SLEDOVÁNÍ A STAHOVÁNÍ NA TĚCHTO STRÁNKÁCH
JE UMOŽNĚNO POUZE PŘIHLÁŠENÝM UŽIVATELŮM!



V případě, že vám naše skrývací lišty s obsahy nefungují, zkontrolujte, zda-li jste přihlášeni.


Děkujeme za přečtení.




Příliš pozdě...

Pamatuji si to jako dnes, bylo nám už skoro dvacet let. Přišla jsi za mnou s tím, že se stěhuješ kvůli vysoké škole, co je daleko. Mrzelo mě, že odjíždíš, ale zároveň jsem byl rád, že se dostaneš na školu Tvých snů. Vždycky jsem pro Tebe chtěl to nejlepší, byli jsme nejlepší přátelé od základní po střední školu. Cos ale nevěděla, bylo, že jsem tě už tehdy miloval.

Jak bys to mohla vědět, nikdy jsem Ti to neřekl. Přesto jsem Tě podezříval, že něco tušíš. Nikdy jsem Ti neřekl, jestli mám nějakou holku, i když jich moc nebylo a moje vztahy netrvaly moc dlouho. Kdo by chtěl taky někoho, kdo je nemiluje, že? Zatím co Ty jsi měla nějakého kluka snad každou chvíli. Asi sis všimla, jaký byl můj postoj k těm lidem, a možná taky ne…

Když jsi mi řekla, že se stěhuješ, myslel jsem, že už Tě nikdy neuvidím. Právě proto mě asi překvapilo, co jsi řekla…
„Slib mi, že mě vždycky jednou za pět let navštívíš!“ Vyhrkla jsi na mě.
„A co když nebudeme v kontaktu a já nebudu vědět, kde bydlíš?“
„To mě nenapadlo… Ale prostě mi to slib!“ Přikázala jsi mi zoufale.
„Dobře, slibuju, že Tě vždy jednou za pět let navštívím. A to, i když nebudu vědět, kde zrovna bydlíš, protože Tě vždy najdu… Stačí?“
„Bohatě! Děkuju Ti!“ Usmála ses šťastně. „Tak tedy za pět let,“ zamávala jsi a odjela autem někam do neznáma.

Po pěti letech a po dlouhém hledání, kde bydlíš, jsem konečně našel Tvůj byt. Byl poměrně malý, ale byl blízko Tvé školy. Povídali jsme si dlouhé hodiny a Ty jsi mi připadala ještě krásnější než dřív. Byl jsem šťastný, jen to trochu kazil Tvůj přítel. Důležitější pro mě však bylo, že jsi spokojená a že se Ti daří. Nechtělo se mi už nikdy odejít, ale musela jsi na seminář. Snažil jsem se Tě přemluvit, abys tam nechodila. Neposlechla jsi mě a mě to trochu mrzelo.
„Jenže já vážně musím. Doufám, že až se znovu uvidíme, budeš mít nějakou vážnou známost…“
„O tom pochybuji, ale kdo ví, co se může stát…“
„To je pravda… Tak zase za pět let,“ pověděla jsi mi a rychle utíkala na přednášku. Tvá tvář už ale nevypadala moc spokojeně…
„Jo, měj se, Soi…“ Pověděl jsem tenkrát už do prázdna.

Když už to bylo opět pět let, šel jsem navštívit Tvůj byt, ve kterém jsem byl už dříve. Jenže údajně tam už pěkně dlouho nebydlíš. Musel jsem Tě tedy nějak najít a neměl jsem na to moc času.

Hledání bylo snad ještě obtížnější než tehdy. Naštěstí mám své kontakty a jen tak-tak jsem to stihnul do intervalu těch pěti let. V tuto chvíli stojím před Tvým bytem. Je velmi malý, v polorozpadlém baráku, který je v zapadlé uličce. Jak jsi tady mohla skončit?

Stojím před Tvými dveřmi a stačí už jen zaklepat. Jsem ale nějak nervózní, přece jen jsme se pět let neviděli. Měl bych Ti teď, po tak dlouhé době konečně říct, že Tě miluju? Asi ne, už máš určitě svůj vlastní život, manžela a možná máš už i děti… Pět let je velmi dlouhá doba…

Rozhodnu se tedy zaklepat, ale jakmile se má ruka dotkne Tvých dveří, otevřou se a zevnitř vyjde velmi nepříjemný zápach. Opravdu v něčem takovém žiješ? To jsem spíš našel špatnou adresu, takže můžu začít nanovo… Jenže to bude trvat strašně dlouho, a pak poruším svůj slib. Náš slib.

Najednou uvnitř uslyším podivný zvuk. Takže tady vážně bydlíš?

Vstoupím dovnitř a kvůli zápachu si musím překrýt ústa i nos kapesníkem. Je to velmi nepříjemný pach. Pomalu vstoupím do obývacího pokoje. Závěsy v něm jsou zatažené a já ucítím ještě silnější smrad.

„Soi?“ Povím přes kapesník, ale žádná odezva. Ten pach je nesnesitelný.

Když už mám v plánu odejít, zahlédnu Tvojí postavu na gauči. Přiblížím se tedy blíž, a když spatřím Tvé tělo, dojde mi, z čeho je onen zápach…

„Soi…“ Řeknu zoufale. „Jsi to vůbec Ty, Soi?“ Neptám se Tě, mluvím spíše do vzduchu. Nemá cenu se Tě na nic ptát, neodpovíš mi.

To, co bývalo dříve asi bílými šaty, je nyní jen kus polorozpadlého oblečení. Místo Tvé nádherné tváře je vidět pouze tlející maso. Místo Tvé dokonalé, hladké pokožky vidím po celém Tvém těle spousty červů, které Tebou prolézají. Tvé úžasné hnědé oči jsou nyní vyschlé, až skoro není poznat, že to vůbec oči bývaly.

„Splnil jsem slib, našel jsem Tě… Ale málem jsem to nezvládl, promiň…“ Snažím se ze všech sil nebrečet. „Miluju Tě, Soi. Vždy jsem Tě miloval… A v mém srdci zůstaneš navždy…“ Spadne mi první slza.
„Už je to dlouho, co jsem Ti to chtěl říct… A teď už Ti jen mohu dát sbohem, má lásko…“

Dodatek autora:: 

Tak po dlouhé době jsem něco napsala... Je to taková směsice mých nápadů, takže nezaručuji, že se bude líbit... Laughing out loud Vlastně budu překvapená, když se někomu líbit bude Laughing out loud
Jinak, je tam docela toková... ne moc hezká část... Ale zrovna kvůli téhle části tato povídka vznikla Laughing out loud :D
No, já to zkrátím... Doufám, že se bude aspoň trochu líbit, a děkuju všem, kteří si tuto povídku přečtou ^^

4.53846
Průměr: 4.5 (13 hlasů)