Smrťák

Smrt… Tak jednoduché slovíčko… Je těžké si představit, že by mělo mít tak strašidelný význam. Každý den někdo umírá… Není sám… Jsou jich tisíce a desetitisíce… Každý se bojí smrti. Někdo se bojí jejího průběhu…

„Uvidíme se zítra,“ loučil jsem se s kolegou v práci a zamířil k firemnímu výtahu.

Někdo se obává ztráty svého času na tomto světě.

„Nezajdeš na sklenku? Dlouho jsme nikde nebyli,“ nabízí mi spolupracovník.
Zdvořile odmítám: „Děkuji, ale jsem poslední dobou nějak unavený, snad příště.“
Pokrčí jen rameny.

Někdo se bojí toho, co je na druhé straně. Jsou však i tací, co se smrti nebojí. Očekávají ji s klidným vědomím a vnitřním klidem.
Občas si říkám, jak to ta smrt může stíhat? Být všude v ten pravý okamžik, není to těžké? Má kosu na atomový pohon? Nosí vůbec ten černý plášť nebo něco víc moderního? Jak moc má narvaný kalendář? Má vůbec nárok na dovolenou?
„Hej, tak pohneš tím zadkem?“ řval na mě mladý kluk s dlouhými černými vlasy, co mi neustále levituje nad hlavou.

Smrt je všudypřítomná proto,…… že každý máme svoji vlastní.

Má se jmenuje Šikei.

Urovnal jsem si pramen krátkých světle hnědých vlasů.
„Zase jdete pozdě domů?“ ptá se mě vrátný.
„Mám hodně práce.“
„Tímhle tempem žádnou ženskou neuženete,“ přátelsky se směje.
„Do Halloweenu zbývá už jen 151 dní,“ ohlásil všem chlapík s velikou dýní místo hlavy a oblečením hodného strašáka do zelí.
„To byl zase den,“ stěžoval si můj levitující smrťák. Konce černých a volných kalhot byly dlouhé, jako by měl přišitou vlečku a neustále se vlnily jako hadi zkřížení se živou mlhou.
„Vím, o čem mluvíš.“ Dýňák vzal lžíci zabodnutou v hlavě a pustil se do vyjídání.
„Ten □□□ byl zase ožralý a □□□ měl cucfleky na krku. To musela být noc,“ vyřezávaný obličej se kroutil radostí.
„Tak zase zítra,“ loučil jsem se s vrátným dřív, než budu muset vyslechnout, co dělala paní □□□.

Už je to víc jak dva měsíce, co se můj život změnil. Běžně už na ulici nepotkávám jen lidi, ale i jejich smrtky.

„Šíš, co je tohle za kalhotky?“ stěžovala si zrzavá sukubí smrtka, když vykoukla zpoza holčičí sukně. Její okázalé tvary a nedostatek oblečení neladil s její nositelkou. Ta prodává v blízké trafice, kde si kupuji noviny. Táhne jí na padesát a dost nerad se tu zdržuji, ale Šikei si s její smrtkou rád povídá.
„Jak ti jde práce? Nějaké hříchy? Já poslední dobou nic, ale mám tu teď jednu malou lež. Ale ani tak z automatu nic zajímavého nevypadne, asi půjde do nebe, chjo,“ stěžovala si na průběh práce.
„Vem to z té lepší stránky,“ ukázal na mě palcem.
„Je to pořád lepší, než mít tohohle sráče, co se neumí ani trochu vyjádřit. Tímhle tempem ho nebudou chtít ani do nebe a co s ním mám pak dělat?“ Vztekle si sedl do tureckého sedu a pohodil černými vlasy. Sukuba ho prstem hladila po tupé špičce jeho malého paroží, které rostlo zpoza dlouhých špičatých uší.

„Tak mu něco našeptej, třeba ať udělá □□□ a □□□ a taky □□□ té □□□.“
„Pfe,“ odfrkl si tak, až zacukal malými křídly. Na vršku rostlo rudé peří, které přecházelo v černé a konečky spodních zase byly bílé.
„Jenže ten dutohlavec ani neví co □□□ a □□□ je, natož aby vůbec mluvil s □□□.“ Šťouchal do mě palcem na noze, kde mu rostly drápy, které si pečlivě lakoval na černo. Se stejnou péčí se věnoval i těm na rukou.
„Děkuji, přijďte zase příště,“ řekla mi na rozloučenou prodavačka a já radši utíkal. Doufám, že si to vysvětlí jako stydlivou reakci na porno časopisy z druhé horní police za ní, ke kterým jsem zabloudil očima.
Teď následovala nejtěžší část cesty – jízda metrem. Jedna věc je jet a mačkat se s lidmi, ale ještě poslouchat smrtky a smrťáky … to už je jen pro otrlejší povahy. Občas bylo těžké rozeznat, kdo na vás mluví a jestli vůbec někdo. Naštěstí jsem se už obrnil dostatečnou otupělostí.
Za všechno tohle může jedna autonehoda a jedno zvrzané „vyzvednutí“. Vzpomínám si na náraz a skřípání brzd a pak jsem se vznášel nad operačním sálem. Shlížel jsem dolů na hlouček lidí v bílých pláštích a rouškách.

Sestry hlásily stav mých životních funkcích, které rapidně klesaly. Pípání pomalu měnilo svůj rytmus.
„Tak hneš se, sračko?!“ zařval na mě divný kluk.
Otočil jsem se.
„Huh?“
„Žádný 'Huh?'!!“ křičel na mě, až se mu ježily dlouhé konce kalhot.
„Máš být vyděšený, řvát 'Co se to stalo? Jak můžu být mrtvý?' a tak!“
„Ale… srazilo mě auto, smrt nemůže být v takovém případě divná,“ odvětil jsem klidně a urovnal si obdélníkové brýle na nose.
„Ale srážka s autem není normální!“
Pokrčil jsem rameny. Povzdechl si.
„Jste unavený? Znám dobrý čaj, vždycky mi…“
„Já nechci žádný zasraný čaj!“
„Není třeba být tak vulgární.“
„Mám toho dost! Pojď, odvedu tě na druhou stranu, než se naseru!“ Chytil mě za rameno.
„Odvedete? Kam?“
„Blbče, zrovna jsem to řekl!“

Pustil mě.
„Jsem tvůj osobní smrťák. Každý živý tvor ho má a naší prací je zaznamenávat životy svých svěřenců a pak je odvést k poslednímu soudu.“
„Poslední soud? Jako ke králi Jamovi?“
„K tomu fotogenickýmu blbečkovi? Ani omylem.“
Rozhodil pohoršeně rukama. Pečlivě jsem si ho prohlížel. Dost mě uchvátil vzor javorových listů, který se na kalhotách pořád měnil a přesouval. Kolem pasu měl omotaný tmavě modrý látkový pásek a kolem kotníků měl okovy.
„Ten jen pózuje a hezky vypadá… no i když občas něco orazítkuje,“ pokračoval ve výkladu.
„Odvedu tě k přepážce pro daný okrsek a tam vložím tenhle záznam.“
Z kraťoučké vesty tmavě modré barvy s červeným lemem, kam by se nevešlo ani balení papírových kapesníků, vytáhl celý blok.
„Co je? Čekals pergamen? Na to zapomeň, kdo by používal tak zastaralý sr***y. Pěkný elektronický papír a inkoust a je to.“

Jeho modré démonické oči se na mě dívaly s pohrdáním.
„Tohle hezky strčím do automatu a ten mi vyjede tvůj rozsudek.“ Zamával mi tím před obličejem.
Poslední věcí, které jsem si na něm všiml, byl náhrdelník z černých kuliček a tesáků. Ale stejně… nejděsivější na něm byla kostěná pravačka ověšená zlatými řetízky.
„Hej, posloucháš mě?!“ zařval, ale minul se cílem.
„Hej, kam si myslíš, že jdeš?!“
Neustále jsem klesal zpátky k zemi. Chňapl po mně. Přístroje začaly pravidelně pípat.
„Doktore, máme ho!“

***

Dveře do mého bytu cvakly. Rozsvítil jsem na chodbě a zul si boty. Šikei se hned posadil na pohovku, hodil nohy na podnožku a čekal. Zapnul jsem mu televizi na patřičný kanál a nechal ho být. V tuhle dobu začínala jeho oblíbená telenovela.
Ze začátku jsem se díval s ním, ale přišel jsem na to, že je to jedno předvídatelné klišé za druhým. On u toho však řval a kousal oba konce svých „živých“ kalhot. Takže jsem ho zaujatě pozoroval, tedy dokud na to nepřišel a nezavalil mě takovým proudem vulgarismů, že jsem radši emigroval k sobě do pokoje.
Problém je v tom, že může procházet vším, co je v jeho cestě. Mám s ním však jednu dohodu, na toaletu za mnou neleze.
„Jako by ses měl čím chlubit!“ odbyl mě tehdy.
Hned jsem na ni taky zamířil. Od zjištění perverzního koníčku jistých smrtek, kdy v ruce nosí pravítko a dělají si poznámky, jsem na veřejnou toaletu ani nevpadl.

To i křoví se jeví jako lepší alternativa. Naštěstí mají ve své komunitě… společnosti jistá pravidla. Smrťák nebo smrtka se nesmí od svého svěřence vzdálit na víc než dva metry a nesmí vstupovat na území jiného dozorce, to smí jen v případě, že do něj vstoupí jeho člověk. U mě doma to Šikei moc nedodržuje… když už jeden o druhém víme.
Spláchl jsem a zaslechl úvodní znělku seriálu. Vzácná chvilka půlhodinového klidu začala. Převlékl jsem se do domácí košile a kalhot a postavil vodu na instantní nudle a kafe. V lednici jsem vylovil šunku a udělal si ještě toust.
Měl bych doplnit zásoby rámenu, napadlo mě, když jsem měl ve špajzu už jen pět balení.

Zalil jsem ho vodou, nechal odstát a pustil se do jídla. Z pracovního kufru jsem vytáhl noviny a četl si.
„Kandelario! Nevěř mu! Chce tě jen pro tvé dědictví, o kterém ještě nevíš!“ křičel na hlavní hrdinku, která nejspíš váhala nad nabídkou blonďatého fešáka Džervasia.
Přesně v tomhle okamžiku to minule skončilo. Nedívám se, ale díky němu přesně vím, o čem to je a nejen kvůli spojení obývacího pokoje a malé kuchyně. Jelikož jeho nabídku přijala, vztekal se jak malé dítě a proklínal ji až do hlubin pekelných a výšin nebeských.
Původně jsem mu pouštěl televizi, abych ho na chvíli utišil a teď se mi to vracelo i s úroky na pár let dopředu. Nejhorší jsou víkendy… to musí čekat. Odložil jsem hůlky a podal si kávu. Ve svém bytě mám srmťáka a vidím i ostatní, ale nijak mi to vrásky na čele nedělá. Beru to s klidem, který mi závidí i anglický džentlmen. Stejně tak jako v nemocnici po nehodě…

***

Probudil jsem se v bílém pokoji napíchaný na kapačku.
„Jak se cítíte?“ zeptala se mě sestra.
„D-Dobře,“ zamumlal jsem.
Díval jsem se jí na rameno, neboť tam seděla podivná potvora. Vypadala jako papoušek skřížený s hadem, vosou a něčím, čemu jsem nemohl přijít na jméno. Ona si toho nijak nevšímala, tak jsem to pustil z hlavy. Odešla.
Nejspíš mám jen dočasné halucinace, to po dobrém odpočinku přejde, pomyslel jsem si a chystal se ještě spát, kdyby na mě někdo nezačal řvát:
„Hej, sráči, vzbuď se!“
Otevřel jsem oči a znovu spatřil toho divného polokostěného kluka.

