Sparkless/Marionette - Vánoční speciál

>Helois< Veselé Vánoce, Mari-kůn.
>Marionette< Tobě taky.
>Helois< Tak co je u vás nového?
>Marionette< Co yb mělo být nového?
>Helois< Ale no tak, už dlouho jsem nedostala žádnou pohádku. Mohl bys to považovat za takový malý vánoční dáreček!

Homura se usmíval jako idiot a pozoroval svého přítele, který popobíhal od jedné výlohy k druhé a každou chvíli na něj halekal, aby se šel na něco podívat. V příštím okamžiku si ale všiml něčeho ve vedlejší výloze a jeho pozornost byla odvedena zase jinam. A tak tam Homura jen tak stál, opíral se o rozcestník, jehož šipky trčely do všech směrů.
Odhrnul si vlasy z očí a rozhlédl se. Po obou stranách ho míjeli rozjaření lidé, kteří stejně jako oni dva na poslední chvíli zařizovali vánoční nákupy. Nákupní centrum šumělo hovorem a na každém rohu visely nějaké vánoční dekorace. Ve velkém atriu stál živý vánoční strom ozdobený tmavě rudými koulemi, stříbrnými lametami a blikotavými světélky.
„Seiji, pojď sem!“ zavolal na něj Nanami znovu a mával rukou, aby upoutal jeho pozornost.
Homura si s úsměvem povzdechl a pomalým krokem vyrazil směrem k němu. Nanami seděl na bobku před výlohou hodinářství a s prstem přitisknutým na sklo výlohy ukazoval na jedny hodinky.
„Myslíš, že by se tátovi líbily?“ zeptal se ho a zvedl k němu čokoládově hnědé oči. Homura se naklonil blíž k výloze a pokrčil rameny.
„Je to jenom na tobě,“ řekl pobaveně, když si všiml Nanamiho váhavého výrazu. Jeho přítel byl ve vybírání a nakupování dárků skoro stejně beznadějný jako jeho nejmladší sestra.
„Když já nevím. Od toho tě tady mám. Abys mi řekl: Ano, Shirogane, je to úžasný nápad, určitě se mu budou moc líbit, miluju tě!“ zamračil se na něj Nanami, což u Homury vyvolalo potutelný úsměv.
„Musíš se naučit trošku samostatnosti, Shiro.“
Nanami se na něj zamračil ještě víc a znovu se zkoumavě zadíval na hodinky. Homura se narovnala protáhl si záda. Tohle byly jejich třetí společné Vánoce (vlastně druhé, co byly oficiálně spolu, ale ty první do toho počítaly taky) a už podruhé musel absolvovat tuhle komediální tragédii vybírání dárků.
„No tak, Seiji…“ zakňučel Nanami, ale Homura znovu pokrčil rameny.
„Já už vybráno mám. Teď už je to jen na tobě,“ řekl a jako důkaz pozvedl loket na němž měl pověšeno několik tašek.
„Fajn, fajn,“ oddechl si Nanami poraženě a vytáhl se na nohy. „Tak já mu je vezmu,“ dodal, když si všiml Homurova pobaveného pohledu.
„No vidíš, že to jde.“

