SLEDOVÁNÍ A STAHOVÁNÍ NA TĚCHTO STRÁNKÁCH
JE UMOŽNĚNO POUZE PŘIHLÁŠENÝM UŽIVATELŮM!



V případě, že vám naše skrývací lišty s obsahy nefungují, zkontrolujte, zda-li jste přihlášeni.


Děkujeme za přečtení.




Staří známí - část 16

Pavel s Alexem se na sebe podívali. To rozhodně nevypadá, jako přátelská návštěva, i když je Standa rodinný přítel.
„Může tu Alex zůstat? Ví o všem, však byl u bouračky jako první,“ zeptal se Pavel se sevřeným hrdlem, protože tak nějak podvědomě tušil, že to asi nebude ten důvod, proč za ním přišli.
„Nemůže. Toho se to netýká a Alex není tvůj právník. A tohle není výslech. Jen se tě potřebujeme zeptat na pár věcí,“ odmítl rezolutně Standa jeho žádost.
„Počkám na chodbě,“ stiskl Alex Pájovu ruku a zvedl se z postele. Ještě jednou věnoval Pavlovi povzbudivý pohled a odešel. Policajt za ním zavřel dveře a oba přistoupili k posteli. Standa se usadil na židli a podíval se na nervózního Pavla.
„Neboj se. Dám ti jen pár otázek a zase půjdeme,“ usmál se a položil mu ruku zdravé na rameno. „Jak je ti? Je to lepší?“
Pavel se mírně zamračil.

Proč raději nejde rovnou k věci?

Začal být nervózní čím dál víc. Takhle mu to přišlo, jako by mu chtěli říct něco nepříjemného a těmi řečičkami o jeho zdraví ho nejprve jen uklidnit.
„Jo, dobrý. Nic co by se nedalo spravit,“ odpověděl a snažil se na tváři vytvořit něco jako úsměv. „Proč jste teda přišli?“
Policajt položil na postel složky a vytáhl z ní jeden papír. Podal ho Pavlovi a zatím co on si ho četl, Standa mu vysvětlil, proč přišli.
Pavel ho však poslouchal jen na půl ucha. Zrak upřený do papíru, četl jedno písmeno za druhým a ruka se mu začala viditelně třást.
„Jak jste k tomu přišli?“ otočil hlavu po chvíli mlčení.
„Objevily se nové věci, které daly podnět obnovení případu. Například smsky, které přišly na tvůj firemní telefon. Vzhledem k tomu, co se stalo následně, došlo k ohlášení daného skutku a my jsme museli tvůj případ otevřít.“
Standa se na chvíli odmlčel. Díval se na Pavla a přemýšlel, jestli s tím vážně bude souhlasit. Moc šancí tomu nedával. Věděl, jak se k celé té věci staví. A teď, před kolegou, mu ani nemůže říct svůj vlastní názor.
„Dostaneš předvolání. Ale proto, že jsi teď v nemocnici, a kdo ví, jak dlouho tu ještě budeš, doručili jsme ti tohle oznámení osobně. Tady mi podepiš převzetí,“ vzal mu z ruky papír a položil ho na složky. Vytáhl ještě jeden a ten mu položil na stolek.
„Co když s tím nebudu souhlasit?“
Standa pohlédl na kolegu a zpátky na Pavla.

Rád by mu řekl všechno co si o tom myslí, ale teď musí reagovat jako profesionál, ne jako kamarád. Už to, že tohle dostal na starosti. Má sice jen doručit dopis a připravit Pavla na další postup, ale i tak. Kolega, který to převezme po něm, by nebyl rád, kdyby slyšel, že se v tom Standa moc angažoval a vedl s Pavlem a Petrem o případu dlouhé rozhovory. Už tak dost riskoval, když to s Petrem soukromě všechno probíral.