„Mohu vám nějak pomoci?“
Vzteky se chytil za hlavu a zaklonil se.
„Ty máš tu drzost se ptát?! Víš vůbec, co jsi provedl?!“
„O čem to mluvíte?“
Narovnal se a rozhodil rukama.
„Měl jsi chcípnout! Natáhnout bačkory! Zdechnout! Dýchat pampelišky! Prdět do hlíny! Jasný?!“
Posadil jsem se a nasadil si brýle. K životu je nepotřebuji, mám je spíš jako doplněk.
„Doktorům se povedlo mě znovu oživit. Nic nelegálního na tom nevidím.“
Neartikulovaně vrčel.
„Promiňte, ale nevíte, co měla ta zdravotní sestra, co tu byla, na rameni? Vypadalo to jako hodně podivné zvíře.“
„To byl smrtík.“
„Smrtík?“
„Ano, já jsem smrťák, ženský jsou smrtky a tahle hybridní zvířata smíchaná s lidmi jsou smrtíci.“
„Aha, to je zajímavé.“

„Zajímavé… to je všechno, co řekneš?! To nejsi ani trochu vyděšený!“ Nacpal se mi před obličej.
„Jsem tvoje smrt! Už jsi mohl být dávno na druhý straně! Tvůj život tu měl skončit! To tě nežere?!“
Zamyslel jsem se.
„No… Jak to říct?… Kdyby se to stalo, stalo by se, nestalo se… tak se nestalo,“ pokrčil jsem jen rameny.
Unaveně se sesunul do tureckého sedu.
„Vážně ten čaj nechcete?“
„Jdi mi do pr**le s čajem a taky mě dobře poslouchej!“
Ukazovákem mi mířil na nos. Zaměřit se na něj, začnu šilhat.

„Opovaž se reagovat na smrtě. Ne slovem, ne gestem, ne pohledem, je ti to jasný?!“
Modré oči se mu vztekem chvěly.
„Dobře.“
Polevil, ale pak zase zatínal pěst.
„Mohu už jít spát, nebo mě ještě k něčemu potřebujete?“
„Kéž bys dostal infarkt!“ vyštěkl.
Sundal jsem si brýle a lehl si.
„Musím se rychle vrátit do práce, pochybuji, že by mou práci někdo udělal… pořádně.“
S těmi slovy jsem usnul se smrťákem na břiše.

***

Hádám, že kdybych si povídal se smrťáky, vypadalo by to divně. Jsem asi jediný, kdo je dokáže vidět, dumal jsem nad dnem hrnku.
„Hej, sračko!“
Epizoda musela skončit, jinak mi totiž neřekne.
„Zase žereš instantní hnačky?! Kdy už s tím přestaneš?!“
Zbytek dne věnoval mému peskování a neustálému vyjadřování k mému konání.
„A co mělo znamenat to 'OK, já to udělám, dobře dojeďte domů.'?! Ten k****n si to měl udělat sám! Málem jsem kvůli tomu přišel o svůj seriál!! Posloucháš mě?!“
Úspěšně se mi dařilo mít nádobí… tedy hrnek. Černé cípy sebou mrskaly a vytvářely dojem dvou zubatých mečů. Vztekle si odfrkl a přesunul se k oknu. Uklidil jsem hrnek a ohlédl se na něj. Tohle dělal každý večer, ale nikdy jsem se ho neptal na to proč. Dobrá příležitost to zjistit.

„Co vyhlížíte?“
„Nic,“ zavrčel a otočil se.
Tolik k jeho odpovědi. Zahleděl jsem se přes střechy domů a výš. Na tmavé obloze osamoceně svítila jedna hvězda. Pokrčil jsem rameny a šel si vyčistit zuby. U sebe v pokoji jsem ho zase načapal u okna. Vzhlížel nahoru, jako by opravdu někoho nebo něco hledal.
Možná hledá UFO, napadlo mě.

***

„Dobré ráno,“ zdravil jsem kolegy.
Sedl jsem si ke svému počítači v open-air kanceláři. Jednotlivá pracoviště byla oddělena tenkými přepážkami. U stropu se vznášeli šinigami, jak se jim obecně říkalo a klábosili, zatímco lidé makali.
„Hej, hej, slyšel jsi to? □□□ a □□□ měli včera rande.“
„Jak to! □□□ měl přeci dlouhou poradu, ne? Takže mé holce zase zahýbá?!“
„… Včera □□□ zkoušel v bordelu nové triky.“
„Jaké, jaké?“
„… Můj miláček bude brzo bohatý. Nějaký příbuzný umřel a on bude dědit.“
„… Wau, fakt jo? Si děláš prdel?“
„… Jak ten lak může nosit a ta blůza? To je fakt slepá?“
A mnoho dalších klepů se mi vznášelo nad hlavou. K Šikeiovi připlul kostroun ve fraku a košili havajského stylu.
„Hej, hej… Kohopak to tu nemáme?“
Jako by o něm nevěděl, vždyť patří mému nadřízenému.
„Kuriharo, tyhle papíry potřebují být vyřízeny do dnešní půlnoci.“ Položil mi je na stůl a beze slova odešel. Nečekal na moji odpověď.

„Tohle bude zajímavé, ten tvůj chudáček…“ řekl kostroun, než zmizel v davu.
Mluvil o mě?
Zatřásl jsem hlavou a pustil se do papírů. Musím to stihnout před telenovelou, jinak celou noc nezamhouřím oka. Na přepážce přistála humanoidní kočka s rozštěpeným ocasem, rolničkou na obojku a vysokými kozačkami.
„Kuriharo?“
Podíval jsem se na vysokou blondýnku.
„Děje se něco, Miuro?“
„Jen mě napadlo, jestli nechceš po práci někam vyrazit?“
Malá smrtka se zahihňala.
„Co je ti k smíchu?“ vyjel po ní Šikei.

„Ale nic…“ znovu se zahihňala.
„Tak proč se směješ?“
„To jen… že se stane něco velmi zábavného.“ Tón posledního slova moc zábavně nezněl.
„To nevím,“ odpověděl jsem, „dostal jsem na vyřízení tyhle papíry.“
Nasadila smutný výraz.
„Ta sobota pořád platí?“ nadhodil jsem.
„Jo, pořád platí.“ Usmála se a odešla.
Její smrtka se pořád chichotala. Koutkem oka jsem zahlédl šibalskou jiskru.
Práce, práce, napomenul jsem se a ponořil se do ní.

***

„Uf…“ oddechl jsem si.
Podle hodin zbývalo do začátku nového dílu půl hodiny. Cesta domů mi trvá dvacet minut. To můžu stihnout, když sebou hodím.
„Kuriharo?“
Zrovna jsem chtěl předat své výsledky.
„Jdeš k šéfovi? Dej mu tohle, jo?“
Vecpal mi do náruče celou složku.
„Hori, dělej!“
„Už běžím!“ A byl pryč.
Neváhal jsem a rychle zamířil k řediteli. Cestou jsem odevzdal i své papíry.
Přišel jsem o tři minuty.
„Pane řediteli, nesu vám složku.“
„Ah, díky.“
Převzal ji a ještě mě poslal pro něco dalšího. Musel jsem o tři patra níž. Běžel jsem po schodech, neboť jet výtahem nemělo cenu. Teď šlo domů nejvíce zaměstnanců.
Další minuta.

Sekretářce na oddělení jsem nadiktoval své požadavky.
Trvalo jí to pět minut.
Běžel jsem zpátky. Než jsem se však vrátil k sobě do kanceláře, přišel jsem o další tři minuty. Spěšně jsem hodil všechny své osobní věci do tašky.
„Kuriharo! Máš chuť na skleničku?“ volal kolega z jiného oddělení. Občas se vídáme. Chvíli jsme dělali i spolu.
„Jo, potřebujeme nějakého šaška!“ křičel smrťák v podobě hadrové loutky kašpárka v barevném oblečení, rolničkami na špičkách bot i čepici a rozpáranou hlavou.
„Děkuji, ale spěchám. Snad příště.“
Před budovou jsem měl už jen jedenáct minut. Nezbývalo mi než běžet.
„Hej, proč se tak honíš?!“ křičel Šikei.
Divoce jsem oddechoval, jak jsem na fyzickou námahu nebyl zvyklý. Do metra jsem naskočil na poslední chvíli.
Čtyři minuty cesta, sedm zbývá.

Před bytem jsem honil klíče v tašce, boty v předsíni jsem nechal neurovnaně ležet a zapnul televizi. Stihl jsem to akorát na konec úvodních titulků.
Šikei během okamžiku přepnul do svého sentimentálního módu. Vrátil jsem se urovnat boty a zavřít dveře. Tašku jsem položil na botník a šel si rád udělat kafe. Z toho běhu jsem ani neměl hlad. Potřeboval jsem se nejdříve uklidnit, než budu moci jíst.
Sedl jsem si tedy k notebooku a zkontroloval osobní poštu.
Další reklama? Pomyslel jsem si otráveně.
Klikl jsem na ji a přehlídl obsah. Internetový obchod nabízel náhodně vybrané zboží se slevou. Jedna položka zaujala moji pozornost.
Tohle…?
Usrkl jsem tmavé tekutiny a položil hrnek na stůl. Zobrazil jsem si detail výrobku a potřeboval jsem jen pár minut, než jsem stiskl tlačítko objednat. Na to jsem stroj vypnul a šel si udělat jídlo. Voda se vařila a já se pohodlně usadil do židle. Klesla mi víčka a cukl jsem hlavou, když cvakla konvice. Protřel jsem si oči.

„Asi bych si měl odpočinout, začínám být přetažený.“
Počkal jsem pár minut a pak se pustil do skromné večeře. Šikei připlul a odfrkl si. Musel moji večeři vzít na milost, neboť jsem spěchal domů, abych stihl jeho seriál. Takže dneska nebude žádný výčet éček.
Papírový obal jsem vyhodil a šel se vykoupat. Šikei se na chodbě opřel o stěnu. Mokré vlasy jsem si vysušil, vyfénoval a pak zalezl do postele. Smrťák zase pozoroval noční oblohu.

