Sparkless: Double Bang - Kapitola 13.

Ritsuka ležela na své posteli a zírala do stropu.
Takhle to nemohlo skončit.
Takhle to nesmí skončit!
Kvůli takovému idiotovi jako Fujiki.
Kvůli takovému idiotovi nemůže přijít o Hibikiho!


Nanami se opřel dlaněmi o kolena a těžce oddechujíc se ohlédl na sedm poschodí, která právě na jeden zátah zdolal. Chvíli se vydýchával, než se znovu napřímil, urovnal si límec kabátu a vyšel chodbou. Pátravě se díval na cedulky, jež viseli na dveřích a hledal tu správnou.
Nakonec se zastavil před dveřmi, na nichž visela mosazný nápis 7F.
Povzdechl si, natáhl ruku a zaklepal.
Chvíli se nic nedělo, než se dveře otevřely a objevila se v nich blonďatá hlava v klobouku.
„Nanami-kun,“ zazubil se Madarame a pootevřel dveře víc, než jen na mikroskopickou škvíru. „Copak tu děláš? Jdeš za mladým?“ zeptal se a opřel se loktem o futra.
„Je doma?“ zeptal se Nanami a odhrnul si černé vlasy z čela.
„Ta hromádka neštěstí? Od včerejška skoro nevytáhl paty z pokoje. Řekl bych, že je jako nudito zabalený do deky a leží pod postelí.“
Nanami protočil oči a promnul si bradu. „Super. To bude teda něco.“
Madarame se zakřenil a otevřel dveře dokořán, takže Nanami mohl vejít dovnitř. Madarame se opřel o botník a sledoval, jak si Nanami pomalu rozvazuje boty.
„Chodíš ty vůbec domů, June?“ zeptal se Nanami, když si jeho pohledu všiml.
Madarame se zamračil při zvuku svého jména, ale nakonec pokrčil rameny. „Že to říkáš zrovna ty, pane Už-dva-roky-bydlím-s-rodinou-svého-přítele,“ ušklíbl se a pokynul mu směrem k pokojům. Nanami kývl na Tetsuhiro, který vykoukl z obýváku a zaklepal na dveře s nakresleným písmenem H.
Ticho. Znovu zaklepal a když se neozvala odpověď ani podruhé, vešel dovnitř.
„Tak co se děje, ty chudáku?“
Hibiki se ani nehnul. Ležel v posteli, zavrtaný do modře povlečené deky, hlavu schovanou pod polštářem. Nanami si povzdechl a založil si ruce na hrudi. Vypadalo to, že to bude o něco složitější než čekal.
„Jak dlouho hodláš trucovat?“ Posadil se na okraj Hibikiho postele a rozhlédl se. Už dlouho u Hibikiho nebyl, ale jeho pokoj byl pořád skoro stejný. Vymalovaný čistě bílou barvou, hned vedle stolu zarámovaný plakát Doktora Kdo, tmavě červený koberec na němž se tady povalovala knížka, támhle triko.
„No tak, svěř se mi, Hibiki, jsem tvůj nejlepší kamarád. Víceméně. Jsem rozhodně víc tvůj kamarád než Ritsučin švagr. V téhle situaci jsem na tvojí straně.“
Po očku se zadíval směrem k neforemné kupě pod dekou.
„Hibikiiii,“ protáhl Nanami netrpělivě a strčil do hromádky loktem. „Nebuď labuť.“
„Jdi pryč, Shirogane…“ zamumlal Hibiki z hlubin svého peřinového hnízda a zašustil povlečením, jak se přitočil ještě blíž ke zdi.
„Takže kontakt navázán, bezva,“ zamumlal Nanami a odfoukl si z čela pramen vlasů.
