SLEDOVÁNÍ A STAHOVÁNÍ NA TĚCHTO STRÁNKÁCH
JE UMOŽNĚNO POUZE PŘIHLÁŠENÝM UŽIVATELŮM!



V případě, že vám naše skrývací lišty s obsahy nefungují, zkontrolujte, zda-li jste přihlášeni.


Děkujeme za přečtení.




Sparkless: Double Bang - Kapitola 12.

Homurovi.
Nanami Shirogane.
Ryouma Hibiki.
A Yamamoto Yuuri.
Měli něco společného.
Ale přijít na to co, to byla hádanka složitější než na jakou si kterýkoliv z nich troufal.


Homura měl v hlavě pořád zavrtaného toho červíka pochybností. Pořád to mezi nimi nebylo idylické a pořád si říkal, že až to skončí, budou to muset pořádně probrat. Ale kromě onoho červíka měl v hlavě zavrtané ještě cosi, co by se… dalo podobným způsobem přirovnat k anakondě. Protože adrenalin na jejich vztah vždycky působil.
Hlasitě si povzdechl a v duchu napočítal do deseti.
Ležel na pravé polovině vlastní postele, hlavu měl podepřenou pravačkou a shlížel dolů na svého spícího přítele.
Nanami spal schoulený na levém boku. Vždycky spali čelem k sobě. Doma, respektive ve svém bytě v Osace, měli taky oddělené postele a občas spali každý ve své, obzvlášť když jeden šel spát podstatně později, než ten druhý a nechtěl ho vzbudit. Většinou ale sdíleli Homurovu postel, takže se naučili vystačit si s malým prostorem, co se spánku týkalo.
Už se ale shodli, že až dostudují a najdou si byt nastálo, pořídí si manželskou postel.
Homurovi se líbilo to slovo manželská. A líbila se mu i představa, že to slovo by jednoho dne mohlo popisovat oficiální vztah mezi ním a Nanamim. Krize nekrize, pořád ho miloval.
Znovu si povzdechl a pohladil Nanamiho po tváři. Nanami slabě zamručel a převalil se Homurovi do náruče.
Ten se usmál a něžně mu prohrábl vlasy.
„Seiji, nech toho,“ zamumlal Nanami, kterého doteky probudili. Obyčejně měl tvrdé spaní, ale někdy si Homura prostě nedával pozor a přehnal to.
„Promiň, vzbudil jsem tě?“ usmál se Homura a zastrčil mu pramen černých vlasů za ucho.
„Né,“ zavrněl Nanami, protáhl se a hned se znovu stulil vedle Homury. „Jen bys mě mohl budit nějak… lidštěji.“
Homura se pobaveně ušklíbl. „Lidštěji? Co si pod tím mám představit?“ zeptal se sklonil se k němu. „Jako Šípkovou Růženku?“ Nato ho políbil a loktem se opřel o polštář vedle jeho hlavy.
Nanami mu jednou dlaní vjel do vlasů a přitáhl si ho blíž. „Proč by ne?“ Pokoušel se udržet si vedení, ale Homura se jen tak nenechal.
Seiji se nad Nanamim zvedl na kolena a povytáhl se o něco výš, takže Nanami musel zvednout bradu. Při tom přerývavě zalapal po dechu.
Nevypadalo to dobře. Tohle už se jim dlouho nestalo. Že by se pustili do takovéhle scény hned brzo ráno. Už bylo znát, že… jim tam něco chybí.
„Okej, pochybuju, že takhle vypadalo A žili šťastně až do smrti. A pokud ano, jdu okamžitě zapálit studia Walta Disneye,“ vydechl Nanami, když se mu podařilo (s neuvěřitelnou dávkou sebezapření) odtáhnout hlavu.
„Neprzni mé dětství,“ zavrněl Homura, ale stejně se odtáhl a potřásl hlavou. Nanami se mu vyvlékl z náruče a vylezl z postele. Protáhl se a prohrabal si ze spaní přeležené černé vlasy. Homura se posadil a odhrnul deku na stranu.
„Co máš dneska v plánu?“ zeptal se, když Nanami přešel ke skříni, otevřel její dvířka a chvíli si prohlížel její obsah. Nakonec vytáhl světlé džíny a tmavě zelené triko.
„Ještě nevím. Přemýšlel jsem, že zajdu do knihovny… chceš tam něco?“ zeptal se a přetáhl si přes hlavu uválené bílé triko, které nosil na spaní.
„Ani ne. Mám rozečtenou tu velice záživnou studii, pamatuješ? Vztekám se s ní už skoro dva měsíce.“ Homura vstal, zezadu objal překvapeného Nanamiho okolo nahého pasu a vtiskl mu polibek na rameno.
„Tos to ještě nedočetl?“ podivil se Nanami a pokusil se Homurovo lísání ignorovat. „Vždyť tě s tím vidím skoro v jednom kuse.“
Homura si povzdechl. „Nedá se to číst. Je to psaný tak šíleně, že přečtu vždycky maximálně jednu stranu a musím si dát pauzu. A v těch pauzách se inteligenčně zmůžu maximálně na čtení shoujo mang.“ Pustil ho a sám se jal převlékání.
„O to to máme my z marketingu jednoduší,“ usmál se Nanami po očku sledoval, jak si Homura pečlivě zapíná červenou košili. Po několika vteřinách se toho ujal sám a zapnul poslední knoflíky Homurovi sám a pečlivě mu urovnal límeček.
„Flákači,“ zamručel Homura, chytil jeho prsty a přitáhl si je ke rtům.
Nanami pohoršeně mlaskl. „Nech toho takhle po ránu,“ zamručel naoko pohoršeně, oba však věděli, že to nemyslí vážně. Chtěl se okolo svého přítele prosmýknout ke dveřím, ale ten ho popadl okolo pasu a téměř ho zvedl ze země.
„A kdy bych to měl dělat, když ne po ránu?“ zeptal se Homura rozdováděně.
„No tak, Seiji,“ zakňoural Nanami a poraženě se opřel Homurovi zátylkem o hrudník. Ten se zaculil jako dvouměsíční medvídě, ale nakonec ho pustil. Nanami si urovnal triko a káravě se na něj ohlédl. Nato vyšel z místnosti. Homura si povzdechl a prohrábl si vlasy.
Dobře, tak tohle už je krapet zoufalý.

