Solution: Epilog Otce

Jako by už moje silné city neměly důvod existovat, se pomalu proti mé vůli vytrácely, až zmizely úplně. Bylo mi divně. Tak svobodně a nezávazně ale přitom jsem hluboko ve svém srdci cítil samotu. Jako bych přišel o něco důležitého. Něco, co mě naplňovalo posláním… jak se to mohlo stát? Proč jsem se vrátil do svého, okolím tak nenáviděného, normálního původního stavu? Stavu nadrženého a namyšleného cvoka, který si hned v prvním dojmu svobody, šel užít s někým jiným. Ne, že bych se za to nenáviděl, byla to moje přirozenost, kterou jsem se nikdy netajil… a to je právě to. Za celých těch sedm let, jsem na nic takového ani nepomyslel. Jasně, občas jsem na to téma zavtipkoval nebo vypustil nějaký ten sarkasmus, ale ve skutečnosti jsem toužil jen po jednom, i když se mi to dostávalo jen málo. Možná to tak od začátku mělo být, mělo se to stát, ale… nechápal jsem, co se tak nejednou z čistajasna změnilo?

A pak mi to došlo. Strach na mě dolehl plným pochopením….Moje a Narutova "Doba říje" skončila.

****

Z nějakého důvodu jsem přestával cítit k Narutovi to, co jsem kdysi tak náhle pocítil před jeho domem, když jsem ho poprvé spatřil. Jasně, byli jsme přitahováni naší vzájemnou, tak náhle planoucí, touhou. To se vědělo už na samém počátku. Ale nikdo už nám neřekl, že po skončení cyklu z nás všechny ty pocity odejdou. Ať už byly pozitivní nebo negativní, jak to, že zmizely všechny? Proč nám nějaké nezůstaly? Nevím, a to mě na tom nejvíc štve. To se přeci nemůže dít. Ze všeho nejhorší bylo to, že jsme si oba všechno pamatovali,… vzpomínky zůstávali nedotčené. Co ale se vzpomínkou, ze které ti nebuší srdce nebo ti nepuká? Pozoroval jsem Naruta hodně dlouho na to, abych s jistotou mohl říct, že jeho myšlenky jsou stoprocentně podobného rázu. Oba nám to muselo lézt na nervy.
Příroda nás asi hodně nesnáší, když nám dopřála takový osud.
Osud vzájemné nenávisti jako trest za nový život.
...
Dobře ne, že bych Narutovu osobnost přímo nenáviděl, jen mi příšerně lezl na nervy. Měli jsme v sobě spoustu vzpomínek na něco, co bychom teď nedokázali ani napodobit. To bylo dost na ho**o. Ale i přes všechno, co mě na něm štvalo a vadilo někdy i iritovalo, jsem při bližším zkoumáním zjistil zajímavý objev. My dva bychom se nikdy dohromady nedali, nebýt přírody, byli jsme vždycky příliš rozdílní, ale přesto jsem našel pár faktorů… pár věcí, které jsme měli společné.
Byli jsme spíš jak dvě strany jedné mince.
Dvě strany, které by si nikdy nic nezačali jen a jen ze své tvrdohlavosti a hrdosti.