„Nemám chuť se s tebou bavit, Shirogane. Nechci slyšet žádné obhajoby.“
„Kdyby sis to nechal vysvětlit…“
„Ale já si to nechci nechat vysvětlit, to nechápeš?“ Hibiki se zničehonic prudce posadil. „Nechci slyšet, že to všechno je omyl, že to nic neznamenalo, že jsem to špatně pochopil! Prostě nechci! Už toho mám tak akorát dost! Končím s tím. Končím s ní! I když to by tu muselo být něco, co bych skončit mohl!“
Nanami překvapeně zamrkal a nevěřícně si Hibikiho přeměřil zkoumavým pohledem. Hibiki se na něj zamračil a rozčileně si odhrnul z čela pramen nepatřičně hnědých vlasů.
„Už je to hodně dlouho, co jsem tě viděl s touhle barvou,“ řekl pomalu Nanami.
Hibiki uhnul pohledem a prohrábl si vlasy na zátylku. „Už je to pár let.“
„Vypadáš jako Tetsuhiro,“ dodal Nanami, protože nevěděl, co jiného na to říct.
„Madarame to taky říkal. Nevím, jestli to brát jako lichotku,“ pokrčil rameny Hibiki a překřížil si ruce na kolenou. „Měl jsem pocit, že to chce změnu.“
Ale houby změnu, pomyslel si Nanami, jenom jsi to udělal natruc Ritsuce. Ale kdo by se ti divil. On tedy ne. Naprosto Hibikiho chování chápal a na jednu stranu ho i omlouval.
„Víš, Hibiki…“ začal, ale čerstvě hnědovlasý mladík ho přerušil zavrtěním hlavy.
„Já to vážně nechci slyšet. Úplně vím, co by to bylo. Nedorozumění, chyba… je mi to vcelku fuk. Konečně jsem pochopil, že to vážně nemá cenu. Už mi to řeklo spoustu lidí, ale teď se mi to potvrdilo.“
„Zamilování jen tak nepřechodíš. Já sám to moc dobře vím,“ řekl Nanami ponuře a bradu si podepřel dlaní. „Nemůžeš si prostě jen tak říct: A konec, už nebudu zamilovanej.“
Hibiki pobouřeně mlaskl, jako kdyby mu Nanami říkal něco, co vůbec nechce slyšet. „Zkusit to můžu.“
Nanami se starostlivě zamračil. Tušil, že to nepůjde tak snadno. A Ritsuce už vůbec ne. „Nechceš si to rozmyslet?“
„Vem si to takhle. Co kdybys byl do Seijiho zamilovanej víc jak dva roky, on to VĚDĚL a pořád tě odmítal. A v okamžiku, kdy už bys měl naději, že tě vezme na milost bys ho načapal, jak se v prázdné třídě muchluje s někým jiným?“
No, v tom případě bych si asi podřezal zápěstí plastovým nožíkem, napadlo Nanamiho, ale nahlas neřekl nic, aby Hibikimu neponoukal nové nápady.
„Prostě se mě to dotklo a nemám potřebu víc dotírat. prostě konec. Finito.“
„Takže je ti jedno, jestli to ten kluk udělal proti její vůli?“ nadhodil Nanami s nadějí, Hibiki se ale zatvářil, jako kdyby na podlaze uviděl krysu.
„Já to prostě nechci nijak řešit. Nevím, jestli je to pravda a i kdyby, Ritsuka by se nikdy políbit nenechala. Vymkla zápěstí klukovi, který jí chtěl plácnout po zadku. Navíc který kluk by si to dovolil, když by věděl, že má Ritsuka za zády Seijiho?“
„Seiji to ještě neví. A asi dlouho vědět nebude, protože mu nechci nosit pomeranče do vězení.“
Hibiki se znovu svalil na postel a zavrtal se pod deku. Nanami pochopil, že tím rozhovor skončil a Hibiki už se s ním nehodlá bavit. Povzdechl si, poplácal Hibikiho po obarvené hlavě a vyrazil ke dveřím.
„Ještě si to rozmysli, Hibiki,“ řekl, než vyšel ze dveří.
Hibiki mu možná chtěl ještě něco odpovědět, nakonec se ale rozhodl raději mlčet.

