S and S

Jmenuji se Sado Kanmi. Je mi pětadvacet a mám krátké lehce rozježené béžové vlasy. Oči jsou světle zelené a považuji se za klidného člověka. Na přání rodičů jsem se stal knězem a chtěl se usadit v kostele na vesnici. Bohužel můj život nabral drastické otáčky, když mé kafe potkalo velmi drahý oblek a musím zaplatit škodu.
Což je neuvěřitelný deset miliónů. I kdybych dřel celý život, nikdy to nezaplatím. Poškozený (který byl i vysoký, modrooký a dlouhovlasý blondýn) mi nabídl práci u něj v podniku. Ujistil mě se širokým úsměvem, že nejde o nic podezřelého a dal mi vizitku. Po dni přemýšlení jsem nabídku přijal a stal se zaměstnancem baru Modrá růže.
Překvapilo mě, že musím chodit zadním vchodem a k tomu po schodech dolů. Šéf v bílém obleku mě přivítal, sotva jsem se tam objevil a ujistil mě, že vše je v pořádku.
Zavedl mě do šaten a vybral správnou velikost oblečení. Prý má na to oko. Hned na to mě vedl chodbou do hlavního sálu. Zpočátku mě obklopilo světlo, ale rychle jsem se rozkoukal.
Byl jsem v šoku… rozlehlý prostor byl plný kulatých pohovek, stolků s občerstvením, číšníků, hudby a…

„Tohle je můj gay bar, ale žádný strachy. Všichni hosté i zaměstnanci jsou slušní,“ zakřenil se a já na sucho polkl.
Homosexuály ještě přežiji, ale… démony?! Satir vesele klábosil se zombíkem u baru, zatímco rudovlasý upír si objednával Krvavou Mary a rozvaloval se na pohovce. Padlý anděl se chlubil svými černými křídly a jeho ďábelský kolega se ho snažil trumfnout. Jeden neidentifikovatelný pár s chlupatými ocasy se dokonce oddával divokému líbání. Poléval mě studený pot. Pomyslel jsem, že bych mohl utéct, ale šéf mě strčil do jámy lvové.
Nevím, jak jsem ten první den přežil, ale už tu jsem půl roku a práci jsem si začal užívat. Jo a můj šéf je inkubus jménem Florence. Je to príma chlápek (když si vás moc neoblíbí).
„Tady je váš drink, pane Gaylorde.“
Rudovlasý upír z přelomu 19. století se na mě usmál a mlsně se olízl. Je to jeden ze stálých zákazníků a prý kvůli mně začal chodit na mé směny. Nevím, zda mám být polichocen. Lehce si mě přitáhl za kravatu.
„Dneska se ale cítím nějaký slabý, budu potřebovat pomoc.“
Díval se na mě lačným pohledem.
„Co třeba z úst do úst,“ zašeptal a já mu tam strčil stroužek česneku.
„Pálí!“ rychle ho vyplivl.
„Pane Gaylorde, víte přeci, že v řádu je zakázáno flirtovat s číšníky,“ připomenul jsem mu.

„Ale když ty jsi tak… k nakousnutí,“ přitulil se ke mně a položil mi ruku na zadek.
Přitiskl jsem na ni malý křížek.
„Aúú!“ olizoval si ránu.
Uklonil jsem se mu a odešel za další objednávkou. Tuhle rutinu dodržujeme už několik měsíců a všichni se při ní skvěle baví.
„Vau, ty to s ním umíš,“ řekl můj kolega padlý anděl a blázen do kožených oblečků.
Rád kouřil a pil tvrdý alkohol. Světlé vlasy si zásadně váže do culíku, ale pár krátkých pramenů si nechává přes obličej. Prý ho to dělá víc sexy.
„Ani ne, Anaely.“
Z nebe byl vykopnut (Bůh to prý udělal osobně) za souložení s ženami, pití a kouření. Je to ten typ, co na jednom místě dlouho nevydrží. Ke každému partnerovi či partnerce, si píše podrobné poznámky a pak je v práci rád probírá.
K mužům až tady na zemi a… podle jeho slov, ho baví víc než ženské (Také jsem na jeho seznamu potenciálních partnerů.). Z úst vyfoukl kouř. Na rozdíl ode mě je to host. Častokrát mě také přesvědčoval, abych na tu profesi přešel. Osobně by mě učil. Odmítl jsem ho s milým úsměvem a prázdným obalem na polštář v ruce.

