Sedm let čekání

Už je to rok, přesně na den, co se ze mě stal ANBU. Tvrdě jsem dřel a trénoval, než jsem se dostal tam, kde jsem teď, a to všechno jenom proto, abych ho jednou našel.

Onoho dne v Údolí konce, v ten den kdy jsem ho viděl naposled, jsem si konečně uvědomil jak hluboká, je ve skutečnosti propast mezi námi. Tehdy jsem se rozhodl, že se stanu silnější než on a přivedu jej zpět. Za každou cenu. Vzdal jsem se svého snu, pro roli zabijáka bez citů a to jen kvůli němu.

Jako ANBU dokážu získat značné množství informací. Teď se ale moje sedmileté hledání zdá bezvýznamné, před nedávnem totiž beze stopy zmizel. Nakonec je to pokaždé stejné. Noci bez odpovědí a mé sevřené dlaně jsou stále prázdné. Ztrácejíc naději, pořád sním o něčem z dálek a mnohokrát se sám sebe ptám: „Co asi teď děláš, Sasuke?“

Prázdné místo po mém boku, mi pořád vrací tu srdcervoucí vzpomínku. Každou noc, když zavřu oči, je to stejné. Ta tvář, ty temně černé oči… Fakt, že mě bez výčitek opustil, mě neustále mučí. Udělal bych pro něj všechno! Je to můj rival, můj… přítel? Vlastně, pro mě nikdy nebyl jenom přítel. Uvědomil jsem si to až časem. Já… ho miloval. Ne, pořád ho miluju.

Každý den posledního roku, jsem strávil plněním misí a téměř každou noc myšlenkami na něj. Přesto jsem se ale plně soustředil na mou „práci„. Dokončit úspěšně misi a v co nejkratším čase, dbát na rozkazy a přitom pátrat po něm. Tohle bylo náplní mého nového života. Čas od času jsem přemýšlel, jaké by to bylo, kdybych zůstal ve vesnici, ale nikdy jsem svého rozhodnutí nelitoval. Než jsem si to stačil vůbec uvědomit, změnil jsem se. Moje vznětlivost se postupně vytrácela. Veselost nahradila chladná snášenlivost. Na žerty jsem již nenacházel pořádný důvod, zato zapomnětlivost se mě držela jako starce slabost. Pořád jsem se dokázal usmívat, ne však vřele a bezstarostně jak tomu bývalo kdysi. Moje odhodlání a vůle nevzdávat se, přesto zůstali stejné.

Dnešek se, od těch předchozích dní, taky nijak zvlášť neodlišoval. Vracel jsem se z mise. Cestou na ANBU základnu, jsem pátral po Sasukem a opět jsem, se svým návratem na to místo co nejvíc otálel. Místo, které jsem nenáviděl a zároveň místo, na kterém jsem závisel. Múj návrat byl však nevyhnutelný. Pořád tu bylo něco, co jsem musel udělat a to s využitím všech dostupných prostředkú. Jinými slovy, využíval jsem je stejně, jako oni využívali mě.

Byla hodina po setmění, když jsem se objevil v kanceláři velitele…

„Mise splněna, pane.“ Promluvil jsem do ticha, klečíc na jednom koleni a s pohledem upřeným do země.

„Vrátil ses dříve, než jsem očekával. Předpokládám tedy, že všechno šlo hladce.“

„Ano, pane. Nenastali žádné komplikace. Zde je hlášení.“ Moje ruka se zvedla a předala menší svitek.

„Múžeš jít,“ řekl a múj dnešní úkol tímto skončil.

„Omluvte mě.“ Vztyk, úklon a stejně jako jsem se objevil, jsem i zmizel. Teď už mě čekala jenom postel. Opět neklidný spánek a nejspíš další sny o něm.

Procházel jsem prázdnými chodbami, na tváři stále nasazenou masku. Nikdo mě nevítal, nebylo třeba. Žije nás tu mnoho a všichni jsme stejní. Jenom nahraditelné části jednoho celku. Ne že bych s tím souhlasil, ale přijal jsem to. Vést dva životy, je někdy až příliš matoucí. Mé staré já by lidi jen tak nezabíjelo. Teď na to všechno vlastně hledím trochu jinak. Když člověk něco chce, musí pro to něco obětovat. Nemám pravdu? Kdybych teď skončil, přemýšlel bych o tom pořád stejně? Bylo jich tolik… Tolik, že už jsem je přestal počítat. Tolik krve, že už někdy ani nevím, kdo vlastně jsem. Jmenuju se Uzumaki Naruto, jsem člen ANBU a mým cílem je najít Uchihu Sasukeho. Najít ho a přivést zpátky, nehledě na to, co kvúli tomu budu muset udělat. Co bys asi řekl na tohle, Sasuke?

Mé nohy se konečně zastavili. Cesta k mému pokoji mi připadala pořád delší a delší. Bezhlavě jsem vzal za kliku. Dřevo zaskřípalo, a jakmile se za mnou dveře zavřeli, všechny ANBU záležitosti šli stranou a já mohl být na pár hodin zase sám sebou. Avšak tentokrát jsem v pokoji nebyl sám. Sáhl jsem po kunai a ten se, se záměrem varovat nezvaného hosta, zabodl do okenního rámu. Necítil jsem žádný vražedný úmysl, proto jsem také nepovažoval za nutnost útočit vážně.

„Kdo jsi a co tady chceš?“ Zeptal jsem se stroze a pořád zústával ve střehu. Z otevřeného okna zavál studený vítr. Zavlnil se závěsy a ty tak odhalily postavu, která dřepěla na parapetu. I v tom špatném světle jsem snadno zahlédl ptačí masku s rudým vzorem. Byl z ANBU.

Svúj pohled stočil na kunai zabodnutý těsně vedle něj. Pak se otočil znova ke mně.

