Spisovatel

Bezděčně se toulal městem a zoufale přemýšlel, kde by to mohl najít. V náručí nějaké ženy? V odlescích mraků, které sledoval v malém jezírku v parku? Že by mu to vítr navál do hlavy mezi chvílemi, kdy si hraje s listy na stromech? Nebo snad ve společnosti několika skleniček dobrého pití? Zkoušel vše, ale inspirace byla stále stejně vzdálená jako jeho dětská léta. A tak dál bloumal, kopal do kamínků na cestě, posedával na schodech před kostely a divadly, snažil se nasát cokoli, co by ho opět posadilo do křesla za psací stroj a pomohlo jeho rukám napsat něco, vlastně cokoli. Už rok se mu nepovedlo ze sebe dostat nic.

Pošoupnul si kabát více pod sebe, aby mu na záda nelezlo to sychravé počasí, které se v posledních dnech probudilo. Ze všech stran se ozývalo radostné výskání a drobné cupitání. Až teď si uvědomil, že skončil u dětského hřiště. Zídka, na které seděl, byla tak akorát, ani blízko, ani daleko, ani nízká, ani vysoká. Líbila se mu. Chvíli takhle okouněl a pozoroval drobotinu úporně si hrající na všem, co jim bylo na hřišti poskytnuto. Malá holčička si místo zabrané houpačky vybrala za cíl útoku jakousi provazovou prolézačku, ještě mladší bojovník vyměnil klacík, kterým bojovně soupeřil se stromem, za kolotoč. Další klučík neúnavně točil něčím, co mělo tvar mističky, a v čem bylo už lehce nazelenalé děvčátko. Kolem toho všeho postávaly maminky a tatínkové, po očku pozorující své ratolesti a debatující o tom, jak pěkně děťátka rostou, chodí, batolí se, papají, kakají a všelicos, o čem se takoví rodiče mezi sebou baví.

Z tašky si vytáhl malý bloček a začal si čmárat. V tom ho něco zatahalo za nohavici. Udiveně se podíval za notýsek a tam na něj valil kukadla ten malý točící ďáblík. A jen ten jeden pohled mu stačil, aby se v něm to Něco opět probudilo. Oči plné nevinnosti, naivity a zároveň nezměrné moudrosti a nekonvenčního pohledu na svět. Klučík natáhl ručičky a on ho vytáhl na zídku a posadil vedle sebe. Takhle spolu seděli nějakou chvíli, v tichém porozumění a mírumilovné atmosféře. Ačkoli mu táhlo na čtyřicet, měl pocit, jakoby ho ten kluk dokázal alespoň v myšlenkách vrátit do dětských let a probudila se v něm chuť vyzkoušet všechny prolézačky na hřišti, sebrat ten klacík a porazit strom, pobíhat bez omezení, zvláště psychického, zakopnout a nebát se, kdo všechno vás při tom viděl. Chtěl si otřít pusu od zmrzliny do trika a riskovat tak akorát napomenutí od mámy. Nemít závazky u vydavatele, který každý týden vyhrožuje, že s vámi ukončí smlouvu, netrávit večery s přáteli rádoby intelektuálními hovory a bát se, abyste náhodou neřekli něco, co by odsoudili jako nedostačující jejich inteligenčním a názorovým výšinám.

„Jak se jmenuješ?“ utrousil najednou.
„Vidíš, jak ty vlnky běhaj? Skolo jako já, když si hlaju na letadlo,“ zněla klučíkova odpověď.

Zadívali se na sebe a on pocítil pouto, dojem pochopení. Už na to nebyl sám. K té obrovské stěně, co se v něm stavěla už dobrý rok, přišel ten malý klučík, s rukama v kapsách do ní znuděně kopnul a stěna se začala bortit. Byl volný.

Kluka pohladil po hlavě, seskočil ze zídky, postavil prcka na zem a rychlým krokem vyrazil k domovu. Pak začal přidávat, až běžel. Běžel hlava nehlava, čím větší louže, tím větší dostřik, čím rychlejší, tím krásnější pocit větru ve vlasech. A pak se spustila bouřka. Letěl, vyhýbal se obřím kapkám, jiné chytal jazykem, dalšími se snažil vykreslit něco na svůj kabát. Doběhl ke svým dveřím promočený skrz naskrz, nejspíše nastydlý, s úsměvem na rtech a nápadem v hlavě. Rychle usedl a začal psát. Do stroje ťukal celé dny a celé noci. A věděl, že už ví, jak k sobě přivolat inspiraci z dávných let, jak být zase dítětem.