***

Další ráno jsem se vzbudil na druhé zvonění budíku. To se mi většinou nestává. Vinou toho jsem do práce přišel o pět minut později. Několik lidí mi to hned předhodilo. Odpověděl jsem omluvami.
„Bastardi jedni! Co si ti k*****i myslí? Makáš tu víc jak barevnej a oni si ještě stěžujou kvůli pěti pitomejm minutám!“
„Neprožívej to tolik. Vy mladí pořád tolik plýtváte energií,“ napomenul ho smrťák mého druhého kolegy. Vypadal jako chodící humanoidní strom. Místo vlasů měl hustou korunu podzimního listí.
„Drž klapačku, ty starej pařeze!“ obořil se na něj vztekleji než obvykle.
„Vstával jsi špatnou nohou?“ Zaťukal si na čelo nahoře zakroucenou holí se spirálovitou nohou.
Uraženě se od něj otočil a zavrzal zuby.
„Hmm… Jsi naštvaný, protože máš tak ubohého svěřence?“

„Cože?“ Prudce otočil hlavou a křídla mu zacukala.
„Vůbec se ti nedivím. Nemá žádnou osobnost, žije sám, v ničem nevyniká, je nudný a nezajímavý.“
Šikeovy kalhotové cancoury se divoce vlnily a jeho křídla se prudce zvětšila do své majestátní velikosti.
„Cos to řekl, ty kůrovcema prožraný zkurvysyne!!“
Uchopil ho za plnovous z mechu. Děda jen valil oči. Zvedl jsem se a odcházel. Musel ho pustit, ale neodpustil si jeho odstrčení. V automatu jsem si natočil kafe a pomalu ho u něj upíjel. Čekal jsem, až se uklidní. Už jsem viděl mnoho jeho naštvaných, vzteklý a nepříčetných nálad, ale ještě nikdy u toho neroztáhl svá obrovská křídla. Pomalu je vrátil do původní velikosti.
Tiše jsem ho pozoroval. Zmačkal jsem kelímek, vyhodil ho a vrátil se na své pracoviště. Druhý kolega naštěstí někam odběhl. Pokračoval jsem ve svém úkolu. Během dne už moc nepromluvil, až po poledni, kdy ke mně přišla Miura.
„Je ti dobře?“
Zvedl jsem hlavu. Opřela se o desku stolu.
„Většinou si tak brzo ráno nedáváš kávu.“
„Nesnídal jsem, tak jsem si dal aspoň tu. Trochu jsem dneska zaspal,“ řekl jsem pravdu.
Víc dala na odiv svůj výstřih.
„Asi vím, co potřebuješ,“ olízla si rty.
Jen jsem se lehce usmál.

Její kočkoidní smrtka se válela po stole smíchy a Šikei to nevydržel a praštil ji.
„Proč jsi to udělal?“
„Protože mě s tím svým smíchem s**eš!“
„Jen závidíš, že mám tak perfektní svěřenkyni!“ Ukázala na ni palcem.
V koutku oka mi cukalo. Nasadila spiklenecký úsměv.
„Ale neboj, tuhle sobotu zažiješ něco pěkného. Třeba se ho pak i zbavíš, stejně vypadá, že už má svůj čas.“
Vytřeštil oči.
„Čas-?“
„Co je, zapomněl sis zkontrolovat blok?“
„Děkuji, Miuro,“ vzal jsem náhodná lejstra, lehce se uklonil a odešel. Šikei se neobvykle třásl a měl skloněnou hlavu.
„Děje se něco?“ zašeptal jsem, ale odmítl mi odpovědět.

S povzdechem jsem se zase vrátil, ale nedokázal jsem se už moc soustředit. Zazvonil mi mobil.
„Kuriharo Otsuki, kdo volá?“
„Tady Gepardí doručovací služba, kdy vám máme doručit váš balík?“
„Můžete přijet po osmé hodině?“
„V pořádku, děkuji a přeji vám pěkný zbytek dne.“
Ukončil jsem hovor.
To bylo rychlé. Tak brzo jsem to nečekal. Na druhou stranu se to perfektně hodilo.
„Co sis objednal? A kdy? Jak to, že o tom nevím?!“ Spustil na mě svůj výslech a vytáhl si blok.
Mile jsem se na něj usmál. Mrzutě se na mě zamračil a já se uculil ještě víc.
„To je ta-jem-ství.“
Kousl se do rtu a měl na krajíčku. Znovu přešel do svého sentimentálního módu. Musí se nechat, že při tom vypadal roztomile.

***

Zbytek dne naštěstí proběhl bez nehod. Domů jsem to stihl bez problému. Nikdo na mě nehodil část své práce. Jak jsem jel domů, přepadla mě nostalgie. Už mé první vzpomínky byly šedivé. Ani jako dítě jsem příliš neprojevoval své emoce. Kvůli své uzavřenosti jsem se stával častým terčem šikany.
I rodiče se mnou měli problémy, po čase mě prostě začali přehlížet a stále déle a častěji byli v práci, hlavně aby nebyli v mé přítomnosti. Nikdy jsem nechápal, proč se nemůžu smát tak jako ostatní.
Zkoušel jsem se i zraňovat, ale ani to mi nedalo uspokojivou reakci. Jak jsem rostl, stával jsem se běžnou součástí prostředí a lidé si mě všímali, jen když po mně něco chtěli. Vzdal jsem se svých emocí dřív, než jsem je mohl získat.
Klíče v zámku zařinčely. Do seriálu zbývalo ještě víc jak deset minut, ale už jsem to pustil.
„Hej, jsi v pohodě?“ zeptal se.
„Jo.“ Naklonil se.
„Zase si dáš rámen?“
„Jo.“ Přiblížil se.
„Chutná ti to?“
„Jo.“ Ruce byly napnuté.
„Dáš si i kafe?“
„Jo.“ Plně se opíral o ruce.
„Řekneš mi, co sis objednal?“
„Ne.“

Praštil sebou o pracovní desku, která sloužila i jako barový pult. A to to vypadalo tak slibně.
„No ták! Řekni mi to!“ Poskakoval kolem mě.
Naplnil jsem konvici a pustil vaření vody. Dělal na mě smutná psí očka, klečel a mňoukal. Z televize se začaly linout úvodní tóny znělky a on okamžitě změnil své pole působnosti.
Usmál jsem se. Zalil jsem instantní nudle, ale než jsem se pustil do jídla, zazvonil mi mobil.
„Kuriharo Otsuki, ano?“
„Dobrý večer, tady Gepardí doručovací služba. Budeme u vás za pět minut.“
„Budu čekat, děkuji.“

***

Balík jsem hned odnesl k sobě do pokoje. Šikei se ještě pořád díval, měl jsem zhruba patnáct minut čas. Krabici jsem rozřízl, vytáhl zařízení a nainstaloval podle jednoduchého návodu. Když jsem chtěl krabici odnést do předsíně, že ji ráno vyhodím, zavrávoral jsem a skoro upadl.
„Co-Co to bylo?“
Na okamžik jsem si připadal neuvěřitelně slabý. Zakroutil jsem hlavou a nechal krabici v předsíňce. Pomalu jsem snědl nudle a odešel se vykoupat. Teplá voda mi udělala dobře. Šikei pak venku netrpělivě čekal. Televize se už sama v nastaveném čase vypnula.
„Odkdy se tam nakládáš?“ zeptal se podrážděně. Výjimečně jsem tam zůstal déle a tenhle díl musel skončit v extra napínavém okamžiku.
„Promiňte,“ řekl jsem jen.

Nadzvedl obočí. Kolem pasu jsem měl ručník.
„Za co se sakra omlouváš?“
„Jen jsem cítil… že bych to měl říct.“
Vešel jsem do své ložnice a převlékl se. Smrťák počkal tři minuty a pak vlezl dovnitř. Já už ležel v posteli a tvrdě spal.
„Pitomče.“
Jeho pozornost upoutalo zařízení kupolovitého tvaru. Zvědavě si ho prohlížel, když se rozsvítilo. Vyděšeně odskočil a zaklonil hlavu. V úžasu mu poklesla čelist.
„Hvě… zdy-?“
Podíval se na moji spící tvář.
„Tys… Tys poznal, že vyhlížím hvězdy? A protože je nejde ve měste vidět, tak…“
Zatnul pěsti.
„Sakra!“
Prudce zvedl hlavu a ohlédl se za sebe. Místo dveří byla černá díra.

***

„Otsuki! Vstávej! Otsuki!“ slyšel jsem vzdálený hlas.
„Šikei…“ zamumlal jsem a otevřel oči.
Posadil jsem se, nasadil si brýle a rozhlédl se. Můj smrťák nebyl nikde k nalezení.
Zavolal bych ho, ale pohled na hodinky mi řekl, že do práce tentokrát přijdu o víc než pět minut pozdě. Rychle jsem se oblékl a vyrazil. Chvilku mi trvalo, než jsem zjistil, že nevidím žádné šinigami.
Nakonec jsem přeci jen jednoho zahlédl. Stál na rameni muže stojícího před sloupem. Pak přijel autobus a když odjel, ze smrťáka se vyklubal marťan na filmovém plakátu.
„Kuriharo?“ zavolal na mě překvapeně kolega. Poprvé v životě jsem přišel o hodinu pozdě do práce.
„Už jsem ti chtěl volat, co se děje?! Není na škodu občas někam zajít, ale mysli i na svou práci. Víš vůbec, jak vypadáš?“

„Vypadám?“ Postavil jsem tašku na svůj stolek. Vůbec jsem netušil, o čem to mluví.
„Máš děsné kruhy pod očima,“ zašeptal mi.
„Ale… vždyť jsem včera šel spát hned po práci.“
Protřel jsem si je.
„Ať už je máš od čehokoliv, dávej na sebe pozor.“ S těmi slovy se rozloučil.
Nedalo mi to a zašel jsem na toaletu. Nevěřícně jsem na sebe zíral. Vážně jsem je měl. Byly hodně viditelné.
Co se v noci dělo, že je mám? Má to něco společného s tím zavrávoráním?
Vyšel jsem ven a potkal starší kolegyni.
„Kuriharo? Co to máš s očima?“
Rychle sáhla do kabelky.
„Tady, zkus to zamaskovat. Vrátit mi to můžeš později.“
Usmál jsem se.
„Děkuji.“

Béžové oční stíny většinu zakryly. Až se znovu potkáme, musím jí koupit kávu. Vrátil jsem se zpátky ke stolu a pustil se do práce. Štěbetání smrtek a smrťáků mi hodně chybělo. Byla v tom upřímnost.
Klábosili o všem možném, občas i hodně perverzním. Jejich přítomnost mě svým způsobem i uklidňovala. Jako bych tím získával ultimátní důkaz o svém životě a své existenci. Znovu ke mně přišla Miura.
„Takže zítra přijdeš? Byla bych moc ráda.“
„Určitě.“
„Dobře,“ poslala mi vzdušný polibek a odešla.
„Musíš být šťastný muž,“ řekl mi kolega.
„Jede po tobě TA Miura.“
„Hmm.“ Otočil jsem se zpátky na monitor.
„Je fakt těžký poznat, co si myslíš. Měl by ses uvolnit. Užívat si života.“
„Život…“ řekl jsem nepřítomně.
Víc už radši neříkal a vrátil se ke svému monitoru.

***

Večer přišel rychle, ale i pomalu. Šikei pořád nebyl nikde k vidění, nemluvě o ostatních šinigami. Přišlo mi to divné… nesprávné. Neměl být původní součástí mého života, přesto do něj zapadal víc než cokoliv jiného.
Doma jsem zapnul televizi a vlezl do kuchyně. Když jsem poznal, že nový díl skončil, uvědomil jsem si, že tu Šikei opravdu není. Tenhle byt byl malý. Můj pokoj, koupelna s wc a obývací pokoj spojený s kuchyní. Vždycky byl takhle malý, takhle osamělý.
Je tu pořád? Nestal se jen znovu neviditelným? Je tu… ne? Pořád po mém boku.
Zadíval jsem se nad sebe. Vždycky mi nadával za mé stravovací návyky.
Nakoupit? Neměl bych nakoupit? Napadlo mě. Lednice byla prakticky prázdná, žádný chleba, špajz taky zel většinovou prázdnotou. Zvedl jsem se z barové židličky, ale ztratil jsem veškerou sílu v nohou a musel se držet stolu.
„Co se… děje?“
Takováto upadnutí se mi po nehodě párkrát stala, ale nikdy ne v takové síle a četnosti jako v posledních dnech. Spustil jsem se na zem a oddechoval.