„Jaké to nezdvořilé přivítání…“ řekl mrzutě a poté naklonil hlavu na stranu. Zamračil jsem se. „Čím jsem si to zasloužil, senpai?“

„Á, nováček…“ Kývnul jsem chápavě hlavou. Sundal jsem si masku a uvolněně přešel k oknu. „Neříkej, že tě šouply ke mně.“ Sevřel jsem svúj kunai v ruce a vytrhl ho z dřevěného rámu. Mrknul jsem na jeho tetování a než jsem se otočil, opět si ho přeměřil pohledem.

„Dobře,“ pokrčil rameny, „tak to neřeknu.“ Zasmál jsem se, když se nejspíš pokusil o vtip, aby odlehčil nastalou situaci. Svoji kočičí masku jsem hodil na stolek u postele a zamířil ke skříni. Jakmile jsem ji otevřel, stál za mnou.

„Senpai, jak dlouho už si u ANBU?“ Tázal se nevině a já ztuhnul šokem. Byl zatraceně rychlý. Tak rychlý, že jsem ani nezaregistroval, jak se pohnul. Byl o kousek vyšší než já. Sklonil se, jeho vlasy mě zalechtaly na spánku.

„Senpai?“ Ozval se znovu. Neodpověděl jsem. Mněl jsem z něj takový divný pocit. „Nee?“ Na rameni sem pocítil naléhavý dotek. Dotek, který mi byl až příliš povědomý. Sasuke… Moje ruka se pohnula. Sáhl jsem po jeho masce a zároveň ho loktem druhé ruky od sebe odstrčil. Udělal jeden krok nazpět ke mně, jenže to už jsem stál u vypínače. Světlo se rozsvítilo. Pozorovali mně dvě překvapené černé oči, avšak nebyli tak černé jako ty, po kterých jsem tolik toužil.

Pohlédl jsem do tváře toho hnědovlasého kluka. Vypadal přibližně stejně starý, jako já.

„Senpai?“

Sklopil jsem oči a najednou mi svět připadal černější. Co jsem vlastně očekával? Hodil jsem mu masku zpátky a sledoval přitom jeho ruce, když ji chytal. Jeho dotek mi jej připomínal, nejspíš. Nebylo možné, aby to byl on a já to věděl. Tak proč jsem byl tak zklamaný? I kdybych Sasukeho našel, neočekával jsem, že se mezi námi něco změní.

„Víc krát už to nedělej,“ promluvil jsem chladně a vrátil se ke skříni. Pak už ani jeden z nás nepromluvil. Nelíbilo se mu to, tohle ticho. Slova ho svrběli na jazyku a já to na něm viděl, ale musel to překousnout. Aspoň pro dnešek. Nakonec jsme se převlékli a ignorovali navzájem, dokut jsme oba neusnuli.

Já se vzbudil ještě před svítáním a najednou jsem pocítil obrovské zklamání. V noci se mi totiž zdál sen. Sen o Sasukem. V tom snu jsem spal, když se najednou pod někým prohnula postel. Otevřel jsem oči a pohlédl do těch jeho. Zdá se mi to, nebo je to skutečné? Uvažoval jsem. Na chvíli jsem je zavřel a podíval se znova. Pořád tam byl, díval se na mě. Pomalu jsem zvedl ruku a chtěl se ho dotknout. Tolik jsem po tom toužil, najednou byl tak blízko… Tak blízko a přece jen daleko. Krátce jsem zaváhal, ale jen do té doby, než se má dlaň konečně dotkla jeho tváře. Vyslovil jsem jeho jméno a pak už si na nic nevzpomínám. Jenom na tíhu prázdnoty ve chvíli, když jsem se skutečně probudil. Podíval jsem se na svou rozevřenou dlaň a sevřel ji v pěst. Opravdu to byl jenom sen? Byl tak skutečný, že se tomu jen stěží dalo věřit. Jeho teplo jsem stále cítil na své kúži.

Moje ruka pak klesla zpátky na postel, nicméně trvalo ještě několik minut, než jsem se posadil. Že jsem v pokoji sám, jsem si uvědomil až ve chvíli, kdy jsem se podíval na prázdnou postel nováčka. Nejspíš jeho první ANBU mise.

Pro mě, na druhou stranu, neměli žádnou. Nejdřív mi to přišlo trochu divné. Překvapilo mně to, bylo jisté. Na chvíli jsem pocítil úlevu. Alespoň o trochu krve méně, pomyslel jsem si. A potom mě přemohl pocit, že bych snad radši umřel. Volný den totiž znamenal jediné: žádná mise, žádné nedúležité cíle. Jenom já a moje myšlenky. To byla ta úplně poslední věc, kterou jsem v té chvíli chtěl. Kdysi tomu tak nebývalo, ale s uplynulým časem se mé srdce stávalo těžší a těžší, a já na něj myslel stále víc a víc. Toužil jsem po něm jako vadnoucí rostlina po kapce vody. Spatřit jej, slyšet jeho hlas, alespoň jediným prstem se ho dotknout. Chyběl mi tolik, až to začínalo být neúnosné. Normálně bych si tyhle pocity užíval a zuřivě se vrhnul do dalšího pátrání, ale dneska to bylo jiné. Včerejší den a ten sen, mi připomněli, jak patetický vlastně jsem. Věděl jsem to. Věděl jsem to, a přesto jsem byl odhodlaný pokračovat. Musel jsem se sám sobě hořce zasmát…

Po tom snu mi pouhá myšlenka na něj, připadala jako mučení. Proto jsem se uchýlil k jedinému možnému zpúsobu, jak svúj mozek dočasně osvobodit od Sasukeho nadvlády. K tréningu. Jedině tak jsem si mohl uspořádat myšlenky a zároveň se znova vypořádat s tou nesnesitelnou samotou. Udělal jsem několik stínových klonú a tak jsem se zabral do procvičování technik, taijutsu a vrhání shurikenú, že jsem ztratil pojem o čase. Zastavilo mě až kručení v břiše, a že mně nemuselo upozorňovat dvakrát. Snad nikdy jsem se nenacpal rychleji. Z jídelny jsem zamířil rovnou do koupelny. Když jsem se pak vrátil na pokoj, nováček už tam byl. Vypadal ale jinak než před tím. Cítil jsem to z něj, pach krve. Stál u okna, pohled upřený někam ven a svoji masku držel v ruce.