Ritsuka si nepamatovala, kdy naposledy takhle brečela. Když to vzala kolem a kol, tak asi nikdy. Nikdy nebyla žádný uplakánek. To nechávala na Kyouko. Ona byla ta, která odřené koleno přešla jen se špatnou náladou a pokud dostala jako útěchu třeba čokoládu, brzo ji přešla i ta.
Teď ale brečela. A když už neměla co brečet, jen tak letargicky seděla na své posteli, přes ramena přehozenou deku, v rukou svírajíc plyšovou lišku, zatímco z reproduktorů hi-fi věže duněly ponuré tóny klavírní skladby Back to life.
Kyouko se okolo ní nepokoušela chodit po špičkách. Byla na svou sestru neuvěřitelně naštvaná a i když ji na jednu stranu mrzelo, že na ní musí být zlá, když je v takové depresi, věděla, že hodná na ní být nesmí.
„Ty jsi fakt taková k***a, Ritsuko!“ obořila se na ní, když se jí povedlo z Ritsuky vytáhnout, co se vlastně stalo. Ritsuka se na ní šokovaně zadívala, jako kdyby ji sestra udeřila.
„Fakt, jediné slovo, které to dokáže popsat je k***a. Ty… uvědomuješ si, cos udělala?“
„Ale já jsem nic…“ začala Ritsuka, ale Kyouko se po ní zlostně ohlédla.
„Co jsi? Ano, odstrčila jsi ho, ale dovolila jsi mu, aby to udělal!“
„A jak jsem tomu měla asi…“ začala Ritsuka podruhé a hlas se jí třásl jako osikový list. Kyouko ji ale znovu okřikla.
„Ritsuko! Ty si neuvědomuješ, že si za to můžeš sama?“
Žádná odpověď.
„Varovala jsem tě před tím! Říkala jsem ti, že jestli si to s Hibikim nevyřešíš co nejdřív, dopadne to špatně! A dopadlo! Kdybyste byli spolu, poslouchal by tě! Vysvětlila bys mu, co se stalo! A hlavně pochybuju, že by to Fujiki vůbec zkusil, kdybyste byli spolu!“
„Čekala jsem od vlastní sestry trochu útěchy!“ vyštěkla Ritsuka a jen tak tak se jí podařilo vlastní hlas vyrovnat tak, aby se jí v polovině věty nezlomil.
„A co chceš, abych ti řekla?“ Kyouko na svou starší sestru už téměř křičela. „Ubohá Ritsuko?! To si snad děláš legraci! Přišla jsi o nejlepšího kluka, kterého kdy potkáš!“
„A myslíš, že to nevím?!“ Ritsuka si přejela oči hřbetem ruky a popotáhla. „Myslíš, že nevím, o co jsem tak přišla?“
Kyouko si uhladila vlasy a sotva znatelně se zklidnila. Ritsuka se štkavě nadechla. „Ale on mě to ani nenechá vysvětlit. To je na tom to nejhorší. Byli jsme kamarádi takovou dobu a on ani nechce slyšet vysvětlení.“
„Třeba už ho to unavuje.“
„Cože?“ Ritsuka nechápavě vzhlédla a po tváři se jí skutálela slza, hnaná smyslem pro dramatično.
„Dva roky, Ritsuko. To je hodně dlouhá doba pro sedmnáctiletého kluka,“ pokrčila Kyouko rameny a promnula si spánky. „Nenapadlo tě, že i když tě má rád, už nemá trpělivost to zkoušet znovu a znovu?“
Ritsuka na svou sestru upřela zoufalý pohled. Kyouko věděla, že Ritsuka se v tom potřebuje trochu podusit.
„Jdu na zkoušku. Jestli máš ještě něco důležitého, co bys mi potřebovala sdělit, pošli mi esemesku.“
S těmi slovy vyšla z místnosti a seběhla po schodech do přízemí. Popadla z věšáku svoji bundu, obula si tenisky a vyšla do pomalu houstnoucího šera. Pohlédla na hodinky a zamyslela se. Šla moc brzy, ale doma být nechtěla. Měla na svoji sestru vztek. A ještě větší vztek měla na toho idiota Fujikiho. A vlastně částečně i na Hibikiho, i když tomu vlastně neměla co vyčítat.
