Relaxation.3 (Junjou Terrorist) dokončeno

3. část ze 3 a konec.

~~

„Jsem doma,“ zavrčel jsem, sotva za mnou klaply dveře. Zrovna v tu chvíli, když mě napadlo, že kvůli incidentu s obočnatkou nenesu žádnou večeři, mě do nosu mě praštil pach jakéhosi asijského jídla.
„Ahoj, Shinobu-chin,“ nechal se slyšet Miyagi, když jsem vešel do obývacího pokoje. „Co dělá noha?“
Mlčky jsem na něj zíral, jak obskakuje stůl plný těch věcí, jež vyluzovaly onu podezřelou vůni. Byl jsem příliš překvapen na to, abych vnímal, že na mě můj hostitel mluví, natož abych snad něco i odpověděl.
„Nech toho zírání,“ Miyagiho věta, která mě probrala. „Není to tak, že bych vařil; to všechno jsem před chvílí objednal,“ mával obranně rukama. Obranně? A kdo ti zakazuje někdy uvařit večeři taky?
A jo, to já mu tu šanci nedávám.
„Aha,“ hlesl jsem konečně. A pak jsem si spojil dvě a dvě dohromady. Pokud jsem na chvilku, malou chviličku, pro dnešek zapomněl na slovo ‚vztek‘, tak právě byl zpátky a to v celé své kráse. „Nemáš už chuť jíst mé jídlo, co?“
Miyagi se zarazil v chystání porcí nudlí a omáček na naše obvyklá místa u stolu a šokovaně se na mě zadíval. „Cože?“
„Ty jsi ale sofistikovaný bastard, ale vážně, takhle mě otevřeně urážet a skrývat to za romantické gesta...!“ už jsem vskutku pěnil.
„Ne, Shinobu, uklidni se... jak jsi vůbec přišel na taková slova? Bojuješ tady v kuchyni každý den, chtěl jsem, ať si odpočineš, obzvlášť po tom, co se stalo ráno. Tak jsem nechal tohle všechno objednat. Vlastně jsem myslel, že budeš překvapený. A rád.“
Cítil jsem, jak mi začínají žhnout tváře i z trochu jiného důvodu, než byla vzteklost. Ale copak bych mu to mohl přiznat, teď, po svých unáhlených závěrech?! „Když myslíš,“ odsekl jsem jen a sedl si ke stolu. Moje: „Itadakimasu,“ mělo znamenat, ‚máš pravdu, jsi hodný, neřešme už to.‘
Miyagi vzdychl. Napodobil mě a dal se do jídla.
„Nepřijdou ti ty nudle připálené?“ zamručel jsem po prvním soustu, které chutnalo nějak nahořkle.
„Ne,“
„Ta omáčka je ale přesolená, fakt.“
„Mně chutná.“
„Taky je trochu nakyslá... Bůhví, jestli je to z čerstvých—“
„Je dobrá. Jez a nech toho už.“
Odfrkl jsem si. „Všechno, co řeknu, je špatně, že!“
„Nevidíš si do pusy v této chvíli,“ přitakal Miyagi nepřímo.
„To je super. Takže nestačí, že je proti mně celý svět i se všemi těmi náhodami dne blbec, ale i ty se k tomu musíš přidat! Však v pohodě, proč ne, jen si všichni vyzkoušejte, kolik toho Shinobu vydrží! Vždyť o nic nejde,“ najednou mě přepadla ohromá chuť brečet. Nechtěl jsem to, ani jsem se necítil přímo smutný nebo tak něco, ale poznal jsem, jak se mi samy od sebe křiví mimické svaly a já s tím nemohl nic dělat. Všechno je to hrozně nespravedlivé. „Ani mi neodpovídej,“ odsekl jsem rychle, když jsem svého společníka viděl se nadechnout. „Vůbec mě nemůžeš chápat. Pro tebe jsem jen žoviální puberťák, je mi to jasné.“
Miyagi chvíli mlčel, než s opětovným povzdechem klidně položil svůj jídelní nástroj znovu na stůl. „Opravdu už nevím, co udělat, Shinobu. Máš pravdu, že nerozumím, co to do tebe dnes vjelo.“
S pohledem zabořeným do stolu jsem bezútěšně stiskl pěsti, až mi do prstů přestala téci krev. „Já taky ne,“ špitl jsem zoufale.