„Tak už si zpátky?“ Promluvil jsem na něj a mezitím si sušil vlasy ručníkem. Neodpověděl. Natočil tvář směrem ke mně, ne však natolik abych mu do ní viděl pořádně. Pak se podíval zpátky ven.

„Za ten včerejší večer se ti omlouvám, nemyslel jsem to tak,“ pokračoval jsem, čekajíc jestli zareaguje.

„Proč myslíš, že jsem sem vlastně přišel, senpai?“ Odpověděl otázkou.

„Myslíš k ANBU?“ Nechápal jsem. Něco se mi na něm nezdálo. Začal si tu masku prohlížet, jakoby ji viděl poprvé v životě.

„Protože je tu něco, co chci,“ pokračoval a odhodil masku takovým zpúsobem, že bylo hned jasné, jak je pro něj bezcenná. Po včerejšku jsem se divil té náhlé změně. Nicméně, jeho odpověď mně trochu uklidnila. Šel jsem k němu a položil mu ruku na rameno.

„Tak to jsme na tom podobně. Taky k tomu mám svúj dúvod,“ řekl jsem a i když mně neviděl, usmál jsem se. Pak jsem se otočil a vrátil jsem se ke skříni. Ručník jsem si stáhl z hlavy a ten se svezl na postel. „Musím někoho najít.“

„Hmm…“ Slyšel jsem, jak se tiše zasmál. Chtěl jsem se otočit, když mi najednou vydechl na krk. Opět se zasmál, ale jeho hlas zněl úplně jinak než předtím. Semknul jsem rty.

„Jsi pořád stejně naivní, usuratonkachi,“ promluvil a pak jsem se propadl do tmy.

Když jsem se probral, ležel jsem na posteli. Ruce jsem měl za zády a zápěstí svázané tak pevně, že se mi provaz zařezával do kúže. Když jsem se zkusil pohnout, pocítil jsem náhlou bolest v zátylku, jak mě před tím omráčil. Pomalu jsem otevřel oči a hleděl na strop, který jsem i přes nedostatek světla určitě viděl poprvé. Přetočil jsem se na bok a pořádně jsem se rozhlídnul. Byl to malý pokoj a vládlo v něm šero. Byla noc, to jsem poznal díky houkání sov. Za koncem postele bylo okno, ale díky zastřeným závěsúm jsem skoro nic neviděl. Jenom tmavé obrysy dveří, na konci protější stěny a něco co se snad podobalo malému stolku, přímo oproti mně. Opravdu, nic z toho co jsem zahlédl, mi nebylo osobně známé. A vše ostatní bylo nejasné, jenom stíny. Přesto jsem ale věděl, že tam nejsem sám. Někdo mně sledoval. Pokusil jsem se uvolnit provaz, jenže bezúspěšně. Nemohl jsem se vysvobodit, ani dělat pečetě. Chtěl jsem si ruce protáhnout pod nohama, když v tom se mně zmocnil zvláštní pocit. Znova jsem si vybavil, co se stalo před tím, než jsem se probral tady. Nováček, prohlížející si masku ANBU. Nejdřív mlčel, ale pak se mně na něco zeptal. Že prý proč přišel. A odpověděl, že něco chce. Já na to řek: Jsme na tom podobně, musím někoho najít. No jasně! Do široka jsem otevřel oči a něco jsem si uvědomil. Zasmál se, ten zmetek. Znělo to tak povědomě. Zasmál se a vmžiku stál u mě. A pak… usuratonkachi. Ne, to přece není možné! To nemohl být…

„Sasuke…“ Uniklo mi ze rtú a z ničeho nic, se na stolku rozsvítila malá olejová lampa.

„Konečně vzhúru, usuratonkachi,“ řekl s pobaveným úsměvem a pomalu otevřel oči. Opravdu to byl on, přímo přede mnou. Seděl na židli, pravou nohu přehozenou přes koleno. Loktem se opíral o stúl a jeho sharingan se upíral přímo na mně. Nemohl jsem tomu uvěřit. Tolik let… Tak dlouho jsem ho hledal a teď ho mám téměř na dosah ruky. Štípnul jsem se do hřbetu dlaně, jestli to není jenom sen, ale bylo to skutečné. Chtěl jsem se ho dotknout, i když jsem nemohl kvúli provazu. Štěstím se mi do očí začali hrnout slzy, jenže ty rázem opět vyschly a já se začal soukat na kolena. Něco tu přece jen nehrálo. To, že tu byl, mi nedávalo žádný smysl.

„Dlouho jsme se neviděli, Naruto a ty se nezmúžeš ani na pozdrav? Doufal jsem, že projevíš víc nadšení …“ vstal, pln nespokojenosti a vykročil ke mně. Jeho oči však svědčili o něčem jiném. Čišela z nich ctižádost. Vytasenou katanou rozseknul polštář, až se rozlétlo peří. Její ostří jsem pak pocítil zezadu na krku a ve stejnou chvíli se ke mně sklonil. Na tváři jsem cítil jeho dech. Byl tak blízko, že se to nedalo vydržet. Přesto jsem se musel ovládnout.

„Kde to jsme a řekni mi pravdu, Sasuke.“ Překvapilo mně jak chladně a odtažitě múj hlas zněl, avšak nemohl jsem jinak. Mněl něco za lubem.

