Sparkless - Kapitola 10.

„Nanami-kún! Dobré ráno!“
Nanami se zavrtal hlouběji do deky. Mizukin hlas po ránu byl jako hřebík do hlavy.
„Seiji, prosím tě, zamáčkni ten otravný budík.“
Homura zamžikal a zaostřil. Polovina jeho deky visela přes okraj jeho postele.
„Nech nás na pokoji, Satou-san…“
Bylo to dobře, protože tak nebyla vidět Nanamiho ruka, která jemně svírala jeho prsty.
„Jste po ránu nějak nevrlí, ne? A proč vlastně ležíš na zemi, Nanami-kun?“
Oprava. Nebylo vidět, jak HOMURA svírá ruku NANAMIMU!

Homura děkoval bohu, že se Nanami úplně neprobudil dřív, než ho stihl pustit. Celou dobu, co s Yamadou řešili rozštípanou postel, přemýšlel, co se mu zdálo. Nanamiho ruku totiž chytil ve spaní, když ležel úplně na okraji postele.
Prohrábl si vlasy.
„Stejně by mě zajímalo, co by se stalo, kdyby to spadlo během noci,“ přemýšlel nahlas Ichirou, když scházeli na snídani.
„Co by? Ze Seijiho by byla placka!“ pokrčil zachmuřile rameny Nanami.
„Auu,“ otřásl se Homura, když si opět představil možnost, že ho Nanami mohl v noci sesendvičovat mezi matrace.
Vešli do jídelny. Homura si okamžitě všiml pohledů svých spolužáků. Zřejmě už se o příhodě s postelí dozvěděli. Povzdechl si a posadil se ke stolu.
Uprostřed stolu ležel košík s pečivem a okolo něj několik tuctů vaniček marmelády, máslíček o velikosti kostičky čokolády a malinkých nutel.
Natáhl se po konvici čaje a ospale si nalil do hrnku.
„Cukr?“ zeptal se Nanami s úsměvem.
„Tos uhodl!“ ušklíbl se Homura a nalil mu do nastaveného hrnku.
„Proč ne?“ nechápal Keigo.
„To je na dlouhé povídání,“ zahučeli unisono Nanami s Homurou a nepřátelsky zahlíželi na cukřenku.
Yamada mezitím začal svůj proslov. Homura zamyšleně žvýkal rohlík. „Takže, jak už jsem říkal včera, dneska půjdeme na menší túru. Doporučuji, abyste se teple oblékli, protože teplota se pohybuje okolo příjemných mínus deseti.“
„Příjemných mínus deset?“ ušklíbl se Nanami a natáhl se po další vaničce marmelády. Homura mezitím přemýšlel, jestli má v úmyslu ten rohlík pokrýt marmeládou úplně celý.
„Výstup začne přesně v deset hodin. Do jedné hodiny bychom měli vystoupat až k chatě Touhou, kde si dáme gáblík, půjdeme se podívat na zamrzlé kaskády a vrátíme se zpět do základního tábora. Zpátky bychom měli být někdy okolo čtyř hodin odpoledne,“ zakončil svou řeč, načež se posadil.
Homura pohlédl na hodiny na zdi. Ukazovali devět dvacet. Měli skoro čtyřicet minut, než vyrazí.
Když potom šel po schodech, dohnala ho Sayuri. „Homuro-san, tak jsem slyšela, že jste tu postel vážně zbořili!“
„No,“ povzdechl si Homura, „dalo by se to tak říct. Ona se rozpadla tak nějak samovolně, víš…“
Sayuri pokývala hlavou. Poté Homuru přejela zkoumavým pohledem. V zelenohnědých očích jí jiskřilo.
„Víš, Homuro-san… proč mám pocit, že včera u té večeře jsi nežertoval?“
„Tak to je vážně jen tvůj pocit!“ odsekl Homura. Z nějakého důvodu ho Sayuri znervózňovala ještě víc než Ritsuka, možná proto, že ho skoro neznala a přesto se zdálo, že ho má prokouknutého.