„To je na tvém uvážení, ale tohle si musíš přebrat. Jak budeš reagovat potom, je na tobě. Řekni mi jednu věc. Opravdu to udělal Petr?“
Po vyřčení poslední otázky se v Pavlovi všechno stáhlo. Jako by ho někdo kopl do břicha.
„Musím to podepsat levou, nebude to vadit?“ vzal nabízenou propisku, a aniž by počkal na odpověď, podepsal ten zatracený papír. Věděl, že není zbytí, ale co udělá potom, je už druhá věc. Rozhodl se už tenkrát. A nemíní na tom nic měnit, i když se potom stala spousta dalších věcí.
„Jak je na tom?“ zeptal se najednou, aby se vyhnul dalším otázkám, které nechtěl slyšet.
„Měl bys dát podnět k trestnímu stíhání, Pavle. Nemělo by mu to projít,“ zamračil se Standa. Převzal si zpátky propisku, podepsaný papír schoval do složky a zavřel ji.
„Jak je na tom?“ zeptal se znovu Pavel, ignorujíc Standovu připomínku.
„Neměl bych ti to říkat. Je to…“
„Stejně si to přečtu ve zprávě. Tak mi to řekni!“ ozval se Pavel netrpělivě a o něco ostřeji. Nechtěl se bavit o tom, co bylo. Co mu Petr udělal. Chtěl na to už konečně zapomenout.

Prostě o tom nebude mluvit.

„Pavle, teď neřešíme jeho zdravotní stav. Je podezřelý ze znásilnění a podle nových poznatků bude brán, jako možný pachatel. Víme, že nebyl sám. Kdo byl ten druhý?“
„Jak je na tom Petr?“ nemínil Pája ustoupit a ignoroval vše, na co se ho Standa zeptal. Už začínal být hodně nervózní.

Na tyhle otázky prostě nebude odpovídat. Klidně ať ho předvolají, ale prostě se už rozhodl.

Standa se podíval na kolegu. Aniž by se předem domluvili, předal mu složky a on odešel na chodbu. Jen už nechal dveře otevřené a stál hned za nimi.
„Pavle, podívej se na sebe, jak jsi dopadl. Jseš celý dořezaný, polámaný a potlučený. Můžeš být rád, že jsi přežil. Je to už podruhé, co se tohle stalo v souvislosti s Petrem. Ani netušíš, jak tvému tátovi bylo, když nevěděl co s tebou je a jestli vůbec přežiješ. A to hned dvakrát. Chceš, aby mu to pořád procházelo? Uvědomuješ si, kolik toho způsobil? Můžeme k obvinění z nehody přidat i pokus o únos, omezování osobní svobody… a mohl bych pokračovat“
„Nastoupil jsem do auta dobrovolně!“ vykřikl najednou Pavel, protože toho měl už právě dost. Nechtěl, aby mu to pořád někdo připomínal.
„Nastoupil jsi dobrovolně? A to proto máš ty modřiny na krku? Z bouračky je rozhodně nemáš!“ řekl Standa přísně a ukázal prstem na Pavlův krk. Šel prostě přímo. Nebral takové ohledy jako třeba táta. „Jel jsem s nimi, protože…“ cukl Pavle hlavou. Chtěl pokračovat, ale zmlkl uprostřed věty. Moc nechybělo a řekl by, že se bál, že Alexovi udělali to samé co jemu. To, kvůli čemu se teď tady spolu dohadují. Chytl se zdravou rukou za břicho a mírně se předklonil.
„Mám zavolat sestru?“ vyskočil Standa na nohy. V tuhle chvíli mu bylo jasné, že je nejspíš čas tohle ukončit. Věděl, že jakmile se takhle Pavel začne chovat, že skončili. A nechce jeho zdravotní stav ještě více zhoršovat dalšími otázkami.
„Ne, to je dobrý. Jen mě trochu zabolely žebra,“ zalhal Pája a narovnal se. „Řekni mi, prosím tě, jak na tom Petr je.“
Standa si povzdechl. Pootočil hlavu, aby zjistil, jak daleko je jeho kolega a pak se mírně naklonil nad postel.
„Řeknu ti jen jedno. Neví se, jestli ještě vůbec bude chodit. Ještě musí na spoustu vyšetření. Bude to teď i hodně záležet na něm a příštích pár dnech,“ opřel se rukou o postel, aby byl Pavlovi blíž. „Ale to nemění nic na tom, že kvůli němu jsi už dvakrát skoro umřel. Že tě zdrogoval a znásilnil. A podívej se na Alexe,“ mávl rukou za sebe. „Proč si myslíš, že je tak domlácený? Rozhodně ne proto, že by spadl ze schodů. Ať už dopadne, jak dopadne, tohle je věc, která nesmí projít nikomu. Přemýšlej o tom,“ narovnal se a položil Pavlovi ruku na rameno a jemně ho stiskl. „Budeš mít třicet dní na vyjádření. Rozmysli se dobře.“
„Alex říkal, že mu to udělal Robin,“ zvedl Pája hlavu a zadíval se upřeně na Standu. „Že se porvali…“ hlas mu selhal. Najednou dostal strach, že mu opravdu Petr něco udělal. Něco víc. Že to nebylo tak, jak Alex říkal. „Co mu dělali?“ zeptal se s obavami v hlase.
„To se ho zeptej sám. Já budu čekat tvoje vyjádření, Pavle,“ odmítl odpovědět na jeho otázku. „Číslo na mě máš, tak když budeš něco chtít, tak zavolej. Musím už jít.“
Standa už k tomu víc neřekl. Rozloučil se a odešel. Na chodbě se zastavil před Alexem, který už chtěl jít zpátky za Pájou.
„Měli byste si promluvit, Alexi. Myslím, že si toho máte hodně co vysvětlovat,“ kývnul na kolegu a vydal se k východu.
Alex ještě chvilku stál a díval se za nimi, jak odcházejí.