„Kanmi, můžeš tohle vzít šéfovi?“ řekl náš kentauří barman a podal mi tác s pitím.
„Hej, jak to s tím grošákem šlo?“ zeptal se Anael a šel hned sbírat drby.
„Celou dobu se děsně červenal a pak…“ zbytek jsem už neslyšel, neboť jsem zmizel na schodech blízko baru. Prošel jsem tmavší chodbou a zaťukal na dveře.
„Vstupte,“ vyzval mě.
„Nesu vám váš drink,“ pomalu jsem vstoupil a ignoroval trapnou scénku.
Šéf byl v křesle a na klíně měl k sobě zády nějakého černovlasého kluka. Oči měl zavázané, ruce za sebou svázané a tři jeho prsty v puse. Podle hormonů ve vzduchu už museli být v sobě minimálně hodinu. Když jsem ho takhle viděl poprvé, byl jsem zaražený. Anael se mi pak smál, tohle prý dělá naschvál každému, kdo se mu zalíbí.
Jsem kněz sakra (technicky vzato), ale co můžu dělat… plat tu mám dobrý a není to zas tak špatné místo.
Rukou mu přejel po mužství. Vypnul se a snažil se něco říct, ale on mu to nedovolil. Trápil ho.
„Není krásný?“
Vytáhl prsty a uchopil ho jemně za bradu, aby ho mohl víc a lépe olíznout na boku krku. Chlapec se jen třásl. Položil jsem pití na malý stolek u pohovky a otočil se k odchodu.
„A-ach!“ vykřiklo poloviční děcko, když do něj prudčeji zajel, než jsem za sebou zavřel dveře.
Na chodbě jsem se musel trochu vydýchat. Už jsem si na ty jeho extravagantní sexuální výlety mohl zvyknout. Když se mi trochu uklidnil tep, sešel jsem dolů.
„Nemohl bys to odnést ty? Já tam nechci!“ strkal náš Nánginí číšník tác Anaelovi pod nos.

„Sorry, je to tvá služba.“
Nasadil smutná psí očka. Tenhle druh démonů má hadí ocas a povětšinou červené vlasy. Rádi nosí různé zlaté přívěšky a náramky. Tenhle měl krátkou variantu saka (sotva pod hruď) a černou kravatu s pozlaceným vzorem květin. Jen co si mě všiml, přiskočil ke mně.
„Ty to vezmeš za mě, že jo?“ široce se usmál.
„Nazho, jeho do toho nenuť!“ okřikl ho.
„Ale…“ otočil se na něj se slzami v očích.
„Co se děje?“
Anael pohodil rukou.
„Ale, máme tu Belzebuba. Má pověst agresivního parchanta. Zlikvidoval už 99 klubů. Je s ním těžké pořízení.“
„Proto k němu nikdo nechce,“ zakňoural Nángín.
Povzdechl jsem si. Tenhle den už nemohl být pestřejší.
„Já mu to vezmu,“ vzal jsem si tác.
„Fakt jo?“
Kývl jsem hlavou.
„Jestli to přežiješ, budu ti celý měsíc kupovat pití.“
První větu mohl vynechat. Zamířil jsem tedy k uzavřeným V.I.P. ložím.
„Hej, mněs takový úplatek nenabídl,“ rozčiloval se.
„Protože moc chlastáš. … Jaůůů.“
„Ty hadí zmetku!“
Zaslechl jsem jen zvuky boje.
Pokoje se nacházely o patro hlouběji než hala. Každý byl vybaven pro různé příležitosti. Hlavní prostor zabírala kulatý gauč, před ním stál obdélníkový stolek s poličkou a místnost ozařovalo dočervena laděné světlo. Zaťukal jsem a když se neozval, zkusil jsem to ještě jednou a pak jsem vstoupil.