Dorazili na vrchol schodiště. Sayuri si odhrnula z očí ofinu a usmála se. „Dobře, dobře. Ale kdyby sis to rozmyslel a chtěl si promluvit, klidně přijď!“
Sayuri se otočila a vešla do svého pokoje. Homura nechápavě zíral na mosaznou číslici na dveřích. Nanami se o okamžik později objevil za ním a zatahal ho za rukáv. Homura nepřítomně otočil hlavu.
„Hm?“
„Děje se něco, Seiji?“ zeptal se opatrně Nanami.
Homura zavrtěl hlavou a vyšel směrem k šestnáctému pokoji. V hlavě měl zmatek. Co se mu tím Sayuri pokoušela naznačit? Že by ho mělo trápit něco, co může řešit s ní spíš než s kým jiným?

O čtyřicet minut později už se všichni klepali jako ratlíci před domem v něčem, co rozhodně nebylo mínus deset stupňů. Homura s Nanamim se nakonec shodli na mínus pětatřiceti. Možná mínus šestatřiceti, dodal Nanami, když okolo nich prohopsal jakýsi klepající se vrabec, kterému se kouřilo od zobáku.
„Kde ten Yamada je?“
Homura byl tím nevrlejší, čím nižší byla teplota. Nanami odklepl popel z cigarety, kterou si úplně bez studu zapálil před celou třídou, a pokrčil rameny. I přes tlustou mikinu a bundu od Homury se klepal jako osika.
„Nevím, ale jestli nepřijde do pěti minut, jdu zpátky nahoru a hodím si chrupku až do večera,“
Homura se ušklíbl. „To asi nepůjde. Stěhují nám tu postel, zapomněls?“
Majitel chaty se Homurovi i Nanamimu u snídaně omlouval div, že ne na kolenou a slíbil, že než se vrátí z túry, vymění jejich mírně se rozkládající postel za nějakou pokud možno stabilnější.
„To je mi fuk,“ fňukl Nanami a otřásl se.
Homura chytil Nanamiho za kapuci a přetáhl mu jí přes hlavu.
Yamadovi to trvalo dalších pět minut, než se konečně vykulil z chaty, nabalený jako na výpravu za polární kruh. Homura chňapl po Nanamim, vytrhl mu cigaretu ze rtů a hodil ji na zem, kde jí rychle zahrnul kupkou sněhu. Nanami se po něm nejdřív ublíženě podíval, ale potom si všiml přicházejícího Yamady.
„Dík,“ zamumlal. Homura se pousmál.
„Tak, mládeži!“ zahlaholil profesor Yamada a zhluboka se nadechl. O okamžik později se rozkašlal, jak ho ledový vzduch zamrazil v plicích.
Homura s Nanamim si vyměnili pohled, který říkal: No to snad není pravda!
„Takže…“ pokračoval profesor, když se byl konečně schopen pořádně nadechnout, „teď vyrazíme k chatě Touhou. Nějaké dotazy?“
„Musíme jít?“ zeptal se rozklepaně Ichirou. Skoro celou hlavu měl omotanou červenou šálou, takže mu koukaly jen oči a čupřina vlasů.
„A co byste chtěli jiného na výletě dělat?“
„Cokoliv jiného,“ zamumlal Nanami a přitáhl si kapuci s hřejivou podšívkou víc přes uši.
„Co takhle zahrabat třídního profesora tak tři, čtyři metry do sněhu?“ nadhodil tiše Homura. Nanami vyprskl smíchy.
„Vy dva!“ otočil se na ně Yamada. Nanami a Homura překvapeně nadskočili.
„Ano, sensei?“ zeptal se Nanami a nasadil ten nejnevinnější pohled, jakého byl schopen. Mizuki a několik jejích přívrženkyň vykviklo. Nanami v tuhle chvíli dávala slovu roztomilost nový rozměr.
„Přestaňte s tím negativním přístupem.“
„Pardon, sensei, ale na vás se v noci málem nezřítila postel i s dvacetikilovým spolužákem navrch,“ ušklíbl se Homura. Nanami ho loktem dloubl do boku, Homura však nic necítil díky tlusté bundě a mikině.
Yamada si povzdechl, otočil se a rázným krokem vyrazil. Třída chvíli nervózně postávala, ale když viděla, že profesor na ně nehodlá čekat, rozběhla se za ním.