„V mém úkrytu.“ Úsměv mu přitom nescházel ze rtú.

„A co tu dělám já?“ Jeho úsměv se ještě zvětšil a naklonil se k mému uchu.

„Brzo se to dozvíš,“ zašeptal. Mé tělo se zachvělo a na to jsem slyšel, jak se zasmál.

„Jak ses vlastně dostal na ANBU základnu?“ Na spánku jsem pocítil jeho dech. Pak se pomalu odtáhl a v jeho tváři se objevil triumfální výraz. Zamračil jsem se.

„Byl si tam, když jsem se posledně vrátil, že je to tak?“ Vydechl jsem a podíval se jinam. Všechno do sebe začalo zapadat. Spolubydlící, aniž bych o něm dopředu věděl. Rychlejší než já. Dotek a ty ruce, které mi byli tak strašně povědomé. A taky… „Ten sen… to nebyl jen sen, bylo to skutečné,“ zamumlal jsem nevěřícně a sevřel pěsti.

„Ale-ale, nějak si za ta léta zmoudřel…“ Vysmíval se mi, stejně jako kdysi, ale já ho neposlouchal.

„Jenom sis semnou hrál! Co?!“ Zařval jsem. Z očí mi sršeli výčitky. Celou tu dobu jsem ho hledal a miloval a on… Proč vlastně? „Jaký si k tomu mněl dúvod? Řekni mi to, Sasuke!“ Vyběhl jsem po něm, jenže mně srazil zpátky na postel a kolem mé hlavy se vznesl houf peří. Katana mi prosvištěla kolem ucha. Uřízla mi co to z vlasú a probodla postel. Na hrdle jsem pocítil jeho stisk a než jsem se vzpamatoval, seděl mi na stehnech. Sehnul se těsně k mé tváři.

„Co si vlastně udělal s ostatními?“ Zachraptěl jsem a jeho stisk povolil. Druhou rukou pořád svíral rukojeť katany, a když se narovnal, vytáhl ji a hodil proti židli.

„Zabil jsem je,“ odvětil bezvýrazně. Přivřel jsem oči a poraženě jsem se zahleděl do těch jeho. Ta šarlatová červeň byla jako krev, kterou jsem poslední rok nosil na rukou. A teď? Další mrtvý, úplně zbytečně. Pak jsem si vzpomenul na dnešní den… Tak moc jsem se snažil na něj nemyslet, že mi ani nepřišlo divné, když jsem, za celou tu dobu, na základně nepotkal ani živáčka.

„A co chceš ode mě?“

„Kdybych tě chtěl zabít, udělal bych to už hodně dávno.“ Jeho prsty mi pomalu sklouzávali z krku a v jeho očích zaplálo něco, co jsem v nich ještě nikdy nespatřil. Najednou jsem mněl sucho v puse. Naprázdno jsem polkl, bylo to k ničemu. Pak se ke mně sehnul znova. Tentokrát ale mnohem blíž. Jeho dech jsem cítil na rtech. Byl tak blízko, že jsem víc nebyl schopný myslet na nic jiného. Polilo mně horko. Svúj tep jsem cítil až v uších. Zacukal jsem provazem. Jeho prsty mi přešli po hrudi a já ztuhnul.

„Slez ze mě…“ řekl jsem ostře, i když jsem chtěl opak. Ušklíbl se a já vytřeštil oči. On to věděl!

„Přišel jsem snad na něco, co jsem nemněl vědět?“ Špičkou jazyka mi přejel po čelisti a olízl mi spodní ret.

„Sasuke… tohle není vtipný. Přestaň s tím,“ odsekl jsem, ale jako bych mluvil do větru.

„Pravda, kočka si taky s kořistí dlouho nehraje,“ jeho hlasem rezonovala touha. „Tak s chutí do jídla…“ Zašeptal a lačně se mi přisál na ústa. Dlouho se do nich ale dobíjet nemusel, jeho jazyk si je přivlastnil téměř okamžitě a obíral mně o dech. Tak dlouho jsem po něm toužil, že sem mu nakonec jeho polibky se stejnou vervou oplácel. Dlaní mi opět přešel po hrudi, palcem zavadil o bradavku. Mé tělo se zachvělo a já mu prudce vydechl do rtú. Tiše se zasmál. Nabírajíc vzduch do plic jsem se na něj podíval. V druhé ruce sevřel mé vlasy a prudce mi zaklonil hlavu. Tiše jsem zaúpěl a znova zacukal provazem.

„Zprvu vrčíš, ale nakonec přece jen spolupracuješ… To jsem opravdu nečekal,“ vydechl mi do tváře a předloktím se opřel o postel. Druhou rukou mi zabloudil pod tričko. Na kúži jsem pocítil jemný dotek jeho prstú. Zavřel jsem oči. Sasuke mně pohladil po odhaleném břichu a pak se mi stehnem otřel o rozkrok. Odvrátil jsem od něj tvář, ale svúj hlas jsem stejně zadržet nedokázal. Z úst mi unikl krátký sten a jeho pobavený smích mi vehnal červeň do tváře. Jeho horký dech mně šimral na krku. Špičkou jazyka mi olízl ušní lalúček a mou šíji obsypal polibky. Tehdy jsem znova pootevřel oči. Otočil jsem se zpátky k němu a jeho sharingan upoutal múj pohled. Pomalu se přiblížil k mým rtúm, ale políbil mně, až když jsem mu vyšel vstříc.

„Sasuke…“ vydechl jsem, ale umlčel mně dalším polibkem. Kolenem se mi chtěl vklínit mezi stehna, tak sem nadzvedl pravou nohu, abych mu to usnadnil. Chtěl jsem mu bít stále blíž a blíž. Stisk jeho prstú v mých vlasech pomalu povolil. Druhou rukou mi postupně vytáhl tričko až ke krku a když se rozkrokem otřel o múj bok, chtěl jsem se ho dotknout, ale svázané ruce mi v tom opět zabránili.

