SLEDOVÁNÍ A STAHOVÁNÍ NA TĚCHTO STRÁNKÁCH
JE UMOŽNĚNO POUZE PŘIHLÁŠENÝM UŽIVATELŮM!



V případě, že vám naše skrývací lišty s obsahy nefungují, zkontrolujte, zda-li jste přihlášeni.


Děkujeme za přečtení.




Ptáci 01

  • Soubor nelze vytvořit.
  • Soubor nelze vytvořit.

Ptáci. Všude kolem poletovali ptáci. Seděl jsem uprostřed velké blátivé kaluže a plakal. Už nic nebude jako dřív. Jeden černý pták se snesl blízko mě a začal mi klovat do boty. Nebyla síla ho odehnat pryč, nebylo možné vrátit zpátky čas, nebylo možné nic… Slunce už by mělo vysvitnout, ale to bych tu neměl sedět, jinak mě někdo najde a nebudu moct už nic změnit a pomstít se.
Pomalu jsem se začal zvedat. V botách mi šplouchalo a celé tělo jsem měl pokryto bahnem z kaluže, kde mě nechali. Kde mě nechal ON. Byl jako můj táta, ale klidně si odejde a nechá mě SEDĚT VE ŠPINAVÉ KALUŽI DALEKO OD… všech.

Ptáci. Bylo to jako deja vu. Stejně jako před patnácti lety, avšak s rozdílem, že teď jsem tu dobrovolně. Slunce skoro zapadlo. Z jeskyně se co nevidět vyřítí hejno netopýrů a já s nimi.
Oranžová koule se konečně líně odvalila za horizont. Můžu vyrazit. Připnul jsem si na záda opasek s katanou a zasunul malou dýku do boty.
Je čas, proč se tedy tak zdržuji? Proč nevyrazím a neudělám to, po čem toužím skoro celý život? Proč se nejdu pomstít, tak jak si to přeju celým svým srdcem? Vždyť si to zaslouží, za to, co mi udělal! Zase jsem se posadil na studený kámen a přemýšlel. Po tváři se mi začaly koulet slzy.
To není možný!“ vykřikl jsem.
Připravoval jsem se na to od doby, co mě nechal sedět v kalužině plné hnusné hnědé hmoty, a teď to prostě neudělám? To proto jsem tak tvrdě cvičil?
Jedna půlka mě ho chtěla zabít kvůli nenávisti a ta druhá ho pořád hluboce milovala. Která půlka zvítězí?
Celý zlomený jsem se odebral domů. Nebylo možné tuto chvíli zapomenout a vrhnout se do boje.

Cestou začalo pršet. Nevnímal jsem to, jako déšť, ale jako svůj vlastní smutek. Boty mi čvachtaly, oblečení jsem měl úplně promočené, tělo promrznuté. Z vlasů mi na nos stékaly pramínky vody. Byl jsem ještě daleko od domu, ale ani zvedající vítr mě nedonutil zrychlit.
Kdybych byl pták, odletěl bych daleko z tohoto místa, z tohoto světa, od svých pocitů, které se mi prožíraly stále hlouběji do mozku. Ptáci už nezpívali, les byl skoro tichý, ozývalo se jenom šumění korun stromů ve větru a pleskání dešťových kapek o zelené listy. Zadíval jsem se na šedé mraky nad hlavou, které se pomalu sunuly dál a dál z těchto končin.
„Taky odcházíte? Vezměte mě s sebou,“ mluvil jsem k mrakům.
Do oka mi padla velká kapka. Rychle jsem sklonil hlavu a snažil se ji z oka vymanit zběsilým mnutím. Po zádech mi přeběhl mráz. Tma. Měl bych už být doma.