„Vidíš ho? Kdyby měl pořádné boty, dojde až do Číny,“ poznamenal mrzutě Homura, když se brodili sněhem po jakési pseudo pěšince, která vedla podél úbočí.

Nálada ve skupince klesala každou minutou. Stejně tak klesala i teplota. Yamada jdoucí v čele skupiny vypadal, že mráz nevnímá a hřeje ho jeho vlastní nadšení, ostatní však tuto schopnost neměli a proto se měnili zaživa v nanuky. Čekali, až začnou upadávat nosy a uši a časem i končetiny.
Navíc, Yamada se předtím nepochlubil, jakou cestu jim vybral. Místo očekávané ušlapané cestičky, která by je hezky dovedla až před hlavní vchod chaty Touhou. Místo toho se brodili vysokými závějemi sněhu, šplhali po skalách a místy jim nezbylo nic jiného, než se klouzat po zadku.
„Ší-le-nec…“ odsekával Homura jednotlivé slabiky, když stoupal do obzvláště strmého kopce. Nanami, který se drápal hned vedle něj, jen souhlasně hekl. Zuby mu drkotaly tak, že nebyl schopen souvislejšího slova.
„Určitě tam existuje i nějaká schůdnější cesta. Kde nehrozí, že nás přepadne lední medvěd…“ pokračoval ponuře Homura a vyhoupl se na jeden převis. Natáhl se za sebe, chytil Nanamiho za kapuci a pomohl mu nahoru.
„…nebo yetti,“ zasténal Nanami a chytil se za bok, v kterém ho už pořádně píchalo. Právě přechozená chřipka se stále ještě trochu ozývala. Ani by se nedivil, kdyby se mu to vrátilo.
„Co nebo yetti?“ nechápal Homura a na okamžik se zastavil, aby se Nanami mohl vydýchat. Byli v celé řadě poslední.
„No, cesta, kde nám nehrozí, že nás přepadne lední medvěd nebo yetti,“ vysvětloval Nanami.
Homura povytáhl obočí. „Víš, tvůj humor s klesající teplotou dost upadá, Nanami,“ poznamenal s úšklebkem. Nanami se na něj zamračil.
„Pomlč, Seiji!“ zasyčel, načež se narovnal a pokračoval ve výstupu. Homura se vítězně usmál. Pokaždé, když mu tohle Nanami řekl, věděl, že tentokrát vyhrál. Jejich hádky však většinou končili tak, že Homura vypěnil a utnul to se slovy, že jestli toho Nanami nenechá, vyhodí ho ze svého pokoje a bude spát na chodbě. I to byl však posun. Teď už totiž nevyhrožoval, že Nanamiho vykopne z domu. Jen z pokoje.
„Hele, Seiji?“ ozval se po chvíli opět Nanami.
„Hm?“
„Jestli tu postel neopraví, dneska spíš na zemi ty!“
„Být tebou, dám si pozor na jazyk.“
„Pročpak?“
„Protože určitě nechceš ten kopec šlapat znovu, viď, že ne?“
A začali nanovo…

Nakonec si však kus kopce museli vyšplhat znovu oba dva. Zbytek třídy totiž už vystoupal na jakousi plošinku a čekal na ně. Zrovna v okamžiku, kdy se Nanami začal škrábat přes okraj plošiny, vyskočila proti němu Mizuki, aby mu pomohla nahoru.
Nanami však nebyl připraven na její modrý outfit a proto se, světe div se, příšerně lekl. A jeho reflexy nenapadlo nic lepšího, než odmrštit ho od římsy. Nanami samozřejmě nebyl akrobatem a tak ztratil rovnováhu a sjel kus svahu po zádech zpátky. No, a jelikož Homura byl hned za ním, dopadlo to tak, jak to dopadlo.
„Ty jsi fakt d***l, viď, že jo, Nanami?“ nadával Homura, když se hrabal ze závěje o dobrých deset metrů níž. Nanami se snažil vytřepat si sníh zpod bundy.
„Víš, jak šíleně jsem se lekl?! Bych tě chtěl vidět! Bylo to jako, kdyby proti mně vyrazil rozběsněný šmoula!“ pokoušel se ospravedlnit. Přitom se kroutil a pokoušel se odstranit si zpoza výstřihu hroudu rychle tajícího ledu. S takovouhle si tentokrát užene vážně zápal plic.