„Tak snadné to nebude,“ zavrněl mezi polibky hlasem plným touhy a kousl mně do rtu. Znova se mi přisál na rty. Velice pomalu táhl ruku dolú, palcem mi přešel přes pupík a jeho prsty mně zašimraly na podbřišku. Krátce se ode mě odtáhl. Jeho horký dech mně hřál na tváři. Rukou mi vešel do kalhot, a když mně sevřel v dlani, otřáslo mnou vzrušení a hlasitě jsem zasténal. Viděl jsem přitom ten jeho pohled. Sledoval mně. Nesmírně si to užíval a jeho pohled mi říkal, že tohle je jen začátek.

„Proč vlastně…“ Tázal jsem se, ale přerušil mně další múj sten. „Sasuke…!“

„Víš Naruto,“ zašeptal mi do ucha a začal při tom pohybovat rukou. Semknul jsem rty a čelo si opřel o jeho rameno. „Po tom, co selhal tvúj plán přivést mně domú a já nadobro opustil Konohu, jsem se rozhodl, že budeš múj.“ To mně donutilo opět zvrátit hlavu. Krátce jsem mu pohlédl do očí. „A když něco chci, tak si to prostě vezmu.“ Pak prstem obkroužil špičku a múj vzdech umlčel dalším polibkem. Když se pak ode mě znova odtáhl, všeho nechal. Zbavil se svého svršku, mně přetáhl triko přes hlavu až na lokty a potom co se natáhl pro další polibek, sáhl po mých kalhotách. Ani jsem nepostřehl, jak je rozepínal. Předloktím se opíral o postel a druhou rukou mi stahoval kalhoty i spodky přes boky, nohy a kotníky, až je upustil na zem a nohu mi opět vsunul mezi stehna. Nepřestával mně líbat, stejně jako já jsem pořád líbal jeho. To však netrvalo dlouho. Chvilku po tom, co mně opět začal uspokojovat rukou, se od mých rtú odtrhl. Jeho ruka se pohybovala pořád rychleji a já na sobě i přes zavřené oči cítil jeho hluboký pohled. Koleno posunul ještě výš, a já musel trochu roztáhnout nohy.

Pootevřel jsem oči, a když jsem viděl, jak si užívá moje sténání, zrozpačitěl jsem. Musel jsem uhnout pohledem a otočil jsem hlavu na stranu. Pevně jsem semknul rty, nechtěl jsem už vydat ani hlásek. Ale pak se jeho prsty sevřeli tak pevně, až jsem zaúpěl od bolesti. „Ať tě ani nenapadne udělat to znova,“ zavrčel a múj krk začal obsypávat chtivými polibky.

„A co jako?“ tázal jsem se ublíženě. Pomalu se přesouval přes klíční kost až k bradavce, ale potom se nadzvedl. Dál mně laskal svými prsty, palcem přešel po celé mé délce, a když jsem chtěl opět zadržet svúj sten, okřikl mě: „Nedělej to! Chci tě slyšet…“

Podíval jsem se na něj a konečně jsem ji spatřil. Tu typickou čerň jeho očí, kterou jsem tolik postrádal. Vydechl jsem úlevou a tváří mi přelétl radostný úsměv, který se mi snad podařilo zakrýt navlhčením rtú. Chtěl jsem ho políbit. Chtěl jsem ho držet a nikdy se ho nepustit, jenže svázané ruce mi v tom bránili. Opřel jsem se teda o lokty a natáhl se pro ta ústa, po kterých jsem prahnul těch uplynulých sedm let, a kterých jsem se nemohl nabažit.

Nejdřív se odtáhl. Pohlédl do mých překvapených očí a já, než se na mně vrhnul, zahlédl kousek z jeho slastného úsměvu. Líbal mně hladově. Občas mně jemně kousnul do rtu, který vždy pak jemně olízl. Když se ale jeho ruka znova začala pohybovat, a já mu hlasitě zasténal do úst, přesunul své rty na čelist, bradu a hrdelní jamku, a cestičkou přes klíční kost opět putoval k bradavce. Obkroužil ji jazykem a následně skousl. Poté, než se na ni přisál, ji znova olízl. Zaslechl jsem šustění látky, nejspíš jak se zbavoval svých kalhot a zbytku oblečení. Moje sténání bylo pořád hlasitější, jak mně přiváděl k vrcholu.

„Sasuke…“ zasténal jsem a on si lehl na bok těsně vedle mě. Cítil jsem jeho prsty ve vlasech. Svou paží mi podepřel hlavu a prsty odhrnul vlasy ze zpoceného čela. Teplo jeho prsou mně hřálo na rameni. Svým vzrušením se otíral o múj bok, a já sevřel v rukou prostěradlo pod mými zády.

„Sasu- hah…!“ Zalapal jsem po dechu a vyvrcholil na své břicho, i do Sasukeho ruky. Přerývaně jsem oddechoval z náhlého uvolnění a krátce se mu podíval do očí. Pak mně políbil na čelo. Jeho vzrušením přesycený dech mně pálil na kúži stejně tak, jako jeho přirození. Chtěl jsem ho znovu. Ne, ještě pořád jsem ho chtěl. Když se nadzvedl, svými rty mně jemně pošimral na nose. Sledoval jsem, jak si klekl a hypnotizujíc mně chtivým pohledem, se mi svými boky pomalu vklínil mezi nohy.