Měl by si s Pavlem promluvit? Proč? Proč vlastně přišli? Vždyť, podle toho co ví, tak Standa nedělá na dopravce, ale na kriminálce. A kvůli nehodě, by sem nepřišli. Ti se je vyžádají zprávu z nemocnice a pak si Pavla předvolají k výslechu.

Podíval se do pokoje. Pavel seděl na posteli a nepřítomně zíral na peřinu.

Že by to bylo, kvůli tomu, tomu co se stalo tenkrát s Petrem? Ale proč by si zrovna o tomhle měli promluvit, když se to jeho samotného netýká?

Vešel dovnitř a zavřel dveře.
„Jsi v pohodě?“ zeptal se Pavla, když viděl, že se ani nehnul. „Pavle?“ zeptal se znovu. Došel k němu, usadil se na kraj postele a otočil se čelem k němu. „Co po tobě chtěli?“ položil mu ruku na nohu, aby ho začal vnímat.
„Říkal jsi, že ses porval s Robinem,“ zvedl Pavel k němu konečně hlavu. „Jak to bylo doopravdy?“ zadíval se mu přímo do očí.

Nechtěl, aby mu Alex lhal. Nechtěl, aby před ním něco tajil. I kdyby to mělo být to, čeho se bojí.

Alex se na něj zaraženě díval.

Proč zrovna tohle teď vytahuje? Co to má společného s tím, že sem přišli policajti? Když už, tak Pavel o tomhle nemá vůbec páru. Jasně, policie ví, že ho zmlátili. Musel to vysvětlit, protože si mysleli, že byl účastník bouračky, když viděli, jak je dobitý.

„Jo, zkopal mě, stačí?“ odpověděl trochu nepříjemným hlasem. Měl pocit, že to všechno, co bylo, než přišel ten zatracený policajt, bylo zbytečné.
Jsou zase tam, kde byli.
„Co s tím měl společného Petr?“
„Co?“ vyhrkl Alex. Nelíbilo se mu, kam to směřuje. „Jak jsi přišel zrovna na něj?“
„Alexi, sakra!“ vykřikl Pavel a hned se chytil za žebra, jak ho tím napětím zabolely. „Udělal ti Petr něco? Nebo Robin? Tak jak to, že měl tvoji tašku u sebe v autě! Co jsi s nima dělal!“

Špatně formulovaná otázka.

V Alexovi se všechno sevřelo.

Pavel mu nevěří. Zas ho z něčeho podezírá... Co jsi s nima dělal…

Z toho všeho, co Pája řekl, bylo tohle jediné, co se do něj zabodlo jako nůž.
„Jak to myslíš?“ zeptal se tichým hlasem.