„Kamishiro?“
„Máme.“
„Hibari?“
„Jo.“
„Jun?“
„Taky máme.“
„Sayuri?“
„Um… jo. Tu taky.“
„Kouzelní kmotříčci?“
„Mohl bys jim tak přestat říkat?“
Shimeji se zašklebil a podepřel si bradu dlaní. Remyuu, který seděl u titěrného stolečku naproti němu, sklonil rozcuchanou hlavu nad kus papíru, který měl zatížený poloprázdným kelímkem kapučína, a tužkou se zamyšleně ťukl do brady.
„Myslím, že pro oba dva něco mám. Jenom si budu muset vzpomenout co,“ dodal trochu nejistě a zaklonil hlavu, jako kdyby odpověď byla napsaná na stropě.
„Stejně to nechápu. Napíšeš si seznam lidí, kterým musíš koupit dárek, ale nenapíšeš si k nim, co jim chceš koupit. A navíc si je zapomínáš odškrtávat, takže nevíš, jestli už jsi jim ten dárek už pořídil,“ zavrtěl Shimeji hlavou.
„Nech mi můj systém na pokoji, posledních pár let fungoval perfektně! Jen za poslední rok mi přibylo nějak moc lidí.“ Remyuu se natáhl a ukradl Shimejimu hranolku.
Shimeji se tomu musel usmát. Přece jen, přibyl i on sám. Vytáhl z kartonové krabičky kuřecí nugetku a kousek jí uždíbl.
Remyuu dál zíral do svého seznamu a bylo na něm vidět, že horečně přemýšlí. Najednou se nepřímil a udeřil se dlaní do čela. Shimeji jen povytáhl obočí a dál klidně přežvykoval kus kuřete.
„Tak na koho jsi zapomněl?“ zeptal se a snažil se, aby nezněl příliš sarkasticky.
„Krucinál,“ zamručel Remyuu, „úplně jsem zapomněl na Lee Moona! A přitom bych přísahal, že jsem si ho někam napsal…“ Obrátil papír na druhou stranu a zahleděl se na ní, jako kdyby čekal, že se na ní Lee Moonovo jméno samo objeví. Byla tam ovšem jen Shimejiho kresbička hrošíka s vánoční čepičkou.
„Ty vážně nenecháš ležet nepokreslený jediný kus papíru. Co to má být?“ zeptal se ho s vážnou tváří.
Shimeji se nevinně zaculil. „Hrošík. S vánoční čepičkou.“
Remyuu se na kus papíru znovu zadíval. „To je zlozvyk, víš? Minule jsem šel na zkoušení z chemie a profesorka otevřela můj sešit na uhlíku. Pamatuješ si stránku s uhlíkem, Shimeji?“
Zrzek se na okamžik zamyslel a sáhl po dalším kousku kuřete. „Uhlík, uhlík… to byla ta…“
„Ano, to byla ta malinká zoo čítající zebru, slona, dalšího hrocha, krokodýla, lamu a žirafu jejíž krk přesahoval až na stránku s dusíkem.“
„A co sensei říkala?“
Remyuu se sotva znatelně začervenal a odhrnul si pramen vlasů za ucho. „Příště se to naučte líp, pane Watanabe, a prosím, mohl byste pořídit panu Kaedovi nějaký skicář, ne, že bych neuměla ocenit umění, ale do hodin chemie to přece jen nepatří.“
Shimeji si nemohl pomoct a jednoduše rozesmál tak nahlas, až se po něm ohlédlo několik pohoršených rodičů, kteří se právě pokoušeli zabránit svým dětem, aby si celý obličej zamatlaly kečupem.

„Tak už víš u koho budeš o Vánocích?“ zeptal se Homura, zatímco Nanami zasunoval krabičku s hodinkami do jedné z tašek, které měl pověšené na předloktí.
„U koho bys řekl?“ usmál se Nanami a jak vyšli podél obchodů, jemně, ale zřetelně se o něj otřel ramenem.
„Dobře, zeptám se jinak. Ke komu jedeme den po Vánocích a ke komu až den potom?“ Homura byl donucen slíbit, že jak k rodině Nanamiho mámy, tak Nanamiho táty přijede o Vánocích s ním. Na jednu stranu ho to potěšilo, ale na druhou… ani jedna z rodin pořád nevěděla, že jsou spolu. Chystali se jim to říct po složení zkoušek prvního ročníku vysoké školy, což mělo být za pár měsíců.
„První jsem myslel, že zajedeme za mámou a za tátou až pak. Necháme Soru, ať se pořádně natěší.“
„To není legrace, Shiro.“
„Co myslíš? Že se do tebe zamilovala moje nevlastní matka? Mně to připadá HROZNĚ legrační.“
Homura se zatvářil uraženě. „No tak, měl bys žárlit a takové ty věci okolo, ne?“
Nanami se pobaveně ušklíbl. „Promiň, ale na Soru vážně nemám potřebu žárlit. Už mi není šestnáct, na to nezapomínej, fešáku.“
„Jistě, stejně jako jsi neměl potřebu žárlit na Meiko.“ Homura ho volnou rukou objal okolo ramen, přitáhl si ho k sobě a rychle ho políbil do vlasů. Vůbec si nevšímal překvapených pohledů kolemjdoucích. Někdy přemýšlel o tom, jak je možné, že to jeho rodiče neví, protože občas byli… hodně průhlední. Obzvlášť před třemi měsíci, kdy měli výročí. Neslavili ho totiž jako normální páry v den, kdy spolu oficiálně začali chodit, ale v den, kdy se seznámili, protože se shodli na tom, že to s nimi už od začátku bylo na jedno brdo. V den jejich druhého výročí byli, podle slov Homurovi starší mladší sestry, jako hrdličky.
„Určitě ti nevadí, že musíš se mnou?“ zeptal se Nanami a nechal si od Homury rozcuchat vlasy.
„Proč by mi to mělo vadit?“

