SLEDOVÁNÍ A STAHOVÁNÍ NA TĚCHTO STRÁNKÁCH
JE UMOŽNĚNO POUZE PŘIHLÁŠENÝM UŽIVATELŮM!



V případě, že vám naše skrývací lišty s obsahy nefungují, zkontrolujte, zda-li jste přihlášeni.


Děkujeme za přečtení.




Staří známí - část 17

Blížila se desátá dopoledne a Lenka už dobrých deset minut přešlapovala před nádražím.
Věděla, že má ještě čas, ale nějak od rána nemohla pořádně spát a tak se rozhodla vyrazit dříve, kdyby náhodou byla na cestě zácpa. Dojela s velkým předstihem a teď tu přecházela, jako nedočkavá -náctka na prvním rande.
Od včerejška se jí nálada hodně zlepšila, když viděla, že Pavel je už na normálním pokoji. Dokonce mluvila i večer s Alexem. Byla překvapená, že ji takhle na pozdě volá, ale když slyšela, že už jsou s Pavlem v pohodě, tak vzala celkem v klidu i tu jeho havárii na pokoji. Jen se ujistila, že je opravdu v pořádku a nějak si víc neublížil.
Z nádražního rozhlasu až k ní dolehlo hlášení o příjezdu vlaku a vyrušilo ji z jejího zamyšlení. Za krátkou chvíli se z budovy začali trousit lidé.
Konečně se zastavila ve svém přecházení a zaměřila se na ně. Hledala něco, co se přehlédnout ani snad nedalo. Zvláštní pocit u žaludku ji překvapil, když zahlédla menší postavu, jejíž hlava zářila jako druhé sluníčko. Opravdu se Matyáš nedal přehlédnout.
Aniž by si to uvědomila, rozlil se jí na tváři úsměv a hned vykročila k němu, když viděla, že se zastavil a rozhlížel se kolem sebe.
„Ahoj,“ pozdravila ho, když přišla blíž.
Met se rychle na ní otočil. Odpověděl jí na pozdrav a pak zůstal stát beze slova a jen se na Lenku díval. Najednou jakoby nevěděl, co má říct. I když spolu už telefonovali několikrát, ale od onoho nešťastného dne se viděli poprvé.
„Jak se má Pavel?“ přerušil nakonec to ticho.
„Aha…“ vzpamatovala se konečně i Lenka. „Jo už je lepší. Je na normálním pokoji. Chceš se za ním stavit?“
„No určitě,“ přemýšlel chvilku. Rád by ho viděl, že je v pořádku, ale přijel hlavně za Lenkou. „Ale když tak později. Zajdem na zmrzlinu? Zvu tě. Je docela horko a dal bych si něco studeného,“ dal jí nabídku, aby se prošli do města.
„No,“ začala uvažovat Lenka a pohlédla přitom k parkovišti. „Mám tu ale auto. Můžeme tam zajet.“
„Nech auto tady,“ reagoval hned Met. „Projdem se. Není to tak daleko na náměstí. Akorát nevím, v které cukrárně dělají nejlepší zmrzlinu.“
Lenka se usmála a vykročila směrem do města. „Tak jo, jdeme. Je tu jedna italská, kde mají opravdu skvělé zmrzliny. Akorát nevím proč je italská, když ji provozuje Bulhar.“
Met se nad tím zasmál. Taky mu to přišlo vtipné. Asi jako když rodilý Američan dělá sushi a říká, že jsou pravé Japonské.
Šli pomalým krokem. Nic je nehonilo, protože byl víkend a oba měli dostatek času. Teda Met aspoň po dobu, než mu zase začne akademický rok a on bude muset zpátky na privát. Povídali si o všem možném. Mezera mezi nimi se postupně zmenšovala, až se skoro dotýkali rameny. Ale ani jeden z nich nechtěl poodstoupit, aby tomu tak nebylo. Jako by měli podobné myšlenky, avšak ani jeden je nechtěl vyslovit nahlas.
„Omlouvám se, že jsem tě tak otravovala po telefonu,“ řekla najednou Lenka, když konečně došli ke zmíněné cukrárně a Met jí otevřel dveře, aby mohla vejít dovnitř.
„To je v pohodě. Nevadilo mi to,“ pustil ji a sám vešel za ní. Usadili se u menšího stolku v rožku a hned si objednali kávu a velkou porci zmrzliny. „A taky jsem chtěl vědět, jak na tom Pavel je. Víš,“ na moment se odmlčel, jako by nevěděl, jak to říct. Jako by se styděl za to, že i on má nějaké pocity. „Víš, i když Pavel není moje rodina, taky mi z toho nebylo nejlépe. A semlelo se toho strašně moc. Jak s ním, tak s Tinou a Alexem. Nevěděl jsem, že Robin byl takový hajzl. Nějaký náznak jsem pochytil, když jsme měli ten poslední mejdan, ale Alex se díky tomu strašně nervnul a my se ještě málem porvali. Pěkně ho to rozhodilo, když o něm začal mluvit.“
