Pwp č.2 - Boxer - část čtvrtá

Díky svým chabým úsporám a tomu, co jsem dostal k narozkám, jsem si nakonec mohl koupit ten hloupej trénink, kterej mě určitě zabije, protože už vidim, jak mě bací činkou nebo čimkoli jinym, jen co mě uvidí. Byl jsem nervózní jak patnácka před prvním rande, takže když jsem šel na první lekci, tak jsem se klepal jak ratlík. A po tom, co jsem ho tam uviděl, jsem se začal klepat ještě mnohem víc a to si ještě on nevšim mě. To teprv přijde, potom už nebudu mít čas sebou ani klepnout, tak si to musim vynahradit teď. Asi tak jsem si vysvětloval ten třas, kterej mnou klepal. Navíc podle toho, jak házel s věcma, mi přišlo, že z tohohle získávání financí není zrovna dvakrát odvázanej.
„A-ahoj.“ Řekl jsem si, že si vezmu moment překvapení a pozdravim ho jako první.
„Cože?!“ otočil se na mě a hodil s taškou plnou činek – myslim, že to byly činky podle toho, jak to řachlo – na zem.
„Ahoj.“ Zopakoval jsem tentokrát skoro bez koktání, byl sem na sebe pyšnej.
„Co ty tady děláš?!“ no… nevypadal, že by byl z mojí přítomnosti nějak extra odvařenej jako já z něj, akorát by se ty nebezpečný nástroje mohli dát jinam, protože se bojim, že ani dnešní plastická chirurgie by mě nedala dohromady, kdyby se omylem tou taškou činek, co jí má příhodně vedle pravý nohy, trefil.
„No…“ začal jsem.
„Nemám na tebe čas, vypadni. Má přijít nějakej namyšlenej d***l, co si hraje na frajera.“ Nasral mě, fakt že jo.
„U-už přišel.“ Prsknul jsem nasraně, tentokrát jsem se znova klepal, ale vzteky. Tak namyšlenej d***l?! Ví kolik mě stálo sil – a drancování mýho účtu – než sem si tohle moh dovolit?!
„Cože?!“ rozhlíd se kolem a nikoho, kromě mě, neviděl. No, došlo mu to docela rychle.
„TY?!“ koukal na mě, jako by ho přejeli traktorem.
„Jo.“ Založil jsem si ruce vrajersky na hrudi, jako by mi to mohlo dodat na důležitosti, popravdě, mi spíš přišlo, že sem byl menší a menší, skoro jako Alenka, když vypila ten lektvar, co byl před vchodem do země Divů.
„Kdes na to vzal?! Vykrad si banku?“ fajn, jen se bav na můj účet, obrazně řečeno, protože ten můj reálnej momentálně zeje prázdnotou jako státní pokladna.
„Hele, nejsme tu od toho, abychom kecali. Na to si můžem zajít do kavárny…“ překlad: pozvi mě tam ty jedna sketo, protože já už nemám ani floka, abych tě pozval sám.
„Pravda, čas sou peníze, tak poď.“ Ukázal na mě prstíčkem, byl to přesně ten pohyb, co se ukazuje, jako strašně vzrušující v americkejch akčňácích, kdy ženská stojí u postele a ukazuje na toho svýho hrdinu s bazukou, aby šel blíž. Můžu říct, že tohle bylo mnohem lepší a ještě umocnění tím, že za sebou měl ty novodobý mučící nástroje, za který si člověk ještě jako dement musí platit.
„Taky že du!“ prohodil sem frajersky, aby se jako neřeklo a libovym šnečim tempem sem si to mířil k němu.
„Kdybys šel ještě pomalejc, tak už bys stál. Pohni!“ nakonec rezignoval a šel ke mně on.
„Nejdřív se musíš rozehřát…“ tak začalo moje mučení za deset táců. Ono už jenom to jeho maličký rozehřátí pro pětiletý děti mi dalo tak zabrat, že už ve chvíli, kdy jsem nebyl ani v polovině sestavy, tak jsem věděl, že se minimálně tři dny budu muset plazit po zemi, protože se nehnu. To největší mučení přišlo pak v podobě posilování. Ještě před tim, než mi dal do ruky jeho údajně nejlehčí začátečnickou činku, tak sem byl lemra, po čince sem na lemru ani zdaleka neměl.
„Já už nemůžu…“ zasýpal jsem, zrovna když jsem byl ohnutej a musel s tou činkou točit tak, že sem si skoro vyhodil všechny kosti z kloubů.
„Děláš si ze mě pr*el?! To si říkáš seme?!“ on si to ještě pamatuje! Nezapomněl na naše rozpravy! Byl jsem tak šťastnej, že sem nedával pozor a jednu mu tou činkou fláknul, protože on byl zrovna nade mnou skloněnej a pomáhal mi držet balanc.
