So long, Rangiku

Je to tak strašně dlouho. Vzpomínáš si ještě na mě?
Shlédl na svůj domov. Domov, který zradil a utekl z něj. Ale pořád to byl jeho domov. Ne jako to vyhnanství, do kterého utekl. Něco ho táhlo zpátky sem. Domů.
Je to tak dlouho, co jsi odešel. Nikdy na tebe nezapomenu...
Seděla na okně a dívala se ven. Myslela na něj, jako každou noc. Pořád měla nějakou naději, že na ni nezapomněl, že se vrátí...
I pokud si na mě vzpomínáš... budeš mi schopná odpustit? Doufám, že ano...
Má tam jít? Zkusit ji najít?
Já už nemůžu dál. Ne bez tebe!
Vyběhla ze svého pokoje. Pryč. Musela ho najít. Nemohla bez něj žít.
Kdo je to tam? Ne, to... Rangiku?!
Ztuhle stál a čekal.
Opravdu tam je? Nezdá se mi to? Gine...
„Rangiku!“ zakřičel. Bylo mu jedno, že ho může někdo slyšet.
„Gine!“ zakřičela v odpověď.
Konečně přiběhla k němu. Otevřel svoje červené oči, skoro trvale zavřené, a pohlédl jimi do jejích modrých.
„Rangiku...“
„Gine...“
Jejich rty se spojily.
„Miluju tě...“