„Počkej, ty pitomče,“ povzdechl si Homura a probrodil se až k němu. Přitáhl si ho k sobě a jediným pohybem mu bundu rozepnul.
Nanami měl pocit, že mu srdce vynechalo hned několik úderů.
Homura si toho však nevšímal. Vyklepal mu z bundy sníh a zase mu ji zapnul až ke krku. Nakonec mu zase přes hlavu přetáhl kapuci.
„Pitomče,“ zopakoval a znovu se začal drápat na svah.
Nanami stál po kolena ve sněhu a nevěděl, jestli má omdlít, nebo raději rovnou zemřít. Ta druhá varianta se mu každou vteřinou zdála atraktivnější a atraktivnější.
Trvalo mu dobrou minutu, než se konečně probral a byl schopen pokračovat ve výstupu.

Když se konečně vyškrábal na plošinu, kde čekal zbytek třídy, profesor Yamada už byl usazen na pařezu jako na trůně a pyšně se rozhlížel po svých studentech.
„Tak…“ chtěl začít, ale Mizuki mu skočila do řeči.
„Sensei, tohle už nejde. Ta cesta je příšerná. To nás chcete zničit? Já vážně už víc nevydržím! To tu radši zůstanu sedět a naberte mě, až se budete vracet!“
„Že přeju vlkům dobrou chuť…“ odfrkl si Homura, který seděl opodál, zády opřen o skalku.
„Vlkům?“ zděsila se Meiko a otočila se na něj. Hned nato se otočila zase zpátky, rudá jako rajče. Nanami po Homurovi střelil pohledem a hned mu bylo jasné, proč tomu tak bylo. Homura měl na tváři zase ten trucovitý výraz malého pouličního rváče, který však tentokrát nasadil kvůli Mizuki. Hnědé vlasy měl rozcuchané a jemně zvlněné od vlhka z tajícího sněhu.
Nanami klesl do sněhu. Tohle mu snad Bůh, Osud nebo možná samotný Homura dělal naschvál.
„Jsi v pořádku, Nanami-kun?“ zeptala se starostlivě Mizuki a sklonila se k němu. Nanami se zamračil a s nezakrývanou nechutí odstrčil její ruku, kterou se ho pokoušela chytit za loket. Mizuki ublíženě couvla a pohodila hlavou. Světlé vlasy se jí svezly do tváře. Žádný kluk ji ještě nikdy neodmítl a to v žádném slova smyslu.
„Jsem v pohodě,“ odsekl Nanami.
Třída se po chvíli opět zvedla a pokračovala dál. Nanami však stále zatvrzele dřepěl ve sněhu, ruce založené na hrudi a ve tváři podrážděný výraz.
Homura se zvedl, oprášil ze sebe sníh, když vtom se vedle něj objevila Meiko. Zrzavé vlasy jí vykukovaly zpod pletené čepice a ona si je v jednom kuse zastrkovala za ucho.
„Ehm… Homuro-kun?“ zeptala se nejistě a přešlápla na místě. Nanami sebou trhl. Tenhle výraz u holek znal. Většinou ho nasazovali před ním a on věděl, že u téhle už to má jisté.
„Mohla bych jít s tebou?“ Meiko si natáčela jeden pramen vlasů na prst a po očku sledovala Homurovu reakci. Homura překvapeně pohodil hlavou.
„No…“ začal nejistě a těkal očima okolo, jen aby je nemusel upřít na Meiko. Působil trochu nejistě. Nakonec si povzdechl a poraženě pokrčil rameny.
„No, vlastně, proč ne…“
Nanami měl najednou strašnou chuť se s rozběhem vrhnout po hlavě zpátky do údolí.

Drápal se po svahu a zabodával Meiko do zad nepřátelské pohledy. Měl chuť jí nějak vážně ublížit, dostat ji pryč od Seijiho… ale věděl, že jakýkoliv pokus ji od něj odeštvat, by ho mohl prozradit. A to doopravdy nechtěl. Buď mu to řekne sám, z očí do očí, jako muž, anebo si to tajemství vezme do hrobu. Do toho by se ostatně dostal velice brzo, protože poslední dobou měl čím dál častěji chuť si nějakým obzvlášť kuriózním způsobem sáhnout na život.
