SLEDOVÁNÍ A STAHOVÁNÍ NA TĚCHTO STRÁNKÁCH
JE UMOŽNĚNO POUZE PŘIHLÁŠENÝM UŽIVATELŮM!



V případě, že vám naše skrývací lišty s obsahy nefungují, zkontrolujte, zda-li jste přihlášeni.


Děkujeme za přečtení.




Sparkless: Double Bang - Kapitola 3.

„Určitě škole panuje železnou pěstí zákona!“
„Já říkal, že to zvládne!“
„Nikdy jsem netvrdil, že ne.“
„Měl bys být rád, že tvůj post zastupuje s hrdostí hodnou rodiny Homura!“

„To mě ani nenapadlo!“
„Myslím, že na ní můžeš být pyšný.“

Byla pekelná zima. Pokud tedy v pekle někdy mrzlo. V Tamayori každopádně ano. Mrzlo až praštělo. Déšť ustal a louže se rychle měnily v tabule čistého a velmi kluzkého ledu. Což nebylo nic obzvlášť povzbudivého vzhledem k tomu, že už byl březen.
Ritsuka a Kyouko se klepaly na vrcholku schodů, zatímco Homura kontroloval kotel ve sklepě.
„Špatná zpráva!“ zavolal na ně, sotva za sebou zavřel dveře. „Kotel je jaksi mimo provoz. Když o tom tak přemýšlím, táta se o tom zmiňoval, ale říkal, že to nebudou řešit teď. Prý, že taková zima, aby bylo potřeba topit, už nebude.“
„No jasně. Táta a ty jeho mistrné dedukce!“
prskla podrážděně Ritsuka a zachumlala se hloub do svého županu. „A my si tu můžeme zmrznout!“
„No tak, Ritsuko, proč tak pesimisticky?“ zeptal se Nanami a předstíraným optimismem. Ve skutečnosti mu to bylo úplně stejně proti srsti jako Ritsuce. Nesnášel zimu, proto občas uvítal možnost vyletět si do Okinawy. Pokud se tam nemusel stěhovat na stálo, měl to město vlastně rád.
„Tobě se to mluví, když si tam můžeš lézt po Seijim. Promiň, ale tuhle možnost já postrádám!“
Tomu Nanami prostě nemohl odolat. Prostě nemohl! To byla jasná přihrávka na smeč. „Tak si zavolej Hibikiho, pochybuju, že by mu to nějak vadilo!“
Ritsuka se málem zalkla, když chtěla Nanamiho nazvat deb*lem, id*otem a kr*ténem zároveň. Nakonec místo toho zrudla a vzdorně pohodila hlavou, jako by mu dávala najevo: Jsem moc dobrá, abych ti na to odpovídala a moc dobře to vím!
Kyouko se pobaveně ušklíbla. „No, tak Ritsuka to má vyřešené, ale co já? Když jsi v tom?“
Teď pro změnu nevěděl, co říct Nanami. Kyouko se za poslední roky hodně změnila. dřív stála ve stínu své sestry, nevinná, neposkvrněná dušička. A teď byla hvězdou divadelního souboru Aloners a spekulovalo se, že po odchodu Ritsuky ze školy převezme Homurovskou štafetu prezidentování školní radě.
Ale každopádně, Kyouko pořád neměla kluka. Měla partu kamarádů z divadla, ale kluk, jehož jméno by si psala na přebaly sešitů ne.
Nanami to přešel mlčením.
Homura mezitím vyšel po schodech anhoru a pokrčil rameny. „Dneska to budeme muset vydržet. Zítra někomu zavolám, aby se na to podíval.“
Sestry s brbláním zapadly zpátky do pokoje. Homura s Nanamim ještě chvíli stáli u zábradlí a mlčky si užívali alespoň trochu tepla. V pokoji měli totiž asi o deset stupňů míň.
„Nějak se mi tam nechce,“ zamumlal po chvíli Nanami. Homura chápavě přikývl.
Nakonec ho chytil za ruku a do pokoje ho odvedl. Každý padl na svou postel.
„Je to nezvyk, co?“ zahučel tiše Nanami.
„Co myslíš?“ zeptal se Homura a zavrtal se pod peřinu. Bylo to jako prohrabovat se skrz závěj.
„Být zase tady. Ani nepamatuju, kdy jsme tady spali. Je to jako vrátit se na střední!“
Homura se zasmál. Rád vzpomínal na poslední rok střední školy. Byl naprosto perfektní. Ten předposlední byl hodně zmatečný a stalo se během něj až příliš moc věcí. Ale dohromady to byly roky, kterých nelitoval. „Pamatuješ si, když jsi tu spal takhle poprvé?“
Od Nanamiho postele to tiše zašustilo, jak se převalil na bok. I ve tmě rozeznali tvář toho druhého. Nanami se sentimentálně usmál. „Tehdy jsem sí říkal, bude sranda ho přivádět k nepříčetnosti.“
„Taky, že jsi mě k té nepříčetnosti přiváděl!“