„Au! Ber na mě ohledy sakra!“ přestal mi pomáhat a já přepadnul přímo na držku.
„To říká ten pravej…“ válel jsem se po zemi a neměl se k tomu, abych zvednul byť jeden chloupeček.
„Za tohle sis zaplatil.“ Oznámil mi milostivě, jako bych to sám nevěděl.
„Já vim.“ Nakonec jsem se rozhoupal k tomu, abych se ladným pohybem revmatické babičky zvednul a byl jsem rozhodnut čelit nové dávce mučení s odhodláním, které pociťují děti, když zjistí, co je vlastně škola zač.
„Tak šup, šup!“ smál se mi, já bych se smál taky ale na to mě až moc bolely svaly.
Po cca další hodině mi milostivě oznámil, že je konec, to už jsem byl ve stavu, kdy bych byl schopnej odpřísáhnout, že zavšivenej pes naší sousedky je fakt kus, jenom za to, že by mě nechali sednout.
„Vypadáš vyřízeně.“ Balil si věci.
„Ty zase nějak moc živě.“ Koukal jsem se na to jak hopsal s desetikilovejma závažíma, jako by to nebylo nic jinýho než prázný sešlapaný petky.
„To víš, stačí ti vidět utrpení jiných a hned se cejtíš líp…“ culil se na mě a já jsem po něm hodil svojí botou, kterou jsem si zul, abych ulevil svejm bolavejm nožičkám.
„Sakra chlape, ty máš fakt dobrou mušku, to se musí nechat. Jenom o tak dobrý dva metry jinde.“ Posmíval se mi a já si až teď uvědomil, že po celou dobu, co jsem tady s nim, tak je nějakej moc veselej a miloučkej, jeden by řek, že je dokonce šťastnej. Že by marijánka?
„Hele, co bereš?!“ zamračil jsem se, boxera ještě přežiju, feťáka už asi ne.
„Nic, proč? Mám zakázáno mít dobrou náladu?!“ řekl to tónem, jako bych byl ten největší idi*t na světě. Ano, můj milovanej boxerek je zpět. „Co to je za pohled?!“ sjel mě pohledem. Až teď jsem si uvědomil, že jsem nasadil svůj kukuč, o kterym jsem si celý roky myslel, že vypadá zamilovaně. No, chybička se občas vloudí.
Radši jsem na to nic neřek a šel se převlíkat. Schválně jsem to udělal před nim, ne jako předtim v převlíkárně. Chtěl jsem, aby si uvědomil, o co všechno přichází, protože já jsem si uvědomoval až moc dobře.
„Čeho chceš dosáhnout tim, že se budeš přede mnou promenádovat polonej?“ opřel se o zeď.
„Ničeho, když ti to vadí, tak se nekoukej.“ Za tu chvíli, co jsem ho stih jakžtakž poznat, tak jsme pochopil, že zákaz je pro něj synonymum pro: Udělej to!
„Tak se tady tak nenatřásej, vypadáš jak loď ve vlnách.“ Kopnu ho! Fakt ho kopnu!
„Jinak, dám ti radu. Mej se ve studený vodě, uleví ti to svalům.“ S tím se odlepil a než jsem se stih narovnat, tak už byl pryč.
„No super…“ povzdechl jsem si. „Budu mít ještě devět šancí.“ Uklidňoval jsem se, když jsem se belhal ven.
…
„Co se ti stalo?!“ zajímal se kolega, když kolem mě prolít třikrát a pokaždé mě potkal, jak se hrabu do stejnýho patra.
„Dal jsem se na posilování.“ Jak jinak by se dal nazvat ten pseudotrénink pro ´pětiletý děti´?
„Aha, tak to hodně štěstí, ale dej si pozor, aby ses potom vešel do dveří!“ prolítnul kolem mě.
„Haha, móc vtipnej!“ zařval jsem za nim, a konečně dolez k sobě, kde sem musel deset minut poslouchat svýho nadřízenýho, jak pindá o blbostech, než mě laskavě propustil ze svých ´pařátů´.
Svalil jsem se do židle a přál si, abych z ní už nikdy nemusel vstávat, ale dneska se proti mně všechno spiklo a rozhodlo se, že mě bude prohánět, jak nejvíc to pude, takže kopírka, která dycky šlapala jak šéfovy hodinky, se nejspíš vzhlídla v mejch a zasekla se. Musel jsem se div nesložit do harmoniky, abych z ní ty papíry vyrval. O počítači, co si žije vlastním životem, ani mluvit nebudu.
„Konečně…“ vyšel jsem ven a těšil se na to, jak si doma udělám popcorn a zalezu si k televizi. Trénink je naštěstí jednou za dva dny bez vejkendu, takže pohoda. Do tý doby snad dám svoje porouchaný svalíčky do kupy.
