli, když nic neříkala. Hinata se rozhlédla kolem sebe, čím dál víc zmatená.
"Sasuke, já nevím, co bych měla…" najednou se zarazila a on ucítil, jak mu stiskla ruku.
"Moje auto… moje auto je pryč… bylo tady…" pustila ho a popošla k silnici.
"Kde…? Vždyť jsem ho sem sama zaparkoval." V rostoucí panice se k němu otočila.
"Možná ho odtáhli. Ale určitě jsem platila. Pamatuju si to. Kdo by kradl takové auto?" ujišťovala se.
"Hinato, přestaň!" stoupl si za ní a natočil jí k autům zaparkovaným u chodníku. Objal jí kolem pasu a ukázal na naleštěný, zbrusu nový minicooper stojící na místě, kde předtím zaparkovala ten svůj.
"Ale ne… moje auto bylo staré, vzpomínáš?" připomněla mu s trpkostí v glase, jelikož věděla, co si o jejím autě myslí.
"To já jsem ho nechal odtáhnout. Dřív nebo později by ses v němy vybourala… No a tohle máš místo něj." Dodal a zamával jí před očima klíčkem.
Cože? Jen tak?
"Ale… Kde… Co se stalo s mým autem?" pípla.
"Teď už je z něj nejspíš kus šrotu…" ujistil jí Uchiha.
Hinatě se roztřásly rty. Bůhví proč, najednou měla pocit, jako by jí právě vyrval srdce z těla, vyždímal ho a dal ho zpátky. Šlo sice jenom o auto, ale bylo její, byla to první věc, kterou si koupila za vlastní peníze. Bylo pro ni symbolem nezávislosti na Hiashim. A on ho, aniž by se zeptal, nechla odtáhnout!
Zuřivě se kousala do rtu, aby se nerozbrečela. Nesmí se dozvědět, jak moc jí to ranilo-jen by si myslel, že to na něj hraje. Před očima se jí stále houpal klíček, tak ho Sasukemu vzala a popošla k autu. Zamrkala, potlačila bolest, zhluboka se nadechla a otočila se k němu se širokým úsměvem.
"Je nádherné. Promiň, jen mě to trochu zaskočilo… Ještě nikdy… Totiž, už dlouho jsem nedostala tak velký dárek…" Vztek a bolest jí vyburcovaly k činnosti. Vrátila se k němu, lehce ho políbila a roztomile se na něj uculila.
"Můžu to brát tak, že za dva měsíce bude moje? Musím přece v něčem jezdit…" prstem mu laškovně přejela po tričku. "… a co všechny ty šperky…?" koketně zamrkala a přitom sledovala, jak se dostavuje očekávaná reakce. Sasuke stiskl rty a v onyxových očích mu nebezpečně blýsklo. Jednala přesně tak, jak od ní očekával. A jí se z toho dělalo nanic! Ale zároveň cítila, jak jí to svým tpůsobem chrání.
"Jsou tvoje." Odpověděl chladně a i přestože se mu její chování příčilo, svým způsobem pocítil úlevu. Copak si mohl myslet, že je jiná? Taková hloupost! Už si ani nevyčítal, že jí zahrnul všemi těmi šperky, že jí koupil auto. Udělal by to pro každou jinou - nenech se zmást, je to jen malá vypočítavá potvůrka! Vždycky byla…