„Když to ani ty nevíš, jak bys to mohl chtít po mně? Ale můžeme zkusit přijít na něco, co by tě uklidnilo,“ vypadal, jako by se vážně zadumal a po určité chvilce se jeho zamyšlený výraz pomalu začal měnit na nadějný. „Nemáš tady nějakou svou oblíbenou knihu?“
„Nečtu pro zábavu, když nemusím.“
„Nebo film, který se ti líbil?“
„Na nic dostatečně zajímavého si nemůžu vzpomenout.“
„Můžeme jít po jídle na procházku...“
„Dnes už jsem toho nachodil dost, se svou zraněnou nohou.“
„No jo, nebo si můžeme zahrát nějakou stolní hru, i když tu žádnou teď nemám, možná soused by—“
„Fakt nemám na nějaké hry náladu,“
Šlo téměř vidět, jak se Miyagimu kouří z hlavy.„Zkoušel jsi nějaké relaxační cvičení?“
„Jsi vtipný,“
„Proč? Spousta lidí třeba mačká měkké gumové balonky a podobné věci,“
Jako by něco takového mohlo někoho uklidnit. „Jsi vtipný.“ Zopakoval jsem.
„Hm,“ další povzdech.
Zavrtěl jsem rezignovaně hlavou. „Nechápu, co je to za den. Nic se mi nedaři, všechno se mi hroutí pod rukama, mám na všechny vztek,“ a ze všech nejvíc to odnášíš ty, který se mi vždycky snažíš pomoct. Tohle nebylo fér.
Cítil jsem propalující zrak svého staršího spolubydlícího. „Ještě poslední věc mě napadla. Mám tu prášky na uklidnění, které jsem zabavil jednomu ze studentů, co je někomu ukradl. Možná by ti trochu ulevily,“ vstal od stolu a vydal se ty pilulky hledat.
„Nic takového nechci,“ opětoval jsem ještě rychle. „Nemám rád prášky...“
„Promiň Shinobu,“ huhlal si černovlasý muž, přehrabávajíc si pracovní tašku. „Ale takhle se s tebou už dneska nedá vydržet. Normálně jsi sice taky agresivní tsundere, ale dnes na tom nic sebemíň roztomilého není. Á, tady jsou.“ Chvíli ještě četl zadní stranu krabičky, než mi dva vyloupl a položil vedle ruky. „Po jídle dvě tabletky jako první dávka,“ citoval. Pak pokračoval ve čtení již tišeji spíš pro sebe: „Dále jednu tabletu každých osm hodin. Nejvíce pět tabletek za den... může způsobovat vedlejší účinky jako lehká malátnost a ospalost, po užití neřiďte dopravní prostředky ani neobsluhujte stroje...“
„Nechci to, neslyšel jsi mě?!“ rozhořčeně jsem mu je střelil přes stůl na jeho místo naproti mě.
„Podívej se, jak se chováš.“ Miyagi odložil obal a trval si na tom, že na mém počínání musí něco změnit.
Nemáš mě rád takového, jaký sem. problesklo mi hlavou a při tom uvědomění jsem třískl hůlkami do misky. „Za to můžeš ty. Už ani nemám hlad.“ S hlasitým hrknutím židle jsem vstal od stolu a dramaticky se chystal odejít do pokoje si lehnout. A možná brečet nad tím, jak jsem jednou věci zase podělal...