„Možná bych měl jít do nemocnice.“
Na toaletu jsem došel až za notné opory o stěnu.
„Tohle není normální.“
Podobným způsobem jsem se doplazil i do ložnice. Pohledem jsem se zastavil na dětské promítačce hvězdné oblohy. Její koupě byla impulzivní reakcí. Šikei je můj smrťák, neměl bych k němu být přátelský… měli bychom být… cizinci.
Zapnul jsem přístroj a lehl si do postele. Usnul jsem dřív, než časovač odpočítal odložený start promítání.

***

Když jsem se probral, bylo po poledni. K Miuře jsem měl jít kolem páté. Když jsem však vstával, pochyboval jsem, že tam vůbec dojdu.
„Tak přepnu na plazení,“ řekl jsem sarkastickým vtipem.
Jelikož byl víkend, rozhodl jsem se projít po parku. Vzal jsem si oblek, neboť ho rád nosím i venku a navzdory pozdnímu vstávání jsem se cítil dobře. Možná to byla jen akutní únava. Poslední dobou jsem měl v práci hodně napilno.
Sluníčko příjemně hřálo. Sedl jsem si na lavičku před velikou kašnou a pozoroval lidi, naslouchal šumění vody a nechal všechny myšlenky odplout. Zavřel jsem oči a…

***

„Pane Kuriharo! Pane Kuriharo!“
Třásla se mnou má sousedka. Narovnal jsem se a setřel si ospalky.
„Díky bohu, jste v pořádku.“
„Co se stalo?“
„Váš byt… vyhořel.“
„Huh?“

***

Stál jsem před vchodovými dveřmi… Vyražené, ohořelé… kompletně zničené. Vzduch byl plný pachu spálenin. Sousedka říkala, že slyšela velikou ránu z mého bytu někdy po půl jedné.
Deset minut po mém odchodu.
Oheň se rozšířil z mého pokoje do dalších místností. Je malým zázrakem, že nikdo nebyl zraněn a že to odskákal jen jeden byt. Pod nohama mi čvachtala voda. Díval jsem se na stolek, kde dřív stála promítačka.
Něco v ní bouchlo a způsobilo požár, aspoň tak zatím zněla předběžná zpráva. Jeden z hasičů mě vyvedl, ještě uklízeli, ale dovolili mi krátkou prohlídku. Z mého nedostatku emocí byli trochu vykolejení, ale měli práci a tak tenhle detail vypustili z hlavy.

Ironicky mi došlo, že se blíží pátá. Zamířil jsem tedy za Miurou. V pronajatém salónku se konala veliká párty. Podle proudu přicházejících lidí, jsem nepřišel jako poslední. Byla tu spousta pracovníků naší firmy. Pozdravil jsem se s mnoha kolegy a kolegyněmi a uviděl i Miuru.
Stála obklopená hloučkem lidí. Smála se a v šatech s velikým výstřihem vypadala nádherně. Zahlédla mě a zamávala. Přišel jsem k ní.
„Kuriharo, tak jsi přišel!“
„Slíbil jsem to.“

***

Celá zábava ubíhala v příjemné náladě. Popíjel jsem punč a ochutnal několik jednohubek. Na víc jsem se necítil. Jak jsem mezi hosty procházel, všímal jsem si jejich pohledů mířených na mě. Někdo se občas ušklíbl, někdo spiklenecky usmál, jiní se ode mě odvraceli.
Atmosféra houstla a bylo v ní napětí. Miura vyšla na malé pódium a vzala si do ruky mikrofon.
„Tak lidi, děkuji za vaše čekání a za vaši přítomnost.“
Dostalo se jí velkého potlesku.
„Nebudu to déle protahovat a pozvu sem Kurihara!“
Zabodly se do mě pohledy všech přítomných. Chvilku jsem jen stál a pak vyšel směr Miura. Stoupl jsem si po její bok.
„Kuriharo, já… už jsem to chvíli chtěla říct… Co bys řekl na svatbu?“
V sálu zavládlo ticho. Usmál jsem se.
„Gratuluji,“ řekl jsem.

Lehce se zasmála.
„Ale hlupáčku, tohle není správná reakce. Skoro to vypadá, že vůbec nemáš radost.“ Prsty si hrála s vlasy.
„Ale mám, jsem rád, že sis našla toho pravého. Ale nemyslím si, že bych já měl být ten, komu to takhle slavnostně řekneš.“
„Ani kdybys byl manžel?“ zašvitořila.
Znovu jsem se usmál.
„My oba víme, že to je lež.“
„Eh?“
„A tohle všechno je jen fraška.“
„Jak to můžeš říct?!“ Zatvářila se velmi smutně a dotčeně.
Jen jsem zakroutil hlavou.
„Ale nemůžu tě z ničeho vinit, nikoho nemůžu. Pokud bych však měl ukázat na viníka, musím ukázat na sebe. Můj nedostatek emocí a pasivita je tím důvodem.
Dokonce i já…“
Zaklonil jsem hlavu.

„… bych rád na své tváři viděl překvapení… slzy… smích… nenávist… Nikdy jsem nic z toho neměl,“ ohlédl jsem se po publiku a pak se vrátil k Miuře.
„Nikdy jsem nechápal proč, ale hlavní bylo, že jsem to nikdy nechtěl měnit. Bál jsem se? Možná… možná jsem byl vyděšený ze sebe samotného.“
„Co to říkáš? Vůbec to nedává smysl.“
Znovu jsem zakroutil hlavou.
„Teď už to všechno chápu. Pochopil jsem to až před chvílí… Důvod mého druhého života, ať už to byla náhoda nebo osud. Konečně tomu rozumím.“
„A co my nezasvěcení?“
„Není důvod vám cokoliv říkat, neboť tohle je sbohem.“
Trhla sebou a poslední slovo vyvolalo i neklid mezi diváky.
„Ale… neříkej to tak vážně, zní to pak tak strašidelně.“
Usmál jsem se a otočil se.
„Přeji ti ve tvém životě mnoho štěstí, tak jako všem okolo.“

Dav se přede mnou rozestupoval, jako bych měl nějakou vzduchem přenosnou nemoc. Před dveřmi jsem se otočil.
„Miuro, i když jsi mě teď chtěla ponížit falešným oznámením naší svatby a udělat ze mě hlupáka, tak se nezlobím. Jsem rád, že jsi na mě myslela…“
„Kuriharo!“ zavolala, ale to se za mnou zabouchly dveře.

***

Kráčel jsem osamocen ulicemi města. Slunce zrovna zapadalo. Všude bylo nepřirozené ticho. Ticho, které očekává bouři. Bouře, která je jen předzvěstí něčeho velkého. Něco velkého, co vám číhá za zády.
Vstoupil jsem na přechod a v dálce zaslechl troubení. Ohlédl jsem se a byl jsem smeten náklaďákem. Letěl jsem vzduchem. Čas se zpomalil. Náraz vydal dutý zvuk. Vůbec jsem necítil tělo. Kolem mě se mihlo něco červeného. Sypalo se sklo.
Na vozovku jsem padl zády. Jak se všechno ztrácelo, napadlo mě:
Vážně nejsou na obloze hvězdy…

***

Domy osvětlovalo mihotavé červené světlo sanitky. Mé tělo bylo přikryté plachtou a řidič byl odvážen do nemocnice.
„Tudy,“ řekl mi muž v dlouhém hávu s rozparkem vzadu.
Měl dlouhé blonďaté vlasy a malá andělská křídla. Následoval jsem ho. Před námi se rozevřel prostor do černého průchodu. Udělal jsem rychlý krok a… kopl ho do rozkroku. V křeči a s rukama mezi nohama se svalil na zem.
„Ty…!“
Proskočil jsem dírou a mířil za světlem na konci. To, co přišlo po něm, mi skoro vzalo dech. Ocitl jsem se na obrovském prostranství plném lidí a šinigami. Kam až oko dohlédlo, stály různé budky, otevřené kanceláře, automaty a po bocích byly vchody a také nekonečné fronty.

„Ne, já nic neudělal' Všechno je to omyl!“ křičel vrah dvou malých dětí, který zemřel při nedávné honičce v autě. Zaslechl jsem to ve zprávách.
„Jasně, jasně,“ pokyvoval jeho smrťák, plyšový medvěd s mašlí a sekerou zaseknutou v hlavě, když ho strkal do brány opředené ostnatým drátem.
„Děti jdou tudy!“ volal šašek na chůdách a vedl je skrz bránu postavenou z kostek.
„Vlak do ráje číslo 25 odjíždí za minutu!“
„Ano, vaši žádost hned pošlu na vyřízení.“
„To byl zase den!“
„Kde je pan Saitou? Měl tu být před pěti vteřinami!“
„Hej, netlačte se, na všechny se dostane!“ křičela úřednice a dávala lidem na dlaň razítka.
„Přeji vám pěkný nový život.“
Dokonce tudy tekla řeka a já zrovna šel přes její červený a dřevěný most. U stropu viselo mnoho panelů, kde se neustále něco aktualizovalo. Bylo to jako být v obrovské letištní hale, odkud se létalo do celého světa, která byla navíc spojená s celosvětovou burzou.

Očima jsem přecházel od jedné cedule k druhé.
Vítejte v Narakově…
Ohnivý Naraku… Ledový Naraku… Zvířecí Naraku… Jehlový Naraku… hlásily cedule nad vchody.
Zamířil jsem k jedné budce. Její úřednice zrovna měla vyvěšeno -Nerušit- a zdálo se, že na něčem velmi usilovně pracuje.
„Promiňte?“
„Neumíte číst!?“
„Opravdu se velmi omlouvám, ale byl jsem pozván k pohovoru a ztratil jsem svůj formulář se žádostí o práci. Všechny ostatní přepážky jsou obsazené, jste jediná, kdo mi v mé časové tísni může pomoci.“
Hluboce jsem se ďáblici s obdélníkovými brýlemi uklonil. Vlasy měla učesané do kulatého drdolu, ale jeden pramínek vlasů byl pořád neposedný, a tak ho musela neustále zastrkovat za ucho.

Přeměřila si mě a povzdechla si.
„Vy nováčci,“ zašátrala v policích a pak se usmála.
„A ten pohovor… to si z vás někdo vystřelil.“
„Eh?“
„Stačí to odnést šéfovi a mimochodem…“
Přivřela oči.
„… sexy skvrny od krve. To na hříšníky vždycky udělá dojem.“
„Moc vám děkuji,“ můj úsměv jí způsobil akutní červenání.
„Ah! O nic nejde!“
U jednoho z mnoha stolečků jsem svoji žádost vyplnil. Od lidských se formulář příliš nelišil. Možná až na kolonky jako je datum úmrtí, předchozí zkušenosti v Naracích, seznam svěřenců a jejich rozsudky.
Najít kancelář samotného Jamy nebyl problém. Vedly do ní ty největší dveře v dohledu a jezdila k nim tramvaj. Cestou jsme přejeli několik lidí, ale podle všeho to byla běžná rutina a součást jejich trestů.

