Solution (10.část)

Sasuke Uchiha
Následující dva dny probíhaly ve stejném rytmu, jen místy trochu agresivnějším způsobem. Popravdě jsem ze svého chování a choutek začínal dostávat strach. Do toho mi ještě zavolal Itachi,… kde jsem a že tu mám spoustu práce…, a podobný keci, že mě potřebuje u nového případu. Už z telefonu jsem poznal na jeho hlase, že by mě jen tak neotravoval,… proto jsem nejspíš jen vzdychl a odhodil telefon na Narutovu postel. Nechtělo se mi od něj odcházet, ale musel jsem odejít… Bez jeho každodenní společnosti jsem se cítil divně. No co se dá dělat, stejnak Naruto vypadá, že se s ním nic neděje. Žádné příznaky těhotenství,…prostě nic… to mě taky dost přesvědčovalo o tom, že můžu na pár dní zmizet. Dát si od toho toužebnýho sexu, při kterém mu dělám modřiny všude možně, pauzu. Sám jsem se potřeboval trochu vyspat a srovnat si myšlenky.

Když jsem to říkal Narutovi, to jen o práci samozřejmě, nebyl nijak překvapený ani moc naštvaný. Možná taky cítil, že se od sebe musíme na chvíli vzdálit a přešel to s úsměvem. Upřímně jsem ani nečekal, že by to mohl vzít nějak špatně… koneckonců práce je práce a Naruto, krom večerní školy a brigády, nic nedělá… ať žije tatínek Minato.
...
A tak jsem se následujícího dne, jehož datum 25. 4. 2232 vyselo z nepochopitelných důvodů skoro všude po městě, vydal do laborky a rovnou za Itachim do kanclu.
"Víš vůbec, co je dnes za den, Sasuke?" zeptal se mě bez nějakého pozdravu.
"Nemám páru." řekl jsem s nezájmem a posadil se do křesla naproti stolu.
"Dnes je den, kdy zemřela poslední žena." řekl Itachi trpce…
"Máma…" řekl jsem věcně a trochu se myšlenkami zarazil. To už je další rok pryč.
"Zapomněl si, co?"
"Radši jo."
"Sasuke, vím, že si byl malý ale…" začal Itachi ale já vážně neměl náladu se o tomhle bavit. Jen by mě to příliš rozhodilo a pak bych byl zase pár týdnů jak bez života. A na to teď není čas.
"Co je tu za problém, že mě potřebuješ?" řekl jsem rychle a rázně… chtěl jsem, aby si uvědomil, že takhle by to nešlo… náš rozhovor se musel odklonit jinam a on to moc dobře věděl. A tak vzdychl a podal mi černou dost tlustou složku, kterou vytáhl ze šuplíku.
"Víš, co to je?" zeptal se mě a vyčkal.
"Úmrtní listy. Jen mě překvapuje jejich počet." řekl jsem bez zájmu a nijak nezměnil svojí polohu.
"Hodně, já vím…"
"Málo." řekl jsem a vysloužil si tak bratrovražedný pohled.
"Začínám si myslet, že stojíš na jiné lodi."
"Jak to souvisí s novým případem?" mluvil jsem věcně a nehodlal odbíhat.
"Nijak." přiznal Itachi. Pousmál jsem se.
"Víš, že dvakrát stejnej trik na mě nezabere, navíc už mi není dvanáct."
"Tenkrát to na tvojí motivaci stačilo…" povzdechl si bratr a asi se trochu zasnil.
"Je mi líto. Budeš se muset snažit víc."
"Zabralo to,… i když jsem ti nikdy neukázal obsah složky." řekl a znovu se mi jí snažil podat.
"Na co tím narážíš?"
"Podívej se sám." řekl a díval se mi stále tím zvláštním tajemným pohledem do očí. To mě zaujalo. Proto jsem složku přijal a přivřel svoje oči. Ještě chvíli jsme se měřili, než jsem uznal za vhodné podívat se dovnitř. Nemusel jsem číst dlouho, aby mi došlo, že to nejsou jen úmrtní listy.

