Sparkless - Kapitola 24.

„Dobrý den, je tam pan Kaede?“
„U telefonu, jak vám mohu pomoci?“
„Já jsem Homura Seiji, nedávno jsme se potkali, když jsem přišel…“
„…vy jste ten mladík, jak přišel s mladým Shiroganem, že?“
„To jsem já. Potřebuju se vás na něco zeptat.“
„Jen se ptejte!“
„Pane Kaede, víte, kde skončil Sylvester?“

„Ty chceš najít toho vořecha Shiroganeho babičky?“ zeptala se překvapeně Ritsuka a poposunula si brýle výš na nose.
Homura přikývl. „Jen to není vořech, ale border kolie….“
„Pes jako pes,“ mávla rukou Ritsuka, ale Kyouko ji šťouchla loktem do žeber.
„Nech ho, nee-chan, vždyť je to hezký!“
Homura po ní střelil podezíravým pohledem. Řekla to tónem, jako kdyby říkala: Vždyť je to hezký, že se snaží Shiroganeho dostat do postele.
„Ale jak ho chceš najít, když není v tom pečovatelským domě?“ zeptal se Hibiki a zvědavě se na Homuru zadíval.
„Včera večer jsem volal chlapovi, co tam dělá vrátného. Nanamiho zná, takže mu nedělalo problém mi to říct. Ředitel zřejmě Sylvestera nechal odvést do nějakého útulku v Tamayori. A v Tamayori máme přesně pět útulků. Do jednoho jediného jsem se dovolal a tam mi řekli, že už víc jak dva měsíce nepřijali jediné zvíře.“
„Takže zbývají čtyři,“ pokývla hlavou Ritsuka. Homura poklepal na mapu Tamayori, kterou měl rozloženou na stole a která byla na každém rohu zatížená jedním hrnkem.
Sebral ze stolu propisku, zuby sundal víčko a udělal křížky na čtyřech místech. Dva křížky byly na západní a dva na východní straně řeky.
„Táta tě zabije, až zjistí, že čmáráš do mapy,“ poznamenala Kyouko, ale Ritsuka ji pohybem ruky zastavila.
„Do ostatních útulků jsem se nedovolal, takže je budeme muset objet.“
„Ale co škola?“ zeptala se nejistě Kyouko.
Hibiki si povzdechl. „Tohle je první šance jít za školu, Kyouko-san. Ber to jako první ochutnávku střední školy!“
Homura po něm hodil propiskou. „Vůbec ho neposlouchej, Kyouko. Tohle je výjimka a jestli zjistím, že chodíš za školu, utrhnu to hlavu.“
Kyouko bázlivě přikývla.
Homura se vrátil zpátky k mapě. Poklepal na západní břeh a kývl na Ritsuku. „Chci abyste jeli do útulků na téhle straně řeky. Budete hledat border kolii, psa. Černobílá srst. Slyší na jméno Sylvester. V tom útulku bude maximálně tři dny. Jestli ho najdete, zavoláte mi a okamžitě se vrátíte domů, dobře?“
Ritsuka přikývla. „Fajn. Jen jeden dotaz. Říkal jsi jeli…“
„Jo. Jeli. Doufám, že ti nebude vadit, že musíš jet s Hibikim. Věř mi, že mě osobně se to taky moc nelíbí, ale nedá se nic dělat. Nenechám tě courat samotnou!“
Hibiki se samolibě ušklíbl.
„Takže já pojedu s tebou, nii-chan?“ zeptala se Kyouko.
Homura zavrtěl hlavou. „Promiň, sestři, ale musí tu někdo zůstat, aby ohlídal Nanamiho. Já pojedu sám.“
Kyouko uraženě pohodila hlavou. „To není fér! Proč já musím zůstat doma?“
„Budeš hlídat základní tábor. Nemůžeme tu nechat Nanu samotného!“ pokoušel se jí rozveselit Hibiki, ale Kyouko se k nim uraženě otočila zády.
„Ty musíš Nanamiho nějak zabavit a zařídit, aby se nedozvěděl, kde jsme, dobře, Kyouko?“ ujišťoval se Homura. Kyouko sotva znatelně kývla.
Homura se zvedl od stolu a vytáhl z kapsy mobil.
„Dobře. Ať by se dělo cokoliv, chci, abyste mi hned zavolali. Mám za vás zodpovědnost, když jsem vás vytáhl ze školy!“
Hibiki už chtěl něco namítat, ale Homura ho umlčel temným pohledem. „Jsem tu z vás nejstarší, takže žádná ale. Za dva roky už po vás telefonáty vyžadovat nebudu, ale dokud je alespoň jeden z vás pod zákonem, bude po mém!“
„Dobře,“ zahučeli unisono jeho zbylí tři kuplíři.
Hibiki a Ritsuka se zvedli a vyšli ke dveřím. „Tohle máme u tebe, Seiji!“ řekla ještě, než z věšáku sundala svůj kabát a zmizela za dveřmi.
Homura se ušklíbl. To moc dobře věděl. Pak se otočil na Kyouko. „Já už taky půjdu. Zvládneš to tady sama?“ zeptal se své nejmladší sestry. Ta přikývla, až jí culík poskočil. Upřela na něj jejich rodinný zelený pohled.
„Nii-chan, co mám Nanami-kunovi říct, kdyby se vzbudil, jakože se asi vzbudí?“
Homura se zamyšleně podrbal ve vlasech. „Tak zaprvé se asi jen tak nevzbudí…“
Kyouko ho přejela významným pohledem. „Cos mu prosím tě udělal, že máš takovou jistotu?“ zeptala se a na tváři měla dost zvláštní výraz.
Homura sebou škubl. „Cože?“ vyjekl. Tohle by čekal od Ritsuky a ne od Kyouko, které byla vždycky ta hodná a méně paličatá.
„To nic… co mělo být to zadruhé?“
Homura zaváhal, ale nakonec uznal, že nejlepší bude jí to povysvětlit a vyrazit. „Zadruhé se brzo vrátíme. A kdyby se přece jen probudil, nějak to okecej. Zapoj fantazii.“
„Ale já neumím lhát!“ zaprotestovala Kyouko. Homura ji jen s úsměvem rozcuchal vlasy.
„Nejvyšší čas se to naučit!“