Každý z nich měl na sobě nějaký teploměr nebo tak něco. Když jsme zastavili, neviděl jsem vstup ani červený most, a přitom to nemohlo být víc než pár minut cesty. Čas v pekle musí být relativní.
„Z cesty! Důležité listy! Okamžité vyřízení!“ křičel imp s jedním malým rohem na čele a krátkou koženou sukní kolem beder.
Probíhal kolem mě. Příležitost dělá zloděje. Špičkou boty jsem ho donutil zakopnout a roztrousit veškerou dokumentaci.
„Jste v pořádku?“
Rychle jsem mu pomáhal vstát.
„Ach, mé papíry!“
Přidal jsem se ke sběru a podstrčil svoji žádost.
„Doufám, že tato událost neovlivní průběh vaší práce,“ předal jsem mu svoji část.

„Ale vůbec ne. To já tak rád křičím, tohle šéf zvládne za minutu. Stejně to moc nečte.“ Spiklenecky na mě mrkl.
Vzájemně jsme se uklonili a zmizel za dveřmi. Upínaly se k mrakům a rám byl zdobený řezbou a pozlacením. Dovnitř se však vstupovalo mnohem menším vchodem.
Imp během chvilky zase vyběhl. Napočítal jsem do šedesáti a vstoupil. Místnost lemovaly sloupy taktéž červené barvy a jinak prázdnému prostoru vévodil obrovitý stůl. Na něm byly hory papírů a na židli seděl samotný Jama.
Vypadal mladě. Vlasy měl sepnuté do culíku a nad ním do několika kruhů upravené prameny dávající dojem motýlích křídel. Na nose měl malé brýle bez ruček přivázané na šňůrce, která končila uvnitř noblesního kimona.
Letos je asi v móde javorové listí společně s koi kapříky a horou Fudži v jarním oparu. Vždy vzal papír z jedné hromádky, orazítkoval a vložil do zdířky přístroje po jeho levé straně. Ten ho vcucl a zapípal na znamení zaevidování. Konečně si mě všiml.
„Ah, co tu děláte? Vy už máte být na cestě ke kolu bhavačakra.“

„Mám otázku.“
„Na tu teď nemám čas.“
„Kam zmizel můj smrťák?“ nenechal jsem se odbýt.
Zavřel oči a popostrčil brýle.
„Tato záležitost byla prošetřena a již byl uložen trest. Za selhání mého zaměstnance se omlouvám. Slibuji, že ve vašem procesu reinkarnace už k žádné podobné chybě nedojde.“
Do kanceláře vtrhl ten anděl.
„Králi Jamo, velmi se omlouvám!“ Chytil mě za rameno.
„Ty jeden-!“ Vyvalil oči, neboť kopanec znovu zapůsobil.
Po tváři posledního soudce stekla kapka potu.
„Kde je? Kde je Šikei? Mám právo vědět, co se stalo s mým smrťákem.“
Král si povzdechl a zvedl se od stolu.
„Vzhledem k ojedinělosti vašeho případu mohu udělat výjimku.“

Jak ke mně přicházel, tak se najednou rozplynul ve vzduchu. Podíval jsem se před sebe.
„Zajímavé,“ řekl jsem jen.
Nervózně se zasmál.
„O-Opravdu? Většina návštěvníků je tímto optickým trikem překvapená.“
Stál jsem mu tváří v tvář.
„Váš smrťák, šinigami no. 159.625, se dopustil vážného přestupku. Během své služby zanedbal povinnost vás sem přivést. Vlivem toho jste se dočasně navrátil do svého těla. To zapříčinilo náhlé vidění věcí, které plně nepatří do vašeho světa.
Šikei se tuto skutečnost snažil zamaskovat přepsáním záznamů ve svém bloku, který je synchronizován s centrálním počítačem. To se nám podařilo před pár dny odhalit a vykonali jsme nutné kroky k jeho dopadení. Při svém zatčení s námi spolupracoval, takže vše proběhlo bez komplikací.
Následně jsem vyslal volného šinigamiho, aby se po zbývající čas stal vaším… dozorčím.“

Ten se s pevně semknutými stehny zvedl. Stál však jen na špičkách a mezi zuby drtil jednu nadávku za druhou.
„Po svém oživení jste žil na vypůjčený čas. Ten však byl jen dočasný a jak jste si v posledních dnech jistě všiml, také velmi nestabilní. Vaše smrt byla nevyhnutelná.
Život vás lidí je dosti krátký, jistě vám přineslo radost, že jste mohl se svými blízkými strávit ještě nějaký čas.“
Položil mi dlaň na rameno.
„Svým způsobem.“
Mé odpovědi nebyly v obecné kategorii.
„Ale kde je Šikei?“
Jama si odkašlal.
„Toho jsem poslal do Temného Naraka. Po sto tisíc let bude v absolutní temnotě.“
„Huh?… Nuda.“
„Jak… to myslíte? U nás je to jeden z nejhorších trestů, neboť čas tam plyne mnohem pomaleji. Trestanci začnou po chvíli trpět halucinacemi. Dovede je to za hranice šílenství a nikdy se z toho nevzpamatují. Následky trestu lze odstranit pouze reinkarnací.“

„Jako poškozený mám právo nesouhlasit s rozsudkem.“
„Po-poškozený?!“ Vládce o krok ustoupil.
„I když to řeknete…“ namítl nejistě.
„Rád bych o jeho trestu rozhodl sám.“
„To, že jste výjimečný případ, neznamená, že si budete klást své podmínky,“ pokáral mě už.
„Ani jako váš nový zaměstnanec?“
Usmál se.
„To by bylo něco jiného, v takovém případě bych o tom mohl uvažovat, ale tím nejste a rozhodně vás nehodlám najmout.“
Teď jsem se usmál já a to tak sladce, že mu z toho běhal mráz po zádech.
„Ale já jím už jsem.“
Ukazovákem v úrovni prsou jsem ukázal na stůl. Nejdřív na něj jen zíral, ale pak k němu s prachem za patami utíkal a rychle zkontroloval automat.
„Cože?!“ Moje žádost o přeložení do pekla byla již orazítkována a zařazena do systému.
„Tohle nemůžete!“

Strkal mi před obličej vytištěnou verzi.
„Takže razítko samotného vládce Pekla nemá žádnou váhu?“
„Jste lidská duše!“ křičel můj druhý šinigami, který se konečně trochu vzpamatoval.
Na takové hrubé zacházení nebyl zvyklý. Lidé se k němu vždy chovali s úctou. Otočil jsem na něj hlavu a přívětivě se usmíval.
„Svěřuji se do vaší péče.“
Prudce cukl hlavou a obličej zakryl ruměnec.
„Takhle… to říct… To je…“
Jama ho k sobě zavolal gestem a pak chvilku šeptali. Když skončili, vládce si odkašlal a přistoupil ke mně.
„Po řádné poradě jsme se rozhodli vám dát šanci. Váš praktický test se bude konat přímo v jednom Narakovi. Pokud uspějete, umožním vám nakládat se Šikeiem podle svého. Nějaké otázky?“
„Žádné.“

***

Stáli jsme před těžkými železnými dveřmi. Zdobily je rytiny různých mučících nástrojů, trnů a ohně. Se skřípáním se otevřely a my vstoupili na útes. Na něm za zábradlím stál ďábel s malými křídly a bičem a pořvával různá sprostá slova a poháněl dav lidí.
Tahali na vršky kopců kameny, ale před vrcholem jim vždy sklouzly a museli pro ně dolů.
„Vy □□□! Makejte!“
Práskl bičem. Hříšníci se před ním krčili a utíkali do kopců, ale nikdy vrcholu nedosáhli. Chvíli jsme ho pozorovali. Konečně si nás všiml.
„Ah, šéfe!“
Bič měl na konci opatřený trny a jeho oblečení připomínalo kostým na S&M cosplay.
„Vidím, že Sisyfův Naraku udržuješ stále v kondici,“ pozdravil jej přátelsky.
„Dělám jen svoji práci.“

„Toto je náš nový zaměstnanec a rád by nám ukázal, co dokáže. Nebude vadit, když tě na chvíli vystřídá?“
„Ale vůbec ne, stejně jsem přemýšlel o pauze na kafe.“
Otočil se ke mně.
„Čau, já jsem Toge.“
Uklonil jsem se
„Rád vás poznávám, jmenuji se Kuriharo Otsuki.“
Vzal mě kolem ramen a přešli jsme k zábradlí.
„Tomuhle Narakovi se říká Sisyfův, právě kvůli náplně práce. Jistě chápeš, co tím myslím. Tvým úkolem je pohánět hříšníky k ještě většímu výkonu. Tenhle ukazatel,“ visel na kamenném sloupu po naší pravici, „ukazuje hladinu vytížení. Čím větší, tím lepší.“
Teď se pohybovala v oranžové části. Zelená tedy byla negativní hodnota.
„Určitě chceš vědět, kde můžeš získat tak sexy uniformu,“ ukazováček si dal na rty.

„Stačí na to pomyslet. Taky jim můžeš ztížit terén, vyměňovat nástroje, zvětšit kameny a tak. Vše závisí na tvé fantazii. Tak hodně štěstí.“
Pustil mě a já se mu zase uklonil. Jelikož se lidem dole nikdo nevěnoval, začala hladina vytížení lehce klesat.
„Osobně si tě podám, jestli mi zničíš moji úroveň,“ připomněl mi na konec.
Stanul jsem před masou lidí. Spousta z nich kámen položila a klábosila. Někteří spali, další se dožadovali snížení trestu, dvě skupiny se dohadovaly nad zaměřením kávového automatu, jestli latte nebo espresso.
Urovnal jsem si kravatu a pustil se do práce. V ruce se mi objevil mikrofon.
„Karaoke?“ zeptal se pro sebe zmateně Toge.
Vymazal jsem krev na obleku a odkašlal si.
„Dámy a pánové, prosím, věnujte mi svoji pozornost.“
Znuděně se na mě ohlíželi.

„Od teď jsem dočasně vás nový dozorčí a jmenuji se Kurihara Otsuki. Rád bych o sobě řekl ještě něco navíc, ale hrátky se slovy mi nikdy moc nešly.“
„Tak můžeš rovnou držet klapačku!“
„Jo, drž hubu!“
„Nikdo není zvědavý na tvůj ksicht!“
Ozvalo se ještě několik odmítavých vět, ale ty přerušily menší otřesy půdy. Jednotlivé kopce zmizely a objevilo se několik jiných. Půda kolem nich a na nich se podbarvila na červenou, žlutou, modrou, zelenou a tak dál. Všechna území měla stejný šestiúhelníkový tvar.
„Prosím všechny, kdo stojí na dělící čáře, aby se přesunuli na jedno z polí. Děkuji.“
S otázkami, krčením ramen a kroucením hlavou se tak stalo.
„Jistě jste si všimli změny v terénu. Důvod je jednoduchý. Na vrcholku každého kopce je vlajka.“
Vlnila se a byla ze zlaté látky.
„Wau…“ znělo davem.

„Každé území má svoji, ale to ji nedělá ničím významnou ani zajímavou.“ Lehce jsem zamával ukazovákem před obličejem, jako bych odháněl veškeré pochybnosti.
„První stovka, která se jí dotkne, bude zbavena své karmy v tomto oddělení.“
„Cože?!“ zakřičela trojice za mnou sborově.
„To si děláš prdel?!“ křičel jeden muž.
„Jako vážně?“
„Nemám důvod vám lhát,“ odpověděl jsem.
„Nezapomeňte si však své kameny. Pokud je na vrcholku nebudete mít, budete muset běžet znovu. Přeji vám hodně štěstí.“
Ukazatel už klesl na sytě zelenou úroveň. Tenhle týden nevypadal na bonus. Po deseti vteřinách zaraženého ticha se strhlo davové šílenství. Během okamžiku se hladina zvedla do tmavě rudé oblasti.