Podíval jsem se zpět do Itachiho očí a čekal nějaké vysvětlení… pochopil mojí otázku a postavil se na nohy. Přešel k oknu a s dost zoufalým obličejem se díval ven.
"Co to znamená, Itachi?" zeptal jsem se, když sám začínat nehodlal.
"Letošní problém."
"Sčítání lidu je problém?" řekl jsem a díval se na listinu s opět o něco menším číslem než loni.
"Přečetl sis vůbec to číslo, Sasuke?" zeptal se mě a já přivřel své oči. Nemusel jsem se dívat znovu, tyhle věci se mi zarývají do paměti sami… jako žhavý karabáč.
"Tři miliardy." řekl jsem jen.
"S tebou to nic nedělá, co?" řekl Itachi a přivřel je taky, navíc se tvářil zklamaně. Vzdychl jsem.
"Jen nejsem taková citlivka, co ty." řekl jsem a hodil složku na stůl.
"V roce 2013 byla populace deset miliard, Sasuke!" asi jsem ho začínal dost štvát svým postojem.
"To jo a všichni v té době mluvili o přelidňování. Teď můžou být v klidu." já ale nemínil být milý nebo dokonce skleslí nad holou skutečností, že vymíráme… což není novinka.
...
"To není legrace, Sasuke!" zvýšil hlas a bouchnul do stolu, což nedělal příliš často!
"Já si nedělám legraci!" odpověděl jsem podobně a vůbec nepřemýšlel o tom, že bych snad prohrál nebo nebránil vlastní rozpoložení!
"Potom si neuvědomuješ vážnost naší situace! Deset miliard, umíš si to představit…" řekl už klidněji.
"Polovina z toho byli ženy, nezapomeň." připomněl jsem a trochu mi pára klesla taky.
"Jistě,… ani ty jsme nezachránily."
"Fňukání ti vždycky šlo nejlíp." řekl jsem ale tentokrát nepozoroval výbuch sopky. Itachi jen vzdychl a posadil se za svůj stůl do křesla. Opřel hlavu o opěradlo a zavřel oči. Proč si sakra pořád myslí, že za to, co se stalo, může on? A proč se to snaží všemožně odčinit… třeba záchranou lidí, což se mu nevede a to ho strašně štve. Není jediný.

"Sedm generací, Sasuke… Sedm generací stačilo k tomu, aby vymřelo sedm miliard lidí. Víš vůbec, co to znamená?" řekl nakonec a čekal ode mě zase nějakou tu narážku. Já se ale rozhodl odpovědět mu zcela normálně a vědecky… jen jsem si to v hlavě musel spočítat.
"Odpočítávání konce. Zbývají nám tři generace,… to je zhruba devadesát let,… než jako druh vymřeme."
"Správně. Bohužel…" vzdychl, jako už poněkolikáté… fakt mi tenhle chlap do kola říkal, že naděje umírá poslední… teď to vypadá, že spíš uklidňoval sám sebe. Pousmál jsem se.
"Pořád mi nedochází, k čemu mě tu tak akutně potřebuješ."
"Nechtěl jsem to zase říkat jen sám sobě." řekl a pousmál se taky. Zavřel oči a snažil se probudit z téhle noční můry, i když věděl, že to tak snadno nepůjde. Možná teď byla vhodná doba na to, abych se zkusil zeptat na Naruta a proč ho nepoužije, když je tak zoufalej. Musel jsem na to ale moc opatrně.
"Itachi,... teď pravdu." řekl jsem a tím upoutal jeho pohled. "Existuje nějaké řešení?" dodal jsem.
"Kdyby jo, myslíš, že bych vypadal takhle?" řekl a poukázal, na svou nevyspalost. Já ale nadzvedl jedno obočí a detailně si prohlédl jeho oči i to, co se v nich na malou chvíli mihlo.
"Proč mám pocit, že mi něco tajíš?" řekl jsem a naklonil se blíž ke stolu. Itachi se jen ušklíbl a napodobil mě a mou pózu - chcitoslyšet!
"Protože začínáš být paranoidní, bratříčku." řekl jen a stále mi hleděl do očí. Poznal jsem v nich, že on mi to nepoví, radši by se zastřelil… ale proč?

Proč mi to nechceš říct?
Proč mě z toho vynecháváš?