Nevěřil tomu, co slyšel. Celou dobu, je nervózní. Vyčítal si všechno to, co se stalo. Bál se o Pavla. Nemohl spát, protože ho strašily noční můry a uprostřed těch snů viděl Pavlův hrob. Byl tak šťastný, že přežil, že se mu nestalo nic horšího než tohle… Rozbrečel se před ním, protože to už opravdu nezvládal. Myslel si, že už bude všechno dobrý… A on se ho zeptá: Co jsi s nima dělal… Jako by mu přímo řekl: Podváděl jsi mě?

„Byl jsi s Petrem. Vím to,“ v Pavlově pohledu i hlase byla znát neustupující nervozita.
„Jak to víš?“
Tak to by stačilo. Pro Pavla to bylo přímé vyhnutí se otázce. Jako by něco Alex doopravdy tajil.
„Proč jste spolu byli? Dobře víš, co mi Petr udělal a ty…“
„Já co!“ vykřikl Alex a postavil se prudce na nohy. „Co si o mně myslíš? Já do poslední chvíle nevěděl, že Petr je ten, co tě znásilnil. Neznal jsem ho!“
„Ukazoval jsem ti fotku!“ i Pavel začal zvyšovat hlas.
„Viděl jsem ji asi dvě vteřiny, nepamatuji se, ani jak vypadá Ondra a kdo stál na jakém místě. Myslíš si, že mám fotografickou paměť?“ Alex zaťal ruce v pěst.

Už je to tu zas. Pavel ho podezírá. Vrací se přesně tam, kde začaly všechny ty problémy. A on už to prostě nedokáže déle snášet.

„Mám toho akorát tak dost. Ahoj,“ Alex se otočil a rychlým krokem odešel z pokoje.

Tohle už prostě nedává. Potřebuje se uklidnit. Jestli Pavel chce něco vědět, má se zeptat jinak. Ale tyhle otázky mluví o jediném. Pořád ho podezírá. A to on prostě nemůže strávit.

Pavel jen konsternovaně hleděl na Alexova záda. Odešel. Zase odešel, aniž by mu cokoli vysvětlil. Ale… Nejspíš jsem to přehnal, pomyslel si. Vždyť nikdy neměl problém z něj dostat, co chtěl dobře mířenými otázkami. Tak proč mu to teď nejde? Proč?
Protože žárlím, odpověděl si v duchu sám na své otázky.

Ale takhle to nemůže nechat. Stačilo, jak to skončilo minule, když se pohádali a on si řekl, že si to prostě musí v klidu vysvětlit. Ani se mu neomluvil za to, jak tenkrát na něj kvůli tomu kondomu vyjel. Musí se naučit zvládat svou žárlivost. Nechce o Alexe přijít. Už nechce začít ten pocit, kdy bude sedět před jeho barákem a brečet strachy, že o něj přišel.

„Alexi!“ zavolal na něj rychle, když viděl, jak mizí za dveřmi.
Ale on se nezastavil. Šel dál.
„Alexi!“ zavolal ještě jednou hlasitěji, aby ho nemohl přeslechnout. Odhodil peřinu bokem a rychle slezl z postele. „Alexi, počkej!“ zavolal ještě jednou už se zoufalstvím v hlase.

Nemůže ho nechat takhle odejít. Už ne.

Udělal jeden krok a pak druhý. Ozvala se dutá rána, jak se sesypal na zem. Vykřikl bolestí a do očí se mu nahrnuly slzy, když se praštil do bolavého ramene. Překulil se na zdravou polovinu těla a chytl se za rameno.
Nevěděl, co ho v tu chvíli bolí víc. Zlomená klíční kost a naražené rameno, nebo kotník, na který zas tak neopatrně došlápl, jen aby dohnal Alexe. Ležel na zemi, držel se za rameno a z očí mu tekly slzy. Brečel bolestí, vztekem a lítosti. Všechno se v něm pralo a on byl teď bezmocný. Nebyl schopný se ani posadit, protože tohle všechno dohromady ho teď totálně srazilo k zemi.

Proč to musí vždycky takhle dopadnout? Proč e prostě nedokáže uhlídat?