Nanami se zasmál a hned nato kýchl.
„To je kláda… tohle se na Tamayori nesluší! Je březen, už by mělo být teplo!!“
„Jdi si to vyřídit k tomu nahoře!“
„Připomíná mi to Kuroyamu. Jenom mám nepodstatně stabilnější postel!“
Znovu kýchl.
Homura si povzdechl. „Nemusíš to kýchání předstírat tak vehementně. Prostě to řekni. Už jsme spolu přes dva roky.“
Nanami zrudl. Poznal to i přes tu tmu. „Já ale nic…“
„Shiro! Znovu použiju tu větu: Už jusme spolu přes dva roky!“

Nanami se ošil. „Můžu k tobě, Seiji?“
Homura se usmál a ve tmě přikývl. Nanami popadl svou deku a dvěma skoky se vrhl k Homurovi, aby v ledovém vzduchu nemusel strávit ani vteřinu navíc. Homura se o něco popošoupl a nadzvedl cíp své deky. Nanami se vsunul pod ní, zimomřivě se otřásl a přitiskl se k němu v touze trochu se zahřát.
„Nejsmutnější na tom je, že Ritsuka to věděla,“ zamumlal trochu zkroušeně. Homura se usmál, chytil ho po rameny a povytáhl ho výš, takže měl Nanami tvář v úrovni jeho ramenou. Políbil ho do vlasů.
„Přesně vím, co bych dělal u nás, kdybychom se dostali do takové situace,“ zašeptal a sklonil hlavu níž. O okamžik později ucítil ostrou bolest pod žebry.
„Říkal jsem, že to nevydržíš ani tři dny! Ale ani jeden den? Styď se, Seiji!“ zakřenil se Nanami, ale Homura ho už v tu chvíli bez milosti chytil za límec, přitlačil ho zády k matraci a políbil ho.
„Jen na zahřátí!“ Znělo to trochu jako prosba. Nanami si s tím nedělal hlavu. Moc dobře věděl, že dokud jsou v domě Kyouko a Ritsuka, Homura se neodváží ani sundat košili.
I když netušil, co bude dělat, až ty dvě malé příšery zmizí do školy.
To už ho ale Homura políbil a on jen stihl lapnout po dechu. Musel uznat jednu věc. V jeho blízkosti mu zima určitě nebude.

Bylo to velké shledání. Homura, Nanami, Sayuri, Keigo a Ichirou se na střední škole skutečně skamarádili a přátelství jim vydrželo až na vysokou školu. Sayuri a Ichirou chodili na stejnou školu, protože stejně jako Nanami a Homura byli od druhého ročníku spolu a moc se jim nelíbila představa, že by museli udržovat vztah na dálku. Keigo si našel přítelkyni až na univerzitě, ale ani tak si nemohl stěžovat.
„Vypadáš úžasně, Say!“ pokýval uznale hlavou Homura. Sayuri na okamžik předstírala, že ji to polichotilo, ale v příští chvíli ho plácla přes předloktí.
„Já moc dobře vím, že to nemyslíš vážně, víš?! Máš oči pořád jenom pro toho svého, takže mi nevěš bulíky na nos!“
„Jako kdybys potřebovala něčí obdiv, když už máš Ichira!“

