Pwp č.3 - Security - část druhá

Ráno jsem byl úplně hotovej. Celou noc se mi zdálo, jak mě milej sekuriťák kuchá mopem, kterej jsem koupil bábince.
„No ty teda vypadáš! Co si celou noc dělal?!“ kroutila nevěřícně hlavou bábinka. A já se jí ani nedivim, když jsem se viděl v zrcadle, tak jsem myslel, že si snad pudu udělat make-up. Mám kruhy pod očima, že by se na nich dalo houpat, sem barevnej jak duha a do toho sem si hnul s krkem a se zádama, takže chodim jak stařec o holi.
„To radši nechtěj vědět…“ sednul jsem si na židli a skoro se s ní převrátil. Stačil jsem si dát do pusy rohlík, když mi začal telefon vyzvánět jako pominutej.
„Ty to nejdeš zvednout?“ podivila se, když jsem se ani po půl minutě usilovnýho jekotu mýho telefonu nehodlal zvednout a jít ten zatracenej krám zvednout.
„Ne…“ prohlásil jsem zvesela, ale byl jsem hrůzou bez sebe. Po několika dalších okamžicích to i mě začalo líst na nervy, tak jsem se s pohledem oběšenýho vydal na svou pouť k popravišti – telefonu.
Na displeji mi blikalo neznámý číslo. A je to tady, pomyslel jsem si. Třesoucíma rukama jsem to zvednul.
„Prosim…“ prohlásil jsem hláskem pětiletý holčičky.
„Daniel…“ představila se osoba na druhym konci drátu.
„Ehm… Adam…“ absolutně jsem ten hlas nepoznával, a protože na mě neječel, tak to asi nebyl TEN sekuriťák.
„Sekuriťák ze samoobsluhy.“ Dořekl po chvíli, kdy bylo jasný, že nemám ani toho nejmenšího šajna, kdo to je.
„Áha…“ sem mrtvej. „Doufám, že jsem vás, to no, nevěděl jsem…“ začal jsem koktat, protože to bylo nehorázně trapný!
„Kdybych nechtěl, nevolám.“ Prohlásil naprosto klidnym vyrovnanym hlasem.
„Dobře, to je fajn…“ ulevilo se mi. „… takže, proč voláte?“ že by? Že by?
„Máte dnes večer čas? Řekněme v sedm?“ fuck yeah! Tetelil jsem se jak d***l.
„Jasně, kde?“ dál jsem se culil a maloval si, co všechno mu řeknu…
„U kina, víte kde to je?“
„Jasně…“ prohlásil jsem samolibě.
„Dobře, nashledanou Adame.“ Řekl a zavěsil a mě až pak s hrůzou došlo, že NEVIM, kde to sakra může bejt.
„Bábinko, kde je kino?“ vlítnul jsem za ní do kuchyně jako velká voda.
„Tak to nevim, milánku…“ řekla, když se zamyslela. A sem v háji, nemůžu mu teď volat s tim, že absolutně nevim, bych akorát vypadal jako schizofranickej d***l.
…
Než jsem dojel vůbec do města, tak mi bylo naprosto jasný, že to nemám šanci stihnout a to jsem si bral hodinovou časovou rezervu, která mi byla stejně k ničemu, protože si nějakej idiot přede mnou řekl, že pojede stopadesatkou a nedal to.
"Sakra, sakra, sakra, SAKRA," zoufale jsem se koukal na svoji navigaci, ze který se ozvalo akorát:
"Po pětistech metr... probíhá aktualizace."
"Pohoda, nic se neděje, jenom teď mám deset minut zpoždění, ale to neva, dyk ani neznám cestu." Mluvil jsem si sám pro sebe, protože jsem byl na pokraji zhroucení. Měl jsem vysněný úžasný rande a teď budu rád, když mě rovnou nepošle do pr**le.
Zastavil jsem u chodníku a chtěl se zeptat procházejících se puberťáků, kudy je kino. Ale ty malý smradi mě akorát vytlemili a řekli mi, ze sem d***l a odešli. Co tohle sakra je za mládež?! Kde je nějaká výchova?? I když pravda je, že byli jenom na mol, to by se dalo brát za polehčující okolnost.
...
Přijel jsem o hodinu dyl. Popravdě, nečekal jsem, že tam na mě bude ještě čekat, nicméně seděl na schodech, kouřil a koukal do blba. Prudce jsem u něj zastavil, až jsem za sebou nechal černý rejhy.
"Omlouvám se!" Vypadl jsem z auta, protože jsem o něco před autem brknul a málem sem hodil lachtana.
"Kdybys dal vědět, bylo by to lepší." Je naštvanej, ale kdo by nebyl? Maminko, já chci domů!