„Co děláš, pitomče!“ uslyšel za sebou hlas.
Alex vběhl zpátky do pokoje, když uslyšel tu ránu. Přiklekl si k němu.
„Jsi normální? Jestli sis znovu něco polámal, tak tě osobně dobiju!“ zvedl se, rychle přešel k posteli a zazvonil na sestru. Vrátil se k Pavlovi, podebral ho pod zdravou paží a pomohl mu aspoň do sedu.
„Promiň, Alexi,“ otřel si Pája slzy o jeho triko na hrudi. „Já nechtěl jsem být takový. Prostě jsem se bál, že ti Petr udělal to samé, co mě. Promiň,“ křečovitě se ho držel za triko. „Nechtěl jsem…“
„Nic mi neudělali,“ přerušil ho Alex. „Kolikrát ti to mám říkat. Jen mně prostě zmlátili, protože jsem spal s Tinou a pak s tebou. Opravdu jsem nevěděl, že je to ten Petr, o kterém jsi mi říkal. Nebreč, prosím tě,“ tentokrát to byl Alex, který se snažil Pavla uklidnit. Nechápal, jak rychle se mezi nimi role obrací.
„Co se stalo?“ uslyšeli mírně zděšený hlas sestry. Jak viděla Pavla na zemi, hned zrychlila svůj krok skoro do běhu.
„Nic, jen jsem špatně došlápl a spadl jsem,“ rychle si Pavel otřel zaslzené oči.
Sestra s Alexem mu pomohli vstát a dojít k posteli.
„Bolí vás něco?“ zeptala se ho, když ho začala prohlížet.

Blbá otázka. Jasně že bolí, když mám po bouračce, pomyslel si Pavel a málem se i nad tím ušklíbnul.

„Spadl jsem na to rameno,“ ukázal zdravou rukou na mírně pochroumanou dlahu. „A bolí mě ten kotník,“ zahýbal s nohou a hned syknul, jak ho to zabolelo.
„Dojdu pro doktora a vy klidně ležte a snažte se nehýbat. S ničím!“ přikázala sestra a spěšně odešla.
„Nechtěl jsem být takový, promiň,“ promluvil Pavel hned, jen co zmizela za dveřmi.
„Kdyby ses zeptal jinak, odpověděl bych ti,“ neodpustil si Alex výčitku, protože ho tahle stránka Pavlovi povahy štve. „Nevím, proč všechno musíš hned vidět tak černě.“
„Nebyl jsem takový. To jen…“
„To jen co?“
„No všichni říkají, že jsem se po tom, co se to stalo, změnil. A…“ znovu se Pavel odmlčel a uhnul pohledem.
„A co?“ zazněla další krátká otázka.
„Nechci o tebe přijít,“ odpověděl Pavel o něco tišeji a chytl Alexe za ruku a stiskl ji tak silně, až mu zakřupaly klouby.
„Tak přestaň kecat tyhle hovadiny,“ tentokrát to byl Alex, který byl ten jistější v kramflecích.

Věděl, že se tohle prostě musí jednou pro vždy vyřešit. A Petr a Robin jsou pro ně už minulost. Sice bolestivá, ale minulost.