Zrychlil jsem a zanedlouho jsem se objevil před dveřmi malé dřevěné chatky. Otevřel jsem a rozsvítil. Strnul jsem protože se u krbu cosi pohnulo. Dveře jsem zase zavřel a pomalu se připlížil k malému šedému fleku. Jakmile jsem se ocitl dost blízko, abych viděl, co se na podlaze skrývá, upřela na mě zrak malá holka. Byla umazaná od bláta a v černých vláskách měla zacuchané jedlové větvičky. Pootočila hlavu, aby na mě lépe viděla. Na krku jsem zahlédl zavěšenou malou černou tabulku, u níž se houpal zbytek bělostné křídy. Všimla si, na co tak zírám. Otočila se zpět ke krbu, vzala tabulku do ruky a neumě na ni něco napsala. Pak se otočila zpět ke mně.
Na tabulce bylo napsáno: Ahoj.
„Ahoj,“ pozdravil jsem ji také.
„Kdo jsi?“ zeptal jsem se ještě, když se neměla k tomu, aby mi to vysvětlila.
Smazala kouskem ušmudlaného rukávu pozdrav.
Satsuki, napsala.
„Já jsem Tami. Co tu děláš?“
Dívčině se zaleskly oči, ale než jsem ji stihnul uklidnit, aby neplakala, otočila se a utřela si druhým rukávem mokré oči. Sedím, můžu tady; nedokončila.
Pak tabulku smazala a pokračovala: zůstat?
Vrhla na mě tázavý pohled.
„A kdo jsi?“
S několika přestávkami napsala: Je mi osm, rodiče mi umřeli. Bydlela jsem u nějakých lidí, ale ti mě nechali v lese. Prý překážím. I tobě?
Tohle mi něco připomíná, pomyslel jsem si.
„Ne, nepřekážíš. Pojď se umýt. Dám ti čisté oblečení.“
Satsuki se zvedla a následovala mě do provizorní koupelny. Nalil jsem jí do velkého sudu teplou vodu, kterou jsem vařil celý den, abych se po náročném činu mohl umýt. Ale čin se nekonal. Podal jsem dívce mýdlo a odešel, abych jí nechal soukromí. Mezitím, co se koupala, jsem jí šel hledat nějaké oblečení, co by jí padlo. Odmala mi něco zbylo, nebylo komu to dát. Vytáhl jsem klučičí kostkované kalhoty, běloučké tílko a šedou mikinu s kapucí.
Zaklepal jsem na dveře koupelny.
„Oblečení máš přede dveřmi na stoličce, doufám, že ti to padne.“
Z místnosti se ozvalo jen zašplouchání vody. Postavil jsem stoličku ke dveřím a poskládal na ni oblečení.
Zapálil jsem dřevo v krbu a posadil se k němu do nízkého houpacího křesla. Podal jsem si knížku, kterou jsem měl rozečtenou. Nasadil jsem si oblé brýle, abych malá písmenka viděl.

Nedočetl jsem ani jednu stránku, když se se skřípěním otevřely dveře do koupelny. Satsuki vyšla čistě oblečená a učesaná. Oblečení jí bylo trochu velké. Nebýt jejích dlouhých havraních vlasů, vypadala by jako kluk.
Ostříháš mě? napsala na tabulku, jež si opět zavěsila na krk.
Pak se na mě prosebně zadívala.
„Dobře, trošku to zkrátíme,“ kývl jsem na její požadavek.
Hodně, napsala.
„Budeš ale vypadat jako kluk,“ podotkl jsem potichu a poněkud zklamaně.
Nevadí, já chci, napsala.
Kývl jsem znova. Sundal jsem si brýle, promnul si oči, odložil knihu a vstal. Nachystal jsem stoličku a pokynul dívce, aby se posadila. Svlékla si mikinu. Tělíčko měla vyzáblé, byly jí vidět všechny kosti. Satsuki se posadila a sundala si provázek tabulky z krku. Vzal jsem ze šuplíku nůžky a začal jí stříhat ty krásné černé vlasy.

„Ty nemluvíš?“ zeptal jsem se po chvíli.
Trochu zavrtěla hlavou; málem jsem se střihl do prstu. Sehnula se a začala psát na tabulku, kterou měla položenou na kolenou.
Nemůžu mluvit, už od narození. Umím jenom psát a slyšet; napsala.
„Dobře.“
Dál už jsem se na nic neptal.

Když jsem Satsuki ostříkal uklidil jsem její vlasy a jal se připravovat večeři. Při ukládání nůžek na své místo jsem se o ně řízl.
„Co to se mnou dneska je?“ postěžoval jsem si.
Satsuki se na mě dívala z malého polštářku na zemi, na kterém seděla. Vstala, odstrčila mě a celou večeři dopřipravila za mě.
„Děkuji,“ zašeptal jsem, když mi přinesla misku s rýží a vodu k pití.
Uklonila se.
„Dobrou chuť,“ popřál jsem oběma, ale to už se Satsuki do rýže pustila s takovou vervou, že jsem na ni zůstal zírat.
Po chvíli se zastavila a také na mě upřela pohled. Vzpamatoval jsem se, odtrhl od ní oči a pustil se do své večeře.

Po jídle jsem umyl všechno nádobí a přemýšlel, kde asi dnes večer budu spát.
Zeptal jsem se Satsuki: „Už chceš jít spát?“
Na tabulku napsala: Můžu?
Docela mě to zaskočilo; copak se člověk ptá, jestli může jít spát? Zatřásl jsem nad tím hlavou a pokynul jí, aby mě následovala. Ukázal jsem jí svoji postel, která se tak tak vlezla s malou skříňkou do místnůstky.
A kde budeš spát ty? hlásala tabulka.
„Já… si někde ustelu.“
Pokusil jsem se o milý úsměv, ale asi se mi to moc nepovedlo. Dívčina byla tak utahaná, že se dál nevyptávala a zalezla do postele. Tabulku si odložila na skříňku a zachumlala se hlouběji pod přikrývku.
„Dobrou noc," popřál jsem jí.
Ona mi pokynula hlavou a otočila se ke zdi. Potichu jsem vyšel pryč.

Posadil jsem se před chatu na malou terasu. Opřel jsem se o sloup, který podpíral střechu. Vzhlédl jsem vzhůru, kde neslyšně poletovaly sovy a netopýři.
Přemýšlel jsem o tom, jaké by zo asi bylo, kdybych uměl létat. Vznesl bych se na nejvyšší stromoví, odkud bych se podíval do dalekého světa, kam bych odletěl. Proč ptáci zůstávají pořád na stejném místě?
Zanedlouho mi začala padat hlava a víčka se mi sama zavírala. Nevěnoval jsem tomu pozornost a dál se soustředil na všudypřítomnou tmu a neveselé úvahy, které skrz ni proudily.