V tom okamžiku vedle mě přistála lávová lampa. Host musel mít hodně mizernou náladu. Měl krátké rozježené vlasy černé barvy, chladné oči a oblečen byl v džínovém kompletu se spoustou cvoků na lemu. Věkem bych ho odhadl tak na kolem 25, ale určitě má pár stovek.
„Váš drink, pane Belzebube.“
Sotva jsem však ho položil, nakopl zespoda stůl a vše shodil na zem. Byl jsem už zvyklý na ledacos, ale jeho chování mě štvalo. Přešel jsem to však v tichosti a vše uklidil. Ze slušnosti jsem se zeptal, zda ještě něco nechce, ale neodpověděl, tak jsem odešel.
Nahoře mě hned vyzpovídávali, jak to šlo a vlastně u vchodu dolů se shromáždila menší skupinka zvědavců. První setkání jsem shrnul do odstavce a šel si zase po svých. O hodinu později jsem ho viděl odcházet a každý se mu klidil z cesty. Zastavil jsem ho u východu.
„Pane Belzebube, tady je váš účet za pití, lampu a stolek.“
Vytrhl mi ho z ruky a roztrhal na kousky. Pohrdavě si přitom odfrkl.

***

Další den přišel také. Jeho chování bylo opět agresivní a já mu zase předložil účet.
„Dovolená na smrt?“ zeptal se chladně.
„Tu plánuji na další měsíc.“
Má odpověď ho zarazila, což jsem využil k odchodu.

***

Uplynul celý týden a on sem chodil denně a já musel taky. Nedokázal jsem odolat zástupu smutných očí. Očividně jsem byl jediný, kdo se ho nebál. Od Anaela jsem se dozvěděl, že je to nejmladší syn Satana.
Zase jsem mu tedy nesl něco k pití a sendvič. Jako vždy se rozvaloval na pohovce a jelikož chodil do stejného pokoje, dovolil jsem si přesunout vše rozbitelné dál od něj.
„Vaše objednávka, pane Belzebube.“
Když jsem se nahnul, chytl mě za kravatu a přitáhl.
„Co uděláš, když řeknu, že chci tebe,“ v jeho hlase byla výhrůžka.
Lehce jsem se usmál a stříkl mu do obličeje posvěcenou vodu vlastní výroby. Nezpůsobilo mu to nic víc než šok a menší pálení v očích.
„Barový řád jasně hovoří o tom, že je během práce zakázáno flirtovat s číšníky,“ urovnal jsem si oblek a odešel.

***

Další dny po mně hodil stolek, pak židli, pohovku, zase stolek (nový), lampu (který blbec ji tam postavil), zase stolek a pak zkusil pohovku, ale ta už byla přidělaná kouzlem. Vysílil se a sedl si na ni, ale předtím odkopl (již pátý v pořadí) stolek stranou. Ještě že na něm nic nestálo.
Předložil jsem mu dlouhý účet. S úšklebkem ho roztrhl. Podal jsem mu další a potkal ho stejný konec. Takhle jsme se chvilku hádali, dokud nezačal rudnou. V tom okamžiku jsem vytáhl své eso – celý balík účtů.
„Hip hip hurá pro kopírku,“ řekl jsem s kamenným výrazem ve tváři.
Zařval: „Víš vůbec, kdo já jsem?“
„Belzebub di Satalos, nejmladší syn Satanův.“
„Tak nejsi tak pitomej,“ zle se usmál.
„Proč tedy neděláš to, co ti přikazuju!“
„V této budově platí jistá pravidla a ta říkají, že každý host je stejný jako jiný a nemá právo na extra služby.“
Ušklíbl se.
„A když s tím nebudu souhlasit?“
Lehce jsem si odkašlal.
„V tom případě můžeme s požehnáním z vyšších míst deformovat jisté vnější orgány. Osobně bych se tomu však rád vyhnul.“

„Chceš to zkusit?“ procvičil si klouby na rukou.
Povzdechl jsem si.
„Váš účet zase vzroste.“
„Nestarám se.“
„Ah,“ řekl jsem náhle.
„Co zas?“
„Je to trochu legrační, ale někoho mi připomínáte.“
Odfrkl si.
„Už to musí být hodně let, co jsem ho potkal. Myslím si, že to bylo někdy na jaře a hodně pršelo. Ještě jsem v té době studoval a šel jsem domů. Po cestě jsem si všiml na druhém chodníku muže.
Jen tak stál na dešti a vypadal… smutně. Chtěl jsem ho ignorovat, ale něco mi nedalo, tak jsem k němu přeběhl a vnutil mu svůj deštník. Zmínil jsem něco o nastydnutí a utíkal domů.
Teď mě tak napadá, že na něm byla přidělaná taková malá žába.“
Překvapeně se na mě díval.