Met si povzdechl, když si na to vzpomněl. Myslel si tenkrát, že šlo jen o nějakou hloupou bitku mezi kluky.
„Kdybych to věděl, ani bych o tom tenkrát nezačínal. Ale víc mě štve, že jsme nikdo nevěděli, kdo je ten Petr. Kdybych to věděl, vyprovodil bych ho hned ze dveří.“
„Nemohl jsi nic z toho vědět. To jsou věci, o kterých člověk nemluví na potkání,“ Lenka si nabrala na lžičku zmrzlinu a ponořila ji do kávy. Pozorovala, jak se v kávě rozpouští, jemně ji promíchala a pak s chutí olízla lžičku. Měla ráda, když se zmrzlina v kávě rozpouštěla. „Je vážně dobrá,“ olízla ještě jednou lžičku a znovu si nabrala.
„Je vážně dobrá,“ zopakoval po ní automaticky Met, jako by chtěl ukončit tuhle nepříjemnou debatu.
Nechtěl se v tom už déle rýpat a kazit tak dobrou náladu, kterou oba měli. Nabral si na lžičku tolik, že mu to málem spadlo zpátky do poháru a pak ji labužnicky vložil do pusy.
„Do pr**le!“ vykřikl najednou a lžička spadla na stůl. Chytil se za hlavu a zkroutil se skoro do klubíčka. „Zamrznul mi mozek!“
Všichni přítomní se po nich podívali a začali se usmívat.
„Co blbneš? Musíš si toho tolik rvát do pusy?“ začala se smát i Lenka.
Met se ještě chvíli kroutil, a když bolest polevila, narovnal se a rozhlédl se kolem sebe. Mírně zčervenal, když si uvědomil, jaký způsobil rozruch. Vzal do ruky odhozenou lžičku a znovu si nabral. Teď už ale menší porci, aby nedopadl stejně, jako před chvilkou.
„No co, když je tak dobrá? Miluji zmrzlinu. Snědl bych ji na kila.“
„Tak na kila, jo?“ Lenka na rozdíl od něj měla ráda zmrzlinu víc, když se rozpouštěla. Míchala lžičkou v poháru a div že z ní neměla kaši.
„Úplně v pohodě. Minule jsem sežral tři nanukáče sám,“ pokrčil Met rameny a nechápal, co je na tom tak divného.
„Ty nejsi normální. Tolik by toho nesnědl nikdo.“
„Já jo. Klidně ti sním zmrzliny, kolik řekneš,“ zahrálo Metovo ego. Byl to znovu ten starý Met, který se tak rád předváděl. Jako by v něm ta poznámka zapla červené tlačítko.
„Tak kolik řeknu?“ zeptala se Lenka protáhle a už ji v hlavě běželo, kolik by toho dal a kolik mu naservíruje porcí. Otočila s úsměvem hlavu k pultu. „Stejně si myslím, že kecáš,“ provokovala ho dál.
„Chceš se vsadit?“ chytl se Met na udičku.
„Dobře,“ souhlasila hned Lenka, aby si to nerozmyslel. Polívka se musí jíst, dokud je horká. „O co se vsadíme?“
„Když vyhraju, dáš mi pusu,“ zazněla blesková odpověď.
Tak takhle to je, pomyslela si Lenka v duchu. Teď si už nebyla jistá, kdo se na tu udičku chytil.
Ale co. Ona neustoupí.
„Dobře. Musíš sníst všechno, co ti objednám. Když prohraješ, zaplatím celou útratu já. Pokud nebudeš souhlasit, sázka nebude,“ dodala rychle, protože viděla, že se mu to moc nezamlouvá.
A měla pravdu. Met se mírně zamračil. Pozval ji a nechtěl, aby za něj platila. Takhle si to rande nepředstavoval. A jeho ego se začínalo nafukovat čím dál víc. Pralo se to v něm. Pozval ji na zmrzlinu a chtěl zaplatit. Nechtěl však ustoupit ze sázky. Chtěl ale zároveň od Lenky pusu. Chtěl ji dokázat, že to dá. Za jakoukoli cenu.
„Dobře,“ souhlasil po chvilce intenzívního přemýšlení a natáhl k ní ruku na potvrzení sázky.
Lenka se jen usmála a nabízenou ruku stiskla.
„Tak, začnu vybírat. Jediné co můžeš, tak říct, kterou příchuť máš rád. Objednám ti…“ a začala vypočítávat množství kopečků.
Když se Met pustil do první várky, vytáhla telefon a vytočila Pavlovo číslo.