Odpověď jsem neznal a ani jí můj bratr v pohledu neměl. Jasně, všechno dělal jen pro mě dobro a dobro světa ale… občas… nevím. Jak bych sakra já mohl souviset s problémem světa?
Před čím mě to chráníš, Itachi?
"Ještě něco nebo už si můžu jít zase hrát na patologa?"
"To je vše… Tady jsou čtyři nové vzorky."
"Fajn. Budu v laborce. Kdyby si měl zase jedno z těch svých nervových zhroucení, stav se."
To, že se můj přidělený úkol protáhne na dva týdny jsem ale nečekal… Taky mi to Naruto sám vyčítal v každým telefonátu či esemesce. Jen doufám, že se nic za mé přítomnosti nestalo.

"Ahoj." řekl Naruto pochmurně, když mi toho odpoledne otvíral domovní dveře. Vypadal jako by celej večer nespal. Kruhy pod očima a zelený obličej mi to jen potvrzovaly.
"Co se ti proboha stalo?" zeptal jsem se a v duchu se snažil uklidnit. Že by…?
"Ale, probudil jsem se ve dvě ráno a rovnou šel hodit šavli. Naivně jsem si myslel, že tím to končí ale ono ejhle a za dvě hodiny jsem šel znovu. A pak zase… mám prostě štěstí." vyprávěl mi při cestě do svého pokoje. To mě zaujalo… měl ty správné příznaky… to může být jen…
"A nesnědl si něco?" zeptal jsem se, aby si nedělal třeba zbytečný naděje, že se to fakt děje.
"Já jim pořád to samí. Nic neobvyklého jsem neměl." řekl a zatvářil se uraženě.
"A nepřejedl ses?" rejpnul jsem si a zároveň vyloučil další možnost.
"Ne, Sasuke! A i kdyby. Byla by to blbost, protože všechno, co jsem dneska snědl, šlo za pár hodin ven." oznámil mi Naruto naštvaně a já zkoprněl! Tohle může znamenat jen jedno! Naruto, ty si…

Naruto Uzumaki
Datum: 9. 5. 2232
Dnes jsem zase po dlouhých dvou týdnech viděl svého kluka. Odpoledne mi zazvonil u dveří a hned na mě poznal, že mi není dvakrát do smíchu. Musel jsem mu na tom přímém slunečním světle přijít asi hodně zelenej. Jeho obavy byly bohužel oprávněné, už od rána zvracím a cyklus mého spánku, byl hrozně chaotický. Takže vcelku jsem skoro nespal. A přitom jsem, podle doktora, zdravej jak rybička. Jen mám větší hlad. To mě tedy uklidnil.

