Sparkless - Kapitola 27.

„Cože?“
„Jsem yaoistka.“
„Cože?“
„To znamená, že čtu yaoi.“
„Cože?“
„Čtu mangy a povídky, kde spolu dva kluci chodí nebo popřípadě spí, záleží na ratingu.“
„COŽE?!“

Ritsuka zvedla lepenkovou bednu ze země a postavila ji na konferenční stolek před rodiče. Kyouko do ní se zájmem nahlédla. Obsahovala skoro celou jejich knihovnu. Z některých knih se Ritsuka ani neobtěžovala stáhnout maskovací obaly, takže se mezi tituly nacházel i pomyslný Pán much, Zvoník od Matky Boží nebo Jméno růže.
„Co to má být?“ zeptala se Homurova matka nejistě a vytáhla jednu z knih. Homura s bolestným syknutím zjistil, že je to kniha, kterou dostala od něj k Vánocům.
„Prostě už mě nebaví to schovávat. Chci, abyste to věděli.“
„Proč…“
„Protože jsi to vždycky strašně soudila, mami! Ale mě se to líbí, ať chceš nebo ne. Prostě mám ráda, když příběh není jen nějaký romantický kýč. Yaoi je zvláštní… a že jsou to dva kluci? No a co? Ve skutečném světě jsou homosexuálové taky a yaoi jen pomáhá se s tím smířit!“
„Ale…“
„Nejsou to žádné plytké škváry, mami! Jsou to vážně silné příběhy!“
Ritsuka zvedla jednu z knih. Na přebalu stálo Echoes. Další knížka od Dyamirity, kterou jí sháněl Homura. Ten se sentimentálně zasmál, když si vzpomněl, jak si pro ní musel jít až do Aiirovi školy, kde shodou náhod na chodbě narazil do Umy, jednoho z nejsilnějších rváčů Buuruhoni. Uma se mu však přes všechna očekávání omluvil a pokračoval dál. Jak se zdálo, síla byla neúměrná k surovosti.
„Ritsuko, ale přece to nemůžeš srovnávat s milostnými příběhy jako je třeba Romeo a Julie!“ snažila se jejich matka chovat alespoň trochu jako matka.
Ritsuka protočila oči. „S Romeem a Julií nemůžeš srovnávat nic. Ale spousta yaoi příběhů je mnohem romantičtějších než nějaká ubohá harlekýnka. Stačí hledat. Víš, oni kluci kolikrát mají o dost vášnivější vztah než normální páry!“
Seiji ani Nanami v tu chvíli nevěděli, kam s očima. Měli pocit, že tohle téma se jich moc dotýká, i když ani jeden nevěděl, že tomu druhému se hlavou žene navlas to samé.
Ritsuka si jejich váhání všimla a v duchu se samolibě smála. Věděla to. Udeřila na citlivou strunu. Zasáhla přesně to místo, jaké chtěla. Nasadila jim do hlavy brouka.
„Ale to je degradace regulérní sexuality!“ Homura pochopil, že jeho máma už opravdu neví kudy kam, když sahá po takovýchto argumentech.
Nakonec to vzdala a řekla, že je s tím smířená, pokud to Ritsuka nebude propagovat moc okatě. Ta se jen vítězoslavně usmála, naskládala své knížky zpátky do krabice a znovu zamířila do svého království v patře.
Když míjela kluky, kteří pořád stáli napůl cesty mezi kuchyní a obývákem, obdařila je úsměvem zlé královky ze Sněhurky a pokračovala dál, krabici yaoi knížek nesoucí hrdě jako korunovační klenoty.
„Pořád nemůžu uvěřit, že to přiznala. Vaší mámě! Přiznala! Čekal jsem, že jestli se to jednoho dne dozví, polkne ji zaživa!“ šeptal Nanami Homurovi, zatímco sbíral střepy talíře.
„Počkej, pořežeš se!“ zarazil ho Homura, ale to je už Nanami hodil do koše a vítězoslavně se usmál. Homura si povzdechl a natáhl se po lékárničce, která stála na skříňce opodál.