xxx

Alex seděl vedle Pavla na posteli. Ten před chvíli domluvil s Lenkou, která jim hlásila, že dneska přijde na návštěvu i s Metym, jen co sní všechnu zmrzlinu, co mu objednala.
Alex jen nechápavě kroutil hlavou, když to slyšel. Věděl, že je Met poděs, za tu dobu, co spolu bydleli, ho už dobře znal. Ale že to bude až takové, ho nikdy nenapadlo.
Měl ruku přehozenou kolem Pavlových ramen a on se o něj opíral hlavou a konečně si užíval té blízkosti, která mu tolik chyběla. Ani nebylo možné ji mít, dokud si vzájemně nevysvětlili, co je trápilo.
Alex jednu měl nohu svěšenou přes okraj postele a kýval s ní, protože nikdy nebyl schopen usedět v klidu. Volnou rukou držel Pavlovu a hrál si s jeho prsty.
„Jak dlouho tu ještě budeš?“ zeptal se, když už tak seděli delší dobu bez jediného slova.
„Nevím. Ještě mám nějaké ty vyšetření a pak mi prý doktor řekne, podle výsledků. Ale nejspíš se z domu pěkně dlouho nehnu,“ zakýval Pavel nohou, kde měl zpevněný kotník. „Nešel bys k nám, na tu dobu? Nebo se někam s vašima chystáte?“ zeptal se a v duchu se modlil, aby Alex souhlasil. Přeci jen mluvili jeho rodiče něco o nějaké dovolené.
„Jo naši jedou na dovolenou k moři. Ale jedou sami. Já počítal s tím, že budeme na té chatě, tak to koupili jen pro sebe. Hele, buď budeme u tebe, nebo u mě, co?“ Alex to bral jako samozřejmost. Ani se Pavel nemusel ptát. „Stejně tvůj taťka bude v práci a Lenka taky. Tak kdo by se o tebe postaral?“ otočil k němu hlavu a usmál se na něj. Pustil Pavlovu ruku a začal mu prsty přejíždět po paži nahoru k lokti a zpátky. Na moment se vždy zastavil na loketní jamce, kde mu jedním prstem udělal kolečko a zase sjížděl dolů k zápěstí. Dělal to tak bezděčně, ale po chvilce z toho začalo Pavla mrazit po těle.
Bylo příjemné, cítit ten lehký opakující se dotek.
„No, taťka má jet do Francie a říkal, že tam pošle někoho jiného, místo sebe. Ale to by nebylo dobrý. Je to docela důležitý zákazník,“ zamyslel se a zatajil dech, když ho Alex zašimral znovu na předloktí.
Byl už celkem v pohodě, a tyhle doteky zcela přebily jakýkoli náznak bolesti. Mírně přivřel oči.
„Alexi,“ šeptnul tiše, ale hned zase zmlknul a vnímal ty teplé prsty na své kůži, které mu stavěly chloupky snad po celém těle. I ty pod sádrou.
„No já se s tvým taťkou domluvím. Myslím, že to zvládnem a pomůžu ti i s koupáním,“ usmál se Alex, který jaksi nevnímal Pavlovo rozpoložení, jak byl zamyšlený nad plánováním následujících dnů.
„Jo, koupání,“ vydechl Pavel, protože tahle představa s tím co právě cítil, byla pro něj přímo vražedná. Kdyby tak mohl… Ale je teď úplně neschopný čehokoli. Cítil, jak mu tělem probíhá to příjemné mrazení a usazuje se mu v tříslech.
„A hospodyně k vám chodí třikrát týdně, ne? Mohla by mi pomoct něco uvařit, ne?“ pokračoval Alex. „Jen nevím, jak budeme spát. Nerad bych ti v noci ublížil. Víš, že se strašně roztahuji. Nákup v pohodě zvlád…“
„Alexi,“ přerušil ho Pavel už o něco hlasitěji. Jeho ruka ve svém pohybu neustávala a on s tím začínal mít už sakra problém.
„Hm?“
„Potřebuji… Musím na záchod.“
„Pomůžu ti,“ zvedl se Alex a postavil se vedle postele a čekal, až se Pavel taky zvedne.
Ten se na něj jen krátce podíval a pak se pomalu vytáčel, dokud nespustil nohy na zem. Jen deku stále měl přehozenou přes klín.
„S tím se ti bude špatně čurat,“ zasmál se Alex a natáhl ruku, aby stáhl peřinu bokem.
„Já,“ rychle ho Pavel chytil a zastavil. „Nepotřebuji na záchod,“ dopověděl mírně červený.
