Sniper - part 4

Poryv větru mi strhne kapuci z hlavy a rozmete vlasy do stran. Nevnímám ty prameny rudých jemných vláken, plazící se mi přes obličej. Obě moje ruce patří pouze zbrani, kterou pevně svírám a dech se zastavuje, abych mohl vypálit. I když sleduji svůj cíl, vidím, jak mladý střelec mizí mezi sutinami, kryje se mezi polorozbořenými stěnami a šplhá nahoru do prvního patra. Chtěl bych zastavit i srdeční tep, aby se moje ruka ani nepohnula, ale ten pocit, co mě drtí na prsou, nesoucí jméno strach, nutí mé srdce tlouct rychleji, než bych si přál. Neznám ani jeho jméno. Už jsem se s ním dvakrát miloval a je to můj bratr.

Zatraceně!

Vystřelím. Kyborg se zastaví a jeho zbraň začne pálit jednu ránu za druhou. Po mém prvním výstřelu je slepý a jen namátkově vysílá střely do místa, odkud zaregistroval výstřel. Nezastavuji se. Úlomky betonu odlétají od nepřátelských střel a cítím, jak se mi zabodávají do pevné kůže kabátu. Pramínek krve mi protne ústa a ani to mě nedonutí zastavit nebo si teplou sladkou tekutiny setřít jazykem. Mám stejné náboje, jaké mi vyznačují cestu směrem k nepřátelskému stroji. Devět nábojů. Jeden po druhém. Nevnímám zpětné nárazy, drtící mi rameno. Nevěnuji ani nepatrný pohled nábojnici, opouštějící komoru a rozpálená velkým obloukem dopadá mezi trosky. Znehybňuji palebnou ruku, ale kyborg nepřestává střílet a odrážející střely drtí vše nadosah a rozmetají nebezpečné ostré kousky. Poslední dlouhý krok, prudký náraz do pasu kyborga, srážející ho k zemi. Jakoby to byla živá bytost, zapřu se okovanou podrážkou do jeho rozkroku a ústí hlavně cpu místo do úst do malého otvoru na hrudníku. Tichá smrt bez jediného zasténání, bez jediné kapky krve.

Otáčím hlavu, zároveň pozvedám ruku s puškou a sleduji přilétávající vznášedlo. Ze země mám špatný záměr, ale jejich střely dokáží projít skrz plášť. Poškození stroje neznamená vítězství. Ale aspoň bude na zemi. Pálím zároveň s druhým sniperem. Zahlédnu jen nepatrný záblesk z okraje sutin a pak se pod našimi střelami zřítí stroj k zemi. Využívám mého krytí bratrem a rychle plním zásobník náboji. Po prstech mi stéká krev a já si moc dobře uvědomuji, že rána na ruce stále krvácí a dávno prosákla obvazem. Několika nádechy uklidním roztřesené ruce. Moje tělo je ovládáno návaly horka a pak zase zimy.

Selhání nemůžu připustit.

Slyším minimálně dvě další vznášedla a ten další zvuk je nejspíš vracející se bombardér. Policejní složky z aliance se snaží bránit a střílí po vznášedlech. Tak zbytečné plýtvání životy, bleskne mi hlavou, když na to místo, plné lidí dopadne bomba a rozmetá další část budovy na prach. Podařilo se mi někdy sestřelit tak velkou loď? Za jiných podmínek by to byla úctyhodná kořist a zbraňové vybavení by se dalo dobře za něco směnit.

Vzdušný bombardér se otáčí a je mi jasné, že má ještě jednu nálož. Zastavím se a rozkročím se. Protáhnu si několikrát prsty, svírající pušku, než se mi podaří najít ten správný úchyt ke stabilitě zbraně. Srdeční údery stahuji na minimum. Přimhouřím oko do puškohledu. Ukazováček tiskne spoušť pomalu. Kdyby měl Bordevelg tvář člověka, nejspíš by na několik prasklinek na skle vrhl posměšný pohled. Vidím mu do tváře. Neusmívá se. Nemá žádný výraz. Jen se jeho obličej láme na několik obrazů, jak se na skle tvoří další a další trhliny, pod mými střelami mířené do stejného místa. Nepočítám je. Je mi jedno, že se ta věc přibližuje a nejspíš to sklo nikdy nepraskne. Stisk spouště. Další náboj opouštějící komoru.