Sasuke byl chvíli zaraženej, až jsem si myslel, že snad dostal infarkt. Po chvíli se rychle zamrkal a díval se střídavě do mých očí a pak na moje břicho a zpátky. Vzdychl jsem. Takže nedostal infarkt, prostě se zbláznil! Možná jsem to s tím zvracením na něj neměl tak vybalit… přece jenom má o mě poslední dobou přehnanej strach a psal mi hodně SMS a taky…
"Ty jsi celej den…?" řekl a vypadalo to, že se o něčem ujišťuje. Připadal jsem si jako tikající bomba.
"Jo." řekl jsem prostě a nechápal jeho stávající postoj. K tomu všemu se mi zase zvedal kufr.
"A proč si nešel k doktorovi?" řekl a hned na to toho litoval.
"Šel. Hned ráno. Ale řekl mi, že mi nic není." řekl jsem na svou obhajobu a pořád se na něj mračil. Aby taky ne, když ze mě dělá v každé větě totálního idiota. Snad vím, co dělat, když jsem nemocnej, tak mě ta hlava zase nebolí, abych nezvládl racionálně uvažovat. Posadil jsem se na postel a dělal, že jeho přítomnost nevnímám. To nám to soužití ale hezky zase začíná. Sasuke si asi pomyslel to samí, protože vzdychl a začal se přehrabovat ve své tašce. Po chvilce z ní vytáhl něco, co vypadalo jako vytuněný teploměr a přešel s tím ke mně.
Něco mi říkalo, že se mám bát.
"Něco zkusím, si pro?" řekl a ukázal mi věc, co držel v ruce. Nepřišlo mi na tom nic nebezpečného, jen jsem upřímně doufal, že to nemá stejnou funkci jako ten rektální teploměr. Trochu jsem se ošil.
"Klidně. Horší už to být nemůže." řekl jsem nakonec a modlil se, abych ho nepozvracel.
"Mám tu něco z laborky. Takový test na všechny možný nemoci. Možná nám řekne, co ti je?" řekl mi ještě Sasuke a klekl si přede mně. Něco v tom přístrojku nastavoval… a pak mi…
"Fajn… Hej! Kam mi to strkáš?!!!!" řekl jsem, když mi roztáhl nohy a snažil se dostat tam, kam jsem se modlil, aby z tou věcí nešel… Sasuke se pousmál.
"Aby to něco zaznamenalo, musím to strčit do… Stejnak tomu nebudeš rozumět, když ti to popíšu. Jen tě to znervózní. Prostě mi věř." řekl a díval se mi do očí. Já jsem po chvilce zrudl a podíval se jinam. Tenhle jeho pohled, ani mu nedokážu říct jo nebo ne… Dost hlasitě jsem vzdychl a lehnul si.
"No tak jo no, že si to ty." zamumlal jsem, nechal si sundat trenky a roztáhnout nohy.
Hned na to jsem toho litoval.
...
"Necukej se a vydrž to." řekl mi, ale mě to celkem fakt vadilo. Horší než rektální teploměr!
"Stu… dí to!" vysoukal jsem ze sebe. Sasukeho to zdá se pobavilo, blbec jeden!
"Neměl bys to skoro cejtit. Vždyť to má mnohem menší průměr než…" začal, ale já mu ani za mák nechtěl dovolit, něco takovýho vytahovat, jako argument!
"Áááá, sklapni!" řekl jsem a sevřel trochu víc prostěradlo své postele.
"Můj prst. Chtěl jsem říct prst." řekl a ušklíbl se. Jak já ho za tohle nesnáším!
"Jasně, ty nadrženej prasáku!" řekl jsem a sledoval jeho toužebný pohled. Pak se ke mně opatrně naklonil a pohladil mě na tváři. O chvilku později svoje rty spojil s těmi mými v jemném a dech beroucím polibku. Tak rychle jsem zapomněl na tu věc, kterou do mě strkal a užíval si jen jeho blízkost, kterou jsem, na rozdíl od jeho povahy, tak strašně zbožňoval. Rozptylovat mě uměl hold fakt dost dokonale… když mi zase dovolil dýchat, pousmál se a dal mi ten rádoby teploměr před oči.
"No vidíš a už to je…" řekl a podíval se na ten maličký display. Zamyšleně na něj hleděl, než se zatvářil poplašeně a nadšeně v jednom… vypadal jako doktor, kterýmu se právě povedl nemožný zákrok s pacientem… jeho obličej říkal - povedlosejepozitivní!
"To je to tak zlý?" zeptal jsem se a nadzvedl jedno obočí. Co si mám sakra o tomhle jeho obličeji myslet? Vždyť se tvářil jako batole, co pod stromečkem našlo vysněnou obří tatru se zadní haupnou, dostatečně velkou na to, aby se na ní dalo jezdit. A tak se Sasuke prostě netváří… běžně je odměřený a jen tak ho nic nerozhází, tak jak to, že teď vypadá takhle? Po chvilce si asi uvědomil, jak na mě působí jeho reakce a zatřepal hlavou. Zase se soustředil a byl klidným a odměřeným,… už jsem nebyl vysněná TATRA. No, i když při bližším zkoumání, to v jeho očích stále bylo… ten lesk naděje.
"Ne, právě že ne…." řekl nakonec a vrátil rádoby teploměr zpět do tašky.
"Co si zjistil?" řekl jsem a posadil se.
"Že ti vážně nic není." řekl jen, přistoupil ke mně a políbil mě na čelo. Připadalo mi to, jako kdyby mě chválil, jen jsem neměl páru za co. Mě ale víc než jeho chování zarážel můj stav a… Najednou se mi obrátil žaludek, když Sasuke vytáhl svou svačinu a rychle jsem utíkal do koupelny! Vyzvracel jsem se, znovu, spláchl a vyčistil si zuby… už po několikáté dneska! Podíval jsem se naštvaně po Sasukem a ten se zatvářil omluvně a rychle dal svačinku za dveře na stolek, který stál jako dekorace na chodbě.