Nevěděl, co s tím. Kdyby byli doma, nebyl by to problém. Ale tady, kde může kdokoli přijít…
„Tak a co teda potřebuješ?“
„Prostě tohle!“ vyhrkl Pavel o něco hlasitěji, než chtěl a Alexovu ruku přitiskl na svůj rozkrok.
Konečně to Alexovi docvaklo. Uvědomil si, jak spolu seděli na posteli těsně vedle sebe. Jak jednou rukou držel Pavla kolem ramen, aby mu byl co nejblíž a druhou rukou ho hladil po jeho paži. Tak tohle musí napravit.
Usmál se na Pavla a mírně ho stiskl, až ten neudržel hlasitější povzdech.
„Nedělej to,“ zaskučel s přivřenýma očima. Už tak byl napjatý a on ještě udělá tohle.
„Jdeme na ten záchod,“ rozhodl Alex, když se ohlédl ke dveřím, odkud se z chodby neustále ozývaly hlasy. Opravdu by sem mohl kdokoli a kdykoli vrazit. A to by nebylo dobré.
Nazul Pájovi papuče a pomohl mu slézt z postele. Pavel se ho pevně držel a tiskl se na něj a byl rád za tuhle oporu, protože chodit v normálním stavu mu dělalo problémy, natož teď, když mu stál. Pyžamové kalhoty se mu v těch místech nepřehlédnutelně nadouvaly a opravdu si oddechl, když došli do koupelny. Nerad by, kdyby ho tak teď viděla třeba sestřička.
„Vydržíš chvilku stát sám?“ zeptal se Alex a opřel Pavla o stěnu.
Nechápal, proč se ptá, ale přesto přikývl.
Alex se vrátil do pokoje a za chvilinku se vracel se židlí v ruce. Postavil ji vedle Pavla, zavřel dveře a ještě zašel do sprchového koutu a pustil vodu.
„Takhle si budou myslet, že se sprchuješ a nepolezou sem,“ vysvětlil, když si všiml jeho udiveného pohledu. Zadíval se dolů mezi jeho nohy. Sehl se a stáhnul mu kalhoty dolů tak rychle, že Pavel nestihl ani protestovat a jen dopadl holým zadkem na studenou židli.
Tohle vůbec nečekal. Nemyslel si, že by to pro něj Alex udělal. Jen se s nastupujícím vzrušením díval, jak mu roztahuje kolena od sebe. Jak si mezi ně kleká… Jak ho hladí po odhalených stehnech a postupuje výš k jeho erekci, která sebou nedočkavě cukla. Díval se na to, jak se Alex sklání a v momentě, když mu promnul v ruce pytlík a druhou rukou ho chytá u kořene, schoval jeho penis ve svých ústech.
Okamžitě ho polilo horko a on jen zaklonil hlavu a zapřel ji o stěnu za sebou. Rychle oddychoval a vnímal každé otření Alexova jazyka. Každé jeho olíznutí, nasání či stisk ruky, která projížděla každý dostupný kousek jeho chlouby od kořene až dolů. Sem tam prsty sjely níž pod pytlík a jen tak na povrchu podráždily jeho vstup.
Rukou zajel do Alexových vlasů a přenášel svým stiskem do nich všechno to vzrušení, které ho pohlcovalo. Ruka v sádře ho brněla z nemožnosti ji použít a tak se stisk vlasů stával silnější, až je najednou sevřel tak pevně, že mu jich pár musel zcela jistě vyškubnout.
„Alexi!“ zachrčel Pavel v agonii, který mu přiváděl orgasmus.
Zapřel se ještě víc o opěradlo židle a propnul se v bocích, když byl pocit nejsilnější. Sevřel koleny svého přítele a jen rychle a nahlas oddechoval. Propouštěl důkaz svého vyvrcholení, aniž by si uvědomil, že jeho penis jedinkrát neopustil Alexova ústa.
Cítil jen horko, třes ve všech svalech, mírnou bolest na žebrech, když rychle oddechoval. Ale to všechno přebil jeden jediný pocit. Pocit naprosté blaženosti, když se mohl takhle uvolnit.
Povolil stisk v Alexových vlasech. Prsty ho tak brněly, že s nimi musel párkrát zacvičit, aby do nich získal zpátky cit.
„To…“ snažil se popadnout dech a přesunul ruku na Alexovo rameno. „To bylo… díky.“
Alex ještě chvilku opečovával Pavlův penis, dokud nebyl zcela čistý, pak zvedl hlavu a podíval se na něj. Jedním prstem si otřel rty a usmál se.
