Právo žít - 01

Tmavou chodbou běžely dvě osoby. Jediné, co se ozývalo, bylo stříkání vody, která vyšplouchla při každém kroku a zrychlený dech odrážející se od úzkých stěn chodby.
„Sione, já už nemůžu!“ menší chlapec se zastavil a opřel se o kolena, aby se mohl alespoň trochu vydýchat.
Starší chlapec se kousek vrátil. „Už jenom kousek, nesmíme se teď zastavit!“ snažil se ho povzbudit, ale sám věděl, že už dlouho nevydrží a jeho bratr neměl tak velkou výdrž jako on. Jejich pronásledovatelé tu budou každou chvíli, a pokud to takhle půjde dál, tak je dostanou. Nemůžou se tam vrátit, jeho tam nenechá se vrátit.
„A…jsi…si jistý...že…víš…kudy?“ dostal ze sebe mezi jednotlivými nádechy a narovnal se. Sion přikývl a zaposlouchal se do šera za jejich zády. Už se blížili.
Popadl ho za ruku a znovu se rozběhl. „Poběž,“ po pár metrech se chodba rozdělovala, moc dobře věděl, že pokud by pokračovali zhruba půl kilometru pravou chodbou, dostali by se ven ze stoky, jenže s Akim se neměl šanci tak rychle dostat na konec. „musíme se rozdělit.“ řekl nakonec.
„C-Cože?“ podivil se mladší chlapec.
„Obě tyhle chodby vedou ven, máme mnohem větší šanci se dostat ven, když se rozdělíme.“ ujišťoval ho, ale moc dobře mu to nešlo, nesnášel, když mu musel lhát, ale neměl na výběr.
„Ale já se nechci rozdělit!“ protestoval a Sion měl chuť křičet, kroky se blížily a on neměl čas ho přesvědčovat.
Chytil ho za ramena a lehce s ním zatřásl. „Poslouchej mě, Akio. Teď není čas fňukat jako malé dítě, je ti 16! Takže, když říkám, že se musíme rozdělit, tak zmlkneš a uděláš, co jsem řekl, rozumíš?!“ možná to znělo ostřeji než chtěl, ale to ho teď netrápilo.
Akio trochu zaraženě přikývl. „Tak já půjdu tudy.“ řekl a zamířil k levé straně, ale Sion mu zastoupil cestu.
„Tudy půjdu já, běž doprava.“
„Určitě jsem je slyšel, hejbněte sakra, jestli nám utečou, tak jsme mrtví!“ ozvalo se někde z chodby a oba chlapci si věnovali pohled.
„Miluju tě.“ usmál se na něj Sion a prudce ho objal. „Tak zatím, bráško.“
„I já tebe, tak sbohem.“ mávnul na něj Akio a rozběhl se pravou chodbou.
„Jo sbohem se hodí více.“ usmál se smutně a znovu se zaposlouchal, aby si byl jistý, že Akio opravdu běží dál, pak čekal, dokud na druhé straně chodby nezahlédl několik chlápků.
„Vidím je! Támhle!“ zařval jeden z nich a rozběhli se směrem k němu, ještě chvíli počkal, aby se ujistil, že ho opravdu uvidí a pak vběhl do levé chodby. Netušil, jak dlouho běžel, ale byl si jistý, že ho celou dobu následují, jenom doufal, že všichni.