Stáhla si vlasy z čela a zavázala si je do volného uzlu na temeni hlavy.
Jako kdyby těch problémů už teď neměli málo.

„Takže mi chceš říct, že Fujiki Ritsuku políbil, Hibiki je při tom viděl, urazil se a úplně s Ritsukou přerušil kontakt?“ Lee Moon se uvelebil zády opřený o jednu z kulis. Kyouko unaveně přikývla a přihnula si vody z lahve, kterou svírala v rukou.
„Včera. A Ritsuka pořád ještě slzí.“
„Ritsuka a slzí? To bych chtěl vidět,“ zakřenil se Lee Moon, ale Roger ho v příští chvíli výchovně kopnul do kolena.
„Nechtěj,“ zavrtěla hlavou Kyouko. „Je to jako… kdybys viděl brečet… sochu svobody. Nebo něco na ten způsob. Člověku to hrozně ničí iluze.“
„Tak proto dneska nebyla ve škole,“ ozval se konečně i Kiyoteru, který seděl v jedné ze sedaček v první řadě. Meg, která seděla vedle něj se zaculila a rozcuchala mu vlasy. „Ty jsi vážně blesk, Kiyoteříku.“
Kiyoteru se zatvářil, jako kdyby se ho nedotkla lidská dívka, ale ropucha a znechuceně se od Meg odtáhl.
Kyouko to ignorovala. Meg Kiyotera často nudy pošťuchovala a bavila se pozorováním jeho znechucených reakcí. „Seijimu řekla, že jí není dobře. Pořád neměla odvahu se mu přiznat. A já se jí nedivím. Seiji…“
„…by toho zmetka zabil,“ doplnil ji Roger.
Nebylo to řečeno jen tak do větru. Často někdo prohlašoval, že někoho zavraždí, ale v tomhle případě si nikdo nebyl jistý, jak blízko k hranici smrti by Homura Fujikiho poslal. A jestli by se před tou hranicí vůbec zastavil. Protože jestli na něčem lpěl, byly to jeho sestry.
„Shirogane to ale ví. Dneska šel za Hibikim. Ale pochybuju, že tam pochodí,“ dodala Kyouko a podala láhev vody Uedovi, jednomu z dalších členů Aloners, který se s nimi poslední dobou hodně bavil. Pro dnešek se ho rozhodla zasvětit do tajů životních problémů jejich domácnosti.
„Nechce se mi věřit, že by Hibiki Ritsuku jen tak nechal. To se mi nezdá…“ řekl Ueda, který se do rozhovoru zapojil poprvé.
„Proč by ne? Ty bys to vydržel dva roky? Myslím být zamilovaný do jedné holky a tak vůbec?“ nadhodil Lee Moon.
Ueda pokrčil rameny.
Lee Moon se protáhl a prohrábl si ryšavé vlasy. „Já osobně bych řekl, že každý kluk by měl znát mez, za kterou už by neměl zajít. A Hibikiho mez byla právě tady.“
Kyouko se zadívala na tkaničky svých bot, jako kdyby měly každým okamžikem oživnout, vrhnout se jí proti hrdlu a pokusit se ji uškrtit. Nic z toho samozřejmě neudělaly a Kyouko tím hluboce zklamaly.

Kyouko vešla do domu a hned jí bylo jasné, že něco není v pořádku. Boty byly rozházené po chodbě a zrcadlo nad botníkem viselo nakřivo. Ani se neobtěžovala zouvat se a v botách vběhla do kuchyně. Věděla, že kdyby to viděla její matka, asi by ji sežrala zaživa.
„Co se tady-“ začala, ale v okamžiku, kdy si uvědomila, kdo sedí u kuchyňského stolu a popíjí čaj, zarazila se.
„Co tady děláš?“ zeptala se nechápavě a o krok ucouvla.