„Řekl bych to jinak. To bylo rychlé,“ narovnal se, aby mu byl blíž. Opřel se rukama o židli vedle Pavlova těla. „Už se těším, až budeš v pořádku,“ šibalsky se pousmál a mrknul na něj jedním okem.
„No vážně to bude muset počkat,“ zatvářil se Pavel nešťastně. Chytl se zdravou rukou za žebra a přiblížil se k Alexovi. „Ale mám použitelnou aspoň jednu ruku,“ políbil ho na rty.
Alex se bez námitek hned připojil. Jednou rukou ho opatrně objal a polibek ještě více prohloubil. Málem se v tom ztratil. Tak moc se mu to líbilo. Tak dlouho se už nelíbali. Těch pár dní mu přišlo jako věčnost. A teď brouzdal jazykem v Pavlových ústech a nemohl přestat.
„Mám divnou chuť,“ konstatoval Pavel po chvíli, kdy se mu konečně podařilo od Alexe odpojit a nadechnout se.
„Náhodou, chutnáš dobře,“ zazněla nesouhlasná odpověď. „No ale s tou tvojí jednou použitelnou rukou,“ Alex pohladil Pavla po břiše, kde neměl obvazy a sjel s ní níž a zajel mu mírně pod zadeček. „Já měl na mysli spíš něco jiného.“
Pavel jen pevně stiskl rty k sobě, když ucítil, jak se mu prsty otřely o jeho dírku. Je pravda, že takhle už to dlouho nedělali. Alex víc preferuje druhou stranu, ale občas se vymění a i pro něj to je příjemná změna.
„No, na tohle si vážně musíš počkat, až budeme doma,“ chytl ho za ruku a potáhl ji nahoru, protože mu to i přesto přinášelo příjemné pocity, ale on by se nerad znovu vzrušil. Přeci jen jsou v nemocnici a je rád, že tohle zvládli bez vyrušení. „Nebo potřebuješ taky s něčím pomoct?“ posunul nohu pod Alexe a mírně ji přitlačil na jeho rozkrok.
„Jsem v pohodě,“ zalhal Alex a rychle vstal. Je pravda, že by si dal říct, ale není to nic, co by nezvládl rozchodit. Zatím. Ale musí z koupelny ven, než se to zvrtne.
„Musíme jít vedle,“ zvedl kalhoty od pyžama a začal je Pavlovi navlíkat zpátky. Oba dva se postavili, a když byl Pavel upravený, ještě ohlédl.
„Hm, ani kapka,“ usmál se, když viděl, že na židli i na zemi je čisto. „Jseš nenažranec,“ přitáhl si znovu Alexe k sobě a políbil ho na rty.
„To je fakt, něco bych pojedl,“ zašel ke sprše a zastavil vodu.
Přešel k umyvadlu, pustil si vodu, aby si opláchl ruce, když se z pokoje ozvalo zavolání Pavlova jména a zaklepání na dveře. Sestřička… jako na zavolanou.
„Ano?“ ozval se rychle Pavel a zčervenal, jako by byl při něčem přistižen, byť už dávno byl oblečený.
„Máte tady oběd, potřebujete s něčím pomoct?“
„Ne, děkuji, jen jsem se sprchoval a pomohl mi přítel,“ pohlédl Pavel na Alexe, který zamrznul uprostřed pohybu, a jen mu voda stékala po rukách.
„Dobře, tak se najezte a v jednu hodinu jdete na EKG, tak nikam neutečte,” dodala sestřička se smíchem a už jen byly slyšet její vzdalující se kroky.
„Tak to bylo na těsno,“ oddychl si Pavel.
Alex si rychle opláchl ruce, utřel se a pak pomalu vyšli z koupelny. Jen když otvírali dveře od koupelny, tak opatrně nahlédl, jestli tam opravdu nikdo není. Ani sám nechápal proč. Jako by vážně byli při něčem přistiženi.
Zvedl Pájovi postel, aby se mohl pohodlně usadit a přisunul mu stolek s jídlem.
„Já si zajdu na oběd a přijdu potom později,“ podíval se do talíře a opravdu mu zakručelo v břiše. „Přijdu tak kolem druhé, to bys měl být už zpátky, ne?“
„Jo, v pohodě, nabídl bych ti, ale moc toho není,“ ukázal Pavel na svůj oběd.
„V pohodě, nerad bych, abys mi tu umřel hlady,“ Alex mu dal ještě pusu na tvář a pak se otočil k odchodu. „Tak odpoledne, ahoj.“
„Ahoj,“ odpověděl mu Pavel už s plnou pusou, jak se hladově vrhnul na jídlo.