Ritsuka seděla v jedné z prázdných tříd a netrpělivě poklepávala koncem tužky o okraj stolu. Už půl hodiny zírala do jednoho papíru a stále nechápala, co po ní pisatel vlastně chce. Nejraději by ho byla zmuchlala a zkusila, jestli se dokáže trefit do toho koše na druhé straně třídy. A pokavaď by se jí to nepovedlo, měla vedle sebe pořádnou hromádku dalších lejster, která mohla využít jako střelivo.
Stáhla si z očí brýle a promnula si oči. Poslední dobou nějak špatně spala. Napůl protože byla na vážkách, co se Hibikiho týkalo a napůl kvůli obavám ze stupňujících se útoků.
Vyděsilo ji, co se stalo Homurovi. A když pak z Hibikiho vypadlo, že někdo nechal na jeho záznamníku hromadu hluchých vzkazů, moc jí to na odvaze nepřidalo.
Musela to z Hibikiho pomalu páčit, protože jí nechtěl strašit. Ona na něm ale stejně poznala, že je něco špatně. Už ho znala dost dlouho a dost dobře na to, aby to poznala.
Povzdechla si a hledíc do stropu balancovala na dvou nohách židle. Možná by vážně všechno bylo jednoduší, kdyby to prostě Hibikimu řekla. Jednoduché: Okej, tohle kino bude oficiálně rande. Nebylo na tom nic těžkého. Její vrstevnice neměly problém s kluky flirtovat nebo je přímo pozvat na rande. Ale ona byla prostě někdy takový společenský trapas a to, že Hibiki patřil mezi její nejlepší kamarády tomu nepomáhalo.
S hlasitým zaduněním nechala židli dopadnout na všechny čtyři nohy a zoufale se čelem opřela o desku stolu, kterou pokrýval nános papírů, které bylo potřeba vyřídit.
Když byl v její funkci Seiji, nějakým záhadným způsobem se mu podařilo práci rozdělit lidem, které měl pod sebou, takže nejenom, že mu zbýval čas na fotbal, ale dokonce i na idylický vztah s jeho přítelem.
To byla další věc, která jí vrtala hlavou.
Podle Kyouko si ani jeden nejsou jistí, jestli jim ten vztah vyhovuje, když se trochu nudí. Ale přece jenom viděla, jak po sobě ti dva pokukují. Byli na tom ještě hůř než před dvěma lety. Tehdy aspoň nevěděli, že ten pohled, který na něj vrhá ten druhý, znamená nachlup to samé.
Povzdechla si a zavrtěla hlavou.
Život byl v sedmnácti někdy zatraceně složitý. Její bratr touhle dobou zjistil, že je gay. Vzato kolem a kol, možná to měla o něco jednoduší, než on.
Radši ani nemyslela na to, co bude příští rok řešit Kyouko.
Jen doufala, že to nebude souviset s nějakým dalším tajemným násilníkem.
Ode dveří se ozval zvuk kroků. S nadějí vzhlédla, protože každou chvíli čekala Hibikiho, když se ovšem ve dveřích objevila Fujikiho černovlasá hlava.
„Neruším?“ zeptal se nejistě, když viděl Ritsuku rozvalenou na administrativě, bradou se opírajíc o zprávu fotbalového týmu, který žádal o příspěvek na dresy.
„Ani ne,“ zamručela Ritsuka letargicky.
„Tak co se děje?“ zeptal se Fujiki a vešel dovnitř.
„Mělo by se něco dít?“ zeptala se Ritsuka a upřela na něj homurovsky zelený pohled.
Fujiki se usmál a založil si ruce na hrudi. „Zdá se mi to, nebo jsi dneska obzvlášť netečná?“ odpověděl jí otázkou a upřel na ní tmavé oči. Ritsuka se na něj zamračila.
„Já jsem takováhle pořád,“ řekla.
„Taky pravda,“ pokýval hlavou a zadíval se na ni ještě pronikavěji, což jí nebylo vůbec příjemné. „Ale zdá se mi, že dneska je to ještě o stupínek horší.“
„Jestli se ti něco nelíbí, nikdo tě nenutí tady zůstávat,“ podotkla kousavě Ritsuka a sklonila hlavu níž nad list papíru, který ležel před ní. Sotva se ho dotkla hrotem tužky, špička se odlomila. Ritsuka nesouhlasně zamručela a odhodila tužku do směsice věcí na stole.
„A co když tu chci zůstat?“ ozval se po chvíli Fujiki a donutil tak Ritsuku znovu vzhlédnout. Upřela na něj nevěřícný pohled. Meg jí před Fujikim varovala. Neměla ho ráda stejně jako Ritsuka, jen byla schopná svou antipatii formulovat do jednoduché věty: Je to prostě slizoun.
Dokonce ani Kyouko ho neměla ráda. A to Kyouko měla ráda skoro každého.
Ritsuka mu neodpověděla, ale cítila, jak jí po zádech přejel mráz.
„Chceš s něčím pomoct?“ zeptal se Fujiki, když si uvědomil, že konverzace z Ritsučiny strany dost vázne. „Vypadá to, že toho máš až nad hlavu.“
„Zvládám to,“ zavrtěla Ritsuka rázně hlavou, Fujiki ale přešel za její záda a naklonil se jí přes rameno, aby se podíval, co dělá. Ritsuka jen tak tak překonala reflex sebou cuknout. A stejně o chlup potlačila chuť mu dát loktem ránu do ohryzku.
„Nevypadá to tak. Tady máš chybu i ve svém jméně,“ ušklíbl se Fujiki poklepal na jedny desky, které ležely na hromádce Vyřízeno. Ritsuka se na složku neochotně podívala. Měl pravdu. Vážně místo znaku KA na konci svého jména napsala RE.