„Totální nasazení!?!“ křičel démon a oči mu vypadávaly z důlků.
Jama si je protíral a můj druhý smrťák se tahal za tvář, zda se mu to nezdá. Vyfantazíroval jsem si pohodlnou židli, stůl, kávovar a šálky s talířky.
„Dáte si kávu?“ zeptal jsem se slušně.
„Ha!“ vykřikl dozorce. První člověk se blížil k vrcholu.
„Jsem tu!“ Rukou se natahoval po tyči.
Najednou mu uklouzla noha a sletěl dolů. Vzal s sebou pár dalších.
„Jsi můj!“ Prsatá hnědovláska se též natáhla, ale kámen jí vyklouzl z ruky.
„Ach, ne!“ Utíkala zpátky a srážela další trestance.
Elektrické šoky, náhle se objevující kůly, ostnaté dráty, piraně, oheň, led a další různé vychytávky bránily v dosažení jejich cíle.

„Em, kávu?“ zeptal jsem se tří ztuhlých postav už asi po čtvrté.
„Tu nejsilnější,“ zamumlal Jama.
„Třikrát,“ přidal se dozorce.
Smrťák jen zahuhlal souhlas.
Vypili ji na ex.
Toge se rozplakal a klesl na zem.
„Úh! Má celoživotní práce je v tahu!“
Jama si klekl a položil mu dlaň na rameno. Vrhl se mu do náruče. Cítil jsem jistou lítost. Musel svoji práci dělat poctivě a teď přijdu já a… pošlapu jeho hrdost. Král se zvedl. Dozorce taktéž a stíral si slzy.
„Říct, že jsem překvapen, by zdaleka nevystihlo můj úžas.“
Přešel k zábradlí.
„Již mnoho století zavedený systém… a ty ho rozboříš jako domeček z karet.“
Usmál se a vystrčil z pusy delší špičák.
„Zdá se, že jsem tě velmi podcenil. Jak jsi to vlastně dokázal?“
„Vycházel jsem z předpokladu, že hříšníci jsou zákazníci.“

„Zákazníci?“
„Ano. Jejich poptávkou je únik z tohoto pekla. Proč jim ji tedy nenabídnout atraktivním způsobem? Pokud budou mít pocit, že to za to stojí, budou se snažit víc, než kdyby k tomu byli nuceni.
Je to stejné jako v marketingu. I neatraktivní předmět se může stát vysoce žádaným, pokud mu uděláte dobrou reklamu, která osloví velkou masu.“
Ohlédl se na jejich snažení a já pokračoval v krátkém výkladu:
„Využil jsem jen principu velké slevy. Když o ní lidé slyší, většinou jdou do obchodu a věc si koupí, třebaže ji zrovna nepotřebují.“
Vládce se pro sebe zasmál.
„To bylo velmi chytré.“
Nabídl mi ruku. Přijal jsem ji.
„Vítám tě mezi námi, Kuriharo Otsuki.“
„Třebaže jsem zrovna nastoupil, rád bych vás požádal o… ještě jednu laskavost.“

Lehce rozhodil rukama na znamení porážky.
„Co jsem slíbil, to dodržím. Šikei je váš, ale co ta druhá laskavost?“
„Rád bych vás požádal o svěření modernizace Naraků.“
„Modernizaci?“
„Ano, i vaši zaměstnanci jsou lidé. Jistě tvrdě pracují a zaslouží si odpočinek.“
„Ale to nebude tak jednoduché,“ zamyslel se.
„Dovolte mi se o to pokusit.“
Pokrčil rameny.
„Dobře. Angi!“
„Ano pane!“ Smrťák se narovnal.
„Najděte Kuriharovi kancelář a poskytněte mu veškeré důležité vybavení.“
„Rozumím!“

Takhle… začal můj život v pekle.

***

„Hej, číslo 159.625! Vylez!“
Šikei zvedl hlavu. Nevěděl, jak dlouho tu seděl, ale i tak mu přišlo, že jeho trest utekl příliš rychle. Neměl pocit, že by začal trpět halucinacemi. Vyšel na světlo. Dlaněmi si zakryl oči.
„Žádný strachy, tvůj trest pořád ještě platí,“ řekl mohutný strážný s rohy za jeho zády.
„Jen se změnila lokalita.“
Vešli do výtahu.
„Jaké jiné místo?“
„Netuším, mám jen rozkaz tě přivést k novému zaměstnanci. To je všechno, co vím.“
Zastavili v prvním patře.
Kam mě může vést? Tohle je jen kancelářská oblast. Je tu snad nové oddělení?

Zastavili se u dveří. Ještě ani na sobě neměli cedulku. Strážný zaťukal a ohlásil jejich příchod.
„Děkuji, můžete jít a prosím, sundejte mu pouta,“ ozvalo se zpoza dveří.
Šikei na okamžik zapomněl dýchat. Dobře poznával ten hlas. Kliku stiskl až notnou chvíli po odchodu strážného. Zrovna jsem něco vyndaval z krabice. Prostor byl malý, ale útulný. Usmál jsem se na něj.
„O… O… Otsuki…“ koktal v neuvěření mé jméno.
„Zase jsme spolu.“
Práskl dveřmi a popadl mě za ruku.
„Nevím, co tu děláš, ale koukej vypadnout! Jestli na to ve vedení přijdou, tak… !“ Táhl mě.
Zapřel jsem se těsně přede dveřmi a dal mu před udivený obličej moji smlouvu.
„Ode dneška jsem tu novým zaměstnancem a mám na starost modernizaci Naraků. Pomůžete mi se tu zařídit?“
„Za… městnanec?“
Zatřásl mnou.
„Jsi člověk! Ty patříš do samsáry!“
Rozhrnul jsem vlasy a ukázal malé růžky.
„Ještě to není moc vidět,“ ohlédl jsem se na maličký trčící ocásek se srdcovou ploutvičkou na konci.

„Ty jsi vážně… ?!“ Zakryl si ústa kostěnou rukou.
Dojemnou chvilku vyrušilo prudké otevření dveří, což zapříčinilo náš společný pád.
„Kam máme dát tu pohovku?“ ptal se první stěhovák.
„Tam ke stěně, děkuji.“
Na krku jsem cítil jeho zpomalený dech.
„Šikei? … Šikei?“
Prudce se zvedl.
„V reálu jste o dost těžší.“
Zrudl a zvedl se. Oprášil jsem se a pokračoval ve vybalování. K procesu se přidal i on. Rád jsem si oddechl, když jsem to měl za sebou. Sotva jsem však skončil, už se za dveřmi objevil poslíček s prvními papíry. Poděkoval jsem a pustil se do nich.
„Hej, co mám dělat já? Proč tu vlastně jsem?“
„Tohle? Jako hlavní poškozený jsem nesouhlasil s tvým trestem. S králem Jamou jsme měli dohodu, že pokud se stanu právoplatným zaměstnancem, tak s tebou mohu nakládat dle svého uvážení po celou dobu trestu.“
„Pořád nechápu, co je tohle za trest.“

„Ten začne, až se zabydlím. Prozatím to berte jako předběžnou vazbu,“ usmál jsem se.
„Ale pomoc by se mi hodila. Je tu spousta Naráků a já netuším, který z nich co dělá.“
Přisunul si ke mně jednu z kolečkových židlí.
„Naraků je celkem osmnáct. Každý poskytuje jiný typ mučení a délku karmy. Na tomhle nultém patře jsou jen kanceláře a nejmenší úroveň trestů a jako Naraku se nepočítá.
Asi jsi to viděl.“
Přikývl jsem.
„Další oblasti se nacházejí pod zemí. První je Naraku mučení. Tam jsou různé středověké mučící nástroje. Pod ním je Sysifův.“
„Hm, tam jsem udělal svoji zkoušku.“
„Ve Zvířecím Narakovi běhají divocí psi a trhají hříšníky na kusy. Pak je Ledový a Ohnivý Naraku, název vypovídá za vše. V Lesním Narakovi jsou vystaveni hustému lesu, kde žijí divoká zvířata, která je vždy rozdupou na krvavou kaši.“
Chvilku počkal, než si to zapíšu.

„Vodní Naraku nutí lidi plavat k malému ostrůvku, před cílem je však vždy vlny strhnou zpátky k pobřeží, kde se nabodají na ostré korály. Pouštní oblast je vysušuje na prach a v Jehlovém musejí chodit po ostrých jehlách a skrz les.
V Běsnícím oddělení je nekonečná válka, kde se zločinci mezi sebou masakrují. V Drtící části trestů nebo také drtičce, jak tomu slangově říkáme, jsou proháněni skrz mlýnská a ozubená kola. Maj tam velkou spotřebu oleje, protože se tam obvody pořád něčím zasírají.
… Hmm… Dvanácté podzemní patro je plné strmých hor a hned pod ním následuje Hluboký Naraku. V obou musejí hříšníci šplhat nahoru, ale před koncem vždycky spadnou dolů. V Krvavém pekle máme speciální druh komárů, který je vysává, až z nich nezůstane víc než sušinka.
Grilovací je lepší Ohnivý Naraku, kde jsou všichni opékáni.“
Při téhle zmínce jsem se olízl. Ani nevím, jestli jsem v životě měl něco grilovaného. Tak proč to neopravit po smrti? Šikei se nervózně otřásl.
„Mezi poslední trojku patří Bouřný Naraku, kde zuří sněžné, hromové a jiné bouře a podle toho likvidují těla lidí. Bludný je nekonečné bludiště a poslední je věčná tma se zpomaleným časem a halucinacemi.“

Výčet různých oddělení byl vyčerpávající. Do bloku jsem si udělal poslední poznámky. Položil jsem propisku, sáhl po ovladači a pustil velkoplošnou televizi.
„Kanderalio!“ V mžiku seděl na gauči a kousal konce kalhot.
Usmál jsem se a připravil předběžný plán na modernizaci. Už jen při výkladu jsem dostal asi tři různé nápady. Dělal jsem si i náčrtky. Půlhodinka utekla rychle. Smrťák zase přepnul do svého obyčejného módu.
„Proč tohle děláš?“
Zvedl jsem hlavu.
„Co je na tomhle za trest?! Je to stejné jako předtím! Co ode mě chceš?!“
Sundal jsem si brýle a zahleděl se na něj.
„Vím, že bych vám měl dát odpovědi, ale… já sám je neznám.“

„Cože?! Tak proč tohle všechno děláš!? Musel jsi mít nějaký důvod!“
„Já jen… Když jste se objevil, bylo to divné. Byl jste něčím naprosto nepřirozeným, přesto… jste mě přijal se všemi mými nedostatky.
Všichni okolo mě přehlíželi, jen vy jediný jste mi vyčítal chyby, připomínal a urážel mě.“
„Je moje práce tě pozorovat,“ namítl, „navíc ti i ostatní něco vyčítali.“
„Ale jen vy jste se opravdu staral. Jen vy jste to myslel vážně.“ Opřel jsem se o stůl.
„Byls můj svěřenec.“
„Já… si vzpomínám… na váš hlas,“ řekl jsem zasněně.
„Eh?“