xxx

„Ještě to zvládáš?“ usmála se Lenka, když viděla, jak se Metovi rozpouští zmrzlina v poháru. „Myslela jsem, že ji máš rád tuhou, ne rozpuštěnou.“
Met se jen podíval na prázdné poháry na stole a pak na ní a raději to nekomentoval. Nejraději by s tím už praštil, ale prostě nechtěl to vzdát. Přesto se však usmál, i když trošku křečovitě.
„Trošku ti mrznou obličejové svaly, co?“ začala se Lenka smát. Obsluha u pultu se jen dívala s úsměvem a chystala další pohár. Pět kopečků vanilkové zmrzliny.
Met vyškrábal poslední zbytky z poháru a odsunul ho až na druhý konec stolu.
„Ne,“ opřel se a položil si ruku na břicho. Už mu z toho vážně začalo být blbě. Ať chtěl nebo ne, musel si přiznat, že tohle už nedává, i když zmrzlinu miluje. „Vzdávám to. Vyhrála jsi,“ řekl trochu zklamaně, protože si vážně přál vyhrát, aby dostal od Lenky pusu.
Lenka dala lokty na stůl, podepřela si bradu a zadívala se na něj. Usmívala se, ale bylo mu Meta i trochu líto. Viděla, jak se snažil, a bylo jí i jasné proč. Když na stole přibyl další pohár se zmrzlinou, jen ho odsunula a požádala o účet.
„Tak já to zaplatím a můžeme se projít. Myslím, že teď budeš potřebovat na sluníčko, abys trochu rozmrznul,“ vytáhla z kabelky peněženku a čekala, až dostane účet.
Met jen odfukoval a raději mlčel. Byl vážně zklamaný. Spíš naštvaný sám na sebe, že to nedal. Že je takový blbec a vrhá se do všeho tak po hlavě, jen aby se ukázal. Se zatnutými zuby, avšak bez protestu se díval, jak Lenka platí a pak se pomalu zvedal a sunul se za ní ven, jako spráskaný pes.
Jen co vyšli ven, ovanul ho příjemný teplý větřík. Bylo mu hned o něco lépe. Dneska ale už nejspíš obědvat nebude.
„Zajdeme na chvíli za Tinou?“ zeptala se Lenka, když procházeli parkem. „Pavel má ještě nějaké vyšetření, tak máme dojít později. „Můžeme se u ní naobědvat. Stejně tam teď bydlí, než Páju pustí z nemocnice,“ ukázala rukou směrem, kudy se šlo k Tině.
Zmínka o obědě Metovi fakt neudělala dobře, ale zatím to statečně snášel. Jen kývl hlavou a následoval Lenku se skloněnou hlavou. Nějak mu najednou nebylo do řeči. Díval se do země a sledoval své nohy, jako by jim říkal – levá – pravá – levá – pravá – náraz…
„Promiň,“ zvedl konečně hlavu a podíval se na Lenku. Stála proti němu a usmívala se.
„No dobře,“ rozhodil rukama. Prostě jsi vyhrála, stačí?“ pořád měl pocit, jako by si užívala tu jeho prohru. Chtěl ji obejít a pokračovat v cestě, ale ona ho najednou zastavila. Nečekaně se k němu naklonila a políbila ho.
Stál zamrznutý a zmrzlinou to nebylo. Nechápavě se na ní díval, a když mu konečně došlo, co udělala, rozhodl se. Teď nebo nikdy… Chytl ji jednou rukou kolem pasu, přitáhl si ji blíž k sobě a oplatil ji polibek.
Lenka se nezdráhala a hned se připojila.