Ichirou s úšklebkem odložil hrnek kávy. „Uvědomujete si, že tuhle konverzaci trpím jenom protože tvůj přítel sedí vedle tebe?“
Nanami se jen ušklíbl a pokrčil rameny. „Víš jak mi je, když se takhle chová i k holkám u nás na škole?“ Měl však jistotu, že je mu pořád věrný. Tak nějak… to věděl.
„Co si dáte?“ zeptala se drobná dívka v zástěře, která se právě zastavila u jejich stolu.
Homura se usmál a dívka okamžitě zrudla jako rak. Nanami mu zaryl loket do boku. „Přestaň s tím!“ napomenul ho šeptem, zatímco Sayuri diktovala servírce objednávku.
„Co myslíš?“ zeptal se Homura a vesele se zakřenil.
Nanami protočil oči. „Přestaň házet tyhle pohledy na každou holku, kterou potkáme!“
Homura nechápavě povytáhl obočí. „Snad nežárlíš na holku?“ ušklíbl se. Nanami vzpurně pohodil hlavou. „No tak, Shiro! Prostě si nemůžu pomoct! A hlavně, nevím, kdo mě to naučil!“
„Hej, kluci, nechte si ty milenecký hádky na doma a objednejte si, aby nám tady slečna nezkolabovala!“
ozvala se náhle Sayuri a zamávala mezi nimi nataženou rukou.
Servírka sebou škubla a zrudla ještě víc. Jen málokdy se jí při šichtě povedlo vychytat stůl, který by nebyl obsazen postaršími páry nebo středoškoláky, co se pokouší objednat si pivo, i když jim ještě pomalu teklo mléko po bradě.
A teď si jí do rány nakráčí tahle skupinka… jedna holka a čtyři kluci. Ti kluci byli hezcí. Jeden s melírovanou hlavou, jeden s trochu delšími tmavými vlasy. No ale pak tam byli ti dva, kteří se k sobě nějak moc měli. Už se nemohla dočkat, až se vrátí do kuchyně a skrz kulaté okénko ve dveřích je ukáže své kamarádce.
Keigo se pohodlněji uvelebil na židli. „A co, kluci? Plánujete něco na ten měsíc, co jste tady a hlídáte mladé?“ zajímal se.
Homura pokrčil rameny. „Nějak jsme o tom ještě nepřemýšleli. Ve škole jsme měli docela záhul, takže to bude asi měsíční oddech…“
„Napadlo nás, že bychom se mohli jet podívat na Kuroyamu. Možná zorganizovat takový menší sraz po roce od střední. A na Kuroyamu máme všichni dost sentimentální vzpomínky…“

Všech pět se na okamžik zasnilo. Kuroyama byla ten nejšílenější školní výlet všech dob. Jejich třídní profesor Yamada je vytáhl kamsi do hor, kde absolvovali několikakilometrovou túru dvoumetrovými závějemi.
Nanami a Homura na ní měli obzvlášť sentimentální vzpomínky, protože na Kuroyamě se poprvé políbili.
„Mně se to líbí. Někoho jsem neviděla celý rok! Třeba Mizuki… myslíte, že i na univerzitě nosí ty svoje oblečky?“ zasmála se Sayuri.
„Děláš si legraci?! Klidně bych se vsadil, že budou ještě horší než kdy dřív!“
„Myslíš? Ty si nepamatuješ, jak vypadal takový ten… nevím, jak to popsat. Fialové, pokryté flitry, mělo to našité umělou růži na klopě.“