Když se na celou situaci podíval z druhé strany, uvědomoval si, že existuje určitá, a to dost vysoká šance, že by mu do toho hrobu pomohl Homura sám, hned potom, co by se vyslovil.
Nanami si povzdechl. Bylo to složité. Strašně složité. A Meiko, která v něm vzbuzovala, až chorobnou žárlivost, mu to nijak neusnadňovala.
S mimořádnou razancí zabořil ruce do sněhu a vytáhl se přes jednu závěj.
Meiko se během cesty pokoušela navázat nějaký kontakt, Homura byl však pasivní a na veškeré otázky odpovídal jedno maximálně dvouslabičnými slovy.
Nanami si uvědomoval, že Homurova neochota zapříst s Meiko konverzaci mu dělá škodolibou radost. Ano, byl hajzl a egoista, ale nedělalo mu to problém.
Homura se po Nanamim občas ohlédl. Drápal se několik metrů za nimi a vypadal uraženě. Homura měl chuť na něj počkat, aby nemusel předstírat, že se pokouší s Meiko konverzovat. Ve skutečnosti byl hluboce otráven. Meiko nedokázala dokončit jedinou souvislou větu a nedívala se mu do očí, když se ho na něco ptala. To mu obzvlášť vadilo. Čišela z toho neupřímnost.
Nechápal, proč s ním chtěla jít. Nezdálo se, že by se ona cítila nějak zvlášť příjemně.
Celá ta situace byla trapná až k pláči.
U jedné ledem pokryté skalky se zastavil a počkal, až na ní Meiko vystoupá. Až potom začal lézt sám, zatímco Meiko poslal za zbytkem třídy napřed. Potom se ohlédl za Nanamim. Ten lezl hned za ním.
V jednu chvíli uslyšel bolestné vyjeknutí. Otočil se. Nanamimu sjela ruka po ledě a sesul se po skále o několik desítek centimetrů níž. Homura se prudce otočil a chytil ho za ruku. Ne za loket, ne za zápěstí. Cítil stisk jeho chladem prokřehlých prstů.
Jediným pohybem ho vytáhl nahoru.
„Beze mě bys byl vážně v koncích, co?“ usmál se.
Nanami překvapeně vzhlédl. Místo očekávaného posměšného tónu z té věty zaznívala spíš starostlivost.
„Zapomínáš, že jsem to bez tebe zvládal šestnáct let, Seiji!“ ušklíbl se.
A pak, v tom samém okamžiku, oba sklonili hlavu. Homura stále v prstech jemně svíral Nanamiho ruku. A držel ji ještě dobrých deset vteřin poté, než mu ta informace došla do mozku.
„Ehm, já… promiň!“ ošil se Homura a prudce od něj odtáhl ruce.
Nanami byl podle všeho stejně šokovaný jako on. „N-ne, neomlouvej se.“
Nastala chvíle nejistého ticha.
„Měli bychom jít,“ řekl nakonec Homura a pohodil hlavou ke spolužákům, kteří už se po jednom drápali na až absurdně strmě vyhlížející skálu.
Nanami nepřítomně přikývl.
Pořád se pokoušel přijít na důvod, proč mu ten dotek připadal tak povědomý…

Na chatu Touhou se s vypětím všech sil doplazili ve čtvrt na tři. Obzvlášť je zdržel Ichirou, který se pokoušel spolužačkám předvést, že ta závěj jde přeci přelézt i tudy a nemusí se chodit okolo. Trvalo jim skoro půl hodiny, než ho z té hromady sněhu vyhrabali.
Chata Touhou byla dost podobná jejich přechodnému bydlišti, jen byla o něco v lepším stavu. Homuru napadlo, že takhle nějak musela vypadat jejich chata před pětadvaceti lety.
U chaty byla malá restaurace, do které okamžitě všichni zamířili a ignorovali Yamadovu snahu donutit je, aby se pokochali výhledem.