„Co je?“ zeptal se Nanami nechápavě, než sklonil oči ke svým rukám. Přes dlaň se mu táhla dlouhá krvavá rána. Nechápavě se na ní díval, jako kdyby se tam právě objevila v záplavě růžových jiskřiček.
„Vůbec jsem si toho nevšiml. Ani jsem to necítil,“ zamumlal, když ho Homura posadil na židli a sám si sedl naproti němu.
„Proč mám pocit, že tě ošetřuju víc, než je zdrávo?“ povzdechl si, když zkoumavě prohlížel mělkou ránu na Nanamiho dlani.
„Třeba je to osud,“ zasmál se nervózně Nanami.
Homura překvapeně vzhlédl a střetl se s Nanamiho zamyšleným pohledem. Který byl navíc až nebezpečně blízko. Jejich tváře dělilo jen několik málo centimetrů.
Homura naprázdno polkl, ale nespouštěl z něj oči.
Nanami cítil, jak mu v dlani tepe krev, ale hlavně cítil sílící sevření Homurových prstů.
Dělilo je necelých pět centimetrů. Oba si rázem vzpomněli na Kuroyamu a už tak dost vysoký tlak se zvýšil ještě o několik čísel. Nanami mimoděk sklouzl pohledem k Homurovým rtům. Homura ten pohled úplně jasně zachytil a nevědomky sevřel Nanamiho ruku ještě silněji. Nepochyboval, že jeho stisk už musí hraničit s bolestí.
V hlavě mu vyvstal nedávný rozhovor s Ritsukou.
„Víš, měl bys mu to říct, pokud chceš znát můj názor!“
„Jo. Hned jak mámě přiznáš, že jsi yaoistka…“
Ta malá potvora to udělala schválně, napadlo ho. Chtěla ho tím vyprovokovat, aby to Nanamimu řekl. Homura nejistě pohledem přejel po Nanamiho tváři.
„Nanami, já…“ začal a hlas se mu neznatelně třásl. „Já…“ Ale nebyl schopen pokračovat. Ještě to nedokázal. Bylo to pořád příliš čerstvé.
„Chci říct…“ Odvrátil hlavu a ten okamžik byl najednou pryč. Nanami překvapeně zamrkal a uhnul pohledem. Jen doufal, že nezrudne jako rajče a Homurovi nedojde, jak dychtivě čekal, co příjde po tom Já. Homura sklonil hlavu k lékárničce a prohrábl její obsah.
Bylo to poprvé, co se Homura pokusil vyslovit. Ale pořád za Nanamim řádně zaostával. Ten už měl totiž na kontě víc jak patnáct marných pokusů.

„No to si ze mě děláš legraci! To nemůžeš myslet vážně!“
Hibiki právě prodělával tak strašlivý záchvat smíchu, že i Ritsuka cítila, jak jí škubou koutky. Ale zakázala jim se zvednout do úsměvu. To bylo proti jejímu vyznání.
„Mohl by ses uklidnit?“ zeptala se s předstíraným rozčilením. Ve skutečnosti měla ze sebe samotné upřímnou radost a i když se jí to bylo velice proti srsti, Hibikiho komplimenty jí dělali dobře.
„Pro-promiň, ale to prostě nejde! Ty jsi vážně na rodiče vybalila veškeré svoje yaoi a jen tak jim oznámila, že ho už dva roky tajně čteš, jen proto…. jen proto, abys dohnala Homuru k tomu…“
„…aby se zamyslel nad tím, co mi řekl na Nový rok. Jasně říkal: Svěřím se mu, až ty se přiznáš!“ pokrčila rameny Ritsuka. Byla si vědoma, že to nebyl slib jako takový, ale bylo jí jasné, že Homura se nad tím ve svém zoufalství zamyslí. Tedy na to alespoň spoléhala.
„Ty jsi vážně úžasná!“ Hibiki si hřbetem ruky otřel slzy smíchu.
„To nepopírám, ale zase tak vtipné to nebylo,“ klidnila ho Ritsuka, i když si neodpustila samolibý úšklebek.