"Co tu zase děláš, Sasuke?" řekl mi jednoho deštivého odpoledne Minato, ve své kanceláři přeplněné papíry a různě velkými šanony. Vypadalo to tu jak v nejstarším archivu světa. Přesto nikde nebylo ani kousek prachu, jak se se vším pořád manipulovalo z místa na místo. Navíc tu bylo obří okno, které se dalo použít i jako posuvné dveře na zahradu: Prostě francouzské okno.
"Mám na vás otázku." řekl jsem až drze a rovnou se sám posadil na jedinou volnou židli v místnosti. Minato si mě hodnou chvíle jen měřil zkoumavým pohledem, než na mě našel něco, co hledal a raději se přetočil i se svojí plnou pozornosti zpět k jednomu z tisíců šanonů.
"To je tenhle týden pošesté." řekl trochu rozmrzele. Přece jen byl většinu času, co jsem ho znal klidný element, který se nevzrušoval skoro nad ničím a vše bral s nadhledem. Zdá se, že tyto vlastnosti po něm Naruto nepodědil. Ale to už vím dávno. Zadíval jsem se na chvíli ven a pozoroval miliardy dešťových kapek, jak dopadají na zem, kde se každá rozletěla do všech světových stran. Po celém areálu se lidé začali před běsnícím živlem schovávat pod přístřešky, aby nezmokli. A někteří blázni se schovávali ze strachu před blesky a hromy rovnou do budov, které měly na oknech mříže. Z toho počasí mi bylo ještě víc mizerně, než kdyby svítilo sluníčko. Jasně, byla to jen přeháňka, ale přesto trvala docela dlouho a ukázala se v tom nejlepším a nejtvrdším světle, které se dalo zvládnout.
"Nebojte, nechci s vámi probírat, jaký dementní jména váš syn vymyslel naším dětem." řekl jsem na srozuměnou, jelikož to už jsem tady s ním párkrát probíral a upřímně jsem z něho cítil, že ho to pobavilo, spíš než že by sdílel mé přesvědčení a rozhořčení.
"To bych docela ocenil." řekl a pousmál se na mě. On byl fakt třída, co se týká psychologie. Přestával jsem mu vadit čím dál tím víc, i když by to vzhledem k situaci mělo být právě na opak. Možná jen netušil, co si v poslední době s jeho synem vytváříme u nás doma. Každá moje buňka se strašně divý tomu, jak to že mě ještě nevyrazil? I když odpověď jsem měl stále na očích.

Děti.

Měl bych přestat řešit svoje tak nedůležité problémy a snažit se to brát jako Naruto. Jak lehce se smířil s tím, že už mě nemiluje ani nic jiného… Minato mě v mé myšlenkové hádce celou dobu pozoroval a pak se podíval na déšť, který stále v plné síle bušil do parapetu.
"Nevím, co mám dělat, Minato."
"V jakém smyslu?"
"Připadám si jako bych celou dobu balil dlouhej kabel a teď se dostal na konec." přiznal jsem své několika denní myšlenky a čekal, co mi na ně sdělí odborník.
"Tak se cítí každý, kdo dozrál na závěr jedné životné kapitoly."
"Tohle s normálními životními etapami nemá co dělat a vy to víte." řekl jsem a trochu se zamračil.
"To ano. Dospívání v každém případě vypadá jinak." řekl jemně ironicky a pousmál se.
"Kdy se semnou přestanete bavit jako s idiotem?"
"Až se tak přestaneš chovat."
"Bezva." řekl jsem nabručeně a znovu pohlédl z francouzského okna ven na to mokro.
"Sasuke?" oslovil mě po pár minutách ticha. "Proč si ještě neodešel, když po tom tak moc toužíš?"
"Bral by to jako útěk." řekl jsem a otočil na něj svůj pohled. "A o prohru tohohle kalibru nestojím."
"Vždyť by to byl útěk." poukázal na fakt a s tím se prát nemůžu. "Nebo čekáš, až tě vyrazí?" dodal.
"Asi se jen držím poslední naděje." řekl jsem a podepřel si hlavu rukou. Už mám zase ten blbej pocit.
"A to jaké?"
"Že se dokážu ovládat, kvůli svým dětem." řekl jsem, ale moc jistě to neznělo.
"To nedokážeš, Sasuke. Zapíral bys sám sebe." řekl mi na rovinu Minato a vzhlédl od papírů.
"Naruto to dokáže!" řekl jsem a dost dával najevo, co tím mám na mysli.
"Ale nedokáže. Ne dlouhodobě." řekl mi věcně a zase se s klidným obličeje sehnul k šanonu. Jeho reakce o gesta mi lezli dost na nervy, ale nemohl jsem popřít, že to, co říká, dává smysl. Tím pádem mi bylo ještě hůř než, když jsem sem vešel a žádal o pomoc.
"Tak co mám sakra dělat?!" řekl jsem a s nervy na pochodu se svedl a bouchl do jeho stolu! Minato s ledovým klidem odložil propisku na stůl a vzhlédl. Chvíli se mi díval upřeně do očí a pak se opřel s unaveným vzdychem do židle. Zřejmě pochopil, co mi musí sdělit.