***

Další dny… vypadal klidně. Tedy nerozbíjel věci a dokonce netrhal ani účty a platil je. Jednou se však neukázal.
Než jsem si toho všiml, zrodil se můj vlastní fanklub. Každý mě za moji odvahu obdivoval. Já to však nepovažoval za nic extra.
Mohutně jsem zívl a protáhl se. Noční směna mi skončila a venku lilo jako z konve. Bezva a já neměl deštník. Zastavil jsem se pod malou stříškou nad zadním vchodem.
„Nastydneš, když nebudeš mít deštník,“ ozvalo se vedle mě a já se otočil na Belzebuba.
„Dneska jste nepřišel.“
„Něco jsem hledal.“
Zrak mi padl na zelenou maličkost připevněnou na držadle.
„Tohle… je můj deštník!“
„Ah.“
Usmál jsem se.
„Svět je opravdu malý.“
„Proč jsi mi ho dával?“ zeptal se, když jsme šli vedle sebe.
„Nevím, byl to impulz.“
„Všechno má svůj důvod.“
„No, vypadal jste hodně smutně tak možná proto.“
„To není důvod.“
„A z jakého důvodu bych měl?“
„Pro výhodu.“
„Eh?“

„Když víš, kdo jsem, měl by sis napravit své chování.“
„Na území Modré růže jste hostem jako ostatní a tím to hasne.“
„Můžu ti udělat ze života peklo.“
„Aspoň si budu mít na čem smažit špekáčky.“
„Myslím to vážně!“
„Já taky.“
Předtím mi to ušlo, ale byl o půlku hlavy vyšší než já.
„Proč si myslíš, že jsem stejný jako ostatní?“
„Protože před Bohem si jsou všichni rovni.“
„Eh? Věřící?“
„Skoro kněz, ale kafe a drahý oblek není dobrá kombinace.“
Poprvé se zasmál.
„Tak takhles tam skončil!“
Povídali jsme si až ke mně domů.
„Přijdete zítra do klubu?“ zeptal jsem se.
„Budeš tam?“
„Jo.“
„Fajn, jdu.“

***

Na prahu jeho V.I.P. pokoje jsem se zarazil. Jakmile jsem totiž otevřel dveře, ovanula mě mocná aura. Belzebub se přede mnou ukázal ve své démonické podobě. Mezi vlasy měl beraní rohy, švihal kolem ocasem se špičkou a pyšnil se velikými tmavými křídly hodné draka.
„Působivé.“
„To je vše, co řekneš?“
„Nic lepšího mě nenapadlo,“ pití jsem postavil na malý stolek vedle pohovky.
Náhle mě popadl kolem pasu a povalil na ni.
„Co to děláte?“
Hbitě mi zpod saka vylovil posvěcený sprej, česnek, pytlík soli, křížek a pár malých svitků. Nezapomněl mi přitom rozepnout košili a povolit kravatu.

„Co je to?“ špičkami drápů přejel po vypáleném kříži na hrudi kousek pod krkem.
„Odkud to máš?“ domáhal se odpovědi.
„Už od dětství. Pořádně si na to nevzpomínám.“
„Nemáš to od ďábla, když napadl tvého kamaráda?“
„Ďábel… mě napadl ďábel?“
Jako když se kapka ponoří do vody, se ve mně rozvlnily vzpomínky. Nejdřív byly matné, ale postupně se zaostřily.
„To je pravda. Když jsem byl malý, bydlel jsem na venkovně. Mí rodiče rozhodli, že budu knězem. Chtěl jsem je potěšit, tak jsem jim vyhověl.
Jednou jsem si šel ven hrát a potkal nového kluka. Seděl schoulený v klubíčku a plakal. Přišel jsme k němu blíž a…“