„Tehdy jsem byl malý kluk. Bylo to ve třetí třídě základní školy. Parta kluků mě šikanovala. Sebrali mi moji oblíbenou hračku. Měl jsem si pro ni přijít za starou tělocvičnu.
Jen tam tak stála, ale neběžel jsem k ní proto, že před ní byla vykopaná díra plná střepů. Jak jsem to věděl?“
Usmál jsem se na něj.
„To díky vám. Křičel jste na mě, ať nejdu, že je to past.“
Zmateně se na mě díval.
„Asi si na to nevzpomínáte, já na to taky zapomněl. Až moje druhá smrt mi to ukázala. Lidé opravdu dokáží vidět celý svůj život v jediném okamžiku.“

„Ta hračka… byla červenobílý robot. Našel jsi ho u popelnic. Celý večer jsi ho pečlivě čistil. Byl jsi z něho tak šťastný, žes ani neudělal domácí úkoly a dostal druhý den poznámku.“
Lehce se ušklíbl.
„Dokonce jsi mu uštípnutou část ruky zalepil náplastí, aby ho to míň bolelo.“
„Hmm,“ kývl jsem hlavou, „pak, když jsem díru oběhl a vzal robota, nastala děsná honička, protože ti kluci na mě čekali ve křoví. Sám bych jim neutekl. Musel jste je pořádně vyděsit, když mě přestali honit.“
Poškrábal se na špičce nosu.
„Ti parchanti mě fakt nasrali.“ Pokrčil rameny.
Zvedl jsem se a objal ho kolem krku.
„Jsem tak rád… že jste opravdu nezmizel.“
Přivřel oči a oplatil mi objetí.
„Blbečku.“

***

Po další menší administrativě jsme vyrazili domů.
„Jen mě tak napadá,“ začal jsem, „je nějaký rozdíl mezi šinigami v pekle a v… terénu?“
„Ani ne, spíš jen v povinnostech. Ani v jedné oblasti nemají moc volného času.“
„Doufám, že se mi to podaří napravit.“
„Ty jsi fakt divný člověk.“
Strčil jsem do zámku klíče a vstoupil do mého nového domu. Ani nevím, v jaké části pekla se nachází, ale tady je čas i vzdálenost relativní, tak řeknu, že je v městské čtvrti. Je tu spousta jiných domů, šinigamských dětí a dokonce i škol a úřadů.
Přivítaly mě tu krabice všech velikostí. Vybalování ještě neskončilo. Odložil jsem kabát a tašku a vyhrnul si rukávy. Nevybral jsem ještě ani jednu krabici, když se ozval rozčílený Šikei.
„Blbče, co má tohle znamenat?!“ Cpal mi před obličej balení instantního rámenu.

Podle oslovení jsem asi degradoval.
„To co vždycky.“
„Si myslíš,“ ukázal na víčko černým drápem, „že dovolím, abys tyhle sr***y jedl? Na to zapomeň!“
Popadl onu celou krabici, kterou jsem tak pečlivě objednal a narval ji do popelnice a popotlačil. Nasupeně se vrátil dovnitř.
Vybalování nám trvalo až do noci a pokud jsem mohl místnímu časovému pásmu věřit, bylo něco po desáté hodině. Svalil se unaveně na kanape.
„Konečně.“
Položil jsem mu kus oblečení do klína.
„Co to je?“ Rozložil to.
„Pokud nechcete, abych jedl instantní jídla, musíte mi vařit.“
V tichém výkřiku mu poklesla čelist.
„A budete přitom nosit tohle.“
S tichým vrčením a tikem v koutku oka si prohlížel růžovou zástěru s velikou kapsou a obrázkem jahody a banánu. Navíc nesla nápis – I'm smexy cooker.

„Koho by… napadlo, že tohle bude můj trest, že?“
Povzdechl. Přistrčil jsem mu ještě knihu.
„A taky se budete starat o dům.“
„Jak nezbořit svůj sladký domov. PS. S tímhle průvodcem to zvládne i blondýnka.“
Úkosem se na mě podíval a střetl se s mým upřímným úsměvem.
„Jsi si jistý, že nemůžeš umřít na otravu jídlem?“
Naklonil jsem hlavu, zavřel oči a ještě víc se usmál. Unaveně si vzdechl a zaklonil hlavu.
„Tohle bude jeden šílený trest a můžeš mi přestat vykat. Já tu jsem ten podřadný.“
„Dobře.“

***

Čas plyne i v pekle. Ani jsem se neohlédl a už nastal pátý rok našeho společného žití. Růžky mi už hezky trčely z vlasů a ocásek byl dlouhý a podle dívek i strašně sexy. Prý to dělá to svůdné vlnění. Má kariéra strmě stoupala a životy šinigami se o hodně zlepšily. Všechna oddělení prošla modernizací, i když někde jen částečně. Došlo k výstavbě kin, muzeí a kulturních středisek.
Nikdo už nemusel pracovat non-stop, každý si mohl užívat svého volného času. Měl jsem tři podřízené, kteří vyřizovali rutinní práci, styk se zákazníky a další menší zakázky. Já je koordinoval a dělal konečná rozhodnutí.
Odeslal jsem poslední mail a vypnul počítač. Zhasl jsem světla, ujistil se, že jsou zavřená okna a zamkl jsem. Zastávku na tramvaj jsem měl pět minut cesty. Zkontroloval jsem čas.
Výborně, akorát to stíhám.
„Zase domů?“ ptal se vesele řidič.

„Jako vždycky. Děkuji vám za vaši tvrdou práci.“
Načež se rozesmál.
„Já mám děkovat vám, je jen vaše zásluha, že mám konečně čas na děcka.“
Po zbytek cesty mi vykládal o nedávné dovolené. Vzal rodinu na okružní jízdu po Naracích. Byl to oblíbený zájezd, neboť kombinoval rodinnou zábavu a naučnou stezku. Každý se dozvěděl různé zajímavosti a někteří se tak mohli rozhodovat o svém budoucím zaměstnání.
Součástí programu byly i různé úkoly, popisné tabule a praktické ukázky práce v pekle. Rezervace byly plné na rok a půl dopředu. Řidič na rozloučenou zacinkal a já mu zamával.
„Jsem doma,“ zavolal jsem ode dveří.
„Vítej zpátky,“ odpověděl Šikei v růžové zástěře.
Připouštím, že první měsíc bylo jeho vaření strašné, ale vypracoval se na šéfkuchařskou úroveň. Při jídle si vždycky povídáme o svém dni a pak se díváme na telenovelu. Kanderalia je nesmrtelná.

Po konci se protáhl. Byt jsem měl zařízený jako ten starý, jen náš společný pokoj byl větší. Po stole jsem k němu přistrčil dva lístky.
„To je…?“
Zadíval se na ně.
„Pracoval jsem pět let bez dovolené. Napadlo mě, že by ses taky rád někam podíval. Sice ty lázně fungují jen něco málo přes dva roky, ale už jsou vyhlášené.“
„Ale… nemám si odpykávat trest? Dovolená není zrovna…“
Povzdechl si.
„Tys nikdy žádný trest nechtěl, co? I když mám občas pocit, že nějaká ta pomsta se udála.“ Zatahal se za ramínko zástěry.
Přisedl jsem si a opřel si hlavu o jeho kostěné rameno.

***

Voda byla úžasná a nad námi se rozprostíral nekonečný prostor hvězd. Žádná projekce se tomu nemohla vyrovnat. Seděli jsme vedle sebe v tichu a upíjeli saké. Skoro bych přísahal, že každou vteřinu do mě proudí nová síla.
„Nebe v pekle.“
Usmál jsem se.
„Hezky řečeno.“
Opřel jsem se o kameny a vytáhl z vody svůj podnos s pitím a položil ho na ploché kameny za mnou. Zívl jsem. Už jsme se chvíli máčeli a není dobré to přehánět. Ale stejně jsem ještě nechtěl ven.
Bylo tu tak příjemně. Zrovna nebyla hlavní lázeňská sezóna, takže tu přebývalo jen pár dalších hostů. Majitelé nám chtěli dát V.I.P. pokoje, jen co mě uviděli, ale já ohlásil svoji rezervaci pod falešným jménem. Chtěl jsem normální pokoj a normální služby, nic zvýhodněného.

Ať už zaujímám jakoukoliv pozici, jsem to pořád já – Kuriharo Otsuki, chlap neschopný vyjadřovat své emoce a pilný úředník. Strhla se mezi námi až malá hádka, ale nakonec mému úsměvu ustoupili.
Stejně si myslím, že mi podstrčili nějaký servis extra, jenom ho šikovně zakrývali. Klesala mi víčka a než jsem se nadál, usnul jsem.
Když jsem se probudil, ležel jsem v pokoji. Na čele jsem měl chladivý obklad. Posadil jsem se.
„Jsi v pořádku?“ Šikei stál u mě a nesl šálek čaje.
„Hmm, co se stalo? Usnul jsem?“
Sedl si na okraj tatami, která sloužila jako postel a šálek položil na tácek vedle obdélníkového polštářku.
„Jo, musel jsem tě sem odnést, protože jsem tě nemohl probrat. Celý tělo jsi měl v ohni.“

„Promiň, jen ti přidělávám starosti, i když jsem chtěl, aby tohle byl hezký výlet.“
„To se může stát každému, obzvlášť těm, co do nich pravidelně nechodí.“
Pravda, tohle byla moje první návštěva.
„Šéfová z toho byla pěkně vyděšená. Byla fuška ji odehnat. Málem volala pohotovost.“
„Opravdu? Měl bych se jí jít hned omluvit.“
Zvedl jsem se, ale nohy mě nechtěly poslouchat a Šikei mě musel chytat.
„Nikam nepůjdeš, řeknu jí, že ti je líp, to stačí!“ dodal nakonec přísně.
Poslechl jsem ho. Trocha odpočinku se mi ještě hodí. Navíc bylo velmi brzo ráno. Nechtěl jsem nikoho moc rušit. Doufal jsem, že to nikomu nepřinese žádné potíže.

***

Hned před snídaní jsem za ní osobně zašel.
„Pane Kuriharo, jste v pořádku? Velmi se omlouvám!“ klaněla se mi.
„To já se musím omluvit, nerespektoval jsem lázeňský řád a omezenou dobu koupání.“
„Jste opravdu… velmi milý člověk.“
„Děkuji.“
Žena to byla mladá a už včerejší den jsme se několikrát potkali. Cítil jsem, že to nebyla náhoda. Vyhledávala mě, tak jako další dívky v lázních. Dokonce i šinigami mají své svatby a já byl svobodný, vysoce postavený a uznávaný zaměstnanec.
Po Jamovi asi ta nejlepší partie k dostání. Občas mi z jejich pohledů běhal mráz po zádech, ale svůj úsměv jsem nikdy neztratil. Falešný úsměv.
Denně jsem potkával lidi, kteří mi děkovali a ptali se na různé otázky. Vždy jsem jim odpovídal a usmíval se… falešným úsměvem.