Možná to byl výraz údivu. Překvapení. Že je něčeho takového schopen. Já tomu říkám strach. Je to také to poslední, co si sebou bere do pekla, když mi zbraň cvakne na prázdno a poslední náboj tříští nejenom průhlednou bariéru mezi mnou a Bordevelgem, ale proniká jeho lebkou. Ruka se mi začne opět třást. Těch pár vteřin sleduji přes puškohled pramínek černé tekutiny, vytékající z Bordevelgové hlavy, než se stroj nakloní a neřízeně se řítí k zemi. Sklopím zbraň a nejsem schopen se pohnout. Rozrušeně sleduji ten těžký velký stroj, jak svým podvozkem uráží vysokou budovu a dopadá na zem, s děsivým skřípotem drásající uši před sebou hrne zdi, železo a vše, co zbylo ze zničeného domu. Udělám jen nepatrný krok dozadu, ale nemá smysl utíkat, jeho pád je rychlý a destruktivní a to roztříštěné sklo se ke mně přibližuje neuvěřitelnou rychlostí. Zvedající prach mě celého pohltí a vniká do očí i do úst, které mám otevřené kvůli nutnosti rychlého dýchání.

Natáhnu chvějící se ruku před sebe a přivřu oči. Na špičky bot se mi hrne zemina a uši trpí pod náporem ohlušujícího zvuku. Kovový plášť bombardéru se mi vpaluje do dlaně, jemně se o ni opře a jak poslušné zvíře se zastaví, s těžkým povzdechem se nakloní na bok a zůstane mi ležet u nohou. Ruka se mi stále třese, položená na konstrukci vesmírné lodi.

„Shuuei!“

Snažím se otočit hlavou po hlase.

„Shuuei!“

Chytne mě v momentě, kdy mi selhávají nohy a podlomí se mi.

„Shuuei! Jsi v pořádku? Musíme odtud vypadnout. Vezmu tě na bezpečné místo. Můžeš jít?“ křičí na mě mladý sniper.

Bere mi mou pušku a přehazuji si ji přes rameno. Podepře mě a táhne pryč. Horečka mě začíná nepříjemně ovládat.

Teď se mi to nehodí.

Brodíme se přes ohořelé a zničené konstrukce Hlavní budovy Aliance. Rád bych svému bratrovi důvěřoval, ale tady není pro mě nikde bezpečno. Na druhé straně nejsem schopen dojít někam, kde to znám a kde se dokážu ztratit.

Když míjíme jeden z opuštěných domů, vtáhnu mladíka dovnitř. Schody mi dělají problémy a těch dvacet pater dávám z posledních sil. Rozrazím dveře na střechu a zalapám po čerstvém vzduchu. Spaluje moje plíce a bolestivě svírá hrudník do křeče. Stáhnu mu svou zbraň z ramen a zakleknu na okraj střechy. Přes puškohled kontroluji okolí. Pod námi se rozprostírá obraz té ničivé zkázy, utrpení a smrti. Lidé pobíhají z místa na místo, zmatení a vyděšení. Všichni už dávno zapomněli ten den, kdy nás Bordevelgové napadli.

„Krvácíš,“ vyruší mě jeho hlas. „Podívám se na to.“

Otočím se k němu a dosednu na zem. Opřu se o okraj střechy a sundám si kabát. Obvaz je celý prosáklý krví. Když se mě dotknou jeho ruce, projede mnou vlna vzrušení, i přesto, že jsem totálně v háji. Chytnu ho pevně za zápěstí a strhnu ho k sobě. Dívá se na mě vyplašeně a zároveň v očekávání. Jeho horký dech se mi rosí na obličeji. Pohne nepatrně rty a hlasitě se nadechne.

„Shuuei….,“ zašeptá.

Nenechám ho mluvit. Přitahuji si ho blíž a jazykem mu vjedu do pootevřených úst. Beru si je hladově a naléhavě. Vjedu mu rukou do kalhot a vychutnávám si jeho hebkou pokožku na hýždích. Když zajedu hřbetem ruky mezi půlky a zavadím o jeho dírku, jen mi vydechne do úst. Natisknu ho k sobě, abych cítil jeho vzrušení, vyduté v rozkroku a tlačící mě do stehna. Tak rád bych si ho hned teď vzal. Zanechávám na jeho kůži znatelné krvavé stopy, jak sunu ruku zase ven, přes jeho záda, abych se ještě na chvíli pomazlil s jeho bílou pokožkou.

Hlasitým povzdechem propustím jeho ústa z polibku a sáhnu mu do jedné z brašen na opasku.