***

„Proč pláčeš?“
Prudce se na mě otočil.
„Je tak pěkný den, měl by ses smát,“ usmál jsem se.
„Když já…“ utřel si nudli do rukávu.
„To nesmíš, na, půjčím ti svůj kapesník.“
Ostýchavě ho přijal.
„Chceš si hrát?“ zeptal jsem se, když skončil.
„Ale když já jsem…“
„Nezáleží na tom, kdo jsi, důležité je, co je v tobě,“ položil jsem si dlaň na hruď.
„Uvnitř?“
Pleskl jsem ho do zad.
„Máš ji! Teď mě musíš chytit!“
„H-Hej počkej!“ rozběhl se za mnou.
Celý den jsme prožili spolu. Honili jsme se, pozorovali brouky, snažili se chytit rybu a váleli sudy. Tolik zábavy jsem si dlouho neužil. Přiblížil se večer.
Náhle se zatáhlo a snesl se k nám škaredý tvor.
„Belzebube, syne Satanův, zemři!“ napřáhl mohutný pařát a odhodil ho.

Udělal na zemi pár kotrmelců. Když se zastavil, vyrašila mu křídla, ocas a rohy. Nebyl to člověk!
Ztuhl jsem a nevěděl, co dělat. V hlavě jsem měl úplně prázdno. Ten obrovský shrbený tvor se objevil tak náhle. Natáhl ruku k dalšímu úderu. Nevím, co to do mě tehdy vjelo, ale postavil jsem se mezi ně.
„Nech mého kamaráda na pokoji, ty obludo!“
Jen se ušklíbl.
„Chceš zemřít jako první, člověče?“
Jeho drápy ode mě byly jen kousek, když se mé tělo rozzářilo.
„Co… co se to děje?!“ řval bolestí a jeho tělo se rozpadalo.
Já na tom nebyl o moc líp. Kříž, co jsem měl na krku, se mi vpálil do kůže a vypařil se. Když světlo pominulo, spadl jsem na záda a sotva dýchal.
„Jsi… jsi v pořádku?“ zakřenil jsem se na kluka.
„Proč jsi to udělal? Cožpak nevidíš, kdo jsem?“
„Ale jo… malý kluk…“

***

„… Potom si už nic nepamatuji. Ta vzpomínka zmizela, tak jako můj kříž a má rodina se z té vesnice odstěhovala do města,“ dokončil jsem své vyprávění.
„Heh, ten prcek jsi byl taky ty, co?“
Přikývl.
„Divná náhoda, co?“
„A nejdivnější je, že ten den, jak pršelo, jsem tě chtěl vidět. Byl jsem v depresi a proklínal celý svět a… ty ses přede mnou objevil. Bylo to tak náhlé… a nejdřív jsem tě nepoznal.
Myslel jsem si, že to nemůže být možné. Je to opravdu… bláznivé.“
„Nikdo neříká, že život je suchar.“
„Jako prcek jsi nebyl tak sarkastický,“ více se nahrbil a lehce mě políbil na krk.
„Tohle je proti předpisům.“
„Zkus mě zastavit,“ ušklíbl se.
Lehce jsem se zasmál.
„Jak chceš,“ a přilepil jsem mu na záda svitek.
Prohnul se a padl na mě.
„N-Nemůžu se hýbat! Vždyť jsem je vyhodil, ne?!“
„Ale pod pohovku ses nepodíval, co?“ zachichotal jsem se a otočil ho na záda.
„Tak, co s tebou provedu?“
„Nemáš bejt kněz?“
„Toho ze mě chtěli rodiče.“
Vyhrnul jsem mu triko. Už jsem to viděl na rukou, ale měl opravdu pěknou postavu. Jedna věc mě tu však štvala – jeho křídlo! Přesněji to, co se opíralo o opěradlo. Viselo nad námi jako plachta.