Zpěv ptáků; klepání na rameno. Pomale jsem otevřel opuchlé oči. Byl bílý den, Satsuki stála nade mnou a usmívala se. V ruce držela tabulku.
Dobré ráno, pojď na snídani.
Posadil jsem se. Moje tělo bylo celé rozbolavěné od tvrdé podlahy terasy, na které jsem omylem usnul. Satsuki mě zatahala za rukáv. Prohrábl jsem si rukou vlasy.
„Už jdu.“
Usadili jsme se do tureckého sedu k nízkému stolku na kterém byla mísa s nudlovou polévkou a trochou zeleniny. Sám jsem měl nalito v menší misce, ze které se ještě kouřilo.
„Dobrou chuť,“ popřál jsem dívce.
Jenom se na mě zazubila a pustila se do polévky.
Zavrzaly dveře; pohledy nás obou se k nim stočily. Na chvíli jsme ani nedýchaly. Ode dveří se k nám promenádoval malý černý uhlík, kotě. Tiše vrnělo a oblizovalo si drsným jazýčkem dlouhé fousky. Satsuki upustila lžíci, stoupnula si a pomalu se přiblížila ke kotěti. Já sám jsem na ten výjev zíral se lžící napůl cesty od úst, která byla dokořán. Satsuki vzala malou kočičku do náruče a úsměv se jí rozlil po tváři; celá zářila.
Chvilku si s kotětem hrála a pak se na mě rozpačitě podívala. Položila kotě a uchopila tabulku.
Můžu si ho nechat?
Vzpamatoval jsem se a otřepal se.
„Mohlo by se jmenovat třeba…Uhlík,“ napadlo mě.
Dívenka horlivě pokývala hlavou. Zvednul jsem se a přichystal pro Uhlíka misku s mlékem. Podal jsem ji Satsuki. Děkovně se na mě podívala a hnedle vrazila malému nezbedovi misku pod tlamičku. Uhlík se na ni nechápavě podíval.
Jez, napsala Satsuki na tabulku.
Nic. Kotě jen stálo a vyjeveně se dívalo. Posmutněla. Pohladil jsem ji po střapaté hlavičce.
„Neboj se.“
Přidřepl jsem si ke dvěma nový obyvatelům skoro opuštěné chatky a uchopil Uhlíka do dlaně. Chvíli škrábal, ale nakonec se usadil. Namočil jsem do misky prst a nabídl jsem ho Uhlíkovi. Prst mi očuchal a pak olízl. Jazýček měl drsný, ale lechtalo to. Ještě párkrát jsem to zopakoval a pak se Uhlík nahnul do misky sám. Satsuki se spokojeně vrátila ke své misce s jídlem; už bylo vystydlé, ale dojedli jsme ho s chutí. Dívka nemohla z kocourka pořád spustit oči, ale nakonec se podívala na mě. Děkuji, napsal na malou visací tabulečku.

Odpoledne se rozpoutala vichřice doprovázená krutou bouří. Stromy se venku nakláněly na všechny strany. Zprvu jsem se bál, aby nějaký nespadl na chatu, ale už několik takových bouří jsem přežil v pořádku, tak mě nakonec strach opustil.
Všichni jsme se krčili u krbu, četl jsem z knihy. Satsuki a kupodivu i nezbedný Uhlík tiše poslouchali a ani nedutali. K obědu jsem nám připravil kousek masa a rýži, Uhlíkovi mléko.
Pak jsme se vrátili do kouta. Zaposlouchal jsem se do hučení ničivé pohromy; najednou mě Satsuki chytila za ruku a snažila se mě odtáhnout pryč. Rychle jsem vyskočil na nohy. Už jsem to slyšel. Praskání větví a prken; padá strom. Podíval jsem se na Satsuki a na Uhlíka, v očích měli panický strach.

Nebylo kam utéct…

Teď mít křídla a uletět…

Přitiskl jsem oba dva k sobě a snažil se je chránit vlastním tělem, ale bylo pozdě. Strom pročísl střechu jako obrovský hřeben a už se řítil na nás. Satsuki se ohlédla a vydala něco, co by se dalo pokládat za výkřik, Uhlík srdceryvně mňoukal. „Nebojte se, to nic není,“ zašeptal jsem Satsuki do vlasů a zavřel jsem oči.
Věděl jsem, že to není pravda, ale proč by to mělo vědět i to ubohé děvčátko, které se ke mně tak tisklo? V životě už zažilo spoustu tolik zklamání, že jsem nebyl s to ještě něco takového zopakovat.

Ale ON by to klidně udělal...

Dodatek autora:: 

„Vždy mě udivovalo, proč ptáci zůstávají celý život na jednom místě, když mohou letět kamkoliv na světě.“

Harun Yahya

5
Průměr: 5 (3 hlasy)