„Kruci,“ zamumlala a natáhla se, aby chybu opravila.
„Poslední dobou nějak nejsi ve své kůži.“
Nepřítomně potřásla hlavou, takže si to mohl vyložit i jako ano i jako ne. Zarazila se až v okamžiku, kdy jí položil ruku na rameno.
„Děje se něco?“
„Nic o čem bych měla potřebu ti vyprávět,“ utrhla se na něj a vytrhla se mu. Prudce se zvedla od stolu a otočila se k němu čelem. V duchu potlačovala tu vrozenou tendenci zaujmout obranný postoj a zatnout pěsti. Naučila se ovládat svůj hněv a už dlouho nikomu bez důvodu nevrazila. Říkala si, že když to vydrží Seiji, musí ona taky.
„Jsi hrozně nedůvěřivá. I vůči mě a to bychom měli spolupracovat,“ řekl Fujiki tiše. Ritsuka si odfrkla a rázně si odhrnula tmavé vlasy z čela.
„Říkáš to jako kdybych si to vybrala! A nedůvěřivá nejsem. Lidem, které mám ráda, těm věřím.“ Tahle situace se jí přestávala líbit.
„Lidem, které máš ráda? Takže mě ráda nemáš?“ podivil se Fujiki.
Ritsuka se na něj zadívala tak, že jen ten pohled mu musel stačit. Hlavou jí běželo: Ne, nemám. Ve skutečnosti se mi dokonce přímo hnusíš. Věřím lidem, které mám ráda. Seijim a Shiroganemu. Kyouko. Meg a Kiyoterovi. Většině lidí z Aloners. A hlavně Hibikimu. Hibikimu věřím. On mě naučil věřit lidem.
„Tvůj pohled mluví za všechno,“ uchechtl se Fujiki a podle všeho se mu líbil váhavý stav do kterého Ritsuku dohnal. „Je to škoda, protože já tě vlastně docela rád mám.“
Ale houby, nemáš. Jen to bereš jako hru, ty hajzle, napadlo Ritsuku.
Fujiki se uculil a udělal krok jejím směrem.
„Máš problémy s tím svým obdivovatelem? Slyšel jsem, že ho už dost dlouho posíláš do háje, ale on to pořád zkouší. Tomu říkám trpělivost.“
„Vůbec netušíš, jak to mezi mnou a Hibikim je,“ zavrčela Ritsuka podrážděně.
„Mám pocit, že jak to mezi vámi je, je takové veřejné tajemství. Každý o zoufalém snažení Ryoumy Hibikiho. Věděla jsi, že jeho kamarádi tě nemají rádi? Prý má na něco lepšího.“
To Ritsuka nevěděla, ale tušila. Spousta lidí jí vyčítala, že na něj byla zlá.
„Možná je to naopak. Možná máš na něco lepšího ty.“
Na něco lepšího než Hibiki? To asi těžko.
„Snad nemyslíš sebe?“ odfrkla si pohrdlivě.
Fujiki se zasmál, ale několika krátkými kroky překonal vzdálenost, která je dělila. Ritsuka nestihla couvnout, protože ji v příštím okamžiku chytil za ramena a přitáhl si ji k sobě. Ritsuka nestihla zareagovat. Prostě jí zničehonic políbil a ona se v naprostém šoku nezmohla na odpor.
Až později jí došlo, že tohle byl přesně ten důvod, proč jí políbil Nanami. On znal myšlení těchhle kluků a tušil, že na ní Fujiki něco zkusí. Věděl taky, že kdyby jí jakkoliv varoval, vysmála by se mu, protože si byla jistá, že by se políbit nenechala. Nanamimu to ovšem bylo jasné a tak se rozhodl to vyřešit tak, jak ho to naučil Seiji a vůbec pobyt v Homurovic domácnosti: Nad ničím nepřemýšlet a jednoduše jednat.
Nanami jednoduše předešel tomu, aby Ritsuka dostala první pusu od takového prevíta jako byl Fujiki. Bylo mu jasné, že by bylo lepší, kdyby to udělal Hibiki, ale nemohl vědět, jak dlouho to bude Fujiki protahovat a tak se toho ujal sám. Řekl si, že mu to snad projde, vzhledem k tomu, že byl technicky vzato její švagr.
Ritsuka ovšem zůstala ochromená šokem jen na několik vteřin, než Fujikiho odstrčila. Znechuceně si otřela rty hřbetem ruky a roztřeseně ustoupila o několik kroků dozadu.
„Vypadni,“ zasyčela tiše a ukázala na dveře. Fujiki pobaveně povytáhl obočí.
„Co prosím?“ zeptal se, jako kdyby ji přeslechl.
„Slyšel jsi. Vypadni. A nebudu to opakovat potřetí. Měl by sis uvědomit, kdo jsem.“
„A kdo přesně jsi? Myslíš, že to, že jsi předsedkyně školní rady na mě udělá dojem?“ Fujiki dotčeně mlaskl.
„Předsedkyně školní rady asi ne,“ zavrtěla hlavou Ritsuka a upírala na Fujikiho tak nenávistný pohled, že by se ho zalekl i leckterý dospělý muž, „ale možná sestra Homury Seijiho.“
Fujikiho maska frajera na okamžik praskla. Bylo jí jasné, že si vzpomněl na všechny ty historky, které stále ještě kolovaly školou. A že jich nebylo málo. Rychle se ovšem oklepal.
„Tvůj bráška tě nebude ochraňovat až do smrti, měla by sis to uvědomit,“ usmál se posměšně a zamířil ke dveřím.
„Zatím se mu to docela daří,“ zamumlala Ritsuka. Fujiki jí mávl na rozloučenou a nechal ji v místnosti samotnou. Najednou se jí udělalo špatně jenom z toho pomyšlení, co se právě stalo. Opřela se o okraj stolu a promnula si kořen nosu.
Co to ksakru mělo znamenat?
Klesla na židli a sevřela si hlavu do dlaní.

