PRAVDA JE, ŽE... díl 1

PRAVDA JE, ŽE...

Věděl jsem to. Už od prvního okamžiku, co jsme se potkaly. Tyhle pocity, by neměli existovat. A přesto tady jsou. Nenávidím se za to. Nenávidím ten pocit. Pocit bušícího srdce, když se na mě usměje, pocit beznaděje a samoty, když není se mnou. Ten chtíč, který je každým okamžikem silnější a silnější… Tohle není dobré. Něco takového bych k němu cítit neměl. Je to špatné. Nejen pro mě, ale i pro něj...

_____________________________________________________________________________

ALLEN

Přetočil jsem se pomalu na bok, a pokoušel se znovu usnout, ale šlo to jen ztěžka. Stále jsem na to musel myslet. Na to, na co jsem před týdnem přišel... Proč to musí být zrovna on? Vždyť mi donedávna pocit "láska" nic neříkal. Nezajímalo mě to. Ano, myslel jsem si o Lenalee-chan, že je roztomilá, ale nikdy jsem ji neměl rád. Teda, alespoň jsem tenhle pocit v sobě hluboko dusil. Dřív, když se na mě Lenalee-chan usmála, rozbušilo se mi srdce. Myslel jsem si, že bych ji snad mohl mít rád, přesto jsem s ní do té propasti, zvané láska, nechtěl skočit. Proč? Nejspíš proto, že jsem nechtěl být stejný jako můj mistr. Nenapravitelný d*vkař, který každou ženu využije, sebere jí prachy a zdrhne neznámo kam. Bál jsem se, že by se ze mě mohlo stát něco podobného, kdybych se zamiloval... Ale tentokrát je to jiné. Ten pocit je stále silnější a silnější, nemůžu se ho zbavit... Nevím, jak dlouho to ještě snesu. Přesto, proč ten pocit neutichá? Nechci se zamilovat!! Ne do NĚJ!! Znovu jsem se v posteli převalil, a vzpomínal na onen večer, kdy se všechno pokazilo...

Ten večer byl úplněk. Hvězdy třpytily jako náhrdelník posetý diamanty, na tmavomodrém plášti noci, jen místy ho proťal oslniví záblesk, jak se Krory zakusoval do akum. Já jsem poskytoval krytí, se svým přítelem na útesu bok po boku. I přesto, že akumy, které na nás útočily, byly na druhé úrovni, nedělalo nám to moc velké problémy. Oba dva jsme tvrdě trénovaly, a tak jsme hodně zesílily. Navíc jsme se skvěle doplňovali. Jenomže pak se to zvrtlo. Když jsme uskakoval z dostřelu jedné z akum, neodhadl jsem dobře vzdálenost doskoku, a má pravá noha dopadla na kluzký kámen, na kterém jsem podklouzl. Padal jsem ze srázu. V mé hlavě se začal rodit plán, jak se nejlépe zachytit o skálu, ale nakonec to nebylo zapotřebí. Jakmile spatřil, že nejsem za jeho zády, okamžitě si uvědomil co se stalo. Nebojácně za mnou skočil z útesu a zuřivě si mě přitáhl k sobě do náruče. Jeho smaragdově zelené oči mě odzbrojily. Jeho uvolněný obličej a široký úsměv, když si mě k sobě přitiskl, mě uchopily tak silně, že jsem se z toho sevření nemohl dostat. Vlastně jsem ani nechtěl... Měsíc, jež byl za jeho zády, mu zbarvil vlasy, až se mi zdálo, že září... Tehdy se naše rty nebezpečně rychle přiblížily, ale nevadilo mi to. Chtěl jsem to. Chtěl jsem ho políbit. Vlastně to stále chci...