Hibiki přikývl, ale stále se uculoval. „A? Jaký to mělo efekt?“
Ritsučin skoro-úsměv byl rázem pryč. „Skoro žádný. Nevím, jestli spolu mluvili, ale podle všeho se nic nezměnilo. Jen Seiji byl trochu mimo zbytek večera, ale to s tím nemusí souviset!“
Ritsuka si povzdechla. „Jaký je trest za bratrovraždu a následnou bratropřítelovraždu?“ zeptala se a unaveně složila hlavu do dlaní.
„Bratropřítelovraždu?“ povytáhl Hibiki obočí. „Myslím, že už ti to vážně začíná lézt na mozek!“

Velký Yuu se zadíval na displej svého mobilu a podrážděně zavrčel. Číslo je nedostupné, stálo na něm.
„Zatraceně!“ Odplivl si a odhodil mobil do rohu místnosti, kde se odrazil od podlahy, odštípl kus omítky na zdi a znovu spadl na dřevěné parkety.
Tohle ho vážně iritovalo. Ten malý bastard ho bez jediného zaváhání zradil a paktoval se s jeho protivníkem, na kterého si brousil zuby už přes půl roku.
Yuu si vzpomněl na ten den, kdy se měl s Homurou poprvé sejít. Znovu se v něm začala vařit krev. Bylo to pro něj ponížení a tak se trochu vybil na Nanamim. A on to začal brát osobně, i když se v podstatě skoro nic nestalo.
A pak když se s Homurou konečně setkal tváří v tvář, když ho měl na lopatkách, tak se Nanami objeví a všechno mu zničí.
Yuu převalil nezapálenou cigaretu po rtech a zatnul pěsti, když si vzpomněl, jak ti dva pošramotili jeho pýchu. To se mu nikdy předtím nestalo. A oni to zvládli dohromady hned dvakrát. Podruhé, když si chtěl užít s tou malou zrzkou z jejich školy a oni mu to překazili.
Zvedl se z pohovky, z níž se bokem valil ven molitan výplně, došel k oknu a vyhlédl ven. Měl výhled na jednu ze starých čtvrtí, kde domy byly už vybydlené betonové kvádry. Ve vytlučených oknem byla vklíněná lepenka a zdi krášlily oplzlé nápisy.
Tohle těm dvoum nemohlo jen tak projít. Dvakrát ho zesměšnili. Mysleli si, že ho poníží, ale to by to nesměl být Velký Yuu.
Sklonil se pro mobil. Měl naštíplý kryt, ale jinak vypadal v pořádku.
Otevřel ho a navolil číslo.
Tohle bude někoho ještě mrzet a on to rozhodně nebude.
Někdo by si myslel, že Yuuovi už ta ponížení stačila, ale on byl rozhodnutý vše vrátit i s úroky. Pýcha mu zaslepila rozum, který se na něj pokoušel křičet, jakou dělá blbost. Yuuovi totiž v hlavě tepala jediná myšlenka, která překrývala všechny ostatní, která pulzovala a chtěla být vyslyšena. Myšlenka na pomstu, která měla být všechno, jen ne příjemná.
Každý má své slabiny. A ti dva, Homura Seiji a Nanami Shirogane, je mají určitě taky. Stačí je jen najít. A nikdo nebyl v hledání slabin tak dobrý jako Yamamoto Yuuri.

První překážka se však objevila dřív, než čekal. A přitom ta překážka měřila dohromady sto padesát sedm centimetrů. A problém byl, že odmítala mluvit.
„Nic se ode mě nedozvíš, Yuuri,“ odfrkl si znechuceně Aiiro a založil si ruce na prsou. Na tváři měl výraz naprostého opovržení. Yuu zapraskal klouby a sotva znatelně kývl k bandě svých poskoků, kteří stáli opodál.
„Mě nezastrašíš. A možná proto ze mě nedostaneš žádnou informaci. Hnusí se mi tvoje způsoby a i když jsem zvyklý na lecco, někomu jako ty pomáhat nebudu. Chce se mi z tebe zvracet!“
Velký Yuu hrdelně zavrčel a sjel rukou ke kapse, kde klidně vyčkával jeho nůž.