Tohle… Tohle si přál už delší dobu. Okamžitě začal tát a zapomněl na bolení břicha. Líbal ji a neměl chuť ji pustit. A nezdálo se, že by to Lence nějak vadilo. Kolem nich chodili lidé a usmívali se.
„Apoň se můžete posunout bokem,“ zamručel jeden chlap, když do nich málem drcnul.
V tu chvíli se oba probrali. Met Lenku pustil a ona poodstoupila. Chvilku se na sebe jen dívali a oba se červenali, jako by to byl jejich první polibek. A vlastně že byl…
„Jsi ještě sladký,“ řekla Lenka méně výrazným hlasem, než u ní bylo zvykem a bezděčně si olízla rty.
Met se konečně vzpamatoval a nahodil mozek, který mu s polibkem odešel někam na výlet.
„No říct chlapovi, že je sladký, není zrovna pochvala,“ přesto se však usmál. Měl chuť Lenku znovu chytnout a dát jí pusu. Velkou pusu. Jen tak… Protože se mu splnilo přání.
„Ty tu vidíš nějakého chlapa?“ začala se Lenka důležitě kolem sebe rozhlížet. Také ona se už vzpamatovala ze svého rozpoložení. Už dlouho nikoho nepolíbila. A Met… No, Met se jí opravdu líbil.
„Myslím, že jsem se urazil,“ zatvářil se zkroušeně a sklonil hlavu, aby ukázal, jak moc se ho to dotklo.
„Půjdeme k Tině? Už je to kousek,“ Lenka se ještě jednou sehla a líbla Meta na tvář.
Najednou měla náladu daleko lepší než ráno. Jako by se jí do žil vlil nový život. Jako by neexistovaly v ten moment žádné problémy. V břiše ji lítalo to pověstné hejno motýlů od momentu, kdy se jejich rty poprvé dotkly a ty potvůrky nechtěly přestat vyvádět. Cítila, jak se ji mírně třesou ruky a raději si je promnula, aby to zamaskovala.
„Tak jo, jdeme,“ řekl Met už rozhodněji.
Jako by najednou vyrostl o pár centimetrů víc. Narovnal se a vykročil vedle Lenky určeným směrem. Usmíval se jako tydýt, ale vůbec mu to nevadilo. Byl spokojený. Měl z toho dobrý pocit. Než došli na konec parku, šel už těsně vedle Lenky a své prsty propletl s jejími. Ještě nikdy se nevedl s holkou za ruku. Ale tentokrát to udělal, aniž by nad tím přemýšlel.
Jen na okamžik ho napadlo, že ho Lenka odstrčí, ale ona jen s úsměvem víc sevřela jeho prsty a beze slova pokračovala v chůzi.
Jsem ztracen, pomyslel si Met, když pevně držel její ruku, aby mu náhodou nevyklouzla.
Nesmí ji nechat utéct. Teď už ne…

______________________________________________________________

moje písmenka pěkně všechny pohromadě Smile Smile
topbee-yaoibox

Dodatek autora:: 

omlouvám se za delší odmlky, mezi jednotlivými kapitolami, ale opravdu teď tak trochu nestíhám. Tuhle sem vkládám s tím, že snad budete spokojení. Pokud se najdou nějaké chybky, tak se za ně omlouvám, ale už jsem nějaké našla a opravila. Když tam ještě nějaké budou, dám to potom do pořádku. Tak věřím, že se bude líbit a když ne, tak ne... Laughing out loud

5
Průměr: 5 (4 hlasy)