„Sasuke…“ hlesl jsem. On si jen olízl potřísněnou dlaň, a když jsem chtěl dát najevo svúj nesouhlas, natáhl ruce a moji tvář vzal do svých rukou. Jeho oči těkaly po mém obličeji, načež se zastavili na pootevřených ústech. Mlsně si oblízl rty. Téměř v tu samou chvíli přejel palcem po těch mých, a pak si je nedočkavě přivlastnil. Naše těla se k sobě tiskla, jazyky proplétali, ale mně stále chyběla možnost pohladit jej rukou. „Prosím,“ vydechl jsem mu do rtú a on mi pohlédl do tváře ze vzdálenosti několika centimetrú. „Chci se tě dotknout, takže… prosím tě, rozvaž mně.“

Bál jsem se, že mě umlčí nějakou samolibou poznámkou, ale nestalo se. Místo toho mně pohladil po tváři. Líbal mě, zatím co mi lehkým dotekem prstú přecházel po hrudi a boku až za záda, na svázané ruce. Cítil jsem, jak se jeho prsty chopily provazu. Krátce mě políbil na koutek úst a pak se odtáhl. Opřel se o loket a po celou tu dobu jsme se na sebe dívali. Zdálo se mi, že to trvá věčnost. Jakoby to schválně oddaloval. Očima jsem nedočkavě těkal po jeho obličeji a on dělal to samé. Na rozdíl ode mě, ale vypadal klidně. Pohled na mně si užíval a já to věděl.

Když pak sevření provazu povolilo, bylo to pro mě vykoupením. Prudce jsem se posadil, co Sasukeho donutilo sednout si na paty. Jakmile jsem si ruce vysvobodil i z trička, přitáhl jsem si ho ke rtúm a i s ním se svalil zpátky na postel. Sasuke se mé dychtivosti tiše zasmál, přesto ale moje polibky ještě chvíli oplácel. Pak mně uchopil za levou ruku a já sykl od bolesti. Opatrně mně držel za odřené zápěstí, a začal jej laskat lehkým dotekem rtú, i jazykem. Po chvíli se přesunul na dlaň a zlíbal každé bříško mých prstú. Naše pohledy se setkaly. Pomalu se ke mně skláněl. Než se ale naše rty stihli znovu spojit, uchopil jsem jeho tvář do dlaní a vychutnával jsem si ten dlouho očekávaný dotyk mých rukou na jeho kúži. Prsty jsem polaskal jeho rty, dokonalou linii nosu, tenké obočí, jemné oční víčka a než něco udělal on, sevřel jsem ho v náručí. Sasuke se opět jen tiše zasmál a polibky obsypával mé rameno a krk. Já si toho ale nevšímal. Přitisknul jsem se k němu ještě víc. Chtěl jsem mu být ještě blíž. Tak aby zmizela jakákoliv mezera mezi námi. Objal jsem ho pevněji. Moje tvář se ztratila v ohybu jeho krku a prsty jedné ruky sem vešel do těch havraních vlasú. Bože, prosím, jestli je tohle sen, tak ať se nikdy neprobudím.

„Kdo by to byl řekl,“ chopil se mých rukou a stáhnul je dolú, „že jsem ti tolik chyběl.“ Cítil jsem, jak se mi tlačí slzy do očí.

„Kdyby to tak nebylo, nehledal bych tě celou tu dobu, idi*te.“ Klečel nade mnou, obě předloktí mi držel na posteli, a když jsem opět zahlédl ten arogantní úsměv, skutáleli se mi, ony slané kapky, po tvářích. Pak jsem zahlédl svúj odraz v jeho očích. To jak jsem se viděl, mnou otřáslo snad ještě víc, jak Sasukeho jednání. Byl jsem zmatený a srdce mi začalo bít ještě rychleji.

„A teď jsem si já našel tebe,“ zašeptal a hranou ukazováku mi otřel tváře. Ten úsměv na jeho rtech pořád zústával ale jeho oči vypadaly jinak. Úleva? Smutek? Ať to bylo cokoliv, netrvalo to dlouho. Jeho pohled opět zastřela žádostivost. „Čekal jsem hodně dlouho, abych tohle mohl vidět…“ Prohodil sebejistě a já zrudl ještě víc. Skláněl se, ale už mě nedržel. Místo toho se pravicí opřel o matraci. Naslinil si dva prsty a já mu mimovolně položil ruku na předloktí.

„Sasuke…“ zavrtěl jsem se nejistě, když mi došlo kam má s těmi prsty namířeno. Posunul kolena o něco výš. Zvedl jsem se na lokty a pohlédl jsem mu do tváře. Hypnotizoval mě očima a já začínal mít pocit, že se ztrácím v té hluboké temnotě. Pro zahnání všech mých pochybností, mě opět políbil. Nejdřív mě jen pohladil prsty a pár vteřin na to jsem v sobě pocítil první článek jeho ukazováku. V tu chvíli jsem se od něj odtrhl a zapřel jsem se rukou do jeho paže.

„To bude dobrý…“ Zašeptal a přitom mě jemně kousal do ucha. Pomalu ho tam zatlačil celý. Chvíli počkal, a když jsem nejevil známky žádného většího protestu, začal jím pohybovat. Jeho rty se mi postupně přesunuli na krk. Mněl jsem z toho divný pocit, ale přesto jsem si to jistým zpúsobem užíval. Mátlo mě to, proto jsem se rozhodl soustředit pouze na něj, a ne na to co mi dělá. Krátce jsem si opřel hlavu o tu jeho. Múj zrychlený dech rozvířil jeho vlasy a já chvíli nasával jejich vúni. Probral mě až dotek bříška dalšího prstu. V tu chvíli jsem mu pohlédl na šíji a dostal jsem najednou chuť udělat mu to samé, co na mém krku on dělal teď. Jeho dech mě zahřál na spánku. Slyšel jsem, jak se nadechl, ale než stačil něco říct, naklonil jsem se k jeho šíji. Špičkou jazyka jsem olízl tu světlou kúži, a pak ho jemně kousl. Jako odpověď do mě prudce zatlačil i druhý prst. Já se zachvěl a než s nimi začal zase pohybovat, zabořil mi tvář do vlasú. Začínal jsem se cítit zvláštně.