Jenomže mě při mém teatrálním odchodu Miyagi chytil za paži, otočil mě k sobě a začal líbat. Chvíli jsem jen stál a kulil na něj oči, nechápavě z toho, co jej to popadlo. Ne, že bych si to nenechal líbit. Poměrně zřetelně jsem vnímal, jak při každém dalším okamžiku, kdy se mě dotýkaly rty mého milence, má hladina endofrinů zažívala zmrtvýchvstání. Ale zároveň jsem pocítil Miyagiho jazyk, jak mi do pusy vstrčil něco malého, kulatého a hořkého. Což bylo konečně vysvětlení jeho podivných manýrů. Začal jsem se vzmítat a rozčilovat, ale on mě držel pevně a odmítal se ode mě odtáhnout, dokud jsem prášek nespolkl. Až poté mě konečně pustil a oba jsme zalapali po dechu.
„Ty jeden zrádce...“ syčel jsem, hřbetem ruky si otírajíc z koutku uprchlou slinu. A zatímco jsem byl zaměstnaný sípáním po vzduchu a plánováním vendety, Miyagi se s hbitostí někoho mnohem mladšího na mě znovu vrhnul. Po druhé jsem se ale nenechal nachytat, obzvláště když dříve předčítal, že jako první dávka se berou dva tyto prášky, a dal jsem se na úprk. Můj přítel-zrádce jen vydával jakési zvuky, co zněly jako „huuhuuhuun!“ a jež mi jen potvrzovaly to, že má plnou pusu nekalých úmyslů. Nenechal mě utéci, chytl mě a mrskl na pohovku. Překvapením z náhlého letu vzduchem jsem dokázal jen zírat, jak se na mě následovně sápe a zalehává mě.
„Nic už do mě nedostaneš!“ bojoval jsem do posledního dechu, i když mi zachytil zápěstí a držel je přimáčknuté do polštářů, cukal jsem sebou jako vzteklé dítě na prvním očkování a nenechal se políbit. Miyagi se opravdu snažil. Ale protentokrát byl na mě krátký.
„Shinobu, ty jsi hrozný,“ vydechl pak prudce a zadýchaně a pro mě to, že promluvil, bylo znamení, že nebezpečí pominulo. Byl nucen ten prášek polknout sám.
„Varoval jsem tě, že to nechci,“ dostal jsem ze sebe stále zahořkle, i když již poměrně tišeji, neboť naše tváře byly jen pár centimetrů od sebe. „Můžeš si za to sám.“
„A ohlédl ses alespoň jednou za tím, co jsi dnes prováděl?“
„Jistěže ano!“ chytl jsem jej rozhozeně za látku trička na hrudi. Vyčerpání po předchozím boji a po celém nezdařeném dni, a zároveň možná i první účinky prášku předepsaného psychologem (nebospíš asi jejich placebo efekt), způsobilo, že jsem začal měknout. A možná to, více než ostatního, byla vina přílišné blízkosti mého milovaného. „Jistěže ano... ale nemohl jsem s tím nic udělat.“ První náznak zlomení hlasu. „Nechtěl jsem se takhle chovat, k tobě ani k nikomu jinému... hlavně k tobě ne.“ První škyt. „Ale všechno je dnes nanic a...“ přes najednou ztuhlý krk jsem nedokázal pokračovat jinak, než tichými vzlyky.
„Shinobu-chin,“ pohladil mě muž, jenž mě svou vahou špendlil k pohovce, a tím dotykem konečně uvolnil křečovité sevření kolem mého zápěstí.
„Chtěl jsem jen...“ cítil jsem slzy, které mi konečně stékaly dolů po tvářích. „Chtěl jsem tě jen ráno potešit kávou, chtěl jsem dnešek aby byl fajn, ale nic z toho se nestalo. Všechno, co jsem se snažil udělat, se rozpadlo a já nemůžu už takhle dál... prostě...“
„No tak,“ konejšil mě Miyagi a když jsem přes mokrý závoj v očích spatřil jeho modrý, měkký pohled, rozvzlykal jsem se pořádně a nahlas. Proč mě utěšuješ, když je to všechno má vina... jako klíště jsem se k němu tiskl, mačkal jeho tričko a sušil si do něj neustávající proudy slz.