Naneštěstí se doma proti ě spikly všechny spotřebiče, takže když jsem si dělal popcorn, tak jsem z naší miloučký mikrovlnky udělal pravou flambovačku, hořelo i to, u čeho jsem si myslel, že to nejde. Popravdě, mnohem víc, než můj uhelnej popcorn, mě teď tížilo, že budu muset JÁ kupovat novou. A s obsahem mýho konta by to moh bejt problém.
„Sice zastávám názor, kdy po*rat, tak pořádně, ale proč dycky jenom já?!“ zoufalstvym jsem se svalil na židli a koukal na naši flambovačku.
Radši jsem si na celej zbytek dne zalezl k sobě do pokoje, abych nezničil celej byt. Další den ráno to nebylo o moc lepší, všechno mě bolelo snad ještě víc a ještě jsem byl skoro ohluchlej z toho, jak kluci ječeli, když zjistili, co se stalo z jejich mikrovlnky.
„Ty… vypadni od tý ledničky!“ hnal mě kámoš div ne holí.
„Chci si udělat snídani…“ zamračil jsem se na něj.
„Hmpf…“ sledoval mě pohledem supa, dokud jsem si nevzal, co jsem chtěl a neodešel od ledničky na deset kroků. Pak se dál vesele věnoval svýmu kafi, který je tak hnusný, že by i lidi v Africe radši pošli žízní, než aby to celý vypili, já sem měl tu smůlu a jednou si usrk. V životě už tu chybu neudělám.
Práce naštěstí byla celkem v pohodě a já razil pln rozporuplných pocitů do mučírny, kterou jsem si sám zaplatil.
„Deš pozdě.“ Uvítal mě Lionel ještě, než sem se zmoh na A.
„Protáhla se mi práce.“ Nemám na bus, tak sem musel pěšky, tak nepindej, jo?¨
„Áha, ale ať už se to nestane, nebo se na tebe vyprdnu.“ S tím mě nechal, abych se převlík, protože v kvádru a košili by to asi nebylo nejideálnější. Bojoval jsem s touhou se začít opět převlíkat před ním, ale jeho milej pohled mi řek, že kdybych se o to pokusil, tak mě zabije, takže jsem radši odkvačil do šaten.
„Co ti tak trvalo?! Si honil, ne?“ cože?! Trvalo mi to jenom deset minut.
„Závidíš?!“ usmál jsem se na něj. „Neznáš, co?“ rejpnul jsem si, ale neměl sem to dělat, jeho odpověď se mi moc nezamlouvala.
„Ne, proč taky. Od toho mám lidi.“ Koukal se na mě tím svým povýšenym pohledem, kterej se mi dřív tak líbil, ale teď jsem měl sto chudí mu ho okořenit činkou. Nic jsem mu na to neřek, jenom jsem došel na místo, aby se mohlo začít. V hlavě mi šrotovaly kolečka, jestli náhodou už si někoho nenašel.
„Hej, sakra! Dávej pozor!“ obořil se na mě, když sem ho už podruhý skoro sejmul činkou.
„Trénuju boxování.“ Ušklíbnul jsem se.
„Jo? No neboj, dneska si ho užiješ dost.“ Vrátil mi to a já se pomalu začínal bát, co si na mě zase přichystal. Nakonec to nebylo tak strašný, jenom sem byl na sra*ky, furt lepší než prvně.
„Copak, neříkej mi, že už toho máš dost?“ posmíval se mi, když viděl, jak se mrtvě válim po zemi.
„Ne, ještě bych tak dvě kola dal, sis nevšim?!“ zafuněl jsem a když sem si uvědomil, že ještě čeká pěšo dom, tak sem myslel, že se na místě tim náčinim ubiju sám.
„Copak, kdeska zase pěšky?“ posmíval se mi. Proč sem mu jenom já idi*t musel říkat, že nemám ani žvejkačky.
„Hmpf… lituju, že sem nedržel kušnu.“ Sesbíral sem to, co ze mě ještě zbývalo a přesunul to do šatny.
„Hele…“ řekl, když jsem se otočil, abych ho seřval, co sem leze, když se převlíkám, tak sem si všim, že kromě toho „hele“ mě obohacuje ještě o pohled, kterej nasadil, když si mě poprvý dotáh k sobě do bytu. Že by těch deset táců nakonec bylo k něčemu?
„Hm…“
„… na.“ Hodil po mě pade.
„He?!“ koukal sem na něj jak vyvoraná myš.
„Na bus.“ Posmíval se mi. „A na jídlo, abys mi tady nepošel hlady.“
„Zbylo by mi na něj víc, kdybys mě nes na hrbu.“ Usmál jsem se na něj tím neviňoučkým úsměvem dítěte, který chtělo nějakou věc a vědělo, že jí stejně nedostane, ale zkusit to muselo.
„Chcípni hlady.“ Odešel. Jo, to bysme měli.