Otevřela branku a pohladila po hlavě obě pometla, která se jí okamžitě začala věšet na paty. Nějakým nepochopitelným způsobem se jí povedlo dokončit administrativu a domů vyrazila v půl šesté. Doufala, že alespoň jedno z těch lejster má bez nějaké chyby, protože se po tom, co udělal Fujiki, nemohla soustředit.
Ne, že by se sama sobě divila. Zaráželo jí to minutu od minuty víc.
Po chvíle zápasení s hlavními dveřmi se jí podařilo odemknout. Vešla do chodby a loktem rozsvítila. Zdálo se, že nikdo není doma. Odkopla boty do kouta, složila brašnu na botník a vyvlékla se z kabátu. Z kapsy napřed vytáhla mobil a cestou do kuchyně ho otevřela.
-Proč jsi dneska nepřišel?
Chvíli se na esemesku dívala, než ji odeslala.
Nato zastrčila mobil zpátky do kapsy a natáhla se do mísy s ovocem pro hrušku. Zkoumavě se na ní zadívala, jako kdyby hledala něco, co by jí mohl vytknout, než ji otřela o rukáv a zakousla se do ní. Zamířila po schodech nahoru do svého pokoje, kde padla na postel. Přetočila se na záda, přitáhla si pod paži svou plyšovou lišku Priscillu a žvýkajíc sousto hrušky se zadívala na strop.
Pořád jí vrtalo hlavou, co to dneska mělo znamenat.
Už teď byla rozhodnutá Fujikiho při nejbližší příležitosti zabít.
Ne, nebude žalovat Seijimu, protože ten by ho nejdřív mučil, než by ho zaživa stáhl z kůže. Ne, tohle si chtěla vyřídit sama. A nikomu se o tom ani slovem nezmíní.
Mobil v kapse se probudil k životu a zavrněl.
Ritsuka se přetočila na břicho a telefon znovu otevřela, aby zjistila, že je to odpověď od Hibikiho na její zprávu. Otřela si bradu a stisknutím tlačítka zprávu otevřela.
A v příštím okamžiku se jí zhroutil svět.
Ve zprávě totiž stála jen dvě slova.
-Já přišel.