Nanamimu konečně svitlo. „Jo, ty myslíš tohle! No, to je pravda, horší to asi nebude!“
Bylo to příjemné si po tak dlouhé době prostě sednout a zavzpomínat si, zapomlouvat a prostě si popovídat. Homurovi to chybělo. Všechno. Osaka je sice krásné město, ale Tamayori je prostě Tamayori. Bylo to město, které se člověku dostalo pod kůži. Jeden Tamayoriňan se dal mezi stovkou Osačanů poznat jako vrána mezi holuby. A taky tam měli most s nejvíce zaznamenanými sebevrahy v celém Japonsku. To nebylo nic moc pozitivního, ale chlubit se tím dalo.
Servírka jim přinesla pití, které si objednali, přičemž se uculovala jako šestiměsíční štěně. Když se od stolu vzdálila, Nanami posmutněle potřásl hlavou. „Yaoistka,“ poznamenal.
„Hm?“ Sayuri, slyšící na to slovo jako ohař, vzhlédla. „Jak jsi to poznal?“
Homura a Nanami svorně pokrčili rameny. „Poznáme to. Yaoistky to poznají na nás, my na nich. Je to takový zákon přírody.“
Sayuri se rozesmála na celou restauraci, až se několik lidí od okolních stolů poplašeně otočilo. „Bože můj, já jsem ráda, že jste zase zpátky kluci.“

„Oukej, Rits. Přiznej se. Už jsi s ním někdy byla na oficiálním rande?“
„Meg, ne**r mě, nebo tě na té kravatě pověsím z okna!“
„Pokud to někdy uděláš, Ritsuko, prosím, dej mi vědět!“
„Ty taky pomlč, nebo tě pověsím vedle ní!“
Ritsuka seděla ve svém pokoji ve společnosti svých dvou nejlepších kamarádů, Meg, jejíž jméno bylo většině světa neznámé a Kiyotera.
Kiyoteru seděl na otáčivé židli, hlavu opřenou a překřížené paže, zatímco obě dívky se rozvalovaly po posteli. Meg a Kiyoteru byli… trošku zvláštní. Meg se oblékala, chovala i mluvila jako kluk. Měla krátké černé nagelované vlasy a měla nejlepší odpal při baseballu z celé školy. No a Kiyoteru nesnášel fyzický kontakt. S kýmkoliv. Nemohl se nikoho dotknout ani konečkem prstu, jinak propadal panice a navíc si všechno udržoval až v úzkostlivé čistotě. Spolužáci ho kvůli tomu dřív šikanovali, dokud ho Ritsuka nevzala pod svá ochranná křídla. Vlastně se spřátelili dost zvláštní způsobem.