"Musíš si vybrat." začal, i když jsem ho stále propaloval pohledem. "Buď si do konce života budeš na něco hrát, anebo ublížíš tomu, co nadevše miluješ." řekl a jeho pohled na okamžik zledovatěl. "A nesnaž se mi namluvit, že v tom domě, ve kterém přebýváš, není nic, co bys miloval." dodal a zase svoje oči přeprogramoval na výraz pochopení a vřelosti. Já se těžce nadechl a zase vydechl. Pak jsem se narovnal a při ohlušujícím hromu trhl hlavou k zatažené obloze.
"Není nějaká třetí možnost?" vydral jsem ze sebe nakonec.
"Jako, že by si odešel a po nějaké době se vrátil?" shrnul to dobře. On fakt ví, jak na mě.
"Tak nějak." přiznal jsem a otočil svou pozornost zpět na něj.
"Ne, Sasuke." začal s lítostí. "Ať už zůstaneš nebo odejdeš, bude to na dobro." řekl. "Jinak to nejde."
"Chápu." řekl jsem a sklopil hlavu k zemi. Co mě na ní tak najednou zaujalo nevím. Hlavní ale bylo, že mi nebylo vidět do obličeje. Za takové rozhodnutí mě nebude nenávidět jen svět, který mě zajímal ze všeho nejvíc. A ani okolí, které mě naopak nezajímalo vůbec. Hlavní nenávist půjde od dospívajícího muže Uzumaki Naruta. A ta největší od mých tolik milovaných dětí.
"Nemusíš se rozhodnout hned, ale mám takový pocit, že už máš nejvyšší čas." řekl mi Minato a donutil mě k nenápadnému úsměvu. Ani netušil, jak jsem mu moc vděčný, za tohle všechno. Utřel jsem si tvář a pohlédl naposledy z okna jeho kanceláře s přemýšlivým obličejem.
"Minato?"
"Ano." řekl a já si všiml, že na mě stále kouká. Pousmál jsem se, jen nepatrně a pohled mu oplatil.
"Děkuju." řekl jsem a jemně kývl hlavou a nasadil svůj obvyklý ledový výraz. Pak jsem obešel jedinou volnou židli a dal se na odchod. To, co jsem potřeboval vědět, jsem se dozvěděl. Už nebyl důvod se…

"Hlavně si svoje rozhodnutí nenech nikým ovlivnit, Sasuke,… ani si ho nenech rozmluvit. Musí to být volba tvého vlastního srdce." řekl mi Minato, když jsem chytil kliku od dveří na chodbu.
"Co když tou volbou víc uškodím než…?" řekl jsem, ale neotočil se k němu čelem.
"Radši tvoje vlastní špatná volba, než dobrá cizí." řekl mi přátelskou radu. "To si pamatuj."
"Zkusím to." slíbil jsem a otevřel dveře od kanceláře.
"A Sasuke?" ozvalo se ještě za mnou. "O Naruta si nedělej starosti. On se smíří s každým tvým rozhodnutím." přiznal mi. "I když bude ze začátku možná trochu vyvádět." řekl a smutně se pousmál.
"A jste si jistej, že jen ze začátku?" zeptal jsem se a naposledy se k němu natočil čelem.
"Ano jsem." řekl… "Ale pamatuj si, že on přijme jen pravdu. Jen pravou touhou tvého srdce."
"Toho jsem si vědom." přiznal jsem a udělal krok do chodby, kde už byl slyšet rámus a šum ostatních těžce pracujících psychologů a neposlušně divokých pacientů.
"Hodně štěstí." řekl mi místo slov na rozloučenou. Celkem jsem to uvítal.
"Vám taky." řekl jsem a zavřel za sebou dveře, za které jsem věděl, že už nikdy nevstoupím.

Trvalo mi dlouhé týdny, než jsem se pevně rozhodl, nehledě na okolí a situaci, co udělám. Ale abych odlehčil Narutově svědomí, musel jsem udělat něco, co ho vytočí a zároveň ho to donutí jednat jako pravý Uzumaki Naruto, který si poslední dobou nechá stále jen s**t na hlavu. Dlouho jsem přemýšlel nad touhle sabotáží sebe sama, až jsem přišel na jedno skvělé řešení. Nechtěl jsem prostě jen tak sbalit kufr a odejít, což by možná bral i dobře,… ostatně by ho v tom podpořila i jeho věrná ochranka příležitostných pečovatelek. Ne. To nikdy nebyl můj záměr.
Chci se mu zařezat do paměti… Stejně, jako chci, aby se on zařezal do té mé.