Zastavil se, až když narazil na konec tunelu. Věděl, co tu bude. Chodba končí ve skále, ze které teče dolu vodopád. Jeho jediná šance za záchranu by bylo skočit dolu, ale to by se rozsekal dole o skály.
„Honěná skončila, chlapče, teď pojď hezky s námi.“ řekl jeden z nich, když ho dohonili.
„Kde je ten druhej? Do p*dele říkal jsem vám, ať dáváte pozor!“ dopředu se probojoval nejvyšší z chlapů, který byl jejich vůdce. „Sione, ty hajzle, bylo mi divný, že běžíte tudy, vím moc dobře, že jsi viděl plány tohohle místa a někdo jako ty nedělá chyby,“ odplivl si ten chlápek a Sion se zašklebil. „na co ku*va čekáte?! Najděte toho druhýho!“ zařval a několik chlapíků se rychle vydalo zpátky, Sion doufal, že mu získal dost času. „Jak hrdinské,“ ušklíbl se. „obětování pro svého malého bratříčka.“ setřel si imaginární slzu a tentokrát se zatvářil zlomyslně. „Neuteče nám, a až ho chytím, tak si dám záležet, že dostane co proto.“
Sion sebou trhl. „I kdyby, nemůžeš mu nic udělat, Satori ti to nedovolí!“ jak on tohohle chlapa nenáviděl, nejradši by mu zatočil krkem, ale když na vás mířilo dalších 12 lidí pistolí, tak se to zase jako tak dobrý nápad nezdálo.
Muž se rozesmál ošklivým smíchem. „Zlatíčko, nedokážeš si představit, co já všechno můžu, člověk by řekl, že se to za ty roky už naučíš,“ přistoupil k němu a zadíval se mu do očí. Sionovi se z něho dělalo špatně.
Pohled mu opětoval, a pak se na něj usmál. „Rozhodně bych rád viděl, jak Satorimu vysvětluješ, že než jsi mě chytil, tak jsem zemřel, ale takový štěstí zase nemám, takže…“ muž chvíli zvažoval, co právě řekl a než mu to došlo, tak Sion udělal krok dozadu a skočil dolů. Slyšel křik a pak už jeho mysl zahalila pouze tma.

Mezitím ne zas tak daleko od místa dění
„Proč jsem nemohla zůstat doma?!“ stěžovala si drobnější blondýnka. Na první pohled byla vážně hezká. Dlouhé lokny měla volně rozpuštěné, až těsně nad zadek a její kulatý obličej zdobily velké smaragdové oči, malý nosík a plná ústa. V krátké tmavě modré sukni, kožené vestičce a podpatkách působila v lese trochu jako pěst na oko.
„Měl to být rodinný výlet na houby, nechápu, proč ses oblékla, jak když jdeš na diskotéku.“ zavrtěla hlavou starší žena, která jí byla opravdu podobná.
„Mami, když jde na diskotéku, tak vypadá, jak vánoční stromek.“ podotkl chlapec, který vypadal úplně stejně jako jeho sestra, jenom měl krátké vlasy. Byla to jednovaječná dvojčata, takže se ani nikdo nedivil, ale často je mylně oba považovali za dívky.
„Ha ha ha.“ hraně se zasmála jeho sestra. „Au! Do p*dele už!“ zařvala, když se jí už po několikáté zabodl podpatek do hlíny a ona se málem přerazila.
„Mizuki mluví sprostě!“ začala okolo ní pobíhat a ukazovat na ni nejmenší blonďatá bytost z jejich početné rodiny. „Mluví sprostě, mluví sprostě!“
„Yuzu, nekřič, vyplašíš všechny zvířátka a Mizuki ty si dávej pozor na pusu.“ napomenula je jejich matka a sehnula se pro houbu, kterou zahlídla.
„Skřete, kde je Ren?“ zeptala se děvčátka Mizuki a ta se začala smát a točit na místě, až ji měla dívka chuť nakopnout.
„Ren-chan se ztratil, mamíí!“ začala znovu pištět.
„Buď ticho, Yuzu, víš jakou rychlostí se rozléhá tvůj hlas při tak vysoké frekvenci v lese?“ zpražil ji chlapec a ona uraženě nafoukla tváře.
„Zase se hádáte?“ ozval se hluboký smích a zpoza křovin vyšel vysoký mladík, též nesoucí rysy jeho rodiny, ale na rozdíl od svého mladšího bratra měl pěkně vypracovanou postavu.
„Rene, vezmi toho skřeta a odtáhni ho někam daleko.“ zaprosila Mizuki a Ren se znovu zasmál. Náhle se ozval výkřik a všichni čtyři zbystřili.
„Mami?“ zavolal Ren, ale nikdo se neozval, na nic nečekal a rozběhl se směrem, odkud se křik ozval. „Co se stalo?“ zeptal se, když ji nalezl stát kousek od břehu řeky.
„T-Tam!“ ukazovala někam před sebe a on musel přijít blíž, aby viděl, co přesně myslí.
„To je mrtvola!“ zapištěla Mizuki a i on ji konečně uviděl. Na hladině plavalo tělo a nevypadalo to, že by osoba byla při vědomí.