Ritsuka procházela chodbami Midoriaki a trochu nejistě nakukovala do jednotlivých tříd. Byla na škole teprve dva týdny a tak se ještě úplně nezorientovala v budově. Nižší stupeň se do budovy střední školy dostal jen výjimečně a tak teď trochu tápala.
Už bylo po škole a ona si nemohla vzpomenout v které třídě zapomněla knížku.
Nakoukla do další třídy, když se jí za zády ozval hluk. Z jedné třídy vyklopýtal kluk. Měl světlounce hnědé vlasy a ve tváři dost vyděšený výraz. Lapl po dechu a naprosto automatickým pohybem si urovnal klopy saka od školní uniformy. Ritsuka se zastavila, když ze třídy vyšli další dva výrostci. Byli o poznání vyšší a rozjařenější.
„No tak, Kiyoteříku! Snad ses nerozcuchal?“
Ritsuka i z té dálky viděla chlapcův vyděšený pohled. Uhladil si ofinu a za ucho zastrčil pramínek vlasů. Ruce se mu třásly jako v horečce.
„Trošku tě ušpiníme, co říkáš?“ nadhodil druhý šikanátor a chytil ho za límec. „Nebo se z toho složíš jako holka? Nesneseš trochu špíny?“
Student se přímo třásl strachy, ale zároveň držel hlavu hrdě zvednutou.
Jeden z jeho tyranů se rozmáchl k ráně.
„Hej!“ Ritsuka slyšela za vlastními zády výkřik. Okolo ní proběhla jakási postava. Všichni tři se zastavili, když se mezi šikanátory a jejich oběť vrhl… Ritsuka překvapeně zamrkala. Byla to stoprocentně klučičí uniforma. Námořnicky modré kalhoty, bílá košile i školní kravata. Ale ten, kdo ji měl na sobě byla rozhodně holka. Měla sice krátké vlasy, ale jemně řezaný obličej a… jisté tvary pod košilí napovídaly o jejím pohlaví víc než dost.
„Jste vy dva normální?“ obořila se na ně dívka tak hrubým hlasem, že to zarazilo i Ritsuku.
„A co ty jsi zač?“ zeptal se jeden z dvojice, ale ten druhý ho chytil za rameno. Byl to zřejmě ten, který se ve dvojici považoval za mozek. „Počkej, Sene, to je ta nová nerdka. Přišla do školy tenhle týden. Oblíká se jako kluk!“
„To by došlo i pomalejším jedincům,“
povytáhla obočí dívka a rozpažila ruce, jako kdyby říkala Jen si mě prohlédněte, mám na sobě klučičí uniformu!
Ritsuka na to zírala s vytřeštěnýma očima. Tohle nevypadalo dobře. Vůbec ne.
„Pročpak se tady zastáváš toho malého chcípáka?“ zajímal se vyšší z obou násilníků a založil si ruce na hrudi. Dívka si odfrkla.
„A to máš koukat, jak ho tady vláčíte z rohu do rohu jako kus hadru?!“
„A proč ne?“
„Vy ho musíte mít hodně Malého, když si to potřebujete takhle kompenzovat, co?“
Ritsuka se přistihla říkat tahle slova, ale už je nedokázala zastavit. Zato čas se zastavil. Světlovlasý mladík, kterému pomalu docházelo, že je pravděpodobně zachráněn. Černovlasá dívka si jí změřila nejistým pohledem. A ti dva… ji spatřili a málem se počůrali leknutím.
„A k***a! Padáme odsud!“ vyštěkl ten chytřejší na svého kumpána a popadl ho za rukáv. „To je mladá Homurová! Kdyby se tohle dozvěděl ON, zabil by nás!“ Načež vzaly doslova nohy na ramena a během dvou vteřin zmizeli za rohem.
„Kdo ON?“ zeptala se nerdka se zájmem. Ritsuka pohodila hlavou, založila si paže na prsou a loudavým krokem přešla až k dvojici.
„Můj bráška. Má tady… svojí pověst. Dost na mě a ségře lpí,“ pokrčila rameny. Potom se otočila na chlapce, který se pořád ještě tvářil jako kdyby se měl každým okamžikem pozvracet. „Jsi v pořádku… ehm…“
„Kiyoteru. Oda Kiyoteru. A jo, jsem v pohodě. Už jsem si na to zvykl…“
„Šikanovali tě i na základce?“
zeptala se Ritsuka nejistě, zatímco Kiyoteru si urovnával límec.
„Dalo by se to tak říct.“
„Měl by ses naučit nějaký bojový sport, abys jim to máchání hlavy v záchodě alespoň trochu znepříjemnil!“
navrhla černovlasá dívka. Sotva postřehla Ritsučin pohled, natáhla k ní napřaženou ruku. „Jsem Meg. Jen Meg. Těší mě.“
„Nápodobně.“

Přesně o dva týdny později oba dva šikanátoři skončili na JIP.
Přesně o sedm týdnů později se z trojice stali nejlepší kamarádi.

______________________________________________________________

Můj úžasný tumblr ♥

Dodatek autora:: 

Tradá! A máme tu třetí kapitolu Sparkieho DB ♥
Povánoční dílek... jaké jste měli Vánoce? Nějaké super super yaoi dárky? Já se můžu pochlubit snad jen kalendářem Bleache, Death Notem a hrnečkem od kámošky, který nese jméno mého milovaného zpěváka =D A pro vás mám taky DÁREK <- Hrála jsem si v Gimpu a vybarvovala staré obrázky ze Sparkieho jedničky =D
Co říct k téhle kapitole? Představují se dva noví hrdinové, Meg a Kiyoteru. Mí dva oblíbenci =D
Přemýšlím nad jednou novou postavou... ale nevím, jestli bude v Double Bangu nebo v nějakém bonuse... uvidíme... respektive uvidíte =D
Nevím, co dodat. Snad jen, že DB čte nějak málo lidí =D
Pěkně si užijte kapitolu a komentujte... a apište mi, jak se vám líbí obrázek. Nechtělo se mi ho vkládat sem, protože bych ho musela hodně zmenšovat =D

4.97778
Průměr: 5 (45 hlasů)