„Myslel jsem, že ty informace prodáváš komukoliv!“ zasyčel, ale Aiiro nehnul ani brvou. Možná to bylo proto, že na zídce několik metrů od nich sedělo několik jeho přátel, z nichž přinejmenším dva patřili na seznam obávaných pouličních protivníků.
„Většinou ano, ale ty jsi taková výjimka. Tobě bych ani neřekl, kterým směrem je metro!“ Yuu na něj nenávistně upřel temně šedé oči a pomalu se nadechl, až mu nezapálená cigareta v koutku poskočila. Aiiro jeho pohled pevně opětoval. Dělil je téměř půlmetrový výškový rozdíl, ale Yuuovi se stejně nechtělo pouštět se do rvačky, protože si nebyl jistý, jak by skončila. Škola Buuruhoni byla vždycky trochu mimo společenstvo rváčů.
„Takže ty mi informaci nedáš?“ zeptal se nakonec pomalu.
Aiiro se ušklíbl. „Konečně ti to došlo.“ V hlase mu zaznívalo pohrdání. „Nedám a věř mi, že nikdo na téhle straně města taky ne. Stačí mi jeden telefonát. Říkám ti, nech ty dva na pokoji!“
Velký Yuu nechápavě zamrkal. „Koho?“ zatvářil se naoko překvapeně, ale v duchu už drtil Aiirovu hlavu mezi stoličkami.
Aiiro z kapsy vytáhl jahodové mikádo a zasunul si ho mezi rty. „Vím, o co ti jde. Mám IQ asi šestkrát vyšší, než celá ta tvoje parta dohromady. Nech Homuru a Nanamiho na pokoji, protože jinak se postarám, abys hodně litoval!“
Velký Yuu povytáhl obočí a rukou stále spočíval kousek od kapsy s nožem. „Myslel jsem, že ty vždycky jdeš na vlastní pěst. Jsi jen informátor, nepleteš se do osobních věcí svých zákazníků!“
„Dělám i výjimky. A hlavně… Homura-san byl můj zákazník dřív než ty, drahý Yuuri.“
Yuu při zvuku svého jména zavrčel a z kapsy vytáhl nůž. Moc pomalu. Jeden z Aiirových společníků se mu bleskově objevil po boku a sevřel mu zápěstí ocelovým stiskem. „Tohle ani nezkoušej,“ zamumlal a probodl ho tmavě hnědýma očima.
„Chidori, uklidni se!“ okřikla ho černovlasá dívka, která stále seděla na zídce. Chidori chvíli vypadal, že Yuuovi jednu vrazí, ale nakonec ho přece jen pustil a o několik kroků couvl. Yuu po něm střelil nenávistným pohledem. Nenáviděl tyhle partičky. Neměli vůdce a každý člen měl stejné pravomoce.
To on si to uměl zařídit. Nikdo se proti němu neodvážil vystoupit.
„Dobře. Chápu. Informace si seženu jinde. Ale vy si pamatujte, že na vás taky dojde!“ Poslední větu řekl k celé partě, která si ho bez zájmu měřila jako kdyby nebyl víc, než šváb běhající mezi kameny na cestě.
„Už se těšíme!“ zavolal za ním ještě zelenovlasý kluk v černozelené vestě, když i s celou partou odcházel, ale Yuu se neotočil. Aiiro jako informátor zklamal. Musí si sehnat informace jinde.
Tušil, kdo by mu mohl pomoct.
A tušil správně.

Do té čtvrti se většina jeho bandy bála. Velký Yuu se na ně osočoval jako na zbabělce, ale samotnému mu běhal mráz po zádech, když procházel mezi vysokými domy jednolité šedé barvy, které nevkusně trčely k nebi. Ulice byli zanesené odpadky a místy se mezi nimi rozvalovali opilci vyspávající kocovinu. Velký Yuu šel po chodníku a za každým loktem mu nejistě vykukovali dva z jeho nejvěrnějších přívrženců.
„Yuu, jsi si jistý? Nemůžeme je nechat být?“ zeptal se nejistě jeden z nich, ten s vyholenou hlavou a obočím plným falešných piercingů. Vyděšeně těkal očima po individuech, která míjeli.