„Tohle je klíč ke všem mým skrýším,“ navleču mu na prst prsten s maltézským křížem. „Zasuneš, otočíš, odemkneš. Jsou tam většinou plány, léky, náboje. Mám jich několik. Jedna je několik kilometrů odsud. Potřebuji, abys mi donesl všechno, co tam najdeš.“

Natáhnu se po své sniperce. Moje ruce vše dělají automaticky. Už tolikrát. Je to jako bych si jen oblékal svůj kabát. Jedním naučeným pohybem odpojím z její hlavně malý kovový váleček, který vypadá jako normální součást hlavně. Postavím ho vedle sebe na zem. Dlaní na něj lehce zatlačím a do stran se otevře šest solárních minipanelů, které do sebe ihned vstřebávají sluneční světlo a nabíjí akumulátor. Do prostoru se rozvine virtuální mapa a naše těla některá místa pohlcují a propůjčujeme se jak promítací plátno. Jen mě tiše sleduje a nespouští ze mě oči. Zvednu projektor a dám mu ho do ruky. Schovám jeho ruce do dlaní, abych si ještě na chvíli mohl vychutnat jeho teplo. Pomalu natáčím naše propojené ruce svírající přístroj a ukazuji mu, jak s ním může otáčet a měnit pohled na různá místa.

„Ty tmavé body jsou moje záchytné body. Fyzicky označené maltézským křížem. Na stromě. Na kameni. Na budově. Kdekoliv. Když se budeš pozorně dívat, najdeš je,“ mluvím pomalu a nechávám mladíkovi prostor pro otázky. „Najdeš si místo, třeba tohle. Tady se nacházíme. Nedaleko od Hlavní budovy. Výchozí bod, kde potřebuješ jen mapu okolí,“ zatlačím válec dovnitř. „Tímhle to místo zafixuješ,“ otáčím prstencem kolem obvodu přístroje. „Vidíš, takhle si přiblížíš jednotlivá místa. Je to jako zoom na foťáku. Jednoduché. Potřebuji, aby ses dostal sem. Znáš to místo?“

Vrtí záporně hlavou.

„Najdeš ho?“ zeptám se.

Zkouší si funkci virtuální mapy a vidím na něm, jak se soustředí si zapamatovat každý detail. Kývne.

Zacvaknu panely k válci a připevním mu ho k pušce.

„Je to místo plné feťáků a lidí, co dopadli na samotné dno. Dej si raději pozor. Ten prsten,“ chytnu ho znovu za ruku. „Ti zaručí u některých volný průchod a nechají tě na pokoji,“ vjedu mu do vlasů, které jsou na denním světle zářivě hnědé a konečky se ztrácí v rudém nádechu. „Možná bude i tohle stačit jako propustka,“ nechám si jeho prameny propadnout mezi prsty a natáhnu mu na hlavu kapuci od mikiny. Ta rudá barva vlasů, v kontrastu s bílou kapucí, je nepřehlédnutelná. „Budu tady čekat. Jestli se do dvou hodin nevrátíš, už mě nikdy nenajdeš.“

S námahou si stoupnu, jednou rukou se mu zapřu o rameno a druhou vjedu bez varování do jeho kalhot. Drsně přejedu po jeho údu, který se mi hned splaší v ruce a vyjde mi svou tvrdostí vstříc. Zasténá bolestí či slastí, je mi to jedno.

„Jestli chceš okusit ještě jednou ten pocit… vrátíš se,“ zašeptám mu do krku a olíznu ho od ucha po linii lícní kosti až po jeho ústa. Zastavím se těsně nad nimi, aniž bych ho políbil. „Věřím, že mi přijdeš říct svoje jméno, já na něj pořád čekám.“

Vezmu svoji sniperku a zakleknu k okraji střechy.

„Běž, budu tě krýt…,“ řeknu rázně.

„Jmenuji se…,“ vysouká ze sebe rozechvělým hlasem.

„Běž! Nezdržuj se! Řekneš mi ho, až se vrátíš!“ okřiknu ho.

Poslouchám jeho chvátavé kroky, jak sbíhá schody dolů. Přes puškohled ho chvilku sleduji, než ho ztratím z dohledu. Unaveně se opřu o zeď věže uprostřed střechy, kde ústí schodiště a na okamžik přivřu oči. Sakra. Jestli mi nedonese ty léky, nejspíš dostanu infekci a do dvou dnů se budou moci všichni hrdě bít do prsou, že mě dostali. Odmotám si krví prosáklý obvaz a prohlížím si škaredě vypadající ránu. Zalovím v brašně a vytáhnu ohřívací patronu. Několikrát si ji převalím v dlani, než se odhodlám otočit teplotu na maximum a vložit ji do rozšklebené rány.