Yuu se na ní otočil a mávl jí na pozdrav. Kromě něj v kuchyni nikdo nebyl. Kyouko se ohlédla a nakoukla do obýváku. Nikde ani živá duše. Znovu se otočila na Yua a nechápavě povytáhla obočí. Musel jí tu uniknout nějaký kontext, nějaká nápověda, která by jí prozradila, proč v jejich prázdném domě sedí Yuu a poklidně pije čaj.
„Netvař se tak vyděšeně,“ napomenul jí mírně. Kyouko se na něj nechápavě zamračila.
„Co tady děláš?“ zeptala se. Yuu se zhluboka nadechl a otočil se k ní i se židlí čelem.
„Neboj, nevloupal jsem se sem. Mám tady dokonce nařízeno být.“
„Od koho?“ Kyoučin mozek se pokoušel si všechny události dnešního dne protřídit a tohle jí do toho zmatku prostě nepasovalo.
„Od tvého bratra, od koho jiného.“
„A kde vlastně je?“
„Jsou i s Nanamim u veterináře. S tím menším psem.“
Kyouko chvíli trvalo, než jí došlo, co to Yuu řekl. O okamžik později vyrazila z hlavních dveří a hvízdla na psy. K její hrůze k ní skutečně přiběhl jen Sylvestera a to ještě tak nějak nejistě, jako kdyby ho něco trápilo. Podrbala ho na hlavě a pomalu se vrátila zpátky do kuchyně.
„Co je s Hammym?“ zeptala se opatrně.
„On…“ Yuu se odmlčel a v Kyouko ještě víc narostla nejistota.
„Ano?“ zeptala se nejistě.
„Víš, oni vyrazili hned jak jsme to zjistili, takže…“
„Co. Je. S. Mým. Psem?“ Kyouko dělala za každým slovem tak strašidelnou odmlku, že měl Yuu chuť se tiše odplazit pod dřez a tam zůstat až do smrti.
„Jed na krysy.“
Kyouko nechápavě nakrčila obočí. „Cože?“
„Je to hodně ošklivý způsob jak někomu ublížit. Otrávit psa.“
Kyouko těžce dosedla na volnou židli, pohled upřený do prázdna. Yuu si nebyl jistý, co by měl říct, aby jí to nějak ulehčil. Zvedl se místo toho od stolu a přešel ke kuchyňské lince, kde s jistou dávkou nejistoty začal hledat hrnek, do nějž by jí mohl udělat alespoň čaj.
„Určitě bude v pořádku,“ řekl po chvíli trapného ticha.
„A co když ne? Už teď to je osobní, ale jestli mi zabijou psa, tak vážně nevím, co udělám, až je najdu,“ zavrčela ponuře Kyouko a otřela si koutky očí. „Co jsem komu udělali, proboha? Že si to vybíjí na zvířatech?!“
Yuu nejistě pokrčil rameny.
„Já nevím. Ale nechtěl bych být v jejich kůži až na to přijde tvůj bratr.“
Kyouko si z čela odhrnula tmavě hnědé vlasy. „Myslíš, že Seiji bude hodně násilnickej?“ zeptala se s nadějí v hlase, jako kdyby si nic nepřála víc než kladnou odpověď.
Yuu zapnul rychlovaznou konvici a ušklíbl se. „Myslím, že bude. Je hodně… hodně… jak je to správné slovo, abych ho neurazil?“
„Nejde ho neurazit. Ale doufám, že zase vyškrábne alespoň trošku toho entusiasmu, aby tomu, kdo se pokusil otrávit mého psa, pěkně znepříjemnil život.“
„Homura a někomu znepříjemnit život?“ Yuův hlas přímo přetékal sarkasmem. „Ale to snad ne.“

„Tak tohle už došlo daleko! Cihla. Klidně. Balíček, co mi roztrhal ruce? V pohodě, nějak to překousnu. Ale nikdo nebude trávit psa mé mladší sestře!“
Nanami diplomaticky mlčel, protože věděl, že ať by řekl cokoliv, jen by Homuru víc rozdráždil, což nebylo zrovna to, o co by právě v tuhle chvíli stál.