MATČINA BOLESTNÁ REALITA

Tu noc jsem nechal děti na starost Sasukemu. Tvářil se sice, jako kdybych mu narušil nějakou plánovanou mega párty ale nakonec beze slov či výčitek souhlasil. Nechtělo se mi nějak zvlášť opouštět rodinný krb, ale bohužel jsem neměl na výběr.
Odpoledne mi zavolal Itachi a poprosil mě, jestli bych se s ním nemohl sejít a já se z toho v tu chvíli nedokázal vykroutit ani jednou rozumnou výmluvou. A tak jsem s hraným zájmem souhlasil s místem i hodinou našeho budoucího setkání. Později jsem si uvědomil, že mě vlastně pozval na večeři a že nemám nikoho, kdo by hlídal děti. K mé smůle žádný z kluků neměl čas a mě tak zůstala poslední možnost a to byl Sasuke.

Přijel jsem s autem před jednu luxusní restauraci, která nesla název SOLUTION, a bez větších problému zaparkoval. Pak, když jsem u vchodu tomu důležitému pitomci, který se na mě pohrdavě díval skoro dvě minuty, sdělil, za kým jdu, ihned změnil fasádu a mile mě dovedl až k Itachiho stolu. Beze slova jsem se usadil a čekal, jestli se konečně dozvím, proč tu vlastně jsem. Itachi mě měl ale v úmyslu naštvat a dál si vybíral z nabídky jídel.
"Ty nemáš hlad?" otázal se mě slušně.
"Ale jo. Dal bych si něco mezi "Tak už mluv!" a "Co tu sakra děláme?" Ale nějak to nevidím v nabídce." řekl jsem a neodpustil si svůj sarkasmus.
"A to sis přečetl na stole?" napodobil mě Itachi s úsměvem, i když vůbec nevzhlédl.
"Itachi, nechceš radši přejít k věci." požádal jsem.
"Až si objednáš."
"Fajn." nebránil jsem se, proč taky. Alespoň se najím zadarmo a ještě na úrovni. Bohužel jsem se moc nevyznal v menu a tak mi Itachi objednal. Vůbec nechápu, jak se dokázal trefit do mého jídelního vkusu a raději jsem své překvapení zajedl a zapil.
Když jsem rozžvýkal poslední sousto a talíř mi ukradl jeden z číšníků, Itachi se zahleděl na sklenku s bílým vínem.
"Chtěl jsem s tebou mluvit kvůli jisté záležitosti."
"A to jaké?" zeptal jsem se a byl napjatý jak drát v betonu.
"Jelikož jsou tvoje děti jedinými dětmi světa, mám tu pro tebe vzkaz od vlády." řekl mi Itachi bez obalu či zaváhání a já se málem zadusil posledním kouskem masa, které jsem zrovna polykal.
"Co-cože?"
"Slyšel si dobře." řekl jen Itachi s klidem. "Vláda je ochotná tobě i tvým dětem ve všech směrech zabezpečit ten nelepší život." dodal a nechal si dolít sklenici s vínem.
"Jako myslíš peněžně zabezpečit?" řekl jsem překvapeně, ne že by mi to nepomohlo.
"To i mnohem víc." začal Itachi s úsměvem. "Uvědomují si totiž závažnost a tak ti nabízejí pomocnou ruku ve všem, na co si jen vzpomeneš." dodal a sledoval moje vzrůstající překvapení.
"To-to je neuvěřitelný." zakoktal jsem.
"A to není vše. Podle mých zdrojů v senátu, naše vláda není jediná. I ostatních státy světa se chtějí zapojit. Záleží jen na tobě." řekl a opět mě tím dostal do kolen. No, ještě že jsem seděl na pevné židli.
"J-já nemám slov. To nemůže být pravda. Panebože, t-to je super!" řekl jsem trochu víc rozjařeně, než sem měl v plánu a se vzrůstajícím štěstím málem rozlil svojí sklenici s vínem.
"Hlavně klid. Nerad bych přišel o dezert." řekl Itachi s úsměvem a já omluvně přikývl.