Ren nečekal na žádné pobídnutí, automaticky si vyzul boty, sundal tričko a vešel do řeky. Řeka naštěstí nebyla moc hluboká, takže se k tělu v pohodě dobrodil. Když přišel blíže, zjistil, že je to kluk. Vypadal zhruba v jeho věku. Měl jemnější rysy a jeho uhlově černé vlasy se mu lepily na tvář, nad kterou chvíli uvažoval, zda to není dívka, ale nakonec usoudil, že to bude kluk, byl opravdu podobný jeho bratrovi, který měl taky jemnější rysy, takže to bylo těžké rozeznat.

Dotáhl ho ke břehu, kam mu ho matka pomohla vytáhnout. I hned mu začala měřit puls a dýchání, přeci jenom byla to doktorka, takže to už dělala automaticky. „Dýchá, ale slabě. Mizuki, zavolej záchranku!“
„Není tady signál!“ začala panikařit, až jí mobil spadl do vody. Její matka to nekomentovala a výjimečně se i její dvojče zdrželo komentáře.
„Dobře, uděláme to jinak, nevím, jaké má zranění, takže s ním radši nebudeme moc hýbat. Haru, Rene, vraťte se k autu, Haru ty zavoláš záchranku a pak je sem dovedeš, Rene, ty přines deku z auta. Na co čekáte? Pohyb!“ oba chlapci se rozběhli zpátky do lesa. „Mizuki, půjč mi tu vestu, podložíme mu hlavu.“ dívka, která stále byla v šoku, si ji nepřítomně sundala a podala ji její matce.
„Já chci taky pomoc! Musíme mu dát napít!“ Yuzu, která všechno doteď jenom pozorovala, se rozhodla, že se zapojí.
„Yu, ty si hezky sedni a buď hodná,“ chlapci podložila hlavu a znovu zkontrolovala, zda dýchá. „nechci nic slyšet!“ dodala, když se dívka nadechovala k protestům, ta si odfrkla a posadila se na jeden z kamenů.
„Deka.“ přiběhl zpátky Ren a pomohl matce do ní chlapce zabalit.
„Sanitka?“ zeptala se.
„Každou chvíli, Haru je na silnici.“ odpověděl jí a posadil se vedle Yuzu, která ho objala.
„Umře?“ zeptala se a on vycítil, že se nejspíš brzo rozbrečí.
„Neumře, maminka ho zachrání.“ uklidňoval ji a za chvíli se z lesa vynořili dva záchranáři s nosítky a za nimi Haru.
„Tudy,“ slyšel svého bratra. „támhle jsou.“
„Yoko,“ kývl na ni jeden ze záchranářů. „co tu máme?“ klekl si vedle a začal i hned automaticky měřit puls.
„Našli jsme ho v řece.“ řekla prostě a postavila se, aby jim uvolnila místo.
„Má slabý puls, vypadá to, že mu každou chvíli selže srdce, musíme si pospíšit.“ řekl druhý záchranář a oba dva pomalu chlapce naložili na nosítka. „Pak se ti ozvu, abys věděla.“ řekl směrem k Yoko a ta němě přikývla. Oni prostě nemohli mít normální rodinný výlet. No a takhle začal náš příběh…