Přátelství nebo láska 9 2/2

****

Otevřel oči. I přes třeštící hlavu se mu to nakonec podařilo. Pokusil se pohnout, ale provazy kterými byl svázaný mu to nedovolovaly.
Byl v temné místnosti bez oken, ale pokud namáhal sluch, mohl jako kdyby z dálky zaslechnout jezdící auta a stroje. Zhluboka se nadechl a pokusil si vzpomenout co se stalo! Jako první mu přišla na mysl vzpomínka na zraněného Paava. Zavřel oči a snažil se uklidnit, ale vůbec nic nepomáhalo. Za první nevěděl kdo jej unesl a za druhé to ani netušil.
Dveře před ním se ze zaskřípěním otevřely a do očí jej uhodilo přímé sluneční světlo. Zamrkal a přimhouřil oči tak, aby viděl alespoň siluetu prozatím neznámé osoby. Když se za mužem, určitě to byl muž, zavřely dveře, zastavil se a natočil se na stranu. Rukou zašátral po zdi a vprostřed místnosti se rozsvítila žárovka.
„Sethe?“ zašeptal nechápavě. Za nic na světě nedokázal pochopit proč právě on. Rozsvítilo se mu až k němu přišel blíž. Jeho šílenstvím zářící oči jej přikovaly k podlaze. Nedokázal se pohnout a málem zapomněl i dýchat. „Proč?“
„Ty se mě ptáš?“ zachechtal se a naklonil hlavu na stranu. „Chtěl bys vědět kdo naučil Lokiho jak se šuká chlap!“ Nebyla to otázka, protože od druhého nečekal odpověď, kterou si po chvíli dal sám. „Já!“ znovu se rozesmál smíchem na hranici šílenství. „Bylo mu dvanáct a mě…“
„Mlč, prosím…“ přerušil jej. Za několik okamžiků pochopil že to neměl dělat. Než se nadál byl starší u něj a surově jej uhodil do obličeje až upadl. Brečel. Nemohl ty slzy zastavit. Litoval toho, že nikdy nepochopil tu averzi kterou Loki ke svému bratrovi cítil. V té době to ani nemohl pochopit a pak se po Sethovi slehla zem a nedlouho na to zemřeli oba jejich rodiče.
Starší pokračoval dál jako kdyby jej ani blondýn nepřerušil. „Po roce to ti parchanti zjistili a odtrhli nás od sebe. Nemohl jsem dopustit, aby mu zničili život a tak jsem se jich zbavil. Ale on brečel, plakal že jsem…“ tady se odmlčel a zahleděl se v dál, „…a já mu ukázal kdo je tady pánem. Nedovolím nikomu aby nás od sebe odloučil!“
„Ty nechceš aby byl šťastný?!“
Opět se rozesmál. „On může a bude šťastný jen se mnou. Nikdo jiný mu nedokáže dát to po čem touží. I když se to snaží popírat, miluje, když to bolí. Má rád, když to bolí tady!“ přiložil si ruku doprostřed hrudi, „a šíří se to po celém těle. Tys sám toho byl svědkem!“
Klekl si před mladšího muže a upřeně se mu zadíval do očí.
„Taky jsi to cítil?“ rozchechtal se, „Určitě ne, on to nedokáže tak dobře jako já!“ Konečky prstů chytil Mattiho za bradu a donutil jej tak aby se mu podíval do očí. „Chtěl bys to vyzkoušet?“
Mladší jen zděšeně vrtěl hlavou a pokusil se druhému vytrhnout ze sevření.
„Stejně bych ti to nedopřál! Tohle patří jen a jen Lokimu!“ znovu si přiložil dlaň do středu hrudi a pohled se mu zamlžil. „Nikdo z Vás neví jak moc to bolí, když ho miluju a on jen a jen křičí. Vždycky, dávno mi to trhalo srdce a pak ses objevil ty a on… zapomněl že jsem ho miloval! Tys ho donutil aby zapomněl a proto za to musíš trpět!“