S přerývavým oddechováním jsem se prudce posadil. Na co to sakra myslím? Proč na to vzpomínám?! Vždyť jsem chtěl zapomenout... Chtěl jsem tyhle pocity pohřbít někde hluboko ve svém nitru, odkud se už nikdy nedostanou. Chtěl jsem... Nasucho jsem polkl a setřel si studený pot z čela. Neohrabaně jsem vylezl z postele a vrávoravými kroky si to zamířil rovnou do koupelny. Musím si zchladit hlavu...
_____________________________________________________________________________

Poté, co jsem ve sprše strávil více jak půl hodiny, jsem se rozhodl konečně vylézt ze svého pokoje, z něhož jsem nevyšel přes dva dny. Potřeboval jsem soukromý, abych si to v hlavě všechno urovnal. Stejně to nepomohlo. Zapnul jsem si poslední knoflík na svém exorcistickém plášti a vydal se do jídelny, kam mě mé nohy nasměřovaly. Přesněji řečeno můj žaludek, který na sebe upozorňoval už hodnou chvíli. No, přeci jenom je už čas na oběd.
"Dnes si dám hranolky,kari,dva krát rámen s extra porcí menma, hovězí guláš, mashirogen, tomnyak, rýži a kuřecí salát. Jako desert si dám tři druhy zmrzliny zalité horkými ostružinami, pečené knedlíky a dvoj-patrový dort se sypáním." Vyjmenovával jsem a už při samotné představě se mi začali sbíhat sliny.
"Vypadá to, že dneska máš obzvlášť velký hlad, co?" Usmál se na mě Jerry. Aby taky ne, když jsem od včerejška nic nejedl...Pomyslel jsem si. Na mé tváři se objevil široký úsměv, což Jerrymu stačilo jako dostačující odpověď.
"Dám si to co vždy." Ozval se vedle mě panovačný hlas.
"Dovolíš?" Řekl jsem a natlačil se více na výdejní okénko. "Byl jsem tu první."
"To mě má zajímat, moyashi?" Odstrčil mě, nevšímajíc si mého pohledu.
"Jmenuji se Allen!" Uchopil jsem Kandu za paži.
"A to mě má jako zajímat?" Zopakoval svou předchozí větu, kterou od něj slýchávám poměrně často.
"Tvůj tón se mi nelíbí..." Řekl jsem stále klidným hlasem, i když se mi v těle vařila krev.
"Ty se mi taky nelíbíš." Odsekl, s vražedným pohledem v očích. "Nemluv na mě, ty prokletá osobo. Nesnáším lidi, jako jsi ty."
"Alespoň na jedné věci se shodneme." Naštvaně jsem stiskl levou ruku, jež svírala Kandovu paži. Ten si to vyložil, jako výzvu na souboj.
"Pojď si to vyřídit ven!" V jeho pohledu se objevil hlad po krvi. Myslí to vážně. Jestli nebudu dostatečně opatrný, hrozí, že mi Kanda usekne ucho. V tom nejlepším případě.
"Stále spolu nevycházíte?" Ozvalo se za Kandovými zády. Oba dva jsme se zároveň natočily, abychom viděly, kdo to vstoupil mezi naši roztržku. Byl to Reever. " No tak, měli by jste se k sobě chovat lépe." Zamával na nás rukou, což nejspíše považoval za utěšující gesto.
"Říká někdo, kdo se schovává za holkou." Řekli jsme s Kandou sborově. Kanda na mě upřel jeden z těch svých pohledů, který má vyhrazený speciálně pro mě. "Proč bych měl vycházet s prokletou fazolí?!" Konstatoval.
"Možná jsem trochu prokletý, ale pořád jsem stejný jako ty!" Zvýšil jsem hlas. Kanda se na chvíli zarazil. A jéjé...Překročil jsem hranici, blesklo mi hlavou. Určitě za to může ta poslední věta: 'jsem stejný jako ty'. V mém tvrzení mě usvědčil Mugen, kterým na mě Kanda mířil. Tohle nevypadá vůbec dobře... Nejlepší možná volba, jež mě v tu chvíli napadla byla, Kandu ignorovat. Což ještě více podnítilo jeho zuřivost, a touhu mi setnout hlavu. Ale dříve než to stihl, ho zarazil hlasitý výkřik.
"Állenééé!!" Zakřičel na mě z okraje jídelny. Ten hlas! Může to být...
V jednu chvíli jsem ještě stál na nohách a v druhé jsem ležel na zemi, majíc na sobě těžké břemeno, jež na mě leželo. Po tom tvrdém dopadu jsem se mírně praštil do hlavy, proto mi hned nedošlo, co se stalo, nebo kdo to vlastně na mě leží. Když jsem ho nad sebou spatřil s mokrými vlasy a tím jeho dokonalým úsměvem, mé srdce vynechalo dva údery. Ten člověk, který na mě ležel, byla ta samá osoba, jako ta, na kterou ustavičně myslím přes dva dny. Byl to...