„Jak jde ta nová hra?“ zeptal se Shimeji a zahleděl se přes zábradlí do hlavní haly nákupního střediska, kde poblikával velký vánoční strom.
„Jsem zpěvák, ne herec. Někdy mám pocit, že jim tam dělám ostudu,“ pokrčil rameny Remyuu a zadíval se stejným směrem jako Shimeji. Jedno malé dítě se zrovna pokoušelo odnést zpod stromu velký falešný dárek v blýskavém obalu, zatímco jeho mladší sourozenec soustředěně hladil vycpaného plyšového ledního medvěda.
„Ale kuš.“
„Někdy by ses na nás mohl přijít podívat. Už jsi tam nebyl ani nepamatuju,“ řekl Remyuu vyčítavě a založil si ruce na hrudi. Shimeji se na svého přítele zamilovaně usmál.
„Víš, že mám moc práce s přijímačkami.“
„Jasně, jasně,“ odfrkl si Remyuu a protáhl se. „A je to pořád moje chyba,“ dodal a šibalsky se na Shimejiho zaculil.
„Protože kdyby nebylo mě, už bys měl všechno hotovo, byl bys v klidu a randil bys teď s nějakým ubohým prvákem, který by ti visel na rtech a hrozně by tě obdivoval, ale ty bys ho měl jen jako takové povyražení.“
Shimeji se přes stolek naklonil k Remyuovi. „A na co myslíš, že mám tebe?“ zeptal se a na tváři měl tak vážný výraz, že by mu to Remyuu možná i sežral, kdyby ho neznal. On ho ovšem znal a tak si podepřel bradu dlaněmi a upřel na Shimejiho ledově modré oči.
„No, co já vím, tak protože nikdo jiný s tebou není schopný vydržet dýl než dva týdny,“ řekl a každé slovo vyslovoval s precizností chirurga a pod stolem přejel Shimejimu dlaní po koleni.
Ten těžce polkl a pohled upřel někam za Remyuovu hlavu.
„Fajn, už se mi to všechno vybavuje,“ přikývl malátně.
„Tak vidíš,“ usmál se Remyuu, ruku zase stáhl a sáhl po kelímku, který stál před ním na stole. Shimeji pořád působil dojmem, že přemáhá chuť po něm přes stolek skočit. Remyuu se lišácky zazubil a kloubem ukazováčku si přejel přes ukázkově rovné zuby.
Shimeji si prohrábl zrzavé vlasy a skousl si spodní ret.