****

Auto zastavilo na opuštěném staveništi. „Jsi si jistý že je to tady?“
„No, na sto procent ne, ale před deseti lety tady stál nádherný dům. Jezdili jsme sem s rodiči na dovolenou ještě v době kdy byl Seth… normální!“
„Co se s tvým bratrem vlastně stalo?“
Loki se zadíval stranou na nedalekou dálnici a několik sekund mlčel než promluvil. „Vždycky říkal že mě miluje!“ tady se rozesmál. „V té době jsem to nechápal. Zdálo se mi to normální, je to můj bratr a má mě rád tak jako já jeho. Ze začátku se mě občas jen tak dotkl a smál se u toho. Ale pak… nic nedbal na to, že jsem ho prosil ať toho nechá, že je to nepříjemné, že to bolí, ale on.“ znovu se odmlčel a setřel si z tváří slzy. „Nikdy neposlouchal co říkám, jen pořád dokola opakoval jak mě miluje, a že to jsem já kdo to nechápe."
„To je...“ nedořekla, protože ji zastavil jeho hlas.
„Když jsem pochopil bylo už moc pozdě. Až když jsem poznal Mattiho...“ kousl se do rtu, složil ruce v klíně a různě si proplétal prsty, několik vteřin mlčel. „...byl ve všem úžasný, přátelský a hlavně, už v té době mě šíleně přitahoval. Ale kdyby se nestala ta věc,“ přiložil si bříška prstů ke tváři, konečky se dotýkajíc pásky přes oko. „nikdy bych toho nezneužil. Nemůžu říct, že všechno byla Sethova vina, ale... To jak se choval mělo nepřímý důsledek na to jak jsem se zachoval k Mattimu. Pokud mu něco udělá, neodpustím si to, nikdy!“
„Myslíš, že tě bude poslouchat?“
„Seth?“ Druhý mladík přikývl a čekal. „Já jsem jediný koho v tomhle rozpoložení bude vnímat, jsem si tím stoprocentně jistý!“
„A co policie? Nebylo by...“
„Ne,“ zavrtěl hlavou. „Tak by se to mohlo jen zvrhnout v něčí smrt. Musíte mě nechat si s ním promluvit. No, dejte mi hodinku, pokud do té doby nevyjdu anebo mezitím zaslechnete nějaké divné zvuky... volejte policii!“
…
Natáhl ruku a konečně se odhodlal k tomu tu zatracenou kliku stisknout a otevřít dveře vedoucí dovnitř. Ještě živě si pamatoval jak to tady před několika lety vypadalo a jak zde byli šťastní. Byli ještě úplná rodina a mysleli si že to tak zůstane navždy, ale pak se z jeho, do té doby milovaného bratra, stala bestie. Nestvůra a vrah! Co vlastně zapříčinilo tu změnu? Věděl že se to nikdy nedozví, ale... Zavrtěl hlavou a učinil krok do neznáma.
Bylo to velké skladiště, na jehož konci následovali dveře. Nechtěl nic uspěchat, ale cítil se divně. Tlukot srdce cítil až v krku, dech mu ztěžkl a celkově se cítil na pokraji sil. Něco mu říkalo, že pokud si nepospíší mohlo by být už pozdě. Zpočátku udělal jen dva malé a pomalé krůčky, ale pak se rozběhl, když zaslechl výkřik.

****

Chlad kovu, který ucítil na krku zapříčinil že se mu dech zadrhl v hrdle. Oči se mu zděšením rozšířily, nemohl se ani pohnout a čas jako kdyby se pro něj zastavil.
Pohnul krkem a ucítil jak se ostří hlouběji zarývá do kůže a trhá ji. Několik kapek krve steklo do prohlubně klíčních kostí, až když nůž odtáhl od jeho krku... vykřikl a odsunul se od Setha co nejdále to šlo.
Zděšení které jej zcela ohromilo bylo obrovské.
Po chvíli uslyšel rychlé kroky a pak výkřik svého jména, zatmělo se mu před očima a...