„Když jsem od tebe odešel, tak jsem náhodou na Petra narazil a on mi nabídl odvoz. Nevěděl jsem, že je to on, a nevěděl jsem, že se zná s Robinem. Nejspíš byli domluveni a podle všeho stáli u tebe před barákem. Kdo ví, proč. Raději si ani nechci domyslet, jak by to dopadlo, kdybych odešel a oni šli za tebou nahoru,“ opětoval Alex stisk Pavlovy ruky.
Na chvíli se odmlčel. Přemýšlel, jestli má Pájovi říct, jak to bylo s tím kondomem. Ale tušil, že pokud se tohle nevysvětlí, tak bude mít pořád pochybnosti. Nadechl se, aby získal trochu víc jistoty.
„Ten kondom mi strčil do kapsy Petr. Ještě jsem nedomluvil!“ zarazil rychle Pavla, když viděl, jak se už nadechuje. „Byl u nás na tom mejdanu. A znovu opakuji, nikdo jsme nevěděli, kdo to je. Nedošlo mi ani to, když říkal, že se jmenuje Pitris. Byli jsme venku a hulil jsem trávu. A on mi to prostě strčil do kapsy. Moc si to nepamatuji, ale potvrdil mi to, když jsem s ním jel autem ten den, co se to stalo. Prostě Robin pak přiskočil do auta a Petr ho zamkl. Nedostal jsem se ven a oni mě odvezli do lesa a tam mě zkopali.“
Pavel jen tiše poslouchal a prala se v něm spousta pocitů. Nevěděl, jestli je to větší vztek na Petra a Robina, nebo na Alexe, že vůbec něco takového dovolil.
„Opravdu se nic jiného nestalo. Ani na tom mejdanu. Potvrdili mi to Met i Tina. Byl jsem pořád na očích.“ Alex to znovu začal vidět špatně, když si všiml, jak se Pavel tváří. „Pavle. Spali jsme potom spolu. Měl jsi snad pocit, že jsem… že by mě někdo protáhl? Vždyť bys to poznal. A zásobu jsem měl dost velkou. Jen si vzpomeň, kolikrát jsem se za tu noc udělal. Myslíš, že bych to dal, kdybych chvilku před tím s někým něco měl? Tak toho už prosím tě nechej.“
Alexovi nebylo moc dobře, když takhle o tom mluvil. Ale věděl, že není zbytí. Jeden nebo druhý to prostě nějak musel ukončit. A v téhle situaci, kdy Pavel pochybuje, to prostě bylo na něm. I když by se teď nejraději sebral a šel pryč, jak mu bylo z toho obhajování trapně…
Držel Pavla za ruku a jen se na něj mlčky díval.

Neměl k tomu už co říct. Řekl toho už víc než dost.

Pavel mlčel a jen poslouchal. Taky k tomu neměl co říct. Když nad tím tak zpětně uvažoval a vzpomínal, co bylo, musel uznat, že má Alex pravdu.

Prostě mu bude muset věřit. Musí mu věřit. Věří mu… Věří tomu, že by ho Alex nikdy nepodvedl.

„Omlouvám se ti,“ řekl o něco tišeji, avšak s roztřeseným hlasem. V tu chvíli zapomněl i na svou bolest. Bylo mu jasné, jak se Alex musel přemáhat, aby mu tady udělal tuhle přednášku. A kdyby mu na něm nezáleželo, nejspíš by neřekl ani slovo.
„V pohodě,“ naklonil se k němu Alex a políbil ho na rty. „Jen už prostě přestaň s tím tvým podezříváním. Taky bych si mohl myslet cokoli, když jsi k nim nastoupil do auta a nemyslím. Vím, proč jsi to udělal… Miluji tě,“ řekl tiše těsně u jeho rtů a každé slovo se Pavlovi otřelo o rty. „A věřím ti. Tak zkus…“
„Jedeme na vyšetření!“ ozvalo se náhle ode dveří. Sestřička nehleděla na to, že ti dva před ní mají právě nějakou vážnou rozpravu a vešla dovnitř a tlačila před sebou vozík. „Pan doktor se zlobí. A já taky. Musíte být víc opatrný, nebo se odsud nedostanete. Jestli jste si zase něco zlomil, tak bude vážně zle,“ mračila se, ale přitom ji na rtech hrál úsměv. „Jedeme na rentgen a pak se uvidí. Jen se modlete, ať to rameno máte v pořádku.“
Alex slezl z postele a pomohl Pavlovi sednout na vozík. Nasadil mu cukle a pak se podíval na sestru.
„Můžu jít s ním?“
„Klidně nás můžete doprovodit, ale stejně zůstanete na chodbě,“ chytla madla vozíku a tlačila ho ven i s Pavlem. Zamířila rovnou k výtahu.
„Anebo víš co?“ zastavili se před výtahem a čekali, až dojede. „Zajdu za taťkou a pak se vrátím. Je u sebe v ordinaci.“
„Jo, v pohodě,“ uklidnil ho Pavel, že opravdu nemusí dělat doprovod. A spíš by byl teď rád, kdyby s ním nebyl, protože se mírně uklidnil a v tu chvíli se o slovo přihlásila bolest o to intenzívněji.

Jestli si s tím ramenem vážně něco udělal, tak se nejspíš z toho zblázní. Nechce jít na další operaci.

„Tak já se potom ještě stavím,“ jemně se ho Alex ještě dotkl a pak odešel ke schodům. Přece nebude čekat na výtah, aby se svezl jen o jedno poschodí.