„Tohle měly být klidné prázdniny! Žádné nahánění atentátníků po nocích ani převážení přiotrávených psů k veterináři!“
Homura si unaveně promnul kořen nosu a zastavil se. Nanami ho pomalu dostihl a zastavil vedle něj. Stáli v polovině tiché ulice, která byla z obou stran lemovaná řadovými domky, podobnými jako v jakých bydleli Homurovi.
„Hammy se z toho vylíže. Slyšel jsi, co říkala paní Suzuki. Bude v pořádku.“
„Já vím, ale stejně… co kdyby nebyl? Někdo se jen tak pokusí otrávit našeho psa. Co je tohle za člověka? Který si to vybíjí na bezbranných zvířatech?“ Homura už zase nevědomky zvedal hlas a přeskakoval mu zlobou.
Nanami ho jemně chytil za loket a na jednu stranu skoro čekal, že Homura jeho ruku odstrčí, ten si však unaveně povzdechl a otočil se k Nanamimu.
„Jak můžeš být takhle klidnej?“ zeptal se ho nechápavě a mimoděčným gestem mu odhrnul vlasy z tváře.
„Protože když se rozčílíme oba zároveň, nedopadá to dobře,“ usmál se Nanami.
Homura si nemohl odpustit kratičké cuknutí koutku, protože si moc dobře pamatoval, jak to dopadlo naposledy, když se rozčílili oba. Hned se ale znovu zachmuřil. „Kdo to ksakru může být, Shirogane?“ zeptal se Nanamiho a znovu mu projel vlasy prsty.
„Nemám tušení. Už jsem v duchu vymyslel tak neuvěřitelný možnosti, že by jimi nepohrdl ani leckterý spisovatel béčkových detektivek,“ zavrtěl hlavou Nanami, chytil Homuru za ruku a znovu vykročil směrem k domovu.
„Shiro?“ zeptal se po několika okamžicích znovu Homura a přechytil si Nanamiho dlaň tak, aby mohl proplést prsty s jeho. Vztek z něj pomalu vyprchával a najednou si uvědomoval, jak moc je rád za to, že je právě v tu chvíli Nanami s ním.
„Hm?“ Nanami k němu zvedl tmavě hnědé oči.
„Věříš Yuovi, že to nedělá on?“
„Myslíš, že i když se tváří, že je na naší straně, mohl by to pořád dělat on?“ povytáhl obočí Nanami a pochybovačně se na Homuru zadíval.
„Netvař se, že tebe to nenapadlo,“ řekl Homura a Nanami si všiml, jak očima sklouzl k jeho hrudi, přes níž se mu pod košilí táhla dlouhá jizva. I po třech letech byla jasně vidět.
„To víš, že napadlo. Ale tak nějak… mám pocit, že nelže.“
„Pocit? A pocit ti stačí?“ zavrtěl Homura nechápavě hlavou. „Po tom, co ti udělal?“
Nanami se na okamžik zamyslel a pokusil se odpoutat vlastní mysl od způsobu, jakým mu Homura hladil palcem hřbet ruky. „On k nám přišel i po tom, co jsi mu udělal ty.“
„Ale právě o tom to je. Pomsta.“ Homurovi se to slovo nelíbilo. Podle jeho názoru příliš zavánělo přehnanými emocemi. Ale lepší výraz pro to, co se teď dělo, prostě neexistoval. Pomsta. Odplata.
„Prostě… mám pocit, že na něco takového by Yuu nepřišel.“
Homura si povzdechl a volnou rukou si odhrnul pramen hnědých vlasů z očí.
„Neboj, Seiji, bude to fajn. Vždycky se to nějak vyvrbilo, ne? Tak tentokrát to půjde taky,“ dodal Nanami, když si všiml jak nevěřícným pohledem Homura častuje své okolí.
„Slibuješ?“ zeptal se po chvílí s nadějí v hlase.
Nanami věděl, že to nijak neovlivní, ale stejně přikývl.

Přesně o devět dní a sedm hodin později se Hammy vrátil domů.
Přesně o jedenáct dní později Homura zase jednou ukázal, že i v devatenácti se dokáže pořádně rozzlobit.