Myslím, že jsem omdlel. Ten výkřik si nepamatuji a jak jsem se dostal na zem taky ne. Jen tupě zírám na svou paži, na zčernalou kůži a do nosu se mi vtírá pach seškvařeného masa.

Instinktivně uhnu hlavou, když náhle uslyším svištivý zvuk a vytrhne mě z omámení, které mi způsobuje bolest a horečka. Natáhnu se po sniperce, ale okovaná bota, dopadající na zem vedle mého ležícího těla, mi přišlápne zápěstí k podlaze.

„Ale, ale, není tohle Rudý baron?“ ozve se smích a zakroutí nohou na mé ruce, jakoby zašlapoval nedopalek cigarety.

Nadzvednu hlavu. Napřed mě oslepí slunce. Pak rozeznávám ocelové lano, připevněné na kotvě, zapíchnuté do zdi nad mou hlavou. Sleduji vlákno, které se ztrácí v kotouči slunce, nejspíš někde na střeše druhé budovy. Z toho oslňujícího světla se rychle vynořuje postava, celá v černém, slaňující na kladce po laně a pak ladně dopadne vedle mě.

Stejné boty, které mi z druhé strany drtí kosti na zápěstí.

„Páni, Rudý baron a nevypadá moc dobře,“ slyším druhý hlas. „Dostaneme něco za tak poškozené zboží?“

Něčí ruka mě chytne pod krkem a vytáhne na nohy. Snažím se přimhouřit oči, abych něco přes sluneční paprsky viděl. Kožená páska přes pravé oko. Dlouhý těžký cop ze stříbrných vlasů přehozený přes rameno na hrudník, kde se rýsují pevná prsa obepínající černá kožená kombinéza. I druhá postava vejde do stínu a přiloží mi široký nůž na rty. Stejně stříbrné vlasy a kožená páska přes oko. Snažím se polknout. Silver beast. Bordevelgové jsou vedle nich roztomilá zvířátka. Než stačím pohnout rukou, obepne můj krk kovový obojek a jemné vibrace mě připraví o hlas. Pustí mě a moje tělo zůstává stát několik milimetrů nad zemí za pomocí magnetického obojku. Celým mým tělem prostupuje jemné chvění a brnění, ruce mám těžké a bezvládně visící podél těla.

„Copak jsi tu měl sebou za kocourka?“ zašeptá mi těsně do ucha a její ruka mi přejíždí po odhaleném hrudníku, prohrabává se mlsně chloupky a pak se zastaví na mém rozkroku. „Nějaký tvůj přítel?“ stiskne mě mezi nohama a drtí mi koule. Jen zachrčím. Chytne mě za vlasy a namotá si je na prsty. „Bráška, že? Rudý baron má utajovaného brášku.“

„Tayo! Ty děvko, dej od něj ruce pryč! Je to jen zboží!“ okřikne ji druhá a chytne ji pevně za zápěstí. Nechává ji, aby mi dál způsobovala bolest a usměje se. Obě mají zelené oči a sledují se roztouženými pohledy. Taya si olízne rty a jako prstem vábí jazykem tu druhou, aby se naklonila blíž.

Taya a Yasu. Někdo by si mohl myslet, že jsou dvojčata. Obě mají stejné vlasy, o kterých se říká, že každý jejich vlas je jako ocelová struna. Působí jako účinná zbraň a dokáže oddělit hlavu od těla. Taya přišla před několika lety při přepadení konvoje s léky o oko a její věrná milenka Yasu si ho bez rozmyšlení vyrýpla nožem z důlku. Pracují jen pro sebe. Jsou schopné prodat všechno. Všem. Je jim to jedno.

Jsem v pěkný sra.čce.

Jako tichý divák sleduji jejich hrátky jazyky, jak se jen špičkami dotýkají a krouží kolem sebe. Zatímco jedna její ruka mi nehodlá pustit pohlavní orgán, druhá hladí tu děvku po kombinéze, která svou těsností dává vyniknout všem nerovnostem ženského těla.

„Chci i toho druhého bastarda,“ procedí skrz zuby Yasu. „Přiveď mi ho!“

„Pro tebe všechno, krásko,“ ušklíbne se Taya a naposledy mě stiskne. „Moc nám ho nepoškoď, než se vrátím,“ a zmizí na schodišti, jako před chvílí mladý sniper.

„Nemůžu tomu uvěřit!“ prohlídne si mě od hlavy k patě jedna ze stříbrných bestií. „Máme Rudého barona! Bordevelgové se zblázní radostí, až tě prodáme jako jejich pokusného králíčka. Těšíš se?“