Nakonec i naše dovolená skončila a lázně byly plnější než kdykoliv předtím. Má přítomnost znamenala magnet. Se všemi jsem se rozloučil… s falešným úsměvem. Cestou domů jsem si všiml Šikeiova zamyšleného výrazu. Už během pobytu se začal chovat trochu zvláštně.
Ve společné místnosti byl i přístup na internet a když jsem se ho ptal, jestli nechce s něčím poradit, tak leknutím vyskočil a zakrýval monitor vlastním tělem a křídly. Nebýt přímým účastníkem a mnou, tak se smíchy popadám za břicho. Můj smrťák totiž byl celý rudý v obličeji.
Byl jsem opravdu zvědavý, co tam hledal. Možná jsem mu mohl pomoci, ale asi ne… jsem dobrý v práci, ale v osobním životě… škoda mluvit. Doma jsem si sedl ke stolu v pokoji a psal do deníku.
„Září 12. 20XY – Dnes mi skončila dovolená v lázních. Doufal jsem, že Šikeovi udělám radost, ale zdá se mi ještě víc skleslý. Už je to asi dva měsíce, co mi přišel trochu 'mimo'. Rád bych věděl, co to způsobuje.
Zkusím si s ním o tom promluvit. Asi to bude vážné, když vynechal díl Kanderalie. Když se nad tím zamýšlím…“
Usmál jsem se.
„Zítra to bude pět let, co tu jsem. Za tak krátký čas se změnilo hodně věcí, a to nemluvím jen o Naracích.“
Vyhrabal jsem patřičné papíry z tašky a udělal si do deníku jednoduchý soupis modernizací.

1) Mučící Naraku – Přidal jsem „Kolo bolesti“. Každý hříšník má své a obsahuje 24 vyměnitelných polí. Celkem existuje 150 trestů a každý může mít různou časovou délku. Jakmile jeden trest vyprší, točí se další. Dozorci tedy pouze mění plakety tak jednou za jeden až dva týdny.
2) Sysifův Naraku – Vylepšené pasti, více vlajek (falešné, výbušné) a strmější kopce s proměnlivým terénem.
3) Zvířecí Naraku – Trestanci dostanou „klobásu“ na odlákání psů, ale než ji odhodí, psi se po nich vrhají, aby ji dostali, což se neobejde bez trhání.
4) Ledový Naraku – Ledoví obři zabalují hříšníky jako sněhuláky, koulují je kameny obalenými sněhem, vrhají rampouchy a tak dál. Ve Vánočním období mají speciální stromky.

5) Ohnivý Naraku – Lidem byl dán hasící přístroj a pokud je plameny obklopí, mohou „utéct“. Přístroje jsou však vadné, vybuchují, nemají náplň anebo jsou plné oleje. Z ohně se také vytvářejí různá zvířata a příšery a honí je.
6) Lesní Naraku – Lesní zvěř byla vybavena rohy, kterými se dorozumívají a svolávají k honu. Dodáváme jim i speciální podkovy a boty s trny, háky a žhavými podpatky.
7) Vodní Naraku – Vedle velkých vln a špičatých korálů byl přidán kraken (drtí, hází, žongluje s trestanci, stahuje pod vodu), také plovoucí ostrov a proměnlivý příliv a odliv. Občas se objeví i tsunami.
Pouštní Naraku – Prodavači s předraženou teplou vodou, pohyblivé písky, prudké kamenné bouře, pouštní červi a pár dalších vychytávek.
9) Jehlový Naraku – Znovu jsem recykloval motiv s vlajkou a hledání zlaté jehly.
10) Běsnící Naraku – Zavedeny počítadla, kdo kolik zabil, před dosažením svého čísla k vysvobození jsou zabiti a výsledek nulován. Pořádají se i různé turnaje.

11) Drtící Naraku – Zavedeny závody s honícím kolem za zády a držení těžkých kol nad hlavou, držení rovnováhy, běhání na kole tak, aby se člověk udržel nahoře co nejdéle.
12) Horský Naraku – Šplhání po strmých a ostrých skalách bičovaných větrem. Přidáni horští ptáci a jejich zlatá vejce. V nižších patrech medvědi a pumy.
13) Hluboký Naraku – Hluboké jeskyně s obyvateli každému šplhavci znepříjemní jeho závod nahoru o vlajku.
14) Krvavý Naraku – Zavedeny repelenty s obrácenou funkcí (samičky tu vůni milují).
15) Grilovací Naraku – Strážím dodáváme grilovací náčiní, omáčky, hořčice a kečupy v širokých paletách. (PS. Musíme vyřešit odizolování, spousta pracovníku z jiných pater tam pak slintá.)
16) Bouřný Naraku – Proměnlivé počasí, přidány větrné bouře a tajfuny.
17) Bludný Naraku – Princip RPG her. Hříšníci jsou vybaveni kostkami a postupují dle počtu teček a setkávají se s různými překážkami. Hledají východ a během cesty jsou vystaveni bojům s příšerami, čekání na zmizelou kostku, plněním úkolů, mučení na základě aktuálního rozpisu pole a podobně. (PS. Tohle patro je mé oblíbené.)
18) Temný Naraku – Tady mě zatím žádná inovace neosvítila.

Na seznam jsem se spokojeně podíval. Většina plánů byla zrealizována, zbývaly různé detaily nebo doplňování. Ne vše šlo také vytvořit hned, někde byly přechody delší, ale zaměstnanci byli ze změn nadšení a to také hodně pomohlo.
Protáhl jsem se a popřál Šikeiovi dobrou noc. V kuchyni mi zrovna připravoval oběd na zítra.

***

Po práci si s ním však musím vážně popovídat. Ze dveří mě vystrkoval obzvlášť mile. Ne že by se po ránu neusmíval, ale teď jako by mi říkal „Tak už vypadni.“. Musím té jeho náhlé změně přijít na kloub.
Bohužel to nevypadá, že domů půjdu brzo. Papíry jsou zabiják úředníků. Než jsem se nadál, byl večer. Dneska s ním telenovelu nestihnu. Trochu mě to zamrzelo. Stalo se to naším společným zvykem. V jednoduchých rituálech jsem nacházel jistotu zítřků.
Nešel jsem však hned domů, ale koupil jsem jeho oblíbený jahodový dort. Sám na sladké nejsem, ale občas si dám. Nesl jsem ho zabalený v papíru. Pobrukoval jsem si tiše nějakou melodii.

Vetšinou hned najdu správný klíč, ale jako by mi dneska podkluzoval mezi prsty. Konečně jsem ho chytil a strčil do zámku. Dokonce i dveře podivně zaskřípaly. Stala se snad nějaká tragédie?
„Jsem doma.“ Zavíral jsem dveře.
„Vi-Vítej zpátky.“
Prudce jsem se otočil a dort mi vypadl z rukou. Šikei přede mnou stál v oblečení, které bych na něj navlékal jen ve snech. Krátká černá sukénka s bílým volánkem na okraji byla překrytá ještě kratší zástěrkou s rovným lemem. Vzadu byla uvázána na velikou tuhou mašli. Hořejšek tvořila košile s krátkými rukávy a čtvercovým výstřihem a přes ni byla černá vestička s vlnitými okraji.
Kolem krku měl obojek z nařasené látky a kolem něj ještě tenkou mašli, u které visela rolnička. Vzadu u pasu jsem ještě zahlédl kočičí ocas s bílou mašlí a na hlavě měl uši jako součást stejně nařasené čelenky.

Celý kostým uzavíraly dlouhé bílé ponožky s černými proužky… a nebo to byly černé ponožky s bílými proužky? V každém případě vypadal božsky. Ruce svíral za zády a v obličeji měl strnulý úsměv a tik v oku.
„Ši… Šikei?“
Vlasy spletené do masivního copu se naježily.
„A-Ano!“
„Proč to máš na sobě?“
Ruce dal před sebe a hrál si s prsty. Na nich měl rukavice podobné kočičí tlapce… a s rolničkami u zápěstí.
„No… dneska je… páté výročí… tvého úmrtí, tak… mě napadlo…“ soukal ze sebe slovo za slovem.
„Vzpomněl jsem si, jak sis to jednou prohlížel… před svou první smrtí… tak mě napadlo… že… no… se ti to líbí.“
Červenal se přitom v obličeji.
„Vzpomněl jsem si… na to během lázní…“
„Takže to bylo to, co jsi dělal na počítači. Je to i důvod, proč jsi byl poslední dobou tak nesvůj?“
Přikývl a rolnička zacinkala.
„Šikei…“ udělal jsem pauzu mezi dvěma nádechy, „moc ti to sluší.“
Naježil se.
„Eh?!“

„Opravdu ti to moc sluší.“
Usmál jsem se a strašně zrudl. Podíval jsem se na náhlý impulz pod sebe. Dort byl na kaši. Spěšně jsem ho zvedl a položil na talíř. Naštěstí jak byl zabalený v papíru, tak se nic nedostalo na podlahu. Sklesle jsem se na něj díval.
„Jestli chceš dort, tak ho upeču,“ navrhl Šikei.
„Chtěl jsem ho pro tebe. Doufal jsem, že ti zvedne náladu, když jsi byl tak nesvůj.“
Prstem nabral krém a strčil ho do pusy.
„Je dobrý.“
Vzal jsem vidličku a nabodl jahodu. Nabídl jsem mu ji. Trochu se na mě zamračil, ale otevřel pusu. V okamžiku, kdy to vypadalo, že ji má v puse, jsem ucukl. Cvakl naprázdno.
„Éh?“
Smál jsem se. Nasadil totiž tak roztomilý ublížený výraz, že to jinak nešlo.
„To nebylo fér.“
„Promiň.“ Druhý pokus už vyšel.

„Rozhodl jsem se,“ řekl jsem po chvíli.
„Přes den to budeš nosit.“
Jahoda se mu zasekla v krku. Mlátil se plyšovou tlapkou do odkryté hrudi. Pomohla až sklenice vody.
„Cože!?“
„Prosím.“
Rychle od mého úsměvu odvrátil tvář.
„D-Dobře.“
Uchopil jsem mašli, která držela tlapku na ruce a svlékl ji. Na kostře vypadala trošku divně. Jeho odlišnou ruku jsem však jemně sevřel.
„Promiň.“
„Z-Za co se zase omlouváš?“
„Za to, že jsem nebyl lepší člověk…“
Položil na moji ruku druhou.
„Idiote.“
Dotkl se mého čela čelem.
„Jsi ten nejlepší člověk, jakého jsem za svou práci měl.“

Ušklíbl se.
„I když jsi nebyl výrazný, když jsi měl názor, stál jsi za ním a obhajoval ho. Když byl někdo v nesnázích, tak jsi mu pomohl a ať už jsi dělal cokoliv, nikdy jsi neměl postranní úmysly.“
„I já se dokážu změnit.“
S jemným údivem ve tváři zvedl hlavu.
Ruku jsem položil vzadu na jeho krk a přitáhl si ho k sobě. Jemně jsem ho políbil na rty. Bylo to velmi krátké, pak jsem se opřel čelem o jeho rameno.
„Po tom, co jsi zmizel, jsem tě chtěl zase vidět. Bylo mi jedno, co pro to musím udělat, prodal bych za to i duši. Asi jsem se poprvé za svůj život zachoval sobecky.
Chtěl jsem být s tebou a bylo mi jedno, co si o tom myslíš ty. I když jsem věděl, že mě budeš možná nenávidět, pořád jsem chtěl být s tebou. Promiň.“
Objal mě.
„Idiote.“
„Šikei?“

***

Tu noc… jsme spali v vzájemném objetí. A další dny… jsem se dokázal usmívat… opravdu. Sbližovali jsme se duší i tělem (to jsme se občas nasmáli… ani jeden z nás nebyl zrovna expert).

Asi mi začal čtvrtý život. Ten… který jsem tak dlouho hledal.