****

Domů jsem se vracel s neuvěřitelně šťastnou náladou, ba co víc s mega suprovou náladou. Dozvědět se, že moje děti budou moc sníst, co hrdlo ráčí, že je budu moc rozmazlovat a koupit jim, co si budou přát. Že budou moct chodit do jejich vlastní soukromé školy… Nikdy jsem si nemyslel, že na to byť jen pomyslím ale pravdou je že…
Miluju tuhle vládu.

Nemůže se dočkat, až to povím Sasukemu. Ten bude čubrnět, na ten jeho výraz se moc těším. Určitě mi v prvních sekundách ani neuvěří, ale myslím že…
Co to sakra je?
Před naším domem stály tři žihadla, která tam před tím nebyla. Nejnovější typy červeného Vipera, černé Audiny a žlutého Lamborghini byly zaparkované na našem anglickém trávníku a jejich vyleštěné kapoty mě oslňovaly i v té tmě. Chvíli jsem jen stál a nevěřícně pomrkával, než mi došlo, co to před sebou vidím. K probuzení mi dopomohla i hlasitá hudba, linoucí se z našich otevřených oken. Raději jsem si nic nedomýšlel a nechal si výbuch až pro toho namydleného kreténa!
Otevřel jsem dveře a to první, co mě praštilo do obličeje, byl zápach cigaret a rozlitého chlastu! Všude, kam jsem se podíval, byly vidět pytlíky od brambůrků a střepy z rozbitých sklenic! Tu a tam jsem zahlédl i nejeden obraz či rozpůlenou vázu. To už ve mně vztek pěkně bublal! Pokračoval jsem s ráznými kroky, až dorazil do hlavního centra domu a to do obýváku.
To si snad dělá…?!

To, co se mi naskytlo za pohled, bylo až dech beroucí! Sasuke seděl bez trička či košile uprostřed velkého gauče a kolem něj seděli tři další dost sexy kluci a každý z nich se sápal po jiné části jeho těla. K tomu všemu neměli skoro nic na sobě. To už jsem dost pěnil a věděl, že tohle jen tak nepřejdu! Ani Sasuke ani ty štětky si mě do téhle chvíle ještě ani nevšimly a proto jsem se mohl chvíli s nervama na pochodu dívat, jak ho jedna líbá na ústa, druhá mu okusuje bradavky a ta třetí mu ho suveréně kouří!
Tak fajn! Tohle si přehnal, hajzle!
Přešel jsem k hudebnímu přehrávači a jedním knoflíkem vypnul ten rámus. Teprve teď si mě všimli, ustali ve své činnosti a stočili na mě svůj překvapený pohled. Já toho ale měl plný zuby! Toho přemáhání, tý tolerance i toho že ze mě pořád dělá každej zejména ten hajzl idiota. To prostě stačilo!
"Děláš si ze mě prdel nebo co?!" zvýšil jsem hlas a vůbec se nemírnil.
"Jenom klídek…" řekl klidným hlasem a trochu se pousmál na ty štětky kolem sebe.
"Drž hubu! Co-co si o sobě sakra myslíš?!" křikl jsem a dost mu naznačoval, že tohle jen tak nepřejdu.
"Zdá se, že pro dnešek končíme. Někdy příště, cukroušci." řekl Sasuke a dost sladce se s každým rozloučil pusou na tvář. Pak se všichni tři oblékli a za pár minut takticky zmizeli s uřvaným motorem svých aut pryč s naší blízkosti. Já se je celou tu dobu snažil ignorovat a nehodlal ustoupit.