Homura nastoupil do prvního autobusu, který jel na druhou stranu řeky a uvelebil se na jedno sedadlo u okna. Čelem se opřel o sklo a připitoměle se usmíval, když si vzpomněl na včerejší noc. Nic mezi nimi nebylo a přesto…
Usmál se. Připadal si jako idiot a zároveň mu to bylo jedno.
Teď bylo však jeho prioritou najít Sylvestera. Protože jestli Nanamimu může někdo pomoct, pak je to ta němá tvář, poslední pojítko s babičkou, které mu zbývalo.
Homurovi nedocházelo, že pokud Nanamimu někdo mohl pomoct a POMOHL, pak to byl on.

Stál před nízkou krychlí obehnanou drátěným plotem. Nejistě nahlédl přes bránu do dvora. Po obvodu nevelkého prostranství stálo několik desítek kotců z nichž se ozývaly hlasy zvířat.
Homura polkl, v duchu se pomodlil a stiskl zvonek na sloupku.
Hlasité kovové drčení se rozlehlo po celém dvoře a rozvzteklilo tak vězněná zvířata. Psi se hlasitě rozštěkali a Homura nevěděl, jestli se neotočit na podpatku, který ovšem neměl, a nevzít do zaječích.
Z domu vyšel muž, který ze všeho nejvíc připomínal gorilu. Byl mohutný, v tváři rudý jako ředkvička a z koutku úst mu visela nezapálená cigareta. Vlasy mu pomalu ustupovaly, jako kdyby se bály jeho nevraživého pohledu a odhalovaly lesklou pleš. Homuru napadlo, že takhle bude za deset let vypadat Velký Yuu.
„Co chceš?“ zeptal se muž přes plot a nevraživě si Homuru přeměřil. Oči měl podlité krví.
Homura nervózně polkl. „Hledám jednoho psa…“ začal, ale muž se hrubě zasmál.
„To je ale překvapení! Kdo by to byl řekl, v útulku?“
Homura si povzdechl. Doufal, že někoho takového nepotkají i Hibiki a Ritsuka.
„Přijal jste poslední dobou nějakého psa? Malý, černobílý!“ Homura nasadil tvrdší tón, kterým už dlouho nemluvil. Byl t nezvyk. Dřív takhle mluvil normálně a dnes mu dělalo problém se přitom nezakuckat.
Muž povytáhl obočí nad nenadálou změnou Homurova chování.
Otočil se a rozhlédl se po kotcích. „Malej, černobílej? Ne, nepřijal. Poslední pes sem přišel před týdny, to je taková bestie uslintaná,“ zavrtěl hlavou. „Ještě něco?“
„Ne, díky,“ zavrtěl hlavou Homura a otočil se k muži zády.
Vytáhl z kapsy mobil a vyťukal číslo. „Haló, Ritsuko? Jak jste na tom?“
V mobilu to šustilo. „Zrovna míříme k prvnímu útulku. Co ty?“ zajímala se.
„Právě odcházím z prvního. Majitel byl milý jako…“
„…ne, nechci vědět konec toho přirovnání,“ zarazila ho včas Ritsuka. V pozadí bylo slyšet, jak se Hibiki zasmál. Homura si odfrkl.
„Takže nechceš vědět ani co se stalo dnes v noci?“ zeptal se s neskrývaným sadismem a zastavil se, aby si mohl lépe vychutnat sestřinu reakci.
„Cože?! Co? Co se stalo?! Seiji!!“ Homura měl v první chvíli pocit, že Ritsuka úlekem mobil vdechla, šustot však po několika okamžicích ztichl.
„Nic si nezasloužíš, potvoro!“ ušklíbl se Homura.
„Seiji! To se nedělá! Tohle mi nemůžeš dělat! Víš, že nesmíš! No tak, co se stalo?!“
Homura však hovor položil a zlomyslně se uchechtl pod vousy. Věděl, že by to neměl dělat, ale prostě nemohl odolat. Tuhle stránku své povahy objevil nedávno, ale moc se mu zamlouvala.