„Debile! Nana si to vybral sám!“ odsekl úsečně Yuu a odplivl si. Jen tak tak minul botu jedné ne příliš oblečené dívky, která kolemjdoucím nabízela… jisté služby.
Yuu pohodil hlavou, protože mu do čela v jednom kuse klouzala nagelovaná ofina a zabočil do jedné z postranních uliček. Rychle prošel úzkým průchodem, minul několik přeplnených popelnic, překročil skvrnu, která rozhodně nebyla rajčatová omáčka, až konečně stanul před nevýraznými plechovými dveřmi. Na okamžik se zastavil, než vešel dovnitř. Oba jeho kumpáni mu šli v patách.
Velký Yuu si odkašlal a prudce dveře rozrazil. Futra se otřásla a hrozila, že vypadnou ze zdi, Yuu jimi však rychle prošel a bez zaváhání vyběhl únikové schodiště, které se stáčelo do patra.
Dorazil do temné místnosti, která páchla po starém jídle, potu a zatuchlém alkoholu. Yuu se zašklebil a rozhlédl se. Naproti dveřím zářil do zešeřelé místnosti jeden monitor proti němuž se rýsovala silueta.
Yuuovi společníci se současně chytili za nos a pokoušeli se potlačit dávivý reflex, který u nich odporný zápach vyvolal. Velký Yuu se už však soustředil na osobu sedící u počítače.
„Chci informace!“ řekl tím nejdrsnějším hlasem, jaký vykřesal z hlasivek.
Člověk za počítačem se zasmál, ale neotočil se. „Překvapivě. Proč jinak bys mě přišel navštívit, nemám pravdu, Yamamoto-kun? Přivedl sis kamarády? Zdravím, Kobayashi-kun, Souta-kun!“
Dva Yuuovi patolízalové, kteří se vážně jmenovali Kobayashi a Souta, o několik kroků couvli a vyměnili si vyděšený pohled. Dost je zarazilo, že hlas, který je oslovil byl ženský.
Velký Yuu přešel přes pokoj a postavil se vedle stolu, na kterém spočíval počítač. Žena v křesle seděla v tureckém sedu, na sobě měla vytahaný svetr a tmavé vlasy se jí zplihle lepily na čelo. Yuu se nedivil, že tohohle informátora moc lidí nevyužívalo. Tahle žena byla naprosto izolována od světa venku.
„Chci vědět o Nanovi a tom, kterému říkají Midoriakijský démon. Homura Seiji, se jmenuje. Znáš je, nemám pravdu?“
Žena zvedla kalné oči a mátožně se usmála. Yuuovi přejel mráz po zádech. „Jistě, že je znám. Ale záleží na tom, co mi nabídneš!“
Yuu z kapsy vytáhl štos bankovek a položil je vedle klávesnice.
Žena k nim vztáhla ruku, vrchní z balíčky vzala mezi prsty a slastně k ní přičichla. Pak jí opět odložila a stočila pohled zpátky k Yuuovi.
„Zajistil sis mé služby! Ale ty dva malé pošli radši pryč. Pokud nechceš připlatit!“
Yuu kývl na Kobayashiho a Soutu, kteří s vděkem opustili místnost. Pak se opřel o stůl a čekal. Žena chvíli tupě zírala do monitoru, než se usmála.
„Chceš jim uškodit, viď? Najít jejich slabiny!“
„Přesně tak!“
„V tom případě by tě mohlo zajímat, že…“
Velký Yuu se zle usmál. Už věděl, že tenhle rozhovor pro něj bude moc užitečný. „Že…?“ zeptal se nedočkavě. Žena před ním se se škodolibým úsměvem uvelebila v křesle a prstem laškovně přejela Yuuovi po předloktí.
„Mohlo by tě zajímat, že tvá drahá bývalá pravá ruka se nám zamilovala…“

Přesně o jedenáct minut později vyšel Yuu z místnosti naprosto spokojený.
Přesně o dvacet sedm dní později došlo ke konečnému střetu mezi Velkým Yuuem a Homurou.