„Matti?“ zaslechl výkřik toho jména které tak moc nenáviděl. Otočil se tím směrem odkud ten výkřik vyšel a radostí se mu zamlžil pohled. Jeho drahý Loki přišel! Ale jak to, že vyslovil TO jméno? Proč neoslovil mě?
Nechápavě na něj zíral, přesto nadšení z jeho očí nevyprchalo. „Přece jsi přišel, Loki.“ Nechápal nic z toho. Proč není nadšený, že jej vidí? Proč není rád, že odstranil z cesty jedinou překážku která mezi nimi byla?
Stále jej pozoroval neschopen jakéhokoli slova, reakce, čehokoli.
„Sethe!“
Starší z bratrů se postavil na nohy. Udělal dva kroky vpřed, stále se dívajíc do očí svého mladšího bratra. Loki zavrtěl hlavou a tak se Seth zastavil. „Udělal jsem to pro Tebe! To přeci víš! S ním bys nikdy nebyl, nemohl být šťastný!“
„Proč rozhoduješ za mě? Copak ti nestačilo že kvůli nám zemřelo tolik lidí?“
„Ne,“ zavrtěl hlavou, „všichni si zasloužili zemřít. Všichni, bez vyjímky!“
„A to i naši rodiče!? Vždyť nás milovali a...“
„Ne,“ urputně zavrtěl hlavou, „stále v cestě naší lásce!“
„Lásce?“ rozesmál se mladší z bratři. Ne, nedokázal ten smích zastavit. „Tak ty tomu říkáš láska? Nenech se vysmát, bratře! Ty nevíš co to slovo znamená. Pro Tebe je to jen slovo, musíš dokázat pustit toho, kdo k tobě nic necítí! Pro mě jsi jen cizí člověk. Kdysi jsem tě měl rád, ale pak jsi to celé zničil, když...“
„Mlč, nic neříkej,“ vrtěl zuřivě hlavou a opět se začal ke druhému přibližovat, „vždyť ty už nevíš co mluvíš! To si už nepamatuješ jak jsi mi kolikrtát v noci šěptal do ucha jak mě miluješ a že mě nikdy neopustíš a že...“ zavrtěl hlavou. Neuvědomujíc si, že v ruce stále svírá nůž. O to zděšenější byl když ucítil ve svém náručí ochabující tělo druhého mladíka.

Nechápal nic z toho, co se mu druhý snaží říct. Nedbal ani na to, že se k němu druhý přibližuje. Jediné pro co měl teď oči, byl zraněný Matti. Doufal, že říznutí na jeho krku není moc hluboké a hlavně věřil, že ten výkřik donutil druhé dva kteří zůstali venku aby začali jednat. Neměl udělat tak bláznivou věc a věřit tomu, že dokáže Setha zastavil. Měl by přestat být naivní!
Naštěstí byl spoutaný provazy jen na rukách a vepředu, takže byl schopný tisknout si pěsti ke krvácejícímu krku. Snažil se dýchat co nejvíc povrchně a pomalu, ale cítil, že mu docházejí síly. Jediným štěstím bylo, že nezasáhl tepnu v tak velkém rozsahu.
Nůž v Sethově ruce však vykonal svoji cestu a příliš lehce se zabořil do měkké tkáně břicha.
Oba dva od sebe odstoupili.
Loki si nechápavě přiložil ruce na břicho a pak si je rudě zbarvené přiblížil k očím. Cítil jak se mu zvedá žaludek, cítil zvláštní slabost která jej donutila aby se svezl na kolena a se stále nechápajícím výrazem se podíval do očí svého bratra. I ten zděšeně zíral na zbraň ve své ruce. Poté ji odhodil na zem a vrhl se ke svému bratrovi, který na zem vyplivl chuchvalec krve. Objal jej a zvrátil hlavu vzad, vykřikujíc jeho jméno: „Loki!“

****

Houkajíci sanitka, policejní sirény. Nic z toho nevnímal. Jediné, co chtěl, musel vidět byla tvář muže kterého miloval. Chtěl naposledy zahlédnout jeho oči. Zamrkal, musel se držet zuby nehty, ale nakonec jeho vůle vyhrála, alespoň na chvíli.
Blonďáček zamrkal a otevřel oči, které se na něj upřely a on v nich zahlédl to co si přál tak dlouho vidět... pochopení a snad i trochu té lásky, lásky která však jak už teď věděl, nepatřila jemu. Olízl si rty a přes popraskané rty vyšlo jen: „Odpusť.“ Pokusil se mu odpovědět, ale neměl na to již dostatek sil a tak jen myslel na to co chtěl říct a doufal, že to k druhému dojde alespoň skrz myšlenky.
Ty mi přeci nemáš co odpouštět! To já bych měl prosit tebe, ale i tak... děkuji. Slzy si našly svoji cestu a pak jen ticho a bolest byla pomalu odplavovaná pryč. Teď cítil jediné... uvolnění a podivnou prázdnotu.