Vyběhl do čtvrtého patra a zamířil rovnu k tátově ordinaci. Zaklepal smluveným signálem a čekal, až mu někdo otevře dveře. Jen doufal, že mezitím neodešli a on sem nešel zbytečně. Dveře se po chvilce otevřely a za nimi stála vysmátá sestřička. Kousek za ní seděla na židli jeho máma a taky se velice něčemu smála.
„Ahoj Alexi,“ odstoupila, aby mohl vejít. „Jak se daří Pavlovi?“ vrátila se zpátky ke stolu a usadila se na židli, vedle jeho mámy.
„No dobrý,“ popošel k druhým dveřím. „Můžu tam jít?“ ukázal na ně.
„Něco se stalo?“ zpozorněla jeho máma. Hned na něm viděla, že není něco úplně v pořádku. Poslední dobu, vždycky když se Alex vracel z nemocnice, byl mrzutý.
„Ne v pohodě, jen…“ už chytal za kliku dveří, ale zastavil se. „Pavel spadl na zem a teď je na vyšetření,“ chtěl stisknout kliku, ale ta se náhle pohla a dveře se otevřely.
„Zaslechl jsem něco o Pavlovi?“ podíval se na něj táta, který právě vešel za nimi. Alex jen trochu poodstoupil, aby mohl projít.
„No… tati…“ protahoval Alex každou slabiku. „Chtěl jsem tě poprosit, jestli by ses šel podívat na Páju. Odvezli ho na rentgen. Spadl a…“ na moment se odmlčel a ohlédl se po mámě a sestřičce. Zastyděl se otevřeně mluvit o tom, že má o Pavla strach. „Jen chtěl jsem vědět, jestli je v pořádku.“
„Víš, že do toho nemám co mluvit,“ prošel táta kolem něj a zamířil k věšáku a vzal si z něj plášť. Byl rád, že Alex konečně projevil víc zájem a podle toho, jak se tvářil, byť na něm byly viditelné obavy, mu bylo jasné, že se to mezi nimi lepší. „Ale mrknu se,“ usmál se na Alexe, oblékl si plášť a zmizel za dveřmi.
„Pojď se posadit,“ ukázala sestřička na židli vedle nich.
„To je dobrý, postojím,“ odmítl Alex, ale to už ho máma potáhla za ruku a donutila ho sednout.
„Co se stalo, že Pavel spadl. Co prosím tě blbnul?“ podívala se na něj pohledem, který jasné říkal: Zkus neodpovědět.
„No, byli za ním policajti a já čekal na chodbě, a když odešli, tak šel za mnou. Nějak špatně došlápnul…“ vyhrknul ze sebe Alex. Opravdu se mu nechtělo nic vysvětlovat.
„Policajti?“
Udivený pohled mámy a sestřičky, který se na něj upíral, mu byl maximálně nepříjemný.
„No, jo…“ zamumlal si pod nos. „Ale není to nic vážnýho, jen se přišli zeptat na pár věcí…“

Proč se na to nevykašlal? Proč sem vůbec chodil? Raději měl zůstat na chodbě a čekat, až Pavla přivezou zpátky. Jak teď má vysvětlovat, proč tam Standa s policajtem vlastně byli? Tohle není věc, o které by museli vědět cizí lidi.

Po očku pohlédl na sestřičku.
Ta zaregistrovala jeho pohled a usmála se.
„Dáš si něco k pití?“ vstala a šla k lednici.
Bylo ji jasné, že se mu o tom nechce mluvit, tak raději převedla řeč na něco jiného. Hned byla ve svém živlu, když z Alexe dolovala podrobnosti o škole.
Také jemu se ulevilo, že se mluví o něčem jiném a konečně začal víc komunikovat.

______________________________________________________________

moje písmenka pěkně všechny pohromadě Smile Smile
topbee-yaoibox

Dodatek autora:: 

tak po delší odmlce, za kterou se omlouvám, je tu další kapitola. Snad to už kluci budou mít mezi sebou konečně vyřešené a já se můžu v klidu pustit do něčeho příjemnějšího, než jen samé strachy, starosti a podezřívání… Laughing out loud

5
Průměr: 5 (5 hlasů)