Přesně o čtrnáct hodin později se Hibiki obarvil zpátky na svojí přírodní barvu.
Přesně o šest dní a dvacet jedna hodin později dostal Fujiki přes hubu.

______________________________________________________________

Můj úžasný tumblr ♥

Dodatek autora:: 

Asi mi nezbyde nic jiného než se stát spisovatelkou, protože mi po včerejších tanečních asi upadnou nožičky a už se nikdy nebudu moct vzdálit od počítače... ne, že by mi to nějak zvlášť vadilo, ale měla jsem potřebu se o ten pocit podělit.
Tahle kapitola je... no, co budu lhát, budete mě za ní nenávidět. Ano, vím to takhle dopředu, protože bych se nenáviděla taky. Ale přesto jsem ji musela napsat.
Ale aby vám to nebylo líto, dala jsem na začátek trochu toho Homurovskonanamijského fluffu, abych vás na ten šok pořádně připravila.
Bystřejším z vás už možná dojde, proč Nanami Ritsuku v minulém díle políbil.
Pokud máte vlastní teorie, kdo je útočník napište mi zprávu, pomalu se mi schází moc hezké tipy. Abych pravdu řekla, samu by mě polovina z nich ani nenapadla. Pak možná zveřejním jakýsi seznámek nejlepších teorií.
Nuž, ale nebudu to tady protahovat, hezky si užijte kapitolu.
Ještě tak okrajově: Rodiče mě nařkli, že chytám nářečí. Já za to prostě nemůžu. Jako literát chytám všechna slova, která se o mě otřou, takže občas perlím výrazy jako však, z kama, chalán, tuto a tak podobně. Hantec, slovenština, plzeňská ukazovcí zájmena, nic mi není cizí... navc si slovní zásobu obohacuji výrazy, které má spousta lidí tendence přebírat. Ne, vážně, nepamatuju, že by kdo v naší třídě používal pro přítele výraz bojfrend. Nebo místo Jdu na záchod říkal Jdu lulat.
Měla bych s tím přestat a držet se našeho sudetského slovníku plného přejatých germanismů...

4.923075
Průměr: 4.9 (39 hlasů)