Odstrčil jsem stůl a položil ho na zem. Vzpouzel se, ale kouzlo ho znehybnilo (a taky se pronesl).
„Myslím, že tenhle bar odhalil moji pravou podobu,“ zašeptal jsem mu do ucha, když jsem prsty přejížděl po hrudi.
„Bastarde…“
„Ale líbí se ti to, ne?“
„Blázníš?“
Umlčel jsem ho polibkem.
„Panic, co?“ ušklíbl se.
„Tak to promiň, když na to půjdu zhurta.“
„Hej, je to můj zadek!“
Olízl jsem ho na boku krku. Zkoušel jsem to jen špičkou. Taky nějak zmlkl. Líbilo se mu to? Vzrušoval jsem ho? Bastarde! Nijak nereaguje. Rukou jsem mu zajel víc k rozkroku. Tam musí být citlivý každý.
Velký… Možná větší než šéfův. (Párkrát přede mnou masturboval, což jsem přehlížel, ale když mě chytil za ruku a přitiskl ji na vlastní genitálie, vylil jsem mu horké kafe na hlavu a hned dal pokoj.)
„Proč jsi přestal?“
Opřel jsem se mu lokty o hruď a pobaveně se na něj díval.
„Asi jsem raději sváděn, než abych sám sváděl.“
Zavrčel.
„Parchante.“
Než jsem řekl švec, prohodili jsme se.
„Si myslíš, že mě dostaneš?“
Políbil mě a jazykem vlezl do úst. Během okamžiku jsem hořel. Ale copak mu to můžu dát najevo?
Pustil mě a já hluboce dýchal. Ušklíbl se. Olízl jizvu na hrudi.
„Ah.“

„Za všechno, cos mi udělal, si tě vychutnám.“
Chtěl jsem se mu bránit, ale nešlo to. Pohltilo mě horko.
„N-Ne!“
Sundal mi kalhoty a odstrčil kravatu. Nemusím se zmiňovat, že talisman přestal působit, že?
„Už jsem čekal dost dlouho.“
Mé mužství bylo připraveno k odpálení.
„Proč… Proč tě chtěl zabít?“
Pečlivě mi obhospodařoval bradavky.
„Aby získal pozici.“
„Ale nejsi snad Sata-ah!“
„Teď to něco znamená? Rodinná pouta u ďáblů nic neznamenají. Čím silnější krev porazíš, tím strašlivější se staneš.“
Zvedl se se mnou a posadil si mě do klína. Opíral jsem se mu o ramena.
„Jsi tak erotický,“ dráždil mě a zajel prstem dovnitř.
Zatnul jsem zuby.
„Uvolni se a ucítíš se ještě líp,“ naslouchal jsem mu.
Stal jsem se knězem, ale skončil jsem v náručí ďábla. Pěkná ironie. Ale to mi je jedno, připadám si tady víc doma než v kostele. Tohle musí být mé místo.
„Řekni mi, když to bude bolet,“ roztáhl mi půlky a jemně zatlačil.
„V-Velký!“ vykřikl jsem vyděšeně a objal ho ještě víc.
„Můžu přestat.“
„N-Ne…“
Dýchal jsem přerývavě. Pomalu do mě vstupoval. Myslel jsem, že roztaju.

„Uvolni se,“ šeptal mi, ale nebylo to jednoduché.
Jeho doteky byly jemné.
„A jsme ve sklepě,“ vtipkoval.
Už jsem nemohl být zpocenější.
„A teď tě vystřelím do nebe.“
„Po-Poč-Ah!“ položil mě na záda a trochu vyjel, aby hned zajel.
Nejdříve pomalu a pak zrychloval. Mohl jsem jen křičet, sténat a zarývat prsty do drahého perského koberce. Dávno bych se udělal, kdyby mi v tom nebránil jeho ocas.
Najednou ho povolil a vypustil jsem veškerý tlak. V témže okamžiku se ve mně i něco rozlilo… bylo to teplé. Připadal jsem si ochablý. Lehl si vedle mě… a ještě oblečený!
„To není fér,“ hlesl jsem.
„Říká ten, kdo mě nechal čekat, ty SS,“ odhrnul mi z obličeje pár vlasů.
„Eh?“
„Sladký sadista.“
Ušklíbl jsem se.
„Cos čekal? Mám to ve jméně.“
Hádám, že kněz ze mě nikdy nebude, ale k čertu s tím, tenhle flek se mi líbí víc. Od té doby spolu randíme. Neustále se mě snaží dostat, ale ne vždy mu to dovolím, jsem přeci jen Sado Kanmi, ne?