Ritsuka na druhé straně města měla chuť přelomit svůj mobil vejpůl a nacpat ho svému bratrovi do krku. Rázovala po ulici a metala blesky.
„Já ho zabiju!“ syčela jako divoká kočka. „Vážně ho zabiju a nebude mi ho vůbec líto! A teprve potom bude potřebovat Shirogane utěšit!“
„Uklidni se, Ritsuko, klídek!“ tišil ji Hibiki, který ji sotva stačil. „Nemůžeš takhle nahlas vyvolávat, že zavraždíš svého bratra! Je to trestné!“
Ritsuka se k němu zlostně otočila. „Není nic trestného na tom zbavit svět obtížného hmyzu!“
„Nemůžeš přirovnávat svojí rodinu ke hmyzu!“
„Ale můžu a budu to dělat! Kdybys věděl, co mi ten krypl řekl…!“
„A co ti řekl?“
Ritsuka pohodila hlavou. „V podstatě nic. A to je právě ono!“
Hibiki chápavě pokývl, i když nechápal nic. Někdy bylo zbytečné se pokoušet Ritsuce porozumět.

O patnáct minut později Homurovi došla esemeska ve znění Pes neni. Jsi d***l. Prasknu te Shiroganemu. Ritsuka.
Homura se usmál a zabočil do vedlejší ulice. Podle všeho by měl během deseti minut dorazit k druhému útulku. Modlil se ve dvě věci. Zaprvé, aby majitel útulku byl alespoň o trochu příjemnější, než ten předchozí a zadruhé, aby tam ten zatracený pes byl!
Povzdechl si a pohlédl na hodinky. Doufal, že Nanami se neprobudí, než se vrátí. Nechtěl ani vědět, jak by se cítil, kdyby doma našel jen Kyouko, která by mu koktavě vysvětlovala, kde všichni jsou.
Prošel dlouhou ulicí a rozhlížel se po řadových domech, ne nepodobných jeho vlastnímu. Po východním břehu se pohyboval jen málo, všechno, co potřeboval měl na západní straně, kde bydlel.
Zabožil na hlavní ulici a rozhlédl se. Začínal mít pocit, že se tak trochu ztratil. Nezbylo mu nic jiného, než se zeptat na cestu.
„Promiňte,“ oslovil jednu ženu, která tlačila kočárek. Žena se zastavila a obezřetně si ho prohlédla. Podle všeho došla k závěru, že od Homury jí žádné nebezpečí nehrozí, takže se usmála.
„Můžu ti nějak pomoct?“ zeptala se a opřela se o rukojeť kočárku.
„Nevíte, kde je tady městský útulek Inuboshi?“ Homura doufal, že útulek, který hledá se tak vážně jmenuje.
„Jistě. Musíš touhle ulicí a pak zabočíš na náměstí doleva a měl bys dojít k takové béžové budově a to je ono.“ Svůj výklad doprovázela gesty, která měla Homurovi pomoct zapamatovat si cestu.
Homura přikývl, poděkovat a vyšel směrem, kterým ho žena poslala.
Když dorazil na místo, zazvonil a nejistě přešlapoval před brankou. Po několika okamžicích se otevřely dveře domu a vyšla do pracovního oblečená žena. Mohlo jí být okolo čtyřiceti.
Zastavila se na schodech a tázavě se na Homuru zadívala. „Můžu ti nějak pomoct?“
„Je tohle útulek Inuboshi?“ zeptal se a rozhlédl se.
Žena přikývla. „Ano. Já jsem Suzuki You, vedu to tady.“
Homura se zhluboka nadechl. „Víte, hledám jednoho psa…“ začal, ale žena ho přerušila, seběhla ze schodů a otevřela branku.
„Tos měl říct hned. Pojď dál,“ vyzvala ho.
Homura přikývl a vešel. Suzuki mu pokynula a po štěrkovém chodníčku ho vedla za dům.
„Rozhodl ses, že chceš mazlíčka?“ zeptala se s úsměvem. Homura zavrtěl hlavou.
„Ne tak docela. Hledat psa mého kamaráda. Nebo spíš…. jeho babičky. Je to moc důležité!“
Suzuki přikývla a zastavila se. Podél dvora se táhla řada kotců a několik dřevěných ohrádek.
„Podívej se, jestli tady není,“
Homura vděčně přikývl a vyšel k prvnímu kotci. Míjel jeden za druhým, ale po Sylvesterovi ani stopy. Nakukoval do boud a hledal bíločernou směsici chlupů. Psi po něm zvědavě natahovali čumáky.
Homura si povzdechl a přešel k protější řadě.
A tam konečně našel to, co hledal. Z jedné boudy vykukovala rozcuchaná hlava border kolie s výrazem, který by rozplakal i profesionálního boxera.
„Sylvestře!“ vydechl s úlevou Homura a padl před kotcem na kolena. Pes překvapeně zvedl hlavu a tmavě hnědýma očima se na Homuru zadíval.
„To je on?“ ozvalo se Homurovi za zády. „Přišel sem asi před čtyřmi dny. Skoro nejí, jako kdyby měl depresi. Plánovala jsem, že ho vezmu k veterináři, jestli to takhle bude pokračovat!“
Sylvester se zvedl na nohy a váhavě přešel k plotu, který ho od Homury dělil. Přiblížil čumák k jeho prstům, které k němu natahoval.
Nejistě zavrtěl ocasem.
Suzuki z kapsy vytáhla svazek klíčů a odemkla vrátka. Sylvester vyběhl ven a obroužil okolo Homury několik koleček, než se před něj posadil a vrtěl ocasem.
„Vypadá to, že tě zná,“ smála se Suzuki.
Homura podrbal Sylvestera mezi ušima.
„Jo. Máme to hodně společného,“ usmál se, když se mu pes pokusil olíznout obočí. „Zvlášť jednoho člověka…“