„Tak co tomu říkáš?“
Homura tomu říkal hodně, ale tušil, že většinu těch věcí by nebylo zrovna vhodné říkat uprostřed obchodu. Přejel Nanamiho pohledem a promnul si bradu, zatímco sám sebe přesvědčoval, že jsou Vánoce a tyhle myšlenky by si mohl odpustit.
„Um… vypadá to dobře,“ řekl nakonec a diplomaticky pokýval hlavou.
Nanami se na něj pochybovačně zadíval a otočil se čelem k zrcadlu v kabince. Popotáhl si lem trika a rozmáchl rukama, jako kdyby se chtěl přesvědčit, že mu je. Homura za jeho zády se mu díval přes rameno, až se jejich pohledy v zrcadle střetly.
„Vážně,“ dodal Homura, protože měl pocit, že se to od něj očekává.
Nanami se po něm ohlédl a černé vlasy se mu svezly do čela. Dostal od matky rozkaz koupit si na Vánoce nějaké slušné oblečení a právě si zkoušel bílou košili s rukávem po lokty, černou vestu a podle Homurova názoru až hříšně úzké černé kalhoty.
„Myslíš, že tohle je dostatečně slušné?“ povytáhl Nanami obočí a udělal před Homurou elegantní piruetku.
„Ještě by to chtělo motýlka a cylindr, ale jinak jsi dokonalej.“ Homura se opřel o stojan, na který zákazníci věšeli oblečení, které si zkoušeli, ale už nevěděli, kde je vzali.
„To vůbec není k smíchu. Máma řekla něco slušného. Co si představuje pod pojmem slušný?“
Homura pokrčil rameny a nakoukl do stojanu opodál. Povytáhl rukáv čehosi, co vypadalo jako sako Michaela Jacksona. Nanami překvapeně zamrkal, načež vyprskl smíchy.
„Dobře, tak to ne,“ přikývl poraženě Homura a vytáhl z věšáku svisle pruhované kalhoty, za které by se styděl i klaun.
„Zkus to ještě jednou,“ nabádal ho Nanami a vlezl zpátky do kabinky, aby se převlékl. Homura mezitím štrachal mezi regály a měl pocit, že každý kus oblečení je horší a horší. Nanami se vedle něj objevil ve chvíli, kdy kritickým zrakem hodnotil jakési triko, které působilo dojmem, že je sešité z deseti jiných, naprosto neladících kusů šatů.
„Tohle asi není to, co si tvoje máma představovala,“ řekl zamyšleně a podržel ramínko v úrovni Nanamiho ramen. Tomu se samozřejmě nepodařilo udržet si vážnou tvář a jeho ruku odstrčil.
„Jestli by ze mě chtěla cirkusáka, možná,“ povytáhl Nanami obočí, zatímco Homura vracel ramínko do stojanu.
Trvalo dalších deset minut, než našel temné modrou košili a světle šedé kalhoty, které oba dva zhodnotily jako vhodně decentní.
„Takže tyhle?“ zeptal se Nanami naposledy a zkusmo v nich prošel mezi zkušebními kabinkami.
„Já říkám ano, ale rozhodnutí je na tobě,“ odpověděl Homura potutelně.
„Nech toho, Seiji, dneska už toho bylo dost,“ usmál se varovně Nanami a zastavil těsně před ním.
„Čeho myslíš?“ Homura se zatvářil nechápavě, ale Nanami ho v příští chvíli chytil za límec, políbil a vtáhl k sobě do kabinky. Homura se nevzmohl na odpor.