„Moc mě to mrzí,“ dostal jsem ze sebe zastřeně nakonec to, co jsem mu chtěl říct celou dobu. „Moc se ti omlouvám,“
A můj milenec se konečně usmál. „Budiž ti odpuštěno,“ sklonil se znovu, aby mě políbil, tentokrát bez vedlejších záměrů, a já se mu plně poddal. Došlo mi, že jeho blízkost má na mě ještě jeden vliv, než jen uklidňující, a byl to vskutku právě ten opačný; začal ve mně probouzet chtíč. Nenechal jsem jej ukončit ten polibek a zároveň jsem uvolnil křečovité sevření jeho trička, abych se mohl dostat pod něj. Miyagi příliš dlouho neotálel s tím, aby mě napodobil, a zatímco mi rozepínal školní uniformu, svými rty se přesunul na můj krk a pokračoval stále níže. Byl to po celém dni plném vzteku a neštěstí tak příjemný a uklidňující pocit, že jsem... vyčerpaně usnul.

Zdálo se mi, že padám. Padal jsem do hluboké černé díry a s křikem očekával náraz.
Ten přišel. Probudil mě.
Spadl jsem na zem z gauče. Miyagi se roztahoval a shodil mě.
Naštvaně jsem se posadil a zíral na něj, jak se tam rozvaloval, zatímco mě všechno bolelo. Pak mi došlo, že skrz závěsy proniká příliš světla a my strávili noc namačkaní na pohovce, místo v posteli. Na stole byla studená, nedojedená večeře.
„To jsou ty tvoje prášky,“ mručel jsem naštvaně, když jsem se rozlámaně sbíral ze země. Bolel mě každý pohyb, což nemohlo být způsobeno jen oním pádem, ale také natěsnáním pod Miyagim po celou noc na nepohodlném místě. Navíc těžko říct, jestli i ty prášky neměly něco takového jako bolest kloubů a svalů v nepříznivých vedlejších účincích. Prášky jsou zrádné. Proto je nechci brát.
Jak může ještě stále tak spokojeně spát? pobuřovalo mě, ale když jsem se rozčilene zadíval do jeho uvolněné tváře, ucítil jsem snad i něco jako uklidnění. Sedl jsem si na zem, opřel se lokty o pohovku u jeho hlavy a pozoroval, jak se nadechuje a pak vydechne. Klidně, automaticky, nevědomě. Natáhl jsem prst a dotkl se jeho úst. To, s jakou lehkostí jsem jej do jeho spodního rtu mohl zabořit, mi přišlo velice vtipné. Zachichotal jsem se jako puberťačka. Jak je v této chvíli bezmocný. Šťouchal jsem špičkou prstu do jeho rtu znovu a znovu.
A pak jsem si vzpomněl na jednu z rad, kterou mi Miyagi včera poskytl na boj proti vzteklosti. ‚Spousta lidí mačká měkké gumové balonky,‘ říkal. „Relaxační... cvičení...“ zopakoval jsem po něm zamyšleně. Tak jo, v tomto měl Miyagi asi pravdu. Možná opravdu existuje relaxační cvičení, které je vhodné i pro mě. Sledování jeho spící tváře, pravidelně se zvedajícího hrudníku a do toho mačkání jeho měkkého rtu bylo vskutku vysoce uklidňující. Stlačoval jsem jeho poněkud jemný, teplý ret zas a opět, jako uklidňující pomůcku, kterou by žádného psychologa nenapadlo mi předepsat. Zároveň jsem potlačoval touhu se rozesmát nad tím, jak vtipně u toho vypadal. A nutkání smát se bylo něco, u čehož jsem měl pocit, jako bych snad roky nezažil.
Bohužel to mého milence brzy probudilo. Jeho víčka se zvedla a on pár vteřin hledal pohledem můj obličej. Na těch samých pár vteřin, po které jsem já zíral na něj, překvapen, že se jeho oči otevřely. Než mě to naštvalo. Nebo spíš... než jsem ucítil rozhořčenost nad tím, že mě chytil při činu. A že už nemohu pokračovat. A celá má relaxační seance byla u konce. Vzteku, vítej zpátky.