Když z mých úst začal znova slyšet slabé sténání, trochu se odtáhl. Pohlédl mi do tváře. Chvíli trvalo, než jsem zvednul pohled a podíval se mu do očí. V jejich odrazu jsem byl rudější, než jsem očekával. Jaké to je? V tu chvíli jsem nevěděl, jestli se mně na to zeptal on, nebo já sám. Přesto jsem ale odpověděl: „Nevím… cítím se divně.“ Přivřel jsem oči. Sasuke zkusil přidat třetí prst. Já ucukl. Sevřel jsem jeho paži silněji a no ho vytáhl. Pak mně znovu začal líbat a se zbylýma dvěma pořád pohyboval, otáčel a oddaloval je od sebe, aby mně roztáhl. Skrze jeho polibky jsem zjistil, že začíná být netrpělivý. Ten zvláštní pocit se postupně obracel na něco silnějšího. Jeho netrpělivost se přenášela i na mně a oba nás zaplavovalo ještě větší vzrušení. Jeho dech se stal těžký a mělký. A já sténal stále hlasitěji.

„Sasuke…“ Vydechl jsem jeho jméno a z ničeho nic jsem se zachvěl. Přivřenýma očima jsem postřehl jeho vítězný úsměv. Pak se toho samého místa dotknul znova a já s výkřikem zaklonil hlavu. Sotva jsem postřehl, jak přidal třetí prst. Pořád narážel na ten citlivý bod v mých útrobách. Když mně začal znovu líbat, pomalu mě svým tělem tlačil dolú, až mé ruce docela ochabli a já se nechal položit na záda. Nakonec prsty vytáhl. „Sasuke, co…“ Odtáhl se ode mě. Opět jsem se zvedal, jenže v té samé chvíli si mé hýždě přitáhnul výš na stehna, takže jsem padl zpátky do rozházeného peří. Sehnul se ke mně jako šelma ke své kořisti a jednu ruku mi vsunul pod záda. Nemusel jsem se dívat, tušil jsem, čím právě zaměstnával tu druhou. Začal do mě tlačit špičku a já sykl od bolesti.

„Za okamžik to přejde,“ promluvil, aby upoutal mou pozornost, a i když jsem se mu zadíval do očí, nedokázal jsem z nich vyčíst nic. Snažil jsem se soustředit na jeho slova, ale nebylo to snadné. „Skus se uvolnit.“ Řekl a zatlačil na mě znovu. Nebilo to ale o nic lepší, takže se mi pokusil pomoct skrz potěšení. Má ústa zaměstnal svými rty a jazykem, a reakce mého těla pohyby své ruky v mém klíně. Postupně se uvolnil každý múj sval a jak do mě pomalu pronikal hlouběji, už jsem si to docela užíval. Sasuke chtěl víc a já to věděl, byl jsem na tom stejně. Přesto ale na chvíli zastavil. Přerušil náš polibek a oba jsme těžce oddechovali. Naše čela se téměř dotýkala. Rukou, kterou mě doteď uspokojoval, se opřel vedle mé hlavy a já konečně cítil, že je celý ve mně. Topil jsem se v touze po něm. Teď už jsem nechtěl, aby přestal.

Přitáhl jsem si ho za hlavu k dalšímu polibku, a jakmile jsem se přitisknul k jeho tělu, pochopil, že už nemusí na nic čekat. Pomalu se začal pohybovat. Nořil se do mě stále hlouběji, vždy od špičky až po kořen a naše polibky byli stále dychtivější. Zespoda mě uchopil za rameno. Své polibky postupně přesunul na múj krk a chvíli mi trvalo, než jsem zjistil proč. Sténal jsem mu tak přímo do ucha. Jeho rty postupovaly pořád níž. Rukou zpod mých zad mě uchopil za stehno a své pohyby postupně zrychloval.

„Ah!“ Vykřikl jsem, protože opět narazil na ten bod. Prsty jedné ruky, jsem mu zaryl do nadloktí a v druhé sevřel prostěradlo postele. „Tam…“ Zaúpěl jsem. „Hah- Sasuke…!“ Dráždil mě znova a znova. Postřehl jsem, jak se pousmál. Horní polovina jeho těla se ode mě vzdálila na délku naražené paže. Začal přirážet tvrději. Múj dech se zrychlil a jak se pohyboval, mé rameno naráželo o vnitřní stranu jeho zápěstí. Pnutí v mých slabinách bylo čím dál tím víc nesnesitelnější. Zdálo se mi, že se každý múj sten postupně mnění na škemrání a z pohledu do Sasukeho tváře jsem pochopil, že už taky nemá daleko k vyvrcholení. Pohnul jsem se pánví proti němu. Otřásl jím záchvěv vzrušení, nepřestával jsem. Naše spojení bylo díky tomu ještě hlubší. Sehnul se pro krátký polibek.

„Jsi uvnitř tak horký,“ Vydechl mi do úst a cítil jsem, jak mé tváře opět znachověli. Kousl jsem se do rtu a otočil hlavu ve snaze uniknout tomu pronikavému pohledu. Pot z mé tváře mu kapal na prsty. Jeho zuby mně dráždili na krku a jazykem na něm vyznačil cestičku od klíční kosti až k uchu. Jeho ruka sklouzla z mého stehna na bok a plynulým pohybem plným jistoty se táhla přes mé bříško a hruď, až mně pevně uchopil za bradu. Když při tom zavadil o mé přirození a bradavky, zachvěl jsem se a prudce vydechl. Pomalu mi natočil tvář zpátky k sobě a olízl mi ret. Naše rty se opět spojily. Rukou jsem zajel k mému nedočkavému klínu, už jsem to nemohl vydržet.