"Tobě to nedochází, co?! Já jsem pan svobodnej, tak mám všechno na háku!" začal jsem.
"Ztiš to nebo probudíš děti." řekl a bez nějakého rozrušení si zapnul poklopec a nasadil tričko.
"Co-co prosím?! To si děláš…?! Oni jsou tady?!" řekl jsem polekaně. A to jsem si myslel, že horší už to být nemůže! Jak se zdá tak Sasuke si z toho hlavu moc nedělal.
"Kde by jako měly být?" řekl jen s nezájmem a posadil se zpět do sedačky. To mě vytočilo!
"Ty jeden hajzle! Ty provádíš orgie jedno patro od dětského pokojíčku?!" řekl jsem a třískl do jedné obvodové zdi, která se ani nepohnula. No, ještě že tak.
"Pochybuju, že slyšeli něco jiného, než ten kravál." ušklíbl se a dopil svůj alkohol ve sklenici.
"To snad ani není možný…" řekl jsem a pomalu ztrácel kontrolu. "Tobě je to fuk, co?!" ušklíbl jsem se.
"Jak dlouho si tam stál a díval se?" řekl a pozoroval mě tím svým ledovým úšklebkem.
"Nech si tyhle keci! To si zkoušej na ty svý štětky, rozumíš!" řekl jsem naštvaně.
"Fajn." řekl v klidu Sasuke a položil skleničku zpět na stolek. "Takže zřejmě dlouho."
"A já se tak snažil…" řekl jsem s ironií. "Ženu se domů s úžasnou správou jako ten největší idiot a ty tu zatím zvesela pořádáš grupáč pár metrů od malejch dětí!"
"Tak daleko jsme se ještě nedosta…" zamyslel se Sasuke a… to už na mě bylo moc!
"Drž sakra tu svojí hubu!"
"Podle mě to moc rozmazáváš, od kdy ti vadí, že…?" začal, ale jeho obhajoba mě celkem nezajímala.
"Je mi úplně jedno koho zrovna pícháš, ale nebudeš to dělat v tomhle domě, rozuměl si!"
"Aha, tak to tě žere." řekl s plným pochopením a tvářil se nezaujatě.
"Začínám toho mít plný zuby, Sasuke! Tebe i těch tvejch způsobů nadrženýho berana!" nevydržím.
"Bohužel s tím nic nenaděláš… Takže jestli mě omluvíš, chtěl bych jít do sprchy, jsem dost od…"

"To stačilo. Už ne." řekl jsem vysíleně a byl plně rozhodnut.
"Cože? Zakazuješ mi se umýt?" řekl Sasuke pobaveně ale já…
"Vypadni, Sasuke…" řekl jsem skoro šeptem. Nevydržím to, už ne.
"Neboj, už jdu do…"
"Vypadni z tohohle domu, Sasuke!" zakřičel jsem a pohlédl na něj s dost ledovým pohledem.
"Vážně si myslíš, že ti sežeru tuhle…"
"Řekl jsem, vypadni! Sbal si všechny věci a zmiz z mého života! Už tě tu nesnesu ani minutu! Nenávidím tě i to, co představuješ! Je mi z tebe špatně a nehodlám dál snášet fakt, že ti tu na ničem nezáleží! Takže mazej pryč! Zmiz! A užívej si tu debilní svobodu, po který toužíš každou minutu toho svýho zajebanýho života!"
Ve chvíli, co jsem to vypustil z pusy jsem si uvědomil, jak moc toho nelituju. Což bylo vzhledem k naší situaci zvláštní a překvapivý.

Sasuke zůstal zaraženě stát pár sekund, než mu došel obsah mých slov. Pak se s chápavým výrazem sebral, naházel pár věcí do sportovní tašky, obul boty a oblékl si bundu.

Když s posledním letmým pohledem na mě překročil beze slov můj práh a zabouchl dveře, dolehla moje slova i na mě a já se rozbrečel. Bůhví proč, ale ta díra, co jsem v srdci měl a která byla do teď tupá a bezbolestná, -protože city, které jí vytvořily, zmizely-, se najednou rozbolela jako čerstvá rána po tlustém kopí. Myslel jsem, že se mi udělá líp, když ho pošlu pryč ale… Bolest se s každou vzpomínkou na něj ať už špatnou či dobrou stupňovala a já to nedokázal nijak ovlivnit. Nenáviděl jsem ho za to,…lezlo mi na nervy všechno, co dělal i nedělal. Ty jeho keci a věčný popichování a provokování. Jak jsme se vůbec někdy mohli líbit tomu druhému, jak jsme spolu jen mohli trávit tolik času? Vždyť nemáme nic společného, nejsme vůbec žádný spřízněný duše. Nejsme a nebyli jsme nikdy ideální spojení.
Tak sakra proč se to stalo?! Proč jsem ho miloval? Proč teď nejsem schopnej vidět víc, než chyby… a proč jsem si toho nechal tolik líbit, i když jsem věděl, že se nic nikdy nezmění?

Škube mi srdce, tluče strašně rychle… bolí to.
Dochází mi dech,… proč se dusím… Proč já?

Utekl měsíc a pak rok… dva. Bolest neustávala. A já začal pomalu chápat, že Sasuke se už nevrátí.

KONEC.