Homura těžce dosedl do jednoho křesla a stáhl si z ramen nasáklou bundu, kterou si přehodil přes opěradlo. Ke stolu si k němu přisedl ještě Ichirou a Keigo. Zdálo se, že už z něj nemají takovou hrůzu jako dřív. Křeslo po Homurově levici obsadil Nanami. Pořád byl trochu mimo. To byl Homura ostatně taky. Jinak by si všiml, že mu Nanami do objednaného čaje zase nasypal patnáct sáčků cukru.
Když se napil, už přirozeně zkřivil tvář a chytil se za pusu.
„Ty si nedáš pokoj, Nanami?!“ vyštěkl, když zase rozlepil rty.
„Hm?“ Nanami překvapeně trhl hlavou. V ruce svíral další sáček cukru a nejistě si pohrával s jeho okrajem.
„Ale nic,“ povzdechl si Homura poraženě a zvedl se, aby si objednal nový čaj. Když odešel k baru, Ichirou se nejistě zadíval na nepřítomně se tvářícího Nanamiho.
„Proč toho Homuru pořád provokuješ?“ zeptal se nechápavě.
Nanami pokrčil rameny a pousmál se. „Já ani nevím. Prostě mě to strašně baví!“
Ichirou si s Keigem vyměnili nejistý pohled. Nanami byl buď blázen, nebo chronický masochista. Tak se alespoň jevil navenek.
„Počkej, to chceš říct, že provokuješ Homuru jen proto, že tě to BAVÍ?!“
Nanami s úsměvem přikývl.
„Jsi šílenec,“ neudržel se Ichirou. Keigo do něj dloubl loktem, ale Ichirou pokračoval.
„Jsi šílenec a ještě navíc postrádáš pud sebezáchovy!“
„Proč?“ nechápal Nanami a odložil sáček s cukrem.
„Ty se ptáš proč? Je to Homura Seiji, démon z Midoriaki. Není nikdo lepší, kdo by ti zajistil pobyt v nemocnici. Pokud teda nepočítám Velkého Yuua…“
Keigo se zarazil a pod stolem Ichiroa prudce nakopl. Ten ho však ignorovaL. Ichirou prostě nevěděl, kdy je toho tak akorát dost.
„To se nebojíš, že ti jednoho dne pořádnou vrazí a pošle tě na JIPku? Vždyť jsi slyšel, co se o něm povídá, ne? Sáms ho viděl! Bydlíš s ním a stejně ho pořád provokuješ!“
Nanami opět pokrčil rameny. „Je mi jedno, co se povídá. A vám by to mělo být jedno taky, protože ani čtvrtina z těch historek není pravdivá, abyste věděli. Já jsem si názor na Seijiho udělal sám. Není takový, jak se o něm říká. Ani zdaleka ne. On mi pomohl, když jsem potřeboval. A já jsem připravený kdykoliv mu to oplatit, toť vše,“ řekl tónem, který naznačoval, že dál už se o tom nehodlá bavit.
Zvedl hlavu od stolu a zarazil se. Kus od Keigova křesla stál Homura. Ve tváři měl překvapený výraz. Nanami bez hnutí očekával jeho reakci. Cítil zkoumavý pohled zelených očí, které se na něj upíraly.
Homura neřekl ani slovo. Ichirou a Keigo neměli ani tušení, že jim stojí za zády a vesele se začali bavit o něčem naprosto nedůležitém. Nanami fascinovaně opětoval Homurův pohled.
Homura se nakonec usmál. Nanami měl pocit, že mu explodovalo srdce. Protože hned po tom odzbrojujícím úsměvu Homura bezhlesně zašeptal jediné slovo.
Nanami konečně uhnul pohledem.
To slovo bylo prosté „Díky“.
Homura i Nanami však jasně cítili, že tenhle výlet jejich vztah poznamená a možná ne málo. Protože už teď, i když si toho ani jeden z nich nevšiml, mezi nimi létaly jiskry, které by rozsvítily i žárovku. Hodně velikou žárovku.

Přesně o jedenáct hodin a pětatřicet minut později Homura udělal něco, kvůli čemu Nanami musel strávit polovinu noci hlavou zaražený v závěji.
Přesně o sto čtyřicet jedna dní později se Homura kajícně přiznal, že za to, co Nanami řekl na jeho obranu, měl velice neodbytnou chuť ho před celou třídou políbit.