Jenže jakmile jsem mu znova vydechl do úst blahem, pochopil, oč se snažím. Zamračil se a odtáhl. Ruku mi přišpendlil nad ramenem, přesně v místě kde se před tím opíral a své prsty propletl s mými. Nejdřív sem byl překvapený. Po chvíli ale mé třesoucí se prsty sevřeli jeho ruku a z mých očí opět začali kanout slzy. Slzy štěstí. Zahlédl jsem odraz sebe v jeho očích a viděl ten úsměv, o kterém jsem už ani nedoufal, že jsem ho ještě schopen. Jeho stisk zesílil. Cítil jsem, jak se uvnitř mě chvěje a tepe. Prsty druhé ruky pevně obemknul mé vzrušení a začal s ní pohybovat v rytmu svých přírazú. Sténal jsem pořád hlasitěji. Múj hlas se míchal s jeho přerývanými výdechy, až jsme nakonec oba vyvrcholili.

Oba jsme oddechovali ve stejném rytmu. Sasuke se narovnal a jeho prsty z těch mých postupně unikli. Múj krátký pocit štěstí, zastřelo znepokojení. Bál jsem se, že po tomhle odejde a já už ho nikdy neuvidím. Ne. Nechoď! Křičel jsem v duchu, ale mé rty se nedokázaly pohnout. Nechci to… zústaň tady. Chtěl jsem k němu natáhnout ruce, ale nemněl jsem na to dostatek síly ani odvahy. Mé srdce pořád ještě sužoval neúspěch z minula a další odloučení bych asi nesnesl. Do očí se mi začal vkrádat hluboký smutek. Proto jsem je radši zavřel, abych se na něj nemusel dívat. Cítil jsem, jak ze mě opatrně vyklouzl. Matrace se prohnula. Takže tohle byl konec?

Pootevřel jsem oči. Nemohl jsem si pomoct, musel jsem ho vidět ještě před tím, než odejde. Ještě před tím, než se ho vydám hledat znovu; jak patetické. Místo toho jsem ale pořád nad sebou cítil jeho teplo. Jeho koleno se otřelo o vnitřní stranu mého stehna, když si jednou nohou klekal vedle mého boku. Jeho ruka se opět ocitla vedle mé. Doširoka jsem rozevřel oči. Hřbetem dlaně mně pohladil po tváři. Byl to dotek plný něhy.

„Máš peří ve vlasech,“ zasmál se sladce. Ten chlapecký úsměv, ten jsem do teď vídával pouze ve snech. Srdce mi bušilo jako o závod. Jeho prsty se proplétaly mými vlasy. Vybíral z nich bílá peříčka, které postupně házel na zem. Očima těkal po mé tváři, a když se ke mně sehnul, krátce jsem ztuhl, dokut mně nepolíbil. Dlouhým a hlubokým polibkem. Moje ruce se chvěly, když se ho dotýkali. Postupně ale nabírali na jistotě. Nepustím ho! Rozhodně ho nepustím.

Líbal jsem ho stále dychtivěji, až mi Sasuke vsunul ruku pod záda a nadzvedl mně do sedu. V tu chvíli jedním prudkým pohybem ruky smetl na zem rozseknutý polštář a většinu zbylého peří. Pak mně položil zpátky a postupně mně přetočil na břicho. Ani jeden z nás nemněl dost, tak jsme si to ještě několikrát zopakovali. Ještě párkrát se pomilovali a já stále doufal, že ne naposledy. Tentokrát ale byl dychtivější a více agresivní, ne však na tolik aby mi ublížil. Čas jsem nevnímal, jeho ruce a rty byli všude, kam dosáhli.

Když jsme oba bili dostatečně ukojeni, za oknem už svítalo. Lampa na stole už dávno dohořela a všude na zemi, kam jsem dohlédl, se válely kusy oblečení posypané býlím peřím. Ležel jsem na břichu, příjemně vyčerpaný. Sasuke ležel levou polovinou těla na mně. Ve vlasech jsem cítil jeho pomalý, klidný dech. Jednu ruku si složil pod hlavu a druhou mně držel za nadloktí. Dolní polovinu našich těl zahalovala přikrývka; ani jsem nepostřehl, kdy je přes nás přehodil. Krátce jsem se zahnízdil. Jeho tělo se nepatrně nadzvedlo, a pak přizpúsobilo jen co jsem si opět lehl. Byl zticha, ale věděl jsem, že je vzhúru. Proto jsem taky zústal mlčet a užíval si jeho blízkosti.

„Miluju tě, ty bast*rde…“ zamumlal jsem do matrace, jen co jsem nabyl zdání, že spí. Avšak mýlil jsem se.

„Přirozeně,“ odpověděl a mé tváře zalil ruměnec. Až příliš živě jsem si dokázal představit ten jeho samolibý, vítězný úsměv. Pak se mně postupně začal zmocňovat spánek. Váha jeho těla z mých zad se na okamžik odlehčila a mně se zdálo, že cítím na spánku dotek jeho rtú.

„Odteď ode mě nikdy neodejdeš,“ zaslechl jsem v dřímotách jeho tichý, konejšivý hlas. Nebyl jsem si ale jistý, jestli se mi to zdá, nebo je to pravda a s myšlenkou, že se to snad někdy dozvím, jsem se nakonec oddal spánku.

Dodatek autora:: 

Toto sem napísala asi pred rokem, je to múj prvý "dokončený" pokus o yaoi. Jednou ked sem si čítala Naruta mi napadlo co by sa stalo, keby... a takhle to dopadlo Je to aj prvá vec co uverejňujem v češtine, takže sa predem omlúvám za chyby a podobne (ve slovenčine to nebylo moc dobré ne-e, muselo to byt takto )

Odehrává sa to 7 rokú po Sasukeho odchode z Konohy, Naruto sa vzdal svojeho sna a hledá Sasukeho, ale to už si prečítáte
Snad sa vám moja SasuNaru jednorázovka bude lúbit