„No to je dost, že ses probral,“ vyskočil jsem na nohy. „Skopneš mě z gauče a dál si chrníš. Snažím se tě vzbudit, ale ty ne! A všechno, abych tady uklidil sám, že...“ Ach, v afektu tolik věcí, kolik jsem opět nechtěl říkat. Ale tentokrát to bylo nutné. Musí si myslet, že pokud něco zacítil, byl to sen...
Ale vypadalo to, že Miyagi nemá o mých relaxačních praktikách ani tucha. Rozespale se posadil a třel si zarudlé oči. Nevypadal o nic vyspaněji než já. „Jak se daří noze?“ zaslechl jsem jeho probuzením zastřený hlas.
„Cože?“
„Jak se jí daří? Té opařené noze. Včera jsi mi to neřekl.“
Ach, tohle. „Ve škole jsem si párkrát namočil obvaz do studené vody a bylo to dobrý.“
„Chytré. Divím se, že tě to napadlo.“ zívl.
Zatnul jsem, dle mého až statečně, zuby. „Myslíš si, že je dobrý nápad mě popichovat, po včerejšku?“
„Ale ano, protože kdykoliv můžeš... haha...“
„Co je?“
Rozespalec zatlačil dolů usmívající se koutek. „Ale nic,“
„Co tě žere, Miyagi?!“
„Myslím, že ty prášky mají něco do sebe. Kdyby nezabíraly, v této chvíli už bys naštvaně převracel sedačku i se mnou.“
„Že zabírají?! To myslíš vážně? Necítím se o moc lépe...“ rychle jsem hledal záminku, abych mu mohl odporovat. Ještě by ho napadlo je do mě cpát častěji. Teď, když vím, čím se skutečně uklidnit. „Podívej, další hnusný zářivý den v pařáku, fuj světlo,“ trhnutím jsem rozhrnul závěsy v očekávání oslepení intenzivními ranními paprsky, ale zmýlil jsem se. Nebe bylo šedé, jako by se teprve stmívalo, a padala z něj voda v hustých provazcích. „Hmph. Podívej, Miyagi, zas chčije, jaký to hnusný mokrý den.“
Spolubydlící se plácl do čela. „Ty dnešní děcka, to není možné...“
Dlouze jsem vzdychl a zůstal zírat z okna. Jak vůbec může Miyagi někde najít cizí prášky a hned je začít používat? napadlo mě. A ještě k tomu testovat hned na mě. To není normální. Pokud tedy doopravdy jsou cizí... ale proč by lhal?
„Shinobu,“
„Hm?“
„Shinobu-chin,“
„No?“
Miyagi mlčel. Stále jsem se díval do deště, ale když to ještě nějakou dobu trvalo, donutilo mě to otočit se na něj. Ten na mě zíral opět s jedním pozvednutým koutkem, což vypadalo až zákeřně.
„Co je?!“ zase mě vytáčel. Dělá to schválně!
„Jsi naštvaný? Cítíš vztek, nebo tak něco?“
„Snažíš se o to hned po ránu znova?! Žádné prášky ti žrát nebudu.“
„To ne, já jen kdybys chtěl provést nějaké relaxační cvičení... jsem ti kdykoliv k dispozici.“
Chvíli mi trvalo, než mi došlo, proč na ty dvě slova použil takový důraz. Hlas se mi zasekl v krku, měl jsem pocit, že ani nedýchám a že se mi do hlavy hrne všechna krev až z palců u nohou.
Až po dlouhém, několika vteřinovém zírání do jeho bezpochyb výsměšné tváře jsem konečně nasál do plic vzduch. „Ty zrádče. Ty simulante, falešný zmetku, ty si myslíš, že můžeš předstírat spánek a pak si mě dobírat?! Skončil jsi, Miyagi, odedneška žádné kapusty, večeř si, co chceš, umři hlady, ty podvodnický herecký výkone!!“ Velmi rychlým krokem jsem se vydal z místnosti.
„Promiň, Shinobu-chin...“ zaslechl jsem ještě za zády. „Jsi si jistý, že mě tímhle trestáš?“
Prásknutí dveří bylo poslední, s čím jsem toho šejdíře v místnosti zanechal.