"Nepřijde ti to zvláštní?" zeptal jsem se a znovu se s těžkou hlavou posadil na postel. Sasuke na to nic neřekl, což nebylo zvláštní. Mlčení je u něj dobrá znamení toho, že ho to zajímá a snaží se to vyřešit.
"Pozoruješ ještě nějaký změny? Třeba v chování?"
"No, já ne… ale táta říkal, že jsem už pár dnů nějakej podrážděnej. Všechno mě prý hned vytočí a taky… jsem včera brečel u filmu Constantine."
"Co je na tom k pláči?"
"No, právě že nic!" řekl jsem a vzdychl. Začínám být nějak přecitlivělý. Sasuke se pousmál, jako už po několikáté tak strašně zvláštně. Pak přešel ke mně a pohladil mě po hlavě.
"To bude dobrý, uvidíš." řekl a já se usmál taky. "Třeba si jen něco vsugerováváš." řekl a mě zase zrudly tváře. Ta horkost z jeho přítomnosti a doteku prostě nešla zastavit.
Za to můžeš určitě ty.
...
Další pár dnů mi Sasuke pomáhal zvládat ty divný stavy, co jsem měl. Ještě týden jsem zvracel než Sasuke rozhodl, že takhle to tak nejde. Slíbil mi, že se za den vrátí a přinese mi něco na to… Vůbec jsem nepochyboval o tom, že slovo dodrží.

Za asi měsíc, kdy jsem pravidelně bral nějaký prášky od Sasukeho, zvracení ubývalo, až vymizelo úplně. Byl jsem mu za to neskutečně vděčný. A tak jsem mu to chtěl vynahradit nějakým tím jeho nemravným nápadem, který by ho zase na pár dnů uspokojil, než bude všechno při starém.
Jaké překvapení pro mě ale bylo, že mě odmítl se slovy, že bych ještě neměl blbnout a držel se ode mě vždycky pár metrů, když jsem s něčím takovým začal. Přesto vedle mě skoro každou noc ležel a nepustil mě za svého náručí. Usínalo se mi tak dobře. Tak nějak mi bylo mnohem líp, když tam se mnou byl… tedy až na ty hloupé přívaly touhy a chuti na sex.
Hlídal mě tak moc až jsem si říkal, proč to dělá, vždyť už mi je dobře… Jasně od jisté doby se cpu víc než je nutné… tak dobře hodně se cpu pátým přes devátým a mám pořád hlad ale… to přeci není zločin. Možná mu vadí, že jsem trochu přibral na váze. Ale nikde to na mě není vidět. Ani bříško se mi nezvedlo, tak co…prostě dobrej metabolizmus.
Upřímně jsem jeho chování nechal pro teď plavat… já jsem se taky koneckonců v posledních dnech předvedl se svojí vzrůstající náladovostí,… vzdychl jsem a sledoval Sasukeho, jak uklízí střepy už třetího talíře, který jsem nervy hodil o zem.
Objevil jsem totiž jednu věc mnohem víc znepokojující, než cokoliv jiného v poslední době. Všiml jsem si jí teprve včera a nedokázal jsem jí dostat z hlavy. Můžete si myslet, že sem blázen ale včera večer v posteli se mi zdálo, jako by ve mně bilo ještě jedno srdce. Byl to sice slabší zvuk a rychlejší tempo než moje vlastní ale přesto, nepatrně TO bilo a… Jasně ležel vedle mě Sasuke ale jeho srdce to nebylo. To jsem cítil a potvrdil si, když jsem se víc zavrtal do jeho hrudníku. Co je to sakra za věc?

"Tati?" začal jsem jednoho večera při jídle u stolu, kdy Sasuke musel kvůli něčemu do práce a já neměl koho jinýho vzdělanýho se zeptat.
"Ano, Naruto?" řekl mi a podíval se na mě s otázkou v očích. O Sasukem ještě neví a možná proto…
"V biologii jsem úplnej břídil,… ale myslel jsem si, že vím, kolik má člověk srdcí?" …tu dneska nespí.
"Co tím myslíš?" řekl a odložil lžíci vedle talíře. Já se pousmál a dál se nimral ve svém jídle.
"Asi se pomalu měním na blázna. Začalo to zvracením, změnou nálad a větší chutí k sexu a teď…"
"Naruto?! Řekni mi, co se děje?!" řekl táta naštvaně a mě to dost vyděsilo. Takhle nevyjel dlouho.
"Cítím v sobě bít ještě jedno srdce, tati." řekl jsem a sledoval jeho narůstající vztek a strach! CO…?