Homura seděl na lavičce a pozoroval, jak se Sylvester hltavě krmí s hlavou v sáčku granulí, které mu koupil. Jak se zdálo, měl hlad jako vlk.
Zamyšleně se na zvíře díval. Podle Suzuki byl Sylvester celou dobu, co byl v Inuboshi, nějaký smutný a netečný. Homura věděl proč. Sylvester věděl, že svojí paničku už neuvidí a držel za ní smutek.
Homura natáhl ruku a pokusil se stáhnout Sylvesterovi z hlavy sáček od granulí.
Sylvester slabě zavrčel. Homura se usmál a prázdný sáček hodil do odpadkového koše, který stál opodál. Sylvester chvíli honil po zemi poslední granule než se několikrát oblízl a vyskočil na lavičku vedle Homury.
„Tak, hafane…“ oslovil ho Homura, hladíc ho po hlavě. Sylvester se na něj zvědavě otočil a upřel na něj hnědý psí pohled. Nastražil uši a naklonil hlavu, jako kdyby chtěl ukázat, že poslouchá.
„Víš, proč jsem tě šel hledat?“ zeptal se ho Homura a podrbal ho pod krkem.
„Protože ty a Nanami se s tím musíte poprat spolu, víš? Budete si pomáhat, aby jste se z toho vylízali,“ vysvětloval mu Homura. Sylvester si odfrkl a položil mu hlavu na koleno.
„Já vím, že to pro vás dva nebude lehké, ale musíš se s tím smířit, Sylvestře. Tvůj nový páníček tě potřebuje!“
Okolo procházela jakási žena, která vedla za ruku malou holčičku. Ta se zastavila před Homurou a zvědavě na něj ukázala malým prstíkem.
„Mami, proč se ten pán baví s tím pejskem?“ zeptala se a udělala několik kroků k Homurovi. Sylvester k ní natáhl nos a se zájmem jí očichal nataženou dlaň.
„Neobtěžuj ho, Michiko!“ okřikla ji její matka, ale Homura se usmál.
„To je v pořádku.“
Holčička Sylvestera několikrát pohladila po hlavě, zamávala mu, znvou chytila matku za ruku a obě se vzdálily. Sylvester se za nimi zvědavě díval a pak se otočil na Homuru.
„Rozumíš, co tím myslím, hafane?“
A zdálo se, že Sylvester vážně rozumí.

Přesně o čtyři minuty později se Sylvester pokusil Homurovi sežrat šálu.
Přesně o tři hodiny a čtrnáct minut později se setkal se svým novým páníčkem.