„Naši chtějí vědět, jestli přijdeš po Vánocích na večeři. Bude tam i Ichirou. Samozřejmě chodit nemusíš, jestli nechceš,“ řekl Shimeji a po očku sledoval Remyuovu reakci. Ten se zastavil a zamyslel se. Se Shimejiho rodiči se už viděl mockrát a trapně mu bylo jen poprvé, kdy se s nimi seznámil.
„Proč ne,“ pokrčil rameny nakonec a usmál se.
Shimeji si v duchu úlevně oddechl. Bylo to zvláštní, ale navzdory tomu, že jeho rodiče dlouho odmítali uvěřit, že je skutečně gay, když jim představil Remyua, okamžitě si ho oblíbili. Remyuu se totiž poprvé projevoval jako naprostý šmudla. Neřekl mu, že v restauraci, kam šli, čekají jeho rodiče a tak byl celý večer rudý jako rak, zakloktával se a byl jednoduše k pomilování.
„Což mi připomíná,“ vytrhl ho najednou Remyuův hlas ze zamyšlení, „že máma si nedávno stěžovala, že tě už dlouho neviděla. A tátovi se vyhýbáš jako čert kříži.“
„Protože mě nemá rád,“ pokrčil rameny Shimeji. „Taky by ses vyhýbal našim jako čert kříži, kdyby se na tebe pokaždé mračili, jako kdybys mě měl každou chvíli zavraždit.“
Remyuu pohoršeně mlaskl. „Táta není zas tak hroznej,“ snažil se Shimejiho uklidnit, i když sám věděl, že to není pravda. Jeho otec Shimejiho vážně neměl rád. Dával mu za vinu, že se z Remyua stal gay. Remyuu mu nebyl schopen vysvětlit, že by to přišlo tak jako tak.
„On si na tebe časem zvykne,“ dodal, když si všiml Shimejiho nepříliš přesvědčeného výrazu.
Minuli mladou dívku, která rozdávala kupóny do nějakého obchodu a zahnuli za roh, když do nich zničehonic někdo vrazil. Shimeji už se chtěl ostře ohradit, když tmavovlasá postava, která je div neporazila vzhlédla a překvapeně zamrkala.
„Omlouvám s-jé, ahoj,“ zazubil se Nanami a o krok ustoupil.
„Nanami-kun,“ řekli oba dva unisono a překvapeně se po sobě podívali. Nanami si urovnal límec bundy a trochu rozpačitě si prohrábl dlaní vlasy.
„Pardon,“ omluvil se ještě jednou Nanami, to už se ale zpoza rohu vynořil i Homura. Na tváři měl svůj klasicky cynický výraz. „Já ti říkal, ať tu nelítáš jako pometlo, že akorát někoho porazíš.“ Když si všiml, do koho to vlastně Nanami naběhl, ušklíbl se.
„A ještě jim tu kazíš rande,“ dodal.
Shimeji a Remyuu najednou vypadali, že je hrozně zajímá vzorek dlaždic, které tvořily podlahu. Nanami ustoupil až k Homurovi a šťouchl ho loktem do boku. „No tak, nech toho,“ řekl vyčítavě, ale na tváři měl stejný výraz jako on.
„To… my… ehm..“ zkusil něco odpovědět Remyuu, ale pořád si v přítomnosti těch dvou připadal trochu nepatřičně. Ti dva byli tak vzorovou ukázkou fungujícího vztahu, až ho to někdy zaráželo. Zajímalo ho, jestli skutečně neměli jedinou krizi, nebo to jen velice dobře tají.
„No, nebudeme zdržovat,“ usmál se Homura, což Remyuův pohled zavrtělo ještě hloub do podlahy, protože pro Homuru měl vždycky trochu slabost. Nebyl to sice Shimeji, ale nemohl si prostě pomoct.
„Veselé Vánoce,“ zavolal za nimi ještě Nanami, než vyrazil podél obchodů dál.
„Vám taky,“ houkl nazpátek Shimeji a Homura na ně ještě stihl mávnout, než s povzdechem následoval svého přítele.
„Shirogane, počkej na mě!“ zavolal za ním, Nanami se ale jen otočil a zakřenil se jako malé dítě. Remyuu a Shimeji ještě viděli, jak Homura Nanamiho dohonil, chytil ho okolo pasu, takže oba dva divže neskončili v okrasné fontánce.
„No… veselé Vánoce,“ pokrčil Remyuu rameny a kývl na Shimejiho. Oba vyrazili opačným směrem, než kterým vypálil Nanami s Homurou v závěsu. Doufali, že už je další známí neporazí.

Aiiro to celé pozoroval z prvního patra. Jeho společnice se celou dobu přiblble culila, což ho dovádělo téměř k nepříčetnosti.
„Můžeš toho nechat?“ zeptal se jí a zatvářil se, jako kdyby se ho její výraz osobně dotkl.
„Promiň,“ zašklebila se. „Prostě si nemůžu pomoct.“
Aiiro protočil oči a vytáhl z krabičky, kterou měl v kapse, další mikádo. To si zasunul do koutku a naklonil se přes zábradlí do átria.
„Jsou Vánoce, mohl bys mi dovolit trochu zábavy,“ dodala. Aiiro povytáhl obočí tak vysoko až mu zmizelo v černých vlasech.
„Zábava? Tobě přijde očumování párů gayů v obchoďáku jako zábava?“ zeptal se a nechápavě zavrtěl hlavou. Blondýna se na něj usmála a poplácala ho po hlavě jako kdyby byl pes.
„Musíš se ještě hodně učit, abys pochopil složitost mého génia, Aiirinko,“ řekla.
Aiiro se na ni zahleděl zářivě zeleným pohledem, který naznačoval, jak blízko potencionální vraždy se nachází, a její ruku znechuceně odstrčil.
„Neříkej mi tak,“ prskl podrážděně, „úchyle.“
Blondýna se pobaveně zasmála. „Tobě taky veselé Vánoce.“

Přesně o pět minut později Homura a Nanami narazili na větvičku jmelí, kterou se pro jistotu rozhodli ignorovat.
Přesně o sedm hodin a devět minut později si Remyuu vzpomněl, že zapomněl na dárek pro Yoshina.