"Aktualizoval a ještě se mi aktualizuje telefon, tak se mi vypla navigace a ty maly vožralí smradi mě akorát vytlemili, když jsem se jich ptal na cestu." Podával jsem mu svůj telefon, aby se moh přesvědčit, že mu nekecám.
"Říkal jsi, že víš, kudy to je." Zamračil se.
"Myslel jsem si to." Přiznal jsem a honem rychle se snažil vymyslet, jak to ještě zachránit.
"Víš, co se říká, myslet je prd vědět. To nejsi zdejší?" Zvednul se ze schodů a šel k autu. Cigaretu mezitím už stihnul dokouřit, což bylo jedině dobře, sám kouření neholduju a ten smrad mě akorát štve.
"Ne, přijel jsem se podívat na bábinku."
"Aha... vezmu nás teda jinam." Řekl a sedl si na místo spolujezdce. „Protože za konečný titulky se mi platit nechce.“
"Dobře." Byl jsem rád, že mě rovnou neposlal do pr**le. Ještě bych mohl mít šancičku, malililinkatou, asi takovou.
"Pojedem do parku, doufám, že seš aspoň teple oblečenej.
"Jasně." Řekl jsem frajersky, ale pravda byla asi tak pravdivá jako to, že na Vánoce bude sníh. Měl jsem na sobě věci spíš na 'okrasu' než na pohodlí a teplo. Počítal jsem tak trochu s tím kinem a pak možná nějakou restaurací.
Před očima mi projela romantická scéna: "Je mi zima..." → "počkej, dám ti svoji bundu. " A pak mě najednou udeřila krutá realita: "Je mi zima." → "Dyk jsem se tě ptal, jestli seš teple oblečenej! To neumíš odpovědět popravdě?!" No, myslim, že radši chcípnu zimou. Proč se já dycky musim před chlapama chovat jako d***l. Takhle budu vypadat jako ufňukanej uke, co potřebuje krmit!
"Tohle je u tebe normální?" Zeptal se najednou.
"Ehm, co přesně myslíš?" Cuknul jsem sebou, jak narušil tok mých myšlenek.
"To že děláš zničeho nic takový xichty." Jo hochu, hold si občas žiju ve svým vlastním světě. Na to si časem zvykneš, i naši i zvykli.
"Jenom jsem nad něčím uvažoval..." řekl jsem dotčeně.
„Fajn, teď zahni doleva.“ Už jsem házel blinkr doleva, ale pak jsem si všimnul, že tam není nic než chodník a zeď.
„Doleva to nejde!“ řekl jsem zoufale.
„Zahni doleva, jsem ti řek!“ řekl naštvaně.
„Jenže tam to nejde!“ houknul jsem, měl jsem sto chutí si dupnout, ale s nohou na pedále by to nebyl nejlepší nápad.
„Jeď d o l e v a!“ odsekával mi jednotlivý písmenka, tak jsem se nastal a nabral to do chodníku, sice jsem top trochu zbrzdil, abych si třeba neodrovnal čumák o zeď a vejfuk, ale stejně to byla docela šlupka.
„Co děláš?!“ koukal na mě vyjeveně.
„Doleva to nejde!“ zopakoval jsem.
„Taks měl jet doprava, když tam byla jediná zatáčka!“ řekl a já začal za doprovodu klaksonů a čůráckejch buzerantu, co neuměj ani jet rovně, couvat.
„Ty si byl navigátor!“
„Pletou se mi strany!“ řekl teď pro změnu dotčeně on.
„To vidim.“ Když nad tím tak uvažuju, tak to bude opravdu BEZVADNÝ rande, hned na poprvý se seštěkáme, naštvem,… jo, z toho kouká láska na celej život. Ale kdybych nás teď zabil, tak by to BYLA láska na celej život…
„Děláš to zase…“ ozval se.
„He?!“ lupnul jsem po něm očkem a málem sem nevybral zatáčku.
„Jak tys moh dostat řidičák!“ nevěřícně kroutil hlavou.
„Za ten chodník můžeš ty! A co sem zase dělal?“
„Teď doleva, doopravdy doleva.“ Ujistil mě, abych prostě automaticky nejel doprava. „Ty svoje škleby, seš trochu magor, hele.“ Ušklíbnul se.
„Ty zas neumíš strany.“ Ano, lichotky jedna báseň. Asi jsem nějakej vadnej, ale docela se mi tohle líbilo, přišlo mi, že to mezi náma docela jiskří. Jenom jsem měl obavy, aby nejiskřilo u každýho z jinýho důvodu, až mi jedna přiletí a já budu mít hlavu na okýnku, tak to moc sexy taky nebude.
„Už jsme tady.“